Rilian komentáře u knih

Veliké zklamání. K názorům pana Bárty mám určité výhrady, zvláště, když se vyjadřoval k uprchlické krizi v letech 2015/16. Nicméně jako egyptologa, proti němu nemohu říci jediného slova. Tato kniha je ovšem laciným pokusem napsat jakousi vše vysvětlující syntézu lidských dějin, jakou před nedávnem publikoval Yuval Noah Harari. Oba autoři se snažili propojit minulost se současností pomocí analýzy určitých socio-historických trendů (v podstatě se nám snaží vysvětlit, jak fungují dějiny), ovšem za cenu velikého zjednodušení dějinných procesů (např. Basileova reforma byzantského správního systému). Autor ani nevysvětlil, jak on sám definuje civilizaci, národ nebo kulturu (či kulturní skupiny), pročež motá dohromady Britské impérium, obyvatele Velikonočních ostrovů, starověké Egypťany nebo současné USA. Neustálé přeskakování z jednoho obecného příkladu na druhý nebo citování dlouhých pasáží z Wikipedie přičítám k dalším negativům knihy. V předposlední kapitole nám kupříkladu autor na poměrně dlouhém rozsahu popisuje myšlenku, že civilizace roste v závislosti na dostupnosti zdrojů, což je zcela známá skutečnost, kterou autor nesmyslně natahuje zdlouhavým popisem jednotlivých zdrojů energie. I zde rovněž autor spojuje minulost ze současností, aniž by zdůraznil roli globalizace současného světa.
Kniha se mi nečetla dobře a hvězdičku dávám pouze z důvodu, že některá uvedená fakta byla samo o sobě zajímavá, ovšem jako součást autorem vypracované mozaiky nefungují. Domnívám se, že autor napsal mnohem lepší knihy ze svého oboru. Podobné vše vysvětlující syntézy lidských dějin budou v následujících letech jistě velice zajímavé u širší veřejnosti, ale nemyslím si, že bychom k nim měli přistupovat jako k vědeckým analýzám, což ostatně autor sám v úvodu tvrdí.

9 09.07.2022

Po přečtení druhé autorčiny knihy začínám dospívat k závěru, že vítězství ve druhé světové válce bylo požehnáním pro ty, kteří v ní bojovali, ale utrpením pro budoucí generace. Všichni se od malička učili milovat vlast a v případě nutnosti pro ní i zemřít. Jenomže válečná generace čelila jiným výzvám než generace 70. a 80. let. Když povolávali vojáky na pomoc v Černobylu, krmili je stejnýma pohádkama o slávě a službě vlasti. Stejně tak dopadla řada idealistických mladíků v sovětské armádě v Afghanistánu. Je děsivé, jak se jednotlivé výpovědi víceméně opakují. To sice může při čtení být unavující, ale to patrně to bylo záměrem celé knihy. V knize se zrcadlí typické nešvary sovětské armády jako diletantismus, elitářství důstojníků, korupce a neskutečný tlak na řadové rekruty. I přes všechen morální úpadek, mantra o velikosti vlasti vždycky v kolektivní mysli převládne. Proto autorku mnozí svědkové po publikování jejich výpovědí zažalovalo, ale tehdy ještě v Bělorusku se mohl člověk s velikou námahou dovolat svých práv.

9 26.11.2021

První díl orientálního cyklu je psán ve stylu poutavého cestopisu. Při četbě dojde čtenáři, proč Mayovy romány byly mnohými ve své době považovány za autentické. Samozřejmě je nutné zapomenout na filmy, které jsou trochu o něčem jiném. Mayova díla propagují především protestantský pacifismus v sérii ze Severní Ameriky a evropskou-křesťanskou morálku v příbězích z orientu. Hlavní postava je velice zbožná a jednotlivé příběhy jsou prokládány náboženskými polemikami. Samozřejmě, hlavní hrdina působí spíše nadpřirozeně pro svůj zapřísáhlý odpor k zabíjení a neomezenou znalost jazyků a místních zvyků, o kterých v některých pasážích poučuje i místní obyvatelstvo, což je trochu úsměvné. May disponoval hodně teoretickými znalostmi o zvycích muslimských obyvatel Osmanské říše, ale i on se místy nevyhnul chybám (např. Džidda neznamená "výstavní", nýbrž " babička). Příběh je velice barvitý, nicméně nejlepší části představují dobrodružství v Alžíru, Egyptě a posléze putování do Mekky. Střední část o bitvě v poušti se mi paradoxně příliš nelíbila. Na můj vkus je velice rozvleklá a ne zrovna napínavá. Poslední část o putování k Jezidům je už zajímavější, byť ne všechny reálie zcela sedí. Kniha je určitě dobrá pro začátečníky s Mayovým dílem a v mnohém ukáže některé nedostatky filmů - vypuštění náboženských aspektů nebo převedení některých vedlejších postav do spíše komediální podoby. Tím je míněn např. Halef, který je sice trochu žvanil jako ve filmech, ale ve skrze statečný a schopný muž.

9 30.05.2020

Původně jsem chtěl napsat jeden komentář k celé sérii, ale jednotlivé díly se od sebe někdy kvalitativně natolik liší, a tak udělám výjimku.
Knihu lze rozdělit na dvě části. Mě osobně se více líbila první polovina knihy, kdy jsme mohli nahlédnout do zaklínačského hradu, dozvěděli jsme se něco o politice daného světa a vztazích mezi lidmi a nelidmi. Tyto komplikované vztahy byly už nastíněny v druhé povídkové sbírce, ale teprve v tomto románu se dozvídáme, jak tvrdý život mají nelidé ve světě, kde dominují lidé ("...světu vládne ten, kdo nejrychleji tomu druhému rozbije lebku a obtěžká robu"). Scéna, kdy Geralt vypráví v ruinách paláce Shaerraweddu o královně Aelirenn a jejím marném odboji proti lidské přesile patří k jedné z nejlepších scén z celé ságy. Sapkowski zde opět uplatnil svoji schopnost zkoumat nějaký koncept (umřít se ctí) z mnoha pohledů. Zemřít se ctí v marném boji je sice romantické, ale královna Aelirenn tím paradoxně započala vymírání své vlastní rasy, za jejíž přežití bojovala.
Druhá část o Ciri a Yennefer tempo knihy zpomalila. Sám mám problém si tyto dvě postavy oblíbit, ale z jejich dialogů se čtenář dozvídá něco málo o fungování magie ve světě zaklínače.
Pokud si čtenář zvykne na pomalejší tempo než v předchozích dvou povídkových sbírkách, pak je tento díl jasná volba a zdařilým začátkem celé ságy.

8 01.08.2023

Text knihy je velice čtivý a člověk musí uznat novinářské nasazení pana Kmenty. Pokud čtenář žil v této zemi posledních deset let a měl alespoň jedno oko otevřené, pak mu kniha nesdělí nic převratného. Když jsme se začali vzpamatovávat z morálního marasmus období normalizace, přišlo katastrofální prezidentství Miloše Zemana.
Souhlasím s autorem, že Miloš Zeman patří k nejúspěšnějším českým politikům, ale jeho úspěch si nezaslouží většího uznání, protože silně páchne šašlíky a rubly.
Co více dodat? To nejlepší, co můžeme udělat, je Miloše Zemana obdarovat naším nezájmem a především, nikdy nezapomenout na okolnosti, za jakých se tento omezený a pomstychtivý člověk dostal k moci.

8 18.06.2023

Velkolepé zakončení celé série. Tento příběh pojednává o ztrátě víry v nejistých dobách a pokušení lidí přiklánět se k falešným prorokům. Jako malý jsem příliš nerozuměl, proč Narnie vlastně zanikla. Příběh totiž začíná zdánlivě nevinnou událostí, kdy vychytralý opičák předvádí ostatním zvířatům falešného Aslana. Autor nám tu ukazuje, že z nepatrných událostí mohu vzniknout velké problémy. Právě v těžkých časech bychom se měli snažit stát vzpřímeně, jakkoliv se nám to může zdát obtížné. Závěr knihy je smutný a radostný zároveň. Stará Narine zanikla a hlavní hrdinové zakončili svoji pozemskou pouť. Nicméně teprve v tento moment začíná to pravé a skutečné dobrodružství, na jehož počátku stojí smrt.

8 31.01.2023

Mnoho informací z knihy jsem již dříve četl, ale to je pravděpodobně tím, že letos čtu nějak moc knih o Putinově Rusku. Každopádně mě překvapuje, kolik existuje knih z období před únorem 2022, které víceméně opakovaly to samé, a sice Rusko není partner, ruský režim se nikdy nemůže demokratizovat, dávejme si na ně pozor. A přesto muselo vždy dojít k nějaké tragické události (vraždy na objednávku či samotná válka), aby to čelním představitelům evropských států došlo.
Ačkoliv by někdo mohl říci, že Rusko dělá jenom špinavou velmocenskou politiku jako USA, je zde několik rozdílů. Předně na Západě došlo k veliké reflexi své minulosti a jak poznamenává autor, obětmi tajných operací se nestávají kritikové politického vedení země a přeběhlíci z řad špionů jsou souzeni v řádných soudních procesech. V případě Ruska se ovšem jedná o brutální formu pomsty.

8 25.10.2022

Knihu jsem si jako vždy velice užil, protože mi neuvěřitelně vyhovuje autorův jemný styl psaní. Navíc se jedná o lehký a volně plynoucí příběh staré dámy, které se na stará kolena převrátí život vzhůru nohama.
Hlavní postava představuje klasický autorův archetyp staršího člověka (většinou muže, ale v tomto případě se jedná o ženu), který žije prázdný život nebo kompletně ztratil životní jiskru. Nicméně osud či nějaká nečekaná událost ho donutí radikálně změnit svůj zaběhnutý život a znovu jej uchopit do svých rukou.

V každém případě v této knize autor dokonale popsal myšlení psychopatů. Trojice mladých zlodějů/vrahů projevuje všechny známky této diagnózy, tj. nulová empatie, projevování lítosti pouze vůči sobě samému a samozřejmě žádná sebereflexe. Komicky působí například scéna, kdy synovec bere své staré tetě důchod a zároveň se rozčiluje, jak je společnost a finský stát nelidský, protože vyplácí starým lidem tak nízké důchody. Trojlístek vrahů jsou opilci a životní ztroskotanci. Pokud si to čtenář uvědomí, nepřijde mu série zdánlivě neuvěřitelných náhod tak nerealistická, jak by se mohlo zdát.

Prozatím řadím tento román na druhou příčku svého žebříčku, hned po Synovi boha hromovládce a před Autobus sebevrahů. Vřele doporučuji, ale myslím, že si knihu užijete nejvíce, pokud autora již trochu znáte.

8 27.07.2022

Této knize nebudu dávat hodnocení, protože jsem ji nebyl schopen dočíst do konce. Jsem rád, že je dostupná na netu a nemusel jsem za ní vydávat zbytečně peníze. Kniha je v podstatě nepovedenou napodobeninou Malazské knihy padlých, přičemž další části jsou převzaté z jiných knih (GoT, PP). Trochu jsem si zjišťoval, jak je kniha autorem prezentována a napadá mě několik reakci:
1) Tvrzení, že se jedná o propracovaný hluboký příběh by asi neměl šířit autor nýbrž čtenáři a recenzenti.
2) To, že na něčem pracujete 20 let není zárukou kvality.
3) High a Dark Fantasy žánry se mohou těžko kombinovat, protože se navzájem popírají.
Příběh, který je popsán v anotaci se odehraje v podstatě na prvních 100 stránkách. Ve zbytku se pak skáče z jednoho místa na druhé, přičemž všude narážíme na nepodstatné postavy. Šíleně mě při čtení iritovaly názvy a jména postav. Bramboračka názvů působí mnohdy až směšně. V jedné vesnici se jeden člověk jmenuje jako elfský král a druhý Šamza Lothar. V další se zase objevuje postava se jménem franského krále a druhý se jmenuje Mortýša z Jivna. Stejně je tomu i v případě názvů jednotlivých míst. Vedle sebe tak jsou názvy jak vystřižené z PP či GoT a uprostřed nich leží Teutoburský les.
Kniha by mohla být dvakrát kratší, kdyby autor neustále nerozepisoval každou nepodstatnou věc za pomocí záplavy podstatných jmen. Upřímně jsem čekal, že po sérii Pragocalypsa se autor alespoň trochu vypíše, ale tato kniha trpí stejnými nedostatky. Věty jsou kostrbaté a často plné cizích výrazů. Upřímně tuto větu jsem do této chvíle nerozdýchal: "Percepci, která představovala pohled, jakým chod dějin a řád života vnímal předtím, vyplnila hořká malichernost." Bohužel po rádoby chytrých větách si autor splete slámku a slánku (už v Pragocalypse si autor pletl indicii a ingredienci). Mnohé popisy událostí nedávají smysl. Když havran do někoho zapodne upřený pohled, nemůže u toho těkat hlavou ze strany an stranu. Následuje mnoho dalších příkladů, jako "vyvýšený placatý kopec" nebo "ohlazený menhir".
Celkově mi vadí nekonzistentnost celého světa a především fakt, že všechny postavy jsou napsány podle jedné šablony. Další nejasnosti jako například vztah a vůbec smysl existence bohů a magie nebudu komentovat, protože je třeba autor vysvětlí v dalším díle.
Nejsem fanoušek generických Young adult fantasy, které kombinují to, co už bylo dávno a mnohem lépe napsáno. Člověk sice může obdivovat, odkud všude vzal autor inspiraci při tvorbě jmen a názvů, ale míchání jmen z franských kronik, mytologie polabských Slovanů a typických fantasy názvů nikdy nevytvoří konzistentní svět.

Vynikající román, který se mi četl velice lehce a vůbec mi nevadily rozsáhlé popisy. Je pravda, že o středověkém Španělsku před ukončení reconquisty něco málo vím a tudíž pro mě nebyly informace a reálie z knihy něčím úplně novým. Jako obvykle se Feuchtwanger prostřednictvím historického vyprávění dotýkal své vlastní současnosti, protože sám zažil, jak netolerance a nenávist zničila staleté relativně mírové soužití mezi lidmi různého etnika i vyznání. Hlavní zápletka se sice pravděpodobně nezakládá na pravdě, protože o údajné lásce krále Alfonse k židovské dívce svědčí pouze jedna pozdější kronika, ale i tak lze pozorovat fascinující vývoj krále Alfonse od omezeného krále-rytíře v krále-státníka. Bude to právě Alfons, který dovede křesťany k rozhodujícímu vítězství u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Druhá dějová linie sleduje marné úsilí židovského obchodníka Jehudy Ben Ezry o zachování míru a prosazení rozumu v době kolektivního náboženského běsnění. Pro svoji práci obětuje svého syna, dceru i rodinné dědictví, ale nakonec jeden člověk nemůže zastavit chod dějin, byť se ubírají špatným směrem. Knihu rozhodně doporučuji, ale není na škodu si o středověkém Španělsku něco přečíst.

8 13.10.2021

Autor této knihy je bez pochyby zkušený člověk oddaný myšlence demokracie a svobody. Podepsal Chartu 77 a je nekompromisní přístup k jednání velmocí v bosenském konfliktu je proto pochopitelný. Jan Urban psal reportáž, nikoliv historickou analýzu. Reportáž z frontové linie je vždy ohraničeným pohledem, či spíše sondou do širší problematiky. Chápu výtky vůči autorovi a jeho objektivitě, ale na druhou stranu si položme otázku, jestli by člověk, který viděl to, co autor, mohl mluvit jinak.
Knihu nechápejte jako popis bosenského konfliktu, ale jako svědectví člověka, který tam byl a viděl hrůzy na všech třech válčících stranách. Absurdita a absence lidskosti jednotlivé články prostupuje, stejně jako autorova kritika ignorance okolního světa. Nechci sklouznout do autorem odsuzovaných frázích, že krutosti se děly na všech třech stranách, a že je těžké určit, kdo nese v konečném důsledku odpovědnost - morální či politickou. Takové prázdné fráze skutečně nic nepřinesou. Vraždy se staly, etnické čistky proběhly a konečný mír přinesl jen zastavení bojů, nikoliv ukončení nenávisti. To samozřejmě nemohlo být ani jeho účelem, protože multietnické soužití na Balkáně bylo vlivem agresivního nacionalismu a rozpadu společného komunistického státu zničeno stejně rychle jako vztahy Čechů a Němců v druhé polovině 19. století. Autor sice píše, že vina spočívá v elitách, které komunismus rychle vyměnily za nacionalismus. To je pravda, nicméně etnické konflikty zde byly přítomné už od osmanských časů. Vždy se ovšem našla síla, která je držela tak říkajíc pod pokličkou.
V každém případě problém soužití Bosňáků, Chorvatů a Srbů je komplikován neustálým hledáním viníka. To je špatná otázka. Neptejme se, kdo to vše začal, protože tady si nemají jednotlivé strany příliš co vyčítat. Jasenovac nemůže být ospravedlněním etnických čistek apod. Ptejme se místo toho, kde to vše skončí.

8 03.07.2019

Musím přiznat, že kniha mě velice zaujala. Většina podstatných informací už napsali jiní, takže se omezím jenom na konstatování, že autor bravurně vystihl tíživou atmosféru arktické pustiny. Už dlouho ve mě kniha nevyvolala takový pocit beznaděje jako autorův popis marného boje o přežití. V textu se objevují i podrobné výčty zemřelých a přesné propočty zásob, což čtenáře o to více vtáhne do děje a všeobecné deprese. Kniha se sice může tím zdát velice dlouhá, ale existují případy, kdy je délka knihy nezbytná pro dokreslení atmosféry. A Terror je jedna z nich. Čtenář si lépe uvědomí onu každodenní dřinu, kdy po celodenním táhnutí těžkých člunů urazili nicotných pár kilometrů a dalších tisíc leželo stále před nimi. Co se týče motivu nestvůry na ledu, tak na něm neshledávám nic špatného. V naprosté pustině má člověk neustále pocit, že ho něco nebo někdo odněkud sleduje. A někdy to může být i pravda.
Rovněž kvituji, že se zde nevyskytuje levný patos a Dan Simmons odhalil i temná zákoutí lidské duše - viz opuštění nemocných a nezvěstného kapitána nebo kanibalismus mezi skupinou námořníků. Samotný autor se detailně seznámil s fakty a historickými prameny, z jejich útržkovitosti vystavěl brilantní vyprávění, jehož pointou budiž mimo jiné i to, že lidská vynalézavost a touha přežít nemusí vždy obstát nad všemocnou přírodou.

8 28.12.2018

Román jsem si přečetl až poté, co jsem navštívil Albánii a vesnici Theth, kde se nacházejí poslední dvě zachované kully. Severní Albánie je opravdu krásný neprostupný kraj, který neovládli Římané, Osmané ani Italové. Teprve tam člověk pochopí, proč tu byl kanun tak dlouho zachováván v úctě. Stejně jako v případě celé Albánie, tak ani v případě krevní msty k tomu nesmí člověk přistupovat s předsudky "civilizovaného" člověka, protože to jinak prostě nepochopí. Exaktně to autor vystihl, když Ďorg přemítá, jestli lidé z jižních oblastí Albánie, kde se kanun už nedodržuje, vůbec znají cenu života.
Ačkoliv bývá děj mnohokrát omezen na dvě linie (Ďorgova a Diany), neméně zajímavá je třetí mini-linie Marka Ukačjerry. Nepříliš vzdělaný správce krve na pevnosti Oroš, se marně snaží pochopit, proč lidé přestávají ctít kanun.
Kniha je zkrátka velice živým popisem mladého člověka, který byl zbaven vlastní vůle a vržen do krvavého kolotoče krevní msty, která navíc začala zcela marginální událostí. Co vnímám jako veliký klad, že autor neřeší důvod, proč se kanun dodržuje. Tradice si to žádá, a tak to taky má být. Navíc jsem rád, že nedošlo k nějaké revoltě ze strany Ďorga, což jen dokazuje význam prostředí a vlivu rodiny na každého člověka. V opačném případě by kniha nedávala smysl.

8 24.09.2016

Na rozdíl od mnohých, jsem knihu neměl jako povinnou četbu. Četla nám z ní učitelka na prvním stupni, a později jsem si knihu přečetl sám. Velice se mi líbila. Štorch byl nejen učitelem, ale také vynikajícím spisovatelem, který do svých knih zahrnul i dobové znalosti o mladém paleolitu. Nezapomenutelná je pro mě kapitola, kdy tlupa nemá oheň a snaží se přivést zpátky Lasičku. Zkrátka kniha, kterou by měli číst či alespoň znát i dnešní děti.

8 07.08.2015

V poslední době jsem se dostal k několika knihám s tématikou alternativní historie. Při četbě jsem si uvědomil, že základ dobrého příběhu spočívá především v autorově schopnosti vytvořit uvěřitelné prostředí. Jinými slovy, navzdory všem nepravděpodobnostem v alternativních dějinách, musí čtenář uvěřit, že takový svět by mohl vzniknout. Z tohoto důvodu me kupříkladu vize Jana Kotouče o české koloniální říši nebo Leoše Kyši o česko-německo-romském pohraničí po roce 1989 neoslovily. Čtenář si zkrátka musí při čtení myslet, ano, pokud by se něco v historii mělo odehrát jinak, mohl by náš svět takto vypadat.
V případě knihy Na západ od ráje jsem tomuto světu rychle propadl. Autor při své snaze o vytvoření realistického portrétu pravěkého světa strávil dva roky pečlivým studiem a konzultacemi s odborníky. Souhlasím s uživatelem gaidzin, že postavy nejsou příliš propracované. Na druhou stranu si čtenář musí za prvné uvědomit, že předchozí knihy Harryho Harrisona nikdy nebyly postaveny na propracovaných charakterech, nýbrž zajímavém prostředí a čtivém příběhu, a za druhé, hlavním hrdinou je pravěký člověk, který o světě uvažoval jinak a poněkud jednodušeji. Navíc autor vše vynahradil promyšleným světem a popisy dinosauří civilizace.
Autor ve válce lidí a dinosaurů proti sobě postavil technologicky vyspělou, ale do značné míry rigidní civilizaci a primitivní, ale velice adaptabilní kmenovou společnost. Tím v podstatě potvrdil známý fakt přírodních věd o přežívání těch druhů, kteří se dokáží nejlépe přizpůsobit svému okolí.
Knihu vřele doporučuji všem fanouškům klasiky světové sci-fi, ale také všem milovníkům dobrých a napínavých příběhů. Kniha se čte velice rychle a ačkoliv je děj poněkud přímočarý, nudit se určitě nebudete. Čtenář si zkrátka musí uvědomit, co přesně čte a kdy a kým byla kniha napsána. Rozhodně v příběhu nehledejte filozofické dialogy nebo přirodo-technologické chyby. Tím si zářitek jenom zkazíte.

7 06.04.2024

Oproti první sbírce je zde patrná snaha autora celý příběh více konsolidovat a nasměřovat ho k jakémusi závěru. Následující románová série ovšem celý prolog vytlačila mimo kánon.
Celá sbírka zároveň předznamenává všechny klady i zápory Sapkowského díla. Jeho talent se osvědčil především v povídkách, které dokázal obohatit dobrými dialogy a jednotlivé příběhy se podobně jako v první sbírce skládají ze tří prvků, a sice z pohádek, lidové pověrčivosti a motivů žánru fantasy. Ovšem Sapkowski často závěr pohádek paroduje nebo je převrací. Proto se v první sbírce povídek setkáváme s vraždící "Sněhurkou" Renfri nebo opačně odčarovaným netvorem Nivellenem. V druhé sbírce je mořská panna zamilovaná do omezeného knížete a Geralt odmítne dítě, které mu bylo zaslíbené. I v této sbírce ukazuje schopnost autora zmást čtenáře názvem povídky, který se neustále objevuje v dialozích jednotlivých postav, které ho převracejí a nahlíží na něj z různých pohledů (Meč osudu, Střípek ledu). Na druhou stranu lze v této sbírce postřehnout dva dle mého názoru významné zápory Sapkowského díla. Kvalita jeho psaní klesne vždy, kdykoliv se snaží navázat svět Zaklínače na legendu o králi Artušovi. Zároveň s prodlužujícím se příběhem se prodlužují i popisné pasáže, které mohou čtenáře poněkud nudit více než v povídkách.
Každopádně, pokud se vám povídky líbily, pak určitě se vrhněte na románovou sérii. Nutno ovšem poznamenat, že Sapkowski v této sbírce opustil žánr pohádek či jejich parodie a celý svět Zaklínače poněkud potemněl. Oproti první sbírce se zde objevuje více rasismu a nenávisti mezi lidmi a ostatními rasami. Pokud vás tento příběh neoslovil, pak s touto knihou můžete svět Zaklínače bez výčitek opustit.

Předem mého komentáře k obsahu bych rád vyzdvihl kvality této publikace. Předně musím ocenit strukturu celé knihy. Jednotlivé rozhovory se dotkají aktuálních problémů LGBTQ+, ale třeba i lidí s HIV. Témata se nicméně neopakují a čtenář se tak v každé části knihy dozvídá něco nového. Zároveň je nutné ocenit otázky Filipa Titlbacha a způsob, jakým rozhovory vedl. Kniha může být rovněž poučná pro čtenáře, kteří se v této problematice vůbec neorientují, protože nabízí i slovníček pojmů a medailonky osobností, o nichž se v rozhovoru hovoří.

Četba knihy patrně nemá za úkol přesvědčit někoho v jeho dosavadních názorech, nýbrž polidštit a destigmatizovat LGBTQ+ lidi.
Musím nicméně konstatovat, že se mi příliš nelíbil způsob, jakým někteří respondenti hovoří o konzervativních lidech. Na jednu stranu tvrdí, že nelze LGBTQ+ lidi chápat jako homogenní komunitu, ale na druhou stranu přesně takto popisují konzervativní či věřící lidi. Jsem věřící katolík a osobně bych se zařadil k liberálnímu konzervatismu. Nicméně si opravdu nemyslím, že homosexualita je nemoc (či trest Boží). Nevěřím, že averzní terapií se homosexualita dá vyléčit, nemyslím si, že LGBTQ+ lidé ohrožují moji rodinu či moji víru. A stejně tak si nemyslím, že by církev měla ze svých řad vyhánět věřící či kněze s jinou sexuální orientací.

Pokud chceme vést konstruktivní debatu, pak do ní nemohou nejhlasitěji promlouvat fanatici z obou stran (ultrakonzervativci či ultraliberálové). S těmi se totiž dohodnou většinou nedá. Celá debata o této problematice je komplikovaná, protože dříve či později se dostaneme do neřešitelné situace - Kam zařadit transženu (MtF) po podstoupení kastrace s mužským pohlavním orgánem? Mohou transženy závodit ve sportovních disciplínách s ženami a tudíž se označit za ženy? Lze použít slovo manželství pro stejnopohlavní sňatek, ačkoliv to lexikologicky smysl nedává, ale na druhou stranu fakt, že na něco neexistuje příhodné pojmenování neznamená, že to něco neexistuje. Kde leží hranice humoru o těchto tématech?

Problém dle mého názoru spočívá mimo jiné v tom, že řada queer, transgender či nebinárních lidí je pro většinovou populaci obtížně čitelná a zařaditelná. Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme (a vždycky jsme žili) ve strukturované společnosti, v níž se každý člen musí nějak (a o tom jak se dá diskutovat) zařadit.

Osobně si myslím, že jakýchkoliv udržitelných změn dosáhneme pouze postupnou evolucí, nikoliv radikální revolucí. Společnost a ta česká obzvlášť bude potřebovat zkrátka více času. Patrně bude nutné se soustředit na snížení šikany, násilí nebo diskriminace LBGTQ+ lidí a teprve poté na jejich přijímání ve společnosti. Do té doby bude muž v ženských šatech se silným make-upem budit ve veřejné dopravě pozornost. Nedosáhneme toho ovšem označováním všech lidí za homofoby či argumentací, že vše lze rozvolnit a na ničem kromě naší individuality nezáleží.

7 02.07.2023

Příjemné čtení o nepříjemném životě v pařížských a londýnských chudinských ulicích. Téměř každý zná dva Orwellovy nejslavnější romány, ale často se zapomíná, že na jeho reportážní díla. Ačkoliv byla tato reportáž napsaná ve 30. letech, určitá schémata platí i v dnešní dobře - např. uvažování lidí, kteří zůstávají na ulici příliš dlouho nebo přístup naší společnosti k tulákům a lidem na dně. Navzdory silnému sociálnímu podtextu, vyzdvihuje autor rovněž význam vzdělání, protože chudý vzdělaný člověk se dokáže alespoň trochu zabavit vlastní fantazií a vyplnit nekonečné chvíle čekání na ulici.

7 25.03.2023

Skvěle napsaný román o Heinrichu Schliemannovi a jeho celoživotní vášni. Kniha je zároveň takovou sondou do amatérské vědy 19. století. Tehdy se moderní historie a archeologie teprve utvářely a tudíž zde zůstalo mnoho prostoru pro amatérské nadšence, kteří na jednu stranu dokázali svým elánem často ukázet směr, kudy by se mělo či naopak nemělo historické bádání ubírat. Schliemann žil doslova dvojí život, jeden v 19. století a druhý v antickém Řecku, přičemž důkazy o svých romantických představách nacházel doslova na každém kroku. První nalezený klíč v Mykenách okamžitě označil za klíč od Lví brány nebo v jednom dni identifikoval tři královské hroby jako hrobku Agamemnóna. Ačkoliv není možné přínos podobných amatérských badatelů přehlížet, nutno říci, že občas nadělali i mnoho škody. Například Artur Evans, jehož jméno se v knize jednou objevuje, dostavěl část objeveného paláce Knóssos za použití betonu, čímž nenávratně zničil podkladové zdivo. Schliemann zase strhl pro něj nezajímavé římské zdi a v končeném důsledku strhl i vrstvu Tróji, kterou celý život hledal.
Kniha se čte velice rychle, ale rozumím, že pro čtenáře může být popis Schliemannových vykopávek v Mykenách a dalších oblastech trochu zdlouhavý.

7 09.10.2022

Krásně napsaný příběh jednoho z nejvýznamnějších malířů konce 19. století. Vincent van Gogh byl člověk, který navzdory svému strastiplnému životu nepřestal mít rád lidi a celý barevný svět kolem nás. Dokázal jako jeden z mála přetvořit utrpění svého každodenního života v energii, kterou posléze přenesl na svá plátna, aby vystihl to, co je na světě krásné.
Kniha se mi líbila nejen pro autorův čtivý styl vyprávění, ale také musím obdivovat, jak Irving systematicky uspořádal události Vincentova života, čímž nám hlavní postava roste přímo před očima.
Jednu hvězdičku jsem nakonec ubral, protože vylíčení Vincentovy duševní nemoci bylo v příběhu spíše upozaděno a jeho následná sebevražda mi nepřipadala jako vyvrcholení celého díla. Je to celkem pochopitelné, protože v době, kdy román vznikl, byla psychoanalýza ještě v plenkách. Román je někdy dáván za vzor všem ostatním historickým románům. Na druhou stranu si Stone odmítal jakkoliv domýšlet chybějící části skutečného příběhu, což může být někdy škoda. V každém případě je to skvělá kniha a vřele doporučuji!

7 09.07.2022