Publius Vergilius Maro

italská, -70 - -19

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 6 knih
Aeneis
Aeneis
Zpěvy pastýřské
Zpěvy pastýřské
Zpěvy rolnické a pastýřské
Zpěvy rolnické a pastýřské
Zpěvy rolnické
Zpěvy rolnické

Nové komentáře u autorových knih

Zpěvy rolnické a pastýřské Zpěvy rolnické a pastýřské

„Číst veršovaný rady pro rolníky bylo vlastně i zajímavé, byť v nich asi nevidím takovou krásu, jakou bych měl. Nejsem úplně fanda lyriky, vesnického života a popisů stereotypní práce, takže to nebylo čtení úplně pro mě, ale taky chápu, jaký dopad dílo tehdy muselo mít. Výpravné Aeneis mi ale přesto přišlo lepší.“... celý text
— ArkAngel

Aeneis Aeneis

„Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné. Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury. Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah. Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí. Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem. Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem. Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů. Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta. Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným: „Ty naše světlo a cti básníků, kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře a hodně vyčet ze tvých veršíků. Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře, jen od tebe jsem přijal krásný styl a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.““... celý text
— Set123

Aeneis Aeneis

„Jedná se o povedenou "fanfikci" Homéra. Jenže ačkovi stojí Vergilius na ramenou Velikána sám dosahuje spíše středního vzrůstu. Homér hold bude jedináčkem.“
— Ctenar_ctouci

Aeneis Aeneis

„Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Aeineis se mi hodnotí těžko. Příběh bohy zmítaného Aenea se mi líbil. Co už se mi tolik nelíbilo, byla forma, kterou je jeho příběh zpracovaný. Zaprvé mi nesedl překlad, který mi přišel příliš přes koleno lámaný, kostrbaný. Nezapamatoval jsem si jediný verš. Druhou chybou jsou pasáže, které byly neskonale nudné. Najděte mi někoho, kdo chce pět stránek číst o tom, kdo všechno jde do boje, odkud je a co má na sobě... A takových pasáží je kniha plná. Tři čtvrtiny děje se Aeneis tak nějak toulá Středozemím, potkává staré známé i neznámé, až se mu konečně i přes nástrahy bohyně Junony (která jen brání své oblíbené město před nepřízní osudu) podaří přistát u italských břehů. A potom našemu hrdinovi, který stále jen kňučel, prosil a utíkal, rupne v kouli a začne veršovaná verze Kotlety. Údy létají vzduchem, z hlav se dělají misky na müsli, krev plní Tiber na třetí povodňový stupeň a hrdinové se potupně smějí svým nepřátelům, kteří se s useknutýma noha plazí prachem pryč. Dočkáme se smrti Theodéna, dobývání Minas Tirith i finálního střetu Aragorna se Sauronem, přičemž Sauron (rozuměj Turnus), jenž jen bránil svou čest, zemi, město a lid, po své porážce prosí o soucit, načež mu náš milosrdný hlavní klaďas a praotec Italů vrazí meč do hrudníku. A to měl být náš drahý Aeneis už dávno pod drnem, ale Venuše zase podváděla. No nic, zlo opět vyhrálo, křivdy byly napraveny a Italové se mohou poplácat po zádech, že mají také svůj národní epos.“... celý text
— Oponn

Aeneas Aeneas

„Contra obtrectatores Vergilii: Homér mal na Vergilia rozhodujúci vplyv, ale Aeneida nie je len napodobeninou Odysseie a Iliady. V. Zamarovský to vyjadruje trefne: "Není pochyb, že tyto eposy byly Vergiliovy vzorem a že v Aeneidě naj­deme z nich nejednu formální i obsahovou výpůjčku. Aeneis také na ně záměrně navazuje; je pokračová­ním Íliady, třebaže nikoli z řeckého, nýbrž z trojského (resp. římského) hlediska. Brát si za vzor Homéra není ovšem nic takového, co by se mělo básníkovi vyčítat." (Aeneas, s. 156) Podobne podľa Quintiliana bol Vergilius druhý po Homérovi, ale bližšie prvému než tretiemu. Ale B. G. Conte dodáva, že nejde len o opakovanie a pokračovanie Homéra, ale aj o jeho prekonanie. Vojna nemusí skončiť tragicky ako v Iliade, ale aj mierom. Nehovoriac o väčšej individualizácie postáv, plynulejšiemu tempu, atď.“... celý text
— Misericordia

Přejít na knížky autora