Tractatus logico-philosophicus

21.11.2020

možná jsem bezmozek. možná chyba překladu. pravidla bez vět, který by je vázaly dohromady.

X a Y sdílí všechny své atributy, jsou k nerozeznání, lůďa i tak řekne:nejsou totéž. protože jsou pouze k nerozeznání, nejsou totožné. možná příště.

chce to dodatkový text

1 02.07.2020

Náročné čtení, zvlášť v pasážích o formální logice. Přesto, že s autorovy názory mnohde nemohu souhlasit, dílo mě zaujalo. Je sice útlé, ale má neobyčejnou hloubku. Přímo zbožňuju ty Wittgensteinovy aforismy („Svět je vše, co je zkrátka tak.“).

50 01.04.2019

Mluvit – mlčet … smysluplnost – nesmyslnost …
Základní cíl? Popsat kritéria a následně případy, které do jednotlivých kategorií spadají.

Takže, o čem že bychom, podle Tractatu (je to vlastně jen taková krátká ranná Wittgensteinova práce – spíš poznámky a další, složitě rozvětvené poznámky k poznámkám :-) ... měli radši mlčet?

Je to krátké, ale nečte se to úplně snadno … to, co zjistíte, je: … že „jazyk už nadále nelze používat tak, jak s ním zacházela tradiční filozofie“, a taky, … že „jazyk zobrazuje svět“, k tomu se totiž historicky vyvinul, a pak, … že „každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo musí být logickou operací na takový elementární výrok převoditelná“. A především, … že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.
Čehož důsledkem je pak Wittgensteinovo, asi celkem známé: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ 

Podle Wittgensteina nás totiž náš běžný jazyk vede ke vzniku filozofických problémů, a ty je třeba rozpustit … Wittgenstein na to potřeboval přesně 7 vět :-). Zásadní totiž je, nabádá Wittgenstein ostatní filozofy, uvědomit si, že „jazyk je prostředek, se kterým je třeba zacházet velmi opatrně“ (každý stavitel se musí naučit, jak používat nástroje svého řemesla :-).

Náš jazyk je totiž pěkně nedokonalý nástroj … a jak to dopadne se snahami vybudovat jazyk, který by byl dokonalý (neobsahoval ty rysy, které vedou ke vzniku problémů)?

Asi se budeme muset smířit s tím (Wittgenstein tomu v podstatě věnoval celý svůj život), že jazyk není něčím, co lze zreformovat k dokonalosti a pak už ho jen pohodlně používat .
Zásadní totiž je, že ten, kdo se o něco takového snaží, by musel vystoupit „vně“ jazyka, a tak na něj pohlížet, … tedy věc nemožná … každá teorie jazyka je totiž vždy teorií utvářenou „uvnitř“ nějakého jazyka, jeho prostředky, viděná za pomocí určitých pudů, instinktů, smyslů, rituálů, sklonů, konvencí … určité skupiny společnosti … do níž je chtě nechtě každý z nás zapleten … všichni hrajeme „jazykové hry“ … tedy, používáme výrazy vždy v nějakém kontextu, a slova pak mají v této konkrétní „hře“ svůj význam. A nezapomeňte, když slova vezmete a přenesete do jiné jazykové hry … jejich význam se v této nové hře změní! … vzpomínáte? „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.

Promluva … je totiž činnost … jen si představte tu ohromnou škálu a rozmanitost našich jazykových her  … rozkazovat, jednat podle rozkazu, referovat o něčem, zformulovat hypotézu, ověřovat si ji, hrát divadlo, překládat z jedné řeči do druhé, snít, atd., atd. … a mít spoustu jiných prožitků …

… s jejichž pomocí v konkrétních životních situacích se totiž podle Wittgensteina učíme jazyku … máme to stejně, jako když hrajeme hry, které se naučíme tím, že je hrajeme ...

Tractatus je Wittgensteinovo ranné dílo, … i on sám spoustu svých myšlenek z něj později opustil, či je výrazně přepracoval, takže je dobré si následně přečíst i jeho Filozofická zkoumání (pozdní práci), která jsou minimálně, výrazně delší a, no řekněme, ještě propracovanější :-).

4 01.12.2011

Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.