pet-kyval

Přečtené 211

zrušený profil



Oddaná manželka
listopad 2012 (09.-30.)
Oddaná manželka 2012, Robert Goolrick


Mezi světy
25. listopad 2012
Mezi světy 2011, Tonya Hurley

[046/12] (ebook) Hmm, tak to bylo docela překvapení. Kniha předčila nejen má očekávání, ale i předchozí díl. Vážně zajímavé. A proč tomu tak vlastně je? První faktor: Charlotte pobrala rozum. Je to k nevíře, ale ano, pobrala rozum vcelku normální holky. Žádné hysterické excesy se nekonají a vlastně ta holka je i docela sympatická, i když charakterově nezajímavá. Prošla jistým vývojem, už není tolik sebestředná a přeci si zachovává tu kapičku úzkosti při zjištění, že je stále upozaděna mezi ostatními hráči nemrtvého póla. Když nad tím tak ale přemýšlím, Charlotte už tak docela není hlavní postavou. O tuto pozici se dělí se svou nejlepší přítelkyní ze světa živých a trochu se obávám, že o něj ve třetím dílu dokonce definitivně přijde. Vem to ale čert. Tonya Hurley se kupodivu snaží do dívčí literatury obsáhnout i něco víc. Není to sice tak úplně ono, ale po slohové stránce je to z té lacinější literatury určitě jedno z dílek horních vrstev. Bohužel, pro puberťačky to poněkud v rozporu ztrácí na touze po srdcebolu a milostných trojúhelnících. Nejsou tu ty sladké pokřivené úsměvy a na rozdíl od jedničky se to již úplně distancuje od pevných a tvrdých… hrudníků. Zkrátka, je to o notný kus blíž reálné dívčí mysli než to, co na knižních pultech předvádějí mnohé jiné, a daleko populárnější, autorky. K mínusům... Občas zmatené, občas primitivní a až příliš malý důraz na záporný charakter, který by mohl být méně čitelný a více úskočný. Bylo opomenuto s kým to tančila(?) Charlotte při „rozplynutí“ se v prvním dílu na plese. Vztahová linie byla posunuta do pozadí až moc a vůbec byly některé pasáže až příliš strohé a člověk si musel domýšlet. Další věc, která mě mrzí, je, že autorka není schopna využít hororový potenciál a tam, kde by se dalo krásně mladého čtenáře přimrazit k židli s husí kůží na rukou, se nic neděje. A jako úplný propad vidím ve faktu, že už i pokusy o humor byly naprosto odstraněny. Ale jinak, po vypravěčské stránce, docela pokrok.


Soumrak
listopad 2012 (20.-22.)
Soumrak 2011, Lisa Jane Smith

[045/12] (ebook) Tak nám zabili F… Ale co to plácám? Žádného Ferdinanda, ale námět. Nemyslela jsem si, že to jde, ale teď tu je hmatatelný důkaz - ‘Soumrak‘. Z – dejme tomu – podžánrové klasiky se najednou stala překombinovaná břečka. První díl s novým nepřítelem to ještě šlo, ale teď už je toho vážně moc. SPOILER: Vymítač ďábla + posedlé čarodějky + nazrzlí skřítci(?) dovádějící v lese + dokonalý andělo-duch s jaspisovýma očima + sladcí upírci s rádoby démonickou druhou stránkou + nekonečné a komplikované milostné troj čtyř či snad dokonce pětiúhelníky. Ach jo. Z děje nám prakticky odpadl jeden z hlavních charakterů a nahradil ho dosti opomíjený příbuzný. Proč ne? Hrr na mě s tím. Jenže… po psychologické stránce je to bída. Žádná kolize osobnosti, žádné nutkání pochopit sobecké jednání. Zkrátka nic. Každou chvíli je, čistě teoreticky, hlavní hrdinka znásilňována nemilovaným a každý okamžik po ní někdo touží z takých či onakých důvodů. A stále to nebere konce. Ale co by taky kdo čekal. Musím ale strhnout jednu hvězdu z mého hvězdného standartu pro tuto sérii, protože tentokrát mě to už ani moc nebavilo. Překombinované, místy zmatené s nepřehlednými scénami a hlavně… hlavně tam opět o nic moc nešlo. Stylově autorka sice nepokročila, ale ani si nepohoršila. Drží se svého teplého místečka v kamrlíku béčkové literatury a užívá si to. Byť je „dílo“ staršího ražení, naivita z něj jen kape, ale to se prostě také očekává. Proč je ale její série u nás tak rozkouskovaná, to doteď nech… Počkat, on je to vlastně marketingový tah a ne snaha přimět mladé dívky, aby začaly s literaturou. Tak to pak ano. Ach jo. Chtěla bych takové knihy hodnotit lépe, ale to bych se musela naučit sama sobě lhát.


Prokletý maturiťák
listopad 2012 (08.-19.)
Prokletý maturiťák 2011, Stephenie Meyer

[043/12] (ebook) Nejspíše už nějak měknu, ale nebýt té jedné jediné povídky, možná by mé srdce pookřálo a dala bych tomu slabé tři hvězdičky. Dostala jsem totiž mnohem víc, než co jsem od této pisatelské sestavy čekala a dvě povídky mi dokonce přišly, že kdyby se ještě trochu autorky snažily, dostaly by je na velmi dobrou úroveň. Jednoznačným kamenem úrazu celé sbírky je ‘Kytička na ruku‘. Ze všech je nejnaivnější a klidně bych mohla přísahat, že ji napsal adolescent. Dialogy nejpokleslejšího charakteru, postavy dětinské až hanba a hlavně, hlavně nesmysly. Nejvíce mi ale asi vadil ten konec. Bylo by přeci tak jednoduché, kdyby se hrdinka trošku zamyslela a přála si něco jako: ,Ať se vše vrátí před ten okamžik, než jsem si kytičku koupila.‘ Vše by se vyřešilo a konec s bubákovinou. Pokud ovšem chtěla z kytičky udělat ten nejzáludnější artefakt na světě, měla svou hrdinku naučit vyslovovat svá přání opravdu dvojsmyslně, aby pak výsledek odpovídal lidské chybě. Mezi slabší se také řadí, hlavně námětem, povídka první (‘Likvidátorčina dcera‘), která stylově pokulhává, ale hlavně nepřichází s ničím navíc. Vykrádá populární béčkový seriál, proti čemuž nic nemám, jen ten námět autorka přenesla do kategorie céčkové. Navíc mě docela naštvalo, že si potomka nejslavnějšího pseudoupíra představuje jako dítě árijských SS, když přitom jeho otec snad ani ve svém genofondu nic takového mít nemohl. Ale budiž, mhouřím oko seč to jde. Naopak mě mile překvapila superhrdinská záležitost ‘Přísně tajné‘, která je, opět až na dialogy, docela dost povedená a beru ji jako nejlepší počin z celé sbírky. Za ní o celý sáh snaživě klopýtá ‘Madison Averyová a Smrťák‘, která měla zajímavý potenciál, ale přišlo mi, že si na sebe autorka upletla bič. Příliš rozsáhlé téma a do povídky jen těžce uchopitelné. No a ten konec… raději nic. A co doposud nezmíněné ‘Peklo na Zemi‘? Řeknu vám, že jsem to moc nepochopila. Nezaujalo, nenadchlo a celé mi to přišlo bez nápadu. Ale oproti Kytičce to tolik knihu neshazuje.


Čerpadlo 6
listopad 2012 (05.-16.)
Čerpadlo 6 2010, Paolo Bacigalupi

[042/12] (ebook) No, jak jen začít? Na tuto sbírku jsem se docela těšila. Bohužel mě ale docela zklamala. Po stránce zpracování se rozhodně nedá říci, že by autor neměl na to, aby ohromil literární svět, ale po stránce obsahové to na mě působilo dost… neoriginálně, nezajímavě a časem dokonce nudně. Autor se nevkusně opakuje a čtenář se postupně uzívá nudou. Když se na to celé člověk podívá zpětně, autor se věnuje pouze jednomu tématu s dvěma odbočkami. Co bude s lidstvem po ekologické či ekonomické krizi/katastrofě a jaká bude problematika s reprodukcí a výživou zbylého lidstva. To jest vše. Hledat v tom víc nemá smysl. A ať na to koukám, jak chci, vraždění neviňátek není nic strašného, když jste o podobně surovém světě četli v té samé knize už několikrát, pouze v jiném hábitu. Navíc se nemohu ubránit pocitu, že má autor zaběhnutý povídkový rozpis, který nehodlá (ke čtenářově smůle) vůbec měnit. Dvě třetiny se seznamujete s prostředím a duševním rozkladem hlavní postavy (jejichž popisy se co povídku opakují jen s nepatrnou obměnou) a v poslední třetině teprve dojde na jakousi neuspokojivou pointu. Kromě dvou povídek mě tedy čtení vlastně vůbec nebavilo a to ne proto, že by to bylo napsáno špatně, ale autor mi postupem času přišel příliš neoriginální. Neplodně přemýšlí jen o jedné věci celý život a každou novou povídkou se snaží znovu a znovu vyjádřit tu stejnou myšlenku a k tomu ji ještě opláštit hadříkem s cedulkou ŠOKOVAT. Jenže neustálé mletí o tom stejném nevzbuzuje kýžený šok, ale touhu po spánku s růžovími poníky papajícími duhu. Obsah po stránce charakterů je také stejný. Vždy vstoupíte do osudu někoho, kdo celý život vedl svůj dennodenní boj o přežití a TEĎ NAJEDNOU dochází ke zlomu, který má změnit jeho současnost a snad i budoucnost. Zlo je naivně napravováno, dobro krutě trestáno a něco zůstává stále stejné pouze s domnělou obměnou. Postava začne svou současnost vnímat jinak a v myšlenkách se stavět proti všeobecnému náhledu či slepotě na situace. Opět se to vše děje stále dokola a opět to nemá žádné kloudné východisko. Jsem tedy toho názoru, že si stačí přečíst pouze dvě či tři povídky a nemá smysl pokračovat dál. Pointa je vždy ve výsledku vlastně stejná. Prostředí se mění jen minimálně, charaktery jsou skoro totožné a zápletka jen mlhavě vzbuzuje odlišnost. Na druhou stranu je ale pravda, že je ta sbírka aspoň tematicky sjednocená. Pro mě ale nuda, nuda, nuda… a k velkému překvapení zase nuda, která se dočítala jen s notnou dávkou paličatosti a hrnkem opravdu silného kafe. Nikdy víc.


Návrat
listopad 2012 (05.-08.)
Návrat 2010, Lisa Jane Smith

[041/12] (ebook) Pokud to dobře chápu, tohle je vlastně už druhá kniha. Prvního záporáka autorka již sprovodila ze světa nemrtvého a tak do tmy noci musí vejít někdo zcela nový. A kdo to je? No... těžko říct. Kdo ví? Tento díl je totiž naprosto o ničem a jediné, co nám zde autorka sdělí je pouze to, že přichází nějaké nové zlo, které si dělá zálusk na znovu mladou a svěží Eleninu dušičku. Jenže to tak nějak nenavazuje na předchozí události a ty velké a čarovné techtle mechtle okolo Eleniných transformací se přemorfovaly do zcela nemobilní zdi, která od sebe jednotlivé příběhy úplně odděluje. Takže by se dalo říci, že je tohle počátek nového příběhu, který nejspíše hned tak neskončí. Alespoň podle toho "závratného" tempa, které autorka nasadila. Po literární stránce je to stále na to jedno brdo. Po obsahové stránce je to kupodivu horší. Tentokrát postavy opravdu jen mluví, mluví a mluví. Objímají se, jásají, hádají se a pláčou. Skutečně to je převážně emoční vodopád vyjadřující ty neuvěřitelné city, které k sobě postavy vzájemně chovají a je jedno o jaké pohlaví se jedná. Všichni milují všechny a ti, co vypadávají tak nějak z tohohle grupáčového smilstva, se jen tváří, že všechny nenávidí a upřímně posílají do pekel, protože v dušičkách a srdíčkách jim stejně haraší nehynoucí láska a oddanost, případně touha po přátelství a vřelém obětí. (O francouzácích a postelovém muchlání prostěradel nemluvě.) ALE(!) číst se to pořád dá. Dá a docela si u toho mozek i odpočine. I když ty úšklebky, culení se nad prudkou inteligencí věčných a nekončících romantických scén a to nekonečné pročítání o Óóóch a Ááách, je mírně jazykově skličující a nervy drásající, číst se to – opakuji – dá. A vlastně se i těším na další díl, protože takhle si spirituálně umrtvit duši… to nedokáže každá literatura. Ne, ne.


Ohnivá puška
04. listopad 2012
Ohnivá puška 1991, Karl May

[040/12] (ebook) Karel May a moře, to není nic pro mě. Prvních pár kapitol sice bylo fajn a docela jsem se těšila na opětovné setkání s Vinntouem, ale jak text pokračoval, čím dál více jsem se nudila a do čtení nutila. Ano, 'Ohnivá puška' je docela nuda. Vinnetou se zde vyskytuje jen minimálně a celé se to věnuje naprosto neznámým, nedůležitým postavičkám, kterých podle K.M. běhají po divokém západě celá kvanta. Dějová kostra je překombinovaná. Naprosto zbytečně se odehrává nesmyslné pronásledování bůh ví kam, které v sobě neskrývá ani špetku napětí. Navíc jsem se nemohla ubránit pocitu, že autor pouze vykradl sám sebe a nechal se inspirovat jinými svými příběhy. Také je ale možné, že právě 'Ohnivá puška' předcházela něčemu později daleko lépe zpracovanému. Tak či onak byl ale text roztahaný a absence větší účasti někoho známého to jen uzemnila. Postavy splývají s pozadím, ničím nevynikají a jejich touha po pomstě není nic tak podnětného, aby to pro čtenáře znamenalo něco víc. Indiáni jsou zde bráni pouze jako ti zlí, když nepočítáme Vinnetoua, který bílým tvářím celou dobu zachraňuje zadky a nebo je varuje před nebezpečím. Žádná jiná úloha na něj nepřipadá. Pro mě to prostě bylo obří zklamání.


Vítejte na onom světě
03. listopad 2012
Vítejte na onom světě 2010, Tonya Hurley

[039/12] (ebook) Co na to říct? Vlastně kniha předčila má očekávání. Jistě, je to jako každý druhý pokus o americkou teen komedii, ale tak, proč ne? Už dlouho jsem chtěla zkusit něco podobného i když předpoklad pro katastrofu je to takřka stoprocentní. Charlotte... Ach, ta Charlotte... Nenechte se zmást její inteligencí. Je hloupá, naivní, pošetilá a nesmrtelná romantička - prostě puberťačka v tom nejženštějším smyslu. Chce to vydržet, dostat se za její trapnou úvodní smrt způsobenou gumovým medvídkem a na výběr se dostane naprosto jiný, mnohem zajímavější charakter – Scarlet. Ta má totiž šmrnc, všech pět pohromadě a vůbec je taková… zajímavá. O ostatních postavách, zvláště mužském ideálu, se to ovšem říci nedá. Vůbec nevím, co na něm ty baby vidí… a že se o něj perou tři plus veškeré ženské pohlaví na škole. Zvláštní… Co je přitažlivého na již poslintaném zboží? Jinak ovšem to celé beru jako pokus o komedii. Už jen ta bizardní smrt, která potkala každého z duchů. Ne, že by ty vtipy byly směšné, ale dají se nalézt i bez hlubšího rozebírání textu. Občas jsou trapné, občas tuctové a lehce prokouknutelné již předem a jindy nedotažené. Ano, autorka nemá smysl pro humor, ale berme to tak, že se alespoň usilovně snaží. Styl psaní je trošku těžkopádný. Dá se na to zvyknout, ale chce to alespoň dvě krátké kapitolky, než na to dojde. Kromě stylu a chabého pokusu o humor navíc knihu potápí ke dnu nesmyslné dialogy, nesmyslné chování postav a navíc ten závěr… Takový obrat v chování Prue… prostě zarážející. Navíc jsem postrádala větší rozebrání světa duchů, ty OPRAVDOVÉ pocity a ne ty povrchní, které Charlotte cítila během zvykání si na ektoplasmu. Zkrátka, je to celé nedotažené, vcelku špatně napsané a námět není nic světoborného, ale kupodivu jsem se při tom docela i bavila. Na vypnutí mozku naprosto vyhovující. Na zabití večera, když není co pořádného dělat, dostačující. Ale nemyslím si, že z toho budou lidé v cílené skupině tleskat nadšením. Je to prostě zábavné svým blbým způsobem.


Jedenáct
listopad 2012 (01.-02.)
Jedenáct 2012, Mark Watson

[038/12] Pro mne docela příjemné překvapení. Příliš pozitivní ohlas bývá na škodu, ale v tomto případě mi to ani moc nepřišlo. Ne, že by to byla dokonalost sama, ale velmi mě kniha i autor překvapili. Sice bych se nebála trochu přitvrdit a být na čtenáře hrubější a přísnější, snad i krutější a po stránce myšlenky brutálnější, ale jinak... jinak jsem byla opravdu spokojená. Xavier je sympaťák. I když se za ním táhne záhadná temná minulost jako stín s krumpáčem, lopatou a jámou připravenou na krchově, je na něm něco... přitažlivého. Celou dobu jsem si ho představovala, i když k tomu nebyl důvod, jako zarostlého, rozcuchaného a uváleného chlápka, který na ulici nechtěně děsí děti a ve vytahaném svetru a s kruhy pod očima se každé ráno belhá pro mléko do samoobsluhy. Místo toho to měl být normální chlap, který si akorát neumí uklidit a ženy vyhledává pouze skrze náhodu a nikoli cílenou činnost. Ale přeci... měla jsem svou vlastní, byť nepodloženou, představu, která mi ovšem v konfrontaci s Pippou začala mírně kolabovat. Styl je fajn. Docela svěží, čtivý. Text není obalen do zbytečných keců a po dějové stránce se to stále někam posouvá. Pippa je docela čupr baba, která to umí vzít hezky od podlahy a s ničím se po výrazové stránce neséří. Jediná postava, kterou jsem neměla ráda a ani jsem se o opak nesnažila, byl Murray. Nevadilo mi, že koktal, ale to jeho slabošství, neschopnost se nechovat a nemluvit jako deb*l a to upínání se na Xaviera... Zkrátka jsem se přes tu jeho povahu nedokázala přenést. Samozřejmě, nemůže nám být sympatická každá postava. Suma sumárum, docela pěkně jsem si početla a rozhodně posílám knihu do oběhu. Skrývá se v ní totiž pár zajímavých a dobrých myšlenek, které mohou do jisté míry někoho vyvést z rovnováhy a snad to i některé jedince k něčemu přivede. Jistě, není tam pravděpodobně nic, co by už někdo někde neřekl, ale přeci jen... Někdy je dobré si to přečíst zase a vůbec... každý někde musí začít a přečíst to poprvé.


Ticho
říjen - listopad 2012
Ticho 2011, Becca Fitzpatrick

[037/12] (ebook) Kupodivu mě to opět začalo docela bavit. Po tom strašném druhém dílu mě to opět zaujalo. Jenže, když se na to tak koukám zpětně, co se vlastně ve třetím dílu událo? O co tam šlo a co se vyřešilo? Ne, že bych neznala odpovědi, ale nějak mě to nedokázalo plně uspokojit. Kladem určitě je, že to nebylo tak přeslazené. Mínusem, že jsem v tom opět viděla až přílišnou inspiraci žánrově podobnými knihami. Na jednu stranu mě potěšila částečná rekapitulace děje zamaskovaná do Nořiny amnésie, ale na stranu druhou mi to připadalo chudé na napětí, akci a na tak velký rozsah to bylo opravdu hladové po nějakém kvalitním obsahu a ději. Jiné pozitivum ale zase vidím v tom, že byla ta prostoduchá Vee odsunuta do pozadí a v knize se tolik nevyskytovala. Na můj vkus je příliš jednoduchá, líná a otravná. Musí se jí ale přiznat, že díky nově získané averzi vůči zrádným mužům už neběhá za každým poklopcem a vůbec se jí trošku zklidnily hormony. Jinak si moje sympatie ale stále nezískala. Nora naopak naprosto zakrněla ve svých postojích, nevyvíjí se, nepřichází s novým způsobem myšlení a opět nesmyslně štěká na každý druhý strom v naprosto nevhodných situacích, které hrotí jen a pouze ona svým hysterákem a nevím proč, ale Patch mi tentokrát připadal jako chcíplá makrela dlouho ležící někde na rozpáleném molu. A co záporná postava?... Nedá se říci, že by se autorka nesnažila, ale všem těm zlým a bubákovským postojům se dalo jen těžko věřit. Nedokázaly vtáhnout a přicházely stejně suše, jako odcházely. Žádné rozčílené pohledy a ani tajné svírání palců se ani tentokrát nekonaly a tak tedy konstatuji, že to je kniha opravdu průměrná. Navíc se tentokrát autorka ani trochu nesnažila nějak maskovat hlavního zloducha a vše nám prostřela na zcela čistý ubrus tak, abychom naopak všechno viděli zcela jasně a nic nás nemohlo překvapit. Vedlejší postavy z předchozích dílů byly použity minimálně a tak nějak mám pocit, že to celé bylo hlavně o popisech činností jednotlivých aktérů, nikoliv o nějakém větším rozvinutí děje. Celá tato kniha je tedy spíš jakási vatová výplň celé série a mlžný opar, který má zastřít ten fakt, že autorka nevěděla, jak dostat do děje tu "monumentální" bitvu, kterou okoukala jinde. Už předem tuším budoucí katastrofu v podobě čtvrtého dílu, která nikdy nemůže podle rozložených indicií dopadnou dobře ani jako iluze.


Terror
prosinec 2011 - říjen 2012
Terror 2007, Dan Simmons

[115/11] (ebook) Já se vážně snažila! Dokonce jsem i prvních sto stran byla hrozně nadšená. Chtěla jsem vědět, jak si autor dokáže pohrát s událostí, o které nás učili už na základní škole. A tak jsem v hrubých rysech věděla do čeho asi jdu a těšila jsem se. Jenže... nějak to prostě nefungovalo a já se smutkem konstatuji, že mě Simmons nijak na pedel neposadil. Ani předtím, ani teď a do budoucích let to také světle nevidím. Takže nejspíš čau a šáteček. Nejdříve se dostavil pocit, že jsem určité události a slovní obraty už někdy někde četla. O to horší bylo zjištění, že to bylo ve stejné knize a jen o pár řádků blíže začátku. Jak to? Autor se jednoduše opakuje. Zbytečně rozvádí nedůležité a nepodstatné věci, kterými se snaží přiblížit postavy čtenářům a vyplnit prázdná místa. Jenže, sotva se o někom něco dozvíte, najednou z děje zmizí tím či oním smrtelným způsobem. Takže je vám následně předvedena další postava, která o dalších pár stran zařve takřka úplně stejně. A tak to jde celou knihou. Smrt si nikoho nevybírá a vy už předem víte, že v okamžiku, kdy vám blýskne hlavou něco jako: ,Čéče, s tebó by mohla bét docela bugerpárty', můžete se rovnou obléct na funus. Zkrátka nudný stereotyp, který je nastavovaný neslanou a nemastnou kaší, do které by ani toulavý, zbídačelý a parazity prolezlý werewolf raťafák nestrčil. Dokud v příběhu figurovaly tři postavy (Mlčenlivá dáma, Irving a Goodsir), měla jsem alespoň někoho, na koho se mohu těšit a spolehnout. Jenže v první polovině knihy se všichni tři vyskytovali jen opravdu poskrovnu a když už se začali podezřele hemžit bylo jasné, že to nebude mít dlouhého trvání a mně se zase pokřiví obličej nesympatickou křečí vůči autorově stylu. To jeho přeletování z postavy na postavu bez větší psychologie a procítěnosti. Ta jeho plochost, absence snahy vyvolat úzkost z omezeného prostoru a ponorkové nemoci. Občasná nelogičnost a neuvěřitelnost, že všiváci se projeví až po dvou letech. Pokud chtěl ovšem napsat pouze gore hadrmaso s jakýms takýms historickým podkladem, měl tu směšnou parodii na vyvražďovačku alespoň pořádně osolit. Ten přerostlý bubák se špatnou manikúrou byl naprosto nemožný. Nebylo se čeho bát, protože ho autor vystavěl za hranice lidské představivosti. Navíc jsem celou knihu postrádala nějakou mytologii, která by to krásně podtrhla a která se, jako nějaký výsměch, ukázala až na posledních stránkách. Jediný silný zážitek, který si z toho celého tedy nakonec odnáším je ten, že umřít na kurděje je k******y hrozná smrt a každý “moderní“ člověk, který kdy vztáhl ruku na domorodé obyvatelstvo v neprávu by zasloužil vykuchat a za koule pověsit na ráhno. A právě pro to všechno a přitom tak málo se nedokážu donutit dát nadprůměrnou známku.


Poselství růží
říjen 2012 (07.-25.)
Poselství růží 2012, Leila Meacham

[035/12] Tak tato kniha mne docela překvapila. A to nejen dobře schůdným literárním stylem autorky, ale i samotným příběhem. I když je banální a i když každý ví, že to dopadne dobře, funguje to skoro na výbornou. Klasický román současné autorky, která podle všeho ve svou práci opravdu věří a píše s chutí a ráda. Zkrátka, posadila mě na zadek. Postavy jsou různorodé a co je nejdůležitější, vyvíjí se. Jejich pohledy na život a názory na svět kolem se s jejich přibývajícími léty mění a zrají. Rozjařené a prudké povahy se postupně stabilizují a mladí a neklidní se stávají dospělými v tom nejlepším slova smyslu a konečně vidí dál, než jen na špičku svých bot. Vidím v té knize klasickou řemeslnou práci 19. století. Nic splácaného na koleni za pár dnů, nic uspěchaného a nedomyšleného. I když závěr je dejme tomu mírně naivní až úsměvný, nějak jsem se mu nedokázala přímo vysmát. Ano, autorka mě dostala a dalo by se i říct, že ve mně konečně někdo zase probudil i trochu z té ženské stránky. I když rozjezd knihy je zpočátku zdlouhavý, jakmile začne Mary vyprávět svůj životní příběh, vše se tak nějak ustálí do pravidelného rytmu. Některé postavy zpočátku člověk nesnáší, ale, jak už jsem psala, ty se stále mění a nakonec si čtenáře usmíří snad úplně všechny, které na něj předtím působily negativně. I když to není stoprocentní práce, umím ji ocenit. Je v ní několik nenucených emocí, žádné vydírání a vůbec by se dalo říci, že je to docela realistické povídání. Příliš jsem sice nesympatizovala s nejmladší, až příliš moderní, generací rodů, ale to se nedá nic dělat, když se v jedné knize odehraje snad 65 let z 20. století. Jen to prokletí rodu mohlo být důraznější a občas se autorka mohla pozastavit, například ve válečné vřavě, a vylíčit i něco navíc. Něco, co čtenář předem vůbec nečeká.


Střední hra
říjen 2012 (08.-20.)
Střední hra 1998, Dan Simmons

[036/12] Pochopila jsem, že jeden význam tato část teoreticky může mít. A to ten, že pokud si to přečte nějaký jednodušeji se projevující mladý člověk, možná si konečně uvědomí, že říkat "vole" v každé větě místo tečky opravdu nemá kýžený smysl a místo domnělého efektu sebejistoty a touhy po respektu ostatních to v okolí vyvolává pouze trapnost, trapnost a zase a znovu trapnost. Celkově na mě kniha zapůsobila jako sjezd důchodců s černošskou stevardkou v uličce zájezdového autobusu. Sjezd důchodců, kteří vraždí lidi na potkání a jen to je vlastně náplň jejich života. Sjezd důchodců, který je plný zvrácených existencí a podivných hráčů, kteří si rádi hrají. Jenže... no a co? Mně se záporné postavy líbí více, než ty kladné. Protože na rozdíl od těch kladných alespoň ví, co vlastně chtějí. Zatímco partička směšných a pomstychtivých klaďasů běhá od ničeho k ničemu, ti zlí, zlí, zlí stařečkové prostě přemýšlí nad tím, jak co nejlépe zahrát svoji partii. Čí život má potom smysl? Kniha by potřebovala proškrtat a to jako celek. Celek, kterému by se zrušilo 50% textu a tak se smrskl na svižnou, čtivou a hlavně smysluplnou knihu, která by vám obsahem zlomila čelist a přivedla vás k literární extází. Jenže to se už nestane a místo toho tu máte knižního důchodce na pokraji mělkého hrobu, který se plazí na místo svého posledního odpočinku po zemi s prsty zaťatými do vlhké hlíny a to celé dělá jen proto, aby tu, mezi pozůstalými, už nedělal binec. Z toho tedy můžete vyčíst, že se mi kniha nelíbila. Jediné, co ji zachraňuje od propadu do bezedné jámy braku je dobrý literární styl. Myšlenka, charaktery, atmosféra, samotné dialogy a vůbec některé dějové nesmysly, to je jen koule u nohy, která to celé táhne do pekel rychlostí hraničící s pohybem světla.


Dva v buši
září - říjen 2012
Dva v buši 2001, Gerald Durrell

[034/12] To už je let, kdy jsem otevřela první Durrellovku. A tak se k ní jednou za čas zase vracím a zase se nořím do zemí, které možná ani nikdy na vlastní oči neuvidím a nechávám se unášet představami a vzpomínkami těch druhých. A jsem ráda za to, že něco takového existuje, protože alespoň takovým způsobem mohu nahlédnout do tajů a záhad matičky přírody. Názor na knihu 'Dva v buši' se u mě nemění ani po těch X letech. Do konce života budu mít v paměti tu legendární scénu s dopravou vajíček slípky takahe. To je prostě věc, která mě dostává smíchy do kolen snad pokaždé. U ostatních pasáží tomu tak ale není. Některým jsem se smála tehdy a jiným až teprve teď a přitom zapomínám na ty scény, které mi vyvolaly úsměv kdysi. Docela se to mění, ale i tak je to přitom skvělé čtení na odreagování, když člověk prostě nemá náladu na ten (někdy) tak otravný svět kolem. Ovšem pozor! Musíte mít rádi zvířátka. Autor se nebojí vyslovit své názory a povzdechy nad lidskou hloupostí a až neandrtálskou primitivností. Řekne co si myslí s posmutnělým úsměvem na tváři a přitom vás samotné donutí se trochu zamyslet. Pak opět nastolí svůj lehký humor a s občas docela velikou nadsázkou dále vypráví o tom, jak ho zalehl pštros, jak se jim potajmu chechtala březí klokanice a jak udělali z tučňáka málem filmovou hvězdu. Jejich kameraman je pak postavička sama o sobě a člověk si dokáže toho stále otráveného človíčka představit v docela živých a reálných barvách. Ale i když tu knihu mám docela hodně ráda, stejně postrádá něco, co by jí dalo tu plnou hodnotu. A i když je to nejspíše škoda, nepřipadám si, že bych jí křivdila.


Zahájení
září 2012 (17.-24.)
Zahájení 1998, Dan Simmons

[033/12] 'Terror', i když jsem ho z nepochopitelných důvodů ještě stále nedočetla, mě zaujal ihned. A stačilo mi k tomu jen těch pár prvních stran. Jediný důvod, proč jsem ho tedy nedočetla, je ten, že z nějakého neznámého důvodu nemám ráda dlouhé příběhy v jediném svazku. A přitom si někdy ve skrytu duše přeji, aby to ještě nekončilo. Aby umřelo víc všiváků a ty nekonečné bitvy v závěru trvaly opravdu do nekonečna. Více smrdících skřetů, culících se elfíků a ďábelsky se smějících intoušů. A proč o tom vlastně píši? Protože 'Zahájení' pro mě bylo obrovským zklamáním. Ani se mi nechtělo věřit, že je zde autor totožný. Zápletka bez většího nápadu, nepřehledné postavy, žádný vůdčí charakter a trhané skoky v čase a prostoru. Žádný z charakterů mě nedokázal zaujmout. Odporné praktiky příslušníků nacistické armády mě nijak nezvedly ze židle a vlastně by mi ani nevadilo, kdyby postava, která tyto pasáže vypráví, při noční hře v hrádku zemřela. Samotný překlad mi přitom nevadí. Čte se to plynule, srozumitelně a jasně, ale celkový námět mě jednoduše nedokáže vtáhnout. Dokonce jsem se i párkrát pousmála nad autorovou naivitou. Ale co už. Ani ten šikmý stožár v Pise nepostavili za noc a tak, pokud je (neinformovala jsem se) tohle jedno ze zahřívacích autorových děl, dají se zpětně nedostatky odpustit. Nejsem schopna se orientovat v jednotlivých vztazích. Kdo drží s kým a kdo jen předstírá a drží na oko. Kdo je horší než tamhleten a proč právě tamhleten má pifku na toho. Jediné charaktery, které jsou naprosto zřetelné a jasné, jsou ženského pohlaví. Nic si z příběhu neodnáším. Nechápu, proč někoho tolik burcuje smrt pár bezvýznamných lidiček. Jakoby na světě neumíral někdo každý den. Jakoby se právě zde děla jediná nespravedlnost na světě. Největší problém mám tedy s tím, že tento literární počin vůbec nechápu. Proč vznikl, co měl autor jako hlavní motiv a kam to celé spěje. Na tak rozsáhlou knihu je to téma slabé jako perlivá voda bez bublinek a celkově mi připadá, že je kolem toho nablemcáno až příliš zbytečné maskovací špíny, která má napomoci předstírat, že o něco jde. A ono jde přitom leda tak o velký trolí prd s mrtvou Sněhurkou v závětří. Nemohu se tedy ubránit pocitu, že na konci bude stejně většina protagonistů mrtvých a vzhledem k tomu, že se v nich neorientuji, mi to stejně bude jedno.


Neřesti mé krve
září 2012 (13.-22.)
Neřesti mé krve 2012, Maureen Jennings

[032/12] Příběh jednoho kanadského detektiva pokračuje. Vedlejší postavy odcházejí stejně jako přicházejí a k mému velkému potěšení se některé dokonce vrací z dějového archívu. A právě za to v tomto dílu děkuji. Za návrat jedné z postav, na kterou jsem se celou dobu těšila asi nejvíce. Samotný příběh je opět dobře zpracovaný. Lehká detektivka na mírné zapaření šedých buněk mozkových. Trochu jsem se obávala, že autorka až příliš zabředla do zajetých kolejí dvou případů, problematických domácností a klasických zápletek, ale tentokrát nás vzala na úplné dno historické Kanady, za což děkuji. Sice bych konečně uvítala i nějakou vyšší hru, kdy může Murdochovi po každém kroku pod podrážkou zakřupat tenká vrstvička, která ho nese jen s vypětím všech sil nad propastí kariérního konce, ale ani prostředí bezdomovců, žebráků a tuláků není od věci. Zase se rozšířil plánek z části fiktivního Toronta, naše představy byly okořeněny o další sféru a Murdoch si udělal další známé, které by mohla autorka využít pro příští příběhy. Na Maureen se mi nejvíce líbí dobové detaily. I když se nevrhá do monumentálních dobových extrémů a nepopisuje každou malůvku na nočníku, obraz tehdejší doby je lehce představitelný a nenáročný. Člověk odbourá svou mysl a ponoří se do špíny a pachu síry, což není před spaním pro zajímavé sny úplně od věci. Text se čte stále dobře a hezky to utíká a vůbec bych se nebránila hutnějšímu příběhu. Na druhou stranu je psychologie postav stále slabší a povrchní a i když Murdoch má za sebou již 6 svazků, stále je mu jen těžko vidět do hlavy. Ovšem, takový je autorčin styl a ten se nejspíše hned tak nezmění. Co od ní ale doceňuji jsou poznámky k historickým faktům, které nějakým způsobem pozměnila. Docela by mě zajímalo, jak na vlastní oči vypadá čelní stěna bývalého chudobince.


Jedenáct minut
srpen 2012 (15.-17.)
Jedenáct minut 2003, Paulo Coelho

[030/12] Kniha se pro mne na střední škole stala peklem. Nejhorší rest v mém literárním životě. Přitom s ostatními knihami od pana Coelha jsem nikdy neměla problém. Byť můj názor na jejich literární hodnotu nekráčel ruku v ruce s nadšením, byly jeho knihy alespoň čtivé. Ale ‘Jedenáct minut‘ bylo, je a bude pro moji maličkost vždy infernem, které se rozpoutalo na povrchu zemském. Styl, jakým je kniha napsána, je hrozný. Nudný, těžkopádný a nezáživný. Autor se neúnosně opakuje, slovo „láska“ przní při každé (ne)vhodné příležitosti a i přes to, že si kulisy prostituce zvolil zcela dobrovolně, obchází kolem po špičkách a hluboko do obličeje má staženou kápi, aby se náhodou neprovinil proti morálce. Na co autor volí takové téma, pokud není schopen je popsat a vyjádřit pádnými slovy? Stud, odtah a škrobené puritánství. To je to, co z této knihy cítím i po letech. Ano, mluví se o sexu a pohlavních orgánech, ale Coelho není schopen tato slova použít tak, aby padla na úrodnou půdu a vzbudila alespoň známku realističnosti a dokázala vtáhnout. (To i biblické příběhy s ohnivými falusy démonů a ďáblů vztyčenými, až někam těsně pod podlahu domu nebeského, vzbuzují větší dojem prostopášnosti, než toto cosi.) Hrdinka je nesympatická. Ostatní postavy jsou zbytečné. Monologické diskuze nevedou od ničeho nikam a nemají žádnou myšlenku a ani nápad. Autor nepřichází s ničím novým a vlastně ani není jasné, o co přesně mu jde. Moralizuje snad o tom, že ,,láska“ i sex přenáší? Budiž, ale je to natolik dětinské, až to hraničí s pohrdavým úšklebkem. Kniha navíc postrádá kabátek čtivosti a místo toho na sebe bere podobu opilého syna ulic, který se mátožně a bezmyšlenkovitě potácí od lahve k lahvi a spát chodí do kanálové stoky. Když jsem knihu brala poprvé do ruky (16.-17. rok života), otrávila mě a já se nedostala ani do Švýcarska. Hloupá Marie bez špetky bujné osobnosti. Zoufalá hlupačka neznající ani svou rodnou zem, která touží po lásce. Je mi jedno, pokud mi není hlavní postava sympatická, ale musí být v příběhu někdo, kdo její roli zastane. Tady ovšem není nikdo, kdo by ji nahradil na poli sympatií a kniha tak pro mě ztrácí i bod za absenci někoho, kdo by mě příběhem provázel s chutí. Proto jsem tenkrát i teď postrádala nějaký důvod, proč knihu dále číst. Tenkrát jsem to zbaběle vzdala, ale dnes jsem si řekla, že ne. Neuteču. Nechci zase dalších X let obcházet skříňku knihovny obloukem. Stálo mě to spoustu sil. Orosené čelo potem, nechuť knihu otvírat a pevně zatnutá čelist, která mi způsobovala bolest. Už nikdy víc, ani kdyby mi za to platili.


Zrůda
srpen 2012 (10.-15.)
Zrůda 2012, Nacuo Kirino

[029/12] Těžko říci, o čem tato kniha vlastně je. Svým způsobem nemá žádnou jasnou, ale ani hlubší pointu. Snad by se to dalo vyložit, jako trpké konstatování, že i když se někdy mermomocí snažíme odtrhnout se od věcí, které nás pronásledují jako temné stíny minulosti, nejde se jich tak snadno zbavit. Konstatování, že nás může to, co tak nenávidíme, zcela jednoduše pohltit, vtáhnout do svého světa a semlít na suchou drť. Ale i tak mi to připadá příliš málo. Hned po dočtení první strany jsem byla zklamaná. Jazykový styl hraničí s primitivností, což nepřirozeně kontrastovalo s faktem, že měla mít vypravěčka vysokoškolské vzdělání a už na základní škole vynikající sloh. Možná se autorka snažila celé vyprávění pojmout jako obyčejný přímý rozhovor někde v restauraci s kamarádkou. Ať jsem ale dělala, co chtěla, nesedělo mi to. Ne, že by se to četlo špatně, ale i zločinec a prostitutky mluvili lépe, než vypravěčka. Zkrátka, nesmyslný vyjadřovací maglajz, který celou knihu potopil. Další věcí je absence dějové křivky. Žádné napětí, žádné drama, žádná akce a ani pocit hnusu. Vše je vyprávěno s klidem a pokojem, který nemá šanci gradovat a stejně tak, jak to začalo, to celé i skončí. Nic se vlastně nevyřeší, protože není co řešit. Je to jen soubor vyprávění, dopisů, deníků a dokumentů, které jsou už samy o sobě stavěny do pozice nereálnosti. Jediné, co se odlišuje, jsou dopisy. Zbylé texty, i když by měly být jinak slohově podány, jsou vyprávěny nesmyslně detailně a vůbec si nedokáži představit, že by takto někdo vedl svůj deníky. Navíc autorka opakuje stále dokola to stejné a její myšlenky jsou opravdu povrchní. Není schopna rozebírat jiná témata, než samotnou zrůdnost, která podle mě paradoxně nejvíce seděla právě na tu ženu, která o zrůdách nejvíce křičela. Pro blaho knihy bych úplně vyškrtla část se zpovědí vraha. Neměla žádnou pointu a autorčina snaha udělat na čtenáře chvilkový dojem o nevinném a naivním jedinci, neuspěla. Co mě ale nejvíce zaráží, že jsem vůbec nepochopila, co že tam Američané cenzurovali. Pokud je pohoršuje sex a prostituce do té míry, že musí literární díla zahlcovat černými místy, neměli by vydávat knihy o sexu a prostituci. Na druhou stranu to ale dobře slouží, jako reklama pro naše vydavatele. Celkově je kniha opravdu průměrná a pro mě ji zachraňují pouze pasáže, které vypráví prostitutky. Zbytek je bezpředmětný a podle mě by bylo daleko lepší, kdyby to celé vyprávěly jen samy dvě a k tomu ještě dostaly větší slovní zásobu. Autorka mě tedy nijak neohromila, ale zase ji ještě neházím do škatulky ‘Více nepoužitelné‘.


Zlomený meč
srpen 2012 (02.-07.)
Zlomený meč 2003, Poul Anderson

[028/12] Kompozice obálky (2003) je ohavná. To mě také zprvu odrazovalo od koupě, byť za směšných pár korun ve výprodeji. Strašná barva, nesmyslné doplňující obrázky v rozích a nesourodé písmo. Nakonec jsem se ale odhodlala a knihu si vzala. Pak nastala další fáze, kdy jen stála na poličce a já na ni sem tam pohlédla, ovšem bez většího zájmu si ji přečíst. Nakonec jsem se ale odhodlala a kniha mi pomohla docela příjemně zkrátit dlouhou jízdu vlakem, plnou opilých Němců a pohoršených Angličanek. První třetina knihy je zajímavá více stylem, než obsahem. Připomíná totiž klasická vyprávění starých bájí, která se skládají převážně z popisů děje s minimem dialogů. Rychlé, velmi razantní tempo střídání jednotlivých událostí a zvratů, které vlastně slouží hlavně jako vysvětlení budoucích událostí, které mají teprve nastat. Bohužel, to také znemožňuje, že se čtenář není schopen blíže seznámit s postavami a vžít se do jejich osudů. Působí to ploše a odtažitě – přesně tak, jak se na autorovu dlouho nevydanou prvotinu sluší. Druhá třetina mě potěšila především větším záběrem v oblasti mytologie západní části Evropy. I když je zde použito daleko více dialogů a jakýchsi rozborů aktuálních pocitů a náhlých pudů hlavních postav, stále to působí ploše a nedodělaně. Žádný z charakterů si mě nedokázal získat a dvě z vedlejších postav se mi neustále pletly nepřiměřenou podobností jmen, i když každá stála na jiné straně válečné fronty. Příběh sám o sobě nepřináší nic nového. Snad pouze další z potencionálních světů, které si zaslouží další literární odbočky. Jedná se pouze o klasický boj mezi dobrem a zlem okořeněný sociálními zápletkami a problematikami, které známe již z klasických antických mýtů a legend. Nic nového, nic převratného, ale pro zájemce o stará božstva alespoň něco trochu zábavného. Na informace nijak hutné a na pevné držení palců v zaťaté pěsti málo kořeněné. I když byla kniha proškrtána a mírně poupravena bez větších zásahů do děje, postrádá dynamiku a napětí. Události jsou předvídatelné a okamžiky, které by měly být dramatické a napínavou atmosférou jen crčet, se malátně potácí s pintou piva někam na močící plácek. Žádné drama, žádné vzrušení, jen jakási povinnost.


Dítě noci
červenec 2012 (25.-28.)
Dítě noci 2011, Maureen Jennings

[027/12] Po dlouhé době jsem zase zabrousila do Kanady plné kriminálníků a opět strávila nějaký ten večer pod lampou se známými fiktivními přáteli. A ani tentokrát mě paní Jennings nezklamala a čtení jako takové nebylo v žádném případě utrpením. Příběh, jako takový, mi přišel o něco slabší. Hlavně první polovina neobsahuje žádné převratné informace k hlavnímu případu a spíše se věnuje problematice Murdochova soukromého života a seznámení čtenáře s novými postavami, které budou nejspíše hrát nějakou roli i příště. Trošku mě zklamal i ten fakt, že patoložka byla podle všeho jen epizodní postavičkou, která vlastně v dalších knihách nehraje žádnou roli. O to víc mě překvapila změna, která nastala ve společnosti okolo kníratého detektiva. Jak už jsem ale psala, detektivní sféra je posunuta tak nějak do ústraní. Pozornost se jí věnuje převážně, až ve druhé polovině. A celkové řešení je vlastně jen souhrou náhod, nikoli dedukce, poněvadž na tu má Murdoch příliš málo vodítek a informací. Na druhou stranu je ale zápletka zločinu jedním z těch témat, která dokáží zaujmout stále. V člověku se probudí jakýsi podprahový odpor, který se probudí pokaždé, když na podobnou otázku lidské zrůdnosti narazí. Tedy alespoň u těch, kteří se něčeho podobného dobrovolně neúčastní.


Poštolka pro pacholka
červenec 2012 (24.-25.)
Poštolka pro pacholka 1989, Barry Hines

[026/12] Ne, že by se to nedalo číst, ale vzhledem k tomu, že kniha byla zfilmována, čekala jsem jednoduše něco víc. Ve výsledku je to kniha, která jednou nožkou volně čouhá do vzduchoprázdna podprůměru. Dokonce teď ten film ani nechci vidět. Byla jsem v očekávání, že se bude jednat o sondu do hlouby duše nedoceněného a o mateřské city ochuzeného chlapce. Tragickou novelu o životě v chudých poměrech, kde dítě může hledat jakéhosi přítele pouze v němé tváři. Bohužel, není tomu tak. Psychologie hlavní postavy je pouze povrchová, autor nedokáže čtenáře vtáhnout do tvrdého života šikanovaného a nevzdělaného jedince. Z knihy není cítit strach z budoucnosti a ani cit k zvířeti. Jen plochá lhostejnost o všechno. Ani jedna z postav mě nezaujala. Typické charaktery, které můžete vidět všude kolem sebe. Místo toho, aby dal autor důraz na problematiku jejich chování se k ostatním a vůbec na to, co vlastně tak strašného dělají, vzal to jako samozřejmost. Nikdo to tedy nemůže brát vážně a tak je člověku osud mladého Billyho úplně lhostejný. Jeho problémy jsou dnes vidět všude a na každém kroku a proto ani to nedojímá. Nic, až na poslední pasáže, není hnáno do extrému a tak to celé nemá emocionální sílu. Navíc vztah chlapce a ptáka je také plochý, jako prkno. Konec je navíc v mnoha ohledech otevřený. Čtenář se nedozví o tom, jak bude život chlapce pokračovat dál, není vyřešen vztah žáka a učitele a vůbec to, jestli se něco změní. Jestli se jeho vášeň k ptákům ještě prohloubí a nebo to pověsí na hřebík. Co bude jeho zaměstnání a jestli to alespoň trochu hne s jeho matkou. Zkrátka, skončí to tak, jak to začalo. Ať na to tedy koukám jak chci, není to zrovna kniha, která by vůbec stála za přečtení. Na druhou stranu to nikoho ani duševně nepoškodí a těch pár stran není nepřekonatelných.


Tanec s vlky
červenec 2012 (22.-24.)
Tanec s vlky 2011, Michael Blake

[025/12] V žádném případě se nedá říci, že by filmové zpracování dělalo své literární předloze ostudu. Scénář se drží striktně předlohy, na čemž má samozřejmě lví podíl sám autor, který byl do postu scénáristy pasován. Možná si to vydupal skrze smlouvu, aby jeho příběh nebyl poslán do pekel a možná to celé byl nápad samotného zájemce o natočení filmu. Tak či onak, ve výsledku jsou produkty naprosto rovnocennými partnery. V poměru film kontra kniha je silná podobnost většinou právě to, co divák očekává, pokud byl seznámen s předlohou. Když se na to ale podívám obráceným pohledem, jsem mírně zklamaná. Snad jsem očekávala větší rozbor situací, více myšlenek. Ne, že by tam toho bylo málo, ale ať jsem dělala co chtěla, postrádala jsem TEN literární šmak, který mají jen ty nejlepší knihy. Něco, co vás dokáže posadit na zadek údivem, obdivem či smíchem. Co mě potěšilo nejvíce, tak humorné pasáže, kterým jsem se smála i při četbě. Nebyl to takový ten smích, který člověk vyloudí z úst v případě, kdy vyslechne dobrý vtip. Byl to smích potutelný, takový, který používáme, když se stane něco nečekaného a zcela situačního. Na druhou stranu jsem ale, když jsem se dostala za polovinu, neměla chuť číst dál. SPOILER: A to jen proto, že jsem nechtěla zase prožít tu smutnou scénu v okamžiku, kdy opuštěnou pevnost obsadí nová osádka. V knize se nachází i některé detaily, které jsou pro znalce filmu nové, což je také velkým plusem. Přesto ty nejdůležitější body bude čtenář obeznámený se snímkem znát. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo na škodu. Sama jsem k tomu přistupovala jako k důvěrně známému příteli, ke kterému se určitě ještě někdy vrátím. A kdo ví, možná se už na film nepodívám a raději si zase přečtu knihu.


Sestra
červenec 2012 (13.-22.)
Sestra 2012, Rosamund Lupton

[024/12] I tentokrát se jednalo jen o takový pokus v neznámých vodách, do kterých mě zavála svým způsobem souhra náhod. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že to nebude jedno z četných zklamání, která mě za ta léta v literárním světě potkala, ale naopak zábava tak akorát mně na míru. Když se to vezme tak a onak, příběh je naprosto tuctový. Lehká detektivka na pošimrání šedých buněk mozkových, která je ovšem pojata docela ojediněle. To, co ji odlišuje, je bezesporu styl, jakým je to psáno. Přechody jsou jasně rozpoznatelné, snadná orientace a vůbec je to velice čtivé. I když se nemůžu ubránit dojmu, že občas si překladatel(ka) nevěděl(a) rady, protože jsem asi třikrát narazila na větu, která nedávala smysl a nezapadala ani do kontextu. Jenže to je chyba našich vydavatelů a ne autorky. Celkově na té knize není nic tak super, že by bylo nutné použít X vykřičníků, ale i tak kniha dokáže vtáhnout. A to i přes to, že detektivní sféra je posunuta do pozadí a hlavním tahounem celé knihy je především vztah sester. Autorka čtenáři nevnucuje emoce silou a je poznat, že její předešlé zkušenosti v literárních kruzích ji hodně obohatily. A tak, i když se jedná o její románovou prvotinu, nedělá hloupé chyby a zbytečné kličky, které by jen hlavní linii nadstavovaly. Jediné, čeho jsem se chvíli bála, byla vidina až příliš kýčovitého konce, což se naštěstí tak docela nepovedlo. Paní Lupton pro mě byla opravdovým překvapením a teď jen doufám, že se naši nakladatelé rozhodnou vydat i její další knihu. Je totiž vidět, že chce psát dobře a ne tak, aby se to co nejvíce prodávalo. Proto bez mrknutí oka a výčitek hodnotím tak, jak hodnotím.


Clementine
18. červenec 2012
Clementine 2012, Cherie Priest

[023/12] Když se ohlédnu na poličku své knihovny, kde právě teď trůní čerstvě dočtený druhý, volně navazující, díl ‘Mechanického století‘, nemohu se ubránit úsměvu. Jeho tloušťka je pouze třetinová a přitom mě, oproti knize první, bavila o něco více. Jediné, co mi na této sérii vadí, je tak trochu ten příliš lehký literární styl, jakým autorka píše. Jinak jsem s její tvorbou spokojená a jako relativně nová autorka na trhu se rozhodně nemá za co stydět. Příběh ubíhá rychle, postavy jsou sympatické a nechybí tu ani pár úsměvných situací. Jediné, co tu autorka na rozdíl od jedničky nezopakovala, je větší propracovanost záporných postav a tím pádem absence touhy po pomstě i ze strany čtenáře. Když se nad tím ale člověk zamyslí, je to vlastně logické, protože můžeme vidět pouze to, co vidí samotné kladné postavy a ty se do konfliktu s hlavním nepřítelem dostávají až v samotném závěru. V jednom okamžiku jsem si nemohla nevybavit ‘Vynález zkázy‘, který ve své podstatě má s ‘Clementine‘ podobný hlavní motiv. Rozdíl ve světech je tu hlavně ten, že ‘Mechanické století‘ staví na vzducholodích jako na hlavním dopravním i bojovém prostředku, ale jinak se dá nadneseně říci, že je ‘Clementine‘ takovou malou oplenkovanou sestřičkou dnes již celosvětově známého pradědečka moderní sci-fi, i když ne zrovna nejpopulárnějšího. Nakonec mi vůbec nevadí, že se ‘Clementine‘ dotýká dějem ‘Zemětřesu‘ pouze okrajově. Obě knihy jsou schopny stát bez větších problémů na vlastních nožkách a mohu s čistým svědomím a teď hned říci, že bych se s Marií Boydovou ještě ráda někdy setkala. Ženská v těžké sukni a s kolty u pasu je prostě charakter k nezaplacení a ten fakt, že už za život zabila v literárním světě několik zasmrádlých chlápků, ji jen šlechtí. Cherie Priest mi tedy vstupuje do hledáčku a určitě si od ní budu chtít něco přečíst i mimo ‘Mechanické století‘. Dokáže totiž napsat pro mě zábavnou knihu i bez nutnosti sexu, emočních výkyvů a zbytečného masakrování nedůležitých obyvatel.


Moll Flandersová
červenec 2012 (15.-17.)
Moll Flandersová 1966, Daniel Defoe

[022/12] Do jisté míry byla ‘Moll Flandersová‘ docela milým překvapením, protože má předešlá setkání s panem D.D. nebyla tak docela ověnčena úspěchem. Ne, že by nepsal čtivě, ale ještě jsem nikdy jeho knihu nedočetla až do konce, protože mě většinou začal nudit samotný příběh. U Moll tomu nebylo jinak a můj názor se nezměnil. Jen se stala taková zvláštní věc, že mi po letech nedělalo problém zatnout zuby a knihu přeci jen dočíst. První, co mě k této knize napadá je to, že na mě celý příběh působil až neuvěřitelně nerealisticky. Představa, že jedna jediná žena prožije tolik věcí za tak relativně krátkou dobu a přitom se nijak zvlášť charakterově nevyvine je poněkud zarážející. Měla X manželů a každému z nich porodila alespoň 3 děti. Přitom ani v jednom případě jsem snad nepocítila nějakou mateřskou lásku a stesk po nich. Moll si jednoduše sbalila věci a odkráčela za vidinou dalšího manželství a dalších peněz někam v dál. U posledního manžela se u ní nějaké hlubší city sice projevují, ale je to celé až příliš ploché, uměle naaranžované a neemotivní a ať jsem dělala cokoliv, nevěřila jsem tomu. Dalším mínusem je i to, jak je kniha rozdělena na dvě poloviny. V první polovině se cyklicky vdává a stává vdovou, vdává a stává vdovou, vdává a stává vdovou. Za sebou zanechává ratolesti v takové či oné situaci a jediné, co jednotlivé koexistence s manželi odděluje, je odhalování jejich různorodých kostlivců ve skříních. A světe div se, ve většině případů jsou to kostlivci finanční. Peníze, sex, peníze, sex a do tohoto jednotvárného chumlu nakonec přijde střihač s obřími nůžkami, který udělá rázné ŠMIK. A najednou nejde o sex, ale hlavně o ty peníze a (ne)milá Moll se dostává na dráhu kriminálních živlů, která ji pak provázejí po celou druhou část. Zkrátka, je to kniha pouze o dvou tématech a životních etapách, které se skládají z drobných příběhů a přitom postavě zabraly celý život. Mají společného mnoho, ale různého málo. Moll je po celou dobu stejná a nijak se myšlenkově neposouvá. Vše omlouvá hloupostí a naivitou mládí. Její chyby ji sice varují před současným životem, ale do budoucna její povahu napravují jen minimálně. Děj je vlastně o ničem, zásadních zvratů minimum a celou dobu jsem postrádala nějaké napětí. Nikdo si nezískal mé sympatie a nedokázala jsem se ubránit zoufalství, které přicházelo pokaždé, když autor stále dokola popisoval principielně stejné životní příběhy anglické děvky a kapsářky. Ale přečíst se to dá vcelku lehce.


Ben Hur
červen - červenec 2012
Ben Hur 1969, Lewis Wallace

[017/12] Po dlouhé době jsem dala na doporučení od zdroje, se kterým se povětšinou shodneme ve finálním názoru a tak jsem vzala do rukou Ben Hura. A můj první dojem? Zděšení, že tohle nemůžu přečíst, protože tohle je právě TEN druh literatury, který tolik nemám ráda. Zdlouhavé, nudné popisy každé bradavice na těle všech postav a výčty z architektury při pohledu na každý z domů. Pro mě obrovský problém, který zavinil i to, že jsem nikdy nedočetla nejslavnější dílo pana Huga a ani se na to v nejbližší době nechystám. Kdyby se tehdy psalo podle mého vkusu, rozhodně bych úplně zrušila první a poslední knihu a udělala z nich jen strohé popisy toho, že se Kristus narodil, během let bloudil světem a celý ten tyátr kolem své maličkosti ukončil mučednickou smrtí. (Těžko tady spoilerovat.) Pro mě byl zajímavý pouze Ben Hur který, i když byl v citových věcech na svůj věk opravdu naivní a zcela nepolíben vášní, si pomalu ale jistě získal mou přízeň. Při veřejných hrách jsem nešla spát, dokud jsem se nedozvěděla výsledné pořadí. Jistě, nebylo to nic neočekávaného, ale zajímalo mě, kolik soutěžících zemře. (I ty nepřející sadistko.) Celkově mě zklamala místy hloupost Ben Hura, kterému nedocházel význam toho jasně svítícího světélka zrady a úkladu o jeho život. Veškerou dramatičnost, která se sem tam objevila, zabíjely již výše zmiňované popisy všeho nedůležitého, což ve mně vyvolávalo pocit nudy častěji, než pobavení. Na druhou stranu jsem ale nepocítila takové to nátlakové vymývání mozků silou nadpozemské entity. Když se ovšem ohlédnu zpátky, nevidím nic moc, co by knihu nadzvedávalo nad průměr a její konec to celé tak nějak pohřbil svou relativní pozitivností. Na její tloušťku se v ní řeklo opravdu málo a nějak mě nedokázala přesvědčit o svých kvalitách. Proto se budu držet střídmě při zemi. Rozhodně ale nemám v plánu si četbu zopakovat. Alespoň ne celé knihy.


Temné shledání
12. červenec 2012
Temné shledání 2010, Lisa Jane Smith

[021/12] (ebook) Vzhledem ke konci třetího dílu jsem byla mírně na rozpacích, protože jsem si nedokázala (a snad ani nechtěla) představit, co se svými postavami autorka tentokrát předvede za divadlo. Nakonec jsem ale spokojená, protože paní Smtih, i když nevyběhla (v dobrém smyslu) ze zavedených kolejí, s úspěchem je nenechala ani zrezivět a podlehnout zkáze, takže se po té její úpíří trati jede docela dobře. I když to celou dobu drncá a člověk se neubrání zatnutí zubů a zachmuřenému výrazu, polstrování je dostatečné a tak se dá občas i docela pěkně začíst. Ale opravdu jen občas a se skepsí ověnčenou náhubkem a řetězy. Tak či onak je "božská" Elena odsunuta s menší potupou na vedlejší kolej a hlavní role se tentokrát ujímá Bonnie. K mé smůle je to právě postava, kterou nijak zvlášť nemiluji a raději bych ji viděla jako hlavní součást hromádky popela. Její schopnosti jsou sice fajn, i když se nedá říct, že by dokázala přesouvat hory, ale její charakter a povaha se hodí spíše na rozjařenou plastickou barbie, která krade deníčky a najímá si steroidové hochy na špinavou práci. Bonnie se tedy ani přes svou nově získanou organizační schopnost nezměnila a tak stále musíme poslouchat její rozjívené výlevy při spatření každého pěknějšího chalána. Navíc brousí do zakázaných vod, což z ní dělá jakousi nepovedenou kopii Eleny, která svou dychtivost neumí skrývat a které bylo do kolébky naloženo o něco méně šedé kůry mozkové. Celkově není příběh vůbec nápaditý. Nový nepřítel je vzhledem k předešlým informacím naprosto banální na "odhalení“ a tak se nedá ani mluvit o nějakém pokusu udržet atmosféru tajemna. Na druhou stranu ale oceňuji úsilí o stvoření "děsivějších" scén, které na mladé čtenářky v nočním tichu stráveném pod peřinou určitě mohou udělat dojem. Pro starší je to ovšem příliš slabý čajíček. Čtvrtý díl je tedy trochu zbytečná nástavba, které ani není třeba, ale které se autorka nějak nemohla ubránit. Nijak zvlášť nerozvíjí původní svět upírů a drží se standardního příběhového klišé, kdy se na scéně objeví jeden z nejstarších příslušníků nadpřirozených humanoidů s přiostřenými zoubky a všichni naši hrdinové tak mají nový důvod si vyměnit spodní prádlo. To celé ovšem nic nemění na tom, že tato literatura dokáže upírůchtivého čtenáře bezpečně ukolébat alespoň na pár odpoledních hodin a tak svět "normálních" alespoň na chvíli zbavit křepčících strašidel s odhalenou šíjí a vycpávkami ve vodních podprsenkách.


Zášť
10. červenec 2012
Zášť 2010, Lisa Jane Smith

[020/12] (ebook) Než jsem se dostala ke třetímu dílu uběhla už nějaká doba a abych byla upřímná, moc jsem si toho už nevybavovala. První a druhá kniha splývají v jeden celek. Ani jedna z nich se nijak zvlášť nevyznamenala osobitostí a jen opravdu těžko by se to celé, byť i v rámci žánru, dalo považovat za něco víc. Ale přečíst se to dá, i když s opravdu poťouchlým úšklebkem. Ani třetí díl nemá žádný náboj. Většinu textu se jen mluví a to ne zrovna smysluplně a přirozeně. Všechny hrdinky si emočně zoufají každý druhý řádek, chodí z bodu A do bodu B a jen asi dvakrát text z tohoto standartu vybočí a něco malého se odehraje. Největší akce je spojena se samotným závěrem. Sice tu byla šance vyvolat pořádný nával emocí, když byla odhalena identita bratrů širší veřejnosti a najednou šlo i o život někoho jiného než Eleny, ovšem autorka to zazdila naprosto nesmyslnou strohostí. Rozepisuje se tam, kde je to naprosto zbytečné a odbývá to co by mohlo knihu zachránit od tahání bledé tváře vyoranou brázdou. Ani tentokrát jsem se nedokázala zbavit rozmrzelosti nad hloupostí dívek a sentimentálním zavzpomínáním na seriál, který má sice také kvanta nedostatků, ale rozhodně v něm postavy nevypadají jako banda lůzrů a ztroskotanců. Hvězda školy? Bože, ani náhodou. Krásný neodolatelný upír? Leda ve snu. Nejlepší kamarádky? No, ono je vždy lepší kamarádit s někým hloupějším, než jste sami. Dodává to totiž hřejivý plamínek vaší ješitnosti. Chtělo by to trochu více honu na „čarodějnice“ a méně bolavých srdcí. Chtělo by to více kousanců a méně sladkobolných pohledů čirého zoufalství. Chtělo by to všechno to co to stále ještě nemá. A nemohu si odpustit tu poznámku, že když to autorka psala, zjevně velice podceňovala inteligenci svých potencionálních čtenářů, byť by jim mělo být třináct let. Vyjadřovací prostředky jsou totiž velice chabé a slovní zásoba by také ocenila nějaký ten živý pramen.


Nebe nezná vyvolených
červenec 2012 (08.-09.)
Nebe nezná vyvolených 2005, E. M. Remarque (pseudonym)

[019/12] Když se podívám do nedaleké minulosti (cca 6 let), zkoušela jsem tuto knihu číst dvakrát a ani jednou se mi nepodařilo dostat se dál než za první automobilový závod. Odrazovala mě předvídatelnost a až příliš rychlý spád děje. Pak jsem dlouhá léta knihu obcházela obloukem a občas zaváhala, jestli tomu nedát ještě šanci. Po několika letech jsem ji tedy otevřela potřetí a konečně ji dočetla. Doufala jsem, že se můj názor za ty roky změnil, že z knihy získám naprosto jiný dojem a že si konečně ten příběh o umírání ještě za života konečně užiji. Bohužel se tomu tak nestalo. Postavy mi opět připadaly ploché a bez emocí a výrazu, děj až příliš rychlý a přitom nevyužitý. Nedokázala jsem se vcítit do osudů jednotlivých postav a ta předvídatelnost mi opět dělala velký problém. (Nemám totiž ráda knihy, ve kterých už v první třetině není ani jedna malá pochybnost o tom, jak to celé skončí.) Většina knihy mě nijak neoslovila, ale i tak se našlo pár scén, které mě bavily. Rozmařilé utrácení peněz v posledním záchvatu touhy po životě a nakupování toho nejluxusnějšího oblečení. To mě bavilo jednou, ale postupně mě to naopak začalo odrazovat, když jsem si uvědomila, že postava vidí požitkářství jen v nakupování oblečení, chlemtání vína a šampaňského po hektolitrech a rýpání se v ústřicích, jejichž gastronomické „buňám“ zaplácala štanglí salámu. Zbýval jí rok života a ona se, i když nechtěla, motala na místě a stále dokola dělal to stejné, dokonce i přemýšlela o stále stejných věcech. Měla obeplout svět, potápět se a zajet si do Amazonie, kde by pochytala pár parazitů. Místo toho seděla na zadečku v Paříži a sosala jednu lahvinku za druhou. To pro mě bylo asi to největší zklamání. Většina dialogů šla naprosto mimo mě a celkově ve mně text nedokázal vyvolat ani tu nejmenší emoci. Ani pozitivní, ale ani negativní. Proto tuto knihu vnímám hlavně jako zcela standardní čtení bez větších úspěchů a zajímavých speciálností, bez zajímavých „hlášek“ a větiček k zamyšlení. Ovšem, po slohové stránce mi autor sedl bez větších problémů a proto se rozhodně budu těšit na další setkání.


Poslední hlídka
červen - červenec 2012
Poslední hlídka 2006, Sergej Lukjaněnko

[018/12] Na jednu stranu by bylo docela fajn se zase jednou vrátit do světa Jiných s novými příběhy a nápady, protože určitě nejsem jediná, koho tento svět ještě nepřestal bavit. Ovšem riziko, které by knihu mohlo poznamenat na kvalitě dlouholetým odkladem, je až příliš velké a já bych se mu raději s ochotou vyhnula. I když to znamená absenci dalších knih. Snad jiný hrdina, a třeba i Temný, by byl docela zajímavé řešení. Poslední díl dělá určitě celé sérii čest a jen jí přidává na větší důstojnosti. Hrdinové jsou stále takoví, jaké jsme je poznali na začátku. Pro některé se změnila jejich podstata a důležitost pro samotný příběh, ale ani v důsledku těchto událostí neztrácejí na kouzlu. I ten nejbělejší z Bílých občas zapochybuje a mírně zešedne, ale tím pouze získává na lidskosti a realističnosti. A to je dobře. Je vidět, že má/měl Lukjaněnko tento svůj svět rád a že do jeho tvorby dal nejen srdce, ale i rozum. A podařilo se. Vcelku nevím co bych vytkla. Četba mě bavila i po těch X letech. O nějakých nesouvislostech a hloupostech se ani nedá mluvit. V korektuře vydání by se pár chyb našlo, ale to na celkové hodnocení výsledku nemá valný vliv. Trošku mi tam sice chyběl nějaký ten nečekaně vložený vtípek či komická situace, ale s tím se asi jednoduše nedá nic dělat. Další lehká filozofie o důležitosti boje dobra se zlem a o tom, kdo je ve své podstatě ten horší, je jen další typický faktor, který se protknutý celou sérií. Pár úryvků z textů písní, které nějak navazují na děj a hlavně Anton, který se stále ještě nerozhodl, jestli má vlastně rád lidi jako ten pravý mág světla. Ať tedy koukám jak chci, nenacházím nic co by mě nějak pobouřilo. Ani rozhněvaný vánek kolem mne neprolétl a to je přesně to co od knih chci. Pokud kniha zapůsobí na mě jako čtenáře špatně a přitom to nebyl autorův cíl, body jdou dolů jako pod zásahem kulového blesku. Naopak hněv úmyslný je jen dobrou známkou kvality. Tady není ani jedno a to je snad také dobře. Ale vidět Naďu jako dospělou by mohlo být taky docela fajn.


Hostitel
listopad 2011 - červenec 2012
Hostitel 2009, Stephenie Meyer

[114/11] (ebook) Bylo to vcelku příjemné překvapení. Alespoň na prvních pár desítkách stran jsem byla přesvědčená o tom, že to má opravdu velikou šanci u mě uspět na čtyři hvězdičky. Jenže pak se stalo pár takových věcí, které mé prvotní nadšení bohužel zase zchladily. Ale začínám si zvykat. První dojem byl takový, že se mi ani moc nechtělo věřit, že je námět čistě autorčin. Je to totiž opravdu zajímavý nápad, i když by mnohý řekl, že ne zrovna originální, který se u podobných autorek dá očekávat jen ztěží. A právě to bylo to něco, co mě pro celou věc nadchlo. Bohužel, vše to kazí poněkud jednotvárný styl autorčina psaní. Dalo by se říci, že všechny věty jsou vystavěny na stejném jednoduchém vzorci, který je jí vlastní, ale který brzy omrzí a i když jeho přínosem je určitá čtivost, na něco víc to zatím nestačí. A je to škoda, protože jak už jsem řekla, nápad to nebyl vůbec hloupý. Druhým důvodem dočasného přerušení četby byl pro mě skluz do poněkud laciné milostné sféry. V okamžiku, kdy začala autorka popisovat vzájemnou přitažlivost dvou pohlaví, ztratilo to takovou tu mírně nadprůměrnou hodnotu a opět jsem se dočkala až přílišné sladkosti a snad i nucené tesknosti. Hrdinka(/y) se opět projevila jako submisivní a velice pasivní jedinec, který ve své podstatě vůbec o nic a nikoho nestojí, ale přitom se snaží všechny kolem přesvědčit o opaku. Postupně se její myšlenky opakují, stále dokola se řeší ty samé existenční problémy a tam, kde by měl text vyvolávat pocit stísněnosti a sounáležitosti s trápením parazitující duše, nepřicházel ke mně ani jeden emocionální ťuk. Celkově by text určitě zasloužil proškrtat a přidat napětí. Na můj vkus by měla autorka méně stavět na umělých emocích a více přidat charakterům na individuální osobnosti. Když se totiž podíváte na ženy, jsou buď na straně světla a nebo tmy, bez větších obměn a názorových výkyvů. To muži se mění, ale naopak tu není čistý záporák či klaďas. Chlápka, který by všem celou dobu mazal med kolem pusinek a až ke konci knihy se ukázal v tom pravém hajzloidním hávu, toho se dočkám jen opravdu těžko. A to je škoda. Více promyšlené práce, více dospělosti a mohla by to být opravdu dobrá kniha. (Ale osobně ráda vidím ten pokrok.)


Krátký druhý život Bree Tannerové
29. červen 2012
Krátký druhý život Bree Tannerové 2010, Stephenie Meyer

[016/12] (ebook) Sama jsem tomu věřit nechtěla, ale osud mladičké Bree mě tak docela nezklamal a snad i mírně předčil má očekávání. Skeptický přístup někdy prostě přináší ovoce. Vše možná zachraňuje ta krátkost textu, nedostatek místa na sáhodlouhé polemiky o lásce a ta napřažená smrťákova kosa, kterou každý kdo četl sérii Stmívání vidí nad hlavou mladičké Bree. Trochu jsem se obávala, že se bude jednat o kňučící mladičkou chudinku ujíždějící na kokainu s nešťastným osudem, která se v přívalu sebelítosti vrhla do náruče prvnímu upírovi, kterého potká. Nešťastný osud měla, ale nerozebírá ho na patnácti stranách. Zamilovaná je, ale neřeší to každou druhou větu, protože na to zkrátka nemá čas a vlastně si nejsem ani tak docela jistá, jestli si své city plně uvědomuje. Je tu zkrátka vidět ta snaha autorky oddělit emoční myšlení svých živých postav od těch nemrtvých. Dalo by se říci, že se jí to i částečně povedlo a i když má tendence zabíhat do melancholického slovíčkaření, včas dokáže zatáhnout za udidlo a zkrotit tu svou přeslazenou dušičku než je schopna napáchat katastrofu. Přeci jen, nenaplněná vyhlídka štěstí je daleko působivější, než šťastný konec bez jediné větší jizvy kdekoliv - vně i zevnitř. Ještě, že je to tak krátké. Kdyby se mělo jednat o něco delšího, osud Bree a Diega by sklouzl do laviny otravných vět o žárlivosti a kdo ví o čem ještě. Bohužel, autorka, místo toho aby začala úplně od začátku osudu Bree, stoupla si s dějem někam doprostřed a jen sem tam se zmínila o vzdálenější minulosti. Přitom záblesk vzpomínky na násilnického otce mohl vyvolat u čtenáře silné emoce, které by napomohly se s hrdinkou ztotožnit. Není zde popsán okamžik při proměně a vůbec žádný strach z ničeho co zažívala první dny. Hrdinka sice mluví o tom, jak je roztěkaná a nervózní z každého prudšího pohybu ostatních, ale není to uvěřitelné a když se zmiňuje o ztrátě končetiny, řeknete si jen: ,,No a co?“ Nejvíc jsem byla zvědavá na popis smrti Bree, ale stejně tak, jako autorka použila cenzuru na scénu milostnou, uplatnila ji i na scénu umírání. Najednou je konec a vy jen koukáte s otazníkem -WTF?-. Jako by měla strach, že sexem demoralizuje celou populaci mladých dívek a řečmi o smrti dožene někoho k násilnickým sklonům. Hlavně že všude se válí prach a končetiny z těch „špatných“. Jinak ale docela pěkné počtení na odlehčení mysli.


My Fair sukuba
28. červen 2012
My Fair sukuba 2012, Jill Myles

[015/12] I když se určitě jedná o literaturu pokleslého ražení, je tato série přeci jen něčím zvláštním a ojedinělým. Jistě, stojí hlavně na sexu, sexu, sexu a zase a znovu na sexu, ale to přeci není nic tak strašného. Jen kdyby snad ženy ve většině podobných knih nevypadaly tak blbě. (Což nechápu tím spíš, že tento žánr píší převážně ženy. … a zlý pryč.) Nedá se říci, že by se vůbec Jackie nevyvíjela. Tak trochu se mi zdá, jako by, i když šnečím tempem, naše hrdinka dospívala v rozumnou mladou ženu. Odhadla bych, že by u hypotetického patnáctého dílu série dosáhla standardního IQ dnešní vysokoškolačky s titulem z archeologie a možná by konečně svoje svrbění přestala považovat za událost roku, kterou je nutno stále dokola a dokola popisovat pro informovanost čtenářek. No jo, ale berme to tak, že hlavním cílem je opravdu jen ten sex a „velký“ problém stále se opakujícího milostného trojúhelníku. Co mě potěšilo, tak že autorka konečně zodpověděla otázku, proč byla vůbec Jackie vybrána pro osud sukuby. Naštěstí se neodhodlala k žádnému superhrdinskému pojetí ala „zachráníme celý tenhle podělaný svět a galaxii k tomu“, ale celé to věnovala čistě sobecké romantice, což sice neposunulo námět na vyšší roveň, ale ani ho to nesnížilo z relativního standartu. Zato jí tedy blahopřeji, ale jinak musím s politováním konstatovat, že velká spisovatelka z ní bude leda tak tehdy, až se gepardi naučí bruslit a delfíni kouřit brko. Těžko říct, jestli je tato kniha poslední, protože prozatímní konec je vcelku otevřený. Jackie má před sebou další teoretický úkol, milostná stránka vlastně není definitivně rozluštěna a jen těžko se dá věřit, že by jeden z pánů dal od vnadné rusovlásky jen tak lehce pracky pryč. Na druhou stranu se to ovšem za definitivní konec pokládat dá, protože… Co by jste tam vlastně jště cpali? Děj se stále opakuje? Ano. Hrdinové stále dokola řeší emoční problémy? Ano. Zlo bylo zažehnáno a dobro si opucovalo svatozář? Ano. Tak proč do toho ještě rýt, když by to stejně bylo zase od začátku…


Temná hlídka
duben - červen 2012
Temná hlídka 2005, Vladimir Vasiljev

[014/12] Jak to tak vypadá, kdyby nebylo pana Lukjaněnka, nejspíše by vůbec nikdo neměl v naší republice zájem na tom, aby byl vůbec Vladimir N. Vasiljev vydán. Ne, že by neměl snahu a touhu se stát velkým literátem ruské fantastiky, ale tak nějak mu něco chybí. Jako opravdový literát postrádá něco magického a jedinečného co by ho odtrhlo od průměrného stereotypu. Když se to vezme kolem a kolem, to nejhorší co mohl v ‘Temné hlídce‘ v tom negativním slova smyslu provést, naštěstí neudělal. Celkovou myšlenku nestáhl na dno a nevytvořil z ní brak a snad i v jakémsi pudu hlídkozáchovy se velkým obloukem vyhnul Moskvě a většině největších celebrit této populární série. To také zachraňuje jeho příspěvek od ponižujícího snížení se na tu nejostudnější hranici vykradačů a tak mu můžu jen stisknout rameno a poplácat ho s doprovodným: ,,Jo, šéfe, dělal jste, co jste mohl.“ Kniha má několik nedostatků. Dialogy jsou výrazně neohrabané, mnohé postrádají hlubší pointu související s příběhem a škádlení vulgárními slovíčky do celého konceptu tak nějak nesedí. Další věc je absence pořádného napětí a podržení delší akce než na dvě až čtyři stránky. A přitom by se jednotlivé zvraty daly rozepsat a rozpitvat do detailů, několik postav ohrozit na životě a nebo je i třeba zabít. Místo toho je text ověnčen popisy prostor tak, aby si člověk udělal dobrou představu o tom, na které židli kdo sedí. Jednou je to fajn, ale podruhé to tak nějak odvrací pozornost od podstatného a celkově to nudí. Také bych chtěla poukázat na nepropracovanost jednotlivých postav, se kterými se jednoduše nedá sžít. Milostná linie je naprosto nedostatečná a vzpomínková sekvence tak v nikom nemůže vyvolat ani krapítek sentimentu. Není tu komu držet palce, koho nenávidět a komu přát smrt. Není tu žádný hlavní hybatel, o kterém by to celé bylo a to je jednoduše špatně. Fakt, že příběh sám o sobě je dosti chudý, odbytý a špatně rozložený, to už je zase jiná věc. Navíc zde postrádám takový ten lehký nádech detektivky, ve kterém ani tak nejde o čtenářovu dedukci, jako o samotnou dedukci postav a její sledování uvnitř hrdinovy hlavy. Tak či onak se ale dá ‘Temná hlídka‘ přečíst velice rychle a pokud jde čtenáři jen o to, aby si zase jednou přičichl k tomu magickému světu Jiných, docela obstojně to stačí. Jen od toho nelze čekat stejné kvality, jako od prací Lukjaněnka. Je to takové to vsuvkové béčko, které mělo ještě chvilku zaměstnat netrpělivce, kteří toužebně očekávali díl poslední.


Umění milovati
19. červen 2012
Umění milovati 2012, Publius Ovidius Naso

[015/12] I když to není zrovna literatura, která by s dalšími a dalšími překlady konečně získávala na čitelnosti, pokud se člověk bude opravdu snažit a zvládne se naladit atmosférou a alespoň částečně rýmem, stane se pro něj tento text srozumitelný až dost. Sice se i tak člověk musí sem tam vrátit a znovu si některý z úryvků projít, ale čím se dostává dál, tím se stává čtení snazším a snazším. ‘Umění milovat‘, i když se to možná nezdá, má velkou historickou hodnotu. Dozvídáme se o zvycích a také o tom, že neprovdané ženy ještě mohly pít víno, což byla pro mě novinka, protože nás na římském právu učili, že ženy měly alkohol přísně zakázaný. Je tu zdroj informací o líčení, účesech, odívání se, o společnosti jako takové, o tom, že zženštilost nebyla zrovna atraktivní a o všem možném. Některé věci mě zarazily, jiné pobavily a u některých jsem nemohla s autorem souhlasit, ale když si člověk uvědomí tu letopočtovou vzdálenost, mávne nad tím rukou. Přeci jen, žijeme v jiné době, kdy se už za nevěru, loupež a poškození cizí věci oficiálně a oprávněně nezabíjí. A i když je rada, že nevěra je přístupná pokud o tom ten druhý neví, dost nemorální, mávněme nad tím rukou a vzpomeňme si na: ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Ale i přes tu historickou hodnotu se mi kniha z části nelíbila. Pasáž věnovaná ženám mi připadala až příliš jednoduchá. Jistě, omezení svobody a vnímání žen hlavně jako interiérový doplněk a přací vřeteno značně zužují možnosti jak radit, ale i tak mi zaměření se pouze na zevnějšek a veřejný projev a chování přišlo jako málo. Autor nám vlastně říká, že žena má jen sedět a dívat se hezky a na mužích nechat veškerou iniciativu. (V jistém slova smyslu hrozná to doba.) Naopak pasáže pro muže jsou vyloženě návodem pro jejich loveckou vášeň. Z některých vlezlých praktik by se dnešní ženě nejspíše zježily vlasy a místo přítulnosti by mladík obdržel kopanec do intimních partií, ale o to více zábavné to bylo. Rady o tom, že by člověk měl dbát na hygienu, neměl by páchnout v podpaží a mazání se jelením lojem si nechat až na doma, to jsou věci, které by se měly radit i dnes. A právě to je ta praktičnost celé knihy. Kapitolky o seznamování jsou zcela aktuální. Nahraďte je největším náměstím ve městě, diskotékou či koncertem v nočním klubu, pomožte holce sesbírat spadené učebnice a hle, máte tu první verzi takových těch trapných knížek s audio nahrávkou, které vám dávají hloupé testy na to, aby jste si uvědomili, že stačí vytáhnout zadek z domu a jednoduše oslovit holku, na kterou si už nějaký ten pátek myslíte a buď to vyjde a nebo naopak. To jest celé „magiko“ seznamování a neříkejte, že to prostě nejde. Jde, jen nebýt líný.


Noční lovci
březen - duben 2012
Noční lovci 2011, J. Nowak (pseudonym)

[013/12] Nemohu říci, že bych byla vyloženě zklamaná, protože ze své vlastní blbosti jsem si nezjistila, že se, jak již níže píše Kermisee, jedná o volnou návaznost na již dříve publikovanou knihou, kterou jsem nečetla. Proto jsem ani nemohla mít z ‘Nočních lovců‘ plnohodnotný požitek. Ovšem, jakmile se ke knize ‘Jiná rasa‘ dostanu, určitě se k této ještě vrátím a přehodnotím ji podle situace. Ale i když jsem neznala postavy, knihu jsem si docela dobře užila a zase se ponořila do nové části bohatého světa upírů z pera Jenny Nowak. Bohužel, některé návaznosti mi unikaly a občas jsem se ztrácela v jednotlivých událostech, což mi rozhodně čtení neulehčovalo, ale to vše dokáže vynahradit široký autorčin rozhled a bohatá slovní zásoba. Žádná věta není úplně stejná a vždy jde okořenit něčím dalším. Občas se text věnuje popisu některých na první pohled nedůležitých detailů, ale ty jen dokreslují celkovou atmosféru. A to mám opravdu ráda. Navíc jsem sem tam narazila dokonce na místa, kde, nejspíše nevědomky, autorka byla schopna složit i rým. Bohužel, má neznalost ‘Jiné rasy‘ mě připravila i o bližší poznání jednotlivých charakterů a to mě tak asi mrzí nejvíce. Chybí zde totiž podrobnější charakteristika a popisy, které by mi dokázaly přiblížit některé předešlé události a dějství, která by vysvětlovala jednotlivá chování postav. Vztah mezi Ulrikou a Adreenem byl pro mě neskutečně vzdálený a to je jednoduše velká škoda a snad je to i nedostatek tohoto svazku vzhledem k tomu, že navazuje pouze volně a nejedná se o plnohodnotnou sérii. O to víc jsem ale zvědavá na knihu předešlou, díky které se mi snad vše ujasní. Rozhodně je velikým plusem, že upíři v této knize nejsou příliš emocionální. Své oběti zabíjí, nemají nad nimi slitování a nebojí se jim vykousnout nějaký ten kus masa. Přesto je tu ale cítit jistá brutální až fetišistická sexuální touha, plná krve a násilí a snad i bezohlednosti. Je dobré vědět, že, i když jsou upíři v hlavních rolích, ne všichni mají tendence milovat své jídlo. Ať žijí základy původních vampýristických historek a zkazek z dávných dob.


Starověké báje a pověsti
září 2011 - březen 2012
Starověké báje a pověsti 1968, Rudolf Mertlík

[096/11] Mytologii mám ráda. Ne, že bych ji vyloženě „studovala“, ale je to jedna z věcí, kterou, když mám příležitost, upřednostním před některými jinými tématy. Spíše ovšem než samotné příběhy mám ráda jednotlivé postavy a monstra, která dokázala v průběhu věků lidská rasa vyplodit tou svou bujnou představivostí. Kyklopové odvození od sloních lebek bez klů, které postrádající jakoukoliv svalovou hmotu z čelní strany opravdu vypadají, jako by měly jedno oko vprostřed čela. Různí draci vycházející z kosterních pozůstatků dinosaurů a křížení domácích zvířat s divokými a hrůzu nahánějícími predátory. A vlastně proč ne. Vždyť dinosauři byli a jsou takoví bájní draci a matička Příroda si určitě občas ještě ráda udělá nějaký ten genetický šprým. Ne, že by tato sbírka legend a mýtů byla špatná, ale bohužel ji Rudolf Mertlík nedokázal pojmout více osobitě a originálně. Pouze přepisuje jednu legendu za druhou a to tak, jak se vypráví už tisíce let. Bez větší obměny a novátorského přístupu. Jistě, zachovávat klasickou podobu a dějovou kostru je v takových věcech opravdu důležité, ale rozhodně bych se nebránila různým vylepšením. Tvůrce sbírky mohl srovnávat různé autory převyprávěných pramenů a porovnat odlišnosti v jejich výkladech. Sestavit nějaký rozbor vzájemného propojení jednotlivých příběhů a zmínit se i o geografii, která by více ulehčila se zhruba orientovat ve středozemském prostoru, protože sedět s atlasem a při čtení do něj nahlížet je trošku komplikované. Navíc by určitě celé knize napomohly ilustrace, či dobové vyobrazení, které by podpořily prožitek a navíc zpříjemnily poněkud … jednotvárný(?) výklad. Co mi vadilo asi nejvíce, byl nepřehledný přechod z přímé řeči do opětovného vypravěčského stylu. Občas jsem ztrácela nit a neorientovala se v tom, kdo ještě mluví a kdo naopak už ne. Některé pasáže byly líčeny opravdu zdlouhavě a jiné naopak nedostatečně. Většina textu na mě navíc působila dosti suše a nejednou jsem cítila nepříjemný odtah od samotné práce ze strany autora. Ovšem, nedá se panu Mertlíkovi upřít, že dokázal do knihy zařadit většinu těch nejdůležitějších bájí a legend, i když co se týče římského kultu, tam mě docela zklamal. Pokud se do něj ani moc pouštět nechtěl, neměl to jednoduše dělat. Takto nechal čtenáře pouze nahlédnout a nic moc si odnést a přitom ani Římané nebyli na své příběhy chudí, i když se jim už tolik nevěnovali. Kniha se mi každopádně hodila k dalšímu studiu a zase jsem si zopakovala věci, které jsem už pozapomněla. Pro člověka, který si chce udělat zápočet z mytologie na vysoké škole to navíc hezky pomůže v orientaci, ale osobně si myslím, že i na toto existují i daleko lepší sbírky. Pokud ovšem člověk nechce hledat něco víc a starověkým klasikům se ještě rád vyhne, tohle je myslím dostačující. Jen mě trošku mrzí, že se jedná opravdu jen o ten z nejzákladnějších základů a celý tento svazek vlastně nepřináší vůbec nic nového. Zvláště ne na dvacáté století, kdy byla kniha sepsána.


Hovory s T. G. Masarykem
březen 2012 (05.-21.)
Hovory s T. G. Masarykem 1969, Karel Čapek

[009/12] Osudy T.G. Masaryka jsou mi časem docela vzdálené, ale vždy, když jsem se v učebnici dějepisu setkala s jeho fotkou, cítila jsem z ní respekt, úctu k němu a jakousi dědečkovskou vřelost. Vypadal přesně jako člověk, který stojí v čele národa na přechodu z dob monarchie do časů republiky. Bohužel, nikdy jsem se o něm moc nedozvěděla, protože jsme nikdy v dějepise nestihli dojít až k době světových válek, ale stejně si myslím, že ani hodiny zaměřená na popisy jeho politiky a působení, by nikdy nedokázaly dát tolik, co právě tato kniha. Přiznávám, že z knihy nejsem tak nadšena, jak jsem si původně myslela, že budu. Na myšlenky, názory a informace je sice docela hutná a člověk opravdu má tu možnost nahlédnout i za oponu novinových článků a zvěstí, ale nedokázalo mě to patřičně zaujmout. Nadšení se střídalo se zklamáním a občas jsem se přidržovala jen silou vůle, protože se hovory často svou pointou opakovaly a nepřinášely nic „nového“. Jenže i sám Masaryk se v knize přiznává, že už pomalu zapomíná na to, co bylo kdysi a tak se mu to občasné přemýšlení v kruzích nedá tak docela neodpustit. Některé názory byly opravdu zajímavé. S jinými jsem však vůbec nesouhlasila. Nemyslím si ovšem, že by to bylo něco špatného, ale spíše naopak. Přeci jen je dobré, když si člověk díky literatuře uvědomuje i své vlastní názory a náhledy na některé záležitosti. Ale i tak bylo občas cítit tu nadčasovost a při zmínkách o trestu smrti jsem snad i získala malinko jiný náhled na celou otázku. Proto si této knihy velice cením, ale nemyslím si, že se k ní ještě někdy vrátím, protože nemohu říci, že by se mi to četlo tak úplně dobře. T.G. Masaryk byl určitě osobnost. Vzhledem k tomu, že je text autentický, je z něj cítit jeho pravá povaha a mysl. Prožil spoustu věcí a z relativně obyčejného chlapce se postupně propracoval na vrchol společenského žebříčku. Bohužel, trošku mi vadí tak (pro mě) pramalá zmínka o jeho soukromí v době, když už byl dávno ženatý a začal se projevovat více politicky. (SPOILER) Na druhou stranu jeho zážitky z bitevního pole a ostřelovaného hotelu v Rusku, případně tajné rozhodnutí o jeho „tiché“ popravě… to jsou věci, které mi určitě otevřely další dveře do jiných historických světů. Kniha je to tedy informačně hodnotná a docela zajímavé, pro mě ovšem nejspíše nevhodná a ne až tak čtivá, jak jsem očekávala. Byl to ovšem pokus, který určitě nedopadl nejhůř, ale na dlouhou dobu se něčemu podobnému dozajista vyhnu. Řekla bych, že je to četba čistě pro zájemce o historii, nadšence pro politiku a milovníky filosofie či náboženských otázek. Ani jedno z toho bohužel nejsem a tak to tedy patřičně neumím docenit.


Tři muži na toulkách
březen 2012 (14.-17.)
Tři muži na toulkách 1992, Jerome Klapka Jerome

[011/12] Po zkušenosti s ‘Tři muži ve člunu (O psu nemluvě)‘ jsem vůbec nic lepšího neočekávala, ale také jsem neočekávala nic horšího. Spletla jsem se. Ono to totiž klidně horší být mohlo. Je to celé zvláštní. Docela jsem se tomu i divila a chvíli nechápavě kroutila hlavou. Ale ano, tato kniha se mi nelíbila ještě víc, ale přitom nemohu říci, že by se nedala číst, i když osobně bych ji nikomu, komu bych přála zdraví a dlouhá léta, nikdy nedoporučila. Britský humor mám v úctě a nejednou jsem ho dokázala ocenit plnohodnotně. Na DK jsem to sice ještě neukázala, ale i takové doby jednou určitě nastanou. Jerome Klapka Jerome se pro mě stal autorem, od kterého si už netoužím nic víc přečíst a tak se jeho milovníci mohou přestat klepat, že bych nějaké jeho knize svým hodnocením ještě někdy uškodila. To by totiž musela být jo podivná konstalace hvězd a ty „korupce“ na slunci, aby mě nějaký takový popud ještě někdy postihl. Bohužel, na humoristického autora je jeho styl psaní, podle mého názoru, neuvěřitelně ospalý, nudný a zdlouhavý. Přitom zažil se svými přáteli hezkých pár kuriózních situací, ale nedokáže je popsat se stylem humoristy, vyjádřit se k nim s patřičným nadhledem a vyvolat ve mně touhu se smát. Nenacházím pocit humor a přitom by stačilo přidat trochu více té nadsázky, vykašlat se na realističnost a pravdomluvnost a jednoduše si ze života udělat po letech legraci. To se mu ovšem nedaří a každá možnost zasadit ránu se bezúčelně sveze hromosvodem a jediné, co se člověku honí hlavou je otázka: ‚Jít či nejít spát a na to celé se rovnou vykašlat?‘ První třetina je ještě vcelku dobrá, drží si hezký průměr a dokonce jsem tak nějak tušila, že bych se i jednou dokázala pousmát. Jenže pak se naši hrdinové přesunuli na kontinent a já dostala pocit, že proti Němcům autor jednoduše něco měl a nebo je naopak obdivoval. Zdlouhavé, nudné a bezúčelné popisy nesmyslných zákonů, tabulek hrozících pokutou a jazyková konfrontace. Nahlédnutí do Prahy a opět tak prazvláštní popisky všeho, jako by autor vše znal a věděl a pak zase zpátky do německy hovořících krajů. Nuda, nuda, nuda, … A když konečně došlo na scénku se psem a prasaty, vůbec jsem netušila, jak jsem se přes tu změť zbytečných žvástů k ní dostala a kde se zrovna geograficky nacházím. Co mi navíc neuvěřitelně vadilo, bylo to stále se omílající upozornění, že autor nechce psát poučky, že takový a makový popis by čtenáře dozajista nezajímal a definice toho či onoho by byla nudná. Jenže pro mě byla úmorná celá ta pouť na rozvrzaných velocipééédech a jediné, co jsem tak vůbec ve své představivosti viděla, byly ty jednotvárně popisované a pomalu plynoucí kopce, kopce a kopce. A přitom by se z toho celého dala vytěžit taková sranda a legrace, ale jediné, co bylo vytěženo, je jen další a úplně zbytečná nuda. Asi mám v životě humoru dost a něco takového mě už jednoduše nedostává, ale u mě samotné tento autor propadl a neumím ho patřičně docenit. Jistě, patří do staré gardy a ke všemu je brán jako někdo, o kom by se mělo mluvit a jeho knihy by se měly číst. Ale já sama se ptám, proč vlastně? Není to nic originálního, ojedinělého a nebo svěžího. Styl psaní je vlastně obyčejný a nedá se definovat nějakými typickými slovními obraty. Ale beru, že někomu stačí pro dobrou náladu málo či skoro nic.


Zemětřas
březen 2012 (12.-16.)
Zemětřas 2011, Cherie Priest

[010/12] Popravdě, tohle byla taková hra na pokus omyl. Na jednu stranu jsem se neuvěřitelně těšila na další vstup do steampunkové sféry, která je pro mě na jednom z předních míst sci-fi. Na stranu druhou jsem ovšem pochybovala, protože jsem někde jen tak náhodou zaregistrovala, že se má jednat spíše o literaturu pro mladistvé. Naštěstí se toto podezření nesplnilo a naopak jsem si vychutnala i pár, i když poskrovnu, ne zrovna nekrvavých a výchovných scén. Výhodou tohoto žánru je, že autorům dovoluje, aby částečně libovolně manipulovali s historickými fakty. A že toho autorka využila hojně a občas, i když nejsem zrovna zběhlá v americké historii, jsem pozvedávala obočí nad zmínkami o občanské válce a zlaté horečce. Že bych po tom ale více pátrala, to se říci nedá. Nakonec se ovšem autorka plně ospravedlnila v doslovu a dokonce upozornila na věci, které jsem vůbec nevnímala a tak u mě ještě stoupla v ceně tím, že si to dokázala uhájit. Bohužel, zarazila mě opravdu špatná korektura, což jsem od nakladatelství Triton nečekala. Hlavně zezačátku je toho přehršel. Slova, která nezapadají do kontextu vět, prohozená písmena a nebo jen jedna hláska, jako pozůstatek z celého slova. S tím se ovšem nedá nic dělat a autorka sama za to samozřejmě nemůže, takže toto berte jen jako takovou poznámku na okraj. Obálka se mi ovšem líbí, i když pochybnosti o písmu by byly. Navíc díky překladu se mi občas zdálo, že snad došlo k nějakému tomu anachronizmu. Příběh není špatný. Vlastně se jedná o docela klasickou steampunkovovou zápletku, která by neměla nikoho překvapit, ale najde se tam pár opravdu zajímavých věcí. MALÝ SPOILER: Například naprostá klišé o tom, že tajemný muž pod maskou musí být jednoduše mrtvým otcem hlavní dětské postavy, je rozcupováno v prach a je to také jedna z věcí, kterou mě autorka zaujala a mám takové tušení, že si od ní ještě ráda něco s chutí přečtu. Teď jen doufám, že tato série bude dokončena a pokračování se na našich pultech dočkám. Co mě ale mrzí, je plochost postav a absence emocí. Chtělo to ještě alespoň padesát až sto stránek, ve kterých by autorka pečlivě rozpitvala vztah matky a syna. Delší úvod a větší trápení z jejich života na hranici snesitelnosti. Více ponížení z okolí, více toho něčeho, co by čtenáře rozlítilo a donutilo v duchu řvát na všechny ty okolo, ať nechají oba pozůstalé konečně na pokoji. Méně důvěřivosti v cizí lidi. Více pochybností a stresu. Nějaký ten psychologický nátlak od padoucha a prohnilou ovci v jakože přátelích, která by způsobila opravdový problém. V rámci žánru se nedá říct, že by se jednalo a úplně plnohodnotnou knihu, ale máme tu šílené vědce milující své výtvory nadevše. Touhu po moci a ovládání světa pomocí parních strojů. Vzducholodě a vůbec pár docela zajímavých prvků. Navíc kombinace se zombie, které se zde ovšem nazývají hnilobci, to celé ještě okořenilo. Možná to ale chtělo více vyhřezlých střev, nemrtvých těl zmítajících se v palbě kulek a plamenech. Kousance, špatnou práci dentistů a tak vůbec větší masakr. Ale i přes všechny ty (pro mě) nedostatky jsem se docela hodně bavila a jeden čas se mi i stalo, že jsem úplně zapomněla na svět okolo, což mi v poslední době připadá jako vzácná výjimka. Uvidíme tedy, jak se s pokračováním autorka popere dál, protože první kniha je prakticky dějově uzavřená. Ale podle mě by vůbec nevadilo, kdyby se pokračování věnovalo některému z pirátských kapitánů a boji proti spravedlnosti.


1