patrik0816 komentáře u knih

No co budu povídat. Vybrat si tuhle knížku pro cestu na dovolenou loni asi nebyl úplně lepší nápad, protože se mi to úspěšně pokoušelo tu dovolenou zkazit hned, jak mi začala. Možná to může být důvod, proč nedám tu hvězdu navíc. Tak nějak mi pro tenhle příběh srdce nebije, jako pro jiné příběhy. Alespoň je to pro mě důkaz, že jsem ještě pořád optimista.

McEwan ale zaslouží uznání za to, do jakých lidských fekálií si to dobrovolně šlápl a jaká temná zákoutí lidské povahy a společenských problémů si vybral. To, co tam popisoval se bohužel někde děje každý den a to, že si někdo jede na dovolenou jako já a nechce si tímhle zkaženým příběhem plným ztracených lidí, kazit náladu, je úplně jedno.

4 15.06.2020

(SPOILER) Říkal jsem si: Super. Konečně jsem došel k téhle klasice, kterou znám podle názvu a příběhu snad už z prvního stupně ZŠ. Bylo to ale jedno velké zklamání. Tak teda spustím salvu... Dva nafoukaní, snobští synáčkové, patrně latentní homosexuálové, dovedli svou bezmeznou arogancí a povýšeneckým chováním ke smrti mladou, krásnou, hodnou a talentovanou dívku. Čekal jsem, že po smrti nastane nějaký zvrat, změna a náprava hlavní postavy... Že si uvědomí svou chybu. Jenomže ne. Místo toho zapíchne kámoše Basila a (naštěstí) záhy i sebe. Samozřejmě, leckdo by mohl tvrdit, že Obraz Doriana Graye, ani Dorian Gray samotný nemá být sympatický.

Jenže o to nejde. Jde o to, že román nepřinese nic zvlášť zajímavého po psychologické stránce (leda to, co se stane, když se bude člověk chovat tak moc iracionálně, jak to jen jde). Wilde nechává postavy chovat se až nereálně jako pokusné krysy v teráriu.

Co Wilde naopak zvládl – a to se musí uznat, že zase naprosto bravurně – bylo filozofické lamentování nad uměním a tím, co se stane, pokud bude někdo bezmezně posedlý dokonalým uměním i estetickou a zároveň charakterovou dokonalostí. Stejně si dokážu představit, že sjíždění se opiem a opatrné homosexuální náznaky v té době musely být něco mimořádně nekonformní ho.

Potom musím uznat zásluhy na tom, jak Oscar Wilde dokázal vyjádřit zhnusení nad jakousi perfektní formou umění a filozofii celkového psychického úpadku.

A nakonec nejdůležitější a epické sdělení knihy, které říká, že se Dorian Gray zbytečně snažil najít extrém místo toho, aby přijal, že: „Každý z nás má v sobě nebe i peklo.“

Bohužel mi to ale na tak věhlasné dílo připadá málo.

4 12.07.2019

Musím tenhle koment psát na dvakrát -- stejně jako Bulgakov tuhle knihu (první se mi při psaní smazal), tak snad si to alespoň přečtete!!! :-D

Mistr a Markétka je za prvé takový rock'n'roll v knižní podobě představený předtím než nějaký rock'n'roll vůbec existoval. Není divu, že se tenhle příběh, místy připomínající nějaké divoké LSD zážitky, líbil Micku Jaggerovi tak, že ho inspiroval k textu "Sympathy for a Devil".

Mistr a Markétka je pak dost mnohoznačné dílo. Na jednu stranu vážná polemika nad nejasností dobra a zla, na druhou stranu srandovní politická taškařice na to, jak s komunistickou byrokracií zatočil příchod samotného Satana do Moskvy.

Na jednu stranu se to dá chápat tak, jak to pojali Rolling Stones -- jako obhajobu Satana a toho, že i zlo může vykonat mnoho dobrého, na druhou stranu je to palec nahoru i jakýmkoliv nadpřirozeným věcem jako takovým a tomu, jak je na ně jakákoliv byrokracie krátká (Stalinovská i Pilátovská). Satanisté se tak klidně můžou držet za ruce s křesťany a tleskat Bulgakovi, jak to skvěle vymyslel.

Jediné co mě štve, že Bulgakov nenechal více indícií, jak to vlastně doopravdy myslel on, ale tak už to holt s uměním bývá...

20 26.02.2019

„První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“ Jsem jeden z těch, kdo si užíval Kunderovo filozofování víc než samotný příběh Terezy a Tomáše. Kýč je podle mě to vůbec nejdůležitější na Nesnesitelné lehkosti bytí a celý příběh s postavami je jenom Kunderovou klecí s laboratorními krysami, kde záměrně bilancuje na tenké hranici mezi přijetím a popřením existence hovna (kýčem a ne-kýčem).

Nejlepší je na tom, že v současnosti je znovu Kunderův koncept kýče 100% aktuální. Feminismus, ekologie, veganství, všemožné organizace bojující proti sociální nespravedlnosti. Do těchto směrů se bohužel dostalo mnoho lidí, kteří se ani tak nedojímají nad tragickými okolnostmi jiných, ale hlavně nad sebou samotnými.

13 07.02.2019

Obal to má jako červená knihovna, ale jestli je to červená knihovna, pak je to ta nejspíše nejvíce syrová a nejdepresivnější, jaká kdy vznikla -- plná rozdílů mezi slabými a silnými, plná nemocí a smrti. Heatcliff je zajímavou postavou, která uvízne v paměti. Je tragickou postavou hříšníka, který nikdy nepřijde k nápravě. Kdyby své snažení orientoval na konání čehokoliv, co by mělo nějaký kladný výsledek pro ostatní, mohl by najít smysl života. On místo toho raději vše ničil kvůli toho, že mu bylo v životě neustále jen křivděno s vidinou toho, že to tímto všem okolo vrací.

Na druhou stranu, co je na Heathcliffovi sympatické a svým způsobem obdivuhodné, i přes všechny jeho negativní vlastnosti (a že jich je), je jeho mimořádná oddanost ke Kateřině, která poté bohužel přeroste až v chorobnou, destruktivní posedlost, díky které se zničí stejně jako předtím Kateřina.

Zajímavá postava je taky hospodyně Nelly, která je vlastně jediným člověkem, který do příběhu plného silných destruktivních lidí a dobráckých slabochů, vnáší zdravý selský rozum (snad ještě z vypravěčem Lockwoodem).

Asi jediné, co mě na příběhu mrzelo, je, že postava vypravěče Lockwooda je strašně strohá, moc jsme se o něm nedozvěděli, až na to, že to byl osamělý měšťák. Na to, že to byl vypravěč, je tohle strašně málo. A sic jsem se dočkal jeho očekávaného krátkého, ale pro dějovou linku hodně podstatného zásahu do děje, doufal jsem z jeho strany v něco ještě více.

Nejprve mě ty neustálé popisy amerických míst a přesuny vůbec nebavily, pak jsem je ale hltal a nechtěl jsem, aby cestování skončilo. Dík za povzbuzení dobrodružné části mého já. Měl jsem chuť taky cestovat a nebo alespoň vyjít z komfortní zóny. I když ono to má své mínusy a když člověk četl o Deanovi, jak na konci skoro přišel o rozum...

3 11.12.2018

Jedna z knih, která má sice velkou literární hodnotu, ale ještě větší historickou a morální. Při čtení se člověku dělá fyzicky špatně, ale je potřeba si přečíst i tyto nepěkné věci, ať ví, jaké zlo jsou lidé schopni páchat.

9 03.10.2018

Ten závěr byl pro mě hodně nečekaný. Skončila to dobře? Asi ano, ale spíše ne. Nebo se to alespoň tak zdá. Alex byl nejdříve uměle donucen k tomu, aby byl dobrým člověkem, to ale vedlo k novým problémům, tak z něj udělali znovu zlého. Nakonec se ale zdá, že si sám vybral a chce se soustředit na dobro.

Stejně mě ale znepokojuje, co bude, jestli se Alex usadí. Dokáže se tak velký násilník změnit? To je otázka. Kubrick na to odpověděl tím, že se někdo takový změnit nemůže. Burgessův závěr může být zdánlivě pozitivní, ale zdánlivě pozitivní je i konec R.U.R., že ano... Spíše je to tak, že se Alex bude chovat jako psychopat i v dospělém životě.

4 07.09.2018

Nevím, kdy jsem (jestli tedy vůbec), četl něco s tak odpornou hlavní postavou. Jako samozřejmě. Vrazi, lupiči, černokněžníci, podvodníci a jiní zloduši... Jenže všichni ti jsou společností buď úplně vyloučeni jako její nejšpinavější odpad a nebo svou zlou povahu (alespoň) nijak neskrývají.

Nejhorší totiž je, že Duroyovi vše naprosto přesně vychází a nenese za své chování vůbec žádné následky. Takhle to totiž (bohužel) často chodí i v reálném světe a bylo dost revoluční, že Guy de Maupassant někoho takového ukázal. Dokážu si totiž představit, jaké tohle dílo muselo vyvolat pobouření v době svého vzniku a Maupassant mě tímto provokováním tehdejší upjaté společnosti dost bavil. Zajímavé bylo také sledovat vývoj Duroye. Ze začátku měl k němu člověk sympatie, dokonce ještě i po svedení de Marell.

Ostatně jeho vědomý i podvědomý strach ze smrti a jeho vnitřní argumenty typu: Je nutné si užívat, dokud člověk není starý a dokud pomalu neuléhá do vlastního hrobu, můžete konfrontovat, ale taky byste asi měli uznat, že něco na nich bude. Potom to ale s užíváním si života už nemá nic společného a Duroy si své chování už ani nijak neomlouvá sám pro sebe a otevřeně přiznává, že mu jde hlavně o moc a prachy.

Za odvahu zaslouží velký respekt, bohužel -- a ačkoliv si uvědomuji, že to byl záměr --, Georges Duroy byl vážně takový prevít, že se mi zvyšoval po čtení pasáží tep tak o 20 úderů za minutu a knihu se mi skoro ani nechtělo dočíst. Beru čtení přece jen z velké části jako zábavu, tak pardón, ale prostě nemůžu hodnotit výše. Takže ponaučení na závěr: Nebuďte děcka takoví hajzlové jako Duroy!

A nejhorší je, že hajzl nebyl jen Duroy, ale i většina dalších postav. Slušná kritika společnosti. V době #metoo hodně nadčasová a skvělé je, že nešetří muže ani ženy.

8 20.07.2018

(SPOILER) Cpát pořád Malého Prince dětem se zdá být jako blbost, možná to ale přece jen má smysl. V různých fázích života člověk vnímá Malého Prince jinak. Nejdříve asi vidí jen příběh, pak jednotlivá přirovnání a jejich význam, pak teprve nějaké větší poselství.

Některé části jsou moc pěkně, Malý Princ jakožto kniha je silná i co se týče citátů, protože ty dávají samotné význam a často i bez kontextu.
Pěkný příběh, stručné ale dostačující popisy, celková jedinečná atmosféra, nutí to hodně přemýšlet nad základními lidskými otázkami, všechno to klape.
Ale ten konec... Strašně mnohoznačný, přitom na něm závisí prakticky celý příběh.

NEČÍST DÁL, POKUD JSTE TO JEŠTĚ NEČETLI!!!

Jedna verze vysvětlení je, že Malý Princ má fakt drsný konec a prostě vše vzdá. Nemůže se ke květině vrátit, protože má porouchané jeho mezihvězdné letadlo stejně jako má pilot to své zemské, a tak se rozhodne skoncovat své velké trápení.

Proč ale tedy Malý Princ jedná proti tomu, co sám tvrdí dříve? „Když někdo miluje květinu, jedinečnou mezi všemi miliony hvězd, stačí mu ke štěstí, když se na ně podívá. Říká si: „Tam někde ji mám...“ A kdyby mu ji beránek spásl, bude to pro něj, jako by mi všechny hvězdy zhasly. A o že není důležité?“
Tohle je jedna z nejhezčích částí, jenže pak jednání Malého Prince na konci nedává smysl.

Jediné vysvětlení, které pak smysl dává, je tak že ten konec znamená něco jako dvojité podtržení onoho metafyzického a spirituálního významu celého příběhu. Vypravěč věří, že Malý Princ je někde na nebi, je tam se svou květinou a to je vlastně jediné, na čem záleží.

Jenže pak je tu ten had... Odvěký symbol nebezpečí, smrti, všech možných průserů a lstí... Neznamená to nakonec, že pro Malého Prince je Země moc krutá a had jeho nevinný a naivní dětský rozum dokázal ošálit? No, prostě moc otevřený konec... Je sice hezké, že si to člověk může vysvětlit po svém, ale stejně se pak člověk cítí trochu ochuzen. Zvlášť, když si člověk právě uvědomí, že ty konce můžou mít více vysvětlení.
Který si mám teď vybrat, když vím, že jsou oba možné? :-)

8 29.06.2018

Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank: 5/5

I když jste totálně v řiti, vždycky existuje cesta ven.

Vykoupení z věznice Shawshank je jeden z mála filmů, který překonal knihu, není to ale tím, že by byla knižní předloha slabší, ale spíše, že filmaři vzali už tak skvělý příběh s inspirativní pointou, nezmršili jej a ještě ho o něco málo vylepšili.

Tělo: 5/5

Čtyři dvanáctiletí kluci jsou poprvé naplno konfrontováni se smrtelností a krutostí světa dospělých. Dá se říct, že tak nějak v jedné (ne)obyčejné na první pohled klukovsky dobrodružné cestě, ztrácejí nadobro své dětství. Stephen King hlavně perfektně zvládl psychologii postav.

Nadaný žák: 4/5

Z tohohle mrazí. Pořádné psycho, ale perfektně zvládnuté.

Dýchací metoda: 2/5

Příběh se vyvíjí velmi zajímavě, ale ten konec :D Nevím, jestli si z nás Stephen nedělal trochu legraci, když ho vymýšlel. Raději bych na něj raději úplně zapomněl, aby mi nekazil jinak skvělý soubor povídek.

7 22.06.2018

Je to frajer a je fascinující na jaké mrňavé detaily se tenhle trenér a manažer zaměřoval, aby pomohl svému týmu k vítězství.

Jeho přístup k práci i neúspěchům (každá prohra dodává ještě větší touhu k vítězstvím) je použitelný pro všechny možné obory lidské činnosti. Kniha tak není určitě jen pro trenéry. Pokud máte alespoň trochu rádi sport, dokáže leccos předat i do běžného života.

Pomůže tomu samozřejmě i investor Michael Moritz, který s Fergusonem knihu psal a přidal svůj epilog, kde přirovnává Fergusonovu práci a způsob, jakým vedl Manchester United k různým především IT firmám, do kterých nejen investoval, ale také jim pomáhal s rozvojem.

1 22.06.2018

Nejenže je je kniha neuvěřitelně vtipná (na obálce mého vydání stál trefný citát Larryho Kinga: „Nikdy jsem se u žádné knihy tak nenasmál, jako u Forresta Gumpa“), ale i inspirativní i motivační.

Samozřejmě, je to fikce, stejně si ale člověk říká, že kdokoliv (i klidně mentálně retardovaný) může s pořádnou dávkou štěstí dosáhnout čehokoliv. Kolik lidí se vrhlo do šílených nápadů, které vlastně ani nevyžadovaly velké ztráty a investice a podařily se jim skvělé věci. Nejde to v takové míře, v jaké to dokázal Forrest Gump, ale stejně... Ty možnosti tady jsou.

8 22.06.2018

Jo, čeština dokáže být i hodně něžným a měkkým jazykem, když s ní někdo umí tak dobře pracovat...

5 22.06.2018

Když Mark David Chapman zastřelil Johna Lennona, seděl si klidně před jeho domem na chodníku, četl si Kdo chytá v žitě a čekal na příjezd policie...

Samozřejmě... Vyšinutí lidé si vždycky najdou nějaký motiv. Nemyslím si ale, že to byla náhoda, že Chapman držel v ruce zrovna tuhle knihu. John Lennon byl ultimátním šířitelem lásky světem, ale taky trochu pokrytcem; Holden Caufield byl naopak kluk, který lásku nenašel v nikom a v ničem.

Mnoho lidí tady píše něco o vtipné knize. Mě to ani moc vtipné nepřipadalo. Vlastně vůbec. Nevím, jestli jsem někdy četl něco více deprimujícího než tohle. Přes tu tíživou atmosféru, se musí uznat, že postava Holdena uvízne člověku v hlavě.

Na jednu stranu je to hajzlík, lhář a až děsivý obraz prázdného člověka bez jakýchkoliv zájmů a hodnot, na stranu druhou za svůj stav z části nemůže díky traumatu ze smrti jeho bratra a díky selhání autorit, kdy vlastně poslední možná autorita, která ho ještě může vysekat z jeho už tak brzy zpackaného života, a může mu pomoci restartovat jeho život -- Holdenův bývalý učitel češtiny --, ho sexuálně napadne.

Souhlasím s tím, co píše de_baques. K pochopení je potřeba trochu znát stav na amerických a západních školách, které produkují mnoho podobných Holdenů, kteří se nedokážou prosadit v systému (kapitalismu?) a vymlouvají se neustále na okolí. A z určité části vlastně jejich okolí, systém a (falešná, jak říká Holden) společnost, za to doopravdy asi nese, i když dle mého čistě subjektivního názoru, menší část viny.

Salinger uhodil hřebíčkem na hlavičku a Holden Caufield je stále 100% aktuální postava. Proč tedy 4 *?

Asi si přece jen myslím, že by jakákoliv kniha člověku měla něco předat. Něco, co ho udělá lepším člověkem, ne horším. Doufám, že většinu bude inspirovat Kdo chytá v žitě k tomu, aby se snažili být přesným opakem Holdena Caufielda, bojím se ale taky, že budou i takoví, kteří se díky přečtení naopak Holdenem Caufieldem více stanou. Že si budou ospravedlňovat své neustálé stěžování si na systém a vše kolem. Jenže člověk systém nezmění, zato může snadno změnit sám sebe.

Jak si totiž zapsal do knihy několik hodin před vraždou Chapman: „Holdenu Caulfieldovi od Holdena Caulfielda – To je moje rozhodnutí.“

Buďte raději Forrest Gump, ne Holden Caufield!

3 22.06.2018

Čekal jsem nějakou červenou knihovnu a tu jsem vlastně i dostal, ale Sever proti Jihu musí být možná nejlepší knížka z červená knihovny všech dob. Líbilo se mi, že postavy Scarlett a Butlera nejsou černobílé. Oba mají hodně záporných, ale i kladných vlastností a svou rebelskou povahou jsou zajímavým kontrastem k ve své oddělené bublině si žijícímu tehdejšímu (možná ale i dnešnímu) americkému Jihu.

Ono je to vždycky těžké posuzovat vzhledem k tomu, že má obrovský vliv překladatel, ale nejspíše kombinací jeho správného používání českých slov a hodně popisného stylu psaní originálu Margaret Mitchell, vznikla taky kniha, která se hodně hladce čte.

10 22.06.2018

Čekal jsem dost ostrou kritiku celého režimu a něco hodně temného, jako Deník Anne Frank v komunistické verzi, ale to vlastně Jeden den Ivana Děnisoviče vlastně ani není. Ano, ukazuje to na tu pakárnu a šílené podmínky, ale zároveň i na to, jak ti lidé prostě žili a dělali, co se dalo, tím více je to ale realistické.

Tady se ještě daleko více ukazuje, co všechno jsou lidé schopni přežít a tímhle je konečné sdělení skoro až pozitivní. Zatímco totiž Anne Franková bohužel nepřežila, Děnisovič žil sice v bídě ale přežil. Jakoby to byl Solženicynův zdvižený prostředníček, kterým vzkazuje: Represe jsou zbytečné, my přežijeme všechno.

9 20.06.2018

Mě se tahle mánie okolo Pána prstenů a Tolkiena obecně nějakým divným nedopatřením docela dlouho vyhýbala. Prostě jsem vždycky nějak měl smůlu a filmy jsem nezachytil v TV a pak jsem si je sám neopatřil. Říkal jsem si, že to tak dobré zase nemůže být.

No a na to, abych to šílenství pochopil, stačilo asi jen 10 stránek Hobita.

4 20.06.2018

Asi není třeba moc co dodávat, vše tady již bylo napsáno. Snad jen takový můj osobní postřeh: Rusko v 19. století musela být zajímavá země. Petrohrad, to byla v podstatě taková ledová Paříž. Tolik skvělých osobností... Pak přišli komunisté a Rusko se proměnilo navždycky, stejně jako jeho literatura.

Pozn.: Carský režim si rozhodně neidealizuji, žilo se bídně za obou režimů, ale ruská kultura za dob carů na tom byla alespoň o něco lépe s postojem vůči umělcům, kteří dostávali o něco více svobody a byl tak umožněn nástup zlaté generace ruských spisovatelů.

5 20.06.2018

Překvapila mě velikost celého příběhu, jeho ponurost (nečekal jsem to až takové drsné) a také zjištění, že Rowlingová by nejspíše nikdy bez Drákuly Harryho Pottera nenapsala. Ty knihy toho mají společného více než se zdá, stejně jako Voldemort s Drákulou.

3 20.06.2018