salamandrina komentáře u knih

Pro mě to je spíš Hoeg efekt: už třetí kniha, co od něj čtu a opět totál pusto-prázdno. U žádného jiného autora to snad nemám tak jako u něj. Prostě mě to nebaví, myšlenky odlétávají pryč a často prostě ani nedám ten děj. A to si nemyslím, že jsem debil. Prostě Hoeg je pro mě soukromej bermudskej trojúhelník.

1 20.02.2019

Krása. Nic víc není nutné dodávat.

4 19.02.2019

Bezva, mě to bavilo. Inteligentní příběh s dobrým nápadem, zajímavý prostředí a dobře napsaný postavy.

1 16.02.2019

Zlomy v příběhu, který plyne rychle a jednodušše, byly pro mě nečekané. Nechávala jsem se unášet příběhem dívky a najednou jsem zjistila, že jsem v jiném světě. Plathová bez problémů zachycuje proměnu a návrat Esther - tak dokonale napsanou postavu jsem už dlouho nečetla. Co napsat? Za mě mistrovský dílo.

6 11.02.2019

Zajímavá kniha a čtivě napsaná.

1 10.02.2019

To, co v USA muselo být skandální knihou je v českém prostředí spíše občas nepochopitelné. Celou dobu jsem bojovala s pocitem, že je to přehnaný, prostě americký přístup všechno brát strašně vyhroceně. Jenže oni takový jsou-je to dané jejich kulturou, výchovou, dějinami. Autorce se tak podařilo u neamerických čtenářů o další level, který ani možná nezamýšlela: svět postav černošky, bělošky ze střední třídy a skinheada, se rozrostl o bělošskou čtenářku ze střední Evropy, které to vše může připadat přehnané, ale nikdy v tomto světě nežila. Zajímavý je doslov autorky.

10 10.02.2019

Poetická stejně jako název. Obraz jedné éry zachycený v příbězích jedné rodiny, v detailech, drobnostech všednodenního života. Často pocit, že čteš jen nějaké novinové články, na kterých ti ale je něco povědomé. Velmi dobře se střídající veselé až mile anglicky vtipné pasáže s těmi, kdy si najednou uvědomíme, že čteme o rozpáraných lidských tělech v zákopech. Není to velká kniha, ale krásná je.

5 04.02.2019

On mě prostě baví...jak se v tom člověk vidí...a na jednu stranu jásá, že to má někdo stejně, a na druhou stranu tě to sere, že nejsi jedinečnej...

1 03.02.2019

Standartní a fajn pohádka. Potěšilo a těším se na další díl

30.01.2019

Uf. Nesympatické postavy by člověk ještě zkousnul neb to asi byl záměr. Dlouhé popisy fotografických postupů a zařízení, před kterými má smrtelník asi padnout na zadek, pasáže o firmě a PR, které nikoho nezajímají, červená-knihovna-hadr popisy focení polonahých holek. Jako o čem že to jako bylo? Interní vtípky typu “Matěj poslal svůj text do Arga, ale nějaký blbec Urban mu to vrátil” no comment. Respekt všem, kdo píšou a jsou schopni napsat knihu, tady mi ale smysl poněkud uniká...

29.01.2019

Před tím, než jsem četla knihu, jsem viděla film. Věděla jsem tak, co se stane a navíc jsem měla v hlavě dost konkrétní obrazy. Musím říct, že mi to výjimečně nevadilo. Ta kniha je silná stejně jako ta ženská, co to napsala. A já se jen modlím, abych jednou nezešílela a nerozhodla se tuhle nebo nějakou podobnou cestu jít, když úpím i na kopcích v Čechách. Protože teď, když jsem to dočetla, mám sakra chuť si ty pohory natáhnout.

10 24.01.2019

Ačkoliv netvrdím, že to není dobře napsané, tak mě to prostě nechytlo. V doslovi se píše “náčrty postav” a myslím, že je to přesné. Těch pár postav se nás jen lehce dotkne, ale víc do života nezasáhne.

3 20.01.2019

Krása, jednoduše krása. A je jedno kolik stránek to má. Murakami mě svým psaním a stylem prostě baví, až zapominám na svět venku.

4 19.01.2019

Rudiš si drží svou laťku, vlastně žádný velký překvapení. Čte se to dobře, odsejpá to, tři plzně jako základ duševní pohody, filosofické disputace chlapů o životě, kde ženský jsou jen chechtající se neviditelné divoženky za zdí. Hrabala jsem nikdy moc nečetla, ale tuhle knihu bych takovou "hrabalovskou" nazvala.

1 17.01.2019

“Schopnost odsunout stranou vlastni sobecke zajmy a touhy pozitivne ovlivnuje socialni chovani cloveka: otevira cestu empatii, skutecnemu vyslechnuti; jen tak jsme schopni videt situaci i z pohledu druheho cloveka. Empatie vede k lasce, starostlivosti, k altruismu a soucitu.”
Povinna literatura!

1 08.01.2019

Pořád nevím, jestli mě styl autorova psaní bavil nebo štval. Opakování, plynulý tok myšlenek byl někdy svižný a lehký, někdy spíše nudící. Někdy dokonce mizí, vyprávění o Islandu. Tak jako tak ale ten příběh u sebe drží a funguje, jen to asi není můj šálek kávy.

1 06.01.2019

Ideální první kniha roku. Skvěle vystižená atmosféra letní Prahy těsně před sovětskou okupací a to pohledem cizinců. Ukazuje se svět, který jako Češka důvěrně znám, ale zároveň ho poznávám díky "těm z venku", kteří se v roce 1968 stali svědky okupace. Od autora jsem už četla Skleněný pokoj a Pád, vždy se mi knihy líbily, ale zároveň jsem z nich měla pocit chladu a odstupu - precizně napsané, ale... U Pražského jara tenhle pocit nemám. Postavy jsou živoucí a energický, život v Čechách je popsán jasně, ale krásně. U některých pasáží by se nadneseně dalo říci, že jsem ani nedýchala, jak nádherně byly napsané. Áááááá krása!

7 04.01.2019

Tak jsem v prosinci stihla ještě jednu. A byla to krásná tečka na závěr roku. Sara Baume knihy nepíše, spíš to jsou obrazy, které možná netvoří nějaký velkopříběh, ale zůstávají někde hluboko v duši. Jo, je to kniha smutná, o depresi, o té skutečné depresi, kde si hlavní postava fotí mrtvá zviřátka. Ale tak co byste ode mě čekali? ????

2 31.12.2018

nedočetla, vůbec mě to nebavilo a styl psaní mi přišel úplně o ničem. Většinou se snažím knížky dočíst za každou cenu, ale u téhle jsem si řekla, že život je moc krátkej...

Kokršpanělé, ztracené deštníky, vlhká vůně podzemních chodeb. V téhle knize je strašně moc krásných obrazů a pasáží, ale jako celek jsem nějak moc nepochopila o co autorovi jde. Bláznivý Finové....?

2 28.12.2018