Poslední bitva

(SPOILER) rereading (>1x): Poslední bitva je vskutku unikátní záležitostí. Ale popořadě, nejdřív se přiznám, proč jsem vlastně celou sérii četla znovu po takové době, i když jsem tušila, že ani po opětovném čtení mě moc nenadchne.
Takže, bylo to kvůli Zuzaně. Ano, opravdu. Na její osud nelze zapomenout a zajímalo mě, jestli dospělýma očima uvidím v sérii něco, co by ho ospravedlnilo, případně dovysvětlilo. A nic takového jsem nenašla. Už od prvního dílu bylo jasně vidět, že si autor Zuzku zvolil jako nehodného obětního beránka a v pozdějších dílech už jen přitvrzoval. Vzhledem k tomu, že se primárně jedná o sérii pro děti (i když minimálně poslední dva díly dětské rozhodně nejsou), že je svět Narnie postavený na tom, že je otevřen komukoliv a všichni jsou v něm vítáni, a že jsou v sérii vyzdvihovány morálně správné myšlenky, toto Lewisovo rozhodnutí vnímám jako ránu pod pás a jako něco velmi nepatřičného. I když samozřejmě chápu, co tím chtěl říct, hluboce s ním nesouzním, Zuzanky mi je extrémně líto a do smrti si budu stát za tím, že si tento osud nezaslouží. Kvůli ní bych klidně dala ohodnocení Odpad - jenže nemohu, protože když se od Zuzky s námahou oprostím, vidím knihu, která dosahuje pozoruhodných kvalit.
Poslední bitva je překvapivě především bitvou politickou. Skvěle by se vyjímala na divadelních prknech, byla komorní, ale přitom hluboká a silná. Dialogy konečně dávaly smysl a každá z postav tu měla své místo (ačkoliv otázka "Kde byl Aslan, když..?" tu má pořád své místo). U Židle jsem psala, že princ Rilian měl chudák nejtragičtější osud, to jsem se ale ještě nedostala k princi Tirianovi a Křišťálovi. Toto duo naprosto naplňuje moji představu o silných hrdinech. Jejich vůle a odhodlání bojovat za správnou věc až do hořkého konce, i když už dávno věděli, že je vše ztraceno, byla inspirativní. Opičák Podšívka i oslík Zmatík sehráli svoje role přesvědčivě a Eustác s Julií mi přestali lézt na nervy. A tu tíživou atmosféru dokázal Lewis zachytit neuvěřitelně realisticky. Ať se mi to líbí, či ne, musím uznat, že ta větší část knížky, odehrávající se u stáje, patří k těm nejlepším textům, jaké jsem kdy četla. Když se zhmotnil bůh Taš, dostala jsem husí kůži. A když postavy chodily po jedné dovnitř v Posledním soudu, mráz mi běhal až po zádech.
Poslední třetina mě naopak spíš nezaujala, a i když byla nutná jako dovysvětlení, nebylo ho potřeba podávat až tak moc explicitně.
Ale jo, když si odmyslím Zuzanu a přehnaný závěr, Poslední bitva má co nabídnout - a má toho, v překvapivě tenké knížečce, opravdu hodně. Až tolik, že nevím, jestli by na rozbor obsažených myšlenek stačila jedna diplomová práce. Tohle je prostě jediný díl Letopisů, který by si měl přečíst každý.

P.S. A Nejvyšší vládce Petr zamknul dveře od Narnie zlatým klíčem. :)

Závěrečný díl celé série byl pro naše děti trochu nepřehledný. Pokud jde o mě, podotýkám že vím že nejsem cílovka, přišlo mi to celé takové poněkud ukoptěné. Poslední bitva byla spíše šarvátkou, to podstatné se dělo jinde ale dozvěděli jsme se to jen několika slovy, a opičák spojující se s tsirokem zní jako špatný vtip... Samozřejmě chápu že to mělo být pro děti skousnutelné a vlastně mě z tohodle hlediska potěšilo, že to nebyla rozsáhlá epická bitva s tisícem mrtvol. Pokud jde o misijní rozměr díla, ano, když člověk ví že tam je, vyzná se v něm. Člověk křesťanstvím nepolíbený ho tam ale asi nenajde, což je vlastně i trochu škoda... Celkový dojem: 65%

"A je to." Prohlásí ke konci filmu Ztratili jsme Stalina Žukov, když zastřelí Beriju. A je to. No dobře. To je ode mě zlé. Poslední díl série jednoznačně patří k těm lepším kouskům a vedle Kaspiana se v podstatě jenom tady nedivím, že se to lidem líbí. Kniha poměrně rychle běží, věci se v ní dějí (což u ostatních dílů nebylo pravidlem) a některé scény jsou při nejmenším zajímavé, někdy dokonce vyloženě pěkné. A knize lze ostatně přiřknout jistou podnětnost.

Stále je to ale veskrze braková žánrovka s poněkud temnými odstíny a křesťanská agitka, která se nemůže stát vysokou literaturou jen proto, že:

1) Přímo zmiňuje Platóna, přičemž, nakolik já Platónovi rozumím, na jeho dílo odkazoval autor v celé sérii jen v minimální míře a vždy se jednalo o koncept světa idejí,
2) Pro tentokrát není hlavním nepřítelem žena, jakkoliv autor nepominul připomenout, že ženy dovedou být marnivé – je to Zuzana, která není do Narnie vpuštěna právě s tímto odůvodněním, ani, jakkoliv tady jsme nejblíže,
3) Tím, že kniha končí překvapivým zvratem dosti fatálního charakteru, za který je prostě třeba autora pochválit – chválím.

A už vůbec ne proto, že:

1) Se jedná o naprosto odporné kydání hnoje na Islám, který je tu presentován jako odporné náboženství uctívající zlo. To tak očividně, a to mě překvapilo, že i na této databázi je u knihy štítek "islám". Dovolil bych si citovat mou zdaleka nejoblíbenější část z O duchu zákonů od Montesquieu: "Posíláte nás, kteří nevěříme v to co vy, na smrt proto, že nevěříme ve všechno v co věříte vy. ... Zapřísaháme vás, abyste s námi jednali tak, jak by s námi jednal on sám (Ježíš), kdyby ještě kráčel po zemí. Chcete abychom byli křesťany, sami jimi ale být nechcete. ... Jste-li rozumní, nesmíte nás zabíjet proto, že vás nechceme klamat.“ (Druhý dýl Ducha zákonů, Oikoymenh, str. 180-181) Pasáž samozřejmě promlouvá od židů ke křesťanům, takže si ji v mysli poněkud upravte.
2) Se jedná o dílo anti-intelektuální. Hlavním záporákem není ani tak Taš, jako spíše opičák Vytáčka, u kterého autor neopomenul mnohokrát zmínit jeho intelekt. Tak ke konci haní Aslan trpaslíky za to, že volí svůj rozum nad slepou vírou. Víte, kdo to ještě dělal? Mussolini a s ním každý další totalitář. Tolik k Finnisově představě o vzdělanosti jako univerzální hodnotě dokazující lidská práva...
3) Autor, pro mě překvapivě, mění narativní strukturu, respektive vypravěče. Stylizuje se tu více než dřív do pozice vypravěče vševědoucího (akceptujeme-li tento naratologický termín), cože mě sralo.
4) Autor je inkonzistentní. Oceňují snahu Mirkatrubaka o rozbor náboženských prvků (a klaním se, jako vždy, i JulianěH), ale když už mi tu protologii připomínáte, nemohu odolat. V Čarodějově synovci se dozvídáme, že Digory vpustil do světa zlo. Tím zlem je čarodějnice (Tilda Swinton), která je tedy reprezentací Satana. Kde se tady najednou bere Taš? To má dva možné závěry, které nám připomenou otázku teodicey, jakkoliv spíše analogicky. Aslan nám buď lhal o tom, že člověk vpustil zlo do světa a je tudíž zlovolný, nebo přes něj do Narnie posléze vniknulo jiné zlo a on je tudíž neschopný. Tak či tak je to inkonzistentní s jeho domnělým charakterem. A ještě jedna poznámka - rozhodně to není tak, že by Narnie končila pro nedostatek víry a věřících. Svůj konec nachází v jejich přebytku. Být Narnie plná nevěřících, opičák by dodnes týral osla u jezera.

Nepomáhá tomu ani vcelku strašlivý překlad. Podívejte se, napíše-li Lewis v originále, že něco je "treasure which no one is too poor to buy", je to trochu divné, ale přeložit to na "přepych, který si každý může dovolit" už zavání dadaismem. Překladatelka výrazně ponížila literární úroveň Lewisovu.

Tohle je nejotevřeněji křesťanský díl celé série a Lewis si už tady opravdu nebere servítky a je to znát. Je velmi emotivní, Kalormeni a Táš navíc trohchu připomínají verzi islámu. To odpovídá tomu, jak si Lewis islám představoval, ne tomu, jak islám skutečně je. ALe přesto, přijde mi, že to docela vystihl. Poslední bitva vyobrazuje apokalypsu, soud a „skutečnou Narnii“.
Lewisova verze apokalypsy s varováním před falešnou vírou, s nadějí, že konec je ve skutečnosti začátek.

Nejdojemnejsi a nejsmutnější díl celé série. :(

Zatímco předcházející Čarodějův synovec se věnuje vzniku světa, v Poslední bitvě se existenci Narnie logicky naplňuje. (Řečeno názvy teologických disciplín: protologie je následována eschatologií.)
Poslední bitva je pro mě opravdu důstojným zakončením celé série, dějovým i myšlenkovým vrcholem. Je nejvážnější tématy, atmosférou, i nároky, které na dětského čtenáře klade. Skoro by se chtělo říct, že ani není dětem určena, ale pan Lewis zřejmě věřil, že si své čtenáře dobře připravil – ostatně už v předchozích dílech se nachází prvky, které se vymykají lacině chlácholivému „a žili šťastně až do smrti“.

Narnii nacházíme v situace úpadku. Stav „společnosti opuštěné Aslanem“ vede k etickým deprivacím, ke ztrátě přirozené schopnosti rozpoznávat dobro a zlo, stejně jako ke ztrátě ochoty angažovat se pro obecné dobro i za cenu vlastního ohrožení. „Když není Aslan, všechno je dovoleno,“ chtělo by se parafrázovat. A narnijské bytosti skutečně potvrzují, že bez mravního řádu vzniká opuštěná společnost, kterou lze tak snadno obelstít i zastrašit – a je velmi skličující sledovat, jakým náboženským šmukem se opičákovi ona „díra ve tvaru Aslana“ daří zaplnit.
Stejně jako v Koni a jeho chlapci je zde vykreslen střet mezi Aslanem a Tašem jako střet dobra a zla, tentokrát se silným apelem připomínajícím nepřijatelnost relativismu a synkretismu (postava Tašlana). Nějak mi to tady vadilo méně, přišlo mi to tentokrát mnohem víc jako organická součást vyprávění.

Hodně se mě dotkli trpaslíci, ve svém hrdém odmítnutí Aslana. Jistě si za svoji situaci nějak mohli sami (podobně jako strýc Andrew v Čarodějově synovci), ale stejně je vidím do značné míry jako oběti situace, ve které žili. Připomněl jsem si tvrzení druhého vatikánského koncilu, které jako jednu z příčin ateismu vidí křesťany, kteří „zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě“. Ano, když budeme zištně ukazovat světu místo vznešeného Aslana jeho vypelichanou atrapu, lidé kolem nakonec začnou pochybovat i o existenci originálního Aslana – a vina za to padne na naše hlavy, ne že ne.
No, raději k příjemnějším věcem. Radost mi udělal Emet a skrze něj důraz na univerzalitu spásy („Vše, co jsi konal z lásky a pravdy, jsi konal mně, i když jsi to jmenoval jménem Taš.“). A taky možnost spásy pro selhávající Narnijce: to když na správné straně Aslanova posledního soudu Eustace „rozeznal i jednoho z těch trpaslíků, kteří ještě toho dne stříleli na mluvící koně“. A nakonec poslední kapitoly, které korunují Lewisovo dílo, protože jsou skutečným koncertem imaginace – a navíc naznačují naději, že vše, co na tomto světě pominulo, se ještě jednou probudí a promění do své plnosti.

A ještě jedno je na Poslední bitvě skvělé! A to, že všechny tyhle (a další podobné) aspekty, které tady klopotně popisuju, lze vesele ignorovat … a prostě si knihu užít jako krásný dobrodružný příběh. :-)

Poslední díl Narnie byl oproti těm předchozím takový dost temný, zjevně už pro větší čtenáře, což ale nijak neubralo na kráse. Je děsivé, jak jedna zlá opice může zničit vše kolem sebe (stejně jako v reálu), ale naděje je stále. Třeba ukrytá za nenápadnými dveřmi.

Tak a je tu konec. Byla to pěkná série. Poslední díl, nevím jak to napsat, byl celý takový divný, už to bylo asi spíš více pro dospělejšího čtenáře a než pro děti. V první třetině jsem nevěděla, jestli knihu z určitých pocitů tuposti Narnianů neodložím (a taky nemám ráda opice v příbězích), ale nakonec jsem vyrtvala....ukončení série bylo v celku logické, příjemné a nadějné ...

Zakončení příběhu. Jsem moc ráda že jsem po sérii sáhla. Velmi mne nadchla.

To tedy byl velkolepý závěr! Zanechalo to ve mně hotovou bouři pocitů. A Lewis, ač nakonec dal prostor jednorožcům (dokonce dinosaurům) a navrátil do Narnie oblíbené hrdiny, zároveň se projevil jako naprostý ukrutník. Ještě teď mě mrazí z toho, co provedl hlavním postavám. Ani jejich radost z Aslanovy země to nezachrání. Bratři Grimmové by se pozastavili nad silou úderu. Jestli jsem Lewisovi nechtěl odpustit, že zakázal návrat do Narnie Petrovi nebo Lucii, pak tímhle mi vyrazil dech.

Bez ohledu na to, je Poslední bitva epickou rozlučkou s pohádkovým světem Narnie. Ačkoli se o pohádku už tak úplně nejedná. Jde o regulerně temný příběh. Radost se smutkem se tu snoubí, stejně jako drama s vtípky. Společensko-nábožensko-filozofické pasáže, jejichž myšlenky jsou do současnosti platné, jsou velmi rafinovaně předložené. Počínaje nechutným opičákem Vytáčkou, zákeřně rebelujícími trpaslíky (ostatně při skutečnosti, že to je temný rod Nikabrikův, to tolik nepřekvapí) a sympatickým chudákem oslíkem Zmatlíkem, přes šlechetného krále Triniana s jednorožcem Klenotem a okouzlující Jill až k prvotřídním záporákům kocourovi Zázvorkovi a tarkánovi Rišdovi. Počínaje započatou zkázou Narnie, přes marnou snahu o její záchranu až po dokonaný rozklad přímo před očima čtenáře. Počínaje konfliktem různých vyznání, přes naprostou nevíru, až ke smíření.

Najdeme tu odvahu, oddanost, zákeřnost, prvotřídní intriky. Epickou poslední bitvu. Trochu humoru, spousta vážnosti. Smutek a lítost pocukrované trochou radosti a naděje. Nejhorší - a zároveň nejlepší - je samotné finále a setkání všech dobrých známých - šmankote, i ten Rípčíp, tu je. Ovšem jen do chvíle, než dojde čtenář prozření. Kruté. Opravdu kruté.

Jednoznačně jeden z nejlepších dílů, zároveň nejtemnější a se schopností zanechat ve čtenáři bouři pocitů. Když Poslední bitvu srovnáte s prvním dílem, je až šokující, jak naprosto odlišné příběhy to jsou. Vyprávěné ve stejném duchu, podobným stylem, nicméně obsahem jsou si na míle vzdálené. Zatímco první díl je ryzím, světlem zaplněným, pohádkovým příběhem vhodným i pro děti, ten poslední otřese i dospělým. Výborné.

Byla to bomba. Skoro nejlepší díl série ( Nejlepší díl je první). Jediné co mě mrzí je to co se stalo se Zuzankou.

Velice příjemná fantasy série, která baví a při čtení hezky plyne.

Jak v předchozích dílech bylo znát, že jsou méně a méně pohádkovější, tak v posledním díle je to vidět nejvíce. Styl vyprávění zůstal zachován, ale příběh jasně vymezuje hranice dobra a zla. To vše ve spojení s náboženskou tématikou. Ale v tomto podání má spíše morální charakter jako v celé sérii. Jednoduše řečeno, každý je strůjcem svého osudu. Aslan je (jako v posledních dílech) spíše pomocná ruka. Než akční prvek jako v prvních dílech. Také je to nejtemnější díl série. Přesto je to zdařilé zakončení celého příběhu v duchu ve, kterém byla celá série.

Tenhle díl se mi líbil nejmíň a z toho konce a pomyslného ráje se mi chtělo zvracet.

Tohle byl nejvíc epický díl celý své série. Za celou sérii se mi zde vystřídalo nespočet pocitů a strachů o postavy. Upřímně? Nikdy jsem nevěděla, že Narnie končí takto. Doteď jsem smutná z toho, protože jsem to opravdu nečekala.
To, co se stalo na konci mi vyrazilo dech. Nečekala jsem, že to takhle skončí se smutným i veselým koncem. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se s tím srovnala. Na druhou stranu je to krásné zakončení celé série, kterou miluji.
Tenhle díl ve mně vyvolal asi nejvíce pocitů, a to hlavně negativních. Byla jsem hned ze začátku naštvaná, že jsem to nechtěla číst, ale pak jsem se k tomu vrátila. Jsem vzorný Narnian, takže slzička ukápla, co si budeme.
Autor si opravdu dal záležet na atmosféře. Dokázal i čtenáře překvapit, že na to zíral s otevřenou pusou. Popravdě tady jsem absolutně nic nepředvídala.
Jen je tady nejvíce cítit náboženská víra, kterou autor tady prosadil ze všech dílů nejvíce.

Podruhé jsem dočetla poslední díl Letopisů Narnie. Stejně jako kdysi jsem se při čtení nemohla zbavit pocitu naštvání nad tím, jak mohou být všichni takové ovce a věřit tomu, co „jedna paní povídala”, bez toho, aby si ověřili všechny informace. A pak jsem si vzpomněla, v jakém dnes žijeme světě.

Letopisy Narnie jsou plné různých podobenství a narážek na náboženství, v tomto posledním díle je to úplně nejvýraznější. Z náboženského hlediska byl asi závěr opravdu velkolepý, pro mě byl ale trošku zklamáním. I přesto ale Narnii nikdy nepřestanu milovat.

Člověk by čekal jakési vyvrcholení série, které se pro mě moc nedostavilo. V tomto díle jsem nejvíc cítila náboženský vliv, který chtěl autor asi předat a tak mě poslední třetina knihy o juchání o tom, co se všem stalo úplně nenadchla.
Narnie je krásné místo a fakt mě mrzí její konec a celkově nerozpracovanost postavy Taše, která mohla nabídnout víc, než jen „ukažme si na zlouna“. O to víc jsem vděčná aspoň za Opičáka a úplně nejvíc mě vlastně bavili trpaslící, kteří šli sami za sebe a díky tomu trošku rozhýbali jinak dost jednotvárný děj k zajímavosti.
Opět jsem knihu poslouchala v audioverzi od pana Táborského a nebýt jeho práce s intonací, rozhodně bych se s knihou mořila dýl, protože pro mě nebyl příběh ničím moc výjimečný a ani ta dětská jednoduchost to nezachraňovala.

Falešný prorok, krize víry, apokalypsa a posmrtný život. Takhle stručně bych mohl popsat Poslední bitvu, patrně nejsilnější díl z Letopisů Narnie. Lewis zde opět hravě využívá křesťanských motivů, kdy opět využívá těch arabských jakožto nepřátelských a stejně jako Aslan zpodobňuje Krista, dostáváme zvířecí verzi falešného boha/Allaha/Satana, kterým je Taš, sup se čtyřma rukama. Záporák v podobě opičáka byl skvělý a děj knihy byl poměrně hutný, kdy je opět škoda, že se autor nerozhodl pro třeba i dvojnásobný rozsah.

Matně si vzpomínám, že mi v dětství knížky o Narnii někdo předčítal. Filmy mě nijak nezaujaly, takže mě celkem minuly. Dnes už jsem asi dost stará na to, abych začala pohádky číst znova... a tak jsem se do světa Narnie konečně odvážila vypravit sama...
Knížky jsem četla chronologicky, podle roků vydaní. Co se mi líbí je fakt, že pokud chceme, najdeme ve všech knihách přesah náboženský či filozofický. Pokud nechceme, ať jsou pouze příběhem dětí v kouzelné zemi.

Závěrečný díl série je opravdu velkolepý. Radostný i smutný zároveň. Plný velké odvahy i beznaděje. Velmi poučný. Tady už se opravdu nejedná "jen" o pohádku, ale více o filozofické dílo. Autor pracuje s myšlenkami Platóna, s představou ráje, posledního soudu. Setkáváme se všemi důležitými postavami ze všech předchozích dílů ( s výjimkou Zuzany, což mě velmi mrzelo). A i když je to konec ..."teprve teď začínali první kapitolu velkého příběhu, který na zemi nikdo nečetl, který trvá věčně a v němž každá kapitola je lepší než ta předchozí."