pet-kyval komentáře u knih

[052/10] Asi dvě stránky to vypadalo nadějně. Poté směšně. Následovala naivita a finišovalo to naprosto předvídatelným rozuzlením. Někdy je až s podivem, jak se může na tak malém prostoru zrodit něco tak... ... ... ach jo.

Svatba bratránka a sestřeničky se dá překousnout s ohledem na šlechtické techtle mechtle a umístění děje do... no, do doby velkých krinolín. Co se ovšem odpustit nedá, je trojnásobný, téměř totožný popis černé mše. Velmi hloupé dialogy. Nízká inteligence hlavní hrdinky, která na jedné stránce tvrdí, že tamní kněz je mešuge, ale dvakrát otočíte list a co se nedozvíte - dívenka si zcela dobrovolně vyjela na faru. (Jupí!... Jupí?) Následky ať si holka užije.

Někdy mi bylo Adrienny až líto. Nikde jsem se to sice nedočetla, ale mám takové tušení, že před vstupem do děje musela nutně podstoupit lobotomii. Blouznění mi tak trochu připomínalo 'Rosemaryino děťátko' a vůbec... nikdy více to nevydat.

Pro puberťáky s neutuchající touhou stát se "satanistou" jako dělané.

1 01.01.2011

[029/10] Sienkiewicze na delší dobu budu nucena odložit. Čeká na mne minimálně Potopa, ale k tomu mě nedonutí dříve jak za rok - a to ještě kdo ví jestli.

(107) ,,... A říkal jsem Markétce: ,Nelez na sosnu, když je ti padesát let.' Nevěřila. Vylezla. A tu se větev zlomila - a bác! No, jak vám povídám, až díru do země udělala, ale také za tři dni vydechla naposled."

Oproti nezáživné Quo Vadis pro mne byli Křižáci jedna velká radost. Neshoduje se to ovšem s tím, že jsem to četla od 14. listopadu do 31. prosince. Ospravedlnění mám takové, že se H. S. všeobecně řadí k literatuře těžší, svazek, který jsem měla vypůjčený, by se dal použít na ubíjení Mazovských rytířů a vůbec jsem na to neměla chuť.

(50) ,,Za dnešních zženštilých časů už nejsou takoví mužové, jací bývali za mého mládí, nebo takoví, o nichž mi vypravoval můj otec."

Výtek moc nemám... Dějová linie je ze začátku nápodobna stěně egyptské pyramidy a od středu dál to hapruje podobně jako schody v Morii. Sienkiewicz se na konec neubránil a do závěru musel vměstnat nudný popis "nedobytného" hradu a závěrečné bitvy, která ani přes řeky krve nebyla ohromující a jazyk svazující. Zbytek ovšem obstál na výbornou.

(323) ,,Kam nemůže člověk pěstí, tam musí rozumem..."

(138) ,,Nedivil bych se, kdybys byla hloupá, protože takové jsou ženské, ale že máš bystrý rozum, tomu se divím."

6 31.12.2010

[041/10] Kam se vůbec dětská literatura dneška hrabe na skvosty jako "My z ostrova Saltkråkan"? Podivné žvásty o ničem, které jsou dnes moderní, mi někdy až ježí srst. Chuť lynčovat mě neopouští ani v pozdních nočních hodinách. Spíše sílí a mám chuť pálit ty výplody utvářející se nad odpadem z toalet.

(104) Krásné dívky většinou bývají zcela zaujaty vlastní krásou a už jim nezbyde čas na zmoudření.

Ještěže tu máme pozůstatky po drahé Astrid. Byla to inteligentní žena a uměla psát, a to tak, že když mluvilo dítě, nepůsobilo to jako tahání kočky za ocas. Zatímco dnes se děti plácají v dialozích určených pro lidi postižené chorobou na mozku (ve vyšších kruzích se jí říká blbost, někdy debilita), já vyrůstala na příjemné přirozené a naprosto fungující konverzaci. Mluvily sice děti, ale mluvily tak jak je to rodiče naučili, což se o spoustě jiných malých hrdinů a hrdinek říci nedá. Proč většina autorů sdílí dojem, že co je malé a mladé je i hloupé a naivní, to opravdu netuším.

(85) Je chyba, řekl, bát se už teď dnů, které teprve přijdou. Člověk se má těšit ze dne, který právě prožívá.

Možná je to právě ta přirozenost textu, co mě dostává do kolen i po tak dlouhé době. A možná to jsou i ta skrytá moudra číhající v jednotlivých odstavcích. Jo, tohle byla prostě PANÍ spisovatelka.

(186) Ať kráčíš, kam kráčíš, smrti se nevyhneš...

13 27.12.2010

[050/10] Vůbec jsem nevěděla, co od práce pana Horníčka čekat. Strašně ráda se nechávám překvapovat a strašně ráda vcházím do neznámých vod cizích světů a myslí na papírových stranách. Čisté šlápnutí do neznáma. Vlastně to bylo setkání první, nevinné a snad právě proto z části zmatené.

(014) Nepřestanu tvrdit, že byt je prostor, ale domov je bytost. Byt může získat a zaplnit muž. Ale domov je dílem ženy. To ona promění ten prostor v onu bytost.

Přiznávám se, že chvilkami jsem se ztrácela v myšlenkovém scénáři a ani panáček medoviny mi nedopomohl k lepší orientaci. (Jaká ironie…) Jenže, když už jsem se zorientovala, výsostně jsem se bavila. Příhoda se psem, obrazem a nebo posíláním telegramů. Jiskří to takovou tou horníčkovskou energií a živě jsem si dokázala vměstnat jeho uklidňující hlas, jak své životní příhody vypravuje a líčí.

(032) Pojem úklidu je vám jasný: znamená to vrátit každou věc na místo jí příslušející.

Knížka je to tenoučká a srší z ní hodně z osobnosti pana Horníčka a i když je místy cítit jakési uchechtnutí se nad jednáním jeho manželky, nepůsobí to zle a nebo škodolibě. Spíše naopak. Je v tom jakási úcta a spříznění dvou duší, dokonce i mírná a reálná láska mezi mužem a ženou. Obrazně tedy smekám a těším se na další z jeho knih.

10 22.12.2010

[049/10] Bylo to dobré. Ne úžasné. Ne skvělé. Ne příšerné. Prostě dobré.

Mé první setkání s Johnem Sinclairem - na delší dobu nejspíše i poslední, i když ne z vlastní vůle - se stalo příjemně stráveným časem pod půlnoční lampičkou. Myslím si, že ty jeho příběhy budou mít něco do sebe. Ale poněvadž zdroj, ze kterého čerpám, byl tímto jediným číslem naprosto vyčerpán, kdo ví, kdy se dostanu k něčemu dalšímu a snad i lepšímu.

John Sinclair je něco mezi Van Helsingem a ... teď mám okno... á, už vím, Constantinem. Každopádně je to vcelku solidní lovec nadpřirozených nestvůrek v rámci dobré věci. (I když, kdo dnes může posoudit, co je dobré?) Každopádně ho šlechtí, že se zabývá především hrdinstvím a na tahání se s kdejakou fuchtlí mu nezbývá čas. Dostanete se do půlky a už se vezete v akcičkách až do konce. Sem tam se ukáže i napětí, vylíčení prozatím nevylíčeného a vůbec to má vcelku smysl. Tak proč do toho nejít... Je to legrácka na dobrou noc.

22.12.2010

[048/10] Nejspíše bych měla přestat číst edici Harlequin. Alespoň na pár let, protože mé vnímání světa skrze literaturu, začíná být díky těmto knihám na pokraji šílenství. Mít mé čelo balkon, myslím, že by můj mozek spáchal sebevraždu. Mít dva mozky, spáchaly by sebevraždu hromadnou.

Když přehlédnu, že hlavní hrdina je blond s modrýma očima (tihle árijci... no prostě hnus)... Když přehlédnu, že hlavní hrdinka nosí hnůj doslova málem, až do peřin. Když přehlédnu naivnost prarodičů a naprosto zazděný humor. Když... Dá se to číst. Ale poněvadž v očích ještě nemám tolik masařek z rychlé jízdy na tripu a k zaslepenosti mám daleko, neprominu ani... ani... ani nic. Je to škvár, brak, salát, blbost a ten slavný odpad! s velkým O. Na druhou stranu to ještě stále nemá na 'Růži z Arizony'.

Pro budoucí pisatele, spisovatele a kdo ví, co ještě, bych uvedla takové... no, úryvek, ze kterého se mi chtělo zoufalstvím málem brečet a asi 15 minut jsem to nemohla přenést přes srdce: (120) ,,No, tak to musíš jet jako do města. V půli cesty uvidíš úzkou ŠPINAVOU POLNÍ CESTU, která odbočuje doleva..."

Ach, ano... následuje mé zamilované: ,,WTF!" Nevím jaká představa koluje po Americe o polních cestách, ale žádná polní cesta ve své podstatě nemůže být špinavá. Může na ní být odpad z McDonaldu, chrastí, pokácené stromy, zdechliny rozličných zvířat, rozlitý potok/říčka a nebo rozbahněná půda, ale NIKDY(!), nikdy nemůže být špinavá. Podstata polní cesty je v tom, že je to jen udusaná linie v krajině, tvořená hlínou a kamením. Co je hlína? No... když ji donesete domů, je to zčista jasna špína. Blik? Žádný beton, asfalt, nic. Prostě, když někdo neumí přemýšlet ani nad takovou pitomostí, neměl by překládat a už vůbec ne psát.

2 21.12.2010

[045/10] Jak to tak vypadá, celý literární svět se drží jistého schématu. Film vycházející z knihy se stává brakem (až na nepatrné výjimky) a kniha vycházející ze scénáře nám poskytuje o něco víc než "nadupaný vizuál", který já osobně stejně nežeru. To, čeho si ve filmu nevšimnete a berete jako holý fakt, nad kterým rozhodně nepřemýšlíte, je v knize rozepsán do několika vět a tak si konečně uvědomíte, že támhle herec udělal přemet, tady zmáčkl spojku a zde se vůz najel na výmol v terénu, který měl za následek katapultaci do volného prostoru.

Film 'Dnes neumírej' jsem viděla už mockrát. Nemůžu se zbavit pocitu, že, i když je Pierce Brosnan ověnčený pěkným chumlem křížků, stejně je v jeho pohledu něco sexy (což se o new "007" říci rozhodně nedá). Ten jeho pohled, ten jeho úsměv… Po tělesné stránce to není nic moc, ale má jistou dávku magie v těch svých očích, což se do Bonda neuvěřitelně hodí a jako představa v knize funguje báječně.

(098) ,,Třeba takový Donald Campbell v roce 1967. Bluebird. Rychlostní rekord na vodní hladině."
,,Ten se zabil při zpáteční jízdě."
,,Jenže zemřel, když naplňoval svůj sen. Není to krásný odchod z tohoto světa?"

(017) ,,Je to zvláštní, jak vy Britové stále věříte, že máte právo... ne... pro vás je to povinnost... hrát si na celosvětové četníky. Jste poněkud nadbyteční, stejně jako ty miny, co jsou tady všude kolem."

Co ale knize ubírá, je někdy až příliš rychlé jednání typu: ,,Koukni na mě brouku. Jsem hezká, co, brouku? Pojď do peřin a..." No jo, ono to asi k: ,,Jmenuji se Bond... James Bond!" tak nějak patří a samotnou milostnou scénu, která se tam příliš neřeší, si čtenář má prostě domyslet a smířit se s tím, že na dalším řádku se už spokojeně a příjemně unaveně hlavní postavy usmívají.

(026) Bolest je pro člověka skvělým měřítkem, jímž se dá srovnávat vnitřní síla, kterou v sobě jedinec - ať už slaboch nebo silák - má.

Každopádně jsem si vcelku příjemně sentimentálně zavzpomínala...

1 20.12.2010

[047/10] Nemastné. Neslané. Nijaké.

Začínám rozumět sama sobě, proč jsem to jako dítě nedočetla a hned po pár listech zahodila do dna skříně. 'Kletba drápu' není originální, nejsou v ní hlášky (a už vůbec ne moudra) a charaktery jsou... prostě děti...

Je fakt, že když je člověk dítě, nahlíží na to vše kolem trošku jinak než dospělý a proto to cvrčkům děsivé připadat může. Ono není zrovna příjemné procházet se parkem a najednou prásk a do palce máte vyhlodanou díru od veverky, ale toto brožurové cosi jde po cestě naivity - dokonce vidím ty zhulené fauny v jednom velkém průvodu - a tak to nikoho z údivu nevytrhne.

Neříkám, že charaktery jsou úplně hloupé... ale jsou nezajímavé a to já prostě neberu ani v povídkách.

16.12.2010

[046/10] Ach... můj... bože... Už jsem se smířila s klišé, zmínkou o chlupatých hrudnících a neustálém erotickém bujení hormonů, ale tohle...

...nevěděla jsem, jestli se smát, plakat a nebo přímo zešílet. Cítila jsem, jak do sebe obě půlky mého mozku neustále vrážejí, jak se snaží jedna přes druhou dostat do nejniternějších částí lebky (možná měly utéct ušima) a tak naprosto minimalizovat okolní vjemy. Ve spáncích mi krev tancovala flamengo a oči se chtěly stěhovat na temeno (a to ještě ne moje). Až jsem se zpotila...

Vezměme si příklad a to hned z prvních stran:

(017) Tak tam seděli vedle sebe na ŽOKU slámy a Janne se snažila nevšímat si jeho DLOUHÉ, ŠLACHOVITÉ PAŽE a CHLUPATÉ RUKY, kterou měla tak blízko, že se jí téměř dotýkala. Kdyby to doma vyprávěla některým svým známým, potrhali by se smíchy.

... holka, nebudeš tomu věřit, ale já se smíchy trhala taky a to skoro neustále, protože jsem vlastním očím nemohla uvěřit, co za příšernost to čtu a za naprosto odporné užívání slov jako "zračit".

Myšlenky postav šly dávno kydat hnůj už při prvním otočení stránky. Chlap je všeználek... slečinka = městská fiflena/slepice/podržtašku panáčku a kdo ví, co ještě. I když se tak mermomocí snaží vyrůst, řídí se (prý) podle filmů. Takže slepicím bere vejce podle filmu, vaří podle filmu, a vůbec se snaží ze sebe udělat "k nějakému užitku", což se ji samo sebou daří, ale vypadá při tom jako magor a to jste ještě nečetli ty její myšlenky. (Pak si na nás muži nemají ukazovat prstem, když vznikají takové s... ˇ... škváry.)

Paní "spisovatelka" byla buď sjetá a nebo se jen chtěla vypsat z toho, o čem celý život pouze sní (a čeho nedosáhla) a při tom slohově zakrněla na věku adolescentní děvečky. Dialogy stupidní, charaktery stupidní, myšlenky postav stupidní,... Je ovšem možné, že někomu to nebude připadat stupidní... a to převážně těm, kdož už nemají naději...

Tohle se mi taky hned na začátku líbilo:

(015) ,,Navíc se musím dostat co nejdříve na ranč, protože se mi bude hřebit klisna."
,,To je bezvadné. Třeba to bude hezký býček." (WTF!!!)

Vysvětlivka: WTF = Zkratka anglického sousloví "What The Fuck?" Česky slušně přeloženo: "Co to sakra má být?" Používá se většinou jako vyjádření údivu nad nějakým nesmyslným faktem či výrokem.

[040/10] Měla jsem nutkání dát tři hvězdičky, protože mi to připadalo celou dobu jako příjemný průměr, který ani neoslní, ale především ani neurazí. Jenže ke konci se to tak nějak zvrtlo a "chudinka" Kelly mě začala štvát.

I když to ze začátku vypadalo jaký bude naše hrdinka charakter, opak se stal pravdou. Její neustálé utíkání od psychického problému, cyklické opakování situací, kdy se polekaně odtahuje a pak zase vrnivě přitiskne... ne...

(040) ,,Nepodceňuj se Kelly. Kdybys nevypadala tak, jak vypadáš, zase bych z auta vyskočil a utíkal dál."

Navíc jsem narazila na opravdu banální chyby. Vezměme si scénu, kdy večeří v jejím domě a pak se jdou projít se sklenkami vína. Ujdou několik kroku a "milá zlatá" předrahého hladí po zádech při objímání, jako by se nechumelilo. Ptám se, kde je sklenička?

Nedá se předpokládat, že pisatelka takových knih se bude držet vysoké literární úrovně, ale vytvářet nesmyslné, na věk postav opravdu naivní, situace a dopouštět se chyb začátečníků? Hm...

(129) Ujišťoval Kelly, že při jeho zaměstnání pro něj není nijak nezvyklé být vzhůru v tuhle časnou ranní nebo pozdní hodinu. Kelly ho na oplátku ujistila, že kdyby Bůh chtěl, aby vstávala před sluncem, určitě by ji do života poslal s hornickou lampičkou uprostřed čela.

Jinak to ale nemá špatný námět (abych jen nedupala) a dokonce jsem se místy zasmála průpovídkám. Jenže, to prostě nic nemění na tom, že se jedná v žánru "red writeingu" o podprůměr jako bič, dej mi bitch...

13.12.2010

[044/10] Často se mi stávalo, že když jsem se zmínila o osudu naivního Candida, dostalo se mi spíše záporných reakcí. Čím to, jsem nikdy příliš nepochopila.

(060) ,,Račte vyzvat některého cestujícího, aby vám vyprávěl, co ho v životě potkalo, a najde-li se jeden, který nebude nadávat, že měl mizerný život, a který si ani jednou neřekl, že je nejnešťastnějším člověkem pod sluncem, hoďte mě po hlavě do moře."

Je fakt, že pro člověka, který hledá spíše ucelený příběh odpovídající románovému schématu se to může zdát zbytečné, zmatené, nefunkční a ... prostě pitomé. Každopádně 'Candide' nebyl myšlen (alespoň se domnívám) jako dílo určené pro "vznešeného" ducha, ale spíše pro "povzneseného". Což je převážně v mých očích obrovský rozdíl. Ale to nechme být...

(073) ,,Já jsem nejlepší člověk na světě a už jsem zabil tři lidi! A z těch tří lidí dva kněze!"

Pro mě je v 'Candidovi' obsažen obrovský odkaz výsměchu na puritány, přecitlivělé lidi, schizofreniky, heroismus a hlavně ty špatné pobožné hlavičky. Taková (ne)jemná satira na nesmyslné a naprosto zbytečné zákony. Voltaire si tenkrát hodně troufal, i když se pro volné myšlení už rozevíral jakýsi prostor, a byl považován za psavce pro plebs a lůzu. Jenže, když se směje lůza, směje se celá zem a to by v tom celé peklo muselo být, aby se něco takového nedostalo do mé knihovničky.

(057) ,,Zůstala jen naše malá pevnost. Nepřátelé nás chtěli vyhladovět, leč dvacet janičárů přísahalo, že se nikdy nevzdají.
Ono se řekne nevzdat se, ale strašný hlad je nakonec donutil pozřít naše dva eunuchy, jen aby nemuseli porušit přísahu. A za několik dní se rozhodli, že se pustí do nás žen."

(090) Candide se však vytrvale vyptával. Chtěl vědět, jak se v Eldorádu modlí k Bohu.
,,My se vůbec nemodlíme," odvětil dobrý a ctihodný stařec. ,,My od něho nic nechceme, protože nám dal všecko, co potřebujeme, a tak mu jen neustále děkujeme."

Ta absurdita je natolik absurdní, až je dokonalá.

3 10.12.2010

[043/10] Uff... takže... jsem mírně na rozpacích. Jednak proto, že Hrabalovi nikdy nepřijdu na chuť díky jeho neuvěřitelně dlouhým větám. Někdy si dokonce říkám, jestli to má z pohledu korektury a chudáka Čeština dobře (což sama neposoudím, protože čarková a pomlčková múza mi zrovna nejsou blízké) a nebo to je vše už dnes jedno a čárky si můžeme psát letem světem. Řekla bych spíše to druhé, protože kromě slov jako "že" se ve škole o čárkách moc nedozvíme. A jednak proto, že mu nejspíše nikdy neproniknu do hlavy. A nejspíš to tak je nakonec i dobře.

Dejme tomu, že to byl stejný "cik-cak-myšlenkář" jako já. Skákání od jedné úvahy k druhé, to mi není cizí. Problém je ovšem v tom, že on na tom byl podle mě daleko hůře, takže mu někdy ani sama nerozumím. Nebo je tu ještě jedna možnost, že to vše měl tak do detailu promyšlené, že mi tím velmi často vytřel zrak a já mu zkrátka jen z nevinné neznalosti poklonu nevysekla. To vše ovšem nemění nic na faktu, že to v mnoha ohledech byl PAN spisovatel.

(053) Tak jsem opřen o zábradlí se díval dolů na lidskou práci, viděl jsem, jak přišla do slunce učitelka a přivedla skupinu školních dětí, myslel jsem zkrátka, že učitelka je tady na exkurzi, aby děti viděly, jak se starý papír presuje, ale viděl jsem, jak učitelka vzala knihu, vynutila si pozornost dětí a pak oddělila trhací proces tak, aby to děti pochopily, a děti ano, jedno za druhým braly knížku, a když stáhnuly obal z desky, vzaly do prstíků za stránky a snažily se vytrhnout a roztrhnout knihu, ale kniha se bránila, nakonec ale síla dětských ruček byla větší, a tak se dětská čela vyjasnila a práce jim šla od ruky jako dělníkům a dělnicím, které přikývnutím děti povzbudily v práci...

Sama kniha je geniální úvahou o tom, jak lehce se něco krásného přemění na dokonalé sračky (pokud mohou být vůbec dokonalé..) a o tom, že někdy je lepší to zapíchnout a rovnou se při tom "zapíchnout".

Když jsem nad tím tak na posteli seděla, vybavil se mi film. Možná tím, že snímek se zabýval převážně tou okrajovou fci. knihy a nezaváděl čtenáře/diváka do extrémních myšlenkových zkratů, přišlo mi to vláčnější, uvolněnější, ale rozhodně ne srozumitelnější... a proto dávám čtyři. Já tu "hrabalovskou" formu prostě nikdy plně neocením a to ne že bych se nesnažila. Snažím, až krev potím...

(013) Někdy spím v pozici Thonetovy židle takhle až do půlnoci, a když se probudím, zdvihnu hlavu a mám promočenou nohavici na koleni od slin, jak jsem se do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko do sebe v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.

5 10.12.2010

[042/10] Mám ráda, když autor umí prezentovat své myšlenky a názory naprosto nenásilně, k čemuž určitě krátké črty, příběhy a zážitky ze života Paula Coelha patří.

(048) ,,Můžeme mít všechny komunikační prostředky světa, ale nic, naprosto nic, nenahradí lidský pohled."

Kdysi mi češtinářka řekla, že Paulo Coelho je považován za filozofa dneška. Ona sama ho ovšem příliš ráda nemá. Proč? To vlastně nevím. Každý člověk, který má potřebu o TOM všem přemýšlet je vlastně filozof. Paulo Coelho jen umí sepsat to co se spoustě lidí honí každodenně hlavou. Umí tomu dát formu a jistý základ, který pomáhá utřídit myšlenky. Proto nejspíše přemýšliví lidé (nezapírám, že převážně ženy) mají touhu si své názory a úsudky prostřednictvím jeho knih ventilovat a uklidňovat dušičku(?). Pánové mu to tak často nežerou.

(085) Zmocní se mě pocit hluboké úcty. Respekt k člověku, jenž mi v té chvíli připomíná nesmírně důležité poučení: máš naplnit svůj osobní příběh, a tečka. Nezáleží na tom, jestli tě ostatní podporují, kritizují, přehlížejí, tolerují - děláš to proto, že tohle je tvůj osud na této Zemi a zdroj veškeré radosti.

(016) V téhle chvíli mě moc nezajímá, co se děje v Iráku nebo v Afghánistánu: stejně jako pro ostatní lidi na venkově jsou pro mě nejdůležitější zprávy o počasí.

Ovšem, panu spisovateli se rozhodně nedá upřít jistá dávka smělosti a tak se nebojí otevřeně mluvit o čemkoli, čímž se jeho popularita u čtenářů rapidně zvyšuje a na počitadle prodaných výtisků se míhá jedna nula za druhou. Nedivme se potom tomu. On prostě...

...(108) ,,Zemřel, když byl ještě živ."

3 07.12.2010

[034/10] I když jsem původně chtěla dát hvězd pět, nakonec jsem se rozhodla trochu od svého nadšení slevit.

Po grafické stránce je to kniha vynikající. Doprovodné ilustrace může závidět kdejaká encyklopedie a naučné pasáže jsou skvělým zpestřením. Možná bych je jen předhodila před každou kapitolu. Logicky by mi asi sedělo víc seznámení se s jejich zvyky, jídlem a oděvy a až teprve potom se zaměřit na mýty a legendy. Každopádně tak či onak to dohromady drží velmi pěkně a dá se předčítat i malým dětem místo klasických pohádek. I když místy je to docela maso (hlavně při zapojení představivosti), stále se to drží podobné "střídmosti" jako britské či keltské pohádky.

Proč dávám tedy ty čtyři... Nelíbila se mi poslední část. Jistě, postupné odhalování Nového světa prostřednictvím námořních výprav ze starého kontinentu je zajímavé, ale daleko více by se mi tam hodily legendy severských indiánů. Máme tam Amazonii, Inky, tak proč ne třeba potomky vikingských mořeplavců? Těm je věnována jen historicky doložená část, což je tak trochu škoda.

Jinak si ale myslím, že za přečtení to stojí a člověk si udělá celkově obrázek o náboženství Jižní Ameriky a spol.

1 06.12.2010

[011/10] A jaké bylo vyvrcholení celé trilogie? Bavila jsem se a moje touha po pomstě byla navýsost uspokojena. Pomsta za všechny padlé, aťsi přímo a nebo nepřímo související s hlavní dějovou linií.

Každý myslím ví, jak to dopadlo s velkým náčelníkem všech Apačů, Vinnetouem a určitě někteří i tu slzu smutku uronili. Já ovšem ne, protože jsem to viděla a slyšela v tolika verzích, že to na mě už nepůsobilo. Sice se mi vždycky zasteskne po začátcích celé série, ale nikdy mě to už nedožene do přímého smutku. Kde jsou ty časy, kdy se řezali do rukou a pili navzájem krev smíchanou s vodou a kde jsou ty doby, kdy boj s medvědem pouhým nožem znamenalo vydobýt si velké jméno a úctu.

Santer dopadl tak, jak si zasloužil. Díky kresbám pana Buriana je Nšo-či naprosto překrásná a tak jsem byla vždycky nad jejím osudem smutná, už jen proto, že její city nebyly nikdy opětovány. Je to taková ženská sounáležitost. Na druhou stranu, ale zemřela poblíž všech, kteří ji milovali, což je takové malé uspokojení, ale nemění to nic na faktu, že Santer byl všivý prevít a zasloužil by si daleko více trpět. A zatím si ten blbeček vykope vlastní hrob.

1 05.12.2010

[010/10] Problémem druhého dílu je ‘Petrolejový princ‘. Nevím proč, ale už jako dítě jsem k této pasáži získala neuvěřitelný odpor. Těžba ropy, doupě zloduchů, ošklivé prostředí a ten prevít, který chtěl Old Shatterhandovi sebrat jeho věrného koně jménem Hatátitlá a to za jakoukoliv cenu. Aura tohoto příběhu je temná jako dno sudu plného dehtu a nikdy si tak nezískal mé sympatie.

Kladem ovšem je to, že jsem se dozvěděla spoustu nových informací, zejména o vztazích mezi jednotlivými charaktery. Kdo je s kým spřízněn krví a mateřstvím a kdo nenávistí a pomstou. Harry se pro mě stal kamenem úrazu a je rovněž jedním z důvodů, proč se mi kniha tolik nelíbila. Nebyl mi prostě sympatický. Něco mě na něm neuvěřitelně dráždilo a vůbec bych byla daleko raději, kdyby se tam vůbec nevyskytoval.

Kniha je opět doprovázena ilustracemi pana Buriana a Old Death je nápodoben smrtce přesně toliko, koliko jeho jméno vypovídá. Vlastně mě vždycky nejvíce zajímaly rozličnosti v charakterech jednotlivých mužů s Old před jménem. Každý byl jiná a přitom každý se stal nějakým způsobem slavným hrdinou fiktivního divokého západu. Vidím na nich prostě něco neodolatelného a fascinujícího.

S každým dalším otočením strany jsem se pak těšila na další: ,,…hi, hi, hi,…“ a na poznámky o tom, kdo je a kdo není greenhorn. Je to tak prostoduché, až směšné, že mě to dostávalo do kolem.

7 05.12.2010

[009/10] Konečně si ve skupině postižených fanoušků Vinnetoua nebudu připadat jako trubec. Filmy mě uvedly v naprostý omyl a celou mě zmátly, protože v momentě, kdy se natáčel první Vinnetou, ještě nikdo nevěděl, jak moc to bude úspěšný snímek a proto vše nahustili na sebe. A výsledek? Všichni znají mladého a chrabrého náčelníka Apačů spolu s jeho bílým bratrem a neuvěřitelné množství lidí jejich dobrodružství zbožňuje i po neustálém a až ubíjejícím uvádění na televizních stanicích stále dokola. Vinnetou stále žije v našich srdcích…

Není to sice literatura, kdo ví jak hodnotná po umělecké stránce, ale je tak málo lidí, kteří to četli a nedočetli a nebo se jim to vůbec nelíbilo. Nemyslím si, že sečtělý člověk to bude mít na čestném místě ve své knihovně, ale nejspíše to ani neschová do těch nejtemnějších koutů, kde se jen usazuje prach. Je to ten druh knih, na jejichž příběhy v nich obsažené se vzpomíná ještě dlouho poté a čtení podobných dobrodružství putuje z generace na generaci.

Celkově jsem k celé sérii přistupovala s mírným pousmáním. Přeci jen je to May. Člověk, který to napsal, nikdy v Americe nebyl. Jistě, spousta autorů píše více fiktivně nežli z osobní zkušenosti, ale tohle je fikce kompletní. Tím, že se autor vydává za jednu z hlavních postav nám ale dává tak trochu možnost nahlédnout do části jeho hlavy vyhraněné pro sny. Sny o tom, jak jako silný a moudrý muž prožíval neuvěřitelná dobrodružství plná divokých mustangů, banditů a rudých bojovníků…

5 05.12.2010

[006/10] 'Hobit' je jeden z mnoha příběhů, které mě provázejí takřka celým životem Poprvé jsem ho slyšela v rozhlasovém zpracování a bylo mi úplně jedno, jestli to napsal ten či onen. Neexistovaly žádné mánie, ani ta tolkienovská - maximálně v pozadí na zastřené fantasy scéně.

A i když tomu dávám hvězd pět, příběh mě při čtení (konečně) ničím nepřekvapil a jednotlivé citace znám zpaměti. Což je možná spíše naškodu a nedá se s tím nijak chlubit.

I když je kniha čistě mužskou záležitostí a ženský charakter nenajdete naprosto nikde, je to čtivé pro každou generaci a pohlaví, což tomu dodává punc dokonalosti. Co mě nejspíše nejvíce mrzí, tak že se jedná opravdu o pohádku. Je tam jisté ponaučení, ale jen takové co vyplývá z celkového příběhu. Nenajdete tam žádné moudré věty a ani vtipné slovní hříčky.

Má oblíbená pasáž (137):
Bubřináč s blbým Bublinou,
jdou na mne se svou sítí,
mám se stát pro ně hostinou,
jenomže houby chytí!

Chystejte sítě na mušku,
jste hloupí však a líní,
že vám to stojí za fušku -
ty blbé pavučiny!

6 05.12.2010

[008/10] 'Hříchy pro pátera Knoxe' jsou dozajista výborný seriál. O knize si to už nemyslím.

(007) Někdy je život jiný, než by měl být, a pak je dobře jej změnit.

Nevím proč, ale moc detektivně to na mě nepůsobilo. Hlavní hrdinka to se svou vulgárností "trošku" přeháněla a je mi úplně jedno, že se jednalo o barovou zpěvačku. Kromě případu z Itálie mě vcelku žádná povídka nezaujala a charaktery působily mdle a nezajímavě. Samotná Eva byla taková... no trošku luxusnější prostitutka a i když to není pravda a čerpám pouze ze svého dojmu, nejspíše se toho nikdy nezbavím. Eva je v mých očích prostě nesympatická flundra, kterou bych někdy nejraději přetáhla holí.

(131) Myšlení je pouze výjimečně silnou stránkou ženského pohlaví, tou je spíše intuice, zafilozofuje, což mě vůbec nevzruší, poněvač to opakujou všichni mudrci v kalhotách s používaným poklopcem jako nějakou převratnou novinku a zapomínaj při tom, že z každého pravidla existujou výjimky, a to u obou pohlaví, a zase nezapomene připojit mazlivé slovíčko, což mě naopak vzruší, přesně řečeno namíchne.

Jinak to ale není nejhorší počtení mého života, i když se to tak může jevit. A rozhodně bych se nebála do toho jít znovu. Ne už ale v dohledné době a nejspíš ani ne v tomto životě. Proti autorovi jako takovému ovšem samozřejmě nic nemám a ráda a s chutí si od něj klidně ještě něco přečtu.

3 05.12.2010

[039/10] Až příliš naivní. Zastávám názor, že i dětská literatura se dá psát s grácií a to většina autorů jednoduše neumím. Ale takový je už náš svět. Každopádně dávám černou známku i překladatelce, protože to nezvládla se jmény a pojmenovávala postavy jak se jí zrovna zachtělo a tak někdy rozhovory nedávají moc smysl.

Jinak je příběh až mírně stupidní... Jako by autorka vycházela z předpokladu, že to budou číst jen děti duševně zaostalé za ostatními. Nevím, ale ani ve třinácti, dvanácti jsem to moc nebrala jako to správné "dobrodružství". Nemělo to žádný efekt, žádnou dobu působnosti a jediný důvod, proč jsem to dočetla bylo domnění, že konečně pochopím důvod, proč tato kniha byla napsána, když mně ani v odpovídajícím věku rozhodně nevyhovovala.

Hlavní hrdinky jsou naivní a hloupé, hádají se pro malichernosti, pro které se normální děti tak brutálně nehádají a usmiřování působí jako pěst na oko. Dialogy jsou někde sto let za opicemi a celkový dojem je takový... no působí to až zbytečně.

Je fakt, že pro některé „vyvolené“ mladé dívky to může být příjemné oddechové čtivo a v těchto krušných zimních večerech to horko sálající z americké prérie působí celkem příjemně, ale dospělému čtenáři se to rozhodně doporučit nedá. Dělám to nerada, ale zaslouží si to pouze nízké hodnocení.

2 01.12.2010