Za co se pyká
Olle Lönnaeus
Po dramatickém únosu, při němž byl zastřelen jeho kolega, ztratil novinář Konrad Jonsson půdu pod nohama. Nemá sílu na vztahy ani práci a žije z úspor, které mu však brzy dojdou. V době, kdy už je téměř na dně, jsou zavražděni jeho adoptivní rodiče a Konrad se musí vrátit do Skane, kraje, který v mládí nechal za sebou. Po návratu do městečka Tomelilla začne přemýšlet o svém životě a o tom, co se vlastně kdysi stalo s jeho matkou Agnes. Byla to Polka, do městečka nikdy nezapadla a v létě před tím, než měl Konrad jít poprvé do školy, zmizela. Okamžitě byl umístěn do rodiny, kde byly veškeré hovory o jeho matce tabu, a jakmile mohl, ze své rodné obce odešel. Konrad zjistí, že je z vraždy svých adoptivních rodičů podezřelý. Když je čin na základě nepřesvědčivých důkazů přisouzen dvěma mladým Albáncům, nejprve se mu uleví, ale brzy přijde na to, že tu něco nehraje. Proč by zabíjeli tak plachou a hluboce věřící dvojici? Vraždy rozčeří v městečku rasistické proudy a Konrad nachází pojítka s minulostí – souvislosti se zmizením Agnes. Švédský tisk ohodnotil knihu jako nejlepší detektivku roku.... celý text
Literatura světová , Detektivky, krimi
Vydáno: 2012 , Brána
Originální název:
Det Som Ska Sonas , 2009
více info...
Přidat komentář
První polovina knihy byla fakt "nudná", ale po dočtení chápu, že bez ní by z knihy nebylo nic. Naštěstí druhá polovina knihy ten začátek vynahrazuje a bylo z toho pěkné počtení.
Velice bavilo :-) Hned beru další knihu autora.Zakousnu se jako pes,nepustím dokut nedočtu ;-)
Jsem ráda, že jsem se k této knížce dostala. Zajímavé téma, čtivě napsáno, v hlavní roli novinář a ne kriminalista - to byla příjemná změna. Napínavé až do konce a pak nečekané rozuzlení.
Doporučuji k přečtení.
Zajímavá kniha o životě a minulosti jednoho muže, líbily se mi ty jemné detektivní prvky, psychologie i problematika fašismu a imigrace
Také mi kniha nepřišla jako klasická detektivka, je vidět, že autor je novinář, ale rozhodně je to zajímavé a napínavé čtení. Téma v současnosti více než aktuální, v románu vyznívá jednoznačně.
Ale proč mám po přečtení všech knih autora pocit, že snad byly psané na objednávku.....a proč od roku 2015 žádná další nevyšla...
Rozhodně více než dobré čtení. Detektivka s prvky psychologického románu (možno říci i obráceně), která se autorovi povedla. V hlavní roli nejsou policisté, ale švédská společnost současnosti se svými problémy reprezentována několika stěžejními postavami. (Ať už problémy celospolkečenskými jako rasismus či vyrovnávání se s nacistickou minulostí Švédska, tak těmi ryze "člověčenskými" jako následky nedobrého dětství, křivda, vlastní slabost.)
Na úbytě nepojde ani vyšetřování vražd, způsobem který knize dodává spád autor dojde k zajímavému konci.
Olle Lönnaeus je další švédský novinář, který se dal na detektivky, českým čtenářům zatím téměř neznámý. Jeho první u nás vydaný román Za co se pyká je výborný, ale napětím při něm neumřete.
Pro jednou není hlavní postavou vyšetřovatel, ale pozůstalý zavražděných Konrad Jonsson– novinář středního věku. Násilná smrt jeho adoptivních rodičů ho donutí vrátit se do nenáviděného rodného městečka, kde ho nikdy nepotkalo nic dobrého. K negativním událostem svázanými s Tomelillou patří i dávné, nikdy nevysvětlené zmizení jeho pravé matky polské národnosti. Se svými adoptivními rodiči se léta nestýkal, a přestože vůbec netuší, jak co k tragédii vedlo, je paradoxně hlavním podezřelým. Konrad se spřátelí s místním (jediným) právníkem a využije času nejen k objasňování vraždy, ale také k pátrání po stopách své matky, na kterou má sice matné, ale nejhodnotnější vzpomínky svého života.
Podtitulem knihy by mohlo být „Xenofobie na 100 způsobů“. Konrad hodně vzpomíná na svoje dětství, které jako „dítě té Polky“ neměl vůbec růžové. Ukazuje se, že nesnášenlivost není nic nového ani starého, ale bohužel věčného. Jestliže dnes někteří nenávidí muslimské přistěhovalce, dříve zase nenáviděli Poláky. A mezi lidmi stejné národnosti se zase najdou homosexuálové, tlusté děti nebo jinak odlišní jedinci, které před nenávistí rozhodně nezachrání to, že jsou Švédové skrz naskrz. Kdo chce psa bít, hůl (a sympatizanty) si prostě vždycky najde. Malou „útěchou“ může být, že ani samotní pachatelé šikany a bezpráví si neumí se svým životem poradit a často žijí ve větších depresích, než jejich bývalé oběti.
Smyslem románu není ani tak objasnění zápletky, jako ukázání nespravedlnosti v mezilidských vztazích. V dítěti neprávem trestaném učitelem kypí vztek, ale pomoci se nikde nedočká (nebo aspoň v časech hrdinova dětství se nedočkal). Autor nenásilně ukazuje, že bližší seznámení se (pokud k němu tedy dojde) negativní emoce snižuje – bisexuální chlapec je sice trochu zvláštní, ale dobrý kamarád, kterému se není třeba vyhýbat, při rozhovoru se z hloupé tlusté bývalé spolužačky vyklube přátelská žena a potulní cikáni ve svém táboře kupodivu nad ohněm nepečou děti. Ano, vstřícnost, tolerance a láska k bližnímu by mnohé spasily, ale není to tak jednoduché ani ve Švédsku, ani jinde.
Ortodoxní příznivci „neokecávacích“ detektivek se nemusí bát. Vyšetřování probíhá, důkazy a svědci se nacházejí, na konci je všechno vysvětleno (něco se dalo tušit, ale všechno rozhodně ne). Jen to prostě plyne trochu volněji (a vzpomíná se na staré časy). Jako kdyby to byl reálný život, a ne strhující a přehánějící fikce. Kniha je tak civilní a reálná, že odkazuje na detektivky jako na fikci - Konrad si při návštěvě policejní stanice v Ystadu neodpustí narážku na komisaře Wallandera
Za co se pyká, to je název detektivky, kterou švédský tisk ohodnotil jako nejlepší detektivku roku. Ústřední postavou je Konrad Jonsson, vysloužilý novinář. Jednoho dne je donucen vrátit se do svého rodného města kvůli zavraždění svých adoptivních rodičů. Ale to samozřejmě není jediná linie, jež autor v knize rozvádí.
Celý příběh je velice chytře koncipován. Jednotlivé informace ze života ústřední postavy jsou útržkovitě rozděleny do kapitol, které zejména retrospektivně popisují život hlavního hrdiny. Jako kdybychom se z novinových článků dočítali o jeho charakteru a předchozím jednání. Díky těmto zprávám poznáváme i ostatní obyvatele města.
Mnohdy jsou v jedné kapitole uveřejněny "myšlenky" dvou postav. Je tedy náročné určit, koho se vnitřní pohnutky týkají, ovšem v nadcházejících kapitolách se nám vše vyjasňuje. Což nemění nic na faktu, že pokud by čtenáři chyběla koncentrace, mohlo by se stát, že ztratí pověstnou nit.
Další chybou na kráse je motiv tepla jako symbol stagnace (v tomto případě sběr informací), ve chvíli, kdy příběh graduje a začíná se nám rozkrývat, kdo je vrahem, rozprší se. Tento motiv byl pravděpodobně převzat v dobrém úmyslu z amerických filmů.
Autor si ale bezpochyby zaslouží pochvalu za smysl pro humor a osobitý způsob psaní.
„Jestli má v životě nějakou opravdu navždy uzavřenou kapitolu, pak je to jeho manželství. Jak mu může osoba, která mu porodila dceru a s níž několik let sdílel lože, lednici a prádelní koš, najednou být lhostejná jako balení rybích prstů?"
Ačkoli jsem k této knize měla pár připomínek, vřele ji mohu čtenářům doporučit, protože příběh je tak dobře sestaven, že fantazii čtenáře nenechá spát.
Není to typická detektivka, žádné to napětí, ale i tak zajimavé, spíš psychologie.
Po typicky severských detektivních thrillerech se mi dostala do ruky tato kniha. V pozadí knihy jde o zločin současný a také dávno minulý. Příběh se line ve dvou liniích, hlavní hrdina pátrá po své matce, která zmizela před cca 30 lety a zároveň jsou v současnosti zavražděni jeho adoptivní rodiče. Autor výborně vykresluje psychologii hlavních postav, v příběhu se často vrací do minulosti, kterou prolíná se současností. Na podkresu příběhu se autor zabývá vážnými tématy švédské historie za druhé světové války a zároveň současným problémům, které přináší imigrace hlavně muslimských menšin.
Nevím jestli lze ještě tento román označit za detektivku. Určitě leží někdy hodně na pomezí s čistým thrillerem a psychologickým románem, vraždy a jejich vysvětlení zde nejsou tím jediným motivem, sám pátrač je trochu i obětí a odhalení je více či méně náhodné. Rozhodně si zde jistě každý všimne i politických problémů Švédska (naci minulost a imigrace) tak jako v románech o Lisbeth Salanderové od Stiega Larssona nebo o Kurtu Wallanderovi od Henninga Mankella. Osobně nejsem fanda takto komplikovaných románů, zde však musím udělat výjimku. Příběh je totiž bezvadně vyprávěn a vystupňován, detaily a příměry jsou patřičně originální a myšlenky zajímavé a podnětné. Realita není karikovaná do kravin, ale mnohoznačná a zneklidňující.
Z knihy jsem byla nadšená. Psychologicky laděný detektivní román, do posledních stránek napínavý, s gradujícím závěrem. Je to v podstatě smutný příběh podivné rodiny, plný návratů do minulosti. Knihu Za co se pyká vřele doporučuji, jedná se o opravdu velmi poutavý příběh.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Za co se pyká |
| 2013 | Velké srdce Mika Larssona |
| 2015 | Osudový dluh |
| 2013 | Jediná pravda |
Kniha Za co se pyká je v
| Přečtených | 78x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 39x |
| Chystám se číst | 45x |
| Chci si koupit | 4x |
| dalších seznamech | 2x |
Tahle kniha pro mě byla docela zvláštní zážitek. Bavila mě číst a byla jsem zvědavá, jak dopadne, zároveň si ale myslím, že z objektivního hlediska je prostě špatně napsaná a dočetla jsem ji jen z důvodů nějakého podivného rozpoložení.
Hlavní hrdina Konrad to měl v životě těžké, zároveň ale na můj vkus až moc ve smyslu toho, že autor v líčení jeho osudu docela tlačil na pilu. Zároveň mi připadal trochu jako poseroutka a ve spoustě chvil jsem si říkala "omg, tak přestaň fňukat, ne?" S dalšími postavami navazuje vztahy až neuvěřitelně snadno (na to, že byl desítky let pryč), přičemž ho všechny buď nekriticky přijímají (bezdůvodně) a nebo naopak animálně nenávidí (skoro bezdůvodně). Nic mezi tím. Je asi zvláštní říct, že mi text připadal nekonzistentní, když mě to subjektivně bavilo, ale tak to je - a nepomáhaly tomu ani vhledy vedlejších postav psané v první osobě, které na několika místech vpadly na stránku v podstatě odnikud a stejně náhle se vytratily.
Hvězdičku dávám za zápletku, která mi připadala celkem zajímavá, a za překvapení z toho, že jsem to dočetla. Jménu Olle Lönnaeus se v žánru severské krimi nicméně hodlám pro příště vyhnout.
P. S. Myslím, že ani ta kniha mě neměla ráda. Půjčila jsem si ji z knihovny, ztratila, nenašla, zaplatila a pak mi padla do ruky při prvním sáhnutí do poličky. Dává mi vesmír nějaké znamení?