Taneční hodiny pro starší a pokročilé

18.04.2024

Četla jsem už dříve za tři hvězdičky. Zůstanu na nich. Na knihy pana Hrabala jsem nedorostla.

05.03.2022

Nejhrabalovější Hrabal, pábení par excellence. Pravda, k této knize jsem musel dorůst.

20.10.2021

Pokud se někomu nelíbí tato Hrabalova kniha, těžko se mu bude líbit něco jiného od tohoto autora. Typické hrabalovské vyprávění.

29.09.2021

Jedna z nejslabších Hrabalových knih.

Tomuto hrabalovskému hlubší smysl postrádajícímu myšlenkovému průjmu se říká pábení. To je jako když vás soused zmerčí na zahradě, osmělí se a přijde blíž, opře předloktí o plůtek a musí vám nutně povykládat, co za posledních 20, 30, 40 let zažil.
Jen pro trpělivého čtenáře-posluchače.
Svým způsobem obdivuhodné.

18.03.2021

Nepříliš zajímavé, asi jsem knihu nepochopil. Místy vtipná, ale jinak zdlouhavá; mohla by být mnohem kratší. Konec částečně dojem napravil.

01.02.2021

Klasika, moje oblíbená. Skvělý styl vyprávění, myšlenkové pochody i samotný Pepin. Doporučuju.

21.01.2021

Nesmíte zde hledat příběh a už vůbec ne poučení! Hledejte zde radost z pouhého vyprávění, které vedle sebe klade zásadní i nedůležité, krásné i ošklivé, zábavné i zničující: to vše při pokusu zachytit prchavou esenci vlastního životního prožitku.

16.04.2019

"dejchni na mě, je z tebe cejtit kořala a ona klečela a říkala, ale já jsem měla jenom rumovou pralinku a von ji dával facky" aneb všechno, co máte na Hrabalovi rádi, mně vždycky seděl a Taneční hodiny jsou jedna z jeho velmi raných prací (1964), vlastně experimentem, o kterém se mi zmínila češtinářka na střední, kniha napsaná v jedné větě "hovado jak Marie Terezie" a kecy o Ježíši a Máří Magdaléně mě při cestě do práce pobavily, ale zároveň mi kniha přišla spíš jako něco, co Hrabal napsal na sklonku kariéry, takové ohlížející se, vzpomínkové, pokud jde o celkový nádech

17.01.2019

Je to tak originální, až je to zábavné.

Ma to svuj puvab.

08.07.2018

Strýc Pepin vypráví o všem možném a v jedné dlouhé větě na 90 stranách skáče z jednoho tématu k druhému.

03.07.2018

Co toto bylo? Jedna věta dlouhá padesát stran, ve které se skáče od jedné věci k druhé, žádný příběh ani poučení. Znovu to číst rozhodně nebudu.

13.03.2018

Mam rad Hrabalovu poetiku. Knihu- novelu jsem cetl uz po několikáté a bylo to příjemně čtení..

14.10.2016

...aneb kterak jsou lidské příběhy nekonečné a osobité, tak jako byla věta, ze které je knížečka upletena.

21.08.2016

Surreálné utrpení s občasným úsměvem.

04.07.2016

Kondenzovaná porce pábení, která by se měla podávat jako jedno sousto. (Mně se to nepovedlo, musela jsem přerušovat a opětovně se zakusovat.)
Šílený sled ještě šílenějších historek, životních mouder a výkladu snů podle Anny Novákové. Druhá věta mi po tom všem zaskočila. V krku, v hlavě. V duši. Celá knížka proto vyzněla tak něžně a láskyplně, že si to snad radši dám ještě jednou.
A pak se k tomu vyjádřím znovu.
Počkejte, to bude hned...

...jen co dočtu větu...

Vubec se mi to nelibilo. Nevim, co mi tohle dilo melo dat.
Ostre sledovane vlaky byly fajn, ale tohle byla jednoznacne holomajzna!!

21.03.2016

Z tohoto díla mám smíšené pocity. Zpočátku se to sakra blbě četlo, nebyla jsem schopná vůbec vnímat, ale nakonec to byl docela příjemný sled různých vyprávění, plynoucích bez přestávky. Představovala jsem si Jaromíra Hanzlíka, ja to vypravuje jako strýc Pepin z Postřižin a to mi docela pomohlo, abych text vnímala. Bavilo mě neustálé odkazování na jistý snář Anny Novákové, na spisek páně Batisty o pohlavní zdravovědě a taky odkazy na básníka Bondyho. Knihu si určitě nepřečtu znovu, protože to je skutečně čtenářský oříšek, ale špatné to nebylo.