Pan_Švec komentáře u knih

Autorské know-how Aleny Mornštajnové ve smyslu: banální čin nebo zdánlivě neškodné rozhodnutí pohne velkými dějinami, resp. otočí kormidlem osudů jiných, se i v "Lese" objevuje, byť na rozdíl od "Hany" nebo "Slepé mapy" jen ve druhém plánu. Přesto baví, přesto týrá. Ale tady týrá i něco navíc. Mornštajnová popsala příběh dívenky, který musí vnitřně sžírat každého čtenáře-rodiče a nechat ho na pochybách, zda se vždy zachoval ke svému vlastnímu dítěti fér, zda ho pokaždé vyslechl, zda si zaslouží jeho důvěru a zda ji nikdy nezklamal... Příběh je vykreslen dětskýma očima a naprosto věrně - provázený nevyzrálou optikou, slabou empatií dospělých, kolísavou vírou ve fakta, v sebe samu i interpretaci událostí a vzpomínek.
Mornštajnová příběh vystavila na obrysech dlouho nevysloveného sexuálního zneužívání v rodině. Musím se přiznat, že autorka je pro mě už trochu čitelná, a tím se mi dařilo vývoj příběhu vcelku snadno odhadnout. Přesto: extrémně silná kniha, fantasticky napsaná a příkoří, jež musí hlavní hrdinka strpět, čtenářsky totálně traumatizující.

23 31.08.2023

Tahle knížka je naprostý top a určitě ji doporučuji. Gentleman v Moskvě je ruskou kronikou nejdramatičtější první poloviny 20. století. Co všechno se odehrálo v ruských dějinách v této době! A jak moc toto období zformovalo ruskou duši! Towlesův příběh vykresluje život ruského šlechtice, hraběte Alexandra Iljiče Rostova, který je po bolševické revoluci odsouzen komunistickým soudem k doživotnímu vězení v hotelu Metropol v centru Moskvy. Desítky let uplynou právě v tomto hotelu, za jehož okny se na pěti stovkách stran řítí bouřlivé dějiny Sovětského svazu. Rostov je nenapravitelný aristokrat, vzdělaný gentleman s nepřekonatelným důvtipem, který si vás okamžitě získá. Nezahořkne a ani desítky let života na několika metrech čtverečních ho nepřipraví o životní optimismus. Kolikrát se čtenář neubrání závisti - chce být elegantní, galantní, vzdělaný a důvtipný stejně jako Rostov.

Jde o svět několika pater, desítek pokojů, dvou restaurací, baru a recepce, na nichž je vidět postupný úpadek celé ruské společnosti. A do toho životní boj/neboj jednoho člověka, jehož život se odvíjí na lince, jíž lze charakterizovat větou: vždycky, když si člověk udělá nějaké plány, do dveří v té či oné podobě nakoukne prohnaný život a plány mu zmaří.
Pokud chcete nahlédnout do nejhlubších zákoutí ruské duše, pak si tu knihu dejte. Nabídne vám poznání mentality i dnešních Rusů. To je velmi cenná znalost pro dnešní dobu, kterou nabízí například i Ryszard Kapuściński v Impériu, Světlana Alexijevičová v Modlitbě pro Černobyl či Ildar Dadin v knize Křik mlčení. Ono totiž nejde jen o imperiální choutky a pohrdání jinými národy a mocnostmi, které jsou Rusům vštěpovány už od carských dob a které jsou tmelícím prvkem celé říše. Ono jde i o neúctu k vlastnímu životu i k lidskému dílu a o hledání často falešného hrdinství v sebezničení nebo obětování se.
Ve 30. letech, když bolševici v Sovětském svazu oznámili povinnou kolektivizaci hospodářství, polovina rolníků raději podřízla svá zvířata, než aby je vydali družstvu. Čtrnáct milionů kusů dobytka bylo ponecháno krkavcům a mouchám napospas. Odstřely klášterů a kostelů, likvidace umění a zejména likvidace vlastních lidí, tj. onen ruský charakterový rys vtělený do přesidlování obyvatelstva, do odsudků k vyhnanství, do hrůz sibiřských lágrů – to je ruský svět. Rostov se ptá: „Co je to za národ, který ve svých lidech pěstuje ochotu ničit vlastní umělecká díla, plenit vlastní města, vraždit své potomky bez jakékoli výčitky?“ A dostává odpověď: „Tenhle sklon k sebezničení není ohavnost, nejde o něco, za co by se Rusové měli stydět nebo se toho děsit, ale je to jejich nejsilnější stránka. Zbraň proti sobě neobrací proto, že by byli netečnější nebo nevzdělanější než Britové nebo Francouzi. Právě naopak. Jsou připraveni zničit to, co vytvořili, neboť víc než kterýkoli jiný národ věří v sílu obrazu, básně, modlitby nebo osoby.“

15 21.10.2023

Nejdrsnější kniha, co jsem za poslední roky četl. Nevídaná emocionální nálož. Festival beznaděje, marnosti, smutku a nepopsatelné hrůzy života na sociálním dně. Ani neumím vyjádřit své pocity. Rozhodí vás to. Příběh chlapce vyrůstajícího v 80. letech v Glasgow zdrceného reformami Margaret Thatcherové chcete dočíst co nejrychleji a zároveň se děsíte okamžiku, až otočíte poslední 507. stránku. Kulisa života bez práce, čekání na sociální dávky, dluhy, alkohol, šikana, zlo a absolutní sešup. Lítost a zároveň vděk za to, že člověk dostal privilegium pro sebe i své děti žít jinak.
A k tomu dokonalý vyprávěcí styl a fantastický překlad. Hlavně to, jak autor mění styl - když je na horizontu naděje, volí humor a lehkost. Když se příběh řítí k tragédii, styl vyprávění se mění.

12 03.12.2023

Karvinsko prochází těžkou koronavirovou zkouškou. Jakoby už tenhle kraj neměl naloženo dost z minulosti. Podle průzkumů právě tady žijí nejméně šťastní lidé z Česka, podle statistik se právě tohle místo potýká s největšími ekonomicko-sociálními problémy. Kniha Šikmý kostel do toho zcela zapadá a možná odpovídá na otázku, proč zrovna tohle místo bylo zvoleno vyšší mocí ke svému neblahému osudu. Kniha popisuje románový život v Karviné a okolí na přelomu 19. a 20. století. Region už má za sebou šok z nalezení ložisek uhlí, který brutálně proměnil zdejší životní návyky. Z rurálního způsobu života, který v odlehlém koutě rakouského mocnářství v mnohém ještě nedávno připomínal středověk, se stávají trosky. Rodiny uvyklé na tradiční zemědělský způsob obživy se havířinou rozvracejí, vztahy se mění, malé obce čelí náporu přivandrovalců hledajících obživu na šachtách, přichází civilizace, která jakoby však byla určena jen centrům větších měst. Je vzdálena sotva pár kilometrů, ale pro místní jsou to světelné roky. A tak, jak se otřásá zem důlní činností (šikmý kostel poklesl o 40 metrů), začíná se v základech otřásat i silně zakořeněná víra v Boha. Vystoupit z ubíjejícího způsobu žití, které se skládá jen z těžké dřiny, shánění obživy, tragických událostí a péče o děti, je pro mnohé nemožné. Jiní to ale zvládnou. A když se zdá, že může být lépe, přijde válka. A přestože se nebojuje zrovna zde, hlad a nejistota kraj znovu přibije k zemi. Ani konec války neznamená klid. Celé Československo se raduje, ale tady se neslaví. Rozhoří se národnostní konflikty mezi Čechy a Poláky.
Jedná se o kroniku, takže mnozí čtenáři mohou mít potíž s orientací v množství postav. Mně také přišlo, že tempo vyprávění v druhé polovině knihy značně zvolnilo, takže působilo trochu úmorně. Nicméně - lidé čtěte!

12 26.07.2020

Svoji tragičností mě Vrány velice zasáhly, přestože jsem si je chtěl původně přečíst na odreagování. Běžná rodina s dvěma malými dcerami ničím až tak dramaticky nevybočuje z normálu, přesto řetězení drobných rodinných epizod a vztahových kolapsů buduje silné základy pro následnou tragédii, které se jaksi nikomu nedaří zabránit. Když se kniha jmenuje po ptácích, když se v ní opakují literární obrazy ptáků, pak hlavní postava směřuje ke vzletu k nebesům. Buď získá křídla svobody nebo křídla vnitřního poznání, anebo přesvědčí sám sebe, že mu křídla narostla, byť nic takového samozřejmě možné není... A to nemůže dobře dopadnout.

10 05.03.2020

Poslední, nejobjemnější kniha trilogie o dvou hokejových městech, která se nenávidí tak, že bez sebe nemohou samou láskou být. Fredrik Backman svůj příběh ve Vítězství dotáhl k dokonalosti. Osudy svých postav, které v prvních dvou dílech obtočil kolem jedné otřesné události, roztáhl do více vrstev, připojil nové hrdiny, mnohem více zapojil do příběhu Medvědína sousední Hed a propojil cesty jednotlivých postav novými přátelstvími, láskou, rivalitou i nevraživostí. Jeho ironicko-sarkastické filozofování typické zejména pro první díl tu vklouzlo do hlubší analýzy lidských vztahů, otázek svědomí, poutu k otčině i soubojům mezi ambicemi a pokorou. V tomto posledním díle jde mnohem víc o dramatický příběh, který k sobě přitahuje hlavní postavy, aby je od sebe zas odpuzoval. Mnohem pečlivěji se věnuje vztahům rodičů a dětí a také dětí, které se stávají dospělými, mezi sebou. A jak byl předchozí díl v rovině My proti všem, kdy temné stránky maloměstské společnosti převažovaly, tak ve Vítězech se tato rovina převrátí a osamocené nakonec zůstává zlo. Je to dojemný vývoj obyvatel dvou měst kdesi v lesích, které nakonec paradoxně spojilo násilí, a také smrt - ano, Backman nechává své postavy umírat.

7 13.06.2023

Zhmotnělý strach, hrůza, apokalypsa, bezmoc a chaos doprovázející jadernou katastrofu v Černobylu. Autorka vsadila na holé uspořádání svědectví přímých účastníků boje s katastrofou, těch, kterým záření zničilo zdraví i život, i těch, kteří museli prchat z evakuovaných vesnic. Žádné vyprávění, žádné popisy, žádná epika. Jen monolog za monologem. Nahlédnete pod sarkofág nejděsivější apokalypsy v historii způsobené člověkem. Pochopíte mentalitu lidí žijících v tom nešťastném regionu mezi Polskem, Ruskem a Ukrajinou, kde se nikdy nežilo snadno a kde se nejen za války odehrávala děsivá zvěrstva, aby zlo bylo korunováno neviditelnou smrtí - zářením ze zničeného reaktoru. Extrémně silná kniha, kdy se čtenáři zrychluje dech, jitří smysly, jímá ho hrůza při pomyšlení, jak málo stačí k vymazání celého regionu z mapy a kdy se nejednou přistihne při pátrání v paměti po tom, co tehdy na jaře roku 1986 dělal on nebo jeho rodiče.

7 26.07.2020

Mám slabost pro knihy, jejichž děj je vržen do své vlastní reality bez jakýchkoli okolků a vysvětlování, prostě se začne odvíjet a čtenář až postupně poznává, jaká ta realita vlastně je. „Závěj“ se odehrává ve světě, který je zdecimován pandemií, jež rozdělila lidstvo do tří nesmiřitelných táborů: nemocných, kteří jsou nositeli vysoce nakažlivého viru, zdravých, kteří si své zdraví snaží uchovat za jakoukoli cenu, a těch, které nemoc zabila. Je to svět, v němž lidstvo ve snaze přežít ztratilo všechny morální zábrany, ale v němž se ještě udržuje setrvačné zdání funkčnosti společnosti. Zpětně chápeme, jak přicházel „konec světa“ – že to nebylo ani potichoučku, ale ani s velkým třeskem. Že to šlo zprvu pomalu, ale pak jako když se utrhne útes a zřítí se do moře. Jak málo stačilo k destrukci všeho, co nás drží pohromadě. Nutno podotknout, že ačkoli jsou nakažení vykreslováni zdravými jako nestvůry, ve skutečnosti ničím takovým nejsou. Žádní zombies, jak to u podobných témat bývá obvyklé – tady jde jen o lidi vytěsněné ze strachu až za okraj společnosti. Říká se jim „hvízdalové“, protože jejich dýchací ústrojí virus prožral, ale nezničil.
„Závěj“ má v sobě prvky hororu, detektivky, dystopie, akčního vyprávění a točí se kolem tří hlavních postav a jejich vlastních příběhů odehrávajících se v jiných dějových pásmech. Díky nim jsme schopni pochopit začátek dějinného zvratu, jeho hrozivý průběh a marný boj lidstva proti viru i nakaženým i blížící se konec. Nebo se konec neblíží?
Hannah se snaží společně s dalšími přeživšími pasažéry dostat z havarovaného a ve sněhu uvězněného autobusu. Meg je s několika dalšími lidmi uvězněna v promrzlé kabině lanovky. Carter slouží na polofunkční horské výzkumné základně.
V té knize je všechno: rozklad světa, boj o život jednotlivce, svíravá realita uvěznění a samoty, vraždy z chamtivosti, prozření, boj se zlem i ve vlastních řadách, pomsta, hrůza a rezignace.

6 24.02.2024

Do zabíjení se ve válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako obyčejní muži, o nichž by to nikoho nikdy nenapadlo. Kdy se stane z člověka bestie? Odpověď hledá Jeroen Olyslaegers, který v románu Vůle vypráví příběh z Němci okupovaných Antverp. Je to nečernobílý příběh o mladém policistovi, který je obrazem belgické společnosti, jež se potácí mezi snahou o odboj a absolutní kolaborací s nacisty. Obyvatelé diamantového města s tradičně početnou židovskou komunitou na jednu straně neskrývají zášť vůči tomuto národu a dokonce posilují z ideového přesvědčení jednotky SS, na druhé straně stejně jako například Nizozemci (popisuje to skvělý román Výhled přes střechy od Suzanne Kelmanové) ukrývají své židovské sousedy a zapojují se do odboje.
Olyslaegersův hlavní hrdina Wilfried Wils coby strážník se chtě nechtě stává nástrojem moci, jenž se svými kolegy podniká zátahy na odpírače nuceného nasazení, později asistuje při transportech Židů z města. A neustále přemítá, kde je hranice mezi plněním rozkazu a svědomím a jak si to vnitřně odůvodnit. Wils se jako přímý účastník represí snaží jednat lidsky. Je to šílený boj rozporů, který musí svádět v sobě samém. Kdy se snaží uchránit deportované od násilí, přestože tuší, že jedou na smrt. A také se zaplétává, aniž by byl iniciátorem, s oběma stranami. S odbojem i s nacisty. Wils si při jednom pogromu klade klíčovou otázku: Jestli je tohle možný, jestli lidi v uniformách mohou mlátit děti, dávat ženským ďahy do obličeje, ubíjet chlapy málem k smrti, jen aby je dostali do stěhováku, na kterým stojí jméno jednoho z nás, vlámský jméno Jestli je tohle všechno možný, není pak všechno dovolený? Není pak všechno dovolený? Wils příběh vypráví jako penzista a i ty nejdramatičtější zážitky popisuje spíše tónem, jako by se vlastně nedělo nic mimořádného. Jako by tím chtěl snížit svoji vlastní vinu. Věty typu: Doba byla zlá nebo musíme na to nahlížet v kontextu jsou ve všech dobách prázdnými prohlášeními, jež mají sloužit jen jako alibi. A stejně slouží i zde.
Autor skvěle zachytil právě atmosféru kolektivního přesvědčování o nevině, problematiku holokaustu v Belgii a nastínil otázku poválečné integrace kolaborantů do společnosti. A také tíhu svědomí, kterou vtělil do postavy Wilsovy vnučky, jíž ona tíha minulosti dostihne.

6 02.09.2023

Pandemie Michala Kubala a Vojtěcha Gibiše. Famózní epos o události, která změnila náš svět. Musím se přiznat, že jsem utrpěl tvrdý direkt. Zásah na emoce a smysly jak blázen. Čtu o tragédiích, přelomových událostech a dějinných zvratech nejčastěji, vlastně pořád. Letos to byla z těch mých knih tak dvacítka, možná vic. Ale až při čtení Pandemie jsem si uvědomil, že tohle je první, která se týká mě osobně, mého života, že jsem ji zažil. O to silněji zasáhne. Takže přátelé, nejenže se dozvíte detaily ze zákulisí, nejenže proniknete do hloubky situace, když to všechno začalo, nejenže zjistíte, kdo v pozadí stál za odvrácením tragédie první vlny, ale také si dopřejete silný čtenářský zážitek. Michal rozložil jednotlivé příběhy na dílky, které pak pospojoval v dramatický celek. Pospojované velké a malé dějiny, velké a malé osudy, příběhy státníků i obyčejných lidí, kteří se brzy stanou nepostradatelnými.

Půjčím si citaci: "Každý ví, že o těch dnech a týdnech bude jednou vyprávět. Jenom si nikdo není jistý, jestli vyprávění bude začínat slovy 'Neuvěříte, co se tenkrát stalo' a bude dodávat historky z doby, kdy se svět vymknul z kloubů. Nebo jestli ten příběh bude 'o dnech, kdy tohle všechno začalo' a tím nejpoutavějším na něm bude líčení, jak moc se život předtím lišil."

Ano, je tu druhá vlna, kterou kniha nezachycuje. Ale o to cennější je číst o tom, kde jsme to předtím zvládli a kdo uspěl. A cenné je to číst právě proto, že to není zatíženo zkušeností z druhé vlny. Už žádný jiný text nezachytí to jaro roku 2020 tak autenticky. Žádný z aktérů knihy už to nepopíše tak, jako Michalovi na jaře...

6 03.11.2020

Sůl moře popisuje zběsilý exodus německého obyvatelstva z Východního Pruska postupně obsazovaného Rudou armádou na konci války. Úprk k přístavům, kde kotví evakuační lodě, očima polské dívky, německého dezertéra, litevské ošetřovatelky a fanatického nacistického námořníka. Zoufalé činy, hlad, strach, smrt a nakonec naděje na palubě evakuační lodi. Kdyby jí nebyl parník Wilhelm Gustloff... Kaleidoskop osudů, které na stejné události hledí různou optikou. Trochu ochuzený těm čtenářům, kteří znají osud lodi pojmenované po švýcarském nacistovi Gustloffovi. Jde totiž o parník, který byl v ledovém Baltském moři potopen ruským torpédem. Zachránil se tisíc pasažérů, o živoj jich přišlo devět tisíc.

6 05.03.2020

Famózní práce autorky. Tím, že je novinářkou se znalostí celého teroristického útoku včetně jeho pozadí, dokáže precizně reportážně popsat celý život Anderse Breivika od útlého dětství až po dospělost, dokáže bez poetického balastu popsat přípravy na útok v Oslu i na Utoye a zachytit samotný útok. Není to utahané, je to dramatická reportáž. Alespoň pokud jde o první část knihy, která je ovšem rozložená asi na 3/4 rozsahu díla. Druhá část je věnována soudu s teroristou a třetí, nejútlejší je pak jakýmsi poselstvím.

Autorka vsadila na popis životů nejen Breivika, ale také tří dalších postav, jež se svými životními aktivitami a smýšlením neomylně blíží k Utoye, aby se zde staly jedněmi z obětí Anderse Breivika. Tím je teroristův čin ještě drsnější pro čtenářovo vnímání.

Breivikův život je zde vykreslen jako série osobních proher, mnohdy ne zcela zaviněnými a spravedlivými. To mi utkvělo. Stejně jako řetězení chyb norské policie a tamních úřadů, které mohly neštěstí minimálně na ostrově Utoya zabránit.

6 01.02.2020

Pozoruhodnou cestu domů od Dana Gemeinharta dočtete jedním dechem, navzdory tomu, že je primárně určena především pro mladší čtenáře. Protože to na ní není znát a ten příběh a způsob, jakým je vyprávěn, je velice vyspělý. Dojemný, ale žádný sladkobol, drsný, ale svým způsobem přívětivě. A postavy, byť kladné, taky nemusíte pro všechno milovat. Navíc styl psaní a způsob, jakým vtahuje hlavní postava a vypravěčka v jedné osobě čtenáře do příběhu, je mi hodně sympatický. Trochu Backmanovský styl (Fredrik Backman a jeho bestseller Medvědín), inteligentní, hloubavý s takovými myšlenkovými paradoxy.
Kojotka je dvanáctiletá holka, která se svým otcem Rodeem cestuje po Spojených státech ve starém školním autobuse. Jedou tam, kam je zrovna vítr zanese. Je to jejich životní styl, kterému předcházela otřesná tragédie v rodině, na niž chtějí za každou cenu zapomenout. Jenže jde to? Vymazat násilím z paměti vzpomínky na mámu a sestry, které přišly o život při nehodě? Kojotka se musí vrátit domů, ale Rodeo to nesmí vědět. Odříznutí od minulosti je jeho obranou před nezvladatelnou bolestí. Kojotka tak spřede plán, do něhož se postupně zamotají vesměs náhodně přistoupivší pasažéři na dlouhé cestě z Floridy na jihovýchodě Států po stát Washington na opačném konci Ameriky. Podoba s románem Na cestě od Jacka Kerouacka se nabízí, ale zatímco u Kerouacka se jedná spíše jen o popis nahodilých událostí během putování poválečnou Amerikou, je psán stylem proudu vědomí a nemá žádnou výraznou zápletku, Dan Gemeinhart vsadil naopak na silný motiv, který se vyvíjí a spěje k cíli a jde o skutečnou cestu s překážkami a vyústěním.
Fantasticky autor pracuje s emocemi - propojením smutku a trápení s bezstarostností a radostí. Jsou okamžiky, kdy se čtenáři derou slzy do očí a okamžiky, kdy se směje nahlas. Nesmírně mě bavil vztah Kojotky a Rodea. Teenagerovský vzdor vůči tátovi, ale zároveň bezmezná láska a respekt. Příběh bez naivity, příběh s moudrostí, příběh dojemný i veselý.

5 24.02.2024

Pavel Kolář je věhlasný fyzioterapeut a zdá se, že i velmi zdatný spisovatel. Jeho kniha Řeka pod hladinou je tedy extrémně zvláštní dílo. Myšleno zejména v dobrém. Opravdu mi dalo hodně přemítání, co si o ní mám vlastně myslet a k čemu ji přirovnat. Rozhodně platí, že pisatel je velmi inteligentní a vzdělaný člověk, který dokáže proplouvat dějinnými okamžiky lidstva se znalostí kontextu i dopadů oněch okamžiků na vývoj společnosti. Kolář vlastně nabízí příběh člověka, s nímž se skutečně setkal (tvrdí s autorem ztotožněný vypravěč).

Budete číst v anotacích a recenzích, že se jedná o vskutku mysteriózní vyprávění o stavu člověka, jehož vědomí v nevědomí putuje časoprostorem a jehož osud se díky tomu prolíná s osudy jiných lidí, třebaže dávno mrtvých. Nerad bych, aby vás to odradilo, pokud vyprávění o cestách duše v předsálí smrti, neholdujete. Protože byť je skutečně celá kniha o příbězích člověka uvězněného po úrazu hlavy v jakémsi snovém světě (ale co když je to svět skutečný, akorát racionálně nepoznaný), vyprávěcí styl a samonosné příběhy tuto linku zdatně upozaďují. Zaměříte-li se na ony příběhy, které se odděleně od sebe odehrávají v různých etapách lidských dějin, prožijete velmi silný čtenářský zážitek. Vzděláte se a pobavíte. Třeba setkání hlavního hrdiny Josefa s mladým svobodníkem Adolfem Hitlerem na bojišti první světové války, jež skončilo Adolfovou smrtí! Nebo s Ježíšem v čase, kdy skončil na kříži nebo neskončil?! Anebo se zúčastnil první křížové výpravy v 11. století. Nebo cestoval po boku Alexandra Velikého na jeho dobyvačných výpravách a panovník si ho na smrtelné loži vybral za nástupce. Pokaždé do událostí, které známe z dějepisu, výrazně zasáhl a zvrátil jejich nám známý průběh. Nebudu už víc prozrazovat jak, ale fakt si počtete.

A jedno extrémní plus musím Kolářovi přiznat. Jeho vyprávění je nesmírně napínavé. A to fakt výjimečně. To, jak napínavým způsobem dokázal popsat například sjíždění divoké řeky, to člověk žasne. Mínusem se vracím na začátek své recenze, protože vlastně nevím, zda ono mínus, které trochu cítím, není naopak pozitivem. Vážně nevím. Jde o to, že přes ty příběhy se rozmazává ona spojovací linie základního příběhu člověka, který prožil životní trauma spojené se ztrátou partnerky, pokusu o odchod z tohoto světa až po terapii. Já totiž vlastně nedokážu po přečtení té knížky říci, jak dopadla. Jak jsem psal na začátku: extrémně zvláštní dílo.

5 21.10.2023

Ono se zdá, že tíživá dramata odehrávající se uvnitř navenek funkčních rodin patří v poslední době mezi specializace tuzemských autorů a že jsou v tom vážně dobří. Třeba "Vrány" Petry Dvořákové...! Panejo! Nebo "Soběstačný" od Zuzany Dostálové.
Příběh vykreslený naprosto věrně nevyzrálou optikou, slabou empatií dospělých, kolísavou vírou ve fakta, v sebe samu i interpretaci událostí a vzpomínek.
Stanjura svůj příběh vystavil na brutální manipulaci v partnerském vztahu. Jeho popis devastace osobnosti v toxickém vztahu s manipulátorem je naprosto famózní. Je to ten typ knihy, kterou když dočtete (po doporučení a na jeden zátah) a zaklapnete, tak sedíte, zíráte do podlahy a o textu přemýšlíte.

5 31.08.2023

Pokud nechápete, co se ve Státech odehrává, nedokážete rozklíčovat kroky Donalda Trumpa a váháte, jestli jsou nám Američané vůbec něčím blízcí, pak si určitě tuhle knížku přečtěte. Mně pomohla mnohé pochopit a vlastně mě překvapilo, jak moc jsou životní postoje, nátura a ideje Američanů o tolik odlišné od těch mých. Martin Řezníček dokáže novinářsky spojit fenomén s konkrétním silným příběhem. Spojí na první pohled nespojitelné.
V několika pasážích je čtení silně emotivní. Zhrzený fanoušek Trumpa, žena s implantovanou tváří a další.
Je to čtení pro náročnější čtenáře a je cítit, že Martinův styl se přibývajícím počtem stránek zlepšuje a zlepšuje.

5 31.05.2020

Monumentální epos o více než 600 stranách. Četl jsem na něj dost kritických recenzí, ale musím je vyvrátit. Zejména druhá část první poloviny je fantasticky a poutavě sepsaná. Moderní člověk budoucnosti žijící na fiktivní planetě (která je jen iluzí pro její obyvatele, neboť ve skutečnosti jde jen o od vnějšího světa hermeticky uzavřenou megalopoli) se dostává na Zemi, která se ovšem proměnila v distopický svět bez elektřiny a ostatních vymožeností. Krutý svět fungující podle středověkých pravidel. Hlavní hrdina považovaný v novém světě za výjimečného touží po návratu domů, ale zároveň srůstá s tím novým prostředím. Setká se se svojí rodinou, nebo nalezne nové blízké?
I přes rozsah díla jsem se nepřistihl, že bych se nudil, ba naopak - zhltl jsem jej za necelý týden. Čtenář se nevyhne projekci vlastního já do hrdinova osudu. Vřele doporučuji.

5 31.05.2020

Původně jsem napsal recenzi trochu jinou. Teď s odstupem píšu novou. Četl jsem knihu předminulý týden a nebyl jsem nadšený. Hlavní postava je zmítána v šíleném víru událostí točících se kolem rozpuku květin, sběru květů a bylin vymknutém z kloubů každé úterý, kdy se otevírá sběrna. Asi se vám zdá, že to ironizuju, ale není tomu tak. Když o tom teď s odstupem času přemýšlím, tak si říkám, že je to neskutečně obdivuhodné dílo: autorka dokázala příběh promítnout právě do nekonečného seriálu sběru bylin a květů, což na první pohled působí až odpudivě. Tragické životní zvraty jsou přesličkami a lipovými květy zastíněny a vyvstávají na povrch velice skrytě. A kdo by řekl, že lze popsat drama člověka, která přijde o pět koleček kvůli bylinám...

5 05.03.2020

Stříbrná cesta je o pátrání po unesené dceři a vnitřním boji otce s tíhou reality, která nedává příliš nadějí k úspěšnému konci. O to bravurněji jsou do jeho života vplétány osudy dalších lidí, jako je vrstevnice jeho dcery se svými vlastními životními problémy. Hledá, hledá a najde. Byť třeba ne toho, po kom pátral na začátku.

4 02.09.2023

Jedna z nejvýjimečnějších knih, co jsem za poslední dobu četl. Síla viru od Martiny Riebauerové. Jde o knižní rozhovor s epidemiologem Petrem Smejkalem. Upřímně se přiznám, že knižními rozhovory ve svém čtenářském portfoliu docela šetřím. Proč? Možná neprávem je považuji za nudnější, těžkopádné a egocentrické útvary. Tak ani jednu z těchto charakteristik u Sílu viru nečekejte. Kniha je svižná, extrémně zajímavá, poučná, čte se jedním dechem a přiznám se, že při čtení některých pasáží jsem se neubránil hlasitému smíchu.
Michal Kubal napsal fantastický, skoro sedmisetstránkový epos Pandemie. Ten je o příbězích. Kniha Síla viru od Martiny Riebauerové je pro ty, kteří chtějí covid-19 pochopit. A v tom je absolutně unikátní. Devizou je, že Martina celý novinářský život věnovala zdravotnictví, takže otázky jsou zasvěcené. A Smejkal? Chlápek trochu svérázný, rozhodně extrémně zkušený, vtipný, který si nebere servítky a neutíká k floskulím. Odborník, který dokáže na českou společnost pohlédnout s odstupem. Ta kniha tudíž není jen o koronaviru, o boji s infekcemi, o kvalitě tuzemského zdravotnictví a o kvalitě politických rozhodnutí. Je také o české povaze, o tom, kam se naše společnost posunula v posledních dekádách, jak je odolná a zodpovědná a jaké elity a pseudoelity generuje.

4 08.06.2021