rebellda komentáře u knih

Neskutečně mě mrzí, že musím dát horší hodnocení, než jsem původně zamýšlela. Míše fandím dlouhodobě a otázka alkoholismu mezi "normálníma" spořádanýma lidma, do kterých byste to neřekli, je takový tichý zabiják, že je jedině dobře, že se o tom otevřeně mluví. Co skutečně oceňuji, je upřímnost autorky. Ohledně všeho – jak toho, do čeho spadla, co při alkoholismu vyváděla, tak rodinných vztahů, a to v nejsurovější podobě – ne každý dokáže psát o sebevraždě rodiče nebo domácím násilí. Taková kniha může spoustě lidem otevřít oči a na trhu chyběla. Co mi ale trošku vadí, je jednak již zmíněné opakování postů z facebooku a deníku, tak poslední část autorčina příběhu, která je nejdelší, ale přitom (krom nešťastné smrti rodiče, která je opravdu velmi smutná a za to, že to zvládla, jí patří stejně velký obdiv jako za to, že s alkoholem sekla) je spíš o taxativním výčetu toho, co se potom stalo, i když mi to tak zajímavé nepřišlo. Já si upřímně myslím, že „gró“ knihy mělo být spíš v boji, konec mi přišel utahaný a zdlouhavý, a byl na něj kladen příliš velký důraz, ale přitom se to stále opakovalo - s manželem jsme nekomunikovali, nechtěl mi půjčovat dceru, nevěřila jsem, jaký velký úspěch blog má. Přišlo mi to, jak kdyby se s těma posledníma událostma nesmířila a omlouvala své a naprosto nepřijatelné chování svého muže. Nic to ale nemění na tom, že moc autorce fandím v její práci i v osvětě, která je skutečně potřeba, a doufám, že se jí bude už jen dařit.

1 03.02.2020

Oceňuji nápad mít hmatatelnou vzpomínku na dětství. A ve finále bych své téměř vrstevnici spoustu neduhů odpustila, protože jsem jí od začátků na facebooku fandila, kdyby jich nebylo TOLIK. To, co odpustí instagramový feed, bohužel v tištěné formě nefunguje. Ať už jsou to některé nekvalitní fotky, které ve velkém formátu čtverečkují, nebo nahodilé "vyblití" všech informací, na jehož konci sedím a přemýšlím, co jsem si vlastně měla odnést. Celé to na mě působí, že byla kniha šitá horkou jehlou tak, aby šla na pulty před Vánoci, a proto unikly nejen překlepy (a to i v názvech kapitol na několika stránkách!!!), tak nesourodost "vzpomínek", kdy někdo namísto na devadesátky vzpomíná na očividně post-mileniální dobu, a někdo nostalgicky zabrousil až do revoluce a komunismu, a v neposlední řadě neatraktivitu typografie, kdy některé vzpomínky končí na půli stránky a namísto fotky, která by podtrhla dobu, osobnost, fenomén, si mohu prohlížet bílé nic. A to nemluvím o tom, že jsem si u spousty vzpomínek řekla - aha, a proč zrovna tento člověk dostal prostor? Zbytečné bylo také neustálé strefování se do neduhů doby dnešní, ať už v podobě "zas ten Babiš", nebo "haha, ti hipsteři jsou ale trapní co" - díky tomu přišla kniha o svou nadčasovost. Mám takový pocit, že autorce k dobrému úmyslu chyběl silný tým a um, který by vzpomínkové retro knížce dal punc toho, že bych ji jednou ráda ukázala dětem, jak jsem vyrůstala. Takto si odnáším jen silné zklamání. Když porovnám s podobně nostalgickou InTyMně od M. Lukášové, jsem na úplně jiné úrovni zážitku, a to bez obrázků.

11 30.01.2020

Druhá knížka, kterou od Zibiho čtu. Oproti jeho cestě mezi buddhisty a komunisty mi přišla o něco slabší, nicméně stále velice pozitivní a vtipná. Děkuji za přísun lidskosti a příjemnosti a především důvěry v dobrotu lidí.

3 29.01.2020

Myslím, že se málokdy v druhém díle podaří vyrovnat kvality prvního, Martinovi se to ale povedlo. Navíc z jeho příběhů cítím větší vyrovnanost, nadhled a snad i lepší pocit z toho, co dělá. Držím mu palce do budoucna, aby se z toho jednou nezbláznil, a opět knihu doporučuju - jak těm, kdo s dětmi pracují, ale možná o něco víc těm, co nechápou, jak někdo může s dětmi pracovat.

1 07.01.2020

Velice emotivní a intimní čtení. Líbila se mi zápletka a způsob, jakým se časová linka k sobě blížila, způsob vyprávění autorky, ale nelíbil se mi příliš konec. Chápu, že ne každý příběh musí mít happyend s usmířením, ale takto mi přišlo, že mi chybí jedna kapitola. Chtěla jsem vědět, co si Svatopluk s Blankou řekli, zároveň jsem měla pocit, že především Bohdaně by prospělo zjistit, co vedlo k otcově povaze a vztahu k ní. A hledání příbužných na magickém facebooku mi přijde jako cheating, hluboce pod úroveň jinak chytrých příběhů paní Mornštajnové.

6 04.01.2020

Velice těžký rozjezd. Moc jsem nechápala, proč bych měla číst o dětství cizího člověka, nicméně čím víc jsem se začítala, tím víc jsem měla pocit, že to je mé dětství. Mé vzpomínky. Mé pošramocené sebevědomí prvním vztahem s debilem. Obdivuji za tak rozsáhlý "striptýz" osobnosti, starostí, problémů, nejistot. Intimita z názvu naplněna na 100 %. Moc děkuji za příjemný flashback, ale i náměty k zamyšlení, a přeji jen to nejlepší.

2 19.11.2019

Panda je mnohem lepší, než Markétina prvotina Losos v kaluži. Už se mnohem více vypsala, příběh má spád a zajímavé zápletky, jednu hvězdičku dolů ale dávám za takový všelijaký konec (i když oceňuji, že je značně originální a rozhodně nečekaný) a občasné příliš klišé situace s milenci a setkáními po x letech. Moc se mi líbil popis Tereziny psychiky a jejích problémů, které na konci dostanou své pojmenování a vysvětlení. Nevím, jestli to je tím, že jsem věková vrstevnice, nebo autorkou, ale dokázala jsem se do ní vcítit a zžít s jejími problémy.

07.03.2019

Po přeslazených Okamžicích štěstí příjemné překvapení. Tentokrát ne tak klišoidní, sice očekávaný konec, ke kterému se ale nehnalo takovým trapným tempem, jako v Okamžicích. Škoda konce, přišel mi trošku uspěchaný, a klidně bych si přečetla ještě nějakou výzvu čtveřice :) Přečteno za tři dny v metru.

2 26.02.2019

Číst jsem začala od Veroniky a jsem ráda, že jsem tak udělala. Její část byla méně záživná, než Jáchymova, a proto byl Jáchym příjemným překvapením. Takle: pan Hartl píše záživně, čtivě a vtipně, nápad s dvěma příběhy z dvou stran je skvělý a bylo zajímavé sledovat, jak se některé linky dokážou spojit, ale příběh dostává dost na frak. Jednak je vidět především u Veroniky, že to psal muž (spoustu výrazů takle ženy nepoužívají), a jednak to na mě bylo všechno moc velká pohádka a náhoda. Náhoda, že Veronika obsluhovala Kellnera. Náhoda, že Jáchym potkal Amy. Náhoda, že Veronika potká milence mámy. Náhoda, že jim v igelitce vrah jejich rodičů donese balík peněz. Konec obou částí byla příliš velká červená knihovna, a u orgasmu, kterého postavy dosahují ve stejný okamžik, jsem i v metru protočila panenky. Jako oddychovka super, ale na mě to bylo příliš neuvěřitelné. Nicméně určitě dám panu Hartlovi ještě šanci, protože jeho styl psaní je čtivý a příjemný.

3 18.02.2019

Stejně jako ostatním, i mě dělalo problém se začíst. Dlouho. Knížka je hodně protkaná pohádkovým světem, což mi moc nevyhovovalo, ale jakmile si člověk zvykne a přejde prvních cca 40 stran, polapí ho a nepustí. Něco jako Muž jménem Ove - rozpláče, pobaví, potěší, donutí k zamyšlení. Nádherné, dojemné (i když Cimrmanovský konec, kde je vidět, kdo všechno je se všema příbuzný... ale co, jak říkala Elsa, je to holt pohádka :)))

5 10.10.2018

Já teda asi půjdu proti proudu a řeknu, že mě příběh moc nezaujal a místy mi bylo až nepříjemné ho číst (a to jsem rozhodně velmi tolerantní vůči jakýmkoliv odchylkám od normy). Znova ji číst rozhodně nepotřebuji.

1 27.04.2018

Rozhodně nejsem žádná světoběžnice a cestovatelka, která vyhledává dobrodružství a adrenalin. Ale přesto mi kniha otevřela srdce a já s nadšením sledovala kroky Ládínka a doufala, že se mu na jeho cestě přihodí opět nějaká zajímavá historka, a večer jsem ve své posteli tajně litovala, že nespím někde pod bagrem. Doporučuji si po přečtení nalézt profil Ladislava na facebooku a projet fotky, které zážitek z knihy umocní. Oceňuji, že kniha měla také nějaký (i když menší) climax a není to tedy jen pouhé vyprávění - byl jsem tady, pak jsem byl tady, a pak jsem byl tady. A za Kokořín na konci nejde dát jinak nař pět hvězd :)

8 07.01.2018

Příjmená oddychovka, ale přiznám se, že jsem čekala víc. Markétu dloho sleduji na sociálních sítích, takže je mi styl jejího psaní i humoru sympatický, ale zde mi přišlo, že ačkoliv měla skvělý nápad, tak to ke konci podivně splácala a uspěchala. Mohla celý příběh více rozvést a vy byste si neodnesli pocit, že vlastně nevíte, co tím chtěl autor říct. Přesto věřím, že pokud se spisovatelství bude dále věnovat, tak se máme na co těšit.

4 07.01.2018