Petra21 komentáře u knih

Zdánlivě běžné osudy uvěřitelné ve své všednosti, jejichž protagonisté se v zájmu citlivé (pseudo)ochrany utíkají k milosrdným lžím či neúplným pravdám. Velice iritující pocit všeho skrývaného, co raději vyřčeno mělo být. A ten jazyk, tak úchvatný, že jsem se halila do jejích slov jako do peřinky. Zkrátka si mě připoutala...

7 05.04.2021

Považuji za neuvěřitelně děsivé, že pro mnohé z nás znamená nerealizovatelné "utrpení" byť jen četba o krutých osudech nám neznámých lidí. Přitom zavřením očí nejen, že obdobné problémy nezmizí, ale naopak ještě vygradují. Proč se tito skuteční hrdinové skrývají a před společností spíše unikají do ústraní? Umíme být neskutečně apatičtí, což z nás dělá bezohledné osoby. Neumíme komunikovat, ani tu jen prostě být, někde nablízku. Vždyť většina respondentek vzpomněla na absenci empatie, či dokonce na vjem sobeckého uvažování, když se v podstatě bezstarostní lidé hladově krmí smutnými osudy, aby si mohli oddechnout, protože jich se to přece netýká. Proto pro mě kniha představuje cenný "antiindividualistický" apel, abychom zůstali více lidmi a snažili se nebýt zahleděni jen sami do sebe a svých pseudoproblémů.

10 29.03.2021

Přímá úměra jako ze školy: Čím víc vám doporučuje knihu čím bližší člověk vašemu srdci, tím se četba takové záležitosti stane poněkud zavazující. Nebo se pletu a nikdo z vás necítí tak velkou "odpovědnost", vyfrustrovanou touhu po tom, aby to prostě bylo dobré? Nicméně...bože můj, to bylo tak strašně boží!!! Neuvěřitelná poklona Stephenu Kingovi, že dokázal rozjet napětí od první stránky a držet a držet až úplně do posledního písmenka! A přitom otevřel tolik společenských i enviromentálních témat, až se mi dech kamsi vypařil. Ta nehorázná uvěřitelnost celé situace, byť představovala pouhý výplod záviděníhodné obrazotvornosti, vyvolává silné alergické reakce, úzkost či fóbii z lidského pokolení. Jak moc dokážeme přivírat oči a vědomě přehlížet bezpráví; jak moc budeme muset být přidušení, až konečně (i když příliš pozdě!) prozřeme? To nelze vyjádřit jinak, než naléhavým výkřikem: musíš si to taky přečíst!

13 29.03.2021

Milá projížďka prvorepublikovými Budějovicemi, kde z pochopitelných důvodů kvetla prostituce takřka tak přirozeně, jako vznikaly nové továrny. Pokud ovšem očekáváte špínou páchnoucí temné historky z podsvětí, pak vás vyšokuje až nonšalantní prostředí vkusných podniků oděných do sporých hávů červených barev. I přes krátký obsah se mi dostalo pořádného dýchnutí doby zcela jiné, meziválečné, ztracené éry skrze poněkud bojácný, ovšem nikoliv odmítavý pohled Rudolfa Slívy, tolik zahalen do samozřejmosti jménem nostalgie. A to nostalgie o to tíživější, když laskavý čtenář na rozdíl od hlavního představitele tuší hrůzu zklamání let padesátých. Ke skvostným germanismům a zkráceninám názvu města jsem však trochu lačně očekávala o něco archaičtější jazyk.

9 01.03.2021

Raději vše vyprávět rackům, než se zas a znovu zklamat. Kyina uzavřenost a nedůvěra v lidské pokolení mi připomněla, jak prosté a těžké zároveň musí být oprostit se od veškeré téhle kruté a pokrytecké společnosti, nechat se pohltit vrozenou divokostí a řídit se instinkty. Nejen název mi navodil pocit úchvatného románu Jako zabít ptáčka, především v tom dokonalém znázornění zla, s nímž se citlivý člověk nikdy zcela nesmíří. Odmítnutí jakkoliv odlišného jedince z našich nalajnovaných řad nastavuje opravdové zrcadlo naší malosti. A proto mě ze srdce mrzí, že nedám plný počet hvězd, neboť by si kniha zasloužila kapku uvěřitelnosti, snad méně naivity, ale především mnohem krásnější sloh hodný ryze čisté a nespoutané přírody.

8 01.03.2021

Mohlo by se zdát, že vyvolává více otázek, než odpovědí, z nichž by dominovala prostá a jednoslovná: proč...? Núr však zakusila, že na ni neexistuje jednoznačná odpověď, že mnohdy nemá smysl pídit se po příčině. Že těžko definovatelnou lásku po domovu nenaruší ani válečný stav. Dospívat a dospět v těchto končinách lze jen těžko přiblížit a jsem neskonale vděčná za to, že se autorka vyvarovala "laciných" srdcebolů a nesnažila se vyždímat z daného tématu a regionu to nejhorší, co může nabídnout. Empatická a hlavně apolitická touha po smíření naservírovaná i v samotném doslovu by měla být laskavým poselstvím této knihy.

4 26.02.2021

Jasně, že člověk ví o lecjakých zvěrstvech, kterých se dopouštěli nacisté i bolševici, potažmo Wehrmacht i Rudá armáda. Jenomže přečíst si poznámky z hodin dějepisu není totéž, jako strávit několik okamžiků s odvyprávěnou pravdou. A týká-li se příběh dětských duší, stává se nekonečně bolestným... o to bolestnějším při poznání, že se nejedná o věk Olivera Twista, nýbrž o dobu, kdy naše babičky už vesele směňovaly potravinové lístky. Zase jednou poodkrytá část poněkud upozaděného prostoru; místa šíleného geopolitického pokusu na pozadí dvou bizarně krutých ideologií.

7 02.02.2021

Geniální ve své čisté prostotě. Všední dialogy, které z osobní zkušenosti známe snad všichni, vyvolají neuvěřitelný pocit feministického hněvu, díky němuž mi i nyní docházejí slova. Jak moc chceme každá z nás věřit, že takhle to nedopadne... a jen tahle víra nás žene do podobných svárů a je pouze na nás, zda se necháme lapit, zda se od začátku spokojíme s nespokojitelným, nepřijatelným. Petra Soukupová dokázala svou empatii u obou partnerů, popsala všechny jejich nedovyslovené, a proto nepochopené rozhovory. Zároveň jsem unešená, jak dobře rozumí křehké dětské duši, jíž máme my "dospěláci" tendenci podceňovat. Možná to mnohé nepřekvapí, ale pro mě bylo fascinující, jak děti vnímají ty nespravedlivé křivdy, kterých se kvůli únavě či sobeckosti a vzteku na nich čas od času dopouštíme. Nevědomky jim předáváme stejné vzorce chování, které sami na sobě i na partnerech nenávidíme. Prosté, ale skutečně skvělé!

20 27.01.2021

Srdce na obálce by měl svírat pařát démonického tvora, s nímž do jisté míry žije asi každý z nás. Tahle emociální nálož jako by sama určovala, kdy bude srdce bít a s jakou intenzitou a já jsem zkrátka jen následovala autorčinu ne příliš dlouhou trať. Každá z povídek je plná té vší hloupé každodennosti, té kunderovské nesnesitelné lehkosti bytí... a navazuje jedna na druhou v tak bravurním spojení, až překvapí svým smířením. Geniální...

11 23.01.2021

Síla příběhu znamená více než polovinu čtenářského úspěchu, což Dalibor Vácha jistě dobře věděl. Čtení o našich hrdinech by se mělo ukládat jako povinné, ať už ve škole, nebo ještě lépe: od uvědomělých rodičů. Vzhledem k současné frustraci z nedostatku velkých person se skutečně morálními hodnotami je třeba vzpomenout na celou řádku těch, kteří neváhali za svůj postoj (v lepším případě "jen") zemřít. Přesto, anebo právě proto, není snadné sepsat beletristicky kvalitní, historicky přesnou a zároveň poutavou knihu, aniž by jakýkoliv z těchto tří atributů výrazně vyčníval. Z toho důvodu jsem první stránky obracela opatrně, až bázlivě, s reálnými obavami z hrozného zklamání. Ale ono to bylo dobré! Přeskakování mezi různými časovými liniemi, místy i osobami mě drželo v neustálé bdělé pozornosti a medailonky o dalších osudech některých vedlejších postav jsem ocenila především z hlediska piety a tiché vzpomínky i nad těmi méně viditelnými hrdiny českého domácího odboje. Hvězdu ubírám kvůli ne úplně dokonalé literární stránce, na jakou jsme zvyklí u knih rovněž z válečného období, například u fenomenální Radky Denemarkové.

4 23.01.2021

Velmi intimní zpověď váženého profesora, jehož rukopis dokáže přiblížit složitou problematiku velice jasným a pochopitelným způsobem. Volba takového osobního stylu je vcelku logická; pramení především z vlastního zážitku s americkým zdravotnictvím, jehož nedostatky jej téměř stály život. Nadto si je vědom skutečnosti, že otevřená, alarmující, nikoli však urážlivá pravda se musí dostat do širšího povědomí co nejvíce lidí. Důležité téma a fascinující čtení k zamyšlení nejen o právu člověka na adekvátní zdravotní péči, ale rovněž o svobodě jako takové.

3 17.01.2021

Bože můj, ten machiavelistický přístup, který se jednoduše znějícími argumenty snažil vysvětlit přesně ty situace, kdy účel světí prostředky! Nevím, zda autor používal záměrně onen poněkud klišoidní skandinávský minimalismus, ovšem strohost drsného prostředí tím vybarvil do těch nejtemnějších ocelových odstínů. Opravdu se mě citelně dotýkalo, jak jsem vnímala obavy a pocity viny za většinu zúčastněných, přičemž pojem "smíšené pocity" ve mně vygradoval do zcela nových rozměrů. A podobně to mám i se samotným hodnocením; jsem nadšená ideou, že by Nesbø mohl spustit módní trend spíše "beletrizovaných" trhrillerů, kde příliš sugesivní analýza samotných činů nebude hrát prim. Avšak přece jen hvězdu ubírám, neboť si minimálně překlad mohl o trochu více pohrát se stylistikou a rovněž spád druhé poloviny příběhu podtrhly až zbytečně překombinované situace. A přitom, v zájmu zmíněného minimalismu, méně někdy znamená více.

12 14.01.2021

Ach, ta záludná očekávání... doufala jsem v dojemné rodinné drama, klidně okořeněné kapkou patosu. Takovou tu vyděračskou dávku emocí, jež dle mého názoru lákavý přebal sliboval. Místo toho jsem spíše s oběma hlavními hrdiny dochutila několik omáček a táhla pár vývarů. A přitom to mohl a měl být tak krásný příběh....škoda ho!

2 03.01.2021

Skutečně fragmentované střípky ze života velkého umění, který připomíná jakýsi prazvláštní lágr. Běžný smrtelník pak o to víc nechápe rozhodnutí všech zúčastněných pro takovou životní dráhu a v mých očích se balet jako takový dostal definitivně na černou listinu obrovského pokrytectví. Přesto jsem však očekávala trochu jiný ucelenější příběh, nebo jazykově bohatší zážitek poněkud vhodnější k vysvětlení vnitřních pohnutek hlavních aktérek. Body navíc si nakonec získala relativní originalita žánru.

3 29.11.2020

Plavec ve tmě se navzdor svému názvu ani omylem v temnotě neplácal! To byla zase jednou tak skvěle napsaná záležitost, že jsem sama div neutonula v bravurních obratech vyjadřujících "zakázanou" lásku. Tomuto románu bych neměla co vytknout, i kdyby se týkal čistě a pouze milostného vztahu dvou polských mládenců, nicméně zasazení tohoto (obzvláště pro konzervativní Poláky) těžšího tématu do období o chlup nemilosrdnějších 80. let posunulo knihu ještě o několik příček výš. Skvěle podané historicko-politické reálie na pozadí dvou rozličných pohledů na svět.

12 29.11.2020

Sex, drogy & rock'n'roll. Takže úplně nelze čekat intelektuální stravu plnou velkých myšlenek. Ale stejně mě The Six neskutečně chytli! Vrátil se mi ten pocit z adolescentních let, kdy hudba znamená všechno, je nedílnou součástí všech denních činností a vzpomínek. A hlavně: představuje vzácný okamžik pochopení a reinterpretace vlastních frustrací. Časové zařazení příběhu mě zpočátku mělo tendenci odradit, ale už od prvního dialogů je zřejmé, že atmosféra mládí stírá jakékoli generační rozdíly. Forma interview sedla jak p*del ma hrnec. Neustále navozovala pocit sledování televizního dokumentu, v němž díky dokonalému sestříhání na sebe reagují jednotlivé postavy, aniž by ztratily pocit individuálního vyjádření své pravdy. Totálně odlišné výpovědi dvou lidí na tutéž situaci připomíná každodenní život. Takže se ze mě nakonec stala další skalní fanynka této neexistující, ale strašně boží kapely.

9 15.11.2020

Abych byla upřímná, naprosto se ztotožňuji s geniálním podprahovým sdělením a silnou kritikou postfaktické společnosti. Všichni se zabýváme mediálně zajímavým problémem a uniká nám "to" hlavní, bráníme se řešit "to" skutečně podstatné a nebo "to" dokonce popíráme. Příběh dohromady účinně vyvolával dojem jakési davové psychózy, křehké lability lidských povah a nekonečně depresivní úzkosti, nicméně... jako by to nějak nefungovalo. Vnímám frustraci Prasklin, avšak význam jednotlivých aktérů mi uniká... Zajímavá, ale možná až příliš artová próza.

1 15.11.2020

Díky bohu, pořád je to TEN Fredrik Backman! A to navzdory tomu, že se poněkud odchýlil od své typické struktury vyprávění, kde v hlavní roli stojí jeden podivínský dobrák. Vždycky dokáže s grácií sobě vlastní tak mile překvapit, vykouzlit opravdický úsměv na rtech, dotknout se srdíčka a chviličku ho podržet. A vlastně psát o těžce vážných tématech s dechberoucí lehkostí a samozřejmostí, až budí dojem, že sám prožil tisíce příběhů. Možná někomu nemusí sednout satiricky laděný vtip provázející každou jednotlivou stránku knihy, ale právě tahle (tragi)komičnost mi připadá každodenní, lidsky normální. No a v poděkování si mě... zase jednou dostal...

17 03.11.2020

Ať už se příběh zalíbil, či nikoliv; ať už tito normálně nenormální persony iritovaly až na hranu možností; ať už někomu připadal román spíše jako laciný příběh do mládežnického seriálu z devadesátek... vyznění a podtext naservírovaný Sally Rooney byl jednoduše brilantní. Vzájemná (ne)důvěra, pochopení, jakási odtažitá blízkost a snaha zalíbit se těm "správným", oblíbeným a zkrátka "normálním" lidem mi připadaly až žalostně blízké a neustále aktuální. To poselství, že nezáleží, kolik času s blízkou duší strávíme, nýbrž na tom, kolik porozumění a důvěry nám dal a zákonitě také vzal; že jakékoli drobné rozhodnutí dokáže obrátit nejeden život naruby a nemá sebemenší smysl analyzovat hloubku šrámů na srdci. To poselství mi bude v hlavně ještě dlouho rezonovat... Aby byl tento titul doceněn, nelze jej dle mého názoru chápat jako zamilovaný young adult románek. Navíc mi vyhovovala forma přímých řečí, která stírá rozdíly mezi nahlas mluvenou a sdílenou myšlenkou a vytváří dojem melancholického snění.

6 28.10.2020

Doopravdy jsem se v mezipřestávkách snažila přistát na vlnách autorovy každodennosti. Celé to však přinášelo dojem prostého intermezza čehosi vyššího, co mělo přijít... Mrzí mě, že se autor nepustil do ucelenějšího příběhu, na nějž by zcela jistě měl vynikající předpoklady. V této podobě jsem obohacená o umně sepsané novinářsky cestopisné zážitky.

1 23.10.2020