RyxiraAmyGinger komentáře u knih

O čem to vlastně bylo?

1 31.01.2023

Moje první kniha od Soukupové, ale rozhodně ne poslední. Věděla jsem zhruba, o čem píše, ale myslela jsem si, že to bude větší pohoda. No a nakonec mě to docela sebralo. Autorka má opravdu talent na tenhle typ literatury a myslím, že hodně čtenářů se mohlo poznat ve spoustě situací.

6 17.01.2023

Tahle kniha pro mě byla docela zvláštní zážitek. Bavila mě číst a byla jsem zvědavá, jak dopadne, zároveň si ale myslím, že z objektivního hlediska je prostě špatně napsaná a dočetla jsem ji jen z důvodů nějakého podivného rozpoložení.

Hlavní hrdina Konrad to měl v životě těžké, zároveň ale na můj vkus až moc ve smyslu toho, že autor v líčení jeho osudu docela tlačil na pilu. Zároveň mi připadal trochu jako poseroutka a ve spoustě chvil jsem si říkala "omg, tak přestaň fňukat, ne?" S dalšími postavami navazuje vztahy až neuvěřitelně snadno (na to, že byl desítky let pryč), přičemž ho všechny buď nekriticky přijímají (bezdůvodně) a nebo naopak animálně nenávidí (skoro bezdůvodně). Nic mezi tím. Je asi zvláštní říct, že mi text připadal nekonzistentní, když mě to subjektivně bavilo, ale tak to je - a nepomáhaly tomu ani vhledy vedlejších postav psané v první osobě, které na několika místech vpadly na stránku v podstatě odnikud a stejně náhle se vytratily.

Hvězdičku dávám za zápletku, která mi připadala celkem zajímavá, a za překvapení z toho, že jsem to dočetla. Jménu Olle Lönnaeus se v žánru severské krimi nicméně hodlám pro příště vyhnout.

P. S. Myslím, že ani ta kniha mě neměla ráda. Půjčila jsem si ji z knihovny, ztratila, nenašla, zaplatila a pak mi padla do ruky při prvním sáhnutí do poličky. Dává mi vesmír nějaké znamení?

13.01.2023

Miluju, když se někdo ztrapňuje. Kateřina Kristelová a její kapitán mě v tomhle ohledu nikdy nezklamali. U Žen za zády jsem už už měla obavu, že by to tentokrát mohlo dopadnout celkem normálně, ale naštěstí to Kačka rozhovorem se sebou samou zachránila. Předchozí interview nehodnotím. Nějaká mi přišla normální, nějaká lehce ujetá, ale poctivý bizárek - co bizárek, pořádný BIZÁR - se dostavil právě až když přišla na řadu zpověď PARTNERKY FOTBALOVÉ LEGENDY.

KK zjevně není schopna mluvit bez patosu, vzletných formulací a do jedné věty je schopná nacpat tolik silných slov, kolik normální člověk nepoužije za celý život. Začíná to už krátkým úvodem (nikde není uveden autor těchto řádků a podle způsobu vyjadřování KK na instagramu je jasné, že to psala ona), který je sám o sobě výživný. "Kristelová a Řepka, jeden z nejsledovanějších párů u nás" (wtf). "Čtěte, komentujte, diskutujte. Jejich jména jako záruka čtenosti" (wtf II). "Za vším hledej ženu, tu, která mu měla mazat schody do pekla" (wtf III) "Kačka rozhovory nedává a k rozhovoru jsme ji museli přemlouvat (wtf IV, zjevně ho dělala sama se sebou). "Mediální lynč srovnatelný JENOM se zpěvačkou Bartošovou" (WTF V).

No a dál to není o moc lepší. Usmolené, divné otázky, které jenom podtrhují podivný způsob "Kaččina" vyjadřování, kdy používá obraty jako "role oběti není mým cílem" nebo "svěřujeme si věci, které jsme nikdy nikomu neřekli". Plné trapnosti, patosu, neinteligence, sebestřednosti, protiřečících si prohlášení. V jedné větě "žijeme mimo média" a v druhé "Tomáš je extrémně sledovaný, kamkoliv přijdeme".

S takovými případy, jako jsou Řepka s Kristelovou, prostě nemůže mít průměrně inteligentní člověk soucit. Když podáš pornoinzeráty na matku svého dítěte a prodáš auto, které není tvoje, tak musíš mít v palici pěkně vymeteno. Moje mozkové buňky potřebují regeneraci, a to jsem to jenom četla.

EDIT: Zapomněla jsem zmínit grafickou úpravu, která je příšerná.

Nečetla jsem moc takových knih. Líbilo se mi, jak byly některé postavy a věci napsané s velkými písmeny, připadalo mi to jako dobrý způsob jak ukázat to, jak hlavní hrdinka a vypravěčka v jedné osobě přemýšlí. Díky tomu jsem měla celkem brzo podezření, kdo za tajemnými zločiny stojí, ale nějak mi to nevadilo. Prostředí, ve kterém se dej odehrává, mi přišlo zajímavé a stejně tak postavy a způsob Janina života. Dobrá, neobvyklá kniha.

17 26.12.2022

Na Stvůru jsem byla hodně zvědavá. Kombinace velké ohlasy + autorka stejně stará jako já, navíc na rodičáku se třemi malými dětmi, bylo něco, čemu jsem se fakt chtěla podívat na zoubek. Počkala jsem si x měsíců, než byla v knihovně splněna rezervace (skepticky se mi do knihy nechtělo investovat) a když jsem ji měla v ruce, vrhla jsem se na ni. Je poměrně útlá (necelých 300 stran?) a zrovna se to tak sešlo, že jsem ji přečetla asi během dvou dnů a těšila jsem se dokonce i do čekárny nemocnice, kde jsem na čtení měla klid (a taky jsem tam přelouskala fakt hodně stran, ugh).

Líbilo se mi to. Je to celkem dobře, svižně napsané a hlavně se pořád něco děje. Autorka dobře zvládá hlavní i vedlejší linky, podezřelých je dost na to, abychom měli pořád o čem přemýšlet (poučený čtenář detektivek však ví, že když stopy v polovině vyšetřování/knihy na někoho ukazují, pravý vrah je téměř jistě někdo úplně jiný). Zápletka mi připadala chytře vymyšlená, uvěřitelná, byť uznávám, že nejsem zrovna dobrá v odhalování nelogičností. Postavy detektivů jsou celkem fajn, Laura je možná trochu stereotypní v duchu všem Mikaelů Blomkvistů a Harryů Holů (lol), ale to se dá odpustit. Adam je takový v pohodě fajn týpek, který má sice svoje slabé stránky, ale na rozdíl od své kolegyně je méně komplikovaný. Další knihy s nimi bych si ráda přečetla už jen proto, abych věděla, jak se jejich vztah bude vyvíjet.

Sumasumárum se mi to líbilo. Pár stylistických nedokonalostí bych našla, ale vlastně mě moc nezajímají. Ráda si přečtu další věci a tu pátou hvězdičku si schovám snad do příště.

15 17.12.2022

Dystopie moc nečtu a s ničím podobným Nové divočině jsem se dosud nesetkala. Možná i proto mě tak zaujala. Kniha pro mě byla originální, zajímavá, mnohovrstevnatá a skvěle řemeslně zvládnutá (nechce se mi věřit, že jde o autorčino první dílo takového rozsahu). Bavila mě jak "vnější část" o přežívání v Divočině, tak "vnitřní" o vztazích mezi členy společenství, zejména mezi Beou a Agnes (a Glenem, i když ten stojí tak trochu stranou). Střídající se perspektivy vyprávění pro mě byly osvěžující, stejně jako detailně popisované vybrané scény střídající se s dlouhými epizodami putování.

4 31.10.2022

Na začátek uvádím, že nejsem úplně cílovka. Thrillery a horory čtu, ale spousta z nich se mi prostě nelíbí, a tak si vybírám pečlivě. Na Šepot jsem ale byla zvědavá, protože se odehrává v mém rodném kraji a tak jsem do něj investovala. A překvapil mě, což jsem úplně nečekala.

Začnu pozitivy. Je to čtivé a napínavé. Dobrý námět. Bála jsem se a nechtěla bych knihu číst večer sama doma (ale já jsem teda paranoidní poseroutka). Bavilo mě to, byť ne úplně od začátku. Vývoj některých událostí byl pro mě nečekaný.

A teď výhrady, kterých není málo. Jak už jsem říkala, stránky ubíhaly rychle, zároveň mě ale překvapovaly některé stylistické neobratnosti a zbytečně zdlouhavé popisy náplně Petrových dnů. Nechce se mi tady citovat a komentář zbytečně natahovat, ale pasáží typu "snědl čínskou polévku, osprchoval se, oblékl se, zavázal si tkaničky, vzal klíče z věšáku, psovi sbalil kost a zamkl dveře" je tam x. Zbytečné. Banálních rozhovorů typu "jak se máš? dobře, co ty? jde to, dáš si párek? díky? s hořčicí nebo s kečupem?" rovněž. O dobrých 50 stran to mohlo být kratší a rozhodně by to textu prospělo.

Hlavní hrdina je celkem sympaťák, ale zároveň mi byl po celou dobu tak trochu ukradený. Kdyby tam někde přišel o kejhák, tak mi to není moc líto. Postavy kolem něj jsou celkem šablonovité (bodří venkované, paranoidní vyšetřovatelé, žárlivé milenky, nepříjemní policisté). Terminus technicus "psychologie postav" úplně v lásce nemám, ale je to přesně to, co tady chybí.

A nakonec to, s čím jsem měla největší problém. Zkomolené místní názvy a Orlické hory vyobrazené pomalu jako Zakarpatská Rus, kde by rodilý měšťák nevydržel ani den. Autorka v doslovu vysvětluje, proč používá Sedloňovice místo Sedloňova, Dobrunku místo Dobrušky a podobně, ale její vysvětlení (geografická poloha, která v reálu neodpovídá dění v příběhu) mi přijde trochu na hlavu. Nechápu, proč to udělala (zvlášť, když města typu Náchod, Rychnov nad Kněžnou atd. uvádí pod skutečnými názvy). Orlické hory přejde zdravý, průměrně fyzický zdatný člověk za den. Reálně se tam ztratit dá jen velmi obtížně (mně s mým orientačním smyslem, který nestojí za nic, se to nepovedlo nikdy). Takže kdykoli jsem četla slova jako "temný, hluboký les svírající se kolem zapadlých horských stavení", přišlo mi to tak trochu absurdní.

Obecně bych řekla, že největší problém pro mě představovalo čarování s místními názvy a fakt, že to je prostě můj rodný kraj. Zároveň mi ale autorčin styl byl něčím sympatický. Jestli napíše někdy něco dalšího, bude mě to zajímat. Silnější tři hvězdy.

10 16.09.2022

Dostala jsem k téhle knize před podcast Do slov Báry Votavové a Ondřeje Lipára, kteří mě pěkně namlsali. Ale teď jsem z toho trochu rozpačitá. Možná mi úplně nesedl autorčin styl (podobné věci podle mého lépe píše třeba Delphine de Vigan), ale příběh mi asi prostě přišel málo uvěřitelný. Postava Louisy pro mě zůstává asi málo "vysvětlená", což nejspíš byl autorčin záměr, ale vzhledem k tomu, co udělala, bych přesto očekávala nějaké uspokojivější objasnění. Celkově se mi zkrátka zdálo, že jsou všechny postavy trochu jako skleněné panenky, odlidštěné a zrobotizované, aby mohly dojít tam, kde je autorka chce mít. Silnější tři hvězdy, nemohu jinak.

23.05.2022

Překvapilo mě, že kniha byla v Japonsku vydána až v roce 2017, přijde mi, že jsem ji měla v povědomí hrozně dlouho. Od Murakamiho jsem myslím zatím četla jenom Kafku na pobřeží a ta ve mě zanechala trochu smíšené pocity, ale zápletku si pamatuji už jen matně. Komturova smrt mě nicméně bavila velmi. V této knize se myslím ukazuje bravurní stylistické umění Murakamiho, protože se valnou většinu děje vlastně nic moc neděje a hlavní hrdina popisuje den za dnem co snídá, kdy vstává, co ten den dělá - to všechno poměrně detailně ("vypil jsem dvě sklenice studené vody a pak jsem se podíval z okna"). Zároveň jsem ale po celou dobu měla pocit, že se smyčka utahuje a napětí, vyvstalé zdánlivě z ničeho, houstne a houstne. Nějaké velké rozuzlení jsem neočekávala a proto mě konec nějak nerozhodil jako jiné čtenáře tady, ale mám pochopení pro to, pokud někomu nepřipadal dostatečný. A musím ještě také zmínit prostředí, které mě bavilo jako takové. Navzdory tomu, jaká je to bichle, jsem byla ochotná narvat knihu téměř do jakéhokoli svého zavazadla a číst ji všude. Jednoznačně doporučuji.

Celkem zajímavé čtení. Žádné nové informace se asi čtenář úplně nedozví (zvlášť pokud česká média už nějakou dobu sleduje), přesto je fajn mít v ruce nějaký ucelený soubor postřehů. Mile mě překvapila Apolena Rychlíková, do mého hledáčku se díky rozhovoru dostala také práce Petry Procházkové. Chápu, že Daniela Drtinová nemohla chybět, na druhou stranu rozhovor s ní (spíš rozhovory, mnohem delší a podrobnější) dělal nedávno Milan Ohnisko a tak bych možná zvážila, jestli její místo nepřenechat jiné novinářce.

2 24.03.2022

Nooo, jako takhle. Někdy tak po padesáti stránkách mě to chytlo. Do té doby jsem si říkala, že je to vlastně celkem plytké čtení. Proč plytké? Postav je hodně, tudíž na jejich propracovanější psychologii nezbývá moc času a chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Obsáhnout na více než 500 stránkách 20 let, navíc 20 let plných zajímavých událostí, prostě nenechává pro podrobnosti moc prostoru. Tím pádem jsou některá místa uspěchaná, vývoj děje kolikrát ilustrují jednotlivé scény, mezi kterými si musíme leccos domýšlet. To je ale věc pojetí, které je v tomto případě samozřejmě opodstatnitelné. První díl jsem četla myslím před více než rokem, tudíž jsem si všechny události a vztahové vazby nepamatovala úplně přesně, ale to nebylo na škodu. Nakonec jsem se totiž začetla... a vzhledem ke svým současným standardům přečetla knihu rychle. A to se cení.

7 14.03.2022

Ještě mi chybí poslední příběh Otylie Vranské, respektive kousek z něj, ale rozhodla jsem se využít toho, že dítě spí a sepsat své dojmy.
Bavilo mě to. Hodně mě to bavilo. Některé příběhy jsou krátké, některé relativně dlouhé, ale pokud máte méně času a jste nuceni číst po kouskách (jako já), je to úplně ideální. Velkým plusem je taky hodně fotografií a grafické zpracování obecně se mi líbilo (mapka před začátkem každé kapitoly). Úplně jsem dostala chuť si udělat procházku s knihou v ruce.

1 11.01.2022

Drsná pohádka z období raného středověku v Anglii. Postavy jsou velice rychle rozděleny na dobré a špatné, přičemž špatné škodí dobrým, kde jen můžou, ale spravedlnost nakonec vyhraje. Pořád se něco děje, zápletka střídá zápletku a sto stran uteče jako nic. P. S. Souhlasím s komentářem od Adapy.

5 01.10.2021

(SPOILER) Zhltla jsem to v rámci svých časových možností jako malinu a to o něčem svědčí. Vždycky jsem se těšila i na těch pár stránek v tramvaji nebo metru. Bohužel neznám podrobné dění druhé světové války v Egyptě, abych si mohla udělat, jak se říká, "fundovaný názor" na faktickou stránku věci, takže ta mě nijak neobtěžovala a já se mohla soustředit na příběh. Nejvíc mě asi bavila proměna postavy Alexe Wolffa - příběh s ním začíná, takže jsem měla přirozeně tendenci stát na jeho straně (i když to byl německý špion, byla pro něj naděje), ale s postupujícím dějem jsem se samozřejmě přiklonila na britskou stranu a fandila jsem majoru Vandamovi a krásné Eleně, aby tomu hadovi udělali čáru přes rozpočet. P. S. Pět hvězdiček je možná trochu nadsazených, ale fakt mě to moc bavilo.

4 27.09.2021

Kniha měla dobrý rozjezd, ale některé pasáže byly trochu nudné a nějak zvlášť mě neupoutaly. Rozhodně to nebylo tak, že bych se nemohla od čtení odtrhnout, až ke konci to zase nabralo trochu spád a poslední desítky stránek jsem zvládla v podstatě v kuse... i když možná taky kvůli tomu, abych to už měla za sebou. Kniha byla ve své době revoluční svým přístupem, ale připadá mi, že literatury na pomezí beletrie a dokumentaristiky je dnes už hodně. Nicméně Capote píše dobře, má cit pro detail a přesně ví, na co upozornit, aby scéna vyzněla tak, jak vyznít má. Jsou to lepší 3 hvězdy.

20.09.2021

(SPOILER) SPOILER První (a kratší) novela pro mě určitě byla zajímavější, u druhé jsem se několikrát přistihla, že se nudím, ale naštěstí se to vždycky nějak přehouplo a víceméně se dá říci, že jsem se vždycky těšila, až přečtu zase pár stránek. Celkový dojem je nicméně trochu rozpačitý. Témata, která kniha řeší, mi nějak zvlášť blízká nejsou, občas jsem měla pocit, že se hlavní hrdinka ve svých pocitech až trochu moc babrá a zbytečně se motá v kruhu. Unikal mi smysl přítomnosti některých vedlejších postav, děj několikrát vyloženě zahnul do slepé uličky, následně ji neuměle opustil a začalo se na jiném konci, což mě vytáčelo. Některé scény (setkání s "otcem" nebo návštěva rodného domu) mi připadaly do děje zbytečně nalepené či protahované. Doporučení od Murakamiho je velké lákadlo, ale Prsa a vajíčka rozhodně nebyla to pravé ořechové. Navíc uspěchaný happyend, z toho jsem taky nebyla moc nadšená.

2 10.09.2021

Poměrně snadno si umím představit být touhle knihou zklamaná. Příběh je v podstatě banální, nic moc se tam neděje - a ano, chápu, pokud někomu dialogy připadají křečovité, postavy se chovají divně a celkově to tak celé trochu drhne. Jenže já mám pro Hájíčka prostě slabost a nacházím v jeho knihách - Plachetnici na vinětách nevyjímaje - takovou zvláštní melancholickou prchavost, která si mě pokaždé získá. Celá stránka může být v podstatě o ničem a pak se pro mě v textu něco zableskne, něco mě přivábí a s chutí pokračuji dál. Plachetnice nemá syté kontury, je trochu roztřesená a nejistá, ale přesto mě dovezla do přístavu bezpečně a čas, který jsem strávila na její palubě, byl příjemný.

15 19.08.2021

(SPOILER) Přidávám se ke kritické straně čtenářstva. Nejdřív plusy, respektive jeden: bylo to (extrémně) čtivé. Taková ta kniha, kterou člověk hltá a hltá, až ji má celou během chvíle... a pak se zamyslí nad obsahem a řekne si: cože?!
A co se tedy skrývá za tím "cože"? Enzo Macleod je v podstatě sympatický chlapík, nicméně nad některými jeho kroky zůstává rozum stát - jako například když si k sobě do bytu, který sdílí se svojí mladičkou dcerou, nastěhuje prakticky stejně starou studentku, která mu pomáhá luštit případ... googlením. A tak podobně. Záhada samotná je pak tak fantaskně překombinovaná a pachatelé si situaci tak neuvěřitelně (z)komplikovali, navíc motivace zločinu samotného pro mě stojí tak trochu na vodě. Vyvrcholení děje je opět tak trochu absurdní. Podobně jako Klára90 jsem ráda, že mám trilogii Muž z ostrova Lewis už za sebou, protože Akta Enzo by mě na ni určitě nenavnadila.

6 11.08.2021

Pročetla jsem si tady komentáře, které Nezaplatitelnému nejčastěji vytýkají překombinovanost a roztříštěnost. S tím vlastně souhlasím, ale zároveň mě to nějak nerušilo. Knížka pro mě byla neuvěřitelně čtivá (srovnání se Šifrou mistra Leonarda je naprosto na místě), hlavní postavy jsou zábavné a děj nemá hluchá místa. Určitě to není učebnice dějepisu, ale prostě špionážní, potažmo detektivní román, který funguje - a víc jsem ani nečekala. Jen ke konci mi připadalo, že autorovi trochu docházel dech, to ale s lehkým srdcem odpouštím.

03.08.2021