Hannah Arendt

Přidat do oblíbených Koupit knihy

německá, 1906 - 1975

Nová kniha

Lovení perel

Lovení perel - Hannah Arendt

Hannah Arendtová publikovala v roce 1968 esej s jednoduchým názvem Walter Benjamin (1892–1940). Téhož roku uveřejnila i jeho anglickou verzi jako předmluvu k pr... detail knihy

Populární knihy

/ všech 13 knih
Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla
Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla
Původ totalitarismu I–III
Původ totalitarismu I–III
O násilí
O násilí
Lovení perel
Lovení perel

Nové komentáře u autorových knih

Eichmann v Jeruzaleme: Správa o banalite zla Eichmann v Jeruzaleme: Správa o banalite zla

„Nádherné umelecké, filozofické a historické VEĽDIELO. Bez ohľadu na to či ste na danú dobu či tému expertmi a bez ohľadu na vaše politické postoje doporučujem. Niekto bude mať možno dojem, že iba jedna zo stoviek kníh, ktoré nejaký židovský autor o holokauste napísal. Nie, nie je to tak, Arendt píše skutočne originálne, naozaj provokatívne (voči všetkým..) a geniálnym štýlom. Viac ani neviem či chcem spojlovať : ) ale naozaj jedna z najskvelejších kníh aké kedy kto napísal. A to zvlášť na tému na ktorú vychádza tak veľa gýču.“... celý text
— LordByron

Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla

„Tuhle knihu považuju za autorčinu nejlepší. Takto zpracované informace o procesu s Eichmannem se čtou skoro samy.“
— Emik87

O násilí O násilí

„Po čase jsem se vrátil k této fascinující filosofce – k jejímu snad trochu slabšímu, nikoliv však nezajímavému textu. Arendtová patří mezi ty filosofky a filosofy, kteří se nechají vcelku silně ovlivňovat žitým světem. A je to tak dobře. Nejedná se samozřejmě o každé její dílo a každou myšlenku v něm, ale přeci jenom to dělá. Ostatně Původ totalitarismu je přímou reakcí na historické události, Eichmann v Jeruzalémě taktéž, Vita Activa je otevřena povídáním o prvních letech do vesmíru, O násilí reflektuje dobové události 60. let a atomové zbrojení. Tento spis je podmíněnější než jiné, řekl bych. Historickou tendenci vcelku samozřejmě reflektuje jen dosti částečně – na jiné úrovni a v jiné kvalitě lze doporučit spíše Foucaultovo dílo. Jedná se jí spíše o rozbor dobově podmíněného fenoménu, který je nezbytně přenosný jen zčásti. Dílo je mi méně akceptovatelným, než bych čekal, i po terminologické stránce. Arendtová je natolik laskavá, že čtenáři jasně vymezí svůj slovník (bůh ji za to požehnej, co bych za to aktuálně dal, kdyby měl takovou potřebu i, dejme tomu, Frege), jeho obsah je však také poměrně složitě přenositelný a použitelný – třebaže výhradně na poli politologie patrně není jeho použití nemožné. Přeci nelze tvrdit, že by kniha neobsahovala mimořádně zajímavé poznatky. Jednak je zajímavý, třebaže nikterak šokující, či závratně objevný, komentář k opozičnímu postavení moci a násilí – přibyde-li jedno, druhé nezbytně zajde na úbytě. To je velice zajímavá poznámka, která dokazuje význam kontinentální filosofie. Jasně ukazuje, v čem je její význam. Přesně tenhle typ pozorování dokáže zjednodušit popis charakteru toho kterého politického režimu. Jak říkám, není to nijak revoluční, ale je to zajímavé a má to svůj význam. Další zajímavou poznámkou je ta k "vládě nikoho". To je poměrně zajímavý koncept, který skoro dystopicky charakterizuje byrokracii, jako odosobněné těleso, které je jakousi kvintesencí tyranie. Přiznám se, že se natolik nevyznám v dějinách státu a práva, nota bene amerických, abych byl schopen konstatovat v jaké míře Arendtové popis odpovídá dobové realitě byrokracie. Upřímně si nejsem jist detaily fungování soudní kontroly veřejné moci v USA (respektive vím, že ta kontrola není striktně soudní, spadá do výkonné moci, ovšem in fine se soudnictví podobá – Státy jsou fakt divné, pokud jde o právní systém, věřte mi), ale minimálně pro dnešní dobu mohu i tento, zajímavý, Arendtové poznatek považovat za přežitý a trochu si myslím, že i ve své době byl nedokonalým pozorováním. Ve výsledku se autorce jedná o to, že byrokracie je natolik zbytnělá a odosobněná, že v ní neexistuje již žádný prvek odpovědnosti. To ale není pravda hned ze dvou důvodů. Tím prvním je právě správně-soudní ochrana veřejných subjektivních práv. Ta je zárukou odpovědnosti, třebaže ta odpovědnost nemusí být plně emočně uspokojivá, jelikož člověk nevidí dopadnou sekeru na krk konkrétní osoby. Druhá poznámka sice trochu odporuje mému vlastnímu pojetí státu, ale zato vyhovuje pojetí obecnému a vím s jistotou, že byla relevantní už v době vzniku článku – za tu zbytnělou byrokracii přece nese stát jako právnická osoba, reprezentovaná politiky. Zde už je odpovědnost osobní. Jen se nesmíme (a zdá se, že to děláme) nechat těmi chudáky politiky vmanipulovat do názoru, že oni za to přeci vlastně ani nemohou, že to je chyba toho kterého úředníka Ne, politik je odpovědný za funkci státu. A vykonává-li špatně své úkoly úředník, narušuje tím kvalitu výkonu funkce státu – a za to je politik odpovědný. Poslední poznámka, již velice krátce – Arendtová se závěrem poslední kapitoly pozastavuje nad tím, že USA v jisté věci hodlají napodobit chybu svého rodiče, Evropy. Ta její poznámka po mém soudu vzbuzuje oprávněné otázky o tom, jestli je pravdivá ta neustále opakovaná paremie, že Evropa zaostává za USA a "ono to se zpožděním dorazí i do Evropy" a jestli ono se nejedná o zmatení se vizáží – ze Státu přicházejí témata, ale jejich dialektické řešení už má Evropa dávno nacvičené, Státy ne – v tom jsou ony pozadu a bolí je to nad víc, než to kdy bolelo fragmentárnější Evropu.“... celý text
— Set123

Původ totalitarismu I–III Původ totalitarismu I–III

„Autorka se čte chvílemi výborně a čtenář je do děje úplně vtažený, ale pak jsou části, které jsou naprosto šíleně nudné. Vůbec nevím, čím to je. Celkově se kniha četla docela dobře.“... celý text
— Emik87

Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla

„V knihe zdanlivo absentuje komplexnejšie zaznamenanie detailných udalostí holokaustu, zachytenie zeitgeistu vrcholov historického antisemitizmu, či historický kontext ako taký (napr. z čoho antisemitizmus pramení). Čitateľovi však veľmi rýchlo musí dôjsť, že išlo o úmysel. Arendtová neanalyzuje nič, čo by bezprostredne nesúviselo so súdnym procesom, z ktorého podáva správu a absolútne rezignuje na beletrizáciu (tj. emočnú manipuláciu). Je to absolútny profesionál, drží sa v presne vytýčených mantineloch a Eichmannovu vinu, či nevinu, rozpitve do takej hĺbky, až sa začne dotýkať akejsi prapodstaty ľudskosti a ľudstva. Nadčasové a bezchybné.“... celý text
— DjLuko

Přejít na knížky autora