Ani svatí, ani andělé

Kniha popisuje běžné dny rozvedené zubařky Kristýny, která není spokojena se svým životem, je depresivní, nespokojená a bez jakékoliv energie a chuti něco opravdu změnit. Člověk si říká, proč nic neudělá, ale i tato nečinnost je reálně velmi krásně v knize vystižena. Odnáší to její dcera, která se snaží realitě unikat a propadne drogám. V podstatě je to asi jedna z cest, jak se "dítě" dostane na cestu závislosti. Kniha Ani svatí, ani andělé neztratila, vydané v roce 1999, vůbec nic na aktuálnosti. Knihu jsem nečetla, ale poslouchala jako audioknihu Českého rozhlasu. Když jsem ji začala poslouchat, tak mně hodně vadila vypravěčka, popisující život Kristýny. Pak mně došlo, že to přispívá k vytvoření atmosféry v životě hlavní hrdinky. Nudný a monotónní hlas, který kontrastoval, když "mluvil" někdo jiný. Ač byla natočena před více než dvaceti lety, zpracování je perfektní a profesionální. Plánuji si přečíst další knihy Ivana Klímy, jehož tvorbu jsem doposud neznala.

Ač mám IK ráda, tahle kniha mne neoslovila. Velkou část na tom nese za mne nepodařené rozhlasové zpracování, které jsem nakonec, bohužel, doposlouchala.
Z celé knihy, postav i příběhu mám nepříjemný pocit, pro jakousi nedodělanost a povrchnost, postavy na mne působily unyle a děj nesourodě držící, konec až zařážející. Nikdo z hrdinů ve mne nevyvolal emoci, abych k němu mohla přilnout, chápat ho, politovat či fandit.
Mám pocit, že autor knihu načrtnul správně, ale provedení nebylo dobré. IK umí rozhodně lepší příběhy.

Poslechnuto na ČRo ČB. Ta paní co načetla ukňouranou hlavní hrdinku tomu nasadila korunu, i když za stokrát opakované slovní spojení "můj bývalý a jediný manžel" samozřejmě nemůže. Přišlo mi to strašně plytké, předvídatelné až běda. Kdyby mi někdo nakukal, že to napsala Třeštíková, tak tomu budu věřit.

[radiokniha mujRozhlas České Budějovice]
Po letech jsem se vrátila k Ivanu Klímovi, kterého jsem ráda čítala ve věku Janky z příběhu :o)
Je to v zásadě smutné, ale zároveň lehké pero na obrovsky vážná společenská, ale hlavně lidská a rodinná témata.
Zubařka Kristýna, co všechno rozbité (ve vztazích i ve společnosti) klasicky utápí ve vinné láhvi, dceru tituluje 'dcerunka' a ona jí říká maminečko, mi šla dlouho proti srsti, ale nakonec si mě i získala ve svém životním tápání a relativně pokojně moudrým přístupem k dceři.
Závěrečný happyend a zmoudření Jany není úplně uvěřitelné...

Přesto je to klímovsky vycizelivané a inteligentní psaní, které nepřestanu mít v oblibě a na které za mě v něčem svým stylem navazuje můj oblíbený Jiří Hájíček.
Děkuji ČRo za návrat do mládí :o)

Taky poslech na Čro a líbilo se mi. Po dlouhé době setkání s knížkou pana Klímy a byla jsem překvapená, jak to bylo moderní, nadčasové a psychologicky dobře vystřižené.

poslechnuto na ČR určitě bych si to jinak nevybrala,ale bylo to dobré a k zamyšlení.Dobře načtené.

Kniha mě velmi silně zasáhla...

Tahle knížka na mě udělala silný dojem. Není veselá, ale je velmi pravdivá. Ivan Klíma tu zachytil takové to každodenní bytí – obyčejné lidské osudy, které se odehrávají někde pod povrchem, v tichu mezi lidmi, co se od sebe pomalu vzdalují.

Hlavní postavou je rozvedená zubařka, maminka, která žije tak trochu na autopilota a postupně si uvědomuje, jak se vzdálila nejen sama sobě, ale i své dospívající dceři. Skrze dceru sledujeme útěk do světa party, experimentování a nakonec i drogy, zavislost a boj s celým světem. Všechno to působí velmi civilně, bez patosu, jen s tichou bolestí a pochopením.

V knize není žádný výrazný děj ani velké zvraty – spíš to tak pomalu plyne, jako život sám. A možná právě v tom je její síla. Klíma dokáže napsat o všedních věcech tak, že se člověka dotknou.

Mně se to moc líbilo. Čím víc od něj čtu, tím víc si ho jako spisovatele vážím.

Krystýna trpí depresemi, do schránky dostává nenávistné dopisy, její otec byl komouš až na půdu, dcera fetuje, bývalý manžel pomalu umírá a ještě se objeví do té doby neznámý sourozenec. Je toho ještě o něco víc, s čím si hlavní hrdinka neví rady a čemu čelí pouze láhví vína. Život je někdy zkrátka takovej a jinej nejspíš nebude, nežli naše tělo platnosti pozbude, jak se obdobně zpívá v jedné tuze populární punkové odrhovačce. Román naštěstí není žádná velká depka, není bezvýchodný, nabízí řešení, je plný sarkastického humoru, životních moudrostí a hlavně se dobře čte. Mohu ho jen doporučit.
Citace: V noci jsem se furt bála usnout a všimla jsem si, jak se bába vykradla, a za chvíli přiletěli dva netopýři a pověsili se na lustr, a ten větší, to byla vona.
Já vstala a běžela za sestřičkou a vona byla tak hodná a šla se mnou. Vždyť tu žádný netopýři nejsou, řekla mi, jen se dobře koukni!
Já se dobře koukla a voni tam vopravdu už neseděli, zrovna totiž vodletěli, lustr se ještě houpal.

V roce svých 90. narozenin Klíma v jednom rozhovoru uvedl, že "Všechno, co jsem potřeboval napsat, jsem napsal. A abych jen tak žvanil, na to je tady dost jiných." A tak přestal psát. Dokonce už o několik let dříve. Rozumím mu. A přece mi to je sobecky trochu líto. Protože jsem objevila vynikajícího spisovatele a novináře. Ano, byl i komunistou, jenže pak metařem a disidentem. Myslím, že se očistil mnohem víc než mnoho jiných. A zmoudřel, čímž svůj nesporný intelekt znásobil.

Ani svatí, ani andělé představuje především sondu do duše ženy a dívky, byť v knize jsou i mužští představitelé. Je s podivem, jak se Klíma dokázal vcítit do obou. Ač je mi tento typ žen spíše cizí (nemstím se a ani netrpím depresemi tak, abych se ničila), tak mě zprvu obě postavy - matka i dcera - dost iritovaly. Klíma ale dokáže být velmi přesvědčivý, a já měla pocit, jako bych se ocitla v reality show a nahlížela téměř proti své vůli do nejniternějších úvah a prožitků hlavních postav. Klíma sám přiznává, že láska jej zajímá více než politika. To je fér, a navíc o tom umí výborně psát. Svatí či andělé, milovaní či nemilovaní, milující nebo ubližující... já jsem spíš na tu politiku, ale Klíma mě dostal a velmi ráda si jej příště dám znovu. Sic už nepíše - na odpočinek má plné právo - ale napsal toho tolik, že budu mít dost příležitostí se s ním lépe seznámit. Naše první rande dopadlo na výbornou.

"Nikdo z nás není ani svatý ani anděl"

Co naplat, mám pro Klímu slabost. Jeho knihy , ač s obyčejnými hrdiny a obyčejnými příběhy, mne neobyčejně zaujmou. Tak stejně tahle. Dobře napsaná, čtivá, přesto nechybí hlubší psychologický pohled na život a jeho nesnadnost, na všednodennost.

Přihlédnu-li k faktu, že knížku napsal muž, tak klobouk dolů, velice dobře zpracovaná postava Kristýny. Ač se jedná o vcelku všední starosti, které prožívá sem tam každý, možná proto je to tak uvěřitelné, tak ....Blízké!

Tuto knihou jsem poslouchala jako audioknihu a za mě super. Dala jsem jí skoro na jeden zátah. Bavilo mě to, zajímavý příběh a skvělá interpretace.

Ivan Klíma opět nezklamal. Zaujal mě svým stylem psaní hned na první stránce a vydrželo mi to až do konce knihy. Je zde popsán obyčejný život plný neobyčejných zvratů.

Audio.
Další velice příjemné překvapení, které bych neotevřel nebýt čtenářské výzvy.
Neuvěřitelně civilně napsaný příběh o takových těch běžných starostech života, když nemáte žádný zásadnější cíl, žijete jinak než jak jste si představovali v pubertě, vaše děti vám nastavují zrcadlo a přidělávají starosti tím, že třeba berou drogy a vy jste nucení dělat těžká rozhodnutí, o tom, že mladší milenec znamená nový úhel pohledu, ale že nikde není psáno, že se jím musíte začít řídit, o tom, že i když je někdo váš bývalý, nemusí to nutně znamenat, že ho budete ignorovat případně že vám na něm přestane záležet a tak..

Audio. Díky čtenářské výzvě....zajímavé zamyšlení....říkala jsem si, jak tohle asi dopadne....a můj pocit je, že to nedopadlo nebo domysli si sám :)

Život dokáže člověka pořádně semlít. Hlavní vypravěčkou je Kristýna, ale důležité momenty autor ukazuje z pohledu více aktérů, takže je krásně vidět, jak stejnou událost můžou lidé vnímat odlišně. A opravdu skvělý je styl vyprávění. Je přirozený, různý pro jednotlivé postavy a u Kristýny je plný zajímavých metafor. Bez nejmenšího problému jsem se do příběhu vžila a prostě jen chtěla číst dál. Navíc se v knize promítá i naše nedávná historie a to krásně nenásilnou formou. Nemám nic, co bych knize vytkla.

Zajímavý, suverénním způsobem napsaný, komorní příběh. Společenská témata do děje vstupují nenásilně, takže si jako čtenáři ani neuvědomujeme, že při sledování osudu Kristýny dostáváme dost podnětů k přemýšlení o době nedávné i dávnější - a o tom, jak na nás stále dopadají stíny vlastní minulosti a jak zasahují do rodinného osudu i přes víc než jednu generaci.
Já jsem poslouchal jako audio adaptaci (příjemně namluvenou, mimochodem) a „zkonzumoval“ jsem ji velmi rychle, protože Ivan Klíma dokázal Krystýnu a její trápení zobrazit tak uvěřitelně a poutavě, že ve mně vyvolával zájem o další vývoj děje a touhu dozvědět se, jak to celé dopadne.
Slabší - z mého pohledu - byla část, kterou vyprávěla Kristýnina dcera, zde jsem měl pocit, že vyprávění je trochu umělé, jazyk mladé generace i motivace Jany se mi nezdály moc věrohodné.

Po delší době jsem si zase přečetla román od Josefa Klímy a přestože to nebylo veselé čtení, byla to skutečná literatura. Příběh ženy, která si pracně hledá své místo v životě mě zaujal svou opravdovostí a velmi otevřeným líčením situací, které zná asi každý z nás. Ne vždy se všechno v životě daří, ale přesto je třeba hledat pěkné okamžiky a být připraven i na nenadálé situace. Škoda, že je tento velmi dobrý autor dnes trochu opomíjený. Myslím, že i dnešní generaci má stále co říci.