RyxiraAmyGinger komentáře u knih

Myslím, že moje postřehy nebudou jiné od toho, co už bylo řečeno, přesto si je neodpustím. Pilíře země byly první a do nich jsem se zamilovala (i seriál je výborný, čas od času dostanu chuť se na něj znova podívat), Večer a jitro a teď i Na věky věků jsou takové odvary s hodně podobnými postavami i zápletkou. Místy jsem zvedala obočí nad detailními popisy některých sexuálních scén a nemůžu se ubránit dojmu, že se v nich autor tak trochu vyžívá. Mimo to je to vlastně taková historická pohádka, místy trochu drsnější, ale dobrým koncem si můžeme být jisti.

Follet je extrémně poutavý vypravěč, byť jeho romány jsou od Egypťana Sinuheta nebo Quo Vadis kvalitou vzdálené (je ale fér je srovnávat?). Konce mu nicméně moc nejdou - honem honem doplést nitky, na posledních několika stranách z devíti set popsat, jak jsou vsichni (čti: ti dobří) spokojení a budou už tak nějak žít šťastně až do smrti. Sečteno a podtrženo, zatímco Pilíře země mají čestné místo v mé knihovně, Večer a jitro i Na věky věků pošlu dál - byť nová vydání od Knižního klubu jsou krásná, nejsem velký fanda přechovávání knih, které nemám v úmyslu číst znova. Na Ohnivý sloup budu pár let zase sbírat síly.

1 09.04.2024

(SPOILER) Překvapilo mě, jak je to kraťoučký. Autorka se nezdržuje popisy a jde přímo k věci a o to ostřejší to celé je. Báry je mi líto (díkybohu za Froda), její matka je blbá kráva a otec... no, vlastně ani nemám slov. Nedávno jsem viděla nějaké statistiky a šokovalo mě, jak často se otcové dopouští na dospívajících dcerách sexuálního zneužívání. No hnus. Jako matka dvou dcer si hodlám z této knihy vzít maximální poučení, nejen pro svou rodinu.

10 31.03.2024

Já poslední dobou buď fakt nemám štěstí, nebo se ze mě stává nějaká hodně kritická čtenářka. Předchozí knihu Surmanové jsem označila za "nadějeplnou", ale Zvedá se vítr je za mě docela přešlap.

Líbilo se mi namotání děje na přírodní katastrofy v ČR a také malá zmínka o hrdinovi Šepota z lesa, ale mám moře výhrad. Na začátku každé kapitoly zdlouhavé rádobylyrické popisy. Podivná přirovnání takřka všeho ke všemu, kde sice oceňuji originalitu, ale zároveň se mi prostě nelíbila a připadala mi docela neobratná ("za chvíli cvakl vypínač a zhasl ty, kdo celou noc doufali, že se jí jen rozbil telefon"). Ploší hrdinové (hlavně ničím nesympatický Filip a šablonovitý pámbíčkář Radek), kteří se motají rozvleklým dějem, jež vlastně ani není moc napínavý nabo strašidelný, spíš takový nějaký. A autorka, sama novinářka, má zjevně potřebu nacpat postavu se stejným povoláním do každé své knihy.

2 09.03.2024

(SPOILER) Když byl (někdy před rokem?) kolem téhle knihy ten velký boom, nemyslela jsem, že ji někdy budu číst. Velký zájem mě většinou odrazuje a navíc se mi nelíbilo, že se podle všeho jednalo o opravdu drsný příběh. Shodou okolností jsem ale v mezičase přečetla Do ráje od téže autorky a to mě tak okouzlilo, že jsem se rozhodla do Malého života jít.


Ve zkratce: byla to dobrá kniha a čas s ní strávený považuju jednoznačně za kvalitní, nicméně mám dvě výtky, které jsou podle mě natolik zásadní, že se promítly v mém konečném hodnocení (nemám strach, že by to záplava pětihvězdičkových hodnocení nevyrovnala). První: je to prostě dlouhý. Opravdu hodně dlouhý. Nevadí mi číst komplikovaná souvětí ani nemám problém s roztahanými kapitolami, zvlášť pokud se jedná o tak pěkně vystavěný text, ale v druhé polovině knihy jsem získala pocit, že už se nic nového nedozvím. Autorka zaplňuje odstavce vyjmenováváním pořád stejných a stejných jmen (v lehkých obměnách), se kterými se hlavní postavy stýkají a se kterými večeří. Na těch večeřích probíhají popisované rozhovory, jejichž význam je o pár desítek strach později nulový.


S tím, jak text tak pomalu plyne, vám jako čtenáři pomalu dochází, kam to nevyhnutelně spěje (myslet si, že se Jude někdy uzdraví a bude "normální", ať už to znamená cokoliv, je od určitého bodu vlastně absurdní). Měla jsem pocit, že jsem víceméně na konci, ačkoli přede mnou byla ještě čtvrtina textu a pak se stala jedna ze dvou možností, které jsem měla v hlavě, ale odsunula jsem je jako příliš banální: Willem (a Malcolm se Sophií) zemřeli. Sledovat Judeovu další životní pouť mi potom připadalo... vlastně skoro voyerovské.


Ta kniha je jinak vynikající a má mnoho vedlejších motivů, které mi připadají zajímavé. Děj se (zřejmě) odehrává někde v blízké budoucnosti, ale v textu se vyskytuje pár narážek svědčících o tom, že Spojené státy našich hrdinů jsou lehce jiné než ty, které známe my (boj o nezávislost Havaje). Dalším je naprostá samozřejmost homosexuálních vztahů. V USA je zřejmě "manželství pro všechny" už normou (nevím), ale stejně se mi líbilo, jak lehce Yanagihara píše "ten má manželku", "ta má partnerku." Vývoj Judeova a Willemova vztahu mě nějak zvlášť nezaskočil, přesto mě přiměl k úvahám o tom, jak dalece je naše společnost heteronormativní. Kdyby byl Willem (nebo Jude) žena, viděli bychom to zdřejmě daleko dřív.


Ještě bych se ráda zastavila u toho, že jsem si během čtení uvědomila, že mám zřejmě docela málo fantazie. Popis Judeova příšerného, příšerného dětství se mnou nic moc nedělal (byť kdykoli jsem pochopila, že se blíží nějaká retrospektvní pasáž, jsem otáčela stránky s menším nadšením). Slzy v očích jsem měla, jen když Harold a Julia nabídli Judeovi, že ho adoptují a když měl Jude před amputací nohou a byl s Willemem v nemocnici.


Tak trochu se ptám, proč vlastně tuhle knihu autorka napsala. Normálně nemám potřebu se po tom pídit, ale tady bych to asi docela ráda věděla. Navzdory těžkému tématu mám totiž pocit, že na ni docela rychle zapomenu.

3 25.02.2024

Tohle jsem dočetla jenom proto, že jsem notorická dočítačka. Nebavilo mě to, nelíbilo se mi, jak je to napsaný, četla jsem víceméně ze setrvačnosti. Nepochopila jsem téma, který podle mě jen tak nahodile probleskuje dějem, který je dost o ničem. A rádoby mysteriózní (nebo jak to nazvat) konec to teda dorazil.

P. S. Jediný co, tak jsem si uvědomila, co mě přitahuje na porodu.

1 19.02.2024

Bůhví proč jsem si myslela, že Havířovina je trochu něco jako Vrány (které jsem nečetla, haha) nebo Houbařka. Je to spíš ale taková divná povrchní směska plná klišé. Autorka jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce napsat horor, vesnickou fresku nebo sociálně-kritický román - přičemž samotné slovo román, odvážně použité i na obálce knihy, je za mě tak trochu přestřel. Postavy se náhodně vynořují, pronášejí vesměs prostoduché repliky a zase se zanořují, aniž by sloužily jinému účelu. Způsob vystavení narace, kdy autorka prokládá děj úvahami o knize a jejím smyslu či naopak zbytečnosti, je alibistický. Vlastně se mi na tom líbily jenom dvě věci - vztah hlavní hrdinky s rodiči, který je prostě tak obyčejně hezký a milostné scény s truhlářem (nebo kdo to byl).

1 30.01.2024

Klasická Soukupová, už asi nikdy nic nového nenapíše. Četla jsem toho od ní víc a přemýšlím, jestli má smysl v tom pokračovat.

Co jediné je možná v rámci její tvorby výjimkou, je postava Hany. Normálně mam pro každou její postavu pochopení, ale Hana mě skoro celou dobu vytáčela.

4 22.01.2024

(Bohužel) jsem taky jedním z těch lidí, kteří nevědí, co je nejlepší pro jejich duševní zdraví a téma sériových vrahů je zkrátka zajímá. Zločiny RR pro mě teda nebyly novinkou, viděla jsem dokument na Netflixu, kde vystupují mj. i Carillo a Salerno, přesto mě tahle kniha hodně bavila. Paradoxně nejméně zajímavá mi přišla asi část, která obsahovala popis samotných vražd (jak tady někdo zmiňoval, autor jde hodně do detailu). Dětství, soud i konečný epilog pro mě byly daleko poutavější, třebaže ze začátku jsem měla problém se "začíst."

Andrej Drbohlav je docela známé jméno a myslím, že kdo ho slyšel o sériových vrazích vyprávět byť i jen malou chvíli, pochopí, že v životě RR se prostě objevily takřka všechny faktory, které jsou vnímány jako zásadní v životě (dětství) těchto lidí. Toxické prostředí, kde pracovala matka jako těhotná, úrazy do hlavy, násilnický otec (který je ke konci vyobrazen jako úplně zlomený člověk, trochu zvláštní rozpor), epilepsie, chudoba, drogy, násilí, kontakt s psychopatem v kritickém období dospívání... jeden si říká, že Richardova budoucnost nikdy nebyla nijak růžová. Netroufám si soudit, jak moc měl nebo neměl na výběr, rozhodně si ale myslím, že nikdo není ztracený od samého začátku.

Překvapila mě monstróznost soudního procesu. Té práce, času a peněz, které zůstaly na jednom jedinci, který je skrz naskrz zvrácený a je mu všechno ukradené, to je prostě neuvěřitelný. Samozřejmě kapitolou pro sebe jsou fanynky RR. Jak je naznačeno v samotném závěru knihy, kde jsou uvěřejněné výpovědi několika z nich, všechny do jedné si zcela jistě nesou vlastní traumata (a Doreen je za mě prostě naivní a hloupoučká). Kdyby RR vypadal např. jako Gary Ridgeway (Green River Killer), neštěkne po něm ani pes.

4 18.01.2024

Haha, no... Od Danielle Steel jsem nic jiného nečetla a ani to neplánuju, ale prostě jsem neměla nic jiného po ruce, tak jsem si v nemocniční červené knihovně vybrala knihu s tím nejpitomějším názvem a pustila se do čtení. První polovina ok, druhá už byla celkem křeč a ke konci se to jenom zhoršovalo. Ale hodnotit nebudu, fakt nejsem cílovka.

No šla jsem s hodnocením o jednu hvězdičku dolů. Už mě asi tak trochu dohání to, že je to (také) pro mladší ročníky a místy se mi stylistická úprava moc nepozdávala. Nastereu mám doma, ale asi si dám pauzu a sáhnu po něčem jiném...

5 28.08.2023

Fantasy ani sci-fi už jsem nečetla pěkně dlouho, určitě několik let. Od určité doby tento žánr nevyhledávám, i když jsem toho v náctiletém období přečetla kvanta. Zato můj manžel má tuhle literaturu rád a knížku jsem tedy původně koupila pro něj. A když jsem jednou spěchala na metro, padla mi do ruky - chtěla jsem zkusit něco nového, máme paperback, takže fajn velikost. No a zamilovala jsem se! Možná je to tím, že jsem potřebovala změnu, zkusit zase něco nového. Možná tím, že mi scházel ten pocit, kdy se těšíte na každou stránku. Možná jsem prostě jenom potřebovala vypnout. Je to samozřejmě young adult a tomu se vyhýbám jako čert kříži - no ale nějak se to prostě všechno sešlo a Ilanin příběh mi neskutečně padl do noty. Líbilo se mi i zapracování záhady kolem Djatlovovy expedice, Ilan i pětadvacítka jsou sympatičtí hrdinové... no prostě jsem strašně zvědavá, jak to bude dál!

15 04.08.2023

Knihy od Soukupové vždycky přečtu hrozně rychle. Asi je to tím úsporným stylem a úpravou textu (nepoužívá uvozovky), málo popisu, hodně emocí. I Nikdo není sám by mohlo být o polovinu tenčí, ale písmo je docela velké a ještě tučné. Nicméně po grafické stránce se mi kniha líbí.

Já a Veronika máme jedno společné - chtěly bychom stíhat všechno, ovšem já jsem na rozdíl od ní asi línější, zlejší, nepiju a nekouřím. Proto pro mě bylo na jednu stranu celkem snadné se do ní vžít, na druhou jsem si říkala, že by se prostě měla už na něco vykašlat... ale zas na co, no. Je pravda, že se toho možná na můj vkus nakupilo trochu moc (problémy dětí ve škole, Míši mi ve výsledku bylo fakt líto a přála jsem si, aby to uměl popsat stejně jako Soukupová). Manžel je oproti tomu docela držák, umím si představit, že spousta chlapů na jeho místě by toho měla dost daleko dřív. Jak autorka ovšem poznamenala na besedě, jeho perspektiva v knize není, takže co my o něm víme?

P. S. Beseda byla na Světě knihy a Soukupová na mě moc příjemně zapůsobila svojí upřímností, otevřeností a celkově mi přišlo, že bych si s ní ráda povídala jen tak. Jedna z autorek, které budu ráda podporovat.

8 14.05.2023

(SPOILER) SPOILER Četla jsem předchozí dvě knížky od autorky, takže už celkem znám její styl psaní a způsob, jakým nahazuje udičky a jak staví zápletku. Některá odhalení v závěru proto pro mě nebyla tak překvapivá. Taky se mi úplně nelíbilo, jak to skončilo s Laurou a Adamem, bylo to na mě "trochu moc". Celkově hodnotím Vetřelce jako nejslabší díl z celé série (nejlepší byla asi Vesnice), byť ho pořád řadím výš než jiné detektivky. Asi je dobře, že se Trpková rozhodla sérii ukončit, byť to udělala hodně razantním způsobem (možná, aby sama odolala pokušení?). Oceňuji, že toho je schopná, mnoho jiných to neumí. (Proč proboha vyšel nový Harry Hoole, co se ještě může stát?!)

12 01.05.2023

SPOILER Tak tohle budu asi dlouho rozdýchávat. Nemohla jsem knihu odložit, takže jsem se na všechno vykašlala a přečetla ji za den - nevím, jaké lepší doporučení můžu dát. Konec mě, přiznám se, docela dostal a neumím si vůbec představit, co se všem zúčastněným muselo honit hlavou... a jako máma si to vlastně asi ani představovat nechci. Tak moc jsem doufala, že se aspoň jedno dítě vrátí domů!

Nechápu, kde autorka bere energii a inspiraci, se třemi malými prcky. Každopádně objevila svůj velký talent. Kéž by takových detektivek vycházelo víc. Mě osobně baví její knihy mnohem víc než třeba všemi adorovaný Lars Keppler. Bravo, Kristýno, pište dál a já už se třesu na Vetřelce.

14 28.03.2023

Tohle pro mě bylo těžké. Hodně jsem během čtení myslela na svou babičku, která se postupně "ztrácela" podobně jako paní Miška. Vybavily se mi nějaké ztracené vzpomínky a docela jsem si poplakala. Knížka sama je pěkná, byť mi "neučarovala" (podobně jsem na tom s předchozími Pouty). Každopádně jméno Deplhine de Vigan je pro mě zárukou kvalitní a příjemné četby.

3 24.02.2023

Je to opravdu ženský text. O ženách, mateřství, vyčerpání, lásce, bolesti. Okouzlil mě, dojal a inspiroval. Pročetla jsem komentáře a všechno podstatné již bylo řečeno. Jak zde již někdo psal, je skutečně vidět, že autorka byla nejprve básnířkou a pak až prozaičkou, protože některé věty jsou skutečně nádherné.

3 19.02.2023

Docela depresivní čtení. Musela jsem se k němu odhodlávat. Ale autorka píše skvěle.

3 12.02.2023

Palivo napsal vše podstatné, jeho komentář miluju a pročítám si ho pravidelně, tudíž se ani nebudu pokoušet jej napodobit či dokonce překonat.

1 08.02.2023

O čem to vlastně bylo?

1 31.01.2023

Moje první kniha od Soukupové, ale rozhodně ne poslední. Věděla jsem zhruba, o čem píše, ale myslela jsem si, že to bude větší pohoda. No a nakonec mě to docela sebralo. Autorka má opravdu talent na tenhle typ literatury a myslím, že hodně čtenářů se mohlo poznat ve spoustě situací.

6 17.01.2023