Pralev komentáře u knih

Pro mě osobně jedna z nejobtížněji hodnotitelných knih. Od Fabera jsem předtím četl Kvítek a byl unešen a nadšen. Kniha zvláštních věcí se mi nejméně zezačátku četla podobně dobře a zajímavě. Jak však stránky plynuly dále, neustále rostl obtížně popsatelný pocit nenaplěného očekávání. Jako bych stále čekal na nějakou pointu, zápletku, děj, zvrat, cokoli... a ono stále nic nepřicházelo (a až do konce nepřišlo). Možná to byl záměr, třeba jsem přesně toto měl při čtení pociťovat, ale pro mě něco takového není důvodem, proč čtu knihy.

2 07.02.2019

Velmi příjemná kniha, moje první od Mitchella, ale určitě ne poslední. Ač ty reálie, problémy se šikanou apod. působily trochu vzdáleně (ne vinou knihy), hodně jsem poznal svoje dětství v tom, jak hlavní hrdina v podstatě banální problémy strašně přifukoval a hrozně dlouho je tajil a snažil se je nějak vyřešit...

2 20.01.2017

Ptáček má několik silných míst (celý vztah pana Okady a May Kasahary, studnu, masakr v zoo a pár dalších), ale jinak to byla asi první kniha od Murakamiho, která mě většïnu času nudila a několikrát jsem se těšil, až ji dočtu. Příběh moc nedrží pohromadě a hlavně je takřka o ničem, chyběla mi tu nějaká zajímavější zápletka (spojení X postav napříč časem mi nestačilo). S takovým Kafkou na pobřeží se to nedá vůbec srovnat. Přesto mě nepřestává styl Murakamiho psaní okouzlovat.

2 07.08.2016

Velké zklamání. Očekával jsem autentickou knihu o válce v Afghanistánu z pohledu vojáka. Místo toho se mi do ruky dostalo dílo, kde nejdelší část je věnována náboru do armády a výcviku v ČR, velmi krátká druhá část je o Afghanistánu, kde se navíc prakticky nic neděje (ani jeden boj, jen popis patrol a strachu z častých útoků raket), a závěrečná část o boji s nádorem v nemocnici. Nesedl mi vůbec ani styl vyprávění - a to jsem ke knize samozřejmě přistupoval s vědomím, že ji psal voják a ne spisovatel. Navíc nespisovná čeština a neustálé vulgarismy (nejen v přímých řečích, kam by perfektně sedly, ale i ve vyprávění samotném) nepůsobily autenticky, ale mimořádně rušivě.

Ta třetí část o nemoci je silná, čte se jedním dechem a člověku je autora skutečně líto; něco takového jako on by si neměl nikdy nikdo vytrpět. Bohužel je to jen jedna třetina knihy, ve které mi ty zbylé dvě třetiny přišly úplně o ničem.

2 25.10.2015

Od Mailera jsem před lety četl Ducha Děvky a musím říct, že to byla nejtěžší kniha, kterou jsem zatím kdy přelouskal - dobrých 30% obsahu šlo úplně mimo mě (ať už přílišnou hloubkou filosofických úvah nebo neustálými narážkami na historické události, o kterých jsem neměl přehled). Nahé a mrtvé jsem proto i přes mnohá doporučení hodně dlouho odkládal. Když jsem se konečně odvážil knihu vzít do ruky, byl jsem příjemně překvapený - zřejmě je to dané tím, že tuhle knihu Mailer napsal ještě dost mladý, ale zkrátka se mi četla velice dobře a bez nejmenších zádrhelů.

Problém jsem však měl postupně čím dál víc s obsahem (a proto nedávám maximální hodnocení, i když je to velice dobrá kniha). Několikrát jsem se při čtení neubránil srovnávání s knihami Remarqua. Ty jsou vyloženě protiválečné - člověk sympatizuje s postavami, které jsou více méně nedobrovolně vrženy do válečné vřavy, v níž se umírá strašně snadno a rychle. Nazí a mrtví pro mě byli pravým opakem. Ač si vojáci dost vytrpí, v zásadě se dá říct, že o život jim až tolik nejde, počet úmrtí je na takovou knihu překvapivě nízký. Na druhou stranu s nimi prostě přes veškerou snahu nejde sympatizovat, všichni vojáci mají strašně moc psychických problémů a charakterových vad a já měl při čtení pocit, že ta válka s tím vlastně až tak moc nesouvisí. Ostatně Mailer každou chvíli přerušuje vyprávění stručným životopisem každé důležité postavy a už z těhle medailonků si člověk vytvoří dojem, že tam byli úplně všichni psychicky dost narušení celý život. Stejný problém jsem měl i s postavami v Duchovi Děvky, takže si říkám, že Mailer asi nebyl zrovna dvakrát šťastný člověk, jestli se na všechny lidi díval skrz takhle negativní sklo...

Hodně momentů, popisů a úvah v Nahých a mrtvých je ovšem naprosto skvělých a například kontrast mezi útrapami frontových vojáků a znuděností důstojníků, kteří jsou naprosto odtrženi od bojové reality a vojáky doslova berou jako čísla, byl obzvlášť silný.

2 06.09.2015

Přijde mi, že Kingův styl psaní se s přibývajícími léty opravdu vybrušuje a tady v tomto ohledu jednoduše není co vytknout - kniha se čte úplně výborně od začátku až do konce. Chválím rovněž fakt, že se v Panu Mercedesovi vyhnul mnoha klasickým žánrovým klišé (především že netají vrahovu identitu). Nicméně plný počet nemůžu dát, protože jsem se ani tady stejně jako v jiných posledních Kingovkách nějak nedokázal sžít s postavami - jejich osudy mě nechávaly naprosto chladným; velmi citelný rozdíl oproti jeho starším dílům, jako je To, Pavučina snů, Mrtvá zóna, Misery a další.

2 07.03.2015

Přiznám se, že ještě v polovině knihy jsem byl rozhodnutý, že za víc než 3 hvězdičky to nebude. Prostě to na mě literárně nepůsobilo jako žádný velký zázrak a těch nadpřirozených schopností a potvor bylo tak přehnaně moc, že to působilo až rušivě. Připadal jsem si, jako kdybych četl nějakého Harryho Pottera pro dospělé. Nakonec tu jednu hvězdičku přidávám - jednak za to, že děj odsýpal a nečetlo se to špatně (což je pro mě asi hlavní kritérium u jakékoli knihy), jednak proto, že spousta hlášek byla opravdu vtipná a povedená. Mimochodem, věž povýšená na střelce? Opravdu?

2 17.01.2015

Přečteno na posezení, jednoduše se mi od knihy nechtělo odtrhnout. Každá kapitola trochu jiná a ačkoli některé byly slabší a místy už to bylo až příliš sluníčkové, spousta myšlenek byla fakt strašně zajímavá a mnohé mě donutily se pořádně do hloubky zamyslet, což dělám strašně rád.

2 25.11.2014

Jedna chvíle naprosté hlouposti a nezodpovědnosti změní úplně celý zbytek života k nepoznání. Na začátku knihy jsem s autorem ještě úplně nedokázal naplno soucítit - nejen že si za to mohl v maximální míře sám, ale ještě ohrožoval druhé. Vlastně upřímně si myslím, že bych s Callahenem za celého jeho života nedokázal být kamarád, v mnoha věcech mi byl nesympatický. Navzdory tomu si ho strašně vážím za neskutečnou sílu, kterou musel mít, aby svému osudu dokázal celý zbytek života čelit, zachovat si optimismus a ještě si ze života a všeho okolo sebe dělat srandu. Inspirující. Mimochodem, u některých jeho kreslených vtipů, kterými je tato autobiografie prokládána, jsem se fakt hodně chechtal.

1 02.05.2021

Možná jde z mé strany o fatální nepochopení, ale propojení mezi jednotlivými kapitolami (příběhy) mi nepřišlo nijak důležité a zdá se mi, že tam ani nemuselo být. Z tohoto důvodu hodnotím knihu víceméně jako sbírku povídek. Některé byly trochu slabší (bohužel hned ta první, což ve mně zpočátku zaselo pochyby, zda jsem s koupí této knihy na základě anotace a zkušenosti s autorem nešlápl vedle), ale jiné tak skvělé, že nemůžu než Hybatele dál doporučovat. Každá povídka je jiná, postavy jsou různé, chovají se různě, uvažují různě (Mitchell si s tímto dokonale vyhrál) a číst některé části bylo ryzí potěšení (třeba Mongolsko, Petrohrad...).

1 24.02.2018

Bohužel zklamání. Obě předchozí knížky (Stařík i Analfabetka) se mi moc líbily, ale do Zabijáka jsem šel po letmém přečtení zdejšího hodnocení a několika komentářů s malými očekáváními. Začátek knihy byl proto ještě super - navzdory nízkým očekáváním Jonassonovo vyprávění, styl humoru a vtipné strefování se do křesťanství fungovalo. Jenže jak příběh pokračuje, začne to být stále totéž dokola a hodně rychle to začne nudit. Samotná hlavní příběhová linka je zde opravdu hodně slabá a ač se každých několik stránek objeví opravdu povedená hláška či vtip, na dobré hodnocení celé knihy to nestačí. Druhou polovinu knihy jsem dočetl už jen proto, abych ji měl přečtenou, a nikoli proto, že by mě bavila.

1 18.08.2017

Je mi jasné, že tenhle komentář asi moc liků nezíská, protože takových pitomců jako já, kterým se nelíbí druhý díl a přesto jdou číst díl třetí, zřejmě příliš po světě neběhá. Ještě tak do poloviny knihy jsem si myslel, že jí tu jednu hvězdu dám, přece jen to bylo přesně o ten jeden stupínek lepší než zoufalá dvojka. Posledních asi 100 stran, ve kterých autorka absolutně ulítla, však moje hodnocení srazilo na nejnižší mez.

Jak Sílu vzdoru popsat? Představte si, že si přečtete Dunu a 1984 a rozhodnete se inspirovat se nimi k zakončení své trilogie. Je tu však několik problémů: 1) Na rozdíl od Herberta a Orwella neumíte psát. 2) Cítíte při psaní nutkavou potřebu každou chvíli popisovat, v čem jsou postavy oblečené. Nejlépe uprostřed vzácných napínavých okamžiků. 3) Nakousnete na začátku knihy poměrně zajímavé myšlenky (např. že válka mezi Kapitolem a rebely probíhá spíš pomocí médií než kulek nebo že rebelové nejsou o nic lepší než ti, proti kterým se vzbouřili), ale nejste schopni je jakkoli rozvinout, jít do hloubky, prostě je necháte záhy být a místo toho se soustředíte na dementní milostný trojúhelník, který byl tou nejhloupější, nejnudnější, nejotravnější a nejneuvěřitelnější věcí v celé trilogii. 4) Máte 3 editory (!), kteří po vás knihu čtou, ale jsou stejně neschopní jako vy a neupozorní vás na spoustu logických chyb (např. když v jednom odstavci napíšete, že Peeta dostal místo slepých nábojů ostré, a v následujícím odstavci řeknete, že Peeta je v celé skupině jediný neozbrojený).

Už nikdy nechci číst něco takhle hloupého.

Těžko se mi Sputnik hodnotí. Kdyby to byl můj první román od Murakamiho, asi bych tu pěl nadšené ódy, jak krásně Haruki Murakami umí psát a jak magicky jeho věty a odstavce působí. Problém je, že ve srovnání s jinými jeho knihami mi tato přišla povážlivě slabší. Je to, jako kdyby vzal 1Q84, ořezal ho na 200 stránek a příběhu se jen tak povrchně dotkl, místo aby šel do hloubky.

1 20.09.2015

Z prvního dílu jsem byl úplně nadšený a dal jsem mu tady plné hodnocení. U dílu druhého jsem si několikrát v duchu kladl otázku, jestli obě knihy skutečně napsal ten samý člověk. Vše, co v jedničce fungovalo, tady nefunguje. Napětí, které by se v prvním díle dalo krájet, tady neexistovalo. V celé knize nebylo jediné místo, kde bych zvědavě očekával, co bude dál. Milostný trojúhelník také nefungoval, protože jeden z jeho protagonistů je stejně jako v jedničce prakticky celou dobu mimo děj (v prvním díle to ale smysl mělo, protože tam měla Katniss s Galem minulost a Peeta do toho najednou vstoupil). Motivace postav byly naprosto nesmyslné a tím pádem nevěrohodné (chránit Peetův život za každou cenu, obětovat svůj život pro něj? Opravdu? Proč? A navíc se tím Katniss vlastně ani neřídila a v jediném momentě, kdy šlo do tuhého, u Peeta ani nebyla!), hlavní myšlenky zcela nelogické (máte vzpouru lidu na krku a z hlavních představitelů a symbolů této vzpoury uděláte veřejně mučedníky a dáte jim prostor před kamerami v aréně říkat a dělat, co chtějí? Vážně?).

Nejhorší ze všeho je ale proměna hlavní hrdinky. Zatímco v prvním díle byla Katniss šikovná, schopná a člověk jí fandil, tady je prostě jen blbá, blbá, blbá. Nic nechápe, nic se jí nepovede, nic neudělá správně. Navíc autorka na její hloupost sama opakovaně poukazuje (například když Katniss začne něco vysvětlovat, jiná postava ji přeruší a dovysvětlí to, načež Katniss v duchu sama přizná, že tomu vlastně úplně nerozuměla; nebo v samém závěru, kdy ostatní postavy vysvětlují, že ji celou dobu nemohly zasvětit do tajného plánu, protože by ho svou hloupostí pokazila).

Chtěl jsem knize původně dát alespoň jednu nebo dvě hvězdičky, už jen proto, aby to nevypadalo jako jednoduchý a proti proudu účelově jdoucí hate. Ale prostě jsem nedokázal přijít ani na jednu věc, kterou bych této knize pochválil a která fungovala.

Knihu, která podává autentický obraz toho, co se v pracovních táborech Severní Koreje stále děje, obecně nelze hodnotit špatně. Navíc jde o téma, o kterém by měl každý minimálně vědět a přemýšlet. Bohužel ji v mých očích silně sráží fakt, že je napsaná novinářem a je to na ní hodně vidět. Místo syrového, strhujícího příběhu tak čtenář čelí neustálým odbočkám, geografickým a geopolitickým vsuvkám a polopatickému vysvětlování. Nakonec mě tak i ze Souostroví Gulag, ve kterém Solženicyn dokázal uspávat nekonečnými výčty všeho možného, mrazilo víc než z Útěku z tábora 14.

1 14.02.2015

Přiznám se, že podobně jako nedávno Zlodějka knih i tahle kniha prvních několik desítek stran bojovala s mým cynickým já, které za vším hledá motiv, nedůvěřuje a které si celou dobu říkalo: "Opravdu čtu dívčí román, kde i kluk s rakovinou je v první řadě svalnatý, okouzlující a SEXY, a jen je v tom románu navíc nevyléčitelná choroba, aby to hrálo čtenářům na city a lépe se prodávalo?" Jenže pak tyhle prvky zmizely (nebo jsem je přestal vnímat) a tohle mé já prohrálo, protože ta kniha prostě začala být strašně zajímavá, plná hrozně hezkých momentů a myšlenek. A taková byla až do úplného konce. Mimochodem, pasáž v Holandsku jsem si doopravdy užil, nejen tím popisem Amsterdamu, který si přesně tak pamatuju i já sám, ale hlavně rozhovorem se spisovatelem, který jsem přesně takový očekával a v takový i doufal.

1 11.10.2014

Zatímco God Emperor of Dune bylo pro mě hodně náročné a pomalé čtení, které mi sice přišlo zajímavé, ale stravoval jsem ho postupně a velmi pomalu, Heretics of Dune se četli sami. Mnohem akčnější a svižnější tempo spolu s klasickou Herbertovou hloubkou myšlenek a dialogů vytvořilo naprosto perfektní směs. Pro mě zatím jeden z nejlepších dílů.
Přesto nemohu doporučit nikomu než vysloveně fandům Duny - proto jen čtyři hvězdičky.

1 31.08.2014

Přiznám se, že zezačátku mě stařík až tak nebral, získával si mě pomalu a postupně. Ke konci už jsem však byl do knihy ponořený natolik, že nemůžu dát menší než plné hodnocení. V knížce se střídají dvě linie - současnost a vyprávění staříkova života. Zatímco ta současná linka mě strašně bavila v první polovině knihy, ke konci dost pokulhávala. Vyprávění minulosti mělo přesně opačnou křivku :-) Každopádně je to velmi milá kniha s nenuceným humorem, u které se nepopadáte smíchy za břicho, ale usmíváte se a dobře se bavíte.

1 17.08.2014

Velmi jedinečná kniha, nikdy jsem nečetl nic podobného. S Dunou to má podle mého názoru jen pramálo společného, to se už snad ani nedá považovat za pokračování. Děj je minimální, dal by se snad odvyprávět ve 3 větách. Nicméně hloubka dialogů a Letových deníků je natolik zajímavá, že knihu nejde hodnotit špatně, a to i přesto, že jsem ji četl snad několik měsíců, protože jsem nikdy nebyl v kuse schopen přečíst víc jak 2-3 kapitoly. Navíc mám pocit, že bude potřeba ještě minimálně jedno přečtení, aby mi došly různé souvislosti nebo abych některé myšlenky opravdu pochopil.

1 26.07.2014

Velmi příjemná jednohubka. Bohužel až moc podobné Marťanovi - dialogy, humorem, stylem vyprávění. Ale zábavné. Originální ich forma ženské hrdinky od spisovatele muže.

07.02.2019