O čem mluvím, když mluvím o běhání

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/41420/o-cem-mluvim-kdyz-mluvim-o-behani-lR1-41420.jpg 3.8614
Žánr
Literatura světová, Fejetony, eseje, Biografie a memoáry
Vydáno, Odeon
Orig. název

Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto, 2007

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (93)

Kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání

Přidat komentář
kure91
07. července

Knížka nejen o běhu, ale i hromadě věcí kolem, ač jsem doposud Murakamiho neznal, tak tady toho o sobě práskl dost a přiblížil sám sebe nejen jako běžce, ale i jako člověka. Jelikož mě baví číst zážitky jiných z běžeckých akcí, tak jsem si některé kapitoly hodně užil, některé už méně, celkově bych knihu hodnotil, že z mého pohledu existují publikace s touto tematikou, které mě bavily víc.

JP
07. června

Disneyovské memoáry Harukiho Murakamiho o vytrvalostním běhání a jak se to odráží v jeho životě (knihu dával dohromady cca dekádu, ale většina esejů je z let cca 2004 až 2006), kdy popisuje svoje přípravy na maratóny, jak vnímá běhání atd. Ale vlastně se z toho příliš moc nedozvíte, jen sem tam pointa, sem tam nějaká ta pravda - zaujala mě ta myšlenka, že spisovatel, autor, malíř (nechci říkat umělec), je v jádru dekadentní, kumuluje v sobě jakýsi jed a proto je potřeba tenhle jed uvnitř kompenzovat nějakou fyzickou aktivitou, s tím souhlasím. První knihu od Murakamiho jsem četl nějakých šest let zpátky (Norské dřevo) a jelikož mě nijak zvlášť nezaujal, vždycky jsem okolo něj jen proplouval (vlastně jsem myslím nedávno rozposlouchal Afterdark, ale po chvíli jsem se v tom začal ztrácet a tak jsem to vypnul). Jako autor není špatný, ale myslím si, že spíše než k laurelátům Nobelovek pasuje k řemeslníkům jako Stephen King, v Murakamiho psaní jsem nezachytil absolutně nic navíc, co by jej extrémně oddělovalo. Je na mě moc lehkej. Ale i tak je tohle kniha, jejíž název mě od vydání magnetizoval a jsem rád, že jsem ji nakonec po deseti letech od vydání přečetl.


salamandrina
18. května

Jsem fanoušek divných knih Murakamiho. Světů, kde se courají černé kočky v noci se dvěma měsíci, světů, kde v dálce podzemí cinkají divné zvonečky a lákají sestoupit do jiných krajin, světů podivného klidu a preciznosti. Když vyšla jeho kniha o běhání, přečetla jsem si pár recenzí, a řekla si, že to není nic pro mě. Že mě ale asi přitahovala nějak podvědomě je možný. Když jsem začala psát pod hlavičkou Na co myslím, když chodím, inspirovala jsem se jejím názvem. Na doporučení kamaráda, fanouška Murakamiho, jsem se konečně k téhle útlé “obyčejné” knize dostala a okouzleně jí přečetla na cestě tam a zpět vlakem. Není to převratná kniha, ale je mile krásná. Není jen o běhání, ale i o psaní, o síle nebo slabosti. Fakt moc pěkný. Běhat asi zase nezačnu, ostatně i Murakami píše, že každý si musí najít ten svůj pohyb a pro mě se běhání nikdy nepřeklenulo do vášně, ale psát a absorbovat ty obyčejný věci - to mám chuť tedy velikou.

Aduska81
17. dubna

Kniha mi přišla tak známá, jak jen může být jinému běžci známá. Podobné slova, skoro stejné myšlenky. Snad jen jedno, musíte být běžcem, aby jste knihu přečetl jedním dechem. Doporučuji.

amaenium
14. dubna

Pokud si dobře pamatuju, do knihy jsem se pokoušela začíst nejmíň třikrát. na první dva pokusy mi to moc nevyšlo, jelikož jsem neměla k běhání žádný vztah a do knihy se mi špatně začítalo. Avšak sama jsem se nějakým způsobem posunula a kniha mi velmi obrazně posloužila jakožto takový "úvod" doběhání. Hlavně co se překonání, přesvědčení sama sebe, že opět mám vyběhnout. Je zjevné, že běhání je součástí neodmyslitelně součástí autorova života a pokud mě, jakožto čtenářku jeho knih, zajímá i jeho život a myšlenky mimo romány, tak jsem si knihu musela dřív nebo později přečíst. Kromě běhání tu pak byly i pasáže týkající se psaní a nebo autorova života, což vždy okořenilo vyprávění.

Yorika
08. března

Jako amatérská běžkyně jsem nadšená. Autor mi často mluvil z duše. Těší mě, že podobné pocity prožívají zřejmě všichni běžci na světě.
Nesmírně mě to bavilo. Netroufám si ale odhadnout, jestli kniha působí podobně na lidi během nepolíbené.

Greenfingers
05. března

Jsem fanouškem Murakamiho a obdivuji nejenom jeho tvorbu, ale i zápal pro ultramaratony. Autorovy odkazy na oblíbenou hudbu jeho románových hrdinů jsou pro mě inspirativní. Uváděné recepty jídel jsem zatím nevyzkoušel (asi bych ani nesehnal potřebné suroviny).

Aghatte
13. února

O běhání mluvím často. Murakamiho zbožňuji, takže tuším, o čem mluví, když mluví o běhání. Ovšem ON to podá sofistikovaněji než já :-) Život je běh na dlouhou trať, když máme štěstí, někdo to zabalí hned po výstřelu nebo na první překážce. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě "poběží". Takže čtěme a běhejme.

1