Anihilace
Jeff VanderMeer
Jižní Zóna série
1. díl >
Oblast X byla desítky let odříznutá od zbytku kontinentu. Rozlehlé pozůstatky lidské civilizace znovu opanovala příroda. První expedice se vrátila se zprávami o nedotčené, rajské krajině; všichni členové druhé expedice spáchali sebevraždu; třetí expedice zanikla při přestřelce, když se její členové obrátili proti sobě; účastníci jedenácté expedice se vrátili jako stíny svých dřívějších já a během několika měsíců po návratu zemřeli na agresivní rakovinu. Nyní se chystá dvanáctá expedice. Skupinu tvoří čtyři ženy: antropoložka; geodetka; psycholožka a faktická vůdkyně; a naše vypravěčka, bioložka. Jejich úkolem je zmapovat terén a nasbírat vzorky; zaznamenat všechna pozorování, vědecká i jiná, svého okolí a sebe navzájem; a především se nenechat kontaminovat Oblastí X jako takovou. Na místo dorazí s tím, že očekávají neočekávané, a Oblast X skutečně dostojí své pověsti – brzy objeví obrovskou topografi ckou anomálii a formy života, které se vymykají veškerému chápání. Avšak tím, co všechno změní, jsou především tajemství, která účastnice expedice skrývají před sebou navzájem...... celý text
Přidat komentář
Je to jedna z knih o který vlastně nevím co si myslet,
Napsáno je to tak, že to dokáže vtáhnout do oblasti X a navázat na vnímání světa hlavní postavou. Na tom to stojí i padá, protože celá oblast působí na hrdinku asi jako kilo třicet lysohlávek... a stejně tak i na čtenáře. jenže díky tomu se věci nevysvětlují, jsou otevřené a tak nějak se dějí. Což nemusí být proti ničemu, kdybych z toho občas neměl pocit, že to je jen nedomyšlené a autor se za to trošku schovává.... třeba ale ne. To právě já nevím
Velmi působivě pojatý výzkum. Nejasné zadání, nejasný cíl, zavádějící výcvik, divné vztahy mezi členkami expedice. Podobně jako Kafka mi to tahalo rozum, na nic se nedá spolehnout, všechny dosavadní zkušenosti jsou v rozporu s realitou.
Přečteno na základě doporučujícího článku P. Koubského. Napsáno nepochybně brilantně, znepokojivá atmosféra. Podobně jako u Kafky víme o postavách minimum (ani jména neznáme, pouze hlavní postava v retrospektivách odhalí některé zvláštnosti své osobnosti a naznačí něco málo o svém manželství), stejně jako o skutečném smyslu výprav, které končí katastroficky, či o tajemných (a děsivých) jevech v prozkoumávané oblasti. Nikdo nevěří nikomu, pravděpodobně nikdo dohromady nic neví, ani nejbližší lidé si vlastně nemohou porozumět.
Knihu jsem si vybral, abych splnil bod ze čtenářské výzvy. Naštěstí jsem nečetl rozporuplná hodnocení a knihu si užil.
Podle hodnocení dalších čtenářů se asi bude jednat o rozporuplné dílo. Autor vytvořil cizí až nepochopitelný svět, který vznikl z neznámých příčin a který má bezprostřední vliv na účastníky expedic, kteří se tam vydávají. Je však na čtenáři jak se s tím srovná a jak bude jeho děj chápat, protože už jednotliví aktéři jsou zmanipulováni buď organizací, která je tam vysílá nebo přímo zdejším prostředím.
Tato kniha mi silně připomíná knihu Arkadije Sturgackého "Piknik u cesty" s podobným tématem, kdy se hrdinové prodírají neznámým světem bez hmatatelných úspěchů, a pokud se jim podaří, něco zajímavého objevit, tak hodnota těchto objevů je vlastně sporná a nikomu nic nepřináší.
Skvělá premisa zpracována naprosto odpudivým způsobem, jako by chtěl autor čtenáře odehnat a znechutit, především v následujících dvou dílech. Přečtěte si jen Anihiliaci, která ještě ujde, a pak se podívejte na stejnojmenný vynikající film.
Trocha komplikované hodnotenie, lebo tá kniha je vlastne akákoľvek chcete. Filozofické dielo o metamorfóze všetkého, alebo výplach bez deja a pointy kde autor iba hádže náhodné veci ktoré nič neznamenajú. Mňa to dosť bavilo, žiaden úvod do deja a postavy úplne bez mien, všetko čo máme je pochod tajomnou zónou x ktorej zvláštnosťou je jej zvláštnosť. Sú postavy ( všetko ženy ) úplný dementi čo sa zbláznia už pred vstupom do zóny, takže v knihe buď ani nie sú, alebo si hneď idú bezdôvodne po krku? Vláda má ohľadne expedícií nejasné ciele a asi kuje nejaké pikle, ale tie nedávajú o nič väčší zmysel než čokoľvek iné čo sa "príbehom" mihne, vrátane delfínov s podozrivo ľudskými očami. Finále je ako vesmírna odysea z machu a papradia a záverečné poučenie je asi že ak ju milujete, nie je čo riešiť. Takže si myslím že to bolo fajn aj keď nevie čo to vlastne bolo a ďalšie diely podľa všetkého nemá moc zmysel čítať.
"Přečteno" formou audioknihy. (Tato forma mě u čehokoliv delšího nad rámec povídky neskutečně rozčiluje, protože je složité se ke knížce vracet, nemluvě o situacích, kdy při večerním poslechu usínám; proto hodnotím po delším odstupu a po druhém poslechu.)
Jako mnozí jiní, i já prvně viděla filmovou adaptaci. Barevně vykreslená fauna a flóra oblasti X byla fascinující na pohled, ale ne vše lze převést na plátno; film neurazil, ale ani ve mně nezanechal hlubší dojem. Ke knize jsem se dostala s letitým odstupem a poměrně náhodou, řekla jsem si "proč by ne"... a rozhodně toho nelituji.
Miluji horory založené na děsivé atmosféře, na hutnosti neznámého a děsivého "čehosi" ve tmě, bez předvídatelných lekaček a klišé; miluji šílené vizuální podivnosti; blaženě si rochním v dlouhých popisnostech a psychologických pitvách hlavních hrdinů i obětí mistrů Poea a Lovecrafta. V této knize se snoubí vše - a tak nemám, co bych vytkla, mohu jen chválit. Je to správně znepokojivé, je to bizardní, je to popis ustavičné proměny všeho, co je nám známé, v cosi unikajícího, neuchopitelného, extrémně znepokojujícího a zároveň podmanivě magického.
Jsem spokojena a rozhodně plánuji tuto sérii dokončit. Jsem zvědavá, co se z toho ještě vyklube.
Edit, červenec 2023 - Knihu mám konečně fyzicky v knihovně. Přečteno znovu a jsem více než spokojená. Opravdu není nad klasické čtení - při poslechu audioknihy mi uniklo několik drobných detailů, bez kterých by mi první stránky druhého dílu zajisté nepřinesly znepokojující mrazení v zádech.
Úplnou náhodou som sa dostala ku knihe Anihilace... A ako sledujem komentáre a hodnotenia, tak pôjdem asi proti prúdu, pretože dávam plný počet bodov. Bola to výborná a napínavá jazda na jeden 'nádych' :) Fakt ma dostalo, že hlavné postavy boli bezmenné, s tým som sa ešte asi nikdy nestretla, ale aspoň sa mi neplietli :) Dej odsýpa, žiadne zdržovačky, žiadna nuda.
„Ten text píše něco, co je pod námi. Je možné, že pod sebou máme něco, co ten text stále píše.“
… stíny propasti jsou jako korunní lístky nestvůrného květu, jenž se rozevře v lebce a rozvine mysl za hranice, které dokáže člověk snést…
A byla jistě škoda věnovat se nejdříve filmu a poté knize. Dělal jsem to vícekrát a vždy, podotýkám, že vždy mě bavila více kniha. Bohužel v té barevné a floristické imaginaci mi pomohl o dost více film, než kniha.
Je to napsané pro mě moc nezajímavým způsobem. Je to rozvleklé, moc popisoidní a semtam nudné. Ve výsledku příjemný průměr, ke kterému se ale nevrátím, k filmu však ano.
Moc pěkná pocta Pikniku u cesty od Strugackých. Opět je zde tajemná oblast, která badatelům a průzkumníkům nabízí více tajemství a otázek, než-li uspokojivých odpovědí. Co je zdejší Zóna? Jak působí na psychiku (ale i fyziku) člověka? Odkud se tu vzala? Jde o projekt pokročilé (snad mimozemské) inteligence? Nebo je to další stupeň evoluce? Příběh je sám o sobě zajímavý, záhady a tajemství překvapují, atmosféra je správně hutná. Bavilo mě, jak je čtenář hned uvržen do děje a až zpětně a po malých dávkách se dozvídá více o hlavní hrdince. Očarovala mě i autorova jazyková obratnost, ale hlavně jeho fantazie! Ta je opravdu obdivuhodná. Jdu shánět druhý díl.
Příběh: 0 bodů - v podstatě žádný není
Atmosféra: 100%
Nejdřív jsem myslela, že dám sotva průměrné hodnocení, ale nakonec - ani nevím proč - se mi to i líbilo. Do dalšího dílu se ale pouštět nebudu. Bez příběhu mi asi ta atmosféra stačila jednou.
Chvílemi mi to připomnělo Mentogrity Františka M. G. Kováříka, chvílemi snad bratry Strugacké. Ale to co se mi na těchto dvou nelíbilo, se mi najednou líbilo u Anihilace.
Knihu jsem četl již před delší dobou, kdy byla ještě horkou novinkou. Příběh mě příliš neoslovil, ale připouštím, že si určitě našel ( nebo najde) své příznivce. Hodnotím jako lepší průměr.
Vzhledem k rozporuplným hodnocením jsem k Anihilaci přistupovala poněkud opatrněji, ale ve výsledku se mi kniha líbila docela dost. I přes někdy prazvláštní jednání hrdinek mě příběh dokázal dostatečně zaujmout a atmosféra "HPL meets Piknik u cesty" pro mě fungovala velmi dobře, což z mého pohledu převálcovalo některé možné nelogičnosti. Paradoxně musím říci, že děj v knize na mě působil velmi smysluplně a strukturovaně ve srovnání s filmovou adaptací, která i přes svůj působivý vizuál ve vyprávění naprosto selhala. Vnitřní pochody postav se holt na plátno převádí hůře no. Takže já jsem spokojená a nejspíše se pustím i do dalších dílů, protože Oblast X rozhodně vzbudila mou zvědavost a já se od VanderMeera velmi ráda dozvím více.
Zajímavé, nicméně dost "na palici"
Kdo preferujete příběh, tak snad knihu ani neotevírejte...
Zkombinujte Lovecrafta a bratry Strugacké a máte Anihilaci. Je to moje první setkání s VanderMeerem a vůbec ne špatné. Naopak, dost dobré. A že já jsem ve fantasy a sci-fi docela vybíravej čtenář. Ale tohle mi sedlo. K Anihilaci jsem se vrátila podruhé (už i to je vypovídající) a opět jsem si čtení dost užívala. Napodruhé, kdy mám načteného Roberta Holdstocka (který píše také o vzájemném vlivu podivného, živoucího místa a lidí, co tam přicházejí) mě to vtáhlo ještě víc než poprvé.
Uznávám, postavy jsou velice zvláštní a k srdci moc nepřirostou. Těžko se jim rozumí. Čtenář něco ví vlastně jen o vypravěčce Bioložce... a je těžké naučit se ji mít rád. Divná ženská, vlastně docela bezcita, co těžko projeví kousek emocí a přitom o ně stále škemrá, jak se šťourá ve své neutěšené minulosti. Divná hlavní hrdinka. Její kolegyně působí podobně. Tak trochu (dost) strojové osobnosti. Jenže právě proto, myslím, právě ony do Zóny byly vyslány.
A tyhle strojové osobnosti poznávají, pátrají... a hlavně se mění. Celá kniha je o vzájemném působení prostředí a postav. Zvraty a dramata, i když se v knize dějí, jsou podané jaksi mimoděk, flegmaticky, s nepřirozeným klidem. Jenže ono to sem jaksi patří. Na mě nejvíc působily ty drobné, jakoby mimoděk zachycené záblesky poznání a nakonec to finální prohlédnutí Bioložky a její rozloučení.
Je to zvláštní a není to pro každého, ale rozhodně to není špatné. Není to Piknik u cesty, není to Lovecraft a není to Holdstock, ale stojí to za přečtení. A jsem velice zvědavá na druhý díl.
Byly jsme čtyři:
bioložka, antropoložka,
kartografka a psycholožka.
Já jsem byla bioložka.
K této knize jsem se dostal díky filmu. Natočil ho Alex Garlad, známý spíše svou scénáristickou prací, než jako režisér. Napsal scénáře k filmům jako je Sunshine, Dredd nebo 28 dní poté. A samozřejmě, že udělal scénář i k Anihilaci, kterou si posléze natočil. Film je plný barev a „mimozemské přírody“. Jako nejsilnější stránku filmu bych označil, scénu nazvanou „tanec s Anihilací“, která mi silně utkvěla v paměti.
Citát: Materiály jsou nejednoznačné, naznačují lokální původ, ale to ještě nemusí znamenat lokální stavbu.
Kniha je trochu něco jiného. Příběh v ní je spíše psychologickým pohledem na Oblast X, napadenou cizí formou života. Z pohledu bioložky se v ICH formě postupně dovídáme, jaké nástrahy, strasti, možná i slasti v nebezpečné zóně číhají. V knize je nejsilnější situace kolem Lezouna, tvora o němž se dozvíme všechno a vlastně o něm nevíme vůbec nic.
Malá ochutnávka:
Tam, kde leží rdousivý plod, jenž podala ruka hříšnice, nechám vyklíčit semena mrtvých, aby se rozdělila s červy, kteří se hromadí ve tmě a oplétají svět mocí svých životů. Přijde oheň, který zná tvé jméno, a v přítomnosti rdousivého plodu si přivlastní svým temným plamenem vše z tebe.....
Většinou nečtu knihy, které jsem viděl zfilmované, ale tady jsem rád, že jsem udělal výjimku. Tak obrovské rozdíly mezi knižním a filmovým příběhem dělají z Anihilace něco unikátního. Něco, co rozhodně stojí buď za přečtení nebo za podívání. Mám pocit, že spoustě uživatelů se nebude líbit oboje. Pro své podstatné rozdíly v ději a situacích se z Anihilace stal perfektní dvojí pohled na to, co Jeff VanderMeer napsal.
Citát: Stromy nejsou stromy, ptáci nejsou ptáci a já nejsem já, ale jen něco, co hodně dlouho šlo.
Posléze jsem zjistil, že Anihilace má dvě knižní pokračování. A tím jsou Autorita a Adaptace. A protože se mi první příběh líbil, rozhodně jsem neváhal a sehnal si celou trilogii. Z příběhu jsem vyjmul šestnáct citátů a nechal je vepsat Jeffu VanderMeerovi do jeho profilu. Příběh je založen na postupných změnách a pozorování hlavní hrdinky. Rozhodně však je to minimálně za čtyři hvězdy. Ale co se to děje! Co to je! Hvězdy jsou napadeny jakousi mimozemskou formou žlutých motýlků! Konkrétně jich je tři a půl!
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Co můžete dělat, když vám pět smyslů nestačí?
Sen poživače opia, deník pacienta psychiatrické kliniky, či špatná verze „Pikniku u cesty”, sám nevím co vybrat, je to podivný děj o ničem. Příběh neustále naznačuje možnost transformace těla i duše do čehosi neznámého, ale vše se nakonec rozplývá do nicoty. Také mě iritoval autor tvrzením, že ženy nesou půlroční zásoby jídla. Tuhle hloupost si mohl odpustit, stejně pak dodal, že v základním táboře je zásob z předešlých expedic dost. Autor tedy emoce vyvolat umí, ale já cítil více ty záporné, dokážu ale pochopit, že u někoho převáží ty kladné. Dávám dva a půl bodu.
Anihilace
Jeff VanderMeer mi nesedí. Ahoj Jeffe (-manem Jef -It's Hefe, man), podruhé, nesedíš mi (v tom psaní), nic osobního. A to si myslím, že jakž takž chápu jeho záměr a o co se snaží (environmental sci-fi, připadá mi to ale jako takovej meh sub-žánr, celkově spíš jako něco pro YA budoucí ekology a Strážce vesmíru/planety, pro všechny ty požírače salátových okurek, co meditují tak moc, že levitují dva metry nad zemí a říkají vám, co vše děláte špatně), jako kdyby si našel svoje téma a podával o něm takové psaní-nepsaní, všecko to dá do mixeru a pak staví na tom, že pracuje s mixérem jako téma ("I'm actually very dark and twisted." -aussie goth by Shane Gillis), ale zároveň píše stylem román-deník, jako kdyby to bylo prostě "něco, co jste neviděli nikdy předtím". Nevím, no, (třeba Stalker Strugackých, pokud jde o zónu, Dracula/forma... taky mě ke knize přivedl teprve film - protože u 'Anihilace' jsem měl velmi zvláštní pocity, několik let zpátky (ale režíroval to podle mě velmi talentovaný Alex Garland), nicméně literární předloha dojmy nijak nevylepšila, nebo nevylepšila... absolutně mi to proplulo hlavou, krom toho, že jsem se pozastavoval u některých těch, jak jsem to nazval u komentáře k žánrově podobné novince 'The Gorge' "DNA mutace fauny a flóry, mrtví vojáci srostlí do různých biokokotin", je to takové to "nevím, co mám čekat" a logicky se to přenáší i na vypravěčku (která vdechne nějaké spóry) a nejasnost ohledně jak minulosti, tak reality začíná (ale přijde mi, že takovým nešikovným stylem a způsobem), přeskakuje to, jako když zaštěrcháte se zavařovačkou a podle toho co je uvnitř můžete čekat reakci. Možná i protože nejsem celkově fanda takové té environmentální/epidemické/konec civilizace tématiky, tak trochu tápu v tom "poli expertů jednoho pole", kteří jasně říkají co jak je a pak jsou stejně v pasti a neví co se děje (Lemův 'Nepřemožitelný'). Jako jasně, nějakej kontext a znalosti by asi přidaly plusové body, ale já hodnotím hlavně psaní a dojem (jak moc mě to chytilo, co mi to řeklo, jak mi to "to" řeklo, jako Tarkovskij si pamatuju hlavně emoce a dojmy z díla, jak mě to přimělo se cítit, jak to ke mně mluví, možná podobně jako je pod vlivem oblasti hlavní postava, která má veškeré svoje smysly vystavené něčemu, co nezná, co je pro ni zcela nové, jako koncept, ale i jako realita) a zde, i když chápu ten záměr a snahu v některých ohledech pracovat originálně s tím, čím si hrdinka a její skupina prochází, tak tahle stylistická mutace, stejně jako experimentování (Palahniuk) není vždy trefa do černého, někdy je to jen něco divnýho, odd, weird. Což ne vždy nutně musí být taky úplně špatně, ale v tomhle případě jsem si říkal, jaká je pointa, když někdo mele, protože je mimo z horečky, taky ho neposadíte za mikrák s tím, aby vám dal něco, co je ve vaší hektické existenci "hodno zapamatování", jako že si spíš řeknete "dude... jdi spát, jseš mimo". Na vašem čele a okolo vaší hlavy se začnou blýskat otazníky a nula odpovědí - je mi jasné, že tohle je koncept a pokračování s tím nějak dál budou pracovat, ale takhle jak to vnímám teď, musím říct: ne. Pocit, dojem, gut feeling mi říká, že to, co hledám, tady není.