Přísedící a laický prvek v justici
Vladimír Lajsek
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512671/mid_prisedici-a-laicky-prvek-v-justici-wA4-512671.jpg
4
1
1
Monografie se zabývá otázkami, zda je laický prvek v justici stále demokratizujícím elementem, jestli jsou v případě přísedících dostatečně naplněny ústavní předpoklady nezávislého, nestranného a zákonného soudce, jestli má převážit spíše legitimita demokratická či odborná, a konečně, zda má být laický prvek v českém soudnictví zachován. Historická zkušenost v podobě procesů s K. H. Borovským a Leopoldem Hilsnerem nám v prvním případě ukazuje výhody participace laiků na soudním rozhodování, neboť mohou sloužit jako korekce státní zvůle, v druhém případě ovšem můžeme vidět, jakým způsobem může docházet k chybným rozhodnutím v důsledku snadné ovlivnitelnosti veřejnosti. Během komunistického režimu byla funkce laického prvku v justici jakožto garanta demokratičnosti soudnictví zneužita. Tzv. „soudci z lidu“ totiž sloužili spíše jako kontrola rozhodování soudů v zájmu vládnoucích struktur. V současnosti je třeba řešit především otázku, zda je v ČR dostatečně garantována nezávislost a nestrannost přísedících a jestli vedle práva na zákonného soudce existuje i právo na zákonného přísedícího. V komparativní část knihy je srovnáván soudní laický prvek v Rakousku a v Německu. Publikace je určena zejména praktikům z řad justice a advokacie, dále akademikům a studentům právnických fakult a též širší odborné veřejnosti.... celý text
Přidat komentář
Přísedící a laický prvek v justici
Vcelku všeobsáhlá publikace, která vcelku všeobsáhlým způsobem analyzuje tento podivuhodný prvek v naší justici. Mohla by se ještě hodit analýza, zda rozhodnutí, na nichž se přísedící podílejí vykazují nějaké proměny oproti těm, kterých se přísedící neúčastní, ale chápu, že to bylo zcela mimo rámec této publikace.
Autor pojal problematiku opravdu obsáhle. Počínaje historickou analýzou institutu, přes jeho legislativní úpravu de lege lata, problematizaci de lege ferenda, až po komparatistickou analýzu, která je, pravda, patrně nejméně zajímavou částí.
Historický exkurz zdál se mi nejlepší. Počíná se v polovině 19. století, ve slavném revolučním roce 1848. Od něj se postupně přesouváme až do roku 2002. Pravda, tato část mohla být podle mě delší, ale to nevadí. Je kvalitně ozdrojovaná a obsahuje dvě části nad poměry zajímavé. Sice proces s Karlem Havlíčkem Borovským a Leopoldem Hilsnerem. Ano, mohly být klidně rozsáhleji pojednány, ale podstata byla vystižena a upřímně mi tyto kapitoly přinesly vcelku zajímavé informace.
Co se analýzy de lege lata týká, je precizní co do rozsahu, ne tolik co do obsahu. Je psána poněkud školácky a schematicky patrně i proto, že k ní není mnoho co říci. Ale když k tomu není co říci, nic k tomu neříkám, nepíši, že účelem požadavku souhlasu je to a to, nebo, že smyslem předpokladu bezúhonnosti je to a to. Ono je to tak nějak jasné a cokoliv co k tomu člověk napíše působí poněkud imbecilně.
Úvaha de lege ferenda je po mém soudu přesná a kriticky vyvážená, nemám k ní výtek. Osobně jsem dlouhodobě zastáncem toho názoru, že laický prvek v justici nemá žádný faktický přínos, zato nevýhod generuje mnoho.