pet-kyval komentáře u knih

[017/10] 'Paní Láryfáry' je knihou z mého předpubertálního věku. Ani nevím, jak moc velký vliv to mělo na mou osobnost, jestli to ve mně vyvolalo jakousi duševní převýchovu a já se stala tím, čím jsem. Nedávno jsem ji opět vyhrabala ze dna knihovny a s chutí se dala do čtení.

Příběhy jsou jedno velké udivené telefonování mezi maminkami a plácání se do čela, že je paní Láryfáry nenapadla rovnou. No co.... to se celkem dá překousnout. Problém je jen ten, že několik knih bylo publikováno v souhrnném svazku což jen podporuje neustálé opakování rozhovorů, které později splývají v jeden jediný a naprostou ztrátu originality.

Škoda jen, že převýchovné prvky a fígly nejsou většinou realistické. Najde se tam sice pár rad(?), které by se čistě teoreticky daly použít i v reálném životě, ale i tak kniha slouží spíše jen jako pobavení matek, které ze svých ratolestí málem volají do psychiatrických léčeben. Škoda jen, že magie neexistuje. Jak krásně by se žilo, kdyby se těm pazgřivcům do tlamiček nacpal kouzelný bonbón, který by je na celý den umlčel, na nohy se jim daly zpomalovací boty a do kalhot plíny s nekonečným prostorem pro případný příchozí obsah. To by byl život… Pepř, který okoření každé jídlo tak, aby to zmátlo smysly a člověk jedl jen to na co má chuť, i když na talíři by byla ve skutečnosti dušená mrkev. Ale to by byl asi podvod.

3 30.11.-0001

[013/10] Vinnetou a Olda Šetrný jsou prostě postavy, na které se jen tak nezapomíná. Ani nevím proč nám lidem toliko přirostou k srdéčkům a chceme v nejbližší době poznat další jejich dobrodružství. Snad je to tím heroismem a charismatickým projevem, kterým by chtělo vládnout toliko chlapců, ale nevládnou a nikdy vládnout nebudou. Je to ten lákavý smysl pro spravedlnost, který v reálném životě uplatníte jen zřídka a ještě méně často bude na vás samotných použit. Je to prostě fikce. A fikce je lákavá.

Někde na staré půdě se nám podařilo vytrhnout ze spárů prachu a krys druhé vydání z roku 1919. Jazyk prvorepublikový, obálka - pro každý sešitek stejná - prostě nádherná, i když neodpovídala obsahu. Možná to byla souhrnná obálka pro většinu dobrodružných edic. Nevím. Je ovšem vidět ten neuvěřitelný rozdíl v posunu na poli překladatelství. To, jak moc se jazyk změnil a jak je překladatelství prací mnohotvárnou.

(391) ,,Nádherný případ chirurgický. Klíční kost rozdrcena, všecko vazivo vůkol přeťato, svalstvo obnaženo, na příklad - - -"
,,Biceps, triceps -" přerušil jsem ho.
,,Eh! Promiňte! Široký krční sval tentokrát - - -"
,,Prosím! Na výklady chirurgické času dost až ráno za jízdy. Vnitřní můj hlas mně praví, že jest nám třeba posily spánku."
,,Váš vnitřní - - - ? Tedy také? Mhm! Tedy můj také. Dobrou noc."
,,Dobrou noc!" - - -

Problém je v tom, že to páchne vírou a sírou a vůbec na mě pan Šetrný působí jinak. Daleko... komičtěji. Možná je to i právě tím jazykem, o tom by se dalo spekulovat, ale text mi v mnoha ohledech připadal směšný, ne-li přímo absurdní.

May se navíc prezentuje jako poměrně silně věřící a všude nám podstrkuje svou(?) Vánoční píseň. Byla jiná doba a víra byla v kurzu. Nevím sice jak jsou na tom v Německu dnes, ale docela chápu, proč nejsou ‘Vánoce‘ v této době nijak zvlášť populární. Autorův život na studiích mě příliš nezajímal a vůbec celá předmluva byla otravně zdlouhavá a nijak zajímavá. Jediné co mě opravdu zaujalo a dokonce pobavilo, byla zmínka o stížnosti na autora tvorbou jemu podobného, který ho v jeho době nejspíše kopíroval. V knize shazuje jeho práce a kritizuje nelogičnost a krvavost příběhu. Obviňuje ho z toho, že na rozdíl od mezinárodně známého Maye nemá ani ponětí o tom jak to v Americe vypadalo a chodilo. Jací byli Indiáni. No... pane May... nebyl jste na tom o moc lépe... Vždyť jste všechno jen vyčetl z prospektů.

2 30.11.-0001

[014/10] SPOILER(?) Velký snědý muž odešel jako opravdový hrdina. Dobře... sešel stářím a nikoli palnou zbraní, ale to vše jen proto, aby zachoval křehký mír, který bílý muž má neustále se svou krvelačností tendence porušovat.

Po několika svazcích Májovek mě z fikce naivity a neznalosti vytrhl 'Zlomený šíp' a dostal mě málem až do kolen. Je to kniha, která dokáže zapůsobit na jakoukoliv čtenářskou generaci. Styl autora je lehký ke čtení a dokáže v člověku probudit celou řadu emocí souvisejících s dějem. Dokonce i pomstychtivost. A i když se autor občas zapomene v myšlenkách, dokáže se z nich v pravý moment vymanit a vrátit se zase k příběhu, aniž by to někomu mohlo příliš vadit.

Násilnosti, které se tenkrát děly na domorodém obyvatelstvu - to je vracelo stejnou měrou - se táhnou celou knihou. Podobné krutosti se děly po celém světě, to je jasné, ale zrovna dění na Americkém kontinentu je jedním z největších mezilidských zločinů historie. Nebyla to totiž rovnocenná válka, ale zbabělost. Zbabělost, která se táhne už od starověku a týká se hlavně bělochů.

Prvotní navázání míru porušené idiotem s důstojnickým frčkem, válka, vyjednání bílé vlajky pro pošťáky a zase další rasistické sváry a pohrdání přírodními lidmi. Šarvátky, stavění se proti bělochovi, který indiány miloval, který se u nich částečně usadil s rudou manželkou, který pro ně truchlil. Člověk by řekl Indiáni přece nepláčí, ale jsou chvíle, kdy i oni sevřou kámen na navršené hlíně a zatruchlí pro padlé, kteří se stali obětí křivdy. 'Zlomený šíp' je jedna z těch knih, kde se přistihujete při souhlasném přikyvování, vzteku, no prostě návalu explozivních emocí. Myslím, že se dá vřele doporučit.

8 30.11.-0001

[012/10] Hrozně mě baví číst o tom, jak se někdo vypravil do divočiny za cílem pozorovat tamní společenství, zvěř a putovat krajinou. Je to totiž takové dobrodružství, které se z velké většiny opravdu stalo a které svou pravdivostí dokáže zaujmout.

Na jednu stranu je velmi zajímavé sledovat jednu z českých - mimochodem úspěšných - expedic na dálný Černý kontinent. Na stranu druhou to možná byl velký krok pro evropskou zoologii, ale už ne tak velký pro literaturu. Každopádně, každá taková výprava skýtá mnohá nebezpečí a tak jsou kapitoly věnované jistým karambolům při odchytu žiraf místy úsměvné a místy až zbožně se modlící za cizí třísla. Dokonce i žena někdy pocítí, že to muselo pana lovce bolet a upřímně nad ním projeví lítost.

Ale kniha postrádá tu uměleckou stránku. Některé situace mohly být prostě odlehčeny nadsázkou a malinkou estetickou lží. Autor to ovšem pojal čistě jako dokumentaci výpravy a ne jako něco, co by mělo zájem číst velké množství lidí. Je sice pravda, že to bylo v mnoha ohledech zajímavé a člověk se dozví mnoho o tom, jakými útrapami musela výprava projít jen aby Čechům opatřila cizokrajné pokoukání a pokusila se vytvořit zázemí pro druhy, které by se mohly dostat do seznamu ohrožených živočichů, ale přišlo mi, že to nemělo takovou tu literární duši. Je to jen popis. Popis událostí předcházejících jedné luxusnější zoologické zahradě.

1 30.11.-0001

[007/10] I když je to kniha zajímavá, co se umístění děje týče a zvolení jednotlivých charakterů, něco mi tam neuvěřitelně chybělo a celé čtení se mi stalo takovým nechtěným zklamáním. Těšila jsem se velmi, protože ohlasy byly pozitivní a obálka vypadala dobře, ale nedosáhlo to ani na lehký nadprůměrnost.

Akce se mi vykouřily hned po pár stránkách z hlavy. Stále se opakující návrat smrti do hrdinských řad se stal natolik stereotypní, že už nedokázal překvapit a čtenář už předem tušil, že to dopadne tak jak dopadlo. Není tam žádný šok a v momentě, kdy člověku dojde na jaké vlně se to vlastně veze, už ani žádný přijít nemůže.

Ono je těžké psát knihy. Jsem si toho naprosto vědoma. Nemohu se ale ubránit pocitu, že první polovina příběhu byla přespříliš spisovná a naproti tomu protkaná nepatřičnou a nesourodou hantýrkou. A dohromady to prostě nefungovalo. Dialogy byly divné a vyjadřování postav působilo neuvěřitelně kostrbatě. Závěr byl naopak přeplněn právě tou akcí, která rychle vyšuměla vniveč a zamávala nám v dál, špatně se v ní orientovalo a autoři nenechali prostor pro rozhled. Zápletka mi tak nějak unikla (jestli tam zápletka byla) a vůbec... já tak nějak nevím.

Co mě ohromilo, tak propracovanost postav. I když nepobraly zrovna mé sympatie, bylo na nich něco zajímavého. Přesto mne ale případná smrt nezamrzela a díky velmi podobným jménům jsem ani na konci kolikrát nevěděla, o kom to zrovna mluví, až když se to napojilo na určité události, o kterých jsem četla, byla jsem uvedena do obrazu.

Je to celkově jedna velká škoda, protože jsem se na knihu až neuvěřitelně těšila a opět jsem se utvrdila ve faktu, že recenze lžou, o to víc, když se jedná o celebrity z českých literárních končin. Někdy mi totiž připadá, že o práci určitých lidí se v našich časopisech a novinách vyloženě nesmí psát špatně.

2 30.11.-0001

[015/10] Alfred Hitchcock je bezesporu jedním z největších režisérů filmových dějin. Není sice pravdou, že by každý jeho film byl geniální, ale ve spoustě z nich se snažil vytvořit alespoň nějakou pasáž, která by si punc geniality zasloužila. Různé pohledy a náhledy kamery, které před ním nikdo nevyzkoušel dodávaly různorodé pocity. Muselo být báječné sledovat rozkvět filmařiny a být u toho, kdy se opravdová práce vyvíjela a každý nový film mohl přinést něco nového a neskutečného.

Připadá mi, že dnes už je filmování jen takové laciné cosi, které postrádá uměleckou hodnotu a nápaditost a vše se tvoří jen za účelem peněz. Není to umění, stejně jako není umění vylít kýbl barvy na 2x4 metry bílého plátna. Dejte tam hodně kýčovitých barev, hezkých tvářiček a utažených šatů, trapný humor a nebo emoční vydírání a máte dnešní film. Vše je točeno chorobnou systematičností bez nápadu a duše a to je to něco, co se starým filmům nemůže nikdy vyrovnat.

Životopisy nepatří zrovna k žánrům, které bych cílevědomě vyhledávala, ale občas si nějaký přečtu. Je to těžká práce, protože vystihnout něčí povahu a charakter lze jen při dlouhých diskuzích a rozhovorech. To si člověk z prstu prostě nevycucá a musí mít opravdu cit, aby mohl dát dohromady čtivý život někoho jiného.

V této knize se vyskytuje velké množství informací o filmech a pár vtípků, které byly pro Hitchcocka nejspíše typické. Jeho vztahy s herci byly poměrně komplikované, protože ne každý ho měl rád za jeho kulišáctví a výstřelky. Třeba jeho vztah s Tippi Hedrenovou, která ho snad až do smrti nenáviděla a to i přes to, že ji proslavil díky filmu ‘Ptáci‘. Na jednu stranu její vztek kvůli bolestivé zkušenosti s ptáky, kteří jí prý poklovali a podrápali, ale na stranu druhou… nejsou herci placeni i za trochu toho nebezpečí? Pár škrábanců přeci není nic tak extrémně hrozného, zvláště v porovnání s pravou prací kaskadérů. No, ale… byla to přeci jen reklamová lady…

Text je sepsán srozumitelně a čtivě, ale postrádá trochu více informací osobnějšího rázu. Vše se spíše zaměřuje na kariéru a ne na soukromí, ale možná, že A. H. ani žádné opravdové soukromí neměl.. Žil prostě filmem.

4 30.11.-0001

[003/10] Donald E. Westlake byl a je můj spisovatelský hrdina v oblasti amerického psaného humoru. Nejenom to netypické prostředí, ale i zábavné charaktery, dělají jeho knihy tak... povznášející, blahodárné, uklidňující a depresivní svět demolující. A i když se filmaři snažili převést děje některých jeho děl na filmová plátna, nepovedlo se jim to ani v nejmenším, protože absurdnost situací se ukáže teprve díky čtenářově fantazii. Je to ten druh autora, který nemůže být převeden do vizuální podoby, protože by to zabilo celkový vtip.

Nejlepší jeho knihou s Dortmunderem v hlavní roli se pro mě stala bezesporu 'Ukradená banka'. (Alespoň, co jsem četla a co bylo vydáno u nás.) 'Zatracená smůla' se ale myslím nedrží nijak extrémně daleko. Možná je tam komických situací méně, ale kouzlo rozhodně nepostrádá. Neříkám sice, že se člověk bude smát nahlas úplně vždy, ale pro mě to má jakýsi energetický náboj, který mě dokáže nabudit pozitivní aurou.

Co víc, velmi často mě dokáže nadchnout naše společná averze vůči nástupu nových (zbytečných) technologií. Tenkrát to byly záznamníky, upírající uživateli se vymluvit: ,,Já to prostě nevěděl," a jindy zase pochybné televizní reklamy upozorňující na cokoliv, co mi stejně v paměti neutkví. Možná je to jen tím osobním vztahem mezi mnou a jeho knihami, ale pro mě jsou jeho práce většinou velikým uvolněním ve stresových situacích.

2 30.11.-0001

[002/10] I když se to možná někomu nebude líbit, dvojka byla podle mě lepší. Knihy sice jsou na poměrně stejné úrovni a ani u jedné neztrácí humor grady, ale přeci jen dvojku jsem četla kdysi první a právě proto mi k srdci přirostla pravděpodobně více.

Co dokáži ocenit u Kulhánka vždy, je kritický humor zaměřující se na každodenní dění kolem každého jedince. To, co potkává mě, vás, prostě všechny. Soužití s městem...

(008) Stál jsem na zastávce a tramvaj samozřejmě nejela - to už je taková základní vlastnost všech tramvají: buď vám ujedou před nosem, nebo čekáte - čím víc pospícháte, tím déle.

Někdy mám takový pocit, že si autor trošku ventiluje své názory skrze jeho ústřední postavy. Což vlastně není nic špatného. Spíše naopak. "Autor", který není schopný vyjádřit vlastní názor, se jen těžko dá za autora vůbec považovat.

(084) ,,Au-ta smrdí! Au-ta smrdí!" dunělo náměstím.
,,Što éto?" zatahal mě Smetánek za rukáv.
,,Ulice jsou naše! Ulice jsou naše!"
,,Jak ti to vysvětlit...," zvedl jsem ho, aby viděl: ,,Víš, lidé jsou různí: bílí, černí, žlutí a zelení. Ti zelení jsou obvykle bílí, ale o to víc do všeho kecaj."
,,Tohle taky nikam nesmíš napsat," varovně se ozval Ten druhý.
Svatá pravda.
,,Da: Éto zatrolenyje levičáci," vědoucně řekl Smetánek.
,,I tak by se to dalo říct, ale radši ne tak nahlas..."

7 30.11.-0001

[001/10] 'Noční klub' je kapitolou v Kulhánkově tvorbě samou o sobě. Je fakt, že je to brak jako řemen, ale možná to je právě to, co tomu dodává tu třešničku úspěchu.

(374) Když jsem šel k ječákovi, plavovlasou holčičku jsem minul rychlým krokem a díval se na druhou stranu. Jak vysvětlit pětiletému dítěti, že jste mu popravili hračku?

Čtivé, vtipné, se zajímavými slovními obraty, charaktery, které si nemáte potřebu idealizovat, ale i tak vás občas jejich smrt zamrzí. Na druhou stranu, když už někdo zemře jeho odchod ze scény je opravdu působivý a tělo skladné. Pro hrobníky velmi praktické. I když se na každé druhé stránce narazí na prolité hektolitry krve, nepůsobí to nechutně - spíše komicky.

Někdy si nejsem tak docela jistá, jestli to, co autor vypráví se sarkasmem a ironií, není myšleno ve skutečnosti vážně...

(370) ,,Co si přejete? řekl kapitán.
,,Co takhle odlet? Máme zpoždění."
,,Kam máme letět?"
,,Okamžik...," otočil jsem se na druhého pilota, který se na mne chystal skočit: ,,Hrdinské kousky obvykle dost bolí, příteli, ale jestli jinak nedáte...," pokrčil jsem rameny a nechal rozhodnutí na něm. Zase si pomaličku sedl a já si zatím rozmyslel, kam vlastně chci.
,,Co Marseille?" řekl jsem.
,,Ale tam letíme normálně! To nás nemusíte unášet!" zvedl kapitán obočí.
,,Aspoň vidíte, jak jsem zákeřnej."

17 30.11.-0001