Rihatama komentáře u knih

Carter nemůže zklamat. S každou knihou je vynalézavější, barvitější a přesvědčivější, pokud jde o formy násilí, brutality či způsoby týrání obětí, stejně jako o popisy emocí hrůzy a paniky, vnímání stupňů bolesti a reakcí lidského těla. Přesto bych uvítala, kdyby se autor víc zaměřil na dopadení pachatele než se nadmíru vyžíval v jeho perverzích stupňovaných za hranice běžné představivosti. Malá jazyková hříčka, intelekt, nápaditost a nezměrné ego či spíše drzost pachatele přeci jenom přinesly případům tohoto Carterova masového vraha - racionálně uvažujícího psychopata alias "Já jsem smrt" - nápaditý podtext. Hunterovi a Garciovi pak zbyla ta tradičně dobrá detektivní práce.

40 12.11.2023

„Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru“.


Kterého knihofila by tento podtitul nechal chladným... A tak jsem se ponořila do tajemství zapomenutých knih, především pak knihy záhadného Juliana Caraxe Stín větru. Předlouhou dobu jsem měla pocit, že mě někdo láká na ten největší, nejsladší a nejchutnější meloun jaký kdy vyrostl a popisuje mi jej do nejmenších podrobností, stejně jako pocity, jaké ve mně vyvolá, vlastního melounu mi však ochutnat nechce dát. A tak jsem v očekávání toho, co mi Stín větru - tato tajemstvími v knize opředená kniha - a její autor vyjeví, jsem četla a četla a četla. Jenže Stín mi unikal dál a dál. Kdo kdy taky mohl spatřit stín větru? Pomalu jsem se propadala do spleti životů Juliana Caraxe, Daniela Sempere, Beatriz, Fermína... životů členů jejich rodin a přátel, životů složitě propletených a střetávajících se v nečekaných odbočkách a dramatech. Doba nenahrává svobodnému člověku ani lásce, sebemenší poklesek je ukrýván či se svým nositelem ubit a umírá v nevětraných místnostech starobylých domů poválečné Barcelony. Město přitom ovládá bezbřehá a nekontrolovaná policejní zvůle, zejména životy těch, jež se snaží na světlo boží přinášet radost a lásku, které svádí nerovný souboj s nenávistí a zlobou. Autor pak, jakoby jej dějová kombinatorika příliš unavila, čtenáři v závěrečné části díla orientaci v labyrintu všech těch tajemství až příliš usnadní v podobě předlouhého, všeobjasňujícího monologu Nurie Monfortové. Pokračování se ale tak jako tak nemohu nechat ujít. A doufám, že v něm bude více prostoru pro samotné pohřebiště zapomenutých knih, které tady sehrálo takřka epizodní roli.

"Žádné náhody neexistují. Jsme loutkami vlastního nevědomí."

47 09.11.2023

Kde novelu a beletrii čtenář hledá, nachází baladickou filozofii přetékající symbolikou sázející na čtenářův důvtip. Samotné Durychovy postavy jako by z románů psychologických, filozofických či teologických disputací vzešly. Snadné jsou paralely starý a mladý, vinen - nevinen, svědomí - bezcitnost. Ještě snadnější je skrýt je do aktů napůl vyslovených či vůbec nevyslovených. A tak já nepoučený čtenář - knihu si vybírám dle anotace - čtu však za tak dlouho, že její obsah ani náznakem už v paměti neuchovám - vstupuji do labyrintu úvah Durychových postav. Jen zlé skutky a neskrývaný strach napovídají. Nečetla jsem (zatím) jiné Durychy, a tak jsem byla bez přípravy vhozena do proudu jeho myšlenek. Dodatečně si přečtu, že novela byla napsána v letech 1945-1955. Aha! Čas i místo dostaly zřetelnější tvary, pokud by snad čtenář přece jen tápal. Pak již zůstává jen On a Ona. A smysl bytí v hrůze nebytí. Nepochybuji, že Boží duha si pro svou univerzální platnost musí svého čtenáře dnešní doby najít.

37 06.11.2023

Investigativní novinář Marek Vráz vyzrál a nenaplnil tak mé obavy z dalšího uchování souhry přílišného naivismu a štěstěny vedoucí u Vráze alias Terence k odhalení pachatelů jeho případů. Muž z chatrče nese rysy znalosti skutečné policejní práce (potažmo novinářské), a tak je příběh nejen věrohodný připomínajíce kauzy lehkých topných olejů dosahujících škod ve výši 100 miliard korun, tehdejší olejářské mafiánské praktiky, ale i neveselý popisem úlohy policejních složek počátku 90. let raného Česka. Goffa mě příjemně překvapil i schopností věrohodného popisu pocitů všech zúčastněných. Kniha mě tak zaujala i přes ne příliš hluboké šetření všech okolností, které bych očekávala. Policie z tohoto v příběhu například vyvázla až příliš rychle a bez bolesti, což by investigativního novináře mělo zajímat stejně tak, jako odkrytí pozadí a hlavních aktérů samotné kauzy, na jejímž počátku stojí muž z chatrče bez vlastní identity.

44 03.11.2023

V rámci svých studijních eskapád jsem absolvovala i obor speciální pedagogiky. Výchovu dětí s řadou sociálních, mentálních nebo behaviorálních problémů ale mohu jen obdivovat, stejně jako nadání a nezměrnou trpělivost, která je k tomu ze strany pedagogů potřeba. Autorka v díle překračuje jeho žánrové hranice svou dramatickou, sociální, a hlavně lidskou rovinou. Dílo je jak inspirací a motivací, tak odstrašením. Děti, ať se projevují jakkoliv, jsou uvnitř i navenek stále jenom dětmi, i když rozum se tomu někdy vzpírá uvěřit. Právě tady nachází Malý princ naslouchající, otevřenou dětskou duši, stejně jako dospělou bytost oddanou otevřít zkoušeným dětem dveře do života většinové společnosti.

Haydenová se vrací do doby tělesných trestů v 80. letech minulého století, čímž vedle této praxe poukazuje nejen na tuto "výchovnou" metodu, ale zejména na tehdejší postoj k dětem a výchově ze strany rodiny i vzdělávacích a sociálních pracovníků. Vlastně v tomto ohledu žijeme v nejlepší možné době, chtělo by se říct. Neměli bychom však zapomínat. Úroveň současné institucionální a vzdělávací péče je nesporně významný krok vpřed, lidé jsou také ale mnohem méně všímaví a děti zůstávají zranitelné dnes jako tehdy. I když si uvědomuji, že snáz se o tom čte a píše, než prožívá.

Síla Sheilyna příběhu spočívá v jeho autenticitě, syrovosti a souhře okolností, které jej provázely. Příběh nadto není jen o životě nemilované, opuštěné a zanedbané Sheily, ale rovněž o životě její učitelky a přítelkyně Torey. Jedna by bez druhé možná vyzrála jiným způsobem, pravděpodobně k újmě obou. Pozoruhodná je přitom jejich síla, přičemž Torey nabízí inspiraci a Sheila naději. Poslední věta tak trochu napovídá možný směr, ale určitě se taky seznámím s Tygřicí, abych zjistila, zdali obě v dalším životě dosáhly na své štěstí. Mimochodem, musím pochválit překladatele za titul knihy, protože v originále je dost neatraktivní (One child).

49 31.10.2023

Rollins a Cantrellová svou literární spolupráci zdokonalili a vytvořili sehranou dvojici. Jak mě u Krvavého evangelia zlobila nesourodost akční a romantické linky, tak tady už jsem nabyla dojmu, že románové partie mnohem lépe souzní. Právě proto jsem se k Erin, Jordanovi, Rhunovi, kněžně Báthoryové, Rasputinovi a dalším vrátila až po roce. Ale teď vidím, že nebylo proč váhat. Tuto upířinu jsem si užila. Autoři nabízí důkladně namíchaný mix dobrodružství, napětí, nadpřirozených tajemství sahajících do dob zrození a smrti Ježíše Krista, apokalyptických proroctví dramatických soubojů a konečně taky oněch milostných vztahů :-). Nechala jsem se stáhnout do světa démonických stínů a andělského světla, nalákat vidinou božské spásy a obávala se věčného zatracení. Souboj pozemských a nadpozemských sil může rozhodnout jedině nevinná krve. Ač možná mírně překombinovaný a rádoby maximálně šokující, tento vpravdě krvavý román doporučuji. Výborné oddychové čtení. A že to člověk občas potřebuje.

38 23.10.2023

Uplynul jeden celý rok a příběh aristokratické z emigrace navrátivší se rodiny Kostků na zámku Kostka se uzavírá. Aleluja! Bočka jsem si oblíbila od první knihy ze série života Kostků v Česku po návratu z exilu v Americe. První seznámení z Bočkovy série pro mě bylo jednoznačně to nejlepší a já knihu doporučovala každému, kdo se namanul. Nápad a gagy s roztodivnými postavami žijícími na Kostce byly vskutku originální a člověk poznával slabosti českých "muflonů" nejen ze zámeckých prohlídek, ale i návštěv všech dalších kulturních institucí. Postupně se kolovrátek přece jenom ohrál a omrzel. A Boček, jako by to věděl, stále více tlačil na pilu, aby byl víc a víc vtipnější. Nedalo mi nedokončit sérii s Marií, ale loučím se ráda. Sbohem a šáteček. Pod palbou lásku neskončila jen Marie, ale i další dva v tomto ohledu nejméně očekávaní adepti, když nepočítám právníka Bendu. Ale to by nebyl Boček. Helenka Vondráčková se zámeckou posádkou rovněž vydržela až do konce a já jim ten happyend vlastně ze srdce přeju.

50 20.10.2023

V roce svých 90. narozenin Klíma v jednom rozhovoru uvedl, že "Všechno, co jsem potřeboval napsat, jsem napsal. A abych jen tak žvanil, na to je tady dost jiných." A tak přestal psát. Dokonce už o několik let dříve. Rozumím mu. A přece mi to je sobecky trochu líto. Protože jsem objevila vynikajícího spisovatele a novináře. Ano, byl i komunistou, jenže pak metařem a disidentem. Myslím, že se očistil mnohem víc než mnoho jiných. A zmoudřel, čímž svůj nesporný intelekt znásobil.

Ani svatí, ani andělé představuje především sondu do duše ženy a dívky, byť v knize jsou i mužští představitelé. Je s podivem, jak se Klíma dokázal vcítit do obou. Ač je mi tento typ žen spíše cizí (nemstím se a ani netrpím depresemi tak, abych se ničila), tak mě zprvu obě postavy - matka i dcera - dost iritovaly. Klíma ale dokáže být velmi přesvědčivý, a já měla pocit, jako bych se ocitla v reality show a nahlížela téměř proti své vůli do nejniternějších úvah a prožitků hlavních postav. Klíma sám přiznává, že láska jej zajímá více než politika. To je fér, a navíc o tom umí výborně psát. Svatí či andělé, milovaní či nemilovaní, milující nebo ubližující... já jsem spíš na tu politiku, ale Klíma mě dostal a velmi ráda si jej příště dám znovu. Sic už nepíše - na odpočinek má plné právo - ale napsal toho tolik, že budu mít dost příležitostí se s ním lépe seznámit. Naše první rande dopadlo na výbornou.

"Nikdo z nás není ani svatý ani anděl"

45 18.10.2023

Podobně jako v Talismanu King (& Straub) poznenáhlu připravuje hororovou scénu, vpravdě strašidelný příběh, pro který mu za inspiraci poslouží skutečná postava amerických kriminálních dějin – neslavně proslulý sériový vrah Albert Fisch. Ten se v Černém domě transformuje nikoliv v rybu, ale v rybáře, který do svých krvavých sítí loví ty nejzranitelnější z lidských bytostí. Nepohrdne však ani chutným soustem z leckteré všetečné osoby dospělé. King opět exceluje při práci s odvrácenou stranou lidské mysli a povahy, která tak snadno podléhá davové psychóze, nebo se v ní skrývá, která však také dává vyniknout té straně ozářené sluncem. Hrdinný David proti Goliáši lynčujícího davu. Každým svým dílem King varuje před temnými stránkami lidské duše, jejichž destrukční síla může být ničivá. Nebo očistná. Ale existuje i šedá zóna – v povaze lidí i na hranicích mezi světy, mezi Amerikou a Teritorii. A právě tam King umístil svůj černý dům, dům koncentrovaného zla, z nějž zlo prýští do všech stran. Jack Soyer opět vstupuje na scénu a společně s ním i staří známí. Zlo je potřeba porazit. Vypálit do kořenů. King tady nezapomene ani na své věrné průvodce – pistolníky z Gilleadu a Ka. King svůj svět a své hrdiny nikdy neopouští.

King ve svých dílech vlastně vůbec neopouští hranice Ameriky. I všechny jeho postavy a reálie v nichž žijí, jsou ryze americké. Jenže King pohybující se v horizontále času objevuje pro svá díla dokonalý únikový prostor obsažený ve čtvrté dimenzi. A tak se naplno může projevit jeho fantazie naplněná člověčinou, tou dobrou i zlou. A přesto, že Kingovo hrací pole je výhradně to obklopené Atlantikem a Pacifikem, objeví se na jeho hřišti nakonec každý, protože Amerika je národ přistěhovalců, národ bílých, černých a jiných barev, národ všech národů. Kingův svět je kompletní. Svou literární tvorbou oslavuje Ameriku a Američany, byť po svém, a vším tím říká Long live America! A já dodávám, Long live the King of America!

45 15.10.2023

Na motivy povídek či knih Petra Šabacha jsem viděla nejeden film. Přesto jsem po Šabachově knize sáhla poprvé. Babičky mě zaujaly samotným názvem, aniž bych věděla, o čem novela vlastně je. A zaujala mě i samotná kniha, která na obyčejném životě obyčejných lidí vykresluje svou dobu. A přece ve mně vzbuzuje mix pocitů, stejně jako samotné hlavní postavy Matěj a Alenka. Minimálně jejich bezproblémové vycestování do Anglie v době po Pražském jaru mi samo o sobě není úplně srozumitelné. Vlastně je to spíše o nich a jejich vztahu - doma i v Anglii - než o politické situaci, když odhlédnu od protiněmeckého intermezza. Mí rodiče, když žádali a nakonec dostali výjezdní doložku, aby mohli vycestovat do sousedního Rakouska, dostali podmínku, že nesmí s sebou vzít nás, tři děti. A přesně stanovený termín odjezdu a příjezdu, žádné svévolné prodlužování. U mladých lidí je to zvláštní, zejm. když Matěj, který se sám a dobrovolně vrátil do Československa, zjevně vycestoval na dobu neurčitou.

Šabach nicméně v knize příhodně trousí semo tamo poznámky osvětlující dobu, kdy se příběh odehrává, typu "Opravdu se chceš vrátit?" od cizinecké policie na Matěje při návratu zpátky domů. Četla jsem, že Šabach aktivně proti režimu nevystupoval. Taky mu bylo umožněno vystudovat vysokou, i když dálkově, a pracovat v kulturní oblasti. Na druhou stranu, někdy stačí, že sem tam kápne, než když neprší vůbec. Babičky - Marie přívrženkyně a Daniela odpůrkyně komunistů a Sovětů - nabízí úsměvné čtení. A připomínají okamžiky z doby Šabatová dospívání, normalizace, na které bychom neměli zapomínat. I charaktery postav knihy Šabach pěkně využil k vykreslení atmosféry a povahy československého člověka v tehdejším Československu, když k nám vjely tanky spojeneckých armád... "Идите домой!". Jistěže se nikdo "nelekl", neposlechl a neodjel. Jenže my se nepřestali divit. Stěžujeme si na tohleto a támhleto, ale už nedoceňujeme spousty věcí, jako třeba že se dnes můžeme sebrat a svobodně jet do sousední země atp. Tedy pokud nás tam oni ovšem chtějí. Tři a půl hvězdy, hlavně za zmíněné nejasnosti.

42 12.10.2023

Běžecký řeholník. Geniální shrnutí všeho, co Emila Zátopka představovalo. Toto lapidární označení povahy a osobnosti nejznámějšího československého běžce EZ se jeví přiléhavé nejen pro samotného EZ, ale i jeho život. Klobouk dolů před Pavlem Kosatíkem, že se pustil do tohoto životopisné úkolu. Protože život EZ není poutavý nebo příliš dobrodružný. Je především o síle ducha a vytrvalosti. O běhání. O běžci, který na běh trénuje tím, že běhá, běhá a běhá. Běžecký řeholník a v 50. letech nejlepší vytrvalostní běžec světa. Je ale jinak nesmírně zajímavé nahlédnout do duše takové osobnosti našich sportovních dějin. Nečekejte převratný životopis naplněný skandály nebo zvraty. Spíše jen samým odříkáním.

Doba, kdy začal naplno běhat, byla těžká. Nebylo maso ani většina dalších potravin. Ale EZ přece běhal. A dokonce i vystudoval s vyznamenáním. Baťa byla jeho značka. Než si EZ pod svou značku znárodnil režim. EZ sám však coby člověk z chudých poměrů novému uspořádání po válce věřil a proti tomu, že se stal Tváří režimu, štábním kapitánem Zátopkem, vlastně nic nenamítal. Pořád to ale byl duší i tělem sportovec, který po léta nenašel ve vytrvalostních bezích konkurenta. A který se, ve chvíli snah o očividnou nespravedlnost, dokázal režimu postavit. Protože on se nechtěl primárně zalíbit režimu, ale udělat radost svými úspěchy Čechoslovákům. I když v tomto svém posledním běhu nakonec nevytrval. S Danou Zátopkovou - oba narození ve stejný den - vytvořil EZ pozoruhodný pár, který pro Československo v 50. letech získal ve sportovním světě nebývalé renomé.

39 10.10.2023

Detektivka s nastupující ženou - komisařkou a s výrazným ženským rukopisem. Mizející dívky - doslova - pokládám za velmi povedené úvodní seznámení s detektivem Josie Quinnovou a budoucí komisařkou Dantonského kriminálního oddělení. On Danton vlastně není žádné malé městečko, což byl můj dojem z knihy, vyjdu-li z reálií skutečného texaského města Danton s cca 120 000 obyvateli. Nabízí tak ale dostatečný prostor pro zločinné podhoubí. Reganová nicméně nenabízí hromady mrtvol, bezuzdné násilí a potoky krve. Poukazuje na celosvětově rozšířený zločin, jehož oběťmi jsou převážně ženy a dívky. Reganová má svůj příběh hned o celé řadě postav dobře promyšlený a nepostrádá potřebnou míru napětí ani moment překvapení. Vystavěla jej na postavě detektiva Quinnové, která sice nesplňuje ideální policejní předpoklady, má však mimořádný smysl pro spravedlnost, který z ní dělá v jejím profesním okruhu výjimečnou osobnost, stejně jako její umanutost a tvrdohlavost. Vůbec to nebylo špatné uvedení do série.

50 07.10.2023

Rybář symbolizuje děsivá, temná zákoutí lidské duše. Samotná hlavní dějová linka sama přitom jakoby ustupuje do pozadí před strašidelným příběhem dávno zapomenutého rybáře z 19. století a německého profesora, který přijede do Ameriky budovat přehradu. Příběhem, pověrou, mýtem... který má odradit případné současné zájemce/rybáře od hledání tajemného místa, Dutchman`s Creek. Až na to, že, že ten děsuplný příběh si v onom bistru nevyslechne ta správná osoba, ten správný pozůstalý, zastrašovací metoda se tak jaksi míjí účinkem, protože past sklapne nad úplně jiným návštěvníkem... Počátek tohoto příběhu přibližující život dvou mužů ve fázi života, kdy tragicky přišli o svou rodinu, mě přes veškeré autorovo úsilí příliš nevtáhl. To spíš onen strašidelný, hororový příběh rybáře zahalený do metafyzična, zdá se představuje vzhledem ke svému rozsahu těžiště příběhu. Posun v čase a volné navázání v době současně pak osvětluje řadu otázek, které Rybář v oné mysteriózní fikci nadhazuje. Langan nabízí atraktivní souboj křesťanské racionality, pohanství a prastarého čarodějnického umění. Jenom jeho vyprávěcí schopnosti by potřebovaly vylepšit. Obálka je ovšem bez chybičky.

38 04.10.2023

Série s Harry Potterem začala vycházet v době, kdy jsem v knihkupectvích o regály s dětskými knihami ani okem nezavadila. A přece si ke mně příběh malého kouzelníka našel cestou prostřednictvím filmového zpracování. Obávám se, že jsem jeho osudu propadla stejně, jako mnoho milionů dalších diváků a čtenářů. Konečně jsem taky sama sáhla i po knižní předloze, i když jen do ucha. Právě Lábus tak docela otestoval mou toleranci na vypravěčský hlas Jů/a od Hele/ho, naštěstí mě neodradil. Přece je to jen ale pohádka a u té se dá udělat spousta věcí, nadto s dobrým pocitem, že práce je vlastně hrozně fajn, když jste ve společnosti HP a jeho kamarádů.

Z filmu jsem věděla, že tohle je ta nejnevinnější úvodní část života mladého kouzelníka, ta nejpohádkovější, po které budou následovat fantasy s kvázi hororovými prvky. A tak jsem si příběh HP užívala a před očima se mi odvíjely filmové scény. Kámen mudrců a první setkání s pánem zla Voldemortem, přátelství s Ronem Weasleym, Hermionou, Hagridem, Albusem Brumbálem, nebo střety s nepřístupným profesorem Severusem Snapem, kterému autorka přisoudila mix velmi silných emočních stránek počínaje nenávistí a statečností konče. Rowlingová má jednoduše velké zásluhy. Podařilo se jí vytvořit propracovaný, tajemný svět fantazie, v jehož středu stojí Bradavická škola plná nejrůznějších bytostí. A taky famfrpál, kde spolu na hřišti, přesněji ve vzduchu, hrají 3 útočníci, 2 odrážeči, 1 brankář a 1 chytač. HP, pochopitelně. Ono lítat na koštěti, hrát a bránit se před podlými útoky nejen protihráčů, ale ještě potlouků, přitom není vůbec nic snadného :-).

49 01.10.2023

Murakami vypráví příběh o tom, jaké podvědomé vzorce chování vůči druhým lidem zaujímá člověk, který je někým blízkým hluboce zklamán a zraněn, nadto zbaven možnosti proniknout pod příkrov mlčení, a tak ponechán v nevědomosti. Pro mladého člověka třaskavá směs se smrtícím potenciálem. Současně je však podceňována schopnost čtenáře tuto zjevnou souvislost pochopit, a tak se Murakami v určité fázi příběhu uchyluje k naivním a repetitivním návodným dialogům mezi hlavním hrdinou bezbarvým Cukuru a jeho starší (jak jinak) partnerkou (kdo jiný by mu to tak krásně vysvětlil). Cukuru sám sebe vnímá téměř coby antihrdinu, prázdnou formu bez obsahu a bez barvy. A je mi tím nadmíru nesympatický, v 35 se Murakamiho postava chová jako nevyzrálý ňouma, který je veden svou přítelkyní, jež se v této roli chová panovačně a vševědoucně. A ten ňouma poslouchá jak malé děcko. Uvědomuji si ale, že je to japonský román. Hlavní hrdina je mladý Japonec, který má práci svých snů, je finančně zajištěný a samostatný, a přece není schopen navázat plnohodnotný vztah neřkuli založit rodinu. Mladý japonský muž své doby?

Na druhou stranu se mi líbilo mysteriózní intermezzo s klavíristou Midorikavou v roli jakéhosi Chárona, který vnímá lidi skrze jejich barvy... a tak jsem s napětím čekala, jak se vybarví bezbarvý Cukuru. Murakami postavil Cukurovi do cesty několik kritických momentů, objasnění jejichž příčin pohánělo nejen Cukuru v jeho konání, ale i mě ve čtení. Vysvětlení jsou přitom nakonec téměř lakonická. Murakami neopomene (jako obvykle) zakomponovat do roviny mystických prožitků ani sexuální projekce. Murakami umí velmi dobře psát, přece mě některá jeho díla navýsost iritují. Existenciální román o Cukuru Tazakim, jeho 4 přátelích, potažmo japonské společnosti, kde jedinec i v davu vypadá a cítí se sám, sem do určité míry patří taky. Je to nicméně, přese všechny tyto iritanty, zajímavé čtení. I ten otevřený konec ponechává (japonskému) čtenáři naději.

40 28.09.2023

Jason Bourne ve filmovém zpracování si mě získal. A co v knižním? Ludlum zjevně napsal skvělý krimi thriller coby předlohu k napínavému, komplexnímu špionážnímu filmu. Knižní Jason Bourne však trpí přílišnou mírou detailu a repetic, kde jeden opakuje to, co jiný řekne (nedoslýchavost, nepochopení, nevíra... ať je to cokoliv, bylo to vzhledem k množství únavné), čímž autor úspěšně knihu rozmnožil o desítky zbytných stránek. Rozsah knihy tak nejde na úkor hloubky myšlenek a vnitřních pochodů knižních postav, ale téměř výhradně na tlachání. Atmosféře to z mého pohledu nepřispělo, naopak to akci uměle zpomalilo a místo nárůstu napětí u čtenáře přispělo k jeho frustraci. Teda alespoň u mě. Agent Bourne, který díky své amnézii upadne nejen do životní nejistoty, ale především do hlubokého morálního dilematu, jakmile zjistí, k čemu má instinktivní vlohy, jaké má bojové schopnosti a jací lidé se kolem něj pohybují, nicméně zůstává můj oblíbenec. Moje afinita se však týká filmového zpracování. Pokračování v knižní podobě už možná nezvládnu, jsem nicméně autorovi vděčná za knihy o Jasonovi Bourneovi coby inspirace k vynikající sérii.

40 25.09.2023

Marek Orko Vácha je nejspíš pro málokoho neznámou osobou z řad duchovenstva, i když možná méně známou než Zbigniew Czendlik, kněz původem z Polska. Oba vystupují v roli popularizátorů katolické víry, jen každý po svém. Vácha působí prostřednictvím akademické sféry, Czendlik pak umělecko-populární. Oba rovněž publikují, a to opět v duchu svého duchovně-kulturního zaměření. Vácha, který mj. hovoří o evangeliích coby sbírce paragrafů, je mi svým podáním duchovních myšlenek podstatně bližší než Czendlik, i když moc knih jsem od obou kněží zatím nečetla. Nespadám totiž úplně do kategorie hledajících, čímž se vylučuji ze skupiny primárních adresátů. Ráda si nicméně přečtu různá zamyšlení, které inspirují k zamyšlení a rozšiřování obzorů. Člověk se přece neustále vyvíjí, i když už třeba nehledá kudy a kam se ubírat na duchovní cestě. Sám Vácha nicméně toto hledání a jeho smysl relativizuje tím, že jedinec (moderní "psychonaut") vlastně nehledá duchovní cestu, ale okamžitý a silný duchovní zážitek, který se nicméně obvykle nedostaví a hledající se pouští na cestu dalšího duchovního experimentu s různými lákavými obaly tu buddhismu, tu mistra Osho nebo doktora Steinera ("christologie"). A tak se Vácha dostává k novotvaru fast-religion nabízející paralelu s fast-food/em.

Vácha se v této své publikaci odráží od ztichlé noční argentinské oblohy. Vlastně by mohl být v celé řadě jiných končin světa. Podstatou je nebát se být sám se sebou, v odlehlých koutech přírody, a umět si nejen poradit s noclehem ve stanu pod stromem nebo rozděláním ohně, ale dle mého také odolat svodům celosvětového informačního networkingu. Pouze tak se myšlenky v hlavě mohou zklidnit a člověk se může ponořit do ticha svého nitra, duše i hlavy. Andské hory jsou však jen počátkem byť právě v horách se dle Váchy duše setkává s Bohem a Váchovi slouží coby odrazový můstek pro celou řadu úvah o náboženství, víře, ateismu, hříšnosti... a jejich roli v lidské společnosti. Váchova argumentace pro váhající, pochybující a chybující je zábavně přesvědčivá, když říká, že sv. Petr, první budoucí papež, který umřel mučednickou smrtí, v Novém zákoně selhal vždy, když o něco šlo. Jidáš se po svém selhání oběsil, Petr pak hořce rozplakal. A tak oheň Krista i jeho apoštolů nakonec mohl zachvátit celý svět. Takže hříšníci, není nikdy pozdě, resp. nic (a žádný hřích) by vám nemělo bránit obrátit se k Bohu a víře, říká tímto Vácha. No jo, je to tedy na vlastním svědomí, jak říkám já. Váchova apologetika katolické víry je vskutku obdivuhodná vzhledem ke vzneseným argumentům. Věřím taky, že je i účinná, už i proto, že samotnou víru v Bohu tak trochu odbožšťuje, resp. zlidšťuje.

K dávnému uctívání Slunce dnes: "Ze školy víme, že slunce je směsí vodíku a helia, gravitací se hroutící do tvaru koule, kde probíhají proton-protonové reakce. Hořící kouli plynu není důvod mávat."

39 22.09.2023

(Tak trochu SPOILER) Horor? Thriller? Vzhledem k daným atributům ano, ale já se taky bavila, i když finále mi úsměv z tváře konečně vymazalo. Hlavně jsem ale tentokrát Karikovi všechno věřila. Kdyby se býval oprostil od průvodních sarkastických komentářů, možná by vyvolal výrazně hororovější atmosféru. Já totiž měla pocit, že čtu humorný žánr. Jenže já mám humorné příběhy ráda, takže pro mě nakonec dobře zvolená forma. Vtipné byly i hlášky, kdy se chudák hlavní hrdina - scénárista unikající z manželské krize, která je možná něčím víc, než jenom krizí - ocitá v mrazivých podmínkách odlehlé drevenice na samotě. Dobrý plán, jak prožít svátky vánoční a Boží hod. Jenže, člověk míní, a kdosi mění Karikův popis strádání ústřední postavy u mě budil pochopení a kupodivu i onen úsměv na tváři. Krom hlavní zrakové potíže jsem první část jeho potíží zažila (bolesti zlomeniny, u mě holeně na dlouho opuštěné sjezdovce, nebo omrzání vs. rozmrzání končetin, ale já měla nakonec lepší prostředky), takže vím, že takhle šílené to prostě může být. Závěr je ovšem docela originální a silný, ale i takové věci se můžou stát. Karika mi tentokrát sednul, jen štítky, pod kterými jsou jeho knihy zařazovány, bych trochu rozšířila.

43 19.09.2023

Pozoruhodné dílko, které mj. vzdává hold bratrům Karlovi a Josefovi Čapkovým. Robot totiž je a vždycky bude ve verbální rovině českým vynálezem. Ale Čapci tady stojí spíše na okraji, i když je milé, že je Vonegut připomněl, a to prosím bez sarkasmu a ironie. Tady jde totiž o roboty samotné, přesněji utkvělou představu světa zaplněného roboty Dwayne Hoovera, kterou získá po přečtení knihy jinak neúspěšného sci-fi spisovatele Kilgore Trouta. Autora dobře znám, Snídani šampionů jsem nicméně dala poprvé. A jsem tomu ráda, protože před nějakými 20 lety bych té změti postřehů, myšlenek, dějových střípků a výkřiků hlavních postav, vč. samotného autora, zahalených do kritické satiry asi velkou šanci nedala. I teď mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v postavách a s kým, proč právě takhle ta či ona postava mluví. Chtělo to maximální soustředění, protože Vonegut to čtenáři ani trochu neulehčuje. I ty textem poměrně často prostupující pornoúvahy a pornopopisy dostaly z pera Voneguta mladšího nádech kriticky sociální spíš než sexuální. Protože právě sex, či posedlost jejími atributy a jejich komercializace spadaly podle Voneguta do kontextu sociálně-kulturního úpadku americké (naší?) společnosti sedmdesátých let. Díky svému umu satiry a vtipu pak čtenáři odlehčenou formou servíruje své glosy, přičemž si bere na paškál další problémy doby jako latentní rasismus, honba za penězi, zaprodané umění, ekologie a další témata, která nelze odmávnout rukou, jako čas, kdy byla kniha napsaná. Aktuálnost tohoto 60 let starého díla je zarážející

50 16.09.2023

Historická, lechtivá románová freska. Nebo fraška? Žánr, ve kterém se VV stal velmistrem. Historická fakta nejsou podstatná, pro Vondruškovy příběhy tvoří pouze čtenářsky atraktivní kulisu, vč. středověké mluvy. Právě středověk pro něj představuje lákavou bažinatou lagunou, z níž loví jak králíky z klobouku všechny své ingredience. Čtenáře pak vodí po nevěstincích, kde se potkávají, krom počestných žen, snad úplně všichni, počínaje svými ženami neuspokojení měšťané, studenti či obchodníci a zkaženými preláty konče. Vondruška si vůbec bere na paškál katolický klérus, inkvizici a všechny následovníky Kristovy.

Hlavní postava románu Martin ze Stvolna, ctnostný syn chudého českého rytíře a původně student teologie, nakonec sám kupčí s ostatky, za což mimochodem hrozila exkomunikace, což ale VV nevyužil. Martin ze Stvolna je konfrontován se všemi uvedenými fenomény, jen coby muž není zneužíván duchovními potentáty, ale potentátkami. Co vyprojektoval VV do takové abatyše, kvůli tomu by leckterá šlapka závistí ani spát nemohla. Ale čtenář není jen baven, je taky patřičně zhrozen, a jsou to opět křesťanští "zachránci" lidských duší (ne tak těl), kdo v pojetí VV předvádí brutální, mučící metody, jak je přimět postavit se na stranu pravé víry. Člověk si rychle vybere, kudy vede pravá cesta k Bohu, pokud mu hrozí ukřižování, umučení nebo upálení. Ano, středověk byla doba temná, brutální, tíživá, plná dřiny, hladu a nemocí, doba, v níž nešlo o žití, ale přežití, doba, kdy se ženy mnohdy mohly živit právě jen prostitucí. Jenže VV se ve svých fraškách ničím jiným zdá se nezaobírá, a navíc s velkou, lascivní chutí. VV nabízí vysoce oddechovou literaturu a docela zajímavé příběhy, kvůli nimž po ní člověk občas sáhne.

39 15.09.2023