Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?

Dovoluji si zde výjimečně coby přečtenou označit knihu, kterou jsem nepřečetl celou. (Letos už podruhé, je mi stydno...) Nu a takto ji i okomentovat. Nemyslím si, že by to ostatně bylo nezbytné. Jsou knihy, které je třeba číst od počátku ke konci, sborníky tohoto druhu takové však nejsou. Přečtěte, co vás zajímá. Materiálu kniha nabízí víc než dost. A právě už pro tento fakt lze knihu označit za mimořádně užitečnou. Je to fascinující koncentrovaný zdroj materiálů k jednomu relativně úzkému tématu.

To je tedy skutečně největší devizou knihy. Nejen rozsahem, ale obsahem opravdu působivě zdůrazňuje jsoucí a zcela neoddiskutovatelný problém, jehož morální rámce jsou po mém soudu neoddiskutovatelné. Odhaluje jej ve všech myslitelných polohách. Teorie, historie, sociologické a politologické aspekty, právní úprava de lege lata, pohled mezinárodněprávní a politický. Bezmála se nebojím říci, že řadit knihu do kategorie "právní" je skoro nepřesné. Je v té míře mezioborová, v jaké je to jen možné. A jistě, toho kterého z nás zajímají jiná témata a ano, já osobně bych ocenil hlubší důraz na teoretické vymezení problému feminismu, možná bych zmínil některé zajímavější teorie z něj vzešlé, snad bych s Kateřinou Šimáčkovou v čele očekával rozsáhlejší vhledy lidskoprávní v čistém slova smyslu, nemohu však dostat vše co chci, čtenářů je zde vícero.

Otázka jednotlivých příspěvků musí zde zůstat zamlčena – je jich příliš mnoho, abych se jim mohl věnovat. Lze snad shrnout, že jsou vesměs kvalitní, třebaže stylistická i obsahová úroveň není rozhodně konzistentní. Takový už je ale úděl sborníků a monografií rozsáhlých autorských kolektivů. Lze snad pouze vyzdvihnout, že do knihy přispělo autorstvo renomované. Za všechny zmíním Zuzanu Vikarskou, či již zmíněnou Kateřinu Šimáčkovou, je mezi nimi ale i hvězda univerzitního prostředí, David Kosař.

Kniha je svým způsobem aktivistická, má vést k veřejné debatě. V akademickém prostředí ostatně myslím měla vcelku velký ohlas (někteří starší profesoři ji dodnes nemohou zkousnout – a je to dobře, jen ať jim dá!), mohu si snad závěrem i já dovolit jistou poznámku. Feministická kritika je ve strašně komplikované situaci. Na straně jedné je to počátkem revoluční hnutí, které přineslo nový vítr do akademické obce a které stálo u počátku kritických studií. To je fakt, který dodává tomuto hnutí jistou prestiž. Na straně druhé značí rovněž nemalou komplikaci. Už je to staré, trochu se to okoukalo (třebaže problém nevymizel) a přišly další vlny kritiky, které mají zdánlivě „silnější“ morální nárok (Samozřejmě je to poněkud omezené a po mém soudu morálně ulepené uvažování – protože někdo trpí víc, znamená to, že tvoje utrpení je irelevantní? No ne, samozřejmě že ne. Ale je to strašně užitečný argumentační faul, který se snaží obejít podstatu problému a odvrhnout tak něco, co se mluvčímu nelíbí, coby irelevantní – takový zvrácený způsob uvažování předvedl i níže komentující Lesehest.), čímž pozici feminismu rádoby oslabují. Feminismus sám tak stojí a trochu se plácá, brzy se začne topit. Buď může strnout na místě a pojít na smrt, nebo se dát do pohybu coby integrační projekt, který pojme všechny alternativní proudy (black-studies, queer-studies a další) a zahájí tak další, snad již konečně úspěšné tažení. Uvidíme. Je-mi nicméně líto, že ani tato kniha se o podobnou integraci vlastně příliš nepokusila – čest výjimkám o počtu několika článků.

26.03.2024

Ženy představují dvě třetiny mladých lékařů, žen je podle publikace také celých 61 % soudkyní; obojí je vysoce kvalifikované a prestižní. Čím ale výše na stoupáme žebříčku klasické moci, tím klesá podíl žen. Nepochybně existují „strukturální“ překážky, o ty ale klopýtá daleko víc skupin, velmi početných, značně bolestně, mnoho z těch lidí je na tom objektivně špatně (to by nás jako „demokraty“ mělo pálit, když uznale citujeme výrok: „Jak může být někdo demokrat a nebýt feminista“).

V první řadě ovšem musí obecně ženy samy chtít a toužit po nejvyšších postech a obětovat tomu tolik. Ženy jsou chytřejší než muži mimo jiné v tom, že nejsou v průměru zdaleka tak ochotné obětovat to, co je v životě důležité, za pozlátko prestiže, velkého materiálního bohatství, obdivu, než muži. Vyjma velmi úzké skupiny žen, které budou aktivní a slyšitelné ve svůj vlastní prospěch.

Jak píše J. H. Barkow: „Vždy se najdou jedinci a skupiny, kteří vidí změny, jež by byly výhodné pro ně samotné, a kteří sami sebe bez námahy přesvědčí, že výhody reforem nebo revoluce budou plynout všem“.

Podívejme se konkrétně třeba na čísla voleb do Senátu ČR, 2022: Kandidovalo 135 mužů, zvoleno bylo 18, kandidovalo 43 žen, zvoleno bylo 9. Jako žena tedy máte o 57% vyšší šanci, že budete zvolena, než pokud byste kandidovala jako muž.

Jestliže by se zavedla kvóta rovného zastoupení, pak při stejných vstupních datech by šance, že vás zvolí jako ženu, byla více než trojnásobně vyšší, než u mužského kandidáta.

Chování „patriarchů“ na mocenských postech je dáno v první řadě jejich postavením, situací, ne pohlavím. Tihle mocní ztratí schopnost empatie, přijdou o schopnost vnímat a vůbec jen „vidět“ méně „důležité“ osoby, získají silný pocit oprávněnosti i tam, kde ji z pohledu jiných nemají, jak dokládají psychologické výzkumy. To se týká stejně tak žen, které se tam proderou, vyškrábou, protrpí a stanou se nakonec také jedním z „patriarchů“. Ostatně jeden z nejdůležitějších poznatků psychologie se skrývá pod nálepkou Základní atribuční chyba.

Pak je otázkou, jestli zvýhodnění konkrétních žen a znevýhodnění konkrétních mužů kvótami by bylo vyváženo alespoň adekvátním růstem společenského blaha. Já si to nemyslím, je to ovšem politická otázka, na kterou není jednoznačná odpověď.

Kvóty zasahující do soukromé sféry jsou citlivá záležitost. Které právo má mít přednost?

Proveďme myšlenkový experiment: „Jsem chudý černý muž na maloměstě pracující u poklady supermarketu. Jsem toho názoru, že mě bílé ženy diskriminují, kdykoli se s nimi chci pářit, a nekladou na první místo moje "niterné lidství" (str. 54). Pryč se stereotypy, předsudky a povrchností vzhledu! Chtěl bych prosadit, aby měly ženy zákonné kvóty týkající se podílu páření s černými muži. Svět pak bude spravedlivější a lepší.“

23.03.2024

Ke sborníku jsem se dostala, protože z něj hodně cituje Šárka Homfray ve své knize "Proč jsme tak naštvané?" Musím říct, že právnický styl mi sedí více než populárně naučný. Četla jsem na přeskáčku, co mě zajímalo, a články byly většinou čtivé a věcné. Byla jsem zrovna na té vlně a dokonce jsem si myslela, že přečtu vše (Skoro 1000 stran). To se nestalo, nebyl čas, a teď když se po delší pauze ke sborníku vracím, už se mi do zbytku tolik nechce. Věřím, že se k němu někdy vrátím a vřele doporučuji.