pistalka komentáře u knih

King opět dokázal, že je nejen výborným psychologem, ale i mistrem situačních minimalistických thrillerů. Popsat necelé dvě stovky stran o holčičce, která se ztratí v lese, bloudí a neví kudy kam, není zrovna jednoduché. A ještě těžší je vcítit se do její dětské mysli, odhadnout, jak přemýšlí a co se jí honí hlavou. Stephen King zvládne obojí bravurně a na úrovni, což dokazuje v každém svém románu a dokázal to i tady. Příjemná jednohubka na jeden večer, na druhou stranu, opravdu jen jednohubka. Hodnocení: 7/10

7 28.05.2011

Už dlouho jsem se na nějakou knihu netěšil tolik jako na Noc, kdy jsem měla zemřít. "Česká Agatha Christie“ Veronika Černucká v devatenácti rozmanitých povídkách předvádí svůj um a není pochyb o tom, že se jedná o kvalitní dílo. Doporučovali ho i v Cosmopolitanu a Looku. Zdejší povyk mě jen utvrdil v tom, že si knížku vychutnám:-)))

Bohužel, celé to působí jako práce někoho, kdo se snaží psát jako Agatha Christie, ale není Agatha Christie. Narozdíl od povídek A. CH. chybí těm od Černucké větší plynulost děje, uvěřitelné dialogy i dobré pointy, které nepůsobí vynuceně a kostrbatě. Povídky pravidelně končí jakýmsi „vysvětlením“, čtenáři však není předloženo dostatek vodítek k tomu, aby na ně přišel sám. To považuji u detektivních povídek za velký problém.

Všude je na sto honů cítit inspirace velkou dámou světové detektivky. Samotná autorka je jistě její velkou obdivovatelkou, když se šesti uživatelskými účty hodnotila maximálním počtem Agathino mistrovské dílo – Deset malých černoušků. I přes tuto skutečnost si nemůžu odpustit drobnou polemiku: Proč autorka zasadila povídky do britského prostředí? Zatímco Christie v Anglii žila po celý život a byla brilantním znalcem lidské povahy, Černucká o anglickém způsobu života a Angličanech samotných mnoho neví. Všechno to působilo hrozně česky a každá zmínka o tom, že se příběh odehrává v zahraničí, mě ze čtení vyrušila („Mít se jako prase v žitě.“ – který Angličan by to proboha řekl?!). To je tak, když se někdo snaží působit světově…

Abych jen nekritizoval, v knížce je i několik relativně slušných povídek. Ty jsou především ve druhé části sbírky – Vražda krále hraček; Noc, kdy jsem měla zemřít; Příběh z mého života. Tyto tři zmíněné působí vyzráleji, promyšleněji a rukopis autorky se jeví jako více vypsaný.
Celkově mě mrzí, že knížku nemůžu zhodnotit v kontextu jiných českých detektivek. Nikdy jsem žádné nečetl a nemyslím si, že bych po dnešku začal. Přestože se neshodnu s "většinou uživatelů“, kterým se tento povídkový soubor líbil, všem přečtení doporučuji. Názor by si měl udělat každý sám. Nejedná se o žádný odpad nebo průser. Spíš je to jen šedivě průměrně podprůměrné, nic pořádně neutkví v paměti.

Na začátku knihy je pár slov o autorce samotné. V něm se píše, že chystá další povídkovou sbírku a sérii detektivních příběhů. Přeju spisovatelce mnoho úspěchů a nápadů a byl bych rád, kdyby si příště více promyslela, jak bude své knihy propagovat.

17 27.05.2011

Děti mají svůj svět a ten je tak trochu mimo chápání dospělých, kteří většinou zapomněli, jaké to bylo, když jim bylo šest a kreslili obrázky, které ostatní nechápali.
Knížka je to kouzelná, má svou nezaměnitelnou poetiku a obsahuje hluboké myšlenky, podané velmi jednoduchou formou. Asi proto ji čtou děti a chápou dospělí. Malého prince jsem četl dvakrát; poprvé před několika roky a podruhé dnes, v době psaní tohoto komentáře. Po druhém přečtení je můj pocit lepší, ale u čtyř hvězdiček zůstanu. Ne vše mi v Malém princi sedí, ale připadal bych si hloupě, kdybych to této milé a kouzelné knížce musel vytýkat.

32 25.05.2011

Afterdark je pozoruhodná minimalistická sonda do života hrstky lidí v japonském Tokiu, zahaleném tmou. Ústředním tématem psychologicky laděného románu je neschopnost komunikace, což se odráží na celkové náladě knihy. Ta má svým krátkým rozsahem blízko k novele (sám jsem ji přečetl za dvě nepříliš dlouhé jízdy vlakem). Na malé ploše se zde odehrává pomalu budovaný příběh, jehož hlavním odpichem jsou výborně napsané dialogy postav, které jsou velmi uvěřitelné (a které zabírají většinu románu). Osobně jsem si oblíbil Takahašiho, naopak Mari mi lezla od začátku na nervy tím, jak šedá a bez života byla.
Pozoruhodné je rovněž postavení vypravěče, který se na dění okolo kouká kamerou, což se autorovi mimořádně povedlo. Podle mě skvělý nápad, který románu ještě více přidal na autenticitě.
Celkově to je jedna z mála knížek, která se mi moc líbila i přes skutečnost, že se v ní skoro nic nedělo. Svou první přečtenou knihou od Murakamiho jsem mile překvapen a už teď vím, že nezůstanu jen u této. Hodnocení: 90%

4 22.05.2011

"No a vidíš, drahá. Pořád mluvíme o laskavé přírodě, milosrdném osudu, dobrotivém bohu... vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono... že jsou podezíraví, pomlouvační, závistiví a já nevím co, ale jací jsme sami, jestli my sami jsme laskaví, milosrdní, dobří... já mám pořád pocit, že toho pro vás dělám strašně málo."

Pan Kopfrkingl byl spořádaný člověk, hlava krásné a požehnané rodiny, miloval svou Nebeskou a své Nadoblačné, byl loajální vůči československému státu a měl se po všech stránkách dobře. Ale má svou knížku o Tibetu, pod jejímž vlivem se začíná proměňovat v nenápadně nebezpečného a psychicky nemocného maniaka, posedlého přeměnou člověka v prach. Protože čím více duší se vymaní z okovů tohoto bytí, převtělí a rozplyne v éteru, tím bude na světě lépe. Takovému člověku postačí jen málo, aby se nechal svézt sílící nacistickou ideologií, aby pak bez zábran likvidoval nejen svou rodinu. Knížka není kritikou nacismu. Je to varování před lehce manipulovatelnými a ovlivnitelnými lidmi, kteří (stejně jako pan Kopfrkingl) nechápou, že páchají zlo. Vždyť taková smrt může být i veliké dobro - zvlášť když vás ušetří velkého trápení.

Snímek Juraje Herze je pak jedním ze vzácných příkladů, kdy film překonal literární předlohu. Rudolf Hrušínský tam předvedl patrně nejlepší herecký výkon naší kinematografie; vlastně stačí si jen vzpomenout a už mi mrazí v zádech.
Obojí - jak film, tak kniha - patří ke klenotům naší kultury a obojí stojí za přečtení - shlédnutí. Zcela výjimečně je jedno, v jakém pořadí.

"Což abych tě, drahá, oběsil?"

28 17.05.2011

Dvanáct povídek sbírky Smrtonoš obsahuje prvky nadpřirozena, čímž se kniha vymyká běžné autorčině tvorbě. Kdyby se podobného tématu ujal méně zkušený autor, asi by byl výsledek poloviční a některé povídky by působily poněkud trapně a směšně. Agathě Christie se však podařil vytvořit zdařilý kompromis mezi spiritismem a tím, v čem byla nejlepší. Výsledkem je velmi čtivá a po stránce kvality vyvážená sbírka, která neobsahuje vyloženě špatný kousek; dobrá polovina příběhů je za plný počet.
Nejlepší je samozřejmě (jak jinak) Svědkyně obžaloby, která se sbírce poněkud vymyká (jako jediná neobsahuje motiv nadpřirozena), přesto by bylo nespravedlivé opomenout tento skvost detektivní literatury ve výčtu nejlepších autorčiných povídek.
Sám nemám moc, co bych vytknul, přesto při průměru hodnocení všech povídek mi vyšlo 83% (2x ***, 6x **** a 4x *****), což jsou silnější čtyři hvězdičky.
Smrtonoš nedosahuje kvalit čtyř poirotovských sbírek (Poirotova pátrání, Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota, Vražda v postranní ulici a Rané případy Hercula Piorota), je však lepší než nedávno vydaná antologie "Třináct záhad" nebo trochu suchá "Parker Pyne zasahuje". Nechť příznivci Agathy Christie zbystří, trochu netradiční Agatha vaší knihovnu skvěle osvěží.

3 12.05.2011

Hlavní výhodou Simmonsovy sbírky je různorodost. Dost světů a čas obsahuje pouze pět povídek, ty však mají v průměru okolo padesáti stran a bohatě tak zaplní prostor, potřebný pro regulérní knížku. Potěší i „drobné“ předmluvy k jednotlivým povídkám, které se sice většinou povídek vůbec netýkají, přesto je náhled do autorova soukromí zajímavý a vtipný.
Osobně si myslím, že autorově imaginaci nejlépe prospívá velký prostor a tudíž dlouhé romány, které jsou ostatně pilířem jeho tvorby. Právě tam dokáže nezapomenutelným způsobem splétat osudy svých hrdinů, spřádat drobné nitky děje a dovést je do velkolepého finále. Povídky v Dost světů a čas za tímto zaostávají a místy působí jako trochu nedotáhnuté do konce, což je škoda. Přesto se mi čtyři příběhy z pěti líbily.
__

Lov na Kelly Dahlovou je zdařilá novela, ve které je středoškolský pedagog donucen k „lovu“ své bývalé žačky, to vše ve světě měnící se reality (ne naposledy jsem si vzpomněl na Ílion).
Nejlepší povídkou sbírky jsou asi Sirotci ze Šroubovice, jakýsi dovětek za románovou hyperionskou tetralogií. Sirotci však obstojí i jako samostatná novela a čtenář nepotřebuje znát děj oněch čtyřech knih.
To se ovšem nedá říct o povídce s názvem „Devátý z Av“, která je spojená s románem Ílion natolik, že je často označována jako jeho prolog. Nejsem si jistý, jestli ji čtenáři naplno pochopí, pokud zmíněný Ílion nečetli (obsahuje poměrně dost originálních nápadů a cizích slov, které nejsou blíže vysvětleny). Nicméně rozhodně stojí za přečtení, už jen kvůli povedené tajuplné atmosféře.
Předposlední „Na K2 s Kanakaredesem“ nás zavede do hor, kde se lidská výprava snaží dobýt nejnebezpečnější horu Himalájí, za doprovodu podivuhodné bytosti z kosmu. Poslední „Konec gravitace“ pak byl jediný kousek, který mě nezaujal (a bohužel – přiznávám se – asi mi i unikla pointa).

Dost světů a čas je velmi čtivá sbírka (já ji přečetl za dva dny), která se sice nemůže řadit k autorovým nejlepším pracím, přesto by neměla uniknout pozornosti příznivcům tohoto pána.

2 29.04.2011

( 1 x * + 4 x ** + 13 x *** + 2 x **** + 2 x ***** ) : 22 = 60% = ***

Nejlepší povídky Briana W. Aldisse. Tak zní podtitul této sbírky, která obsahuje dvaadvacet chronologicky řazených příběhů, z nichž jeden (Slintající strom) je spíše novelou. Dílka jsou řazena podle data vzniku: od nejstarších z 50. let po novější z 80. let.
Za největší přínos sbírky považuju fakt, že je velmi zajímavé sledovat, jak se během čtyř desetiletí žánr scifi měnil a jak se postupně měnila jeho témata. Nikde jinde to není tak očividné jako ve sbírce krátkých povídek, která zahrnuje takto dlouhé časové období.
Povídky z padesátých let nejsou z dnešního pohledu nijak výjimečné. Autor v každé klade důraz na stroje a techniku (stroje mezi sebou komunikují), častý je námět cestování v čase (do minulosti i budoucnosti) a v každé povídce je alespoň okrajově zmíněna problematika jaderné energie nebo jaderných zbraní (nutno chápat i v kontextu tehdejší politické situace ve světě, postižené reálnou hrozbou jaderné války mezi SSSR a USA). Člověk je v těchto povídkách zachycen jako tvor, který má v lepším případě „to lepší za sebou“, v tom horším je už na samé hranici vyhubení. Celkově to působí dost schematicky a jednotvárně.
Myslel jsem si, že pozdější povídky budou lepší a pro mě zábavnější, ale i v tomto jsem se docela zmýlil. Aldiss v nich často klade důraz na cestování vesmírem, takže se zde setkáváme s množstvím mimozemských kultur, které by mohly být zajímavé, kdyby je nesrážel hlavní problém sbírky.
Největším problémem Aldissovým povídek je absence děje. Příběhy často zachycují jedinou situaci a tu dokáži docela zdařile popsat, avšak nikdy se nehnou dále. Většina povídek tak tápe, topí se v šedém průměru a nezanechají ve vás žádný dojem (ani já si už všechny nevybavuju).
Nicméně, i v této poměrně vlažné a pro mě nepříliš zajímavé sbírce se nalézají dva skvosty: tím prvním je šedesátistránkový "Slintající strom" a tím druhým je kratinká povídka "Superhračky vydrží celé léto", na jejíž náměty později vznikl film Stevena Spielberga "A. I. Umělá inteligence". Právě druhá zmíněná mě dokázala dojmout a přivést k zamyšlení, k čemuž se žádná jiná povídka této sbírky ani zdaleka nepřiblížila.

4 26.04.2011

Byla to moje druhá knížka od mistra žánru - Arthura Charlese Clarka. Po celou dobu čtení jsem se neskutečně bavil a jen zíral nad ohromujícím přívalem nápadů. Jak už někteří ve svých komentářích správně poznamenali, na něco takového obyčejná lidská fantazie nestačí.

Pak jsem knížku dočetl. Velmi se mi líbila a určitě bych zážitek z její četby popsal jako nadprůměrný, ačkoliv ne geniální.

Teď od přečtení uběhly tři dny a já ji stále nemůžu dostat z hlavy (paradoxně, to samé se v mém mozku dělo i po dočtení 2001: Vesmírné odysey). Jsou díla, jejichž genialitu objevíte s odstupem času; nejdřív si musíte všechno srovnat a trochu se nad tím vším zamyslet. Setkání s Rámou k takovým dílům patří. Je to výjimečná a fascinující kniha, jakoby z úplně jiné dimenze.

10 17.04.2011

Velmi reprezentativní "best of" sbírka povídek britské královny zločinu. Všichni hlavní detektivové Agathy Christie - Hercule Poirot, Jane Marplová, Tommy Beresford s Pentličkou, Parker Pyne a Harley Quin, jsou v knize zastoupeni po čtyřech povídkách. Nejlepší kousky jsou samozřejmě (bez jakéhokoliv překvapení) povídky s panem Poirotem (taková Vražda v postranní ulici, to je prostě klasika), ani ostatní však příliš nezaostávají. Fanoušky autorky jistě potěší patnáctistránkový doslov Jana Zábrany, který autorčině peru rozuměl jako málokdo jiný.

6 15.04.2011

Někteří považují Hladové hry za velkolepý a strhující román, jiným přijde zbytečně zdlouhavý a nudný. Já se nemohu přidat ani k jednomu tvrzení, protože úroveň čtivosti a zábavnosti není po celých 900 stran vyrovnaná. Román má však spousty zajímavých míst, díky kterým stojí za přečtení. Nyní konkrétněji:

Zahájení má asi nejblíže k hororu, seznámíme se s většinou postav a určitě potěší několik letmých zmínek o Československu. Pro mě to byla nejvydařenější třetina knihy, za obvzláště působivou považuji poslední schůzi psychických upírů, dále Saulovo líčení minulosti a první šachovou partii.
Střední hra má svým dějem blíže k thrilleru (a byla to taky část, u které jsem původně zamýšlené pětihvězdičkové hodnocení začal snižovat).
Koncovka zavání politickým thrillerem a po poněkud rozpačité Střední hře byla vítaným zlepšením. Co mě ovšem zklamalo, byl samotný závěr. Děj na Dollmanově ostrově byl zajímavý, avšak samotný konec knihy jsem si představoval úplně jinak - daleko velkolepější a snad i více strhující. Posledních několik desítek stránek mě bohužel - opět - nudily.

Hladové hry byly teprve druhým Simmonsovým románem a prvním vstupem na pole hororu. Poprvé si zde uzmul o něco víc, než kolik tehdy dokázal zvládnout. Oproti pozdějším autorovým dílům tak kniha působí poněkud nevyrovnaně. Přesto je to řemeslně nadprůměrně napsaný román, který stojí za to si přečíst a který díky nádherné grafické úpravě v knihovně krásně vynikne. Celkové hodnocení: 70%

Na závěr bych rád pogratuloval Paulhunterovi, který ač začal později, dočetl o dva dny dříve. Naše "hra" však byla (narozdíl od té oberstovy) naprosto neškodná :D

7 08.04.2011

Nejdřív jsem si nechal tady na databázi seřadit všechny kingovky podle hodnocení. Puls byla (je) druhá nejhůř hodnocená a proto jsem k ní přistupoval s rezervou. Když ale člověk chce přečíst všechno, co tento pán napsal, musí tu většinu výborných kousků proložit něčím méně dobrým. Nicméně mě velmi překvapilo, jak dobrá ta kniha ve skutečnosti je. Jasně, Puls na celé čáře prohrává ve srovnání s těmi vrcholnými kousky - To, Svědectví, Nezbytné věci; přesto záplavu negativních reakcí nechápu. První polovina knihy mi velmi evokovala nedávno přečtenou klasiku (Den Trifidů) a v rámci Kingovy tvorby se dějem blíží k první části Svědectví. Lidstvo zde však nehubí Kapitán Trips, nýbrž mobilem zmutovaný "puls".
Já se u čtení rozhodně nenudil a příště budu hodnocení většiny brát s větší rezervou :-)

13 11.03.2011

Seifert na začátku 50. letech odmítl psát tendenční poezii a jako únik z neveselé reality zvolil téma Boženy Němcové a Viktorky. Bohužel - v kontextu tehdejší propagandistické tvorby neměla tato nádherná a velmi náročná skladba šanci uspět. Přesto je to jeden z vrcholů Mistrovy tvorby, našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu. Za naprosto bezkonkurenční považuju čtvrtý a pátý zpěv - to je prostě nádhera.

9 23.02.2011

"Když něco chceme, celý Vesmír se spojí, abychom toho dosáhli. Bojovník světla to ví."

Soubor blábolů, na kterých je nejhorší to, že je autor myslí vážně. Rukověť bojovníka světla není obyčejná knížka. Je to vlastně dost užitečná příručka pro každého z nás. Možná vás osvítí a poradí, jak žít radostnější, smysluplnější a lepší život ve víře v Boha nebo v nějaké víře obecně. A možná taky ne.
Já jsem ten druhý případ; podobné knihy mi brnkají na nervy. Neholduju takto podaným nesmyslům o lásce, víře, duchovní cestě, statečnosti a vytrvalosti. A už vůbec ne, když je někdo podá tak podbízivým způsobem jako Coelho.

Moje první knížka od tohoto úchyla a pokud budou ty ostatní podobně dobré jako tato, hlásím se do jeho fanklubu.
Je to totiž fakt divný příběh a když píšu divný, myslím to doopravdy. Postavy jsou na samotné hranici uvěřitelnosti, vedou nelogický život, divně se chovají, divně jim to myslí, divně mluví. Divný je i děj; zmatený, nesouvislý, neustále se skáče v čase z přítomnosti do minulosti a zase zpátky. Palahniuk experimentuje s větami i se slovy, během celé knihy opakuje stále stejné motivy, slovní hříčky i vnitřní monology hlavní postavy. Ovšem - což je zcela zásadní - občas přijde s takovou hláškou, perlou nebo moudrem, až vás zvedne ze židle (v mém případě ze sedadla autobusu). Zkrátka se mi to strašně moc líbilo a to je všecko.
Blesk!

9 09.02.2011

Experimentální vnitřní monolog o 90 stranách bez jediné tečky za větou, což je pro Hrabala dost typické (Hrabal tečky nerad). Velkým plusem je autorův excelentní smysl pro humor, vykreslení postav i typické české nátury. Na druhou stranu si myslím, že této próze především v druhé části dochází šťáva a hrozí, že se v ní postupně ztratíte. Hodnotím průměrně, jako zpestření na jeden večer je však kniha dobrá.

2 08.02.2011

Bohužel, na Agathu Christie velmi slabé, což je dvakrát tak velkým zklamáním, uvědomíme-li si holý fakt, že Schůzka se smrtí byla napsána v tom nejplodnějším a nejkvalitnějším období autorčiny činnosti - v třicátých letech. Budeme li sledovat chronologii autorčiných románů v té době, tedy: Vražda v Orient-expresu - Proč nepožádali Evanse? - Vraždy podle abecedy - Smrt na Nilu - Schůzka se smrtí - Vánoce Hercula Poirota - Deset malých černoušků - Vždyť je to hračka!, jeví se právě "Schůzka se smrtí" asi jako nepečená koule v řadě sacher dortů.

Co mi na knize vadilo? Absolutně nebyl využit potenciál exotického prostředí starověké Petry (zatímco o rok předtím podobné prostředí nezapomenutelným způsobem zužitkovala u Smrti na Nilu), zápletka má trhliny a je poměrně jednoduchá, postavy jsou nevýrazné a nevzbuzují sympatie, Hercule Poirot je mdlý a konec podivný. Zkrátka první poirotovka, které dávám pouhé tři hvězdičky.

4 03.02.2011

( 13 x 5 + 6 x 4 + 1 x 3 ) / 20 = 4,6 = * * * * *

U povídek nehodnotím ani tak děj, jako spíše nápad a pointu. A v tom se Kingovi Noční směna (jeho sbírková prvotina) povedla a jsem rád, že i já jsem si ji vybral jako první. Zároveň je to taky mou dvacátou přečtenou autorovou knihou.
Za nejpovedenější kousky považuju: Děti kukuřice (naprosto výborná atmosféra), Římsu a Mrtví se někdy vracejí. Výborné jsou ale skoro všechny a i ty nehororové mají něco do sebe. Jediná slabší byla Noční příboj; ta mi přišla bez jakékoliv pointy.

3 31.01.2011

Máte doma koberec?
A umíte si představit, že ho obývají živé bytosti? Nemyslím tím samozřejmě blechy, mikroorganismy, ale skuteční lidé. Lidé, kteří jsou menší, než si dovedete představit. Lidé, pro které je jeden Koberec celý svět. Jestli skutečně věříte, že právě takoví lidé žijí zrovna ve vašem tepichu, směle do přečtení této útlé knížečky. Ona přesně o tomto je!

PS: Není to tak dobré jako série Úžasná Zeměplocha, ale pokud to Pratchett skutečně napsal v sedmnácti, tak pak klobouk dolů!

3 28.01.2011

Víte co? Už jsem tady komentoval několik Simmonsových knih a začíná to být klišé; neustále vychvalovat autorův jazyk, nápaditost, nezpochybnitelnou genialitu, lásku k literatuře. To všechno samozřejmě v díle, které je právem považováno za milník sci-fi literatury, najdete. A nejen to.

Komornější Hyperion nás seznamuje se sedmi poutníky, kteří putují k prastarým Hrobkám času. Simmons román poněkud netradičně rozdělil do několika příběhů, z nichž by každý obstál jako samostatná povídka. A ač je každá psána jinak, jako celek drží pevně pohromadě, takže se od čtení jen těžko odtrhnete (hloupý nápad, číst něco takového ve zkouškovém období).
Pád Hyperionu je pak daleko rozmáchlejší space opera, ve které Simmons naplno využil potenciál světa, který tak důmyslně vymyslel. Lidstvo, seskupené do Hegemonie Člověka, obývá desítky planet, roztroušených po celé galaxii. Ty jsou navzájem propojené sítí „bran“ – objektů, nerespektujících čas a prostor, vytvořených Technojádrem. Mimochodem, právě Technojádro (stejně jako Štír) dodává románu rozměr, který je tak trochu nad běžné lidské chápaní. To je velký klad, který knize dodává potřebnou tajemnost. (Můžeme vůbec vesmír pochopit?)

Kantos Hyperionu je stejně jako jeho mladší bráška Ílion (který mimochodem z Hyperionu dost čerpá) úzce spojen s literaturou. V menší míře se tu setkáváme s Shakespearem nebo Yetsem, především však s Johnem Keatsem, básníkem „Staré Země“ z devatenáctého století, který v knize vystupuje jako tzv. kyborg. Nechť však jako důkaz autorova mistrovství poslouží fakt, že přestože jsou nejrůznější literární odkazy, básně, filozofické, náboženské i existencionální úvahy (…zkrátka vše, co dělá z Kantosu skutečně komplexní literární dílo) nezvykle hojné, nepůsobí rušivě nebo nudně, ba naopak.
Jak už bylo mnohokrát psáno, Kantos Hyperionu je klenotem svého žánru a povinnost pro všechny, kdo aspoň trochu holdují literatuře science – fiction. Simmons si neskutečně precizně vyhrál s každou složkou svého mistrovského díla, ve kterém je perfektní a nedotknutelné snad úplně všechno. Za to mu patří obrovský obdiv. Bravo mistře!

12 28.01.2011