Set123

Přečtené 389



Ptákovina
? - leden 2022
Ptákovina 2015, Milan Kundera

Můj patrně největší problém s touto hrou je ten smutný fakt, že jsem ji nečetl. Nečetl, ale viděl. A ano, jsem takový rebelant, že i přes tento pobuřující fakt si ji dávám do přečtených. Bohužel mám v poslední době na volnočasové čtení tak málo času, že to až pěkné není. Mno, ale abych se vrátil, některá dramata, leckdo by dokonce tvrdil, že všechna, je lepší vidět, nežli pouze číst. Ne. Rozhodně ne. A zrovna v tomto případě bych si to opravdu raději přečetl. V inscenaci kterou jsem viděl některé monology vyznívaly snad ještě patetičtěji, než to sám autor zamýšlel (předpokládám) a to už ten původní (předpokládaný) úmysl byl více než patetický. O čem ta hra vlastně je? To je relativně těžká otázka. Tak v prvé řadě patrně ukazuje pokrytectví a ubohost hierarchizované společnosti, do které je, byť z části, zakomponován vůdcovský princip. No a nejen tato Kunderova „parodie“, ale i reálný komunismus (říkejte si tomu socialistická diktatura, nebo stalinismus a pozdní stalinismus, jak se říká, de gustibus non est disputandum) v sobě měly prvky vůdcovství, možná méně než fašistické režimy (včetně toho nacistického), ale přesto velice silně. Ono pokrytectví, podlézání režimu, slizká flexibilita a každá další společenská demence, jaká vás jen napadne, včetně zmíněného vůdcovského principu dle mého názoru do značné míry vystihuje věta „Vaše chuť nechat se tlouct je tisíckrát větší, než moje chuť tlouct.“ To se povedlo. Hra je samozřejmě plná i dalších druhů pokrytectví. Klasicky zmiňme všudypřítomné filosofování idiotů, úchylů a prasáků, zakrývané za rádobyintelektuální projevy s hloubkou čajové lžičky. Sadismus se maskuje za spravedlnost, perverze za pravdu a debilita za intelekt, filosofii. Konec konců, jaká urážka vyznívá ve hře nejsilněji? Sókrate! Ale když to vezmu kolem a kolem nejsilněji na mne působil tento poslední faktor: Patrně je to tím, že jsem před Ptákovinou četl Zneuznávané dědictví Cervantesovo, ale nemohu se zbavit pocitu, že Ptákovina je vlastně jakýmsi divadelním představením Švejka, jakožto parodie na hrdinství. Jak říká sám autor, Řekové šli do války pro krásnou Helenu, ruští vojáci ve Vojně a míru alespoň za vlast, matičku Rus. Ale Švejk a jeho přátelé? Pro nic. Oni šli do války, oni umírali ve válce – pro nic. A co se řeší v této hře? Polovina hry je vyšetřování toho, že někdo (my víme kdo) nakreslil na tabuli kosočtverec s vyznačeným středem. A to je drama? A to je řešený problém? A o čem je druhá polovina? O pomstě. O pomstě za vraždu otce, jako v Hamletovi? Ne. Za to, že nějaký úchyl dal někomu na zadek rákoskou. A jaká je pomsta? Vražda, likvidace? Ne. A raději se ani neptejte jaká ta odpověď je. A ještě k tomu to podělal…


Státověda
? - leden 2022
Státověda 2011, Jan Filip


Právní teorie
? - leden 2022
Právní teorie 2013, Jaromír Harvánek


Salome
16. leden 2022
Salome 2018, Oscar Wilde

Další věc, která mi coby pdf nějakou tu dobu zabírala místo na mobilu. Koukám sem, hodnocení dost nejednoznačné, koukám do knihovny a tam rozečtený Původ totalitarismu, Výrostek, Filosofie práva a Zákony. O těch, které na rozečtení teprve čekají ani nemluvím. Pravda, říkal jsem si, čtení by mi zabralo tak půl hodinky, ale stejně, že ano… No každopádně zavalen státovědou, řekl jsem si, u dramat se dobře odpočívá, jdi do toho! No a bylo to skvělé! Následuje vyzrazení děje, ne že by to v tomto případě bylo kdovíjak bolestivé. No co si budeme, je vidět, že to má na svědomí Wilde. Parodičnost a extravaganda jeho stylu je takřka nezaměnitelná. Vrcholem parodie pro mne byla scéna se sebevraždou Syřana, kterého na zemi nalézá mrtvého Herodes: „Herodes: … Kdo to vlastně je? Nemohu se na ni (mrtvolu) ani podívat. První voják: Náš setník, pane. Mladý Syřan, kterého jste před pár dny jmenoval naším setníkem. Herodes: Neporučil jsem, aby byl usmrcen. Druhý voják: Usmrtil se sám, pane. Herodes: Proč? Vždyť jsem jej jmenoval setníkem. Druhý voják: Nevíme, pane. Sám se zavraždil. Herodes: To je zvláštní, myslel jsem, že jen římští filosofové se sami vraždí…“ Já snad ani nevím proč mne zrovna tahle scéna tak moc odrovnala, ale řehtal jsem se tu neskutečně. Ta lehkost, ta šílenost celé scény. Prostě bravurní. Hra je mimořádně symbolická a zdaleka není tak jednoduchá jak se může zdát. Pročítal jsem ji relativně rychle, ale jsem si jist, že kdybych ji pročítal pečlivě s Novým zákonem ve druhé ruce, docela bych se vyřádil. Samozřejmě Wilde nepřevádí biblickou scénu, to by bylo hloupé, líné a nezajímavé. A aniž bych chtěl kohokoliv urazit (ačkoliv…), byl by hlupák ten, kdo by tvrdil, že hra je špatná jen proto, že nepřenáší doslovně biblickou scénu, která nadto ani v jednom evangeliu není moc zajímavá. Nedovedu si představit, co jde spatřovat přízemního na této hře oproti původnímu biblickému námětu. V Bibli se objevují celkem dvě motivace nenávist (Herodiada) a strach (Herodes). Salome byla bez jakékoliv psychologie. Wilde přidává ještě lásku. A pohrdání. Scéna je mnohem barvitější a to i přes to, jak moc neodpovídá originálu. Nene, z plochosti se vytvořil svět. Krása. Samozřejmě je v díle přítomná jistá misogynie, ale to je už hold Wilde. O to podivuhodnější je, že je v jednom momentě Salome postavena do role Ježíše. Nepřehrává nám tu totiž Salome s Herodem Ježíšovo trojí pokušení na poušti? A není Salome, odmítající pokušení na místě Ježíše a Herodes, pokušitel na místě Satana? Ano, je, ale role jsou přeci jenom obrácené. Zatímco na pouští Ježíš odmítá v důsledku proto, aby mohl spasit lidstvo a Satan jej chce zhubit, Salome odmítá protože chce usmrtit Jana a ukojit svou pekelnou vášeň, zatímco Herodes se snaží ušetřit život. Hrozně zajímavá scéna a hrozně zajímavá kompozice. Inu a úplný konec zdá se býti plně adekvátní k celkovému ději a struktuře díla. Je možná zvláštní, ale adekvátní. A mimochodem, pokud se někomu toto ztvárnění snad zdá „přízemní“, doporučuji k přečtení tento krátký textík, ne jehož desáté straně se hovoří o Janově popravě a to dosti barvitě, lze konstatovat,, že daný příběh je vše, jen ne přízemní: http://www.tonyburke.ca/wp-content/uploads/Life-John-Serap.pdf


Základy právní nauky
? - leden 2022
Základy právní nauky 2012, Martin Škop


Základy teorie práva
? - leden 2022
Základy teorie práva 2010, Miloš Večeřa


Zneuznávané dědictví Cervantesovo
12. leden 2022
Zneuznávané dědictví Cervantesovo 2005, Milan Kundera

Ve zkouškovém období po úspěšně složené zkoušce řekl jsem si, Vojtěchu, odpočiň si alespoň na den, odreaguj se u něčeho. Tak jsem sáhl po těchto dvou Kunderových esejích. Proč ne? Zneuznávané dědictví Cervantesovo Neskutečně zajímavý esej, který toho opravdu má co nabídnout. Tak například Husserla a Heideggera. Prousta. Flauberta. Tolstého. Diderota. A mnoho dalších. Ale nebojte, ve skutečnosti to nemusíte mít všechno přečtené, esej je velice přístupný. A o čempak nám vlastně říká? O románu. Román je, pravda, žár, který dostává snad nejvíce na frak. (Ignorujme poslední předsmrtné skřeky poesie, mluvím výhradně o próze.) Je pravda, že žijeme v rychlé době (jakou si autor v době tvorby eseje neuměl ani představit) a román se do ní, zdá se, většinou nehodí. Konec konců, jsme na databázi. Každá druhá kniha která má víc jak tři sta stran je komentována tím, že je to moc dlouhé. Na román není čas. Vidím to i na sobě, ten Dostojevského Výrostek mi dává na prdel už půl roku. Ale to je chyb naše, ne chyba románu. Román je strašně široká věc, do které lze nacpat doslova cokoli, filosofie, věda, životopisy. Cokoliv. Ale na co klade důraz esej, je skvělým odrazem doby. Možná zase jednou melu kraviny, ale já prostě nemohu nevidět v Kunderových textech nevidět hermeneutický kruh. Román (Ať už Karenina, Švejk, Jakub fatalista,…) ukazuje kousek duše člověka a to sice ten kousek, na nějž je kladen důraz v době vzniku. A ukazuje nám tak do jisté míry nejen dobu vzniku (klasicky situaci kdy „smysl pozbyl všeho smyslu“ jak demonstruje například Kafka), ale i dobu kdy je čten. Konec konců, vrcholem hermeneutiky je Jakub a jeho pán od Kundery, kde je dialog osvícenství a postmoderny očividný. Autor popisuje smysl románu v protipólu proti moderním vědám, jako světlo ozařující svět, abychom v tunelech vědy nezapomněli na lebenswelt. Na to, že máme ještě také žít. A já, samozřejmě literární ignorant a nevzdělanec, nevidím možnost s Kunderou v tomto nesouhlasit. Snad jediný problém který mám souvisí s tím, že Kundera román, který neodhaluje „dosud nepoznanou píď existence“ označuje za nemorální. V tomto bych souhlasil spíše s profláknutým tvrzením Wilda, že román nemůže být morální, či amorální, pouze dobrý, nebo špatný. Kundera, myslím, zbytečně podléhá postmoderní nutnosti performance. Ale nakonec, co já o tom vím? Jeruzalémský projev Další esej – tedy projev, ale co si budeme, esej to je – která tematicky souzní s Dědictvím. Otevírá však některá další témata. Hned v úvodu Kundera hovoří o romanopisci jako služebníkovi umění a o tom, že naopak to být nesmí. Jedná se o odůvodnění jeho snahy potlačit sebe sama a upřednostnit dílo, snahy zabít autora. Což je po mém soudu snaha zajisté oceněníhodná, myslím že autor by opravdu měl knize ustoupit, ale on to ten Kundera pojal celé špatně. Nedošlo mu, že v době, kdy jedním z nejoblíbenějších žánrů je detektivka, nemůže čekat, že záhadnost zbaví jeho dílo jeho osobnosti. Naopak samozřejmě vydráždila potřebu mluvit o Kunderovi, o tom záhadném Kunderovi. Většina textu se opět zabývá významem románu, k tomu však už nemám moc co říci, výše jsem napsal vše co jsem napsat mohl. Ale ještě jedna myšlenka z textu mne zaujala. Kundera vyzdvihuje problém masové kultury a rozvoje technologie. Témata běžně spojovaná s postmodernou a patrně důvod, proč je na postmodernu mnohokrát hleděno negativně (samozřejmě vedle její přirozené liberálnosti). Jsem upřímně rád za vyzdvižení toho, že „hloupost neustupuje před technikou, pokrokem, modernitou, vědeckým rozvojem, ona se vším tím rozvojem sama rozvíjí!“. To je téma aktuálnější než kdy jindy a je třeba jej vnímat. Mno, ale dost již. Jdu zase dělat něco užitečného.


Jakub a jeho pán
leden 2022 (10.-11.)
Jakub a jeho pán 1992, Milan Kundera

Předem podotýkám, nemám Kunderu, coby člověka rád. Proto k jeho dílu přistupuji s apriorním skepticismem a snažím se jej také nemít rád. Už jsem se těšil, jak tu ostatní komentáře odbiju s tvrzením, že drama ve skutečnosti „nejen stojí za hovno, ale nikdy nebude stát za nic lepšího“. A ano, kniha mne v tomto ohledu zklamala. Bylo to prostě geniální. Mohu s radostí konstatovat, že jsem Jakuba fatalistu četl někdy v první polovině roku 2020 a tedy dříve, než jsem četl toto rozkošné drama. Kdovíjak nadšen jsem z toho nebyl, ale našel jsem si v knize jisté světlejší momenty. Jednou z věcí, která mne na díle fascinovala, byla přítomnost postmoderního ducha v tomto osvícenském díle. (Ne hned po dočtení, tehdy jsem, s potupou přiznávám, moc nevěděl co to ta postmoderna je, ale záhy jsem to zjistil a od té doby jsem na Jakuba fatalistu nepřestal myslet. Každý, doslova každý vám řekne, že melu hlouposti (patrně po právu). Už z toho důvodu, že postmodernismus je termín druhé poloviny 20. století a nelze jej tedy aplikovat takto zpětně na autora z dob osvícenství. Budiž. Ale já si v tomto případě patrně budu dál myslet svoje. Když už známe cosi, co se jmenuje synopticko-pulzační metodu výkladu dějin literatury (v zájmu objektivity podotýkám, že se zde pohybuji naprosto mimo svůj obor zaměření a s nejvyšší pravděpodobností to co jsem napsal ani nechápu), nevidím důvod, proč by v rámci jeho užití nemohly existovat extrémy, jako právě Diderot. Inu, proč to povídám, Kundera mě přesvědčil o tom, že Jakub opravdu splňuje kritéria (většinu z nich) postmoderny. (A také to píšu proto, aby bylo jasno, že Jakubova, či Pánova výtka vůči nám, že si původní text beztak ani nepřečteme, neplatí.) Drama, tak bravurně napsané, vyostřuje některé rysy původního románu. Hry ve hře, dialogy o stvořiteli, rozprava s publikem, očividné narušení struktury dramatu, parodizace žánrů a archetypů, to vše v dramatu mimořádně vyniká a září. Není samozřejmě ale pravda, že by Kundera pouze zaostřil a nic nepřidal, Kunderovo drama je po mém soudu mnohem zajímavější kniha, než původní Jakub, protože přednáší veškerá témata původní knihy, ale v rychlejším sledu a ještě přidává další vrstvy, jako právě problematiku variace, kterou přednáší v rámci dialogu postav. Samotný dialog – jak to nazval sám autor – mezi osmnáctým stoletím osvícenství a současnou dobu skepse je ostatně další nadrozměr, který je třeba pozorovat patrně ve více čteních. Za mě osobně je vrcholem díla – a zároveň vrcholem nabourávání klasických, a nutno podotknou též logických, struktur konec vyprávění o markýze de La Pommeraye. Samotné vyprávění, kde hostinská hraje hraběnku a které je neustále narušováno okolím ještě tak nějak sedí do původního Diderotova díla, ale v okamžiku, kdy nespokojený Jakub chopí se role markýze, což je samotnými aktéry akceptováno jako validní substituce, a Jakub tak dotvoří původní příběh tak, že jej doslova přepíše, protože předchozí vystoupení markýze de Arcis doslova anuluje, to je prostě něco neskutečného! Jakub nám předvádí to, co s námi samými, respektive příběhem po celou dobu dělá nejen Kundera, ale i Diderot. Je to prostě geniální a já mám chuť si to jít přečíst znovu. A také to udělám. Ale nejdříve si znovu přečtu Jakoba fatalistu.


Nástin právních dějin
? - prosinec 2021
Nástin právních dějin 2011, Ladislav Vojáček


Otec prasátek
? - prosinec 2021
Otec prasátek 1998, Terry Pratchett

Kniha vpravdě metafyzická, že? Svátky vánoční mi přerušily mou snahu číst Zeměplochu znovu, tentokráte v řadě pěkně chronologicky. Když tak na mě to prasátko z knihovny koukalo, neodolal jsem představě Smrtě kterak se převléká za San… Otce prasátek. Knihu už jsem četl dříve, jednalo se snad o mou třetí Zeměplochu. Tehdy mi kniha nesedla a nejsem si jist, zda jsem tak třetinu nepřeskočil. Zato nyní, nyní jsem si to jak se patří užil. Kniha je opravdu fantastická. Lze na ní pozorovat důmyslnou narativní strukturu, zajímavý příběh, zajímavé úvahy, jak jsem již řekl, vpravdě metafyzické. Myslím, že každý milovník Zeměplochy si zaryl do mozku nejen Smrťův monolog o spravedlnosti, ale vůbec celou problematiku „nevycházejícího slunce“. Zajímavý je i začátek, kdy Auditoři navštíví lorda Odkragliho a podotýká, že lze sotva tvrdit, že neexistuje něco, čehož fotku pozná doslova každý. Zmínil jsem zajímavou narativní strukturu. Kniha má několik vypravěčů (extra, intra, hetero, i homodiegetických) a s tím souvisejících i obdobné množství postav fokalizace. Proto se kniha ze začátku zdá být matoucí, člověk nestačí stěžovat co že to ten Časnačaj zrovna dělá. Ale pak přijde Zuzana a hezky pomalu ve formátu detektivky (prvotřídní) vám postupně plně objasní co že se to tam vlastně děje. A to je patrně důvod, proč konec knihy opravdu vrcholí jakousi katarzí, nikoliv pouhým koncem. Do toho vám poletuje Smrť a zoufalý Albert a v záchvatu pravého prtchettovského šílenství množství bohů a och bohů, krys, alkoholu a tak vůbec strašně moc věcí. Nu a tu a tam je to vše promícháno nějakou tou moralitou a odhalením trochy toho lidského pokrytectví. Není to perfektní? Doufám, že jste si také vánoce užili a dostali aspoň tolik knih co já.


Sociologie práva
? - prosinec 2021
Sociologie práva 2011, Miloš Večeřa


Zlatý osel
prosinec 2021 (19.-21.)
Zlatý osel 2002, Lucius Apuleius

Předestírám, nečetl jsem knihu, ale poslouchal audioknihu, mimochodem skvěle provedenou. A upřímně jsem si to užil. Zlatý osel mne doprovázel mnoho cest vlakem z Brna, takže jsem ho měl, přirozeně spojeného s dobrou náladou a šťastnou událostí (však jsem opouštěl Brno!). Ale ne, vážně, Brno je fajn. A Zlatý osel také, nutno podotknout. Jedná se o opravdu velice svěží příběh, který plyne celkem rychle, je vtipný a zajímavý. Zajímavá je celkem moderní struktura, která mi chvílemi až připomínala Denise Diderota a jeho Jakobu Fatalistu. Příběh se neustále přerušoval sekundárními vyprávěními, až si člověk kolikrát myslel (Amor a Psýché byla v tomto, myslím, extrém), že ani menší příběhy nikdy nedojdou konce, natož pak příběh samotného Lucia. Nakonec, a to je hlavní rozdíl oproti Jakubovi, jak dílčí, tak hlavní příběhy došly svému konci. Buď je má představivost strašně šikovná, nebo je Zlatý osel neskutečným kulturním zdrojem. Opravdu, zdálo se mi, že jak Luciův příběh, tak některé další byly zdrojem nejen hned několika klasických pohádek – hlavně pak germánských – i mnoha klasických děl dob pozdějších. Nešlo mi nemyslet nejen na Sen noci svatojánské (v kontextu tohoto díla čerpání ze Zlatého osla pan profesor Hilský přímo zmiňuje a já nemám důvod mu nevěřit), ale i na Hamleta staršího navštěvujícího Hamleta mladšího. A podobných podobností je v Oslovi opravdu hodně. Na druhou stranu to není kniha bezchybná. Vedlejší příběhy se v druhé polovině příběhu dost opakují a nejsou výrazně zajímavé, ani originální. Na nepříjemnosti tohoto faktu přidává ještě to, že tyto příběhy mívají obsah vůči ženám poněkud nemilý, což by mi ani tak nevadilo, kdyby nebyl třikrát de facto stejný. Jinak lze konstatovat, že je to, z důvodu výše zmíněného, čtení opravdu zajímavé a stojí za to, dokonce nese i svého druhu morální ponaučení a já, jakožto čerstvá absolvent prvního semestru římského práva jsem si několik narážek strašně užil. (Ať už se jedná o narážku na „samotný zákon Iuliův!“, nebo to, že Jupiter pohrozil peněžitou pokutou deseti tisíců stříbrných těm bohů, kteří by se nedostavili na zasedání nebeské sněmovny, načež samozřejmě všichni bohové přiletí, nebo vrchol v prohlášení Jova, že Amor a Psýché uzavřou rovný sňatek vyhovující občanskému právu.)


Justina a Julietta
prosinec 2021 (19.-20.)
Justina a Julietta 2010, Donatien Alphonse François de Sade

Obě knihy, jak Justinu, tak Juliettu jsem komentoval samostatně, takže pokud se chcete co na nich shledávám zajímavého separátně, jděte k jednotlivým knihám, zde se pokusím o jakési shrnutí. Potřeba přečíst si podruhé Justinu a Juliettu vyvstala asi před měsícem, kdy jsem musel smutně a poníženě odložit knihu Dialektika osvícenství, protože na mne byla, přiznávám to velice potupeně, příliš složitá. Shledal jsem, že chci-li si onu knihu přečíst, musím si znovu, tentokráte s trochu jiným pohledem, přečíst Justinu a Juliettu a poprvé Iliadu, Odysseu a Kritiku čistého rozumu. Inu, první položka je hotova. A jaké to bylo? Dosti zajímavé. Je zajímavé, že zatímco pohled na Justinu se nemusí měnit ať ji čtete individuálně, nebo kontextu Julietty, Julietta získává v kontextu Justiny mnohem zajímavější rozměry. Justina nastavuje filosofické postoje, které posléze přejímá Julietta a aplikuje je do dost nechutné praxe v pohledu druhé strany. Ano, Julietta je pouhá demonstrace, nemá hlubší obsah, zatímco Justina je opravdu více méně filosofickou statí, ale přeci jenom ta Julietta získává ve dvojici o něco více. Oba příběhy jsou přirozeně vystaveny na opozicích, ale některé pasáže se vzájemně vysloveně zrcadlí, což je, myslím, zajímavé. V Justině, například, baron vysvětluje, že matkovražda není vlastně vůbec zločin, že za zločin by se dala ještě tak považovat otcovražda. V Juliettě naopak ministr Saint-Fond vysvětluje, že otcovražda není ani za mák zločinem. Oba muži argumentují totožně tím, že ad a) matka, ad b) otec pouze naplnili svůj chtíč a děti tedy nenesou povinnost vděčnosti. Toto naprosté odříznutí od rodinných hodnot je mimochodem podle mne další zajímavá ukázka extrémního osvícenství dané knihy. Na této scéně je také možné demonstrovat gradaci knih. Zatímco Julietta v rámci sebe není schopna gradovat, protože její brutalita už v polovině dochází představitelných výšin, meziknižní srovnání působí zajímavěji. Jak v Justině, tak v Juliettě je rodič (v prvém případě matka, ve druhém otec) velice bohatý a jeho smrt zvýší příjmy dítěte, dále je rodič v obou případech nenáviděn za to, že se láskyplně snaží stát v cestě zhýralosti dítěte a přivést jej zpět na „dobrou“ cestu. Dále je v obou případech nástrojem vraždy jed a to sice nastražený na příkaz muže (dítěte) jednou z obou sester. Avšak, zatímco Justina svůj úděl odmítá, Julietta poslušně koná, zatímco matka pana de Bressac (stejně zavražděna, akorát přímo synem) zmírá mimo obraz a to nikterak explicitně, otec pana Saint-Fonda umírá na scéně, přičemž je v průběhu mučivého umírání vystaven, nyní mi promiňte, pohledu na to, jak jeho syn análně násilní svou dceru a sám totéž prožívá od svého přítele, načež syn, k samému otcovu sklonu, znásilňuje i trpícího otce. Zatímco Justina je za relativně „normální“ vraždu, kterou nadto ještě ani nespáchala potrestána a trpí, je Julietta za účast na takové akci jakou jsem právě popsal, bohatě odměněna. To myslím dobře nastiňuje kontrast knih a filosofické nuance, které se na jejich pozadí odehrávají, ač, jak jsem již naznačil, filosofické podtexty Justiny jsou mnohonásobně zajímavější. Snad už jen dvě stručné poznámky. Tak zaprvé, je nutno ocenit zajímavé struktury textů a jejich naraci. Vypravěč v Justině je rámcován extradiegetickým, heterodiegetickým vypravěčem, prostředek příběhu je vyprávěn intradiegetický a homodiegetický – jedná se o samou Justinu. Julietta je na druhou stranu celou dobu vyprávěna pouze Juliettou samou – intradiegetickým a homodiegetickým vypravěčem. A tak podle mne není zcela jisté, které vyprávění je považovatelné za hlavní, zda to Juliettino, protože následně i Justina vypráví svůj příběh Juliettě, nebo Justinino kvůli formě. A nakonec si ponechávám poněkud vedlejší otázku, zda je dobře, nebo špatně, to, že se de Sade příliš nevyučuje. Podle mne není v zásadě pochyb o tom, že se jedná po vysokou literaturu, která zanechala v historii mohutnou stopu (pohleďte na Dostojevského dílo, narážek na de Sada je tam hned několik a to se bavíme o jednom z největších spisovatelů všech dob), ale přes to nemyslím, že je to dílo pro středoškoláky, neřkuli pro žáky základek. Ne snad pro sexualitu obsahu, Juliettu ostatně v perverzi překoná každé druhé porno, kde se čím dál tím častěji vyskytují takové lahody jako je fisting se všemi následky, které to nese. Nene, o to nejde, problém podle mne leží na tom, že taková mladá osoba by v díle nic jiného neviděla a rozhodně by se nezabývala problematikou existence morálky.


Magický prazdroj (limitovaná sběratelská edice)
prosinec 2021 (11.-15.)
Magický prazdroj (limitovaná sběratelská edice) 2020, Terry Pratchett

Magický prazdroj je velice zvláštní kniha, která, zdá se mi, není v některých ohledech pro Zeměplochu typická. Zdálo se mi to už když jsem ji četl poprvé a to to byla asi pátá kniha Zeměplochy, kterou jsem četl. Inu, nyní jsem ji přečetl podruhé a pocit přetrval. Ano, je šílená a přehnaná, jak už to u Zeměploch bývá a jak je to ostatně také správné. T9m se hrdě řadí po bok Otce prasátek, Sekáče a mnoha dalších. Ale má několik specifik. Jednak, zdá se mi, má relativně pomalý rozjezd. Je méně vtipná (ve slova smyslu, že v textu je méně explicitních vtípků, což neznamená, že to není skvělá zábava) a v pozadí – možná i popředí – je svým způsobem smutná. A co je velice podivné, svým zvláštním způsobem do ni Mrakoplaš s Coninou přinášejí erotické napětí. Mrakoplaš… Mno jo no… Každopádně toto hrdinské fantasy, tato hrdinská výprava je prostě skvělá. Potkáte při ní všechno, bazilišky, chiméry, vůbec různou mytologickou havěť, zlovolné vezíry a jejich nebezpečné jámy plné hadů, bezohledné boháče, kruté piráty, tajemné humanoidní bytosti ve stínech, hrdinné, i zlovolné mágy, barbarské hrdiny, i vlněné jégrovky! Co víc si přát? No fakt, co byste ještě chtěli? Džina?! Máte ho mít! Ne, vážně, tahle knihy má snad všechno a to je dlouhá tři sta stran. Obzvláště rád mám několik kratičkých scén z konce knihy, týkajících se Jakokalypsy. Hlavní záporák… Příběh kolem hlavního záporáka možná činí knihu tak smutnou. Peníz to nemá lehké, jen co je pravda a já to při čtení neměl o nic lehčí. Víte, já nesnáším děti. Je to živočišný druh, který by měl podle mne zaniknout a když to říkám, uvědomuji si všechny vedlejší následky jaké by to mělo. Takže když v knize vystupuje dítě, mám chuť té knize za něj nafackovat a když je to dítě harant, hrooozně se vyžívám v tom na něj všechno házet. A na Peníze nemůžu! Prostě to nejde, protože on nemůže doslova za nic a to je pro mne velice smutné. A ne, tohle sakra není spoiler, to se dozvíte doslova asi na čtvrté stránce, takže mě neštvěte! Nu a jelikož na Peníze to zjevně nejde házet, zůstává patrně hlavním antagonistou této knihy sama lidská povaha, kterou, mimochodem, stále sleduje Smrť. Zakončím, dovolte, jedním kratičkým citátem: „‚On vám přece pomohl,‘ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. ‚Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?‘ ‚To mu nikdy nebudeme moci odpustit,‘ odpověděl Zovce.“


Mort (limitovaná sběratelská edice)
prosinec 2021 (09.-11.)
Mort (limitovaná sběratelská edice) 2020, Terry Pratchett

Po kratší odmlce, kterou jsem vyplnil ležením v učebnicích, vrátil jsem se ke svému druhému průchodu Zeměplochou. Připouštím, aniž bych posud dokončil ten první, ale mě je těch posledních čtyř knih tak nějak líto. Pamatuji si, že když jsem toho času, dva, či tři roky zpátky, poprvé četl Morta, až k smrti mně nebavil. Se studem musím konstatovat, že si nejsem jist, zda jsem ho tehdy vůbec řádně dočetl, nebo jsme zkrátka polovinu knihy přeskočil. Můj druhý pokus zdá se být zdárnější a můj pohled na knihu podstatně přívětivější. Stále platí, – a budu to opakovat až k Pohyblivým obrázkům, což je ve skutečnosti celkem velká část celé Zeměplochy – že to není tak úplně TA Zeměplocha. I Smrť je hodně odlišný od Smrtě budoucího, není však o nic méně skvělý. Pokud si správně pamatuji, je právě Mort knihou, která nám zachránila Zeměplochu v českém překladu. První tři knihy cyklu byly panem Kantůrkem geniálně přeloženy a téměř se neprodávaly. Tehdy začalo v Talpressu váhání, zda je pro něj ekonomické v Zeměploše pokračovat. Zkusili ještě Morta. A Mort, ten se prodával. (Možná zde šířím bludy, proto mi věřte jen napůl, ale jsem si téměř jist, že jsem to slyšel od nakladatele Talpressu Vlastimíra Talaše a Jana Kantůrka.) A tak nějak musím, chca nechca cítit k této knize jistý vděk. Mort je ovšem kniha důležitá i z jiného pohledu. Otevřela nám cestu k sérii Smrtě a nastavila téma, které se potáhne dalšími knihami tím, či oním způsobem. Smrťovo hledání. Hledání čeho? Řekl bych lidství, ale to Smrť hledat nemusí, on hledá něco lepšího. V prvé řadě však, pravda, hledá tak vzácnou autenticitu. Mám Smrťovu nekonečně smutnou a nekonečně nadějnou postavu strašlivě rád. To je ostatně moje srdeční trojka, Bábi Zlopočasná, patricij Vetinari a Smrť. Morta považuji, nikoliv neodůvodnitelně, za postavu vedlejší, ve své podstatě dlouhodobě nepodstatnou. Podstatný je Sekáč lidstva. A podstatná, řekl bych zapamatování hodná je v této knize ještě jedna věc. Doporučuji těm, kteří sérii čtou poprvé, zapamatovat si ony čtyři jizvy na Mortově tváři. A musíte mi odpustit jednu slabůstku, ale tuto legendární hlášku si nemohu odpustit: „Existuje snad jediné stvoření, jehož výraz by mohl působit ustaraněji než jejich tváře. Holub, který by se doslechl, že svatý Václav sestoupil ze svého podstavce a v nejbližším obchodě se zbraněmi si koupil brokovnici a zásobu nábojů na pernatou zvěř.“


Výbor z korespondence
srpen - listopad 2021
Výbor z korespondence 2019, Marcus Tullius Cicero

Já jsem upřímně, ale upřímně překvapen. Dlouho, pokud vůbec někdy, jsem neviděl takto dobře vypracovanou publikaci a to prosím říkám o výboru z korespondence! Což je něco, co za normálních okolností nemám rád a vyhýbám se tomu. (Pravda, mé etické výhrady proti publikaci dopisů vyprchávají někdy v průběhu patnáctého století po jejich sepsání, takže je to asi v pořádku – a samozřejmě nemám nic proti tomu, když je s publikací vydán autorův souhlas (Lyotard), ale s takovým Kafkou mě to vyloženě štve.) Tato kniha je perfektně zpracována, její korektura proběhla precizně (na chyby si nepamatuji snad žádné), poznámkový aparát je neskutečný!, překlad velice kvalitní, předmluva, i aparát jsou prostě excelentní. Já jsem v šoku. Fakt že jo. Ještě jednou zde musím zdůraznit obzvláště skvělý poznámkový aparát. Stovky velice kvalitních a užitečných poznámek pod čarou, které vám vlastně ani nedovolí nevědět, o koho se zrovna v dané epištule jedná a pakliže by se snad už neměl znovu objevit, ani o tom, jak to s ním nakonec dopadlo. Prostě skvělé. Jediná věc mne malilililinkato nakrkla. A sice, když se v poznámkách odkazovalo na epištuly, které ve výboru vůbec nebyly zařazeny a ještě to k tomu napsali! No fujky. Knihu jsem si původně koupil, protože jí na obálce svítil nápis Cicero. A já jsem si řekl, hmmm, o tom už jsem slyšel, něco s Římem, to by mohlo být zajímavé. Ale nijak jsem se do jejího čtení nehrnul. Pak jsem si přečetl, brrrrr, Zápisky o válce občanské od Našeho vojska, u toho se mi udělalo špatně a zjistil jsem, že si z knihy nejsem schopen zapamatovat téměř nic. A tak jsem si řekl, třeba ten Cicero by k Občanské válce mohl něco říct, ne? A nalistoval jsem epištuly z roku 49 a ono jo! A tak jsem po dočtení Zápisků začal číst. Inu, co bych vám povídal, během toho přišlo čtení Platóna a Aristotela, zájem o další Ciceronovy knihy a hlavně, hlavně římské právo na univerzitě. Najednou čtení Ciceronovy korespondence začalo být nejen příjemné, ale i fascinující, užitečné, zábavné a v každém jiném ohledu prostě skvělé. A tak tu jsem, po čtyřech měsících a už se těším na druhý svazek. Teď k obsahu. Když, tuším, Petrarca tuto korespondenci našel, byl zklamán, byl šokován tím, že Cicero, ten velký rétor a filosof byl… byl člověk. A patrně nikoliv charakterově nejlepší. Lidské, příliš lidské… dalo by se říci. Ono je příjemné vidět, že lidé byli úplně stejní před dvěma tisíciletími, to bezesporu (ač znalost římského práva přeci jenom ukazuje, že to není tak úplně pravda, schopnost abstrakce v uvažování toho času prakticky neexistovala, ale to můžeme připsat míře rozvinutí civilizace), ale zároveň je fakt, že je to trošičku nepříjemné, vidět, jak nedokonalý může být velký filosof, jedna z vůdčích, patrně nejadorovanějších osobností dvé doby. Člověk nemůže necítit s Cicerem, když je vyhnán z Říma, ale o to více jako pěst na oko působí jeho neskutečná arogance po návratu. Před a při válce člověk nemůže nezvednout obočí nad Ciceronovým nevděkem a oportunismem, nad jeho, až abnormální nestálostí. Je to zvláštní čtení, pravda. Dané epištuly jsou naprosto unikátním a nenahraditelným zdrojem informací a jejich čtení bylo z tohoto pohledu opravdu famózním zážitkem. Život v Římě v jeho plné nahotě a pro mne osobně hlavně trýzeň, kterou může pravý Říman a filosof prožívat, když se hroutí cosi, co měl hluboko ve své duši. Republika. Res publica amissa est… Měl pravdu ten Ciceron, ještě, že nejhlubšího pádu republiky se nedožil „Ničí mne poznání, že nastal čas, kdy už nemohu dělat nic ani statečně, ani moudře.“


Stát a revoluce
listopad 2021 (04.-24.)
Stát a revoluce 2000, Vladimír Iljič Uljanov

Mno… Nebudu vám lhát, čtení této knihy téměř, ale opravdu jen téměř považuji za ztrátu času. Ne, že by z určitého hlediska nebyla zajímavá, to je, ale je nepoměrně dlouhá v poměru obsahu a množství stran na který je roztažena. Což ostatně mají díla tohoto, řekněme propagandistického, typu celkem společné. Pohleďte na Mein Kampf, nebo, brr, na Protokoly Sionských mudrců. Obsah je prakticky minimální, ale je potřeba vyjádřit jej na sto způsobů, z nichž některé jsou inteligentnější a jiné… méně. Aby to ale nevypadalo, že chci, nedej bože, dávat Mein Kampf a Protokoly naroveň se Státem a revolucí. Lenin byl jistě moudřejší člověk než Hitler (neříkám inteligentnější, to posoudit nemohu, ale moudřejší jistě, jak ostatně ukazuje i historická zkušenost) a o Nilusovi (či o tom, kdo danou knihu opravdu napsal) ani nemluvím. Asi polovina knihy jsou citace Marxe a Englse. To upřímně oceňuji, protože to ukazuje intelektuální síly těchto tří historicky významných mužů. Aniž chci jakkoliv vychvalovat Marxe, je fakt, že jeho tence k násilné revoluci byla vlastně malá. Ono to byl spíše jakési heslo použité pro sjednocení mas, ale nezdá se mi – zcela osobně – že by Marx opravdu chtěl násilnou revoluci. Engls na druhou stranu… Engls byl oproti Marxovi, promiňte mi to, přímočarý blb. A proto je pro Lenina mnohem jednodušší interpretovat Englsovy myšlenky po svém, aniž by to bylo okaté. To co provádí Marxovi, to je, pravda, smutný pohled. Po přečtení této knihy bych měl o Leninovi opravdu velice špatné mínění, jedná se o čistou propagandu a apologetiku všeho vraždění, kterého se později v Říjnové revoluci a ještě později v průběhu Rudého teroru dopustil jménem revoluce. Nemyslel bych, že to byl muž opravdu „moudrý“ ale pouze mazaný až hanba (což bezesporu byl). Dílo opravdu není intelektuálně náročné a nenese ani nikterou opravdu zajímavou myšlenku, jedná se prostě o snahu našroubovat Marxovo dílo na ruskou situaci, která původním Marxovým teoriím opravdu neodpovídala. A samozřejmě o agitaci proti svým oponentům. Chudáci eseři… ale ne, oni si to zasloužili. Ale. Ale Lenin po toce 1922 ukázal, že úplný blb není. NEP bylo cosi, co zachránilo situaci (kterou spoluzavinil) od úplného zhroucení a to, že Ruskou vůbec existuje (ale i to, že kdy mohl existovat Svaz) je do značné míry jeho počin a alespoň za ten NEP mu nějaká míra ocenění náleží. Na druhé straně je složité jej po této akcičce nepovažovat za pokrytce, ale to už je jiný příběh. P.S. Je až s podivem jak moc se lidé hádají o stalinismu pod Marxovým Manifestem a zde není žádný komentář krom mého. Tak málo čtená je tato kniha?


Tygře, tygře, žhavě žhneš
17. listopad 2021
Tygře, tygře, žhavě žhneš 2021, William Blake

Já se omlouvám, ale… Ale kdo k čertu včlení do výběr z poesie umělce „úryvek“ o obsahu dvou strof z básně, která jich má dohromady, pozor, třináct! Netroufám si říct, na koho je záhodno být více naštvaný, na barbarství redaktora, že něco takového dopustil, nebo na překladatele, že k něčemu takovému svolil užít jeho překlad. Každopádně to je podle mne barbarství. Člověk by něco takového pochopil ještě tak u (z tvorby daného básníka) Knihy Thel, která má tuším pětadvacet, či snad více strof a to podstatně složitějších, jsou jasně členěny a jedná se o relativně dlouhou narativní báseň. Ale vážně, William Bond? Chjo… Už to mne naštvalo dost na to, abych toto konkrétní dílo (pro jistotu házím ISBN, aby bylo jasno o čem hovořím 978-80-274-1393-5) hodnotil méně než kladně. Ale ono je toho více. Srovnejme tuto knihu s knihou – taktéž dostupnou jakožto elektronická kniha zdarma – Svět v zrnku písku. Řekněte mi, že Valjův překlad, ač, nemýlím-li se, starší, není mnohem lepší? Nevím, snad ani nejde o přesnost překladu – ta je v obou případech tristní, ale za to nemohou ani tak překladatelé, jako spíše specifika básníkova jazyka – jde mí o poetiku, o magičnost, která z Blakeovy geniálně šílené poesie přímo prýští. Zdá se mi, že Valja prostě vystihl danou poetiku lépe. Nejsem ani příliš spokojen se řazením básní, ale to už je patrna vedlejší. Netuším proč byly seřazeny tak jak byly seřazeny a nepovažuji to za nejlepší cestu, ale budiž. Na druhou stranu jsem samozřejmě rád, že je tímto textem zpřístupněno několik dalších básní tak mimořádného básníka, jakým jistě Blake byl. Doporučuji spíše přečíst Svět v zrnku písku, ale asi je dobré, že jsou zdarma dostupné hned dvě sbírky výřezu Blakeova díla. Mimochodem, kupodivu hodně se mi líbil překlad Viděl jsem kapli ze zlata. Líbil se mi (snad jako jediný) více než Valjův. Ta báseň je prostě… mno… divná. Patří mezi bezesporu nejerotičtější, takže je trochu zvláštní, že mne jako malého zaujala nejvíce vedle Tygra a Beránka. Byl jsem zvláštní dítě…


Svět v zrnku písku
listopad 2021 (15.-16.)
Svět v zrnku písku 2018, William Blake

Já vám mám toho Blaka tak rád… Poetika jeho díla je naprosto nevídaná, nikde nenajdete druhého Blaka. Ano, Poeova poesie se může v určitých ohledech té Blakeově blížit. Ale jinak neznám autora ani podobného tomuto anglickému bláznovi. Promiňte ten expresivní výraz, ale… přečtěte si jeho básně. Ten člověk byl blázen. Ale skvělý blázen. Jeho poesie proniká hluboko do nitra čtenáře a snaží se prolnout celým jeho tělem, zaplní vaši mysl sebou samou, aby poté odplula a nechala po sobě… Nic. Nic nepochopíte, jen vaše smysly zůstanou omámeny tím fantasmatem. Blakeovu poesii nelze pochopit, tedy alespoň tak osobně soudím, tu musíte prožít a bez předsudků se s ní popasovat. Pokud se vám líbí, skvěle, pokud ne… není se čemu divit. Jak jsem již napsal, její poetika je nesrovnatelná a extrémní, což zákonitě značí, pro mnoho lidé nepřijatelná. Svět v zrnku písku je výsečí celého Blakeova díla. Myslím, že tam nechybí nic, snad kromě Tiriel. Je skvělé něco takového mít – navíc v překladu pana Valji, který je relativně dobrý (v relaci k jiným, strašným českým překladům.) je to opravdu fajn. Ale na druhou stranu jsem dost naštvaný. On toho ten Blake zase nenapsal tak moc, tak proč tu nemáme souborné vydání celého jeho díla? Ale co už… Když už o tom překladu mluvím… V zásadě je třeba si přiznat, že nefunguje. Blake se překladu do značné míry vzpírá. Čili cestou je číst jej v originále. Nelze však tvrdit, že by však byl originál kdovíjak snadno čitelný. Jedná se o docela složitou angličtinu, takže doporučuji si ke čtení jako takový manuálek přeci jenom nějaký ten překlad vzít. Jak již bylo napsáno, jedná se o výbor z mnoha sbírek a proto se nejedná o čtení monotematické. Zažijete Blaka z mnoha stran. Blaka epického a hrdinného (Francouzská revoluce), kacířského (Otče ne náš), mystického (hmm… skoro cokoliv), citlivého (Kniha Thel), cynického a naštvaného na celý svět (to máte taky skoro všude). A také Blaka erotického. Jeho poesie je erotikou přímo prolezlá. Dokud si to neuvědomíte, můžete jej číst celkem s poklidem, ale když už si toho jednou povšimnete… Třeba taková Viděl jsem kapli ze zlata… Mimo tuto knihu pak zmíním Já zloději řek, ať broskev mi dá… Asi nemá smysl dále se tu rozpovídávat. Prostě se pro mne jedná o velice citovou záležitost. Autora mám rád už od svého mládí (třeba Tygr pro mne byl vrcholem protikatolické argumentace (no byl jsem malej parchant, no) – na druhou stranu jsem se de facto už asi v jedenácti díky dané básni zamýšlel nad otázkou teodicey, takže…) a neskutečně si ho užívám číst doslova pokaždé. A pokaždé mne zase svým způsobem šokuje. Fantastické. „Dáváš se pod božskými jmény ctít co Ježíš, Jehova, a přece jsi jen Lucifer, jenž ruší noční klid, bludička pocestného pod kopci.“ "Tho' thou art Worship'd by the Names Divine Of Jesus & Jehovah, thou art still The Son of Morn in weary Night's decline, The lost Traveller's Dream under the Hill." Mimochodem, také se vám zdá, že báseň Malý pobuda přesně vystihuje chybu, kterou udělala církev v Čechách?


Kuře melancholik
15. listopad 2021
Kuře melancholik 2008, Josef Karel Šlejhar

Kuře se zdá být knihou klasicky naturalistickou. Což ostatně nepovažuji za kdovíjakou výhru. Je fakt, že v knihách v duchu daného směru nikdy neexistují postavy. Nene, vždy to jsou figurky, karikatury, něco, co je člověku strašně vzdáleno. Neexistuje u nich vnitřní rozpornost, emocionální, či behaviorální komplexita. Všechny postavy, každá z nich představuje jednu, maximálně dvě konkrétní vlastnosti a funguje jako kolečko v soukolí, které má dojít předem stanovenému cíli. Na první pohled se to nezdá být na škodu. Tvoří to, způsobem jaksi nepochopitelným, silné příběhy. Tak pět, deset silných příběhů. A pak už je to jen to samé dokola. Zdá se pravdou, že naturalismus je prázdný a vyprázdněný směr. Jak říkám, kuře se zdá takové být. Ale zase úplně pravda to není. Obsahuje celkem dost literárních prvků a zvláštností které stojí za to zmínit a při čtení vnímat. Předem, jak se jmenuje hlavní postava? Nejmenuje. Je to dítě, je to chlapec. A otec je otec a maminka je maminka. A nová maminka je nová maminka. Pouze služebnictvo má v knize vlastní jména. Člověka by napadlo, naturalista by neměl hodnotit, jeho přístup k textu by měl být indeferentní, vypravěč skrytý, anonymizace postav tomu pomůže, naprosto vymaže empatii. Ale to zjevně není pravda. Cituji vypravěče, mimochodem nepřekvapivě extradiegetického a heterodiegetického: „Kdy se končí lidská zloba? Pravím, kdy se končí? Je naděje, že ukojí svou vášeň, sama se rozplyne a uklidní? Nikoliv! Konec jí není. Žene se dál silou pořád vzrůstající, vše jí slouží za pohnutku, ve všem spatřuje zmocnění k svým útiskům…“ To není něco, co by vám řekl klasicky naturalistický vypravěč. Ale jistě je to něco, pro co se vyplatí Kuře číst, zatímco většina pravých naturalistů končí v zapomnění, Kuře žije! Mno tedy…. Ale chápeme se. Text je vůbec moc prolezlý filosofií (ač netvrdím, že kdovíjak důmyslnou) a emocemi, takže ho rozhodně nemohu považovat za plně naturalistický. Díky bohu. Zajímavá je koncepce kuřete. Co se nám tím autor snažil sdělit samozřejmě nevím, ale co se mě týká, zdá se mi kuře jako zajímavý prvek. Krom toho, že má vytýrávat čtenáře samozřejmě, to ostatně dělá i hlavní protagonista a celá kniha. Kuře, zvíře jakoby bylo pohledem do budoucnosti, Utrpení které potakalo chlapce o stránku dále se sneslo na kuře o něco dříve. V určitém bodě se to ovšem otočilo a chlapcovo utrpení předjímalo utrpení kuřete a chlapcův konec jistě předjímala konec kuřete. Dostali lidé jednoho ze svého vlastního druhu pod úroveň drobného opeřence? Patrně. Patrně se v určitém bodě chlapec stal ohroženějším nežli nevyvinuté kuřátko. Cosi depresivního se v tom nese. Nebojte, už to zapíchnu. Ale na to, jak krátká knížečka je, je toho překvapivě mnoho co o ní říci. Jaká tedy kniha je? Kupodivu dost smutná, lidi nekecaj. Neříkám, že bych u toho zrovna bulel, to snad ani ne, ale to je nejspíše tím, že jsem, jak jsem napsal jednomu známému, člověk hnusný, zlý a od základu zkažený. Jinak plně chápu ty, kteří nečetli A uzřela oslice anděla a kteříž budou z této knihy poněkud rozsmutnění. Je z čeho. A mohu konstatovat, že kniha je dosti zajímavá po mnoha stránkách a číst se jí rozhodně vyplatí. BTW k tomu jazyku... Naprosto nesouhlasím s kýmkoliv kdo tvrdí, že se kniha špatně čte. Ano, pdf co jsem četl bylo dost chybové, ale to je vedlejší. Jazyk pana Šlejhara ne naprosto excelentní a upřímně se mi máloco v poslední době tak dobře četl. Plynule navazující věty, překrásný slovosled, mimořádná jednoduchost a přímočarost, no prostě krásné to bylo.


Stoletý kalendář
? - listopad 2021
Stoletý kalendář 2017, Karel Toman

Mno… Nemohu tvrdit, že by mi poetika pana Tomana kdovíjak sedla, to ne. Jistě, poesie je to silně nostalgická a místy až smutná, ale patrně mi nesedl styl jakým je napsána. Některé básně jsou každopádně krásné svým vlastním zvláštním způsobem. A ano, když toto píši, myslím na kus se jménem Lenin. Ani nevím proč, ale tento hymnus mne opravdu velice zaujal: „v purpurovém plášti z lidské krve, se svatozáří naivních červánků kol hlavy, … Jděte svědci. Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká. Krev prolil? Vraždil? Ano. Ale vdechl víru a vdechl život milionům milionů…“ Nevím, má to podle mne jisté kouzlo. Můžeme s tím nesouhlasit, ale působivost daným veršům upřít nelze. Snad ještě jednu věc bych mohl zmínit. Básně sbírky se upoutávají ke dvěma objektům. K lidem, jimž vzdávají hold a k místům, se kterými se loučí. Neznám Tomana a nevím, kdy tuto sbírku vydal, ale působí jako jakési poslední zúčtování. A i to má svým způsobem kouzlo. Nepochybuji o tom, že se Tomanův styl bude leckomu líbit a dokonce to i silně chápu. Osobně ale – až na výjimky – neshledávám jeho poesii dostatečně poetickou. On za to možná taky trochu může ten Blake kterého teď pomalu pročítám, ale hej…


Právo v postmoderní situaci
říjen - listopad 2021
Právo v postmoderní situaci 2008, Martin Škop

Kniha je jistě zajímavá pro ty, kteří se snaží teprve proniknout do současné filosofie práva jako já. Četl jsem ji v návaznosti na Lyotardovu Postmoderní situaci a Baumannovy Úvahy o postmoderní době, což považuji za důležité zmínit. Tj. nezačínal jsem zde s tématem postmoderny úplně poprvé, ale měl jsem již jistý základ. Rovnou zde zmíním, že bez alespoň základní znalosti problematiky postmoderny na tuto knihu vůbec nemáte co šahat. A když už jsem zmínil Lyotarda, už kvůli němu se mi číst tuto knihu vyplatilo. Tuším třetí kapitola se zabývá právě tímto autorem a docela pěkně ho shrnuje a dovysvětluje, což vůbec není od věci. Nutné je také podotknout, že pro čtení této knihy je nezbytná alespoň dílčí znalost klasické filosofie práva – alespoň částečně se orientovat v pozitivismu, iusnaturalismu, formalismu a realismu. Není nutná hluboká znalost, ale alespoň částečná jistě. Kniha je napsána dost učebnicovým způsobem (nikoliv překvapivě, nutno podotknout) a to se někomu může a nemusí líbit. Já nejsem zrovna dvakrát fanoušek takového přístupu, ale sebekriticky si uvědomuji, že jsem po této knize sáhl dobrovolně (dobře, v rámci školního referátu, ale to je vedlejší). Nečekejte komplexní seznámení s jednotlivými filosofickými školami. To od dvousetstránkové knihy opravdu nelze chtít. Slouží spíše jako jakýsi úvod k jednotlivým filosofům, případě jako interpretační vodítko pro jejich čtení. Spíše než že by vás podrobně seznámila s myšlením Foucaulta, Derridy, Lyotarda, Rortyho a dalších, navnadí vás na to abyste si co nejrychleji sehnali jejich knihy, protože je jasné, že budou zajímavé. Nejlepší se mi osobně zdála část o Foucaultovi. Patrně proto, že byla nejdelší a díky tomu jeho myšlenky vykreslila nejkomplexněji (to neznačí komplexně). Možná je to také díky tomu, že už Foucaulta částečně znám, takže jsem byl poněkud lépe připraven. Abych to nenatahoval, jedná se jistě o kvalitní a zajímavou publikaci. (Dokonce i zábavnou, zvláště, viděli-li jste, či lépe, slyšeli-li jste někdy pana docenta Škopa přednášet - což je mimochodem velice příjemný a vtipný zážitek – a dokážete si představit jak je vám jeho stylem kniha přednášena.) Jedná se ovšem opravdu spíše o studijní pomůcku, která seznamuje s problematikou od základu. A osobně myslím, že lze i nesouhlasit s jejím závěrem, ale to je opravdu vedlejší.


Manifest komunistické strany
listopad 2021 (03.-04.)
Manifest komunistické strany 1982, Karl Marx

To jsem se zase do něčeho pustil, komentovat Manifest. Ale co už, sám si za to můžu. Manifest má jeden ohromný problém - je masově nepochopen. Mnozí lidé – a to i mnozí zde komentující – k tomuto dokumentu přistupují jako k dokumentu filosofickému. Jako k něčem, co má nastolit, rozvést a shrnout po stránce důvodové a metodologické nějakou filosofii. Nic není dále od pravdy. To je asi jako kdybyste považovali volební program ODS za její ekonomický plán na revitalizaci české ekonomiky. Program je jedna věc, metodologie druhá. Manifest je jenom program, je to prohlášení, zvolání k davu, úderný a věru ne příliš komplexní text, který má burcovat. Či lépe měl. Před sto a sedmdesáti lety, nebo jak už je to dávno. Už s odstupem asi třiceti let byl považován za dost zastaralý. Tak jak je možné, že tohle ještě někdo dneska bere vážně? „Víte co stále obdivuji na Marxovi? Ne ty primitivnosti komunistického manifestu…“ To řekl Slavoj Žižek, když byl osobou, jejíž jméno zde nebudu zmiňovat, už tak se ve veřejné diskuzi objevila více než by bylo vhodné, otázán, proč se se svou originální a svébytnou filosofií stále hlásí k staré ideologii, která má ještě násobně víc problémů než kapitalismus. A myslím, že se Žižkem nemohu nesouhlasit. Marxovy myšlenky jsou zajímavé a mohou být velice podnětné, konec konců zahájily jednu z největších intelektuálních tradic současnosti (vzpírám se tvrdit – a je podle mne chyba, že se to stále opakuje – že Marx vytvořil komunismus, ne, ten tu byl dávno před Marxem) a jeho myšlenky jsou stále živé. Osobně jsem do značné míry příznivcem teorie konfliktu v sociologii. Může se nám to nelíbit, ale je fakt, že Kapitál naprosto novátorským pohledem přistoupil k ekonomice a ač jsou jeho teorie jako takové zastaralé, myšlenková tradice žije dál a je velká. Prostě je fakt, že Marx byl právní, filosof, sociolog a ekonom (pokud v ničem z toho nebyl dobrý, tak alespoň průkopnický) a k Manifestu se nám bohužel ukazuje ještě jako politik. Politik vždycky nakonec vypadá hloupě. Zbytek Marxova díla vypadá mnohem zajímavěji (Kapitál už mám nějakou dobu rozečtený a pravda, na blízké dočtení to nevidím) a komplexněji. Ke konkrétnímu obsahu jen velice krátce. Nevím jak vám, ale mě se zdá, že ten Marx normálně vykrádal Platóna! (Toliko mimochodem k té diskuzi, zda obsahuje Platónova Ústava prvky totalitarismu. Obsahuje.) Podívejte se například na veřejnou výchovu dětí. To je jeden z klasických Platónových konceptů. Jinak se samozřejmě všechno motá kolem faktického zrušení soukromého vlastnictví. Zde bych si dovolil jednu poznámku historického nádechu. Nemá smysl ztotožňovat Marxovy myšlenky se stalinskou, nebo poststalinskou érou. S tím opravdu nemají nic společného. Už marxismus-leninismus bylo faktickým odvrácením od Marxových základů, marxismus-leninismus- stalinismus, to bylo prachsprosté zvěrstvo nemající nic společného s Marxem. Ale to neznačí, že nemáme docela pěkný historický příklad aplikace komunistických myšlenek v praxi. Hovořím o éře mezidobí Říjnové revoluce a politiky NEP-u. Tj. období rudého teroru, období bez soukromých obligací (zrušeny byly jak kupní, tak například nájemní smlouvy), období bez dědického práva. Jak dlouho jim to vydrželo, po vypuknutí hladomoru a neudržitelné letargie? Čtyři roky, přátelé, čtyři roky… Tehdy, i později, za Stalina, poznal proletariát, že Marx přeci jenom neměl pravdu. Proletáři toho měli mnoho co ztratit svou proletářskou revolucí. Samozřejmě by se dalo říct ještě dost k Manifestu a mimořádně mnoho k marxismu, ale není prostor a tak to tu ukončím. Dobově je to hodnotný a pochopitelný dokument, který dnes nelze brát vážně a upřímně o něm ani nemá moc smysl diskutovat. Ale je více méně neškodný a je zajímavé si jej číst, proto ho hodnotím mnohem lépe, než například Mein Kampf, nebo Malou rudou knížku.


Jak jsem potkal ryby / Smrt krásných srnců
listopad 2021 (02.-03.)
Jak jsem potkal ryby / Smrt krásných srnců 2013, Ota Pavel

V životě bych nečekal, že budu kladně hodnotit povídky Oty Pavla, ale je to tak. Knihy tohoto nekonfliktního (a pro mě dost nevýrazného autora, nebo alespoň pro mě před přečtením jeho knih) autora jsem si přečetl doslova z donucení. Musel jsem na tom maturitním seznamu přeci jenom mít pět knih od autorů 20. a 21. století a Pavel se mi zdál jako taková nejjistější jednohubka. Ale číst se mi to nechtělo, to vám povím. Nakonec jsem se ke Smrti krásných srnců dokopal a nyní, s jistým odstupem jsem si přečetl i Jak jsem potkal ryby. Inu, povětšinou nemám rád, když se do jednoho svazku hází více výtvorů jednoho autora (tím myslím různé mísení jednotlivých sbírek), ale musím uznat, že v tomto případě se mi sbírka Zlatí úhoři zdá jako celkem dobrý nápad. Ano, jistý rozdíl mezi sbírkami je, Jak jsem potkal ryby, je, kupodivu, hlavně o rybách, což je takové jakési spojovací téma, zatímco Smrt krásných srnců de facto spojovací téma nemá, ale to je taková maličkost, že se to dá přehlédnout a kdyby se povídky šikovně poskládaly za sebe, spojeně by mohly vytvořit mnohem plynulejší čtení, než když jsou rozdělené. Podotýkám, já je četl sic v jenom svazku, ale stále jako dvě nesmíšené sbírky. Inu, jak jsem naznačil, jen málo rozdílů lze najít mezi těmito dvěma knihami. Ano, Ryby jsou mnohem lyričtější, zatímco Srnci jsou více příběhové. Spojuje je však prostředí, postavy, jazyk autora (de facto nerozdílný), i fascinující kontrast idylického (a zjevně zkresleného) pohledu autora na své dětství a teroru nacistického, potažmo socialistického. Tento kontrast a způsob jakým jej autor vykresluje (jaksi autenticky, upřímně surový je tento způsob) činí dílo možná opravdu hodno čtení. Ale co je nakonec nejlepší důvod pro čtení knih? Relax. Absolutní relax. Sbírky vás nenutí nad ničím přemýšlet, jsou intelektuálně absolutně nenáročné a dokáží krááásně uvolnit napětí. To je, myslím, jejich největší přínos a právě díky tomu nakonec nelituji, že jsem si je přečetl.


Leviathan
září - říjen 2021
Leviathan 2009, Thomas Hobbes

Aaa, tak tohle bylo něco neopakovatelného. Toto majestátní dílo Leviathan je opravdu cosi neopakovatelného a zvláštního. Mezi jinými důvody vyniká tento – autor odvrhuje metafyziku, kterou považuje za prázdnou a neobsažnou (a neříkám, že ho za to chválím, jen popisují jeho myšlenkový pochod) proto, že její autoři naprosto odmítají definovat pojmy, které užívají. A Hobbes se opravdu drží toho, co považuje za správné a jeho dílo je prolnuto definicemi. Hobbes začíná na samém začátku, definuje to, co dělá člověka člověkem a potom co dělá stát státem. Nestane se vám, že by použil pojem, který předtím nedefinoval. Neříkám, je to poněkud únavné (zachází až do krajností, abych tak řekl), ale zážitek je to opravdu neopakovatelný. O tomto díle by se dalo hovořit hodiny a psát eseje, na což zde očividně není prostor, tak zmíním jenom pár zajímavých bodů. První je ten, který se nejvíce dotýká mého studia a obecného diskurzu kolem Hobbese vedeného. Co je to přirozené právo a zákony přírody? Hobbes se do značné míry shoduje se starším pojetím Huga Grotia – přirozené právo je právem rozumu, právem z rozumu vycházejícím. Pro pochopení, jakým směrem ovšem rozum musí nutně směřovat je nutné znovu zopakovat to, co je u Hobbese nejznámější – podle Hobbese je přirozeným stavem člověka válka (Bellum mnium contra omnes, zde si dovolím krásnou citaci z anglického originálu, kde autor popisuje život člověka v takové válce „… and the life of man, solitary, poor, nasty, brutish, and short.“) a přirozeným právem člověka je vlastně právo na všechno a všechny – všech na všechno a všechny. Rozum – přirozené zákony pak stanovují metody jak dojít co největšího míru. Co se nám na Hobbesovi může zdát poněkud neakceptovatelné je jeho pojetí nedotknutelnosti panovníka dokud tento nezačne plně selhávat ve svém úkolu – ochraně svých poddaných, tj. vyloučení jakéhokoliv práva na vzpouru, či revoltu vůči suverénovi. Zároveň autor odmítá dělbu moci suveréna, ta je absolutní a nedělitelná, akceptuje pouze jakousi dělbu práce – panovník přirozeně může, ba dokonce by měl, delegovat své pravomoci na úředníky. Na druhé straně je v některých ohledech až nadčasově progresivní. Například názor, že okrást chudáka je mnohem horší, než okrást boháče byl vysloveně proti proudu a obecně jeho pojetí trestního práva je dost progresivní. Stejně jako jeho neustálé zdůrazňování toho, že lze poslouchat pouze takový zákon, který byl dostatečně akcentován a lidé měli možnost jej poznat. Vlastně hovoří o formální specifikaci zákonodárství. A teď něco málo k ‘‘náboženské‘‘ části knihy. Je neskutečně zajímavé číst úvahy velkých myslitelů, řekněme z toho sedmnáctého, osmnáctého století, o jejich náboženství. Najdete to například i u Montesqueiua, nebo Rousseaua, ale u Hobbese, který danému tématu vymezil de facto polovinu knihy je to nejvýraznější. Nikdy bych si nedovolil pochybovat o tom, že všichni tito autoři věřili v Boha. To jistě ano. Ale je vidět, že s Písmem byli tak trošičku bezradní. Snaha oprostit se od doslovného chápání, zcela svévolné, racionalistické vývody, vlastně dosti střízlivý pohled, který se snaží pochopit alegorie, či chyby v logice pisatelů (typicky když se Hobbes snaží zjistit, z jakého místa na zemi nejspíše vznikla představa ohnivého jezera v Pekle, nebo věčné plameny pekelné). Člověku je těch lidí skoro líto. Snaha – marná. Zároveň je to opravdu hluboce zajímavé a člověka to nutí zpochybňovat, že alegorizace náboženství je jen současný trend. Zajímavé je také to, že Desatero je obvykle považováno za celkem solidní soupis něčeho, co bychom mohli považovat za přirozené právo. To ovšem Hobbes obrací. Říká, že jediné přirozené zákony vyplývají z přirozeného práva - rozumu, který nám byl Bohem dán. Kdežto Desatero dal národu rukama Mojžíše coby suverén – zákonodárce svého vyvoleného národa – to jest, jedná se o právo pozitivní. A musím končit, víc toho sem rozhodně nenarvu. Jedná se prostě o velice zajímavé čtení, které stojí za to.


Politikos
říjen 2021 (22.-30.)
Politikos 2005, Platón

Předpokládám, že tímto komentářem si valnou pověst nevybuduji, ale co nadělám, musím být upřímný. Nejsem kdovíjak nadšen z cca první poloviny knihy, kde je naplno rozjeti dichotomické dělení. Nemám rád dichotomické dělení. Proč? To je snad zcela jasné. Dichotomické dělení nikdy nefunguje. A to říkám naprosto vážně, nikdy. Možná je to jakási postmoderní (ve smyslu slova nikoliv pejorativním) snaha o absolutní objektivitu, ale ve mně je to prostě vžité. Zjednodušit cokoliv na dvě kategorie bývá velice ošemetné a vždy budou existovat chyby a nakrásně i spousta vyslovených „výjimek“. Zde si dovolím maličkou odbočku. Stále mi ne úplně vyhovuje forma dialogu. Ono je to sice praktické a bezesporu to pomáchá ke zjednodušení cesty poznání, dává vám to čas a ukazuje, jakým způsobem autor sám své myšlenky směřuje, ale… Je to ještě fajn v takové Ústavě, nebo alespoň v jejím začátku, kde alespoň některý z účastníků oponuje hlavnímu mluvčímu, ale zde je to dosti strašné. Tak padesát procent replik Sokrata mladšího je něco ve smyslu „Co tím myslíš.“ a to je prosím jediný přínos. Navíc Host z Eleje mívá kolikrát tak arogantní poznámky, že se divím, že se Sokrates mladší nezeptal „A kam se ti ztratili hadi, vole!“. A zde se vracím k původnímu tématu. Je neskutečné, co se pro fungování dialektiky, v tomto slova smyslu, musí ztratit, aby fungovala. Nebudu lhát, u dělení na chodící živočichy rohaté a bezrohé se mi už dělaly mžitky před očima… Říkal jsem si, Inu, Vojtěchu, jsi vůl a patříš mezi živočichy rohaté, neměl sis dávat tu malou sklenku whiskey. Dále číst jistě nemá smysl, ti rohatí ho stopro nebudou zajímat. Druhá poznámka. Ani Hobbes, který napsal dílo o státě s názvem Leviatan si nedovedl představit tu extrémní státní mašinérii jakou disponujeme dnes. Natož pak Platón. Proto naprosto chápu jeho nechuť k vícehlavým formám vlády a jeho technokratické smýšlení, které zákonitě taková zřízení odepisuje, pakliže nedisponuje mimořádným státním aparátem. A je tak zcela pochopitelná jeho kritika zřízení Athénského. V tomto ohledu je Politikos mimochodem hrozně trpké čtení a člověk nemůže se zoufajícím si Platónem nesoucítit. Na straně druhé sotva můžeme tvrdit, že jsou Platónovy myšlenky aktuální a relevantní. Nejsou. Mimochodem, velice zvědavý jsem po čtení tohoto dialogu na Zákony. Čili, nijak nezpochybňuji Platónovu velikost, ani ve zlém nekritizuji jeho myšlenky. Jenom říkám, že jeho forma myšlení je neaktuální a ne zcela funkční. I přes to nakonec nelze nesouhlasit s poslední replikou Hosta, ve které shrnuje vlastnosti správného politika.


Edda a Sága o Ynglinzích
září - říjen 2021
Edda a Sága o Ynglinzích 2003, Snorri Sturluson

Do značné míry bych se zde mohl opakovat vzhledem k mému komentáři u starší Eddy, ale pokusím se být pokud možno originální. Mimořádně oceňuji předmluvu, která popisuje život a dílo Snorriho Sturlusona, uvádí Eddu, i Ságu. Je velice užitečná a obsahuje informace, které přeci jenom čtení poněkud ozvláštní. Co oceňuji nepatrně méně – a je to obecnější znak Eddy, i Ságy – není nějaká chyba, nebo něco co bych mohl kritizovat z hlediska formálního, jedná se spíše jen o jakousi skvrnku na kráse z pohledu čistě osobního. Zatímco je starší, poetická Edda čistá a ryzí, dokonalý originál, ničím neředěné mrazivé mytologie, Snorri, a nikoliv nepochopitelně, řízl onu čistou mytologii křesťanstvím, dějinami světa a jakousi podivnou „racionalizací“. Opakuji, dává to smysl a je to ve skutečnosti celkem elegantně, ač vtipně pojato, ale osobně mi to maličko kazilo požitek. Ta Trója, s tím Kristem mi to prostě maličko znepříjemnili. A upřímně, Augusta jsem tam fakt nečekal. Jinak, hovoříme-li o knize, musíme ji pojmout jako dvě, respektive tři části. První je Edda a Básnický jazyk jako, řekněme podkapitola. Druhá část je Sága o Ynglinzích. A funguje to tu opět do značné míry podobně jako u starší Eddy. První část, O bozích (v tomto případě Edda a Básnický jazyk) je zábavná a neskutečně zajímavá. Druhá část, O hrdinech (v případě Ságy to platí ještě více), je prostě nudnější. No je to tak no… V první části nám Snorri bravurně převypravuje některé Eddické mýty ústy Vysokého, Stejně vysokého a Třetího. Je to dokonce i stejně koncipované jako starší Edda – čili jako jakási vědomostní exhibice. „Copak ty tohle nevíš? No to jsi ale blbeček, že neznáš jména těchhle osmnácti obrů a osmdesáti trpaslíků!“ Jazyk básnický navíc přidává i některé příběhy, které nepocházejí ze starší Eddy a já jsem na ně například už dávno zapomněl. Ano, znal jsem je jako malý, ale prostě jsem je nějak vytrousil a bylo velice milé si je osvěžit. A to ať již hovoříme o Lokiho příhodě s kozlem, nebo o Ódinovi, který sere na všechny básníky. Sága je prostě méně zajímavá. Člověku se skoro zdá, že přejala biblické manýry s vyjmenováváním rodokmenů, jenom to trošičku opepřila nějakou drobnou příhodou ze života nějakého toho krále, nejlépe takovou historkou, která končila jeho relativně kreativní smrtí. Obecně vzato je to skvěle napsané a pokud se chcete do skandinávské, či jednodušeji nordické mytologie dostat hlouběji, je tato famózní historická památka naprosto nezbytná. Ale osobně bych spíše doporučil starší, poetickou Eddu. Některé části z ní si přečtete i v mladší Eddě a mám-li být upřímný, ty části mne osobně stále zajímaly nejvíce, ale přečíst si ji jako celek je nezbytné. Potom bych doporučil jako shrnutí a doplnění dalších mýtů, zde přítomnou mladší Eddu.


Čekání na Godota
? - říjen 2021
Čekání na Godota 2018, Samuel Beckett

Já si u toho chtěl odpočinout! Sakra. Jak chcete něco takového hodnotit? Nejsem si jist zda se Čekání na Godota dá vážně hodnotit, zda je na té hře co k hodnocení. Asi u ní více než u mnohých jiných platí, že se vám buď líbí, nebo nelíbí, respektive, nějak na vás vnitřně působí, či nikoliv. Na mě nějak působila. Ale jak, to už je zase nad mé popisné schopnosti. Jeden pocit je však jasný. Je to moc dlouhé na čtení. Pro absurdní drama se spíše hodí velikost, řekněme, Havlovy Audience. Zahrané to působí lépe. Ale číst tuto hru opravdu nedoporučuji. Člověka z toho tak nějak po první půlhodince začne bolet hlava. Také nedoporučuji nad hrou nějak hlouběji přemítat. Z toho vás začne bolet po několika minutách. Asi opravdu je vhodné ono označení „absurdní drama“. Drama absurdního člověka. Diváka vrhaného do podivuhodných epizodních situací, které se opakuji, v zásadě však bez jakékoliv konsekvenovanosti. Prostě hodina míjí hodinu a my stále na něco čekáme… Nebo ne? Já nevím. Dnes byla tato hra asi nad mé síly.


Úvahy o postmoderní době
říjen 2021 (01.-14.)
Úvahy o postmoderní době 2002, Zygmunt Bauman

Inu, mám ke knize několik poznámek, pokusím se je shrnout a nějak rozumně seřadit, jak se mi to povede, to je otázka. Musím uznat, že i přes můj počáteční skepticismus a nedůvěru v literaturu, která byla pověšená v IS university, jednalo se nakonec o velice zajímavé čtení. Důležitá je vaše pozice, se kterou do čtení knihy jdete. Pokud jste se doslechli, že se jedná o docela jednoduše napsané seznámení s postmodernou a jdete do knihy bez svého vlastního názoru na ni, nebo pokud na postmodernu vlastní názor máte, máte o ni nějakou představu a chcete si přečíst nějakou tu knihu. Úvahy vás nezklamou myslím ani v jednom případě, ale v tom druhém ve vás možná bude škubat jistý druh nespokojenosti. Důvod je jednoduchý. Postmoderna je ohromné téma, které rozhodně nelze pojmout lineárně, má složitou strukturu a přitom je to pojem enkryptický, zamlžený, nekonkrétní. Také poněkud očerňovaný a ostrakizovaný. Proto je téměř nemožné, aby se kniha plně trefila do dané představy. Ono to nakonec vychází ze samé podstaty postmoderny. Jedná se o čtivo opravdu vhodné pro seznámení s problematikou. I poslední esej, která je co do čtivost nejobtížnější, vlastně obecně seznamuje s problematikou. Rozhodně se kniha čte lépe, nežli taková Postmoderní situace od Lyotarda (To nakonec asi není překvapující.). Rozhodně doporučuji nejdříve přečíst Baumana, než Lyotarda. Vedle relativní jednoduchosti má text další výhodu. Je obecnější a snáze se z něj dají vyvodit obecné závěry. Na druhé straně je nutné podotknout, že se skládá z pěti úvah (esejů?), které nejsou tematicky jednotné, takže nemusejí čtenáře všechny zaujmout. Osobně za mimořádně zajímavou považuji esej první a esej poslední. Ta poslední je obzvláště zajímavá. Naproti tomu tři prostřední mne nijak příliš nezaujaly. Autor v knize předjímá několik věcí, které se měly teprve plně rozvinout a nutno podotknout, předjímal je velice přesně. A to se Bauman nedožil posledních dvou let. Obzvláště bych zdůraznil pád, naprosté selhání autorit. On o počátku jejich pádu hovoří a předpokládá, že to bude ještě horší. A ono jo. Obdobných předpokladů jak v této, tak v knize Postmoderní situace, je mnoho a lze podle nich posoudit, zda se situace stává čím dál více postmoderní. Lze podle ní posoudit, zda se jedná ještě o kočku, nebo je to už pes. Jednoznačně je to více pes. Nedávno jsem byl otázán, zda už tedy v té postmoderní situaci jsme. Inu, jistě více než kdy jindy. Zmínil bych další věci, které mi přijdou na knize zajímavé, například úvahu, zda samotná devastace morálního normativního systému musí nutně vést ke zdivočení společnosti, ale… No, už to zase dělám. Je to prostě zajímavé počtení. Jedna jediná, závěrečná poznámka, či úvaha. Je fascinující, jak jsou filosofové (ať již ti minulí, či současní) z té postmoderní situace vyděšení. Konec civilizace! Nic už nemá smysl! Společnost je dezintegrovaná, vše se rozpadá! Společnost už nemá smysl, život nemá smysl, lidé nemají smysl! To je všude samý defétismus, až nihilismus. Filosofii se ztížila situace, to je nutně konec. Bauman je tím také vinen. Relativně málo, ale vinen tím je. Vtipné je, že jen proto, že je tím vinen méně, vyčítá to těm, kteří jsou tím vinni více. Bauman nachází pozitiva situace, ale stále je z úvah cítit přílišná nejistota, nedůvěra, strach. Otázkou je, zda je čeho se bát, či nikoliv. Osobně si to nemyslím (ač jsem v průběhu pandemie váhal).


Pásmo
? - říjen 2021
Pásmo 2017, Guillaume Apollinaire

Celkem mi trvalo, nežli jsem konečně otevřel to uložené PDF. Nyní jsem si konečně užil těch několik málo chvil čtením této zajímavé básně. A dostal jsem chuť přečíst si celé Alkoholy. Není toho asi moc, co se dá psát k básni tak malého rozsahu. Asi jen tolik, že je skvělá. Opravdu se velice pěkně čte a je dost neopakovatelná. Ano, vzpomněl jsem si při jejím čtení na sbírky Konstantina Biebla, ale to byly spíše volné asociace (haha), nežli opravdová podobnost. Blbec jsem se pokusil si Pásmo přečíst nahlas. Nedoporučuji. Nejde to příliš dobře, asi pochopíte proč. Je to báseň, pravda, neoptimistická, vyvěrá z ní cosi nepříjemného, ale velice zajímavého. Nemohu nedoporučit. A abych nezapomněl, Čapkovy ilustrace. Jsou vynikající. Bravurně odrážejí atmosféru knihy. Opravdu povedená práce.


O postmodernismu
září - říjen 2021
O postmodernismu 1993, Jean-François Lyotard

Postmoderní situace Inu, Postmoderní situace je jistě text poněkud nejednoduchý. Před čtením musí vzít člověk v úvahu že tento spis neměl být původně publikován. Jednalo se o zprávu, kterou autor psal pro odbornou komisi při univerzitě v Québecu. Tomuto faktu text opravdu odpovídá. Není čtenářsky přístupný a rovněž tak není strukturován běžným způsobem. Čtenáře čeká ponejprve úvod do problematiky, stanovení pojmů, metodologie a cíle, poté až samotná „materie“, která ještě k tomu je aplikována na relativně specifické lidské snažení, ze kterého se vyvozují obecné závěry. Faktem je, že pokud se člověku nepodaří c úvodní části udržet pozornost, nemá šanci knihu zdárně dočíst. Já začínal třikrát, nebudu lhát. Lyotard nám velice dobře popisuje základní stavební kámen postmoderny – nedůvěru k velkým příběhům, metanarativům. Mohli bychom debatovat o tom, do jaké míry přesně a obecně popisuje začátek této nedůvěry, osobně tvrdím, že obecně jsou její počátky popsány relativně nedostatečně, to je ovšem patrně důsledek cíle, který byl knihou zamýšlen. Autor věnuje největší část argumentace „informační době“ což je pro současného člověka mimořádně zajímavé téma, které je aktuálnější než za autorovy doby a přesto je v knize velice aktuálně popsáno, málo pozornosti (nikoliv žádní, to by byla lež) je věnováno historickému kontextu pádu moderny. Od toho ovšem máme jiné knihy. Problematickým se může zdát přístup autora k jazykovým hrám. Autor uchopil tento koncept, který je význačný pro celou knihu, jinak, nežli by si patrně přál Wittgenstein. Tyto hry jsou podle Lyotarda postaveny na konceptu agonistiky, což je poněkud nepřesné, matoucí a může to ovlivnit (a ovlivňuje) celkové směřování knihy k jiným závěrům, nežli by mohlo být očekávatelné, kdyby Wittgenteinovu koncepci následoval. Ano, jedná se o relevantní metodologii, kterou si autor zvolil, ale dalo by se argumentovat, že stojí na chybné logice. I přes to jsou obecné závěry z knihy vyplývající očividně správné (stačí se rozhlédnout) a takovou smutnou realitu univerzitního – vědeckého světa, popsal Lyotard zdá se perfektně. Pokud ve stanu, o kterém autor hovoří, ještě úplně nejsme, určitě tam velice rychle směřujeme. Celkové vyznění díla je velice zajímavé a pro současného člověka velice podnětné. Rozhodně to není nejjednodušší čtení, ale za tu trochu zvýšené pozornosti jistě stojí. Je dobré si prohlédnout počátky postmoderního uvažování o společnosti jako celku. Zde je asi vhodné podotknout, že Lyotard postmodernismus v žádném ohledu nezaložil, on pouze popsal celospolečenský stav jeho doby a pojmenoval jej „postmoderní situace“. V tomto ohledu samozřejmě drží prvenství, ale stále se jedná o popis situace, ve které autor sám žil. Postmoderno vysvětlené dětem Číst tuto druhou část osobně doporučuji až po čtení Postmoderní situace a upřímně si nejsem jist, proč je tomu v knize naopak. Inu, asi lze říct, že dopisy v části Postmoderno obsažené dětem, jsou ke čtení poněkud slohově přístupnější, nežli Postmoderní situace. Ale jako dítě bych je tedy číst nechtěl. Plejády všech těch Hegelů, Aristotelů, Platónů a mnoha dalších, jsou dostatečně matoucí, aby učinily i tyto dopisy poněkud obtížnými. Každopádně jsem velice rád, že se ve svazku nachází. Jsou totiž jakousi Lyotardovou autoremedurou a já jsem za ni hrozně rád. V Postmoderní situaci jsem s mnoha věcmi nesouhlasil a některé mi přišly vysloveně pro dílo škodlivé. Ne se všemi, ale s mnoha z nich se autor vypořádal ve svých dopisech a opravdu tak tyto dopisy fungují jako skvělé doplnění, respektive oprava původního textu. Navíc o nich sotva lze tvrdit, že jsou monotematické, takže se ani u těchto deseti nelehkých kratších textů rozhodně nebude nudit. Moc doporučuji. Celou knihu ostatně doporučuji.


Ústava
září 2021 (16.-28.)
Ústava 2017, Platón

Inu, trvalo to, ale konečně jsem se dostal i k Ústavě. Toho času jsem z ní četl některé vybrané části, ale až nyní jsem ji přečetl celou. Celou ji pojmout, to jsem se ovšem neodvážil. Ale postupně. Forma dialogu je velice zajímavá, to musím uznat. Ve své podstatě se tímto způsobem kniha velice dobře čte, působí mile fragmentovaným dojmem, takže případné nepochopené pasáže lze znovu snadno vymezit a přečíst. Ale při tom je (alespoň pro mne) téměř nemožné udržet u ní pozornost po delší dobu. Pravda, nutí to člověka postupovat poněkud pomaleji, což může hypoteticky vést k hlubšímu pochopení, to by se vám u toho však nesměly zavírat oči. Ale to je v důsledku vedlejší. V prvé řadě je kniha mimořádně zajímavou masou úvah. Je pěkné, jak byla v zásadě banální rozprava o spravedlnosti rozvedena do něčeho mimořádně přesahujícího jakékoliv běžné představy úvah. Je fascinující také struktura knihy (kterou jsem mimo jiné postřehl a pochopil díky přednáškám pana doktora Josefa Kružíka), která jakoby se vzdalovala od tématu, aby se k němu mohla vrátit se silnější argumentací. Není úžasné, že při úvaze o spravedlnosti a dobru vybudujete (jako argument, či důkaz) systém Ústav, který de facto založil veškerou evropskou státovědnou myšlenkovou tradici. Lze samozřejmě diskutovat o platnosti některých argumentů, které jsou v knize použity. Nelze tvrdit, že by se v ní nenacházely sylogismy, či vysloveně špatné vývody, nevyhneme se v ní ani postulátům, se kterými by se dala vést diskuze. Ale to hodnotu díla nikterak nesnižuje. Ano, reálná diskuze by vypadala jinak. Ale to je úplně jedno. Toto není reálná diskuze, ale fascinující myšlenkový výron. Na hodnotě a zajímavosti díla nic neubírá ani to, co napíši dále. Chtěl bych se vrátit k té níže tolik zavrhované myšlence přítomnosti totalitních prvků. Dovolím si tvrdit, že je imbecilní a barbarské předstírat, že tam nejsou. Jsou tam. Ano, označení, „příručka pro tvůrce totalitních systémů“ je jistě nepřesné. Z Platónova pohledu to tak jistě zamýšleno nebylo, ale otázkou je, zda jsou růžové brýle alá Komenský dostatečnou omluvou pro přítomnost prvků objektivně totalitních. A ano, jsou objektivně totalitní. Je libo příkladů? Nemusíme zacházet daleko, stačí se dostat ke druhé knize. Ano, stačí nám k tomu nějakých trapných padesát stran. Ve druhé knize se totiž začíná s tím snad ze všech nejoblíbenějším nástrojem diktatury, cenzurou. Tato část se nám pro indoktrinaci mládeže nehodí, čili ji vyloučíme. Následně síle schopné oprese (strážcům) udělíme jako jediným možnost lhát a klamat spravované, pro dobro obce, pravda, nesmí jim to dělat radost, ale dělat to mohou, ba musí. Pro jistotu přistoupíme na segregaci mládeže a eugenetiku. Budeme regulovat množství majetku, které bude moci občan držet a tak dále a tak dále. Já netvrdím, že to byly kdovíjak nevídané a strašlivé metody z dobového pohledu. Ale je nesmysl předstírat, že z moderního pohledu všechny body víše zmíněné nekorespondují s běžným popisem totalitních režimů. Dovolím si ještě jednu poznámku k uživateli Stammelovi. Ne, Ústava opravdu není to samé jako 1984, či jiné Orwellovy knihy. Sotva kdo by považoval knihy pana Orwella za cokoliv jiného, nežli popis antiutopie, na druhou stranu by bylo znásilněním Platóna, kdybychom jej podezírali z toho, že popisoval utopii v pozitivním slova smyslu. Popis toho, co by mělo být nejkrásnější s přítomností totalitních prvků, se mi zdá poněkud nebezpečnější než popis toho nejhoršího s přítomností totalitních prvků. Neskutečně komplikovaná a zajímavá je tato kniha a dalo by se o ní jistě mnoho napsat. Já jenom ještě jednou říkám, že to, co píši o přítomnosti utopických prvků v díle, není snaha diskvalifikovat Platóna jako fantastického myslitele, snažím se pouze být ke knize upřímný.


Hordubal / Povětroň / Obyčejný život
září 2021 (19.-21.)
Hordubal / Povětroň / Obyčejný život 2016, Karel Čapek

Inu, je myslím na každém zvlášť, aby se rozhodl, zda je, nebo není nutno číst Hordubala, Povětroně a Obyčejný život jako celek. Osobně si myslím, že každá z nich je zcela svébytnou individualitou. Ostatně ani to Čapkovo spojení nakonec neberu tak úplně vážně. Nerad bych ho z čehokoliv podezíral, ale ten nápad s „trilogií“, který přišel poté, co se na Hordubala snesla vlna kritiky stran takových osobností, jako byl například Šalda, se mi nezdá úplně nepodezřelý. Každopádně ano, lze tvrdit, že knihy mají cosi společného. Ne děl, ne styl, ne pointu, ale filosofický základ, to jistě. Čapkův noetický relativismus lze nejsilněji pozorovat u Povětroně, pragmatismus je na druhé straně mimořádně silný u Hordubala. Obě hlavní myšlenky se v dokonalé syntéze mísí v Obyčejném životě. A je to právě poslední jmenovaná kniha, kterou osobně považuji za nejlepší, ačkoliv se s ní Hordubal dost pere. Povětroň mne naopak téměř nebavil. Stále si stojím za tím, že mne kniha nebavila spíše kvůli mému osobnímu rozpoložení, nežli kvůli horší kvalitě textu. Čapek ve své tvorbě ostatně podává obdivuhodně konsistentní výkony.


Bouřková sezóna
září 2021 (18.-19.)
Bouřková sezóna 2015, Andrzej Sapkowski

Ach jo… Připouštím, že by nebylo vhodné kritizovat tuto knihu jen proto, že jsem na pana Sapkowského trošičku naštvaný za to, že ji vydal. Pokusím se být hodný, ale nevím… Asi je nutno podotknout, že kniha vůbec není špatně napsaná. Přese všechno je Sapkowski opravdu dobrý vypravěč a rozhodně mu nelze upřít, že sakra umí psát. Ovšem, pokud ji jako já čtete po Paní jezera (Což nejen že není nutné, ale asi to ani nelze doporučit, tato kniha by se nejspíše měla číst hned jako úplně první, nebo mezi oběma povídkovými knihami.) nemůže vám neujít jistá primitivizace stylu. Jistě, děj není úplně přímočarý, události knihy se štěpí a prolínají, ale vypravěč je jednoduchý, neměnný, jediné co se mění je časové zasazení a fokalizace. Upřímně se mi zdá, a proto tu knihu nemám kdovíjak rád, že ji autor v předzvěsti vydání Zaklínače 3, tedy velkých zisků, napsal pro co možná nejširší publikum. Pohleďte, kniha jakoby byla nasáklá krví a akcí, scény v ní jsou přehnaně brutální, nikoliv tím slizkým vilgefortzovským způsobem, ale takovým tím způsobem alá Pátek třináctého. Prostě to rychle omrzí a stanete se netečnými, takže by vás nemohla vyvést z míry ani… co já vím… něco naprosto absurdního, třeba hromada mrtvol stažených z kůže. Dále se c knize vyskytuje mnohokrát spíše videoherní technika, prostě a jednoduše tam lítá jedno znamení za druhým. Dochází tam k nepříjemně rychlím příběhovým zvratům a celkově je to takové… jiné. Ano, to mi na knize nejspíše upřímně vadí nejvíc. Je jiná, než její předchůdkyně. Některé věci mne překvapily, autor, jako by občas pozapomněl na svůj vytvořený svět. Když například Geralt přemýšlí nad mistrem Ortolanem, říká, že je Ortolan dost dobře možná nejstarší žijící čaroděj. Problém je, že svět Zaklínače už nejstaršího čaroděje má. Je to samozřejmě Hen Gedymdeith. Za daných okolností, které nebudu příliš vyzrazovat by se dalo argumentovat, že děj románu se odehrává o několik let později, což může mít jistý vliv. A já oponuji, že nikoliv, protože nám do značné míry v Času opovržení bylo popsáno mládí Hena Gedymdeitha a Ortolan by se nám tam upřímně dost těžko schoval. A podobných podivností je v knize více. Autor se snaží potěšit čtenáře odkazy na jednotlivé povídky, do očí bijící je ten poslední, který se snaží Sezónu navázat přímo na povídku Zaklínač. Podle mne opět nikterak povedeně. A obecně se mi ty odkazy kolikrát nezdají úplně chytře udělané, ale dost už. Být hodný se mi moc nepodařilo, že? Tak asi takhle. Jsem samozřejmě v zásadě rád, že jsem si mohl přečíst další Geraltův příběh. A upřímně, v druhé polovině mne kniha i celkem začala bavit, takže přes všechnu mou kritiku stejně knize dávám celkem vysoké hodnocení. Jak říkám, jsem na knihu asi jen maličko naštvaný, protože je jiná… To ale asi a priori neznačí, že je špatná


Paní jezera
září 2021 (13.-18.)
Paní jezera 2017, Andrzej Sapkowski

„Můj miláčku! Vznícen jsem půvabem tvým; buď po dobrém půjdeš, buď násilím!“ - Ach otče, můj otče teď, sáh na mne král! Král duchů bolest mi udělal! – Hle, konec. Poslední díl ságy, který vydá za dvě plnohodnotné knihy je pravým zakončením něčeho tak velkolepého jako je Zaklínač. A buďme upřímní, ona ta kniha končí skoro polovinu celkového obsahu. Ale postupně. Mohl bych jen zopakovat co jsem napsal už u Vlaštovky. Autor nepíše primitivní román. Autor píše něco jedinečného a zvláštního, něco, co prostě a jednoduše nemá obdoby. Příběh je rámován hned několika vypravěčskými liniemi. Jedna je rámovací, ta se odehrává na dávném Albionu. Druhá je prapodivným způsobem inkorporovaná do Ciriina příběhu, ač se odehrává až o mnoho, mnoho let později. A do toho máme dílčí vypravěče jako u předešlé knihy, kteří svým vyprávěním skládají tuto složitou skládačku. Zajímavé na knize je, jak je dlouhá. Opravdu sestává z dvojnásobku textu oproti Krvi elfů a věřím, že leckomu může připadat relativně náročná. Ovšem je nutné zdůraznit, že se zde ani při pěti stech stránkách nestalo to, co se kolikrát stává u mnohem kratších knih – že dojde obsah a už vlastně není o čem vyprávět. Nikoliv, zde nikoliv. Autor v průběhu pětidílné ságy a patnácti povídek vytvořil takové album postav, že vpravdě není jednoduché se s nimi vypořádat. A vskutku, v této knize se nám na scénu vracejí postavy, které by u jiných autorů mohly už dávno být zapomenuté, jejich účel byl naplněn. Ne tak Sapkowski. Ten potrénuje vaši paměť, jen co je pravda. Kniha nás zavádí na mnohá místa a více než předchozí knihy vzdává hold velikánovi, kterým byl Tolkien. Ať se jedná o aluze zjevné (Hobiti jsou velice mrštní!), nebo domyšlené (Ocitáme se v zemi Faerie!). Zde je také dobré zmínit, že do pohádky se dostáváme hned dvakrát. Nejdříve nás Geralt zavádí do jedné, naprosto nepravděpodobné a přece je tomu tak, a vzápětí nás Ciri provádí nejen Faerií samotnou, kde například potkáme samotného krále víl, ale setkáváme se také z bájnými tvory, nebo mnohem méně magickými, řekl bychom skoro až příliš přízemními lesními dědečky. I pohádky ze snu mohou se stát noční můrou. Zaklínač nás zkrátka provádí mnoha světy. Abych se vrátil hned k začátku mého komentáře. Paní jezera je téměř z poloviny konec. První konec přichází jen proto, aby předešel velkému vypořádávání. Vypořádávání se se samotným světem. A pak, asi že nám to nestačilo, pak přichází v závěrečné kapitole něco, při čem člověku tuhne krev v žilách. Jedna z nejsilnějších pasáží všech knih. A pak je konec. Může se nám líbit, nebo nemusí. Mě osobně se líbí. A pokud vám ne, inu, Ciri má řešení, Ciri vás k němu dokonce přímo vybízí. Tím řešením je Něco končí, něco začíná. Epilog s Meče osudu. Je to jen na vás. Mnoho by se dalo nahovořit o této knize. Ale ne zde. Zpívej ještě, mistře Marigolde! Jak to bylo dál?


O duchu zákonů II. / Obrana Ducha zákonů
srpen - září 2021
O duchu zákonů II. / Obrana Ducha zákonů 2015, Charles Louis Montesquieu

Druhý svazek tohoto politologicky filosofického díla se přesouvá z dvojakosti kazuistiky a abstraktna téměř pouze ke kazuistice. Delší pasáže vývoje společnosti a jejích zákonů jsou samozřejmě prokládány menšími úvahami ryze abstraktními, ale ty jsou v menšině. Zvláště šestá část je toho dobrým příkladem. Skládá se z pěti knih, z nichž čtyři, o celkovém obsahu asi dvou set stran analyzují vývoj práva v té či oné oblasti (nejvíce prostoru je věnováno Frankům, ale jedna kniha například pojednává i o římském dědickém právu) a pouze jedna kniha, asi dvacet stran se zabývá legislativní teorií a výkladem práva. Učí nás například, že výklad komparační je víceméně nesmyslný, není-li zároveň systémový. Kniha jako celek je tedy zabytá fakty a daty ještě více než první kniha i bez přihlédnutí k délce svazku, která je, mimochodem, ohromná. Montesquieu na nás hrne příval informací, které dokládá antickými autory, Cicerem, Corpus iuris civilis a mnoha dalšími zdroji. Dává nám stručný výklad několika právních systémů a to nikoliv nevyčerpávající. Rozhodně se jedná o zdroj mimořádně zajímavých informací, do své doby vlastně nevídaný. Na druhé straně musím uznat, že pro čtení této knihy je třeba neskromné množství znalostí a jistá obratnost ve čtení podobných textů. Oboje zjevně postrádám v potřebné míře a proto mohu s naprostou jistotou prohlásit, že jsem si z knihy odnesl sotva setinu jejího obsahu. Do té ohromné nálože informací je však vsunuta nějaká ta vtipná poznámka, která upřímně dost pomáhá v tom, aby čtenář udržel pozornost, což ovšem neznačí, že to není dosti nelehký úkol. Některé pasáže si člověk zapamatuje lépe, jako například Montesquieuovu sžíravou kritiku misijních náboženství, která je zakončená poznámkou pod čarou, že samozřejmě nemyslí křesťanství, to je přeci vrcholem všeho dobra, nebo jeho „poníženou“ výtku inkvizitorům, což je něco pro co autora nesmírně obdivuji, jiné, jako například vývoj monetárních systémů, poněkud hůře. Ve svazku je přiloženo také několik dalších textů, které jsou souhrnně označeny jako Obrana ducha zákonů. Jedná se o dva kritické listy, na něž reagovala Obrana, Obrana sama, Vysvětlení k Duchu zákonů, Cenzorský návrh Sorbonny a autorova reakce na něj. A mám-li být upřímný, je to všechno, do jednoho, mimořádně zajímavé čtení. Vzbuzuje v člověku dvojí pocit. Když se tak pročítá kritikou v oněch dvou listech, usmívá se její hlouposti a ještě více se směje když Montesquieu reaguje. „Autor (míněn sám Montesquieu) odpoví, že je křesťanem, nikoliv však idiotem; že se klaní těmto pravdám, avšak že nechce překroutit všechny pravdy, jimž věří.“ Toto mne upřímně rozesmálo. Poté se však dostane k cenzorskému návrhu Sorbonny, s prohlášeními typu: „Toto tvrzení je skandální, bezbožné, chybné a kacířské.“, v reakci na autorovo tvrzení, že: „Je však třeba Boha uctívat, nikoliv mstít.“. Tehdy je člověk postaven tváří v tvář tomu smutnému faktu, že hloupost, nadutost a imbecilita docílila toho, aby bylo dílo chladné logiky a pragmatizmu, které přineslo tolik dobrého, postaveno mezi jiná díla jemu podobná, na Index Librorum Prohibitorum. Sotva mohu s klidným srdcem prohlásit knihy za přečtené. Ano, jejich literu jsem přelouskal a snad jsem si z nich i něco odnesl, ale bude třeba se k nim vrátit. Teď, i později, abych tak řekl.


Věž vlaštovky
září 2021 (11.-13.)
Věž vlaštovky 2017, Andrzej Sapkowski

Věž vlaštovky a Paní jezera jsou dvě knihy, které se od zbytku ságy celkem výrazně odlišují. Zajímavý na nich není ani tolik příběh, ten pokračuje stejně perfektně jako v dílech předchozích, ale spíše vypravěč. Protože tam žádný není. Opravdu, Věž vlaštovky nemá jednotného vypravěče, ani jednotnou fokalizaci. Tu nám vypráví deník jistého Vysogoty, tu nám vypráví Marigold a jeho Půl století poesie. Občas je to Ciri, občas je to výpověď před soudem. Opravdu se v rámci nikoliv knihy, ale dokonce jednotlivých kapitol převaluje vyprávění z jedné postavy na druhou a tak je nám příběh vyprávěn naprosto netypickou, ale bravurní a zajímavou cestou, bez jednoty místa a času. Zvláštní struktura knihy je navozena i jistými refrény, z nichž je nejvýraznější jistě „Kdyby se toho dne/večera…“ Dominanci v příběhu do značné míry přebírá Ciri, ačkoliv Geralt dostal přirozeně také dost prostoru a nakonec i Yennefer nakonec jistý prostor dostala, ač politováníhodně málo. Mimořádně zajímavou je pro mě nejspíše kapitola Kovirská. Král a arcišpeh spolu vedou dialogy a mnohých tématech, na pozadí mistrovsky popsané historie jedné malé provincie, ze které se stal kolos, jež se neobává ani Velkého slunce Nilfgaardu. A zde se mimochodem také objevuje jedna ze scén ságy, u které mi vždy vlhnou oči. Nevím proč mne zrovna ten Zaklínač tak bere, no… Ta scéna je úplně na konci dané kapitoly a nutno podotknout, v knize není jediná. Stejného vlivu na mne se dostalo také kapitole, v níž Ciri zakončuje své vyprávění a pokračuje ve své cestě. I konec té mne velice dojímá. Věž vlaštovky je také veliká kniha otázek. Kniha morálky a etiky. Co je právo? A co je správné? Co je pomsta? A co je spravedlivý trest? Co má být učiněno? A co se v žádném případě nesmí stát? Co lze zahubit? Lze zahubit zlo? Lze mu setnout ruku, aby již nikomu neublížilo? Nedorostou zlu za každou useknutou ruku další dvě? A nepohltí nakonec zlo i toho, kdo s ním příliš dlouho a urputně bojuje? Ano, takové otázky kniha pokládá. Ústy Dijkstry a Esterada, ústy Vysogoty a Ciri, ústy pana Fulka a Geralta, ústy rytířů bez bázně a hany a ústy druidů, ústy čarodějek a ústy císaře. „Tedy oko za oko, zub za zub, krev za krev. A za tu krev další krev, moře krve. Celý svět chceš utopit v krvi? Tak chceš bojovat se zlem, zaklínačko? Naivní děcko!“ Ptá se například Vysogota. V neposlední řadě se příběhem opět prolínají mytologické odkazy. Tentokrát už nikoliv slovansko folklórní, ale stejnou měrou, v určitém bodě možná ještě více odkazy na mýty germánské a skandinávské. Yennefer se s některými setká na vlastní kůži. Ano, zkrátka se jedná o skvělou, mimořádnou knihu, která toho nabízí neskutečně moc.


Křest ohněm
září 2021 (10.-13.)
Křest ohněm 2017, Andrzej Sapkowski

A je to tu. Má nejoblíbenější kniha ságy. Ano, je to tak, Věž vlaštovky, i Paní jezera mám velice rád, ale zkrátka je to právě Křest který si vždy nejvíce užiji. Vždy když se ke Křtu znovu dostanu, oslavuji to několika kalíšky pálenky, pravda, není to mandragorovice, ale i tak se do nastalé atmosféry chatky na hřbitově velice hodí. Křest ohněm nás zavádí na dlouhou pouť neskutečně sympatické skupinky. Jedná se sice o klasickou fantasy výpravu známou už od Tolkiena, na druhou stranu na ní ovšem není nic typického. Sledujeme trpaslíky hrající gwinta, apatykáře ošmatávající rozžhavené podkovy, nenilfgaardské Nilfgaarďany, nezaklínačské zaklínače, sprosté polodryády a šumaře na cestě z lesů Brokilonu nikam. Křest začíná být více než předchozí knihy plný folklorních a náboženských aluzí a referencí a navíc je v knize nebývale humoru. Sapkowski nám ukazuje svého génia, když nás nutí několik stran číst o vaření rybí polévky, přičemž my, čtenáři, doufáme, že to ještě není konec. A o pár stran dál se nám dostane dlouhé disputace na téma falešné mýty a legendy o mytologickém a legendárním netvorovi. Zároveň sledujeme tajné plány nilfgaardského císaře a vznik jedné babské organizace s možná až příliš velkými ambicemi. Co je ovšem vedle samotného putování hlavním tématem knihy, to je válka. Velké a slavné události, které započaly v knize předchozí jsou nám bez zbytečné citlivosti přiblíženy prostřednictvím puchu spáleného a hnijícího masa, které za sebou v té slavné válce armády nechávají. A to hnijící a hořící maso je důvodem proč u Sapkowského vidím velkou inspiraci v Sienkiewiczovi. Opravu jako bych se zase octl mezi kozáky, v armádě pana Chmielnického, která za sebou táhne jen smrt. Opravdu, tak i armády Severu a Jihu za sebou nechávají zemi pokřtěnou ohněm a pokrytou popelem. Ano, tuto knihu miluji a patří mezi mé nejoblíbenější knihy, pakliže není úplně nejoblíbenější.


Čas opovržení
září 2021 (08.-10.)
Čas opovržení 2017, Andrzej Sapkowski

Do značné míry musí člověk obdivovat autora pro jeho schopnost pojmenovávat věci. Čas opovržení. A vskutku. Tato kniha nám začíná líčit rozličné lidské osudy a odhaluje nám mnoho o „hrdinech“ knihy, kteří se s těmi lidmi setkávají. Ať hovoříme o Aplegattovi, který se v jedné hospůdce setká s bílým démonem, o Černé Rayle, kterou potká Yen. Ale mnoho nám toho odhaluje i velké setkávání na Thaneddu. To je mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších pasáží z celého Zkalínače. Autor nám pomalu představuje jednu pitoreskní postavu za druhou, provádí nás a Geralta jednou neuvěřitelnou scénou za druhou a nakonec ještě nechává Geralta to shrnout vlastními slovy, jen aby čtenáři připravil základ na dobrý záchvat smíchu. Ale abych se vrátil k začátku, ano, čas opovržení nám předvádí přesně to – opovržení, zradu, pokrytectví, sobeckost, namyšlenost. Na druhé straně čas opovržení skýtá i nebývale prostoru pro jiný druh chování – kajícnost, obětavost, hrdinskost. A to vše nám není předváděno, jak už jsem naznačil pomocí nějakých karikatur, ale osobami, které jsou možná až moc skutečné. Nebudu vám lhát, některé momenty jsou pro mne velice silné. Možná úplně nejsilnější je pro mne osud jedné čarodějky, čarodějky, kterou dohnalo její zoufalství. Na druhé straně je v knize samozřejmě opět ohromné množství humoru. Třeba v lázni, že…? Sapkowski je mistrný vypravěč a buduje děj gradujícím způsobem, je schopen text vymodelovat tak, aby čtenáři poklesla čelist. Představí nám démona, neporazitelného tygra a hned o stránku dál nám připraví divadlo, které nás prostě musí ohromit. Ano, čas opovržení je skvělý. Ale nutno podotknout, předchází něčemu ještě lepšímu. Celé to divadýlko se zde rozjíždí. Z drobných lidských osudů, od výchovy mladé slečny se posouváme někam dál. Zde se začínají odvíjet životní osudy, které hýbou světem.


Krev elfů
září 2021 (07.-08.)
Krev elfů 2016, Andrzej Sapkowski

Ve své podstatě se mi komentář ke Krvi elfů píše neobyčejně těžce. Tuto knihu, krátkou a jednoduchou, už znám více či méně zpaměti. Pokolikáté jsem ji četl? Po šesté? Nejsem si jist, prostě jsem ji četl mnohokrát. A když máte něco opravdu rádi, nekomentuje se to lehce. První román je vlastně dost nepřiléhavé označení. S těží bychom mohli tvrdit, že se jedná o souvislý děj, s jednotným vypravěčem a fokalizací. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují spíše volně a pan Sapkowski si s vypravěčem mimořádně pohrává. Pravda, ne tak jako v dílech pozdějších, ale pohrává. Některé narativní postupy z této knihy začnou dávát úplný smysl až později, kdy se propletou s jinými vypravěči a jinými příběhy, ale i bez této hlubší rešerše jsou velice zajímavé. Kniha je soustředěná a priori na výchovu dívek ve světě zaklínače… Echm… Pardon, na výchovu mladé Ciri. A vzhledem k tomuto hlavnímu tématu jsou nám podávány některé nezapomenutelně anekdoty, které jen podtrhují to, jak skvělý je autor vypravěč. Málokdo po přečtení knihy podle mne zapomene na šatičky a indispozici, na sundání pásky z očí, nebo na příhodu s kůlnou Na druhé straně jsou nám předváděny i silné a vypjaté scény, které dodávají knize punc vyšší literatury. Yarpen hledící na lidi je jen jedním z mnoha případů. Pro mne je velice přitažlivé to, že se Sapkowski nesoustředí výhradně na tři, čtyři hlavní postavy, ale poskytuje čtenáři pohled z poněkud vyšší perspektivy. Nezapomenutelná je pro mne kapitola šestá, rada králů a setkání s postavami pro svět a charaktery Zaklínače nebývale důležitými. Ať už hovoříme o Bílém plamenu, Vilgefortzovi, Dijkstrovi, Filippě a dalších. A každá jedna z nich, do poslední bude mít ještě velice významnou roly v následujících příbězích. Samozřejmě už v Krvi jsou některé symboly, které se nám budou prolínat celou ságou. Některé převzaté již z povídek, osud, Calanthé, Pahorek, některé nové, jako například Věštba, která nám uvozuje celou knihu a tím i celou ságu. Mnoho, opravdu mnoho bych mohl vyprávět o tomto literárním skvostu. Nejedná se o mou nejoblíbenější knihu ze ságy, ale i tak jistě o jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec.


1 ...