Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla přehled

Konečně jsem přečetl známou knihu EICHMANN V JERUZALÉMĚ (1963), kterou napsala jako reportáž z procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem politická myslitelka a filozofka HANNAH ARENDTOVÁ (1906–1975). Eichmann po válce uprchnul do Argentiny, kde ho vypátrala izraelská zpravodajská služba Mosad a v květnu 1960 ho unesla do Izraele, aby zde byl postaven před soud. Proces se konal od dubna do srpna 1961, Eichmann byl odsouzen k trestu smrti a oběšen byl 1. června 1962; jeho tělo bylo spáleno a popel rozmetán nad Středozemním mořem. Eichmann byl jedním z hlavních organizátorů holokaustu; byl pověřen Reinhardem Heydrichem organizováním deportací Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Eichmannův únos i proces s ním vyvolal mezinárodní pozdvižení a velký zájem. A kniha Arendtové vzbudila velmi kontroverzní ohlasy už svým podtitulem ZPRÁVA O BANALITĚ ZLA. V knize Arendtová líčí Eichmanna jako obyčejného úředníka, který se necítí zodpovědný za spáchané zločiny, protože jen konal svou povinnost a plnil rozkazy. „Eichmann nebyl hloupý,“ píše autorka. „To, co ho predisponovalo, aby se stal jedním z největších zločinců nacistické epochy, byla naprostá nepřítomnost myšlení, něco, co v žádném případě není totožné s hloupostí. A jestliže toto je ,banální‘ a dokonce směšné, jestliže ani při nejlepší vůli jsem nebyla s to u Eichmanna odhalit ďábelskou hloubku, neznamená to, že tuto Eichmannovu dispozici považuji za cosi obvyklého. […] …tato vzdálenost od skutečnosti a tato nepřítomnost myšlení je s to způsobit větší zkázu než všechny instinkty ke zlu dohromady, které možná člověk v sobě má.“
Další polemiky vzbudily poznámky Arendtové o evropských židovských radách a jejich roli v nacistickém konečném řešení a její rozbory toho, jak byl proces veden, jaké vyvolal právní otázky a jakým politickým cílům sloužil. Některé pasáže v knize opravdu vyznívají poněkud zvláštně a není proto divu, že byla Arendtová nařknuta, že je proti Izraeli, že je antisionistka nebo Židovka, která nenávidí sebe samu, či právní puristka nebo kantovská moralistka. Mnozí se ovšem dopouštěli různých dezinterpretací a vadilo jim, že se autorka snažila být co nejobjektivnější. Otázky vyvolává tato kniha, která by se dala označit za filozofickou reportáž, dodnes; mně na ní spíše zaujalo, jak široce se k problému kolem Eichmanna autorka postavila a co vše v knize zpracovala a popsala (a přesahuje to očekávatelný rámec reportáže z jednoho dlouhého procesu) a naopak poněkud zklamalo, že více necituje ze záznamů z procesu a z výpovědí svědků i samotného Eichmanna.