Rade komentáře u knih

Hodně dobré! Vtipné takovým mužským občas drsným způsobem a tu a tam promíchané s občas odlišným - pro kluka nepochopitelným - světem holčiček a dívek; samozřejmě přidaná hodnota za retro socialistickou atmosféru, pro mě tím lepší, že jsem tu dobu prožila a ve spoustě situací se poznávala a vzpomínala. A střípky pravd o soužití muže a ženy platí bez ohledu na dobu stále…
(S Pelíšky nesrovnávejte, pak si to hodně užijete.)
*
„Když něčí žena se smíchem líčí, jak její idiotský manžel doma cosi nenapravitelně zničil, ostatní přítelkyně volají: ,Ten je milej!‘ jako kdyby naproti nim neseděl úplně neschopný maník, co má obě ruce levé, ale nějaké zvlášť roztomilé štěňátko se sametkou na krku.“
*
„Co já pamatuju, kreslily holky pořád jen princezny. Vlastně ne princezny, ale jednu a tu samou princeznu. Byla to jakási Barbie oněch časů.“
-------------
Holčičí malování princezen? No jasně! Akorát ty moje měly bachratější sukýnky, byly vybavené hradem na kopci, ke kterému se vinula klikatá cesta a pozor! Vždy jsem měla na obrázku dvě princezny, jednu hodnou (blond vlásky, světlé šatičky, úsměv na rtech) a jednu zlou (černou, zamračenou). A aby bylo ještě jasnější, že je hodně, ale opravdu hodně zlá, namalovala jsem jednou na vlajku na jejím hradě hákový kříž. Jako symbol toho nejhoršího zla. Měla jsem být pochválená, ne? No, nedovedete si představit tu hysterickou scénu, kterou mi (soudružka) učitelka v družině udělala. Ta hrůza! Áááááá! Cos to namalovala???? Přeškrtat, zahodit, zničit!!! Cítila jsem to tenkrát jako velkou křivdu, stála jsem přece na té správné straně, ne…?

52 15.12.2022

Trochu detektivka, trochu román o vztazích a schovaných kostlivcích ve skříni. Plus za Šumavu a kraj na pomezí vojenského újezdu Boletice.
Pohled na vztahy – a to zejména vztahy mezi ženami – ženskýma očima. Kontrast mezi životem ve městě a na vesnici.
Na mě tam bylo těch kostlivců v rodinných skříních a propletených vztahů z minulosti až dost. Na druhou stranu zajímavá informace o slovenských osídlencích Šumavy z Rumunska. Zpočátku sympatická lehce strašidelná atmosféra postupně ustoupila řešením vztahů. Trochu mi připomnělo knihy Anny Sedlmayerové.
Četlo se docela dobře, člověk si četbou hlavu moc nezatíží, nicméně vztahy v současnosti trochu klouzaly po povrchu. Žádná až tak velká dramata, jak by se zdálo podle obálky i názvu; víc nechci psát, abych nevyzrazovala děj, pointy a rozuzlení. Čteno po Hájíčkově Rybí krvi a Ishigurově Vybledlé krajině s kopci, takže díru do srdce mi to nevypálilo, nicméně, abych nebyla nespravedlivá, zručně napsaná oddechová literatura se zajímavým závěrem, doporučuju tomu, kdo se nechce četbou příliš stresovat…

48 12.12.2022

Tentokrát mě autor překvapil.
Jak se Selským barokem, tak se Zloději zelených koní jsem měla trochu problém, skvělá témata, ale tak nějak nevyužitá. Ani jedna z obou knih mě nijak zvlášť nechytla. (Přitom problematika vystěhování sedláků v 50. letech se mě přímo dotýká, takto byl z rodného statku vystěhován, na čas zavřen a o veškerý majetek připraven můj dědeček …)
Rybí krev mě naopak chytla moc, téma stejně výborné, zajímavé, a provedení - prostě hodně dobré. Problematika likvidace části vesnic nebo i celých vesnic z důvodu výstavby Temelína a přehrady Hněvkovice, skvěle vystižená atmosféra 80. let, uvěřitelné postavy, uvěřitelný děj, uvěřitelné dialogy. Líbilo se mi. Až jsem se divila, že všechny tři knihy napsal stejný autor. První dvě přečtené knihy mi hlavou jen tak prošly, tady mě to opravdu zasáhlo.
Forma návratu hlavní hrdinky do mládí se dvěma časovými rovinami mi vyhovovala; možná i proto, že už nejsem mladice a sama se v poslední době často ve vzpomínkách vracím a řeším události dávno minulé. Mladému člověku možná tohle trochu drhne…
Říkala jsem si, Hájíčka zkusím potřetí a naposledy, teď už pokukuju po Dešťové holi.
Na plných pět to sice úplně není, nějaké menší výhrady bych měla, ale přidávám, protože mě to opravdu chytlo za srdíčko. Během četby jsem googlila o Temelínu, o zatopených vesnicích a zlikvidovaných obcích, hledala staré mapy a porovnávala krajinu před a po… Přiznávám, vůbec jsem tuhle problematiku neznala.

51 08.12.2022

Můj třetí Ishiguro (Soumrak dne, Neopouštěj mě).
Pro mě nejdepresivnější. Ten tajný příběh, co běží skrytý pod řádky, je tu zase; k tomu ale pro mě přibyla až hororová atmosféra skrytá pod zdvořilou japonskou náturou. Nebo je to jen hra na zdvořilost, kterou ve skutečnosti autor kritizuje? Smích nahrazující rozpaky nebo nesouhlas, úklony nahrazující nedůvěru, zdvořilá slůvka nahrazující nechuť, nebo dokonce nenávist?
Příběh tady plyne jako ponorná řeka, jen tu a tam se vynoří na povrch, a pak se nám zase skryje. Hodně věcí naznačeno, hodně věcí zcela utajeno. Něco si domyslíme, něco nám zůstane navždy skryto. Navíc se děj neodehrává jen ve dvou časových rovinách, ale vzpomínky Ecuko neuspořádaně skáčí i v poválečném Japonsku, stejná scéna je popsána, pokaždé trochu jinak, na začátku i na konci.
Těmi zlověstnými, opakujícími se, na první pohled nedůležitými náznaky, které ale naberou později jiné, drásavé souvislosti, mi autor připomněl našeho Ladislava Fukse.
Čím víc jsem o knize přemýšlela, tím víc nabývaly na významu ty drásavé, napůl skryté události, tím víc mě kniha zpětně děsila. A přitom je to většinou takové zdánlivě milé, zdvořilé, přátelské; ty hrůzy se objevují jen tak mimochodem….
Asi jsem měkká, ale tahle kniha mi zabrnkala na nějakou skrytou strunu.
*
„Co to máte v ruce“, zeptala se.
„Nic. To se mi cestou zachytilo za nohu.“
„Ale co to je?“
„Nic, nějaký kus starého provazu. Co tady děláš?“
„Nevezmete si koťátko?“

44 05.12.2022

Sociopatický vědec Theo Cray už to trochu přehání a chvílemi jsem měla dojem, že sociopatickými rysy netrpí jen Theo, ale trošinku i autor téhle knihy.
Téma je určitě zajímavé, virová problematika chytne o to víc, že jsme zažili koronavirové období, takže autor se nevědomky trefil do tématu časově hodně těsně, za to palec nahoru.
Nicméně neustálé probírání předchozích vražd z minulých dílů s přesahem do dílu současného asi moc nepotěšilo ty, kteří první dva díly nečetli, a nepotěšilo ani mě, protože detektivky zásadně zapomínám, je to už nějaká doba, kdy jsem oba díly četla a nesplňuji autorovy předpoklady, že se třesu na další díl, jen co dočtu poslední stránky dílu předchozího. Možná bych pak ten přesah ocenila víc. Co mě v minulých dílech bavilo - to střídání vědeckého myšlení a honby za vrahem - se mi tady drobilo do nekonečných konverzací a postrádalo napětí a větší „drajv“. Léčka na Řeznickém potoce byla na mě už moc.
Konec rychlý akční s malým vtípkem v závěru; tuším, že se vše bude podrobně probírat v dalším díle, ale nějak nemám už chuť na tuhle hru přistupovat.
Theo byl fajn, pobavil svým zcela originálním přístupem k hledání vrahů, ale třikrát tak akorát…
*
„Každá teorie, která není podložená dostatečnými důkazy, je pitomá.“

35 02.12.2022

Životopis australského logopeda Lionela Logue, kterého známe z filmu Králova řeč. Do té doby téměř neznámá osoba se stala po úspěchu filmu středem zájmu a vnuk Lionela Mark Logue, který spolupracoval s autory filmu, se pustil do hledání rodinných dokumentů, pátrání po rodinné historii a sepisování dědečkova životopisu.
Výsledkem je zajímavé, i když možná občas trochu suchopárné vyprávění o životě Markova dědečka Lionela s prolnutím s životopisy jednotlivých tehdejších členů královské rodiny a taky s evropskými dějinami, což nabírá na zajímavosti především od okamžiku, kdy se vévoda z Yorku (princ Albert, zvaný Bertie) po abdikaci Edwarda VIII. stane králem Jiřím VI. a brzy nato vypukne 2. světová válka.
Občas je to čtení až úsměvně loajální, jak v rámci vlastní rodiny, tak v rámci Koruny a tehdejšího britského impéria, ale asi nelze očekávat opak. Může oslovit toho, kdo má rád evropské dějiny 20. století a historii britské královské rodiny, příliš vzrušující čtení ale nečekejte. Oproti filmu je to ale nepřikrášlená skutečnost.
Pro našince zajímavý předválečný postoj krále Jiřího VI. a jeho manželky, kteří podporovali politiku appeasementu a vstřícnosti ústupkům Hitlerovi, v politické krizi na začátku války upřednostňovali premiéra Chamberlaina a lorda Halifaxe oproti Churchillovi. Teprve během války pochopili, že agresorovi se ustupovat nemá…

K obálce: Použití fotky z filmu a lživého nápisu 'Předloha k filmu' je bohužel marketingový nešvar; mě takto naštvala obálka knihy „Jan Masaryk“ autorů Pavla Kosatíka a Michala Koláře (vydání z r. 2016), kde obálku zdobí Karel Roden, převlečený za Jana Masaryka, přičemž životopisná kniha, mimochodem výborná, nemá s filmem Masaryk společného kromě Jana Masaryka vůbec nic, tím méně s hercem Karlem Rodenem.
Ale takovéto triky vydavatelů knihy holt asi prodávají…

35 29.11.2022

Po zklamání se Smrští a částečně s Propastí zase Karika, který mě oslovil.
Působivý, nejednoznačný, lehce morbidní a strašidelný tím zvláštní způsobem, kdy se text propojuje s naším podvědomím a nastíněné děje a knižní situace nám najednou zmáčknou nějaké tajné vnitřní tlačítko a cítíme znepokojení, strach, očekávání příštích hrůz, které třeba ani nepřijdou, nebo jsou jen naznačeny.
V Karikových knihách mě baví to propojení skutečností, reálných událostí, konkrétních, podrobně vylíčených lokací s tou vyfabulovanou nadstavbou. Tohle mi přijde až geniální, nic nepůsobí tak znepokojivě, jako strašidelné či mysteriózní děje v konkrétních nám známých místech. Plus za slovenské hory, prostředí, které částečně znám, takže o to působivější.
S bytovkami v ružomberské čtvrti Malé Tatry na úpatí Čebratě jsem se seznámila už ve Strachu a musím přiznat, že málokteré místo z četby (a to ho znám jen prostřednictvím Karikových knih a Street View) ve mně vyvolává takový pocit ohrožení. Přitom nic na první pohled strašidelného, bytovky ve městě, na hezkém místě, v zeleni, u lesa... A přesto to až neuvěřitelně funguje. (Jen si tak říkám, čtou zdejší obyvatelé Kariku? A co tomu říkají?)
Překvapilo mě, jak autorovi sluší povídky, navíc povídky zvláštně propojené, někdy logicky, někdy trochu absurdně, někdy tam něco drhne a říkáme si, tohle asi nepasuje. Ale i to mi přijde fajn, protože určitá nelogičnost, očekávání, které se ale zvrtne úplně jiným směrem, bývá základem strachu a obav.
U Karikových příběhů je potřeba jít autorovi naproti, pokud si jen sednete s knížkou s pasivním očekáváním, jak se autorovi podaří vás postrašit, nebude to úplně ono.
Ale!
Vedle chvály přece jen výhrady:
Víc mě chytil Hlad, a to nejen proto, že jsem ho četla v rámci souboru jako první.
V Žízni mi prostě dvě poslední povídky drhly. Povídka Teufelsloch, která se tváří spíš jako dokument s podrobnými deníky, dopisy, maily (to vše nepravděpodobně i v přímé řeči) a aktuálními komentáři autora, měla být zřejmě jakýmsi skutečným „důkazem“ hrůz kopce Čebrať. Ale tady už to na mě moc nefungovalo, moc konkrétní, moc jednoznačné. Stejně tak závěrečná Žízeň se mi zdála polopatická a vysvětlující a možná i té krve tam bylo moc. U Kariky pro mě platí, a to se týká i jeho nehororové beletrie, že někdy méně bývá více.
Ale celkově hodnotím celý dvojitý soubor povídek jako dost povedený.

38 25.11.2022

Třetí příběh série, čtu postupně.
Plusy: Dvojka Poe a Tilly je fajn, uvěřitelná a lze jí opravdu fandit, oceňuji dokonale popsanou atmosféru anglické Cumbrie a Furnesských ostrovů. Líbí se mi postup od indicie k indicii a baví postup, kdy Poe přichází takovým geniálně intuitivním způsobem k odhalením souvislostí. Stejně jako v minulém příběhu palec nahoru za fabulace, které navazují na skutečné události (tady i u nás známá Modrá velryba).
Mínus za trochu krkolomně vystavěný detektivní příběh a ještě krkolomnější pointu; ale ano, není to rekonstrukce skutečného případu, ale smyšlená detektivka, která chce pobavit, zaujmout, ohromit, poděsit, takže proč ne. Ale na mě přece jen moc vykonstruované.
Celkově jsem si ale četbu docela užila a na dalšího Poea a Tilly se těším.

(Pobavila dost častá představa mužských autorů, že těhotenství je těžké onemocnění s děsivými příznaky téměř k nepřežití… :) )

Ještě dovětek mimo hodnocení:
Zatímco v minulém díle vulgární slova v přímé řeči jen pršela, tady je slovník až dokonale korektní a slušný. Což je dost zvláštní a u série hodně překvapivé. Přemýšlím, zda se autor „napravil“, a nebo je to věc odlišného překladatele…. ?

39 20.11.2022

Naprosto autentická atmosféra pozdní normalizace a celého toho marasmu, kdy už skoro nikdo nevěřil ničemu; tu a tam přetrvávající dávné ideály, či spíš iluze brutálně rozervala sovětská okupace v srpnu 1968. Obrázek šumavského ospalého městečka ve dnech mládežnického setkání, s tím vším lživým jásavým pozlátkem a přetvářkou. Přehlídka uvěřitelných vztahů, kdy na povrch vyplouvají ty nejrůznější lidské povahy - hrabivost, závist, strach, kariérismus, ale občas taky slušnost a lidskost.
Plus za Václava Havla, Vasila Mohoritu a Davida Jana Žáka, i za anglického prince Williama, ale jiného, než kterého dnes známe, přiznám se, že jsem o něm vůbec nevěděla Malinké minus za Evu - správně Věru - Špinarovou.
Dala bych asi čtyři hvězdy, ale pro tu skvěle vystiženou atmosféru (já bohužel ty časy pamatuju) a taky pro opravdu působivé psaní, které ani trošku nešustí papírem, což u našich autorů/autorek bývá někdy problém, přidávám tu poslední hvězdičku. A možná i proto, že autor zřejmě není úplně na výsluní v tom zástupu současných českých spisovatelů/spisovatelek. Anebo jsem si ho prostě jen nevšimla, což by byla škoda.
*
„Už za chvíli se od hotelu Zlatá hvězda vydá slavnostní průvod a bude pokračovat projevem Vasila Mohority na vimperském náměstí.
Z amplionů budou prskat pochodové písně a pionýři a svazáci budou s mávátky a vlajkami před světly televizních kamer hledět k obloze, na které stříbrné stíhačky nakreslí souhvězdí, z nichž se čte budoucnost v zemi, ve které včera znamená okupaci a zítra taky.
A až rozzářený svátek SSM pohasne, promění se Vimperk zase v zapomenutou díru Šumavy, kde se bude chlastat, ničit státní majetek a nadávat na Pražáky a komunisty.“

39 09.11.2022

Spíš zklamání.
Zhruba první polovina se mi líbila, obsahovala totiž příslib, tajemství; příběh byl zajímavě vygradován, ženě, skrývající svou totožnost a utíkající před zločinným gangem, jsem fandila.
Jenže nakonec se z toho vyklubal neuvěřitelně překombinovaný spletenec, který mi nechtěně připomněl cimrmanovské zápletky…
Hodně mi vadilo, mimo jiné, že hlavní hrdinka v závěru vždy na něco přišla, něco odhalila…, ale čtenář se nic nedozvěděl, sledoval děj bez souvislostí, které nechápal, jen trpně čekal na konec, kdy bylo - snad - vše vysvětleno. Mě ten konec tak otrávil, že už jsem se ani nesnažila vše do detailů pobrat…
Škoda, autorčiny detektivky Pět, Slepí ptáci i Stín jsem považovala za výborné, tady se to v závěru hodně pokazilo, aspoň pro mě. Navíc je ukončení takové polovičaté a až příliš navádí k četbě pokračování, do něj se ale už pouštět nebudu.

Jen drobnost, netuším, zda jde o mizerný překlad nebo nepozornost autorky: Pozvání do kavárny na italskou kávu, objednání "kapučína", přičemž obsluha po chvíli servíruje šálky čaje. Ale za chvíli se zase mluví o pozvání na kávu...

30 04.11.2022

Osvěžující oddechovka, rozjíždějící se zcela nenápadně a pokračující jako smršť nečekaných situací, kdy si říkáme, tak kam až…? Vtipné tím věcným suchým humorem, který mám tak ráda, s prvky lehké nenápadné absurdity. A který celý detektivní příběh posouvá úplně jinam.
Moc jsem nečekala, ale za mě dobré, pobavilo!
*
„Dívám se na pohovku. Je moc krátká. Je bytelná a určitě měkká, ale příliš krátká. Potom si ji v duchu srovnám s místem, kde bych spal, kdybych nestihl utéct před sekerou. Rázem vypadá dobře.“
*
„Udělal jsem pár chyb, vím to. Ale přesto si nehodlám nic vyčítat. V takové situaci jsem poprvé: nejsem zvyklý ukrývat mrtvoly nebo likvidovat důkazní materiály. Situace je pro mě nová a překvapivá. Totéž platí pro celý život, jak jsem hořce poznal. Všechno se děje poprvé a naposledy.“
*
„Trochu mě mé myšlenky vystrašily. Říkám si, že člověk neví, co má v hlavě, dokud ho to nenapadne.“

37 30.10.2022

Detektivní příběhy Jiřího Březiny mají vzestupnou úroveň. Nejsem si úplně jistá, zda je takto podaný příběh reálný, ale každopádně se čte dobře. Několik samostatně rozpracovaných linek je teď kurzu, tady jde navíc nejen o různá místa, ale pokud jsem to dobře pochopila, i odlišný čas. Ale poskládané je to celkem povedeně, i když zpočátku poněkud tápeme a občas se prodíráme poněkud rozvleklým čtením.
Konec je takový rozplizlý, ale ono to tak v životě bývá… Jako čtenářka detektivek mám ale raději konce se zadostiučiněním, na druhou stranu oceňuji věcný a celkem nesentimentální přístup.
Pro českou detektivku dávám ale přece jen palec nahoru.

41 29.10.2022

K četbě můžete přistupovat dvojím způsobem: Budete hlídat každou nelogičnost, nepravděpodobnost, tedy zejména v úvodu, protože pozdější děj v lese nemá samozřejmě s pravděpodobností a uvěřitelností nic společného.
Nebo nebudete nic řešit, protože si budete chtít četbu užít; pokud hledáte chyby nebo logiku, budete mít od příběhu odstup a neužijete si to ani trochu…
Já se vydala takovou prostřední cestou. Parta mladých lidí, vydávajících se vstříc letnímu dobrodružství na chatě v lesích, musela být s ohledem na další děj rozporuplná, logicky musel být každý jiný, charaktery vyhraněné a vztahy ve skupině napjaté. To chápu. Co mi vadilo asi nejvíc, bylo ne moc uvěřitelné pubertální chování skoro třicátníků; jako by všichni ustrnuli někde na té střední škole a chovali se jako parta nevybouřených a nemyslících teenegerů. No a pak třeba ta podivnost, kdy je příjezdová cesta v lese zatarasená až do výše ramen spletí větví a naši přátelé, kteří musí pokračovat v cestě pěšky, pracně tuto zátarasu na cestě přelézají… No nevím, nebylo by lepší ji prostě lesem mimo cestu obejít…? :)
Jinak strašidelný temný příběh v lese byl rozehrán celkem povedeně, mělo to atmosféru a pár chvilek tam bylo opravdu znepokojivých a hrůzostrašných. Jasně, zdálo se mi, že v tom je něco z Karikovy Trhliny, něco z filmu Záhada Blair Witch, možná něco z Kinga (kukuřičné pole), což může někomu vadit, ale nakonec proč ne, mohla to být spíš inspirace.
Závěr se myslím kupodivu docela podařil, ukončený příběh a přesto nedopovězený…
Doporučuju číst někde o samotě a večer za tmy, pak se vám bude zdát kniha prostě lepší.

39 26.10.2022

Jedna z těch vzpomínkových knížek, které hodně chytnou za srdíčko. Vzpomínky na dětství Zdeňka Drozdy ukazují život ve vší syrovosti, jsou tak autentické a opravdové, z každodenních běžných zážitků malého kluka ze sociálně slabé rodiny v poválečných pražských Vršovicích nám vyvstává až neuvěřitelně drsný příběh, kdy se nám stahuje hrdlo a máme chuť vykřiknout: takhle ne! A nakonec obdiv a palec nahoru pro malého statečného kluka s ryzím srdcem, který se uměl rozdat, ale taky se pro správnou věc poprat a postavit se bez fňukání nepříznivému osudu.
----------------
Pro mě přidaná hodnota za Vršovice. Sama jsem z Vršovic, v nových Vršovicích jsem bydlela na dvou místech do 15 let a do školy ve Vršovicích chodila až do maturity. Staré Vršovice byly mou doménou na gymplu, takže jsem vršovický místopis, tak, jak ho malý Zdenda podával, velmi ocenila, knížku četla s mapou a snažila se rozklíčovat místa popisovaná v knize.
Ulice Na Spojce, kde rodina bydlela zpočátku, je jen pár bloků od mého gymplu, do hospody U Pepíčka jsme chodili na stojáka na točenou kofolu; je to už hodně dávno, ale ta hospoda, jak tak koukám na mapu, se stále jmenuje U Pepíčka…
Ulice Nerudova, kde bylo druhé „kosí hnízdo“, je dnes ulice Charkovská, Heroldovy sady a Gröbovka byly i moje parky (do vily Gröbovka jsme chodili s družinou na výtvarnou výchovu), a do vršovické sokolovny ve starých Vršovicích mě moje maminka jako malou holčičku vodila do „rytmiky“. A v Krymské (v době "kosího hnízda" Husově) jsme stávali nekonečnou frontu na tuzexové džíny, pamatujete, pražští pamětníci sedmdesátých let?
Jo jo, Vršovice jsou zlatý i pro mě…

40 24.10.2022

Až mě překvapuje, že se vrhám do tohoto historického dobrodružství po osmé, a přestože takové čtení vůbec není můj šálek, dost mě to baví. Přemýšlím proč, asi nejspíš proto, že se mi to zdá tak skutečné, opravdové.
Historickou beletrii moc nemusím, většinou mám pocit, že dnešní člověk není schopen podat věrohodně dávné časy. Tady se mi zdá, a vlastně vůbec netuším, zda oprávněně, že jsem se přenesla v čase a spoluprožívám s našimi třemi hrdiny skutečné dobrodružství na začátku 17. století, tentokrát v dávné Kremnici. Fandím autorovu dynamickému způsobu psaní, jeho obrazy jsou tak živé, že netřeba ani příliš fantazie, autor píše tak, že se mi před očima odvíjí barvitý film.
Při čtení slyším dusot koňských kopyt, rachocení povozů a řinčení zbraní, případně sedím v krčmě s pečínkou a holbou piva a klábosím s mručivým Steinem, delikátním Barabičem a znepokojivým Jarošem. A pak vzhlédnu od knihy – a jsem skoro překvapená, že jsem v obýváku 21. století…

50 20.10.2022

Divadelní hra shlédnutá v divadle Na Vinohradech v Praze.
Stručně, protože výhrady mám k divadelnímu provedení, což je nad rámec naší databáze. Napětí, strach, přenesené na jeviště, jak níže uvedeno? Tady ani náhodou.
Celé představení pojato spíš jako komedie, jednotlivé postavy byly většinou přehrávané karikatury, s jednou zářnou výjimkou (civilní Aleš Procházka jako major Metcalf). Tuhle módu vše pojímat s komediálními prvky a pitvořením nechápu, viděla jsem takto i Romea a Julii a byl to pro mě dost děs.
Ale je to asi můj problém, lidi v hledišti reagují, tak se to spíš líbí.
Zápletka klasicky à la Agatha, lehce překombinovaná a krkolomně překvapivá, ale to nevadí, to přece čekáme, že? :)
Hodnotit budu až po přečtení vlastního textu hry, bylo by to k autorce nespravedlivé.

S humoristickými knihami mívám dost často problém, málokdy se naladím na stejnou notu jako autor, humor je prostě věc čistě individuální.
S humorem Betty Mac Donald a jejím pohlížením na svět jsem byla v jedné notě od první přečtené kapitoly, v mládí to byla pro mě autorka číslo jedna a k jejím knihám jsem se opakovaně vracela. Souzněla jsem i s překladem Evy Marxové, ne vždy se to podaří a někdy je překlad sto původní text pokazit.
Již dříve jsem se snažila o Betty Mac Donald něco zjistit, přemýšlela jsem, jak dalece jsou její knižní autobiografické příběhy totožné s jejím životem. Když jsem objevila tuhle knížku, hned jsem po ní skočila a přiznám se, že jsem ji pročetla s obrovským zájmem.
Zklamání, jak někde níže naznačeno? Rozhodně ne. Jen její knihy dostaly další rozměr; stejně mě ale překvapilo, jak se skutečnost lišila od knižní verze, zejména tedy ve Vejci a já. Ale nakonec proč ne? Spíš je zajímavé, jak věrohodně Betty příběh ve Vejci podala, tak uvěřitelně, že najednou jsou mnozí zklamaní, že hodně věcí bylo ve skutečnosti jinak. Nedávno jsem narazila na článek s životopisem Betty – a ten vycházel z autorčiny knihy Vejce a já se všemi podrobnostmi; vlastně málokoho asi napadne, že se nejedná o přesnou autobiografii. Že nakonec tím líným pijanem mohl být Bob, že maminka a sestry Betty ve skutečnosti bydlely za rohem a pomáhaly jí, soused (mimochodem syn „Hicksových“) jí chodil štípat dříví, aby v zimě s dětmi nemrzla…
Zaujal i soudní proces s bývalými sousedy Bishopovými („Kettlovými“), kteří se po vydání knihy po letech poznali. Ano, poněkud sžíravá ironie, která se nesoustřeďovala jen na vlastní osobu autorky, ale i lidičky okolo ní, mohla být zraňující…
My Bardovi proti všem – tohle motto, jak známe z knih autorky, byla však skutečnost. Soudržnost rodiny, tak jak jsem vnímala z knih, byla prostě i v životě Betty a nebyla ničím vymyšleným.
Smutný konec Betty mě vzal za srdce.
Obdivovala jsem Paulu Becker, jak pojala hledání Betty Mac Donald a s jakou empatií a osobním nasazením k tvorbě jejího životopisu přistupovala. Její osobní přístup i nadšení, s jakým sepisovala osudy Betty a její rodiny, mě strhlo, možná i víc, než bych čekala...
Plus za rozsáhlou přílohou s fotografiemi členů rodiny i domů, ve kterých Betty žila.

45 14.10.2022

Zopakováno po hodně dlouhé době.
Vtipné, chytré, člověčí, laskavé, plné životních pravd, jak jinak pojmenovat čapkovský pohled na svět s příběhy malých lidiček? Čapkovy povídky jsou možná i tak trochu předchůdkyněmi historických detektivních povídek Jiřího Marka. Nebo i povídek Josefa Škvoreckého se smutným poručíkem Borůvkou. Dokonce mě napadlo, že základ povídky Roalda Dahla Farářovo potěšení má předobraz v Čapkově povídce Čintamani a ptáci. Jasně, je to nesmysl, ale jde o obdobné téma sběratelského nadšence, který objeví senzační sběratelský kousek a dělá vše pro to, aby ho levně získal. V Dahlově případě končí drsným černým humorem, v Čapkova povídka má závěr smířlivě nostalgický.
Dobrá literatura se pozná podle toho, že je nadčasová, Čapkovo prvorepublikové psaní je vtipné, čtivé a srdíčko i rozum oslovující i po těch letech. Nezestárlo, naopak, zraje. Promlouvá k nám hodně silně, aspoň mně se tak zdá… Čím jsem starší, tím víc mě oslovuje.

„Nu, už je to venku, řekl jsem si, pravda je zachráněna. Ale hergot, copak je tohle celá pravda? Vždyť všechna tahle odhalení a zklamání, ty trpké pravdy, deziluze a hořké zkušenosti, to je jen ždibec pravdy; celá pravda je větší; celá pravda je, že velká a bláznivá věc je láska, pýcha, vášeň a ctižádost, že každá oběť je hrdinská a že lidský tvor ve své lásce je něco krásného a úžasného. To je druhá a ta velká půlka pravdy; ale to by člověk musel být básník, aby to dovedl vidět a říci.“

59 12.10.2022

Starý nemocný muž v chátrajícím domě ve větrném Tangeru. Opuštěný všemi, zoufale toužící po společnosti …
Opravdu? Zprvu se opravdu zdá, že je úplně sám, ležící bez pomoci v posteli v domě, kde už nic nefunguje, ani vodovod, ani americká lednice… Vzpomíná na svůj život, na své mládí v medíně ve Fezu a ze střípků vzpomínek nám vyvstává příběh muže dříve hodně úspěšného a žádaného, ale také zahleděného především do sebe, vůči ostatním kritického, neodpouštějící ho. Opravdu ho všichni opustili? Ano, stejně staří přátelé jsou už po smrti, děti už dávno vylétly z hnízda, ale náhle zjišťujeme, že je v domě i manželka, navštěvuje ho lékař, který přináší léky, v domě je posluhovačka…. Je opravdu tak sám? Nebo sám mnohé svým chováním zapudil? A možná ho právě ten spalující vztek a touha ubližovat, kterou k mnohým cítí, drží při životě a bez toho by už neměl důvod žít…
Nostalgické, nejednoznačné, chvíli soucítíme a cítíme smutek, chvíli nesouhlasíme.
Pro mě přidaná hodnota za Maroko a celý ten pro nás nezvyklý žebříček hodnot a úplně jiný pohled na svět. Jiný pohled na ženy a na vztahy se ženami.
Po letošní procházce v tetuánské medíně byla pro mě tahle útlá knížka to pravé, vzpomínky na labyrint uzoučkých uliček v medíně plný pokřikujících obchodníků a zahalených žen se mi propojovaly s knižním příběhem.
Čtyři plus.
*
„Vítr. Ten nepřítel. Vane z průrvy mezi jižním cípem Andalusie a severním cípem Afriky. Říká se, že tam je východ. Říká se také, že se zvedá ve stejnou chvíli jako slunce, ale na rozdíl od něho se nikdy nezastaví. Když přivane do Tangeru, začne vířit a už neví, kudy pryč. Pověsti praví, mimo jiné, že když přijde v pátek, přímo ve chvíli polední modlitby, svatí patroni města ho zadrží nejméně na sedm dní a sedm nocí. Někteří mu přisuzují očistnou moc, protože to vypadá, jako by čistil ulice, vyhání komáry a mikroby, zvláště ty, které nejsou vidět pouhým okem. Odnáší je s sebou a hází je do moře. Jestliže je Gibraltarský průliv znečištěný, je to kvůli východnímu větru, který do něho hází viry.“
*
„Protestuje po telefonu, písemně, posílá zpátky poškozenou látku, čeká týdny na prodavačovu odpověď. To ho zaměstná a dodá mu to síly; mstí se nečestnosti lidí a doby. Stává se silnějším než čas, ten starý a strašný společník, kulhavý pirát, prázdné nebe, bílá pláž, zem plná děr a studní, poušť ticha, zrádná ruka, zvrácený pohled. Ach, čas!“

32 05.10.2022

Překvapují mě spíše negativní komentáře, já knihu přečetla se zájmem. Ano, spoustu věcí jsem věděla, ale není špatné si dějinné události stále opakovat, zvláště ty, které mají přesah do dneška.
O třicátých a čtyřicátých letech 20. století to platí zejména. Události před 2. světovou válkou, Hitler, Protektorát, období po válce, únorový převrat, úloha komunistů v těchto dějinných chvílích, to vše má co říct i dnešnímu čtenáři. Až mě mrazí, jak se vše opakuje…
Hvězdička dolů je za občasné chyby v textu, s obsahem a názory autora nemám sebemenší problém.
*
„Uchovejme si proto v paměti sklonek života Klementa Gottwalda jako varování pro naši budoucnost. To je také jeho trvalé dědictví, které nám z časů nesvobody, komunistických represí a zardoušené demokracie po sobě zanechal. Odkaz na to, jak snadno může politika sklouznout ke zločinnému jednání, je-li skluz náležitě ideologicky zdůvodněn a jsou-li k němu navozeny příznivé vnitřní podmínky i příhodná konstelace mezinárodně-politických vztahů. Ale více než varování je mnohem důležitější poznání, jak snadno se může ztratit svoboda. Ponaučení, které z toho plyne, si však už každý musí najít sám…“

33 30.09.2022