1. Domů
2. Autoři
3. Hannah Arendt
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 15
• Bazar 10
• Životopis
• Citáty 13
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 15 knih

Nové komentáře u knih Hannah Arendt

Mezi minulostí a budoucností

„Pro čtenáře bez filozofického vzdělání, což je můj případ, je přečtení knihy s úplným porozuměním značný oříšek. První tři eseje jsou fascinující absolutní moderností. Nechce se věřit, že autorka texty napsala před více než 70 lety. Římská triáda náboženství, autority a tradice je v moderním světě rozvrácená. Bez autority stojíme tváří v tvář elementárním problémům pospolitého života. Zajímavé je i vysvětlení, proč selhaly revoluce 20. století. Stejně tak úvaha o tom, jak obtížnou pozici má mluvčí pravdy oproti lháři. Eseje ve druhé půlce knihy, zejména krize vzdělání a kultury mě tolik neoslovily. Přesto byl tento výlet do moderní filosofie obohacující.“... celý text
— lugosi1911

---

Sloboda byť slobodný

„Kniha vychádzajúca z prednášky Hannah Arendt, je veľmi svojské dielo. Porovnáva príčiny a výsledky Veľkej Francúzskej revolúcie a revolúcie v Amerike. Obe mali potenciál zásadne zmeniť svet avšak obe sa zásadne pobrali vlastným smerom v histórií a aj vo význame. Arendt považuje za hlavný rozdiel sociálnu situáciu chudoby vo Francúzsku na rozdiel od situácie v spojených štátoch. Za jednej z najzaujímavejších postrehov v knihe je ozajstná vydestilovaná esencia revolúcie, ktorú Arend popísala ako: „...zmyslom revolúcie je uskutočnenie jedného z najväčších a fundamentálnych ľudských potenciálov, totiž neporovnateľnej skúsenosti byť slobodný pre nový začiatok, z čoho vyrastá hrdosť mať svet otvorený pre nový svetový poriadok.““... celý text
— Benedikt

---

Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla

„Konečně jsem přečetl známou knihu EICHMANN V JERUZALÉMĚ (1963), kterou napsala jako reportáž z procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem politická myslitelka a filozofka HANNAH ARENDTOVÁ (1906–1975). Eichmann po válce uprchnul do Argentiny, kde ho vypátrala izraelská zpravodajská služba Mosad a v květnu 1960 ho unesla do Izraele, aby zde byl postaven před soud. Proces se konal od dubna do srpna 1961, Eichmann byl odsouzen k trestu smrti a oběšen byl 1. června 1962; jeho tělo bylo spáleno a popel rozmetán nad Středozemním mořem. Eichmann byl jedním z hlavních organizátorů holokaustu; byl pověřen Reinhardem Heydrichem organizováním deportací Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Eichmannův únos i proces s ním vyvolal mezinárodní pozdvižení a velký zájem. A kniha Arendtové vzbudila velmi kontroverzní ohlasy už svým podtitulem ZPRÁVA O BANALITĚ ZLA. V knize Arendtová líčí Eichmanna jako obyčejného úředníka, který se necítí zodpovědný za spáchané zločiny, protože jen konal svou povinnost a plnil rozkazy. „Eichmann nebyl hloupý,“ píše autorka. „To, co ho predisponovalo, aby se stal jedním z největších zločinců nacistické epochy, byla naprostá nepřítomnost myšlení, něco, co v žádném případě není totožné s hloupostí. A jestliže toto je ,banální‘ a dokonce směšné, jestliže ani při nejlepší vůli jsem nebyla s to u Eichmanna odhalit ďábelskou hloubku, neznamená to, že tuto Eichmannovu dispozici považuji za cosi obvyklého. […] …tato vzdálenost od skutečnosti a tato nepřítomnost myšlení je s to způsobit větší zkázu než všechny instinkty ke zlu dohromady, které možná člověk v sobě má.“ Další polemiky vzbudily poznámky Arendtové o evropských židovských radách a jejich roli v nacistickém konečném řešení a její rozbory toho, jak byl proces veden, jaké vyvolal právní otázky a jakým politickým cílům sloužil. Některé pasáže v knize opravdu vyznívají poněkud zvláštně a není proto divu, že byla Arendtová nařknuta, že je proti Izraeli, že je antisionistka nebo Židovka, která nenávidí sebe samu, či právní puristka nebo kantovská moralistka. Mnozí se ovšem dopouštěli různých dezinterpretací a vadilo jim, že se autorka snažila být co nejobjektivnější. Otázky vyvolává tato kniha, která by se dala označit za filozofickou reportáž, dodnes; mně na ní spíše zaujalo, jak široce se k problému kolem Eichmanna autorka postavila a co vše v knize zpracovala a popsala (a přesahuje to očekávatelný rámec reportáže z jednoho dlouhého procesu) a naopak poněkud zklamalo, že více necituje ze záznamů z procesu a z výpovědí svědků i samotného Eichmanna.“... celý text
— milan.valden

---

---

Krize republiky

„U Arendtové mi patrně vyhovují delší a méně tematicky zúžené celky. Její kratší eseje mi nepřijdou tak fascinující, patrně proto, že do značné míry vychází z pro mne zatím nepřístupného kontextu a komentují pro mne nepříliš zajímavé události. Ani zde mi její postřehy nepřišly nijak zásadní a mezi její oblíbená díla se rozhodně nezařadí. Analyticky nejzajímavější je každopádně O násilí. To jsem ovšem komentoval relativně zevrubně i jinde. Pokud jde o lhaní v politice, zdá se mi článek vlastně poměrně nic neříkající a neprostupující do dnešního kontextu. V míře, v jaké je "O násilí" lepším politickým komentářem dnešní doby, než na který se zmůžou Peterson, Shapiro a kdejaký blb z pseudointelektuální scény dohromady, není totéž naplněno zde. Což mne celkem mrzí. Občanská neposlušnost je mi tématem v podstatě nejbližším (jakkoliv ne blízkým). A nejsem z něj moc nadšený. Text ve značné míře ignoruje právně-filosofickou debatu, což mu zásadně ubírá na relevanci. Na to téma prostě najdete množství sofistikovanějších textů. Že mne nezaujal rozhovor o revolucích nepřekvapí, nečetl jsem O revoluci. Dohromady je to asi hodnotný soubor pro politické myšlení. Osobnímu vkusu v mém případě ale nehoví.“... celý text
— Set123

---

Lovení perel

„Walter Benjamin je mi už tři roky jakousi mystickou figurou, která se vznáší nad meziválečnou Evropou v oparu úcty a takřka zbožného šepotu. Může za to jednak Arendtová a její vášnivá korespondence s Scholemem, ze které jednoznačně vyplývá láska, upřímná přátelská láska k ztracenému Benjaminovi. Ostatně i slavný spor Arendtové s Adornem a Horkheimerem se započal částečně na pozůstalém díle po jejich společném příteli. Jednak za to může neutuchající citování mrtvého autora, který jakoby svou jemností pronikl do všech oborů. Pokoušel jsem se přitom číst pouze jeden jeho text a nedošel jsem úspěchu. Nějak se mi nedařilo Ke kritice násilí pochopit. Nu a tak mne přirozeně tato knížečka zaujala. Ale doporučit ji dohromady nemohu. Jedná se o jeden spis Arendtové a pět krátkých glos Benjemina. Arendtová přitom píše jednak jakýsi epitaf svému příteli, za snahy ukázat všechny stránky jeho osobnosti a snad vysvětlit, proč je jeho subtilní otisk ve filosofii první poloviny 20. století tak silný. Je to milé čtení, ale vzato důsledně není moc užitečné. Pokud jde o Benjemina, všechny presentované texty jsou literárně kritické. Nu a jak to u literární kritiky bývá, mohou vás zaujmout víceméně jen tehdy, pokud znáte kritizované dílo. Nu a zatímco Kafku znám celkem dobře (bohužel esej věnovaný Kafkovi je nejkratší, jakkoliv je fakt, že pojmenovává dosti zajímavé aspekty jeho díla), nemohu totéž říci o Kommerellovi, von Boehnovi a ostatně ani o Brechtové Žebrácké opeře (četl jsem Havlovu variaci, nikoliv však originál). Konečně je tu povídání o sběratelství, které je ale spíše roztomilé, než kdovíjak zajímavé... No tak uvažte sami, zda vám to stojí za čtení.“... celý text
— Set123