Pozorování citu krásna a vznešena

29.03.2024

Rudolf Carnap tvrdil, že metafyzikové jsou jenom špatní umělci. Prostě něco cítí a chtějí to vyjádřit, ačkoliv tomu nerozumějí – přitom ovšem nedisponují kvalitami, které by jim umožnily vyjádřit to v kvalitním umění. Tato knížečka mu i dává, i nedává zapravdu. Na straně je tak krásně, jasně a analyticky úctyhodně napsaná, že ji nelze označit za špatné umění – je pěkným uměním. Na straně druhé ukazuje, že Kantova etika, jedna z nejvýznamnějších v historii, je založena na estetických pocitech a na egoismu. Kant byl, ještě v době, kdy uměl psát srozumitelně, dobrým umělcem – ale jaká filosofie z toho mohla vzejít?

Dobře, v předešlém odstavci trochu opovážlivě (a opovržlivě) tvrdím, že Kant svou etiku založil na estetických pocitech (byl tedy emotivistou) a byl navíc egoistou. Je to odvážné tvrzení a podle laskavého čtenáře jistě nekorektní. Kniha se nezabývá etikou, ale estetikou. No dobře, dobře, ale čtěme pozorně následující:

"Dejme tomu, že vás tento pocit pohne k tomu, abyste ze svých prostředků pomohli nuzákovi, ale budete přitom dlužni někomu jinému, čímž přestanete plnit přísnou povinnost spravedlnosti. Toto jednání nemůže zřejmě pramenit z žádné ctnostné premisy, neboť ta by vás nemohla přimět k tomu, abyste obětovali vyšší závaznost tomuto slepému okouzlení. Když se však obecná blahosklonnost vůči lidskému rodu ve vás stane zásadou, jíž vždy podřídíte své jednání, zůstane ještě láska k nuzákům, pouze je nyní z vyššího stanoviska postavena do pravého poměru k vaší veškeré povinnosti."

To je přeci očividně základ kategorického imperativu. Nezdá se mi možné to popřít. Nu. Imperativ tedy přichází z řad estetiky – to by ještě nebyl problém. Problémem je, co Kant s tou estetikou prováděl. Jak píši, na jedné straně prokázal skvělý analytický cit a schopnost věci pojmenovat. To každopádně. Na straně druhé nedovedl zkrotit své ego. Nejedná se o pozorování vnějšího, ale o popis vnitřního. Stačí se podívat na některé příklady. Hovoří-li Kant o citu národů, říká, že umírněný Němec dokáže nejlépe vnímat krásné i vznešené a převyšuje v dokonalosti Angličany i Francouze. Tak i když se podíváte na jeho jistě zajímavé rozdělení temperamentů. Sám jsa melancholikem (tedy s "vytříbeným vkusem pro důstojnost lidské přirozenosti"), básní o nich, o jejich skvělostí, zatímco sangvinici a cholerici jsou taková nižší lidé a o flegmaticích je až marno hovořit. Ženy pak jsou sice krásné, ale jakmile se začnou vzdělávat a snažit se o vznešenost, kterou on jako muž, tak skvěle disponuje, stačí už jen vousy, aby ztratily veškeré své přednosti. Kant má navíc to štěstí, že je bílým mužem, (cituji) "negři" totiž nemají vůbec nijakých předností a jediné, co na nich zbývá, je směšnost.

Kant tedy sám rasistou, sexistou a nacionalistou a egoistou vyzývá k zásadovosti, která jediná může správně ovládat lidské jednání - byl tedy i pokrytcem. Já se vám omlouvám, ale... Jo a ne. Žádné "ale na jeho dobu to bylo normální". Toto jsou závěry, které plynou z Kantova myšlení, ne jeho absence – a to v době, kdy již pomalu tvořil Jeremy Bentham, progresivnější, než naši nejliberálnější liberálové. Problém není v době – Kant byl geniální. Problém je v Kantovi a v jeho způsobu uvažování. Benthamův způsob uvažování vedl ve stejné době k zavržení homofobie, sexismu, rasismu i jakéhokoliv jiného kategorizování lidí. Abych ale nekřivdil Kantovi – přinejmenším rasismus v budoucnu zčásti (velké části, abych byl korektní) opustil. Je otázka, zda v jeho uvažování tato výše popsaná báze nezůstala.

Přes toto všechno však tvrdím: je to zajímavá kniha, která se nejen vyplatí přečíst, ale dokonce to asi bude celkem zábava – což není samozřejmostí.