O čem mluvím, když mluvím o běhání

kniha od:

O čem mluvím, když mluvím o běhání obálka knihy
Mé hodnocení:

KoupitKoupit eknihu

Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/41420/o-cem-mluvim-kdyz-mluvim-o-behani-lR1-41420.jpg 3.8633
Žánr
Literatura světová, Fejetony, eseje, Biografie a memoáry
Vydáno, Odeon
Orig. název

Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto, 2007

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (95)

Kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání

Přidat komentář
alef
29. března

„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne. … Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si stanovil – to mě zajímá mnohem víc.“

Celá tahle knížka je o motivaci … o vnitřní motivaci k práci, ke sportu, … k životu. A jak jsem poměrně rychle zjistila, autorova cesta a jeho způsob dívání se na svět, je tomu mému v lecčems dost podobný, takže bylo poměrně brzo jasné, že si u mě získá jednoznačných 5 čistě subjektivně laděných *.

„… není mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství … náš svět obývají různí lidé … a ti mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy.“
… a právě z toho pak vznikají různá nedorozumění, různé malé, ale i větší neshody, které někdy zraňují a jindy nad nimi jen mávnete rukou, což je jednodušší, když víte, z čeho vycházejí, a zároveň, jak píše autor, jsou pro náš život nezbytné, protože ukazují na naši jedinečnost, na to, že si třeba všímáme něčeho jiného než druzí, že je pro nás důležité něco jiného pro druhé, že prostě „píšeme vlastní, osobité příběhy“ … a taková životní filozofie mi je opravdu hodně blízká.

Vrátíme-li se ale k běhu, což byl důvod, proč jsem začala číst (taky totiž vím, o čem mluvím :-), sama aktivně běhám už asi 6 let), z výše uvedeného je zřejmé, že k běhu, stejně jako k jiným činnostem, máme různé motivace. Někoho k němu např. motivuje touha „být lepší než …“, a ta pak táhne dál, být lepší a lepší, ale to není případ Murakamiho … a právě v tom mi je hodně sympatický, jak jsem zjistila, je mojí krevní skupinou, s podobně nastavenými motivacemi … on totiž musí mít z toho, co dělá, především dobrý pocit (že udělal všechno, co šlo) – a ten ho vede k tomu, že každý den znovu a znovu obléká běžecké boty, protože z toho, co dělá, má radost … „jinými slovy je pro … běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní“ (mají ze sebe úplně obyčejně dobrý pocit, že to zvládli :-).
Důležitou roli při tom pak hraje svědomí … před ostatními si totiž dokážete ospravedlnit ledasco (proč se mi zrovna dnes nechce jít běhat), ale své vlastní svědomí, to tak jednoduše neošidíte … a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě!

A ještě něco máme společné …. „Přinejmenším tedy nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama, a to úplně stačí. Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle!“
I tohle mám úplně stejně, … jen tak si běžíte a přemýšlíte o všem a o ničem, honí se vám hlavou, jak je vedro, jak je zima, rozeberete si svoje pocity, když vám je smutno, tak je vám smutno, když máte radost, tak máte prostě radost a všechno se to prolíná s různými vzpomínkami, nápady, představami i plány, a občas přijde i nějaký ten nápad … ale v tu danou chvíli je to nejdůležitější, že prostě běžíte!
Jo, a je fakticky docela fajn, když máte třeba vztek, „využít“ trochu té energie do něho vložené … jinak … možná uběhnete i trochu víc než normálně :-), a navíc, pak už budete určitě klidnější, čímž prospějete i svému okolí, když všechnu tu nahromaděnou energii budete ventilovat jinak :-).

Knížka ve stylu, copak se ti to honí hlavou?, a taky ve stylu, zápisky z cest, po kterých jsem se něco naběhal … mě fakticky bavila, byla osobitá, byla osobní, a prostě skoro jako pro mě, rozuměla jsem si s většinou z toho, co Murakami vypráví, vysvětluje, nebo ještě spíš objasňuje, proč to má tak a tak …

A tak … „běžím pořád dál útulným prázdnem … běžím nostalgickým tichem A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká, kdo chce, co chce.“

veriszv
22.12.2020

V anotaci se píše, že tahle Murakamiho kniha je pro tři druhy čtenářů. Pro ty, kteří jsou jeho skalními fanoušky, pro ty, kteří hledají návod na to, jak se stát spisovatelem a v neposlední řadě pro běžce. Já nejsem ani jedno, a přesto mě kniha bavila.
Tohle určitě není kniha pro každého, a ten kdo by čekal typického Murakamiho, bude zklamaný. Nicméně přesto má kniha něco do sebe a mě se četla hrozně lehce a dobře, i když by někdo mohl říct, že je to kniha o ničem. Nejvíc mě bavily pasáže o běhu a měly na mě dokonce jistý motivační účinek!


kure91
07.07.2020

Knížka nejen o běhu, ale i hromadě věcí kolem, ač jsem doposud Murakamiho neznal, tak tady toho o sobě práskl dost a přiblížil sám sebe nejen jako běžce, ale i jako člověka. Jelikož mě baví číst zážitky jiných z běžeckých akcí, tak jsem si některé kapitoly hodně užil, některé už méně, celkově bych knihu hodnotil, že z mého pohledu existují publikace s touto tematikou, které mě bavily víc.

Aduska81
17.04.2020

Kniha mi přišla tak známá, jak jen může být jinému běžci známá. Podobné slova, skoro stejné myšlenky. Snad jen jedno, musíte být běžcem, aby jste knihu přečetl jedním dechem. Doporučuji.

amaenium
14.04.2020

Pokud si dobře pamatuju, do knihy jsem se pokoušela začíst nejmíň třikrát. na první dva pokusy mi to moc nevyšlo, jelikož jsem neměla k běhání žádný vztah a do knihy se mi špatně začítalo. Avšak sama jsem se nějakým způsobem posunula a kniha mi velmi obrazně posloužila jakožto takový "úvod" doběhání. Hlavně co se překonání, přesvědčení sama sebe, že opět mám vyběhnout. Je zjevné, že běhání je součástí neodmyslitelně součástí autorova života a pokud mě, jakožto čtenářku jeho knih, zajímá i jeho život a myšlenky mimo romány, tak jsem si knihu musela dřív nebo později přečíst. Kromě běhání tu pak byly i pasáže týkající se psaní a nebo autorova života, což vždy okořenilo vyprávění.

Yorika
08.03.2020

Jako amatérská běžkyně jsem nadšená. Autor mi často mluvil z duše. Těší mě, že podobné pocity prožívají zřejmě všichni běžci na světě.
Nesmírně mě to bavilo. Netroufám si ale odhadnout, jestli kniha působí podobně na lidi během nepolíbené.

JP
07.06.2020

Disneyovské memoáry Harukiho Murakamiho o vytrvalostním běhání a jak se to odráží v jeho životě (knihu dával dohromady cca dekádu, ale většina esejů je z let cca 2004 až 2006), kdy popisuje svoje přípravy na maratóny, jak vnímá běhání atd. Ale vlastně se z toho příliš moc nedozvíte, jen sem tam pointa, sem tam nějaká ta pravda - zaujala mě ta myšlenka, že spisovatel, autor, malíř (nechci říkat umělec), je v jádru dekadentní, kumuluje v sobě jakýsi jed a proto je potřeba tenhle jed uvnitř kompenzovat nějakou fyzickou aktivitou, s tím souhlasím. První knihu od Murakamiho jsem četl nějakých šest let zpátky (Norské dřevo) a jelikož mě nijak zvlášť nezaujal, vždycky jsem okolo něj jen proplouval (vlastně jsem myslím nedávno rozposlouchal Afterdark, ale po chvíli jsem se v tom začal ztrácet a tak jsem to vypnul). Jako autor není špatný, ale myslím si, že spíše než k laurelátům Nobelovek pasuje k řemeslníkům jako Stephen King, v Murakamiho psaní jsem nezachytil absolutně nic navíc, co by jej extrémně oddělovalo. Je na mě moc lehkej. Ale i tak je tohle kniha, jejíž název mě od vydání magnetizoval a jsem rád, že jsem ji nakonec po deseti letech od vydání přečetl.

salamandrina
18.05.2020

Jsem fanoušek divných knih Murakamiho. Světů, kde se courají černé kočky v noci se dvěma měsíci, světů, kde v dálce podzemí cinkají divné zvonečky a lákají sestoupit do jiných krajin, světů podivného klidu a preciznosti. Když vyšla jeho kniha o běhání, přečetla jsem si pár recenzí, a řekla si, že to není nic pro mě. Že mě ale asi přitahovala nějak podvědomě je možný. Když jsem začala psát pod hlavičkou Na co myslím, když chodím, inspirovala jsem se jejím názvem. Na doporučení kamaráda, fanouška Murakamiho, jsem se konečně k téhle útlé “obyčejné” knize dostala a okouzleně jí přečetla na cestě tam a zpět vlakem. Není to převratná kniha, ale je mile krásná. Není jen o běhání, ale i o psaní, o síle nebo slabosti. Fakt moc pěkný. Běhat asi zase nezačnu, ostatně i Murakami píše, že každý si musí najít ten svůj pohyb a pro mě se běhání nikdy nepřeklenulo do vášně, ale psát a absorbovat ty obyčejný věci - to mám chuť tedy velikou.

1