RyxiraAmyGinger komentáře u knih

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na koncept, v němž se popis světové výstavy v Chicagu (o níž jsem neměla nejmenší tušení) prolíná s příběhem sériového vraha, ale nakonec to bylo vážně dobré. Takhle nějak si představuju čtivou literaturu faktu.

2 26.07.2021

SPOILER!! No, za začátku to byla parádní jízda, ale konec už mi přišel dost překombinovaný. Chápu, že autor chtěl dát Teovi ťafku tak velkou, aby s ním už nikdy nic nemusel vymýšlet, ale skoro si říkám, že by bylo lepší, kdyby ho prostě nechal umřít, než to takhle zamotat. Paradoxní je, že hlavní podezřelí, jakkoli nepravděpodobní, se mi začali rýsovat poměrně rychle, a to se nepovažuji za úplně důvtipnou čtenářku detektivek. No... můj pocit z knihy by se asi dal popsat jako lehká až střední rozmrzelost. Na druhou stranu Zygmunt Miłoszewski píše perfektně, takže od jeho dalších knih (s Teem mi chybí ještě ta prostřední) mě Hněv nějak neodradil. I když mě teda štve to neustálé nadávání na všechno polské a není mi to sympatické, zvlášť od Poláka.

09.07.2021

Jako zakončení trilogie se mi to líbilo. Nejlepší byl asi první díl, ale dohromady všechny tři knihy vytvářejí svět, který mě bavil. Osudy postav se proplétaly nenuceně a zajímavě zároveň. Oceňuji námět, který je hodně originální a podobná kniha se mi ještě do rukou nedostala. Poslední díl je taky "nejfantastičtější" ze všech, ale nevadilo mi to... i když od Do tmy je to přece jenom trochu skok.

6 30.03.2021

Rovnou říkám, že mi Harry a Meghan nikdy nebyli nějak zvlášť sympatičtí a třebaže nejsem žádná "superfanynka" královské rodiny, vždycky jsem byla spíš "tým Kate". Takže když se vyloupla Meghan, rovnou jsem si říkala, že se jí nevyrovná - a tahle kniha, třebaže je to de facto oslavná tiráda (teď už bývalé) vévodkyně ze Sussexu, můj názor nějak nezměnila. Meghan je tady líčená jako krásnáúspěšnálaskaváohleduplnáangažovanámodernívzdělanásebevědomá žena, která vždy nezištně pomáhala tam, kde bylo nejvíce třeba jejích květinových aranží a instagramových fotek. Kniha zabíhá až do naprosto irelevantních detailů, autoři se nerozpakují vyjmenovávat slavné přátele, popisovat přepychová letoviska a značky oblečení, aniž by zároveň neopomíjeli dodávat, že Harry a Meghan "jsou lidé z lidu" víc než celá královská rodina dohromady. Nejčastější věty Meghan zní: "Byla jsem z toho moc smutná" a "Na světě je málo rovnosti (domysleme si: takže jsem musela přijít já, abych to změnila, a byla jsem připravena přinést oběť nejvyšší v podobě přivdání se do jedné z nejslavnějších a nejzabezpečenějších rodin světa, ale bohužel si ze mě všichni nesedli na zadek, takže odcházíme)."

Samozřejmě netvrdím, že vina je stoprocentně na straně Sussexových. Královská rodina je sešněrovaná pravidly, závan modernosti veškerý žádný a není tam místo pro výrazné jedince (jako byla Diana a jakou je podle autorů i Meghan). Meghan a Harry prostě očekávali zacházení, kterého se jim nedostalo, a tak si to udělali po svém. Jednoduché. Vrátíme-li se ale ke knize, je to vesměs otravný a nudný škvár, jako dělaný na objednávku Meghanina PR týmu.

6 19.03.2021

Jak moc jsme schopní nebo ochotní všímat si lidí v našem okolí, kteří by možná potřebovali naši pomoc? Opakovaně jsem si během čtení přála, aby někdo zaklepal na Anniny dveře, nenechal se odradit jejím křikem nebo fyzickými útoky a klidně i přistoupil na její pravidla, jenom aby nebyla tak strašně sama (ale na druhou stranu pochybuji, že by si pomoci nechala).

Příběh je za mě velmi originální, napsaný hutně a neobvykle, ale přesto přístupně. Velmi se mi líbily popisy propukajícího léta a na ně navázané "bylinné pasáže". Svým způsobem je pro mě tahle kniha idylická, třebaže příběh je značně pochmurný. Určitě si chci přečíst pokračování. P. S. Moje pocity z knihy velmi dobře vystihl komentář od Elevant.

14 06.03.2021

Moje první kniha od Jakuby Katalpy, byl to víceméně spontánní nákup bez většího přemýšlení... no a kdybych se mohla rozhodnout znova, tak už za knihu asi utrácet nebudu. Je to takové hraní na první dobrou.

6 22.02.2021

Martina Řezníčka vůbec neznám, knihu jsem si koupila hlavně kvůli tématu. Jako sonda do novinářské práce v tak atraktivním čase a prostoru (střet Trump x Clintonová) je určitě zajímavá, bohužel text trpí řadou stylistických nedostatků, které pro mě bylo těžké přehlížet.

2 27.11.2020

(SPOILER) Radka Třeštíková si myslí, že píše jako James Joyce. I Prometheus by si však radši nechal klovat játra každý den, než aby byl nucen číst Bábovky. Přikládám malou ukázku jako varování.

Radka Třeštíková je dobrá spisovatelka a nebo taky ne, ale když si vzpomenu na babiččin svetr, tak mi chutnal její koláč, musím umýt schody, chlapi jsou svině, a stejně její knížky stojí za hovno.

Přijde mi to dost strašný. Práci demagog.cz moc neznám, ale Nutil vůbec neumí psát. Opakuje se (a to na několika místech prakticky doslova), příklady a citace působí, jako by je tahal náhodně jak králíky z klobouku a celé je to jako takový podivný slepenec. Kniha také v dané problematice nepřináší nic nového, je prostě jenom souhrnem základních poznatků, ale pro "začátečníky" budiž. Ačkoli autor píše o tom, jak je třeba být objektivní, názory, které považuje za "špatné", se nepokouší kriticky rozebrat, prostě je smete ze stolu nějakou po sté zopakovanou kostrbatou poučkou, to celé jako "názorný příklad". Za mě je celá tahle kniha tak akorát názorný příklad toho, jak by populárně-naučná publikace neměla vypadat. Kniha se nachází v seznamu doporučené četby pro vysoké školy, což nechápu. Ano, přečetla jsem to celé, ano, udělala si více méně "z povinnosti" nějaké poznámky, ale bylo to utrpení.

1 12.08.2020

Před čtyřmi lety jsem se ráno probudila a našla od mamky na stole vzkaz, že zemřel Leonard Cohen. Obrečela jsem to. Od té doby jsem slyšela všechna jeho alba tisíckrát, nechala si vytetovat jeho jméno a prostě jsem jeho "kultu" tak trochu propadla. Dlouhou dobu jsem nechávala jeho poezii mluvit za něj a o jeho život se zas tak nezajímala, dostaly se ke mně jen nějaké střípky/bulvární informace. Ale od té doby, co jsme si pořídili gramofon, jsem si začala kupovat jeho gramofonové desky a postupně svůj zájem rozšířila na knihy, takže jsem prostě vzala tuhle jako další kousek do "sbírky" a nějak mi prostě padla do ruky :) . Je to dobře napsané, snadno jsem se začetla, knížka obsahuje taky spoustu fotek, což jsem ocenila.

3 09.08.2020

Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla a dokonce jsem přemýšlela, že ji odložím, ale nakonec jsem vytrvala a udělala jsem dobře, protože zhruba od poloviny mi děj pěkně utíkal a stránky se obracely skoro samy. Myslím, že kniha je zvládnutá skvěle a autor určitě zaslouží poklonu. Pohled na problematiku imigrace, která je (bohužel) v dnešní době opět aktuální, mi připadal trochu příliš jednostranný, ale dalo se to v klidu přežít a určitě stojí na racionálně obhajitelných základech. Příběh pro mě byl úplnou novinkou, do té doby jsem jméno John Ausonius vůbec neznala.

2 16.12.2019

Hrozně se mi to líbilo. Příběh je pro mě spíš vedlejší, musím vyzdvihnout především styl, jakým je napsaný. Bohatý jazyk plný neotřelých metafor, některé pasáže jsem si pročítala vícekrát, čistě pro to, že se mi líbilo, jak byly poskládané. Osvěžující pro mě byla také postava vypravěče, který je - na rozdíl od všech těch rozporuplných hrdinů dneška - prostě upřímný a spravedlivý člověk, který se nebojí říkat lidem, co si o nich myslí a zároveň nechce nikomu zbytečně ublížit. Gatsbyho mi bylo líto (spisovatel k němu byl značně kritický), ale lpěl na dávno ztraceném snu. Pokud jde o Toma a Daisy, autor to vyjádřil krásně (jsem vůbec povolaná k tomu něco takového říkat, když celá tahle kniha je mistrovské dílo?), když napsal, že "byli lehkomyslní, Tom a Daisy, rozbíjeli věci a živé tvory a pak se zase stáhli ke svým penězům ... a úklid toho smetí, co po nich zbylo, nechali na ostatních." Fitzgerald stvořil příběh o prostředí, které znal a soudil je značně příkře, ale zároveň je vyobrazil tak poutavě, že čtenář zatouží účastnit se aspoň jednoho z Gatsbyho opulentních večírků, aby mu třeba jen na špičkách prstů ulpěl zlatavý poprašek krásna...

14 18.11.2019

Kundera je na mě asi moc filosofický, moc zaměřený na sex a stylu jeho psaní asi nikdy nepřijdu na chuť (i když mu nemůžu upřít jistou dávku poetičnosti).

2 17.11.2019

Simon Mawer prostě umí. Četla jsem Skleněný pokoj, kterým jsem byla nadšená a Pražské jaro tento můj dojem pouze utvrdilo. Všechno není striktně dějinné, aby se tak řeklo, ale nejsem zas takový znalec, aby mi to bylo nějak na obtíž. Chvíli mi trvalo, než jsem se s některými postavami náležitě sžila (Ellie) a přiznávám, že jsem se nějak netěšila na to, až se všechny setkají, ale Mawer mě svým rozuzlením překvapil a vlastně i předčil moje očekávání. Zajímalo by mě, jak příběh vnímá člověk, který nezná naše dějiny, jestli mu všechno dává smysl nebo je to pro něj těžko pochopitelné.

6 02.11.2019

Ke Karlu Čapkovi mám trochu zvláštní vztah. Málokdy mám chuť sáhnout po nějaké jeho knize, ale vždycky, když se k tomu nakonec odhodlám, je můj čtenářský duch povznesen a pln obdivu k tomuto velkému českému spisovateli, k jeho laskavosti, citu, pozorovatelskému talentu a smyslu pro jemný (snad trochu anglický) humor. V Anglických listech mě nejvíc zaujaly kapitolky Jezerní oblast a Několik tváří. Rozhodně se teď však nevrhnu po dalším Čapkovi - dílem snad proto, abych si mohla chvíli nerušeně vychutnávat dozvuky jeho anglického pozorování.

10 05.10.2019

Končím s Karikou. Trhlina se mi líbila, Strach o něco méně, ale pořád to relativně šlo, ale Tma je fakt slabota. Naprosto nesympatický hlavní hrdina, který se po většinu příběhu chová zcela nelogicky, zmatené vyvrcholení děje, takřka žádná literární kvalita ("zfuckoval jsem to", "křičel jsem z plných plic i hrdla"). Knihu jsem dočetla, protože ubíhala relativně rychle, nevyžadovala moc soustředění a ve vlaku jsem stejně neměla nic jiného po ruce, ale když odhlédneme od toho, že se mi hodí do Výzvy, tak to byl ztracený čtenářský čas.

9 30.09.2019

Po knize jsem sáhla víceméně náhodou, chtěla jsem jenom něco s tématikou Izraele, Židů atd. Upřímně řečeno jsem si ani nemyslela, že mě bude nějak extra bavit, tím spíš, když jsem si přečetla námět. Ale nakonec bavila - a hodně. Styl Mattiho Friedmana je jasně "novinářský", nevím, jestli by uměl napsat román, ale k tomuto námětu samozřejmě skvěle sedí, skoro mám nutkání přečíst si od něj ještě něco (pokud samozřejmě ještě něco napsal, což nevím). O existenci Aleppského kodexu jsem předtím neměla ani potuchy, takže jsem se dozvěděla spoustu nových věcí.

1 22.09.2019

Když začnu přemýšlet v podobně stavěných větách, jaké tvoří knihu, kterou právě čtu, je to pro mě jasná známka toho, že se mi vypravěčův styl vážně líbí - a to je jednoznačně případ Podvolení. Velmi snadno jsem se dokázala ztotožnit s hlavním hrdinou (třebaže si nemyslím, že bychom si příliš rozuměli). Líbilo se mi, jak se jeho životní situace prolíná s osudem literáta, o kterém kdysi napsal disertační práci (a který je mi absolutně neznámý). Musím říci, že mi dlouho nedocházelo, kam osud našeho intelektuála směřuje, pořád jsem čekala nějakou katarzi, odpor... a až na posledních stránkách jsem si uvědomila, že děj skutečně spěje... k podvolení. Nastíněný vývoj mi připadal vcelku uvěřitelný a důvody, proč by měl islám převzít kontrolu nad Evropou, logické. Možná jsem čekala ještě trochu víc vzhledem k tomu, jaký byl kolem Podvolení před časem "hype", ale přitom mi není úplně jasné, co vlastně by tam ještě mohlo chybět. Rozhodně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a možná že sáhnu rovnou po Serotoninu. P. S. Opravdu jsou (někteří) muži tak moc determinováni sexem?

4 06.09.2019

Kniha mi přišla vcelku o ničem. Je psaná formou poměrně zkratkovitě vedeného deníku, takže než jsem se zorientovala, byla tak třetina pryč. Nechci tím říct, že to je špatné čtení, naopak jsem se vždy docela těšila, až ji zase otevřu, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc mi docházelo, že mi příběh nenabídne nic víc než... příběh. Nevytvořila jsem si k hlavní postavě žádný vztah a k ostatním získat nějaké pouto prakticky nelze vzhledem k tomu, jak zkratkovitě jsou popsány. Jednotlivé scény na sebe pořádně nenavazují, je tam plno útržkovitých "záběrů", které ale vyšumí do ztracena a nemají (podle mého) žádný jiný smysl, než aby dokreslovaly atmosféru místa, o kterém se ale stejně nedozvíme prakticky nic. Po celou dobu vládne spíše pochmurná a neveselá atmosféra,
konečný "zvrat" je pak jako pěst na oko.

21.08.2019

Když jsem sledovala Emmu, jak se pomalu a neodvratně řítí do neštěstí, měla jsem chuť zatřást s ní a trochu ji "usadit na zem", aby se vzpamatovala. Měla v životě smůlu? Asi trochu ano. Udělal otec nějakou chybu v její výchově? Nemyslím si. Udělaly chybu jeptišky, u kterých poprvé přičichla k sentimentálním románům? Nevím. Jak se má člověk neznalý vnějšího světa zbavit povahových rysů, o kterých vlastně ani netuší, že ho mohou svést na špatnou cestu? To je otázka, kterou si po přečtení Paní Bovaryové kladu... a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Emma asi nebyla dobrý člověk, určitě udělala spoustu chyb, ale někdy se mi zdálo, že je k ní autor příliš krutý. Na druhou stranu mi bylo ve finále líto především Charlese, i když to byl pěkný bambula, Berthe a Justina - uvědomovala si Emma, co mu způsobí/způsobila a pokud ano, bylo jí to jedno nebo cynicky toužila, aby měl její čin (hodný románové hrdinky) aspoň nějakého očitého svědka? Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, myslím, že se podobá Zolovu (četla jsem Zabijáka a Nanu), snad rozvláčností, snad tématem - připadá mi, že Emma a Nana mají dost společného.