paulhunter

Příspěvky

Pohřbený obrPohřbený obrKazuo Ishiguro

Mé první setkání s autorem a hned nadšení. Nikdy bych si nemyslel, že může fungovat symbióza historických střípků (i když dodnes sporných) z britské historie s prvky nadpřirozena, ale zde je podávána tak samozřejmým a poetickým jazykem, že vám nesoulad nepřijde na mysl.
Příběh sleduje putování starších manželů, kteří se vydali mimo bezpečí vesnice najít syna, ale mají zastřenou paměť a minulost si jen stěží vybavují. Téma zapomínání, jakožto hlavní element Pohřbeného obra, obestírá celý příběh a čtenář jen čeká, až (a jestli vůbec) se „mlha“ rozplyne a objeví dávná tajemství. Ishiguro ozvláštnil vyprávění prolínáním časových os a symbolickým střetáváním ústředních postav s okolními jevy, které donutí přemýšlet a domýšlet si možné souvislosti po každé kapitole. Hlavně ale předkládá otázku, zdali je lepší žít pouze přítomností bez bolesti, křivd a výčitek, kdy zůstanou jen mlhavé vzpomínky na minulost jako na sen, o kterém nevíte, jestli se vám opravdu zdál. Po delší době originální dílo.

07.05.2020


ŠvábŠvábIan McEwan

McEwan mě jakožto jeden z mála současných spisovatelů stále nepřestává bavit ani překvapovat. V krátkém satirickém díle Šváb popustil uzdu kafkovské absurditě, která ale v konečném důsledku nevyznívá nikterak omluvně v činech vrcholných politických aktérů. I přesto, že příliš nehovíte politickému tématu, je kniha únosná a spíše zaujme čtenáře vystupováním představitelů vlády a států, kteří často baví národ více než placení komici. Zároveň zde vystupují do popředí rozpory Británie, která je sice uvědomělá a hrdá na svou samostatnost i nezávislost, ale kvůli kolektivnímu pomatení myslí může být svedena k pohromě s nedozírnými následky. A to i v případě, že se na první pohled jedná o utopické a úšklebky vzbuzující návrhy s obrácenou ekonomikou reversalismu, které by nikdy nemohly být schváleny. Holt švábi jsou mezi námi neustále, i když nejsou vidět.

20.04.2020


AnihilaceAnihilaceJeffrey Scott VanderMeer

Depresivní a hůře uchopitelný příběh, který spíše než zápletkou zaujme tajemnou atmosférou a řadou otázek, které v rámci prvního dílu trilogie zůstávají převážně nezodpovězeny. Osobně jsem to bral spíše jako plus, ale rozumím čtenářům, kterým tento styl nevyhovuje a připadá neuspokojivý. Počkal bych si ale na vývoj v dalších dílech, který snad přinese konkrétnější souvislosti Oblasti X. Prozatím se setkáváme se čtyřmi ženami různých profesí, ale až na výjimky jsou jejich pohnutky a minulost popsány velice stroze. Protagonistku Anihilace bych se nebál označit za sympatickou, a to i přesto, že spíše než lidem dává přednost své profesi - biologii. Flashbacky do jejího života v některých částech fungují dobře, v některých jsou trochu rušivé, každopádně příběh se čte dobře a pokud máte dobrou představivost, nebudete se ztrácet. Po dočtení jsem byl překvapený rokem vydání originálu - čekal jsem ho mnohem starší, protože podobných nemainstreamových knih se v současnosti moc nepíše.

10.11.2017


Poslední přáníPoslední přáníAndrzej Sapkowski

Asi jsem měl od legendárního polského autora přehnaná očekávaní - zvlášt v poslední době, kdy je fenomén Zaklínače tak populární. Ale tak dlouho jsem chodil kolem Sapkowského, až jsem se nakonec spálil. U knihy Poslední přání.
Vůbec mi nevadila povídková forma, nemohl jsem se ale přenést přes autorův styl vyprávění, který bych (mimo jiné) adresoval spíše mladším čtenářům, i když se sem tam objeví vulgarismy. Také nevím, nakolik knize ublížil překlad, ale nářečí trpaslíka "z Uherského Hradišťa" tomu všemu nasadilo korunu. Bohužel ani příběhy samotné mi nepřišly tak zajímavé, neliboval jsem si v námětu "převlečení" klasických pohádek, které dostaly hororovější nádech, do světa Andrzeje Sapkowského. Bohužel jsem po čtení zklamaný, což nezachrání jedna nebo dvě lepší povídky, a tak doufám, že mě další díly osloví více.

15.11.2016


Pod kůžíPod kůžíMichel Faber

Pod kůží je poněkud hůře stravitelný kousek. Při čtení jsem se celou dobu nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který Faber navozoval již v povídkové sbírce Fahrenheitova dvojčata.
Stránky románu jsou zde prostoupeny znepokojivou a hořkou pachutí, která nepolevuje ani po dočtení. Satira nebývá příjemná, pokud se týká nás samotných, zde autor naráží na konzumní život společnosti, sexuální pudy přebíjející vše ostatní, nebo na ztrátu uspokojení v maličkostech. Vše je navíc umocněno popisy skotské krajiny, která zde působí, jakoby ztratila veškeré své barvy a zůstal pouze nádech černé a bílé. Je také zvláštní, jak příběh působí samozřejmě a jak málo je v něm místa pro lítost navzdory hrůznému obsahu.
Jak už bylo zmíněno - pod kůží jsme všichni stejní a je úplně jedno, kdo stojí na které straně klece. Když Isserley stojí na břehu moře, stojíte tam s ní, i když s ní máte tak málo společného.

26.12.2015


Gantz 1Gantz 1Hiroya Oku

Někdy uděláte věci, které byste od sebe ani nečekali. Manga nikdy nepřitahovala mou pozornost. Když jsem pak jednoho večera čistě náhodně / ze zvědavosti najel na článek o Gantz a ve tři ráno nemyslel na nic jiného, něco se změnilo. Druhý den jsem běžel do knihkupectví a jedničku pořídil.
Nemůžu jí upřít jistou dávku originality, skvělou kresbu (laserový "rozsekávací" paprsek je geniální) a nezvyklý panenský zážitek při čtení japonského komiksu zprava doleva. Postavy jsou zajímavé, i když pro naši kulturu není lehké se s nimi ztotožnit, stejně tak se stylem vykreslování jejich pocitů. Neustálé vzdychání a pocení čel k tomu prostě patří, ale spoustu čtenářů to může odradit. Hiroya Oku se soustředí v Gantz primárně na bizarní bytosti a na jejich likvidaci. Kde by v evropském či americkém komiksu zabrala zběsilá akce dvě tři strany, zde jich najdete klidně několik desítek. Sice se sem tam dozvíte pár informací z místního světa, ale scénářově založené jedince to nezasytí. Osobně jsem měl s tím také problém a s dalšími "volumky" (ha, to jsem také pochytil od čtenářů mangy) se mi jen prohlubuje názor, že Gantz je repetativní záležitostí jen pro opravdové fandy. Na své si zde také hodně přijdou milovníci obnažených prsou, která zde neplní žádný hlubší smysl ani neznačí plodnost, ale mají jen samoúčelně potěšit oči.
Za mě tedy zajímavá zkušenost, která mě obohatila netradičním a novým zážitkem, ale šest dílů prozatím stačilo.

22.12.2015


Želvy Ninja: Menu číslo 1: Jedinečný originálŽelvy Ninja: Menu číslo 1: Jedinečný originálKevin Eastman

V dětství jsem narazil na komiksový želví plátek od Egmontu, který společně s dalšími komiksy pro děti ucelil později v dospělosti můj vztah ke grafickým románům. Menu číslo 1 mě nalákalo nostalgií a povedeným zpracováním, takže v knihkupectví bylo jasnou volbou. Příběh se od toho egmonťáckého liší scénami s násilím a sprostými slovy, ale jinak bych sem asi nálepku 18+ / pro dospělé nedával. V prvním dílu se dozvíme něco o vzniku želvích bojovníků, Třískovi a jejich úhlavním nepříteli Trhačovi nebo jak město zahltí robotičtí chytači krys. Příběh je prostý, undegroundový - dnešní čtenáře už asi ničím nepřekvapí. Kresba mě na knize zaujala nejvíce, jinak jsem zjistil, že až tak "želvy nežeru". Ve výsledku dávám tři hvězdičky, komiks více ocení skalní fandové.

18.10.2015


30 dní dlouhá noc30 dní dlouhá nocSteve Niles

Jediným pozitivem tohoto podprůměrného komiksu je atmosférická kresba Bena Templesmithe (Fell: Kruté město). Vše ostatní - tuctová zápletka, bezduché postavy, absence napětí, přešvihlá cena českého vydání a především pak neoriginální a přiblble americký scénář s klasicky hloupými hláškami - zaráží celé dílo do země. Ve výsledku se jedná o nudnou zombie zhovadilost, kterou máte alespoň rychle za sebou.

15.06.2014


Doktor SpánekDoktor SpánekStephen King

Předem musím říct, že období, kdy jsem Stephena Kinga četl s nadšením a pořizoval pravidelně nové přírůstky s jeho jménem do knihovny, mám již za sebou. Z části je to dáno výskytem nadpřirozena, se kterým se při čtení nedokážu natolik sžívat nebo pociťovat hrůzu, napětí a strach, jako tomu bývalo dříve. Obzvlášť pak ne u nadpřirozena, které často házím (a musím házet) do pytle „béčkového hororu“, z něhož King vybírá náměty a inspiraci celkem často. K utupěnému zájmu jistou měrou přispívá i již obvyklá dávka rozvláčného příběhu nebo neuspokojivý dojem ze samotného celku.
Když jsem se dozvěděl, že mistr hororu vydá pokračování slavného Osvícení (1977), nevyvolalo to ve mně žádnou silnou reakci - pokud má autor potřebu sepsat pokračování, ať už z vlastního pudu nebo na žádost čtenářů, proč ne. Osvícení jsem četl v roce 2008 a do dnešního dne jej stále hodnotím jako jednu z nejslabších knih od Kinga. Nelíbila se mi moc ani v době, kdy jsem byl ochotný více přivírat oči nad negativy a kdy jsem měl během jednoho roku přečteno na dvacet jeho děl a těšil se na další. Abych ale vyvrátil případné nedorozumění vyplývajícího z následujícího textu – k sequelu Doktor Spánek jsem přistupoval zcela bez předsudků. Z počátku jsem byl dokonce příjemně překvapen, jakým způsobem se příběh dospělého Dana Torrence vyvíjí. Stejně tak jsem se zájmem sledoval, jaké následky na této postavě zanechaly události hotelu Overlook a především pak Jack Torrence, otec alkoholik.
Znalosti předchozího dílu zde nejsou nezbytně nutné: příběh navazuje volně, i když sem tam se jisté odkazy objeví a ocení je samozřejmě více ti čtenáři, kteří jsou obeznámeni s Osvícením. Naskýtá se zde také otázka, zda Doktor Spánek původní dílo smysluplně doplnil, předčil anebo zůstal pouze v jeho stínu. Věrní fanoušci S. Kinga se budou pochopitelně držet domněnky / názoru, že přečetli další výborné dílo a budou jej (nekriticky) vychvalovat do nebes anebo (záměrně) odpouštět a přehlížet chyby, který si tento podprůměrný román nese. Ano, podprůměrný.
Od první třetiny kniha spadá do stereotypního příběhu s pevně daným zlem a dobrem. Seznámíte se skupinou Pravý rod, který je obdařen snad těmi nejhoršími jmény postav vůbec a puncem „záporáků, kteří by vás děsili možná tak před třiceti lety“. Pokud se chcete při čtení bát anebo cítit napětí, Doktor Spánek vás nepotěší. Pravý rod působí jako prvek zla slabým a nevyváženým dojmem, Stephen King navíc odkryl jeho podstatu a členy až příliš jasně, čímž odsunul „strach z neznáma“ na vedlejší kolej.
Kniha bohužel nezaujme ani stylem vyprávění – jindy čtivý autor hororů tu zklamal na plné čáře. Tempo příběhu má loudavou tendenci, zadrhává se v nepodstatných částech a dává tak čtenáři poznat znudění a naštvanost. Právě naštvanost a podvedenost jsem pociťoval nejčastěji, ať už kvůli absenci psychologicky zajímavých postav na obou stranách, béčkoidnímu nádechu nebo špatné gradaci děje. Třešničkou na dortu je pak Pravý rod v celé své kráse, jehož prohřešky jsem již z části zmínil a z části radši vynechal.
V konečném důsledku je Doktor Spánek slabým románem a nebýt správného jména autora na obálce, zůstával by v policích knihkupců a chytal prach. Ve finále hodnotím pouze jako marketingový tah, využívající tehdejší slávu Osvícení.
-------------------------
Zajímavost: Román zvolen hororem roku 2013 na webu Goodreads.com
-------------------------
Díky DK a nakladatelství Beta-Dobrovský za recenzní výtisk.

27.05.2014


Už je tady zasUž je tady zasTimur Vermes

Na můj vkus poněkud přeceňovaná kniha. Že jsem se při čtení nesmál, je zřejmě můj osobní problém, ale vytknul bych především nevěrohodnost celého příběhu a dvourozměrné postavy s příměsí hlouposti. Zatímco ústřední postava je dobře vykreslená a pravděpodobně hodně odpovídá charakteru samotného Hitlera, ty ostatní jsou pouhými karikaturami s dost iracionálním chováním. Dalo by se namítnout, že v satiře nelze ani nic jiného očekávat, ale pokud má příběh v čtenáři vzbudit jakýsi pocit "co kdyby se to opravdu stalo", pak bych očekával i věrohodnější "omáčku" či eintopf, chcete-li.
Spoustu potenciálních čtenářů jistě navábí Hitler používající internet a další vtipné situace, vyplývající z užívání nejrůznějších vymožeností současné doby. Pak vězte, že většina postarší generace bývá při prvním kontaktu s technikou v našich očích ještě mnohem komičtější. A téma styku starého s novým bylo zpracováno již mnohokrát předtím.

V Německu i v mnoha dalších státech vyvolala kniha Už je tady zas obrovský humbuk díky ožehavému tématu. Pro některé je jen těžce zkousnutelným soustem, které se nesmí nijak rozmělňovat, pro druhé naopak zajímavým zrcadlem současnosti. Jestli vám otevře oči, budete se válet smíchy po zemi nebo vás bude z příběhu nepříjemně mrazit (jak slibují recenzenti), záleží na vás. Já jsem si ze čtení žádný z těchto silných dojmů neodnesl. Kniha ani zdaleka nedosáhla svého potenciálu a trpí ne příliš dobře zvládnutým spisovatelským řemeslem. Přesto je dobře, že vznikají i takto kontroverzní díla.

25.12.2013


O čem mluvím, když mluvím o běháníO čem mluvím, když mluvím o běháníHaruki Murakami

Líbí se mi, s jakou lehkostí a nenuceností je kniha psána. Murakami představuje svou zálibu - tedy běh, kterému se aktivně věnuje již přes dvacet let svého života, s vášní a pokorou. Představuje se jako cílevědomý a vytrvalý člověk, který rád překonává své meze. Čtenář, který však přistupuje k této knize jako k biografii, bude zklamán, neboť své soukromí si autor velice chrání a prozradí jen pár drobností ze své minulosti. Jak už samotný název napovídá, Murakami vypráví, co se mu honí v hlavě při běhání, jak vnímá okolí, své tělo, trénink a fyzické výzvy a jistou dávkou přenáší lásku k tomuto sportu i na čtenáře. Velkou částí se pak na stránkách věnuje běhu marathonů, jež se mu staly jakýmsi "poměřovatelem" výkonu v průběhu let a stejně tak událostí, která jej naplňuje radostí. Z toho všeho vyplývá, že kniha není kvůli svému tématu vhodná pro všechny a ne všechny zaujme.

Osobně se přikláním někam na střed. Kniha se mi četla dobře, i když byla později trochu opakující se, monotónní (jako běh, ano) a na některých místech byly trochu zvláštně poskládané pasáže. Osobně jsem očekával více informací z Murakamiho života či obsáhlejší pasáže o literatuře, na druhou stranu je otázkou, zdali je úplně fér něco takového očekávat od knihy s názvem "O čem mluvím, když mluvím o běhání".

06.11.2013


Černočerná tmaČernočerná tmaStephen King

Oceňuji, že se Stephen King při psaní Černočerné tmy téměř vymanil z nadpřirozené sféry a vsadil tak na psychologický teror, se kterým se čtenáři dokáží více ztotožnit než s oživlými křovinami, kostlivci ve skříni či opičkou s činely. Vedle čtivosti bylo popsání lidského nitra vždy nejsilnější stránkou autora, který dokáže postavám vdechnout velice uvěřitelný život se vším všudy.

I přesto nemám po přečtení této sbírky pocit ničeho výjimečného. Novely mají kolísavou kvalitu a často trpí již obvyklým Kingovým neduhem - přílišnou rozvláčností. Ta se nejvíce projevila hned u ústředního příběhu 1922, který mi také dějovou linkou připomněl Dolores Claibornovou. Musím vyzdvihnout způsob, jakým je hlavní postava vláčena přes krkolomné nástrahy osudu a její vnitřní souboj se svědomím. Bohužel velký rozsah novely rozmělnil dobrý dojem z příběhu, který ve druhé polovině značně ztrácel dech. (4/5)

Ve druhém dílku s názvem Velký řidič představil King ženu, která si je schopna sama poradit v těžkých situacích, při kterých by se jiné naprosto zhroutily. Po přečtení jsem měl dost nevýrazný dojem, proto bych ji zařadil spíše do průměru, který ničím nenadchne, ale ani neurazí. V tomto případě je to dost velká škoda. (3/5)

Prodlužování času je pak nejkratší a zároveň i nejslabší povídkou. Dotýká se lehce nadpřirozena a nemůžu jí odepřít rychlé obracení stránek, takže se ocitnete na konci, ani nebudete vědět jak. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že by povídka čímkoliv vynikala anebo přinášela cokoliv nového. Příběh, který byste spíše čekali v pořadu Věřte nevěřte než u vypsaného a zkušeného autora. (3/5)

Po třech přečtených novelách jsem si říkal, že mě King ničím pozitivně nepřekvapí, ale opak byl pravdou, neboť Dobré manželství je příběhem, který si zaslouží maximální hodnocení. Dokonalý příklad, že si nikdy nemůžete být zcela jistí ani osobou, o které si myslíte, že ji znáte dokonale. Některých věcí by přece vaši milovaní nebyli schopni. Anebo ano? (5/5)

06.11.2013


Temná věžTemná věžStephen King

(+ SPOILER) Ka. Ka tet. Ka je kolo, které se otáčí. Ano, samotné postavy, stejně jako mnozí čtenáři, se těmito hesly ohánějí velice často. Bohužel však čtenáři často přehlížejí (ať už nevědomě či z úcty k autorovi) řadu chyb a opravdu hloupých částí, které tuto sérii sráží. Mnozí považují sedmidílnou sérii Temná věž za Kingovo životní dílo, na což bych byl schopen přistoupit z pohledu rozsáhlosti, diskutovatelnosti nebo času, nad kterým musel King při sepisování strávit, ovšem ne už z pohledu kvality. Právě kvalita je dosti proměnlivá v průběhu dílů, a to od těch zdařilejších počátečních, až po ty horší následující či finální.

POZOR! Další části komentáře obsahují SPOILERY. Věřím ale, že je budou číst pouze ti, kteří mají všechny příběhy za sebou.

Jelikož píši komentář k poslednímu dílu, nebylo by vhodné se tu podrobně rozepisovat o předchozích částech. Přesto bych se k nim rád v krátkosti vyjádřil. Z Pistolníka, který dal tušit obrovský potenciál série, jsem byl nadšený natolik, že jsem jej hned druhý den četl s radostí znovu. Neméně dobří byli i Tři vyvolení a Pustiny, kde jsem se držel názoru dokoupit všechny zbývající díly, neboť svět, který King zhmotnil, poskytuje nevídaný zážitek v neotřelém westernovém postapo světě. Čaroděj a sklo byl nakonec posledním dílem, který jsem si do své knihovny pořídil. Mnozí jej považují za nejlepší díl díky tesklivému, romantickému a emociálnímu návratu do minulosti jedné z hlavních postav, ovšem já jej považuji za trochu moc dlouhý (jak už to autor umí) a je také i jakousi brzdou v rozjetém příběhu. Počínaje pátým dílem Vlci z Cally, který je takovou lehkou variací na film Vesnice, se dalo vytušit zásadní změnu v chápání a hlavně ubírání celé série. Troufám si tvrdit, že největším podílem na tom má nehoda, při které byl King během své procházky roku 1999 sražen jedoucím automobilem. Následující Zpěv pro Susannah je nejslabším a nejzbytečnějím dílem, ve kterém jsem opravdu nesnášel postavu Miy a ještě více jejího chlapíčka. Nastává zde také zlom, kdy se fanoušci Temné věže začaly dělit na tři tábory – na ty, kteří uvítali zakomponování samotného autora včetně již zmíněné autonehody do knihy, dále na ty, kterým na tom příliš nesešlo či se rozhodli záležitost nějakým způsobem strpět a konečně na poslední skupinu (kam se řadím i já sám), která považuje tento krok za sebestředný a hlavně za dost negativní v rámci vyznění celého příběhu. (Můžete, sai Kingu, napsat do epilogu jakékoliv ospravedlnění, ale volba byla jen a jen na vás.) A to už se dostávám k závěrečné části, k magické sedmičce.

Temná věž je završujícím a zároveň nejdelším románem celé ságy. To dává očekávat spoustu zvratů, vyřešení a uzavření některých předešlých situací a také asi není naivní doufat v kvalitní a důstojné ukončení. Temná věž je bohužel plná stupidit, které zanícení fanoušci SK rádi přehlížejí, proto je zde musím zmínit.
V sedmičce se opět dostáváme ke Stephenu Kingovi v souvislosti s nehodou, která má primární vliv na úspěch celého ka-tet, a proto se hlavní postavy musí snažit, aby tohoto pána, jež má jejich život v rukou, zachránit. Mordredovi, jehož jsme znali dříve pod otravným názvem chlapíček, je věnováno více než dost prostoru, aby se nakonec ukázalo, že nemá v příběhu žádný valný význam. A čím blíže jsme k Temné věži (už to bude, Rolande), tím absurdit přibývá: Seznámíme se s psychickým upírem Dandelem, jehož vyprávění vtipů je směšná záležitost, ovšem ne v rámci humornosti jeho výstupu. A když je nejhůře, objeví se pomoc od nikoho jiného, než je Stephen King (čti podpora shora), který se chce pouze odvděčit za záchranu života. Už tady mi přišlo, že horší to být nemůže. Jenže když se objevil Karmínový král, což měl být největší tvrďák celé ságy v podobě vřískajícího nemožného blbečka, vzhledově připomínající Santu, předčilo to veškeré očekávání. A jak se s Karmínovým králem vypořádat? Pusťte k tomu Patricka, nadaného chlapce, který se svým kreslířským uměním dělá divy a který se dostal ke ka-tet čirou náhodou u Dandela. Opravdu nechápu, jak mohl King příběh takto zprasit a vyrukovat s tolika nesmysly a "zlepšováky" v závěru. No a finální vstup varující před koncem, který "tě zklame a zlomí ti srdce, můj drahý čtenáři" si autor také mohl odpustit.

Alespoň, že konec ve Věži, na kterou jsme všichni tak netrpělivě čekali několik tisíc stran a ke které bylo tak obtížné dojít, se povedl. S některými postavami se také loučilo jen velice těžko, a proto doufám, že ty přeživší jsou teď v jiném, mnohem lepším světě. Ve světě, kde se už nepotkají se Stephenem Kingem.

06.09.2013


AfterdarkAfterdarkHaruki Murakami

7:34 PM
Afterdark je příběhem, zahrnujícím 6 hodin času, při kterých se prakticky nic neděje.

7:39 PM
Neměl bych problém s absencí výrazné dějové linky, jež by byla nahrazena zajímavou psychologií postav, výbornými dialogy a myšlenkou, která by se mi usadila v hlavě a donutila mě nad ní přemýšlet. Afterdark na mě naopak působí jako prázdná schránka, která nemá čtenáři moc co nabídnout. Postavy mezi sebou vedou zdlouhavé rozhovory, které kromě podstatného jádra obsahují také spoustu SLOV, která jsou příliš zbytečná, příliš nezáživná. Ano, Murakami se jistě snažil přiblížit co nejvíce k uvěřitelným dialogům, ovšem příběhu to spíše uškodilo. Kvůli nim jsou také často poetické části románu, navozující noční atmosféru, odstrkovány do pozadí.

7:59 PM
Zajímavějšími či obzvláštňujícími pasážemi jsou pak snové / nadpřirozené prvky a kompoziční řešení románu, připomínající filmový scénář (pohyby kamerou, neaktivní zúčastnění čtenáře v ději), kterými Murakami zřejmě vzdal jakousi poctu Davidu Lynchovi. V prvním okamžiku jsem byl za tuto nadpřirozenou složku rád, ale po dočtení mi uniká její smysl jak v interpretaci, tak i ve vztahu k příběhu, což shledávám jako daleko závažnější.

8:10 PM
Kniha jako celek nefunguje, vyvolává až příliš otázek a přijde mi spíše jako rozpracovaný koncept, u kterého nebyl Murakami s to dotáhnout všechny myšlenky do konce a rozhodnout se, co bude příběhem sdělovat. Navození jakési noční atmosféry v trochu zamerikazovaném Japonsku mi nestačilo a na to, jak je román krátký, měl Murakami čtenářům přiblížit naprosto jiné postavy s naprosto jinými životními příběhy, které by alespoň vyvážily všechna ostatní negativa. Na závěr musím podotknout, že nejsem nijak proti experimentálním, divným a bezdějovým počinům, ovšem u tohoto díla nemám pocit, že bych četl něco zamapatovatelného a výjimečného.

8:28 PM
Plus autorovi za hudební zmínky. Některé jsem si vyhledal a poslechl na internetu. Na hudbu má Murakami vkus.

04.09.2013


Bludiště odrazůBludiště odrazůSergej Lukjaněnko

Mé vůbec první setkání s Lukjaněnkem. Do rozsáhlejší série Hlídka jsem se momentálně pouštět nechtěl, proto jsem sáhl alespoň po žánru mně blízkém - kyberpunku. Byl jsem zvědavý, jak se s tématem, ve kterém už snad originální pojetí uplatnit nelze, tento ruský autor vypořádá. Zatímco díla W. Gibsona či B. Sterlinga jsou hůře uchopitelná či náročnější na pochopení, Lukjaněnko podává příběh i popis velice přístupně i pro čtenáře, kteří kyberpunku nemusí vyloženě hovět. I přesto, že se Bludiště odrazů pohybuje ve sféře počítačů a virtuální reality, technické stránce se autor příliš nevěnuje a příběh podává čtivě. Co se týče dějové linky, tak se mi líbila do doby, kdy nastoupila hlavní zápletka - tedy uváznutí Smolaře v bludišti hry a pokusy na jeho záchranu. Společně s touto postavou vázne totiž i dynamičnost vyprávění a čtení se stává lehce nezáživným. I tak se dá v knize najít dost světlých a zajímavých míst, především v návaznosti vztahu virtuální reality k realitě.
Samotný konec je dle mého názoru lehce podobný, možná i inspirovaný dílem Neuromancer W. Gibsona. Tak či onak se jedná o zajímavý počin, i když v porovnání se zásadnějšími díly žánru příliš neobstojí.

04.08.2013


Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiSirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiRansom Riggs

Autor původně zamýšlel vydat samostnanou fotopublikaci s netradičními snímky lidí, ovšem u vydavatele příliš neuspěl. Osobně se vůbec nedivím - pokud jsou fotografie v této knize jakýmsi reprezentativním (rozuměj: tím nejzajímavějším) vzorkem Riggsovy sbírky, pak nejde o žádné terno, které by se mermomocí muselo či vůbec mělo publikovat. Na chytrý (?) návrh vydavatele měl jako kompromis k těmto snímkům přidat dějovou linii, která by otevřela pomyslné dveře do literárního světa.
Au. Ano, už tady můžete tušit a vycítit základní kámen úrazu. Osobně jsem měl během čtení pocit jakéhosi umělého naroubování příběhu na nepříliš zajímavé fotografie, které autor nashromáždil a vypůjčil. A že tato "symbióza" v některých případech opravdu skřípe - z počátku mají fotografie docela smysl, neboť jsou jakýmisi ilustracemi, které doplňují vyprávění, ovšem některé (resp. ty, které se objevují především v druhé části) vůbec neevokují spojení s příběhem a působí až nepatřičně.

Naskýtá se také otázka, pro jakou věkovou skupinu je román určen. Soudě podle literárního stylu a děje, dal by se Sirotčinec slečny Peregrinové označit škatulkou "pro děti" či "pro dospívající", ovšem na základě výskytu výrazů typu z*******n, h***o, a dalších pěkných vulgarit by měl naopak spadat do skupiny osmnáct plus. Navíc v textu se sem tam objeví rádoby chytré cizí slovo, které působí jako pěst na oko. Nevím, zdali je chyba na straně překladatelky, ale víc bych se klonil k vině samotného Riggse, který se nejspíš snažil zavděčit každé věkové kategorii.

Proč se tedy kniha tak hojně čte? Může za to předně propagace, grafické zpracování a anotace, která vytváří dojem zcela jiného příběhu a hlavně jiných kvalit. Nejspíš každého po přečtení anotace napadne strašidelný a ponurý příběh, osazený bizarními postavami a s mrazivou atmosférou, ze které se vám budou zvedat chloupky. Omyl, budete oklamáni čirým příkladem úspěšného marketingu: Připravte se na ne příliš originální a křečovitou jednohubku, při které se bát určitě nebudete, s nezajímavými postavami, oplývajícími plýtkou psychologií a navrh nesympatickou hlavní postavou. Výhodou tohoto produktu je délka, která vás neumoří a pro někoho možná hezký doplněk knihovny.

30.07.2013


Steve JobsSteve JobsWalter Isaacson

O Apple jsem se dříve moc nezajímal, což mě zpětně mrzí, už jen z toho důvodu, že se jedná o naprosto přelomovou společnost, která přináší lidstvu naprosto nadčasové a designově nezaměnitelné produkty. Vzpomínám si, že jsme na střední škole pracovali na počítačích Apple II a všichni jsme se ptali a nadávali učiteli, proč zrovna my musíme používat „jabka“, když všichni ostatní jedou na PC. Až po přečtení životopisu Steva Jobse jsem si uvědomil, o jak významné stroje té doby vlastně šlo. To se týká i dalších produktů (iPod, iPad, iPhone,..), pomocí kterých Apple vždy nastolil novou éru a předčil tak konkurenty o několik let.

Nikdy dřív jsem žádný životopis nečetl, takže nemohu porovnávat s ostatními, nicméně už teď musím (možná odvážně) prohlásit, že podrobněji a zajímavě sepsaný životopis se mi pod ruku nejspíš nedostane. Vše je podáno velice čtivou a zevrubnou formou, a to od Jobsova dětství až po současnost. Walter Isaac vedl rozhovory s mnoha lidmi (a samozřejmě s Jobsem samotným) a ponořil se do své práce natolik, že přiblížil Jobse, Apple, jeho spolupracovníky, konkurenty a další články počítačového, mobilního, digitálního a filmového průmyslu jak jen to šlo. Příjemným zpestřením jsou i fotografie uprostřed knihy, které se váží k jednotlivým kapitolám. Osobně bych se přimluvil i za přiložené CD s videomateriálem, neboť reklama „1984“ či prezentace z uvedení iPhone roku 2007 by neměly ujít pozornosti. Ale samozřejmě se dají dohledat na internetu.

Životopis je psán zcela bez příkras a ukazuje tak pozitivní i stinné stránky Steva Jobse. Ten byl zcela posedlý dokonalostí a nic menšího ani neočekával od svých podřízených. Nežil pro život v bohatství, přepychu, ale kvůli své lásce k práci. Dokázal se vztekat a brečet jak malé dítě, překrucovat realitu, být nepříjemný a krutý k lidem, kteří nesplnili, co od nich požadoval, ale vždy měl svou vizi, kterou dokázal naplnit a přivedl díky ní firmu Apple na vrchol. Rozhodně nebyl ani vzorovým manželem či otcem, rodičům (především pěstounským) však dokázal, že převedl své sny v realitu. A odkaz Steva Jobse bude žít dál i po jeho smrti.

26.01.2013


Ohně z rájeOhně z rájeDan Simmons

Havaj a havajská mytologie nejsou zrovna oblastmi, které by byly předměty mého zájmu. Přesto, Dan Simmons mě svým vytříbeným a originálním stylem přesvědčil o literárních kvalitách, a proto jsem nevynechal ani román Ohně z ráje, který se řadí k jeho ranější tvorbě. Řada čtenářů již avizovala, že se jedná spíše o lehčí četbu prostoupenou humorem, takže jsem tak nějak tušil, nebo mohl tušit, co očekávat. I přesto, u Simmonse mi tato poloha vůbec nesedí a celkově musím říct, že mě Ohně z ráje spíše zklamaly. V čem autor exceluje, je jako tradičně pečlivá studie místních reálií. Ovšem již klasické spojení skutečných historických událostí a fantaskního prvku zde tak nefunguje, jako je tomu například v románu Drood, Terror či Black Hills.

Může za to hlavně již zmíněná havajská mytologie, která obsahuje několik bohů a démonů, kteří na sebe berou (mimo jiné) podobu zvířat a vystupují v příběhu častěji, než by bylo příhodné z hlediska budování atmosféry či opředení záhady kolem celé historie ostrova. Simmons navíc určitě tušil, že mluvící prase a další zvířena v podání bohů bude vyznívat spíše zábavně než seriózně, a proto naladil Ohně z ráje i do roviny humorného románu / parodie hororu, který si tak trochu dělá srandu sám za sebe. Neustálé cliffhangery jak z béčkového filmu, stereotypní charaktery, předvídatelný děj a další prvky tomu jasně nasvědčují.

Příběh je rozdělen na dvě roviny – současnost, ve které se objevuje miliardář a vlastník havajského resortu Trumbo, který je dle mého názoru jedinou výraznou a charakterní postavou románu, dále jeho poskok, další poskoci, manželka, milenky, dvě ústřední ženské postavy, které jsou ve skutečnosti celkem plýtké a tak nějak.. . strašně stejné, historik, který slouží pouze jako prostředek k vykreslení celé mytologie, Japonci, kterým se Trumbo snaží prodat celý luxusní resort a místní domorodci.
Druhá rovina je zastoupena deníkovým vyprávěním tetičky Kidder o událostech roku 1866, které možná až moc okatě předzvěstují dění v současné době, čímž se vytrácí možnost překvapení. Střídání obou časových rovin je navíc trochu nepřirozené a rušivé, i když to tak v počátku čtení nepřijde.
Zajímavým zpestřením deníkové roviny je zastoupení literární osobnosti Marka Twaina, který zde vystupuje pod svým skutečným jménem a Simmons tak prezentuje prvek, ve kterém vyniká – křížení historických reálií se svou fabulací. Závěrečné stránky jsou toho jasným důkazem.

Verdikt:
Pokud pominu zasahování nadpřirozených sfér do příběhu, tak je samotný děj celkem nudný. Pokud je vezmu v potaz, pak až moc fantaskní či přitažený. Zachraňují to sice vzniklé komické situace, které vyvolávají smích, otázkou však je, jestli vás takový Simmons baví. Ve výsledku tedy jako oddechovka dobré, v rámci autora slabé.

14.08.2012


Vražda na golfovém hřištiVražda na golfovém hřištiAgatha Christie

I přesto, že to nemůžu objektivněji v rámci celé tvorby Agathy Christie posoudit, přijde mi, že zde královna detektivky překombinovala děj, až to bylo na škodu. Měl jsem při čtení dojem, že se snažila do příběhu zakomponovat co nejvíce nápadů a co nejvíce balamutit čtenáře (trochu jak v některých dílech J. Deaver), ale těch zvratů tam bylo až příliš a celkově to ve mně žádný větší dojem nezanechalo. Na druhou stranu čtení nelituju, jen bych román doporučil výhradně fanouškům spisovatelky.

16.06.2012


Marťanská kronikaMarťanská kronikaRaymond Douglas Bradbury

Spíše než sbírku povídek, připomíná Marťanská kronika román, rozdělený na několik časových úseků, které na sebe přímo i nepřímo navazují. Dílo mě překvapilo hlavně z důvodu rozmanitosti jednotlivých částí a Bradbury mi opět připomněl, proč ho mám, jakožto autora sci-fi, tolik rád. I přesto, že zde Bradbury neřeší například technickou stránku letů ze Země na Mars a povaha planet zcela neodpovídá skutečnosti (vždyť dílo bylo vydáno roku 1953), příběhu to neškodí. Tím hlavním tématem je především povaha lidství a vztah člověka vůči své domovské planetě a i přes stáří knihy je Marťanská kronika plná zajímavých myšlenek, které jsou jsou navzdory času stále aktuální.

Kronika obsahuje i slabší texty, ale pokud bych měl vybrat ty nejlepší, byly by to Pozemšťané, Třetí expedice, ... ač bud stejně luna plát, Mlčíčí města a závěrečný Výlet na milión let, který mě potěšil především posledním odstavcem, uzavírajícím celé dílo jak se patří.

17.03.2012


SlepotaSlepotaJosé Saramago

(+ SPOILER) Jednoznačně zklamání. Vysoké hodnocení, autorova Nobelova cena, téma slepoty a vydání s Braillovým písmem na obálce mě nalákaly na pěkný zážitek, který se bohužel nekonal.

Hned z počátku zaujme (či odradí) styl psaní - téměř žádné odstavce, nevlastní přímá řeč, absence otazníků, jednotlivé rozhovory oddělené pouze čárkou. Opravdu chvilku trvá, než se do něj čtenář dostane a ve výsledku navíc ani nemůžu říct, že by nějak ohromil.
Co mi osobně dost vadilo, byly autorovy vstupy do děje v průběhu celé knihy. I přesto, že se objevily i zajímavé poznatky, většinou to byly spíš rušivé, nadbytečné a zcela nepochopitelné vsuvky:

"Vzhledem k tomu, že nejsou lidé, kteří by to dosvědčili, a kdyby byli, tak to ještě neznamená, že by je zavolali k těmto událostem, aby nám mohli popsat, co se stalo, někdo se pochopitelně může zeptat, jak je možné vědět, že to proběhlo právě takhle a ne jinak, a na to lze odpovědět, je to stejné jako se stvořením světa, nikdo tam nebyl, nikdo to neviděl, ale všichni vědí, jak to bylo."

"Ale teď tou potřebou trpěli všichni a nejvíc chudák chlapec, který to už nedokázal vydržet, a ať se nám to příčí sebevíc, je třeba zahrnout do zprávy i tuhle zapáchající životní realitu, když jsou střeva v klidu, je snadné hýřit nápady a přemítat, jestli existuje přímý vztah mezi očima a pocity, nebo jestli pocit odpovědnosti je přirozeným důsledkem správného vidění, jenže když to na člověka přijde, když mu tělo začne diktovat hlasem bolesti a křeče, hned se ukáže, co jsme to za zvířátka."

Podobným konstatováním autor nešetří, a když si po několikáté přečtete větu typu ´Jistě si dokážete představit, jak to vypadalo´, začnete uvažovat, pro jakou věkovou skupinu je kniha vlastně určena. A k čemu je vůbec dobré komentování zjevných věcí? Opravdu nemám rád, když mě autor vede za ruku v případech, kdy to není třeba. To pak zakopáváme oba.
Co se týče samotného příběhu, záleží, co od něj očekáváte. Téma šířící epidemie naláká na vědecký prvek, alespoň okrajově. Saramago však tuto stránku neřeší, takže na otázku Proč a Jak odpověď nedostanete. Slepota je totiž o ničem jiném – o zkoumání lidské povahy v extrémní situaci. Vím, že by se dalo použít spojení „sonda do lidského nitra“, ale Slepota tak hluboko opravdu nejde, na to se postavy chovají příliš iracionálně. Celkově mě překvapila plochost postav - už jen z toho důvodu, že v knize není jediné jméno. Saramago to ospravedlňuje tím, že slepí lidé ztrácí část své osobnosti a jména jsou tím pádem pro ně nepodstatná. Ale je tomu opravdu tak? Mě to nepřesvědčilo.

"Mně je líto tvých rodičů, i tebe, jestli se setkáte, se slepýma očima i slepými city, protože city, s nimiž jsme žili a díky nimž jsme to byli my, souvisely s tím, že jsme se narodili s očima, bez očí se změní i city, nevím jak ani kdy, sama říkáš, že jako slepci jsme vlastně mrtví, o to jde, Miluješ svého muže, Ano, jako sebe, ale kdybych oslepla a přestala bych být taková jako dřív, jak ho mohla dál milovat a s jakou láskou."

Stejně tak mě iritovaly bezcharakterní rozhovory a nelogické chování postav. Nedokážu si představit situaci, ve které policista dovede muže, který přišel o zrak, k manželce domů a prohlásí: "Tenhle pán je slepý, postarejte se o něj."
ZAČÁTEK SPOILERU Dalším momentem, který mě opravdu dostal v negativním smyslu, je soulož lékaře s dívkou v tmavých brýlích (ano, taková pojmenování nesou postavy), které přihlíží vidoucí lékařova žena. A víte co? Lékařově ženě to nevadí, cítí vůči nim lítost a svým způsobem to i schvaluje. Co mě ale naštvalo nejvíc v celém příběhu, je znásilnění žen „zlými slepci“, kteří je požadují od „dobrých slepců“ jako výkupné za stravu. Buď tedy Saramago nemá rád ženy, nebo dělá z mužů neschopné blbce, kteří bez boje nechávají znásilňovat své ženy. KONEC SPOILERU

Vím, že můj komentář vyznívá hodně negativně. Většinou ani nemám potřebu nějak zevrubně rozebírat či pitvat špatnou či horší knihu, ale v případě všeobecně dobře uznávaných knih, které si svou slávu nezaslouží, mi to nedá. Netvrdím, že mě Slepota nebavila nebo nudila, ale měl jsem celkově problém s uvěřitelností a s mnoha rušivými prvky. Taktéž závěr knihy mě zklamal, neboť byl příliš jednoduchý.
Marně se snažím vytáhnout nějaké pozitivum, které by zastínilo výše uvedené zápory, ale nemůžu přijít ani na pádný důvod, proč bych ji někomu doporučil. Vím, že je Slepota převážně o podobenství, ale na můj vkus je příliš strojená a podbízivá.

29.12.2011


Barva kouzelBarva kouzelTerry Pratchett

Kolikrát jsem jen potkal někoho s knihou Terryho Pratchetta? Čtenáře Úžasné Zeměplochy s ožmoulanými, stokrát přečtenými a stokrát poprskanými knihami této humorné fantasy je možno zahlédnout snad všude. Zasloužený kult, průměrná žánrovka nebo jen přeceněný kýč? Toť otázka.

Opravdu nevím, co všechno Barva kouzel paroduje, ale nejspíš trpím neznalostí literárních děl, historických událostí či bájí a pověstí, na které poukazuje, protože mi celkem nic během četby nevytanulo na mysli, snad kromě souvislosti mluvícího meče Kring(a) s legendárním Excaliburem. Samozřejmě jsem se podíval na české fandovské stránky, kde je vše podrobně vysvětleno, ale beru to jen jako bonus po dočtení – tím hlavním, čím Terry útočí, je ztřeštěný humor. I když..
Nemyslím si, že bych trpěl nedostatkem smyslu pro humor (toho mi bylo naděleno až až), ale to, co v ostatních vyvolává dávivé záchvaty smíchu, ve mně maximálně vyvolalo náznaky úsměvu zvednutého koutku úst. Některé vtipy mi přišly vyloženě infantilní nebo že se zcela minuly svým účinkem, takže již ve třetině knihy jsem věděl, že Pratchettův styl nejspíše nebude mým oblíbeným. A tak nezbylo nic, než se spokojit s dějovým vývojem příběhu. I tady mám ale problém: Nevím, jak si vyložit neustálé schéma „přesun - zajetí - osvobození – přesun – zajetí – osvobození“ a jestli jej přičíst Pratchettově oblibě nebo zeměplošským bohům a jejich Hře na hrdiny (no dobře, i tohle je parodie..). Chápu, že cílem bylo ukázat co nejvíce koutů z této prapodivné země, kde všechno je možné, ale proč vsadit na uhozenost ve všech ohledech?
I přes všechna negativa musím zmínit dvě části v knize, které mě zaujaly – 1) letadlová část (čtenáři vědí), 2) pohled přes okraj Zeměplochy na želvu A’Tuin a slony. Je to velice krátká pasáž, ale já ji považuji za vůbec nejlepší okamžik v celé Barvě kouzel. A vůbec, celá ta záležitost Zeměplochy, nesené na želvě, je zajímavá.
Taktéž jsem si zde oblíbil dvě postavy – Smrtě a foto-šotka - které mi putování po ztřeštěné Zeměploše přece jen zpestřily.

Ke srovnání se přímo vybízí Adamsův Stopařův průvodce Galaxií (Na což poukazuje i anotace Barvy kouzel.). Zde pro mě jednoznačně vede Adams a to nejen v ohledu, že dávám přednost sci-fi žánru před fantasy.
A abych vyřešil otázku ze začátku, odpovím poněkud jinak: Barva kouzel je mišmaš, který buď sedne nebo nesedne. Kdybych se měl rozhodovat na základě dojmů z první knihy, asi bych se už k další části Zeměplochy víckrát nedostal. Ale já jí ještě šanci dám. Někdy.

24.10.2011


Vražda Rogera AckroydaVražda Rogera AckroydaAgatha Christie

(+ SPOILER) Pokud jste knihu prozatím nečetli:
O Vraždě Rogera Ackroyda se velice těžce mluví bez prozrazení pointy, a proto následující odstavce obsahují velice drobné SPOILERY (nikoliv samotnou pointu).
______________________________________________________
Všichni, kdo se kdy zajímali o detektivní tvorbu, jistě slyšeli (a v lepším případě i četli) slavné dílo Agathy Christie - Vraždu Rogera Ackroyda, která svým přístupem boří dosavadní pravidlo žánru. Přesně takové knihy mají vždy zaručenou vysokou pozornost - vždyť o jakých jiných knihách se mluví víc než o těch kontroverzních a odvážných? Jistě, kritika si na knize pochutnala jak vrány nad mršinou, ale na čem záleží, je především názor čtenářů, který byl a je velice pozitivní.
Osobně si myslím, že bez vědomí, že kniha porušuje základní pravidlo detektivek, by se mi četlo líp, neboť tato znalost je sice nepatrným, ale docela účinným impulsem, který vás navede k obezřetnosti neočekávat běžné rozluštění (I když spojení „běžné rozluštění“ v podání Agathy Christie zní poněkud divně.).

Vražda Rogera Ackroyda příliš nestaví na psychologii postav. Opravdu – semknutí s postavami je zde slabší, jen málokoho zde nazvete „oblíbenou postavou“ a celkově na mě jejich existence v příběhu působí plýtce. Tento fakt mi bránil kohokoliv ze sídla Fernly Park považovat za skutečného vraha a naopak jsem upřel svou pozornost na ty, kterým se příběh věnuje nejvíc – tedy na doktora Shepparda; jakožto vypravěče, jeho nepříjemnou sestru Karolínu a jakkoliv se to zdá absurdní, dokonce i na Poirota.
Nyní něco málo k ději: Na rovinu se musím přiznat, že klasické detektivky nepatřily a nejspíš ani nebudou patřit k žánrům, ke kterým se budu zvlášť vracet. Jde o to, že mi zde chybí „omáčka“ kolem příběhu a postav a trochu mi vadí přímočarost příběhu, kdy se jede podle stálého vzorce. Tím chci říct, že nemůžu dát 5* ničemu, co mě nebaví po celou dobu čtení – a ve Vraždě R. A. mi chybělo větší napětí, způsob vyšetřování mi přišel slabší a o vrahovi jsem byl přesvědčený (i když jsem přesně nevěděl, jak spáchal vraždu) o jednu kapitolu dříve před jeho „oficiálním“ označením. Na obranu musím říct, že jsem plné hodnocení udělil pouze Deseti malým černouškům, i když ty lze do klasické detektivky jen stěží řadit.

Tím hlavním bodem, který knihu výjimečně proslavil, je samotné rozluštění, které je více než překvapivé a na celou knihu (nebo na opětovné čtení) vrhá úplně jiný pohled a teprve zpětně dává poznat prohnanosti autorky. Za to klobouk dolů. Takže ano, Vražda Rogera Ackroyda je nejdiskutabilnější díky pointě a na svou dobu odvážnému překračování hranic žánru, ale rozhodně ne nejlepší, co se celku týče.

11.10.2011


DraculaDraculaBram Stoker

Hororová klasika všech klasik, která takřka neztrácí na síle ani po více než sto letech od svého vzniku. První část příběhu v Transylvánii a především v samotném Draculově panství je dle mého názoru nejlepší a nejstrašidelnější a je v ní přesně taková tíživá atmosféra, jakou jsem očekával. Škoda, že nedostala více prostoru, neboť po přesunu děje do viktoriánské Anglie dostává román spíše dobrodružný a detektivní ráz. Deníkové zápisy jednotlivých postav umožňují pohled z více stran a především náhled do psychologie jednotlivých charakterů. Co mi trochu vadilo, je neustálé slibování si věrnosti a cti, útlocitní gentlemani, pláč, mužské ódy ženským postavám (Ach, milá, předrahá Mino!“), kterým ale Stoker celkově přiřknul velice slabé fyzické i psychické postavení, a proto je většinu času nechává trávit odpočinkem na lůžku. Na druhou stranu, příběh se odehrává v devatenáctém století, kdy byla naprosto odlišná etika od té dnešní, a je třeba ho tak brát (Nebo ne?). Neznámou je pro mě postava Van Helsinga, která mi byla sympatická i nesympatická, vnášející do honby za Draculou řád, ale zároveň je až příliš analytická a zevrubná, což by se dalo celkově říci i o celém románu. Co mě naopak velice potěšilo, byly zápisky Dr. Sewarda z léčebny, jehož případ psychicky narušeného pacienta Renfielda by vydal na samostatnou knihu. „Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách!“
Dracula je navíc upířinou do morku kostí, která nepotřebuje k vykreslení hororové atmosféry tuny mrtvol nebo zástupy krvežíznivých upírů. Stoker se hlavně držel starodávných pověstí a historie, narozdíl od soudobých komerčních patlanin s krásou překynutými jedinci, jejichž hrudníky se blýskají na slunci jako diamanty. Je jen otázkou času, kdy přijdou do literatury "upíři", vařící si česnečku k obědu a trávící letní dovolenou na plážích Jadranu.

Ve shrnutí: Upírskou tématiku nemám úplně v oblibě, a i když je příběh lehce předvídatelný a dlouhý, má svou nezapomenutelnou atmosféru. Čtení mě bavilo a kvůli pár výtkám dávám 4*.

14.08.2011


PokáníPokáníIan McEwan

Stejně jako na papír založený v psacím stroji malé Briony, jsou i v románu Pokání za sebou kladena jednotlivá písmena. Obyčejná písmena shlukující se do slov a do vět, jejichž významy jsou interpretovány a oživovány samotnými čtenáři. McEwan, mistr psaného slova, zde vzdává hold literárnímu řemeslu - ať už jde o odkazy na díla spisovatelských velikánů, literární postupy, styly, nebo přesvědčivě podaný trpký příběh obyčejných lidí, který zcela přesahuje hranice stránek. Dá se tedy s jistotou říci, že je méně skutečný než ten náš?
Fantazie je mocným nástrojem, zvlášť u dětí, posedlých touhou po spořádaném světě. Život ale není hrou, jejíž následky by se daly vrátit zpět, na což doplácí Briony, která si ze svého dětského pohledu nevinným jednáním nakonec nese vinu až do konce života. To, co se zpočátku jeví jako správná věc, narůstá věkem do bolestného prozření o vlastním pochybení, za které jsou nejvíce trestáni druzí a které již nelze odčinit. Jak se vypořádat s vlastním svědomím a jak nést osudy blízkých, které jsme jim sami zničili? McEwan v několika časových rovinách představuje důsledky řady špatně vyložených událostí; počínaje rozbitou vázou a sexuálním napětím mezi Cecilií a Robbiem, které odlučují zamilovaný pár daleko od sebe, a to nejen do spárů první světové války.
Tam, kde došlo k odloučení, přichází smutek, strach a bolest. Tam, kde je zanechána vinna jako nesmazatelné znamení, začíná pokání. A slepená váza už nikdy není stejná.

Jedinečné dílo.

12.08.2011


SvědectvíSvědectvíStephen King

I přesto, že jsem Svědectví četl před delší dobou, nemůžu si odpustit komentář. Po přečtení (na konci roku 2010) jsem knize udělil 4* a musím se přiznat, že jsem nebyl zrovna nejobjektivnější. Ale popořadě.

Svědectví má všeobecný status "jednoho z nejlepších děl Stephena Kinga", s čímž nemůžu souhlasit. Svědectví je spíše jedním z těch přeceňovaných. První třetina knihy se nese v duchu příjemného navozování apokalyptické atmosféry (což se daří) a seznamování s velkou řadou postav. Stephen je mistrem psychologie a málokterý spisovatel rozumí postavám tak jako on. Postavy jednají reálně na základě svých charakterů, mají svou historii i osudy. Vždyť kdo by zapomněl na psychicky narušeného žháře Popeláče, negramotného Toma Cullena nebo Stua Redmana? Jedinečné postavy. Co ale musím vytknout, je rozsah, který je takovému seznamování věnován. Nevadí mi rozsáhlé romány; vadí mi zdlouhavé a nudné natahování. Ruku na srdce - uškodilo by, kdyby mělo Svědectví tak o 200 - 300 stran míň? Myslím, že ne.

Největší problém vidím ve vnesení "ikon" dobra a zla, nebe a pekla - matky Abigail a Randalla Flagga do příběhu. Mám rád Temnou věž (ze které postava Flagga pochází) a mám rád, když autor v románu nenásilně a nepatrně odkáže na své další dílo. Stephen se ale rozhodl tímto "kořením" ve Svědectví nešetřit a do té doby zajímavý apokalyptický román poslal do náboženských a nadpřirozených sfér. To sice nezní tak špatně, ale když člověk očekává sci-fi a dostane fantasy s neoblíbenou omáčkou pána boha, není to zrovna čtenářský zážitek… V tom okamžiku mě přešla chuť a možná proto mi tak dlouho trvalo knihu dočíst. Poslední kapkou bylo závěrečné, "epické", odfláknuté deus ex machina finále, které snad ani horší být nemohlo.

Na druhou stranu Svědectví oplývá i skvělými okamžiky (průchod tunelem plných mrtvol a budování nové společnosti jsou jedny z mnoha), pozoruhodnými konfrontacemi postav a širokou škálou filozofických myšlenek, které rozhodně stojí za pozornost.
Kvůli výše zmíněným okolnostem dávám nakonec 3*. Je třeba být kritickým i k oblíbeným autorům. Svatá dobroto, ano.

31.07.2011


Pod kupolíPod kupolíStephen King

Stephen King už dlouhou dobu dokazuje, že jeho silnou stránkou nejsou béčkové hororové náměty (cvakající zuby, obživlé mrtvoly), ale především psychologie postav v krizových situacích. A román Pod kupolí vytváří pro takový stav ideální podmínky - dokonalá izolace malého městečka od zbytku světa, kde jsou lidé odkázáni pouze na sebe a na ty, kteří drží opratě společnosti. Společnosti manipulované strachem, lží a mocí, kde silní vítězí nad slabými. Pro psychology by to byl jistě zajímavý experiment, ve kterém by mohli sledovat dokonalý přechod civilizovaných občanů ke zvířecím pudům, nezatíženými mravními kodexy a zákony.

King si byl síly takového námětu vědom a potenciálu románu využil docela dobře. Tentokrát nastavuje svou psychologickou lupu a pod drobnohledem čtenářům představuje občany amerického maloměsta Chester´s Mill. Maloměšťany s velkým srdcem, dalo by se říct, ovšem v tomto případě je tím srdcem města Jim Rennie; druhý radní s diktátorskými sklony. Děj Pod Kupolí trochu připomíná orwellovskou tématiku Farmy zvířat, rozhodně z ní ale nečerpá – vždyť prasata, rozcházející se s prostým lidem na pojmu blaha a hrabající jen do svého koryta, není nic nového pod sluncem.

Stránky odbývají jedna za druhou, s čtivostí neměl Stephen snad nikdy problémy – román prostě jede (Jako Velký Jim!), ale navzdory skvělému rozjezdu zhruba od poslední čtvrtiny příběh lehce pokulhává. Pod kupolí je především příběh o lidech, ale když začnou postavy umírat / odcházet na „onen svět“ ("Prostě mysli na rostbíf, který dnes povečeříš s Ježíšem. Už za tři vteřiny si budeš prostírat ubrousek."), málokdy to opravdu zamrzí. Nevím, jestli je to velkým množstvím postav, ale psychologické semknutí se čtenáři jako v případě díla To se zde nekoná. Stejně tak z něj tolik nesálá bezmoc, mrazivost nebo pocity stísněnosti, jak jsem očekával a celková tajemnost vyprchává s lehce předvídatelným koncem, který se dle mého názoru nevydařil. Čekal jsem něco, co mě posadí po devítisetstránkovém sprintovém maratonu na zadnici, ale nestalo se. Pokud se mám přiznat, tak bych zpětně fandil radši druhému týmu a přál si, aby kniha skončila úplně jinak, ale to by asi většina čtenářů nerozdýchala. Ještě si neodpustím bezvýznamný výkřik do tmy: „Sakra, Stephene, nedělá ti problém v knihách zabíjet děti nebo nechat ženy znásilňovat, a přijdeš v úplném závěru s takovým koncem?“. Umírněnost a závazek vůči čtenářům vyhrály nad chutí šokovat. Škoda.

Jedna věc se ale nezapře, King je na svůj věk třiašedesáti let stále ve formě.

26.07.2011


Noc, kdy jsem měla zemřítNoc, kdy jsem měla zemřítVeronika Černucká

Devatenáct detektivních povídek, které ve skutečnosti nejsou detektivní. Šokující zvraty, které nejsou šokující. Vybroušené pointy a zápletky, které působí nedomyšleně a kostrbatě. Zcela uvěřitelné postavy, se kterými se nesžijete, ani jim neuvěříte jediné slovo. Že to zní všechno rozporuplně? Ano, ale srovnával jsem „ohlasy a doporučení“ se skutečností.

Povídky trpí především problémem závěrečných point, kdy se autorka snaží čtenáře v posledních větách ohromit, šokovat a vyvrátit tak mylné předpoklady, který že zahradník je ve skutečnosti vrahem, ale bohužel tím vyvolává rozpačité dojmy kvůli nezvládnutému řemeslu. Je očividné, že se paní Černucká snaží srovnat krok s A. Christie, ale nejde jí to ani po stránce dialogů, které mě v řadě případů nutily vyvracet oči, nemluvě o nepřirozeném chování postav (policisté a detektivové obzvlášť dostávali na frak) a trhlinách v zápletkách. Na druhou stranu musím říct, že styl vyprávění natolik špatný není, ale směřoval bych jej spíše do Cosmopolitanu či časopisů pro mládež, kde by byl oceněn vyšší měrou.

Je doporučeno číst jednu povídku před spaním a já se nedivím – přečetl jsem jich za den přes deset a zhruba po páté jsem měl neblahý pocit, že všechny příběhy fungují na stejné bázi a řada motivů či charakteristik se opakují stále dokola (postavy z horních deseti tisíc, rodinné vraždy, nešťastná manželství, dědictví, …), což rozhodně nepřidá na čtenářském zážitku. Nejvíc ze všeho mě štval Deus ex machina-man, který se objevoval téměř v každé povídce a svým zázračným zjevením uváděl záležitosti na pravou míru a do správných kolejí, což mi přijde zrovna u detektivek jako dost odfláknuté řešení, díky čemuž jsem hodnotil tak nízko. Za dobré považuji čtyři povídky z celé sbírky, i když zrovna u nich si nejsem jist originalitou, ale to už je jiná pohádka…

Ve shrnutí: Hype-bublina, která zavčas praskla.
_________________________________________

Na závěr jsem si ještě připravil krátkou DETEKTIVNÍ POVÍDKU. (Podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.)

Žena dlaní přejížděla hřbety knih, když tu konečně narazila na tu pravou. I když to bylo zcela absurdní, kniha vyzařovala magickou auru. Nebyla totiž ledajaká, natož ucházející. Byla nadprůměrná. Kolikrát už rozuzlovala ty spletité nitky ve sbírce detektivních povídek? Kolikrát si už v obchodě říkala, že si ji konečně koupí? Nesčetněpočetkrát. Dnes se to změnilo.

Prodavačce s orlím nosem, která jen nevěřícně kroutila hlavou, zaplatila a s blaženým výrazem a nákupní taškou v ruce vyšla z obchodu směrem domů. Odemkla dveře, vešla do obývacího pokoje s knihovnou, do které zařadila svůj nový úlovek a usadila se ke svému stolnímu počítači. Měla chuť do celého okolí - ne, do celého světa - vykřičet, jak je kniha geniální. Na internetu si našla web, kde mohla sdílet a vyměňovat si názory s ostatními čtenáři. Pro založení účtu bylo třeba zadat nick neboli přezdívku. Zhruba po čtrnáctém nevydařeném pokusu ("Bože! Všichni mají stejné nápady jako já!") konečně přišla na ještě nezadaný nick a ihned se jala tvořiti svůj první příspěvek, ve kterém nešetřila chválou. Ještě jednou jej zkontrolovala, opravila chybky a stiskla tlačítko ENTER svým pěstěným ukazováčkem s francouzskou manikúrou. Všimla si, že několik stejně naladěných jedinců již detektivní sbírku komentovalo. "Ano! Přesně takhle bych to napsala i já! Spřízněné duše!" křičela nadšením. Radost ale kazila jedna věc: několik závistivých a nepřejícných uživatelů začalo házet na knihu lejna a všelijakou špínu. Žena se přesto nedala a odrážela jejich nevraživé útoky jako Hadriánův val kočovné nájezdníky ze severu, a to až do tří do rána, kdy se rozhodla jít spát.

Byla noc jako každá jiná a venku byla tma. Kýč? To nechám na vás. Nezávislý pozorovatel by si v ženině bytě možná povšiml haldy prášků na nočním stolku, na lednici připíchnuté poznámky "Koupit 2kg brambor :-)))", plné spíže brambor nebo dvou titulů před jménem na jmenovce zvonku. Co by jej ale rozhodně zaujalo, je řada čtrnácti vyrovnaných knih v knihovničce. Ve skutečnosti jediných knih v knihovničce, v zelené vazbě a s naprosto identickými názvy.

Nejspíš by ho to fakticky vylekalo.

15.07.2011


SolarSolarIan McEwan

Stejně jako řada předchozích děl Iana McEwana, věnuje se i nejnovější román Solar klasickému tématu milostných poměrů, životním křižovatkám i absurdním situacím. Hlavní postava - Michael Beard, nositel Nobelovy ceny - je jakýmsi "antihrdinou" plným protikladů a nedostatků, opájející se v neustálém sebeklamu, který svým chováním vyvolává u čtenářů jak pocity lítosti, tak i pohrdání. Tentokrát nás autor v rámci příběhu zavádí do výzkumných institutů, na mrazivou akrtickou expedici či do rozpáleného Nového Mexika, aby poukázal na otázku důležitosti postavení vědy, lidského ukájení, problémy globálního oteplování nebo sílu médií.

McEwan nemoralizuje - nechává jen na čtenářích, aby si udělali vlastní názor (Jsou některé problémy ve skutečnosti tak horké, jak jsou nám prezentovány? Nebo je dobré je nechat u ledu? A kdy už je pozdě problémy řešit?), stejně tak ve své knize nepředkládá odpověď na teorii / výmysl / fakt / globálního oteplování. Jeden poznatek je ale trefný: Jak se mají lidé vypořádat s globálními problémy, když se nedokáží vypořádat ani s těmi vlastními? Brilatně napsáno, ostatně jako vždy.

11.07.2011


Nabarvené ptáčeNabarvené ptáčeJerzy Kosiński

Na Nabarvené ptáče jsem se dlouhou dobu těšil. Sám bych příběh zpětně popsal jako putování odloučeného židovského chlapce, který se se svou kometou dostává od vyšinutých tyranů k vyšinutým magorům a na vlastní kůži a oči prožívá hrůzy "středověkého" venkova, což zní morbidním způsobem jako zajímavé téma. Bohužel jsem se musel dost přemáhat, abych knihu vůbec dočetl, jak mě nebavila.

Zhruba v prvních 80 stranách jsem měl neblahý pocit, že pročítám encyklopedii pověrčivostí zaostalých venkovanů, což mi lezlo krkem. Autor román "prosel" obrovským výčtem zrůdných scén, ale založit na něm téměř celé dílo, jen aby ukázal bezcitnost vidláků a krutosti páchané na bezbranném dítěti? Šokovat čtenáře se dá i jinými způsoby, zvlášť když čtenář cítí vůči postavě alespoň nějaký sbližující cit..

Anotace tvrdí, že se jedná o autobiografický román (Kosinki v doslovu prohlásil, že i přes fakt, že se podle slov známého děly na venkově mnohem horší věci, je příběh zcela smyšlený), ale ani způsob vyprávění z pohledu malého chlapce tomu neodpovídá. Naštěstí od momentu, kdy se chlapec dostane do rukou vojska, se děj stává mnohem záživnějším, díky čemuž jsem schopen dát nakonec 3*.

09.07.2011


1