pajaroh komentáře u knih
Velká poklona překladateli a také autorovi za irsky originální vyprávění, neotřelé zpracování a... upřimně, literární kvality uznávám, ale knihu v polovině odkládám, protože se mi nečte dobře. Všechny hádavé dialogy, hašteření, pomlouvání jsou skvělým obrazem života a společnosti pod zemí i nad zemí, ale mně to tak nedělá dobře. A život je příliš krátký na to, aby člověk četl knihy, které mu nesednou.
Začátek knihy byl tak thrillerově tuctový, že jsem se jen s těžkostí soukala dál a čekala na onu slibovanou mrazivou izolovanou Aljašku. Naštěstí přišla. Ve chvíli, kdy se snaha o přizpůsobení a přežití dostává do hlavní linie. Dobře je vykreslena síla osobnosti i její změna v drsných podmínkách, stejně tak možná zrůdná stránka lidí, kteří se do této izolace dobrovolně pouští (a jak romaticky to trapperství zní).
Obraz vlčice a přítomnost veršů Zpopelnění Sama McGee jsou výborné prvky, nicméně má kniha slabá místa - kromě zmiňovaného začátku je to i závěr, který je natahovaný a překombinovaný.
Jako ano, je to naivní, dětská, pohádková, romantická knížka (každá zaručeně šťastná žena musí mít manžela, jak se na rok 1909 sluší a patří), ale když mně bylo v malebné vesničce Avonlea na kanadském ostrově prince Edwarda obklopené jedlovými lesy a rozkvetlými sady tááák dobře.
Někdy je prostě moc fajn se začíst do optimismu a fantazie.
Tato antologie se povedla. Ze současné do češtiny přeložené finské literatury jsem na rozpacích (něco se mi líbí, většina bohužel ne), ale povídky v této sbírce mě zaujaly téměř všechny, protože ona fantazie a tajemná mystika je použita jemně a tak akorát. Jaká škoda, že se překlad skandinávské literatury tolik zaměřuje na krimi.
Po prvním díle jsem věděla, do čeho jdu, jenže pan spisovatel přitvrdil, akce stíhá akci už od začátku, vyžívá se v bizarních až nechutných popisech na úkor tajemné atmosféry z první knihy, popisy okolí shrnul do několika málo vět a z mytologických tvorů se stali už jen opelichaní vraždící šílenci. Škoda, zajímavé nápady tam skryté jsou a postavy Grete či Stavy mohly mít dobrou dějovou linii. Jakoby se z dobré staré legendy snažil udělat akční trhák za každou cenu.
Tato kniha o lagom je tak trochu lagom - ani málo, ani moc. Asi jsem po ní sáhla, protože mám ráda skandinávský styl života (a teď nemyslím ten přeplácaný vyleštěný svět, který nám nabízí katalogy a e-shopy) a jejich přístup k ekologii a KÁVĚ :-). Osobně jsem se nedozvěděla nic nového, ale je příjemné si o tom jen tak namátkou počíst. Autorka pěkně apeluje na ekologii a potřebu šetřit (peněženky a hlavně přírodu), občas si protiřečí a v něčem s ní souhlasit nemůžu (zobecňování se zde vyhnout nelze, Švédové dokážou být stejně tak tiší a zadumaní jako se halasně bavit, bezohledně řvát a chlastat celé noci).
Určitě znám několik těžkých materialistů a megalomanů, kteří by si knihu měli přečíst a poučit se z ní. Ale já už asi jsem jinde.
Stejně jako mnoho jiných autobiografií je i Vzdělaná psána střídmým stylem, ale oproti jiným se opírá o silný, až neskutečně dramatický příběh.
Jistá odtažitost je v tomto případě naprosto pochopitelná, samozřejmě je dána osobními pocity a podle mě také tím, že to autorka ještě nemá v sobě úplně vyřešené, ale to možná nebude mít nikdy. O tom svědčí i občasné nesrovnalosti, snaha urychlit vývoj nepříjemných situací či nevyjasněné věci a praktické otázky, které logicky čtenáře napadají.
A kdo se nikdy nesetkal s podobným člověkem, jako byl autorčin otec, těžko uvěří nehodám, zvrácené výchově a genetickým dispozicím. Kéž by to byla fikce. Bohužel není.
"Všichni jsme složitější než role, které nám ostatní připisují."
Kdyby se mi tato kniha dostala v dětství do rukou, přidala by se ke 100x čteným, ohmataným, otrhaným, milovaným (Heidi, děvčátko z hor, Děti z Bullerbynu, Danny, mistr světa, Gabra a Málinka)... A možná je dobře, že jsem ji četla až v této době, protože i když je to dětská literatura, optimismus, lidskost a nadhled si z ní může odnést kdokoliv.
Krásné neosekané vydání od Albatros s ilustracemi Ivony Knechtlové.
Očekávání je problém ve vztahu i v literatuře.
J. K. Stefánsson je pro mě pojem, PAN spisovatel, který dosud dokázal popsat vztahy, lásku a Island osobitě, nepateticky a nemá zapotřebí laciných detailních sexuálních scén, kterých je v této knize požehnaně... Škoda, že se více nevěnoval lince ze Západních fjordů, protože jak začne popisovat cestu autem po kamenech a výmolech na starou farmu, izolované životy a naznačené osudy lidí - to je přesně to, co na jeho knihách miluji.
Bohužel těchto kapitol je v knize méně na úkor skákání z jedné postavy/vypravěče na druhou (listy 65leté Ásty prohlížející si povislý zadek a áchající po milenci pro mě byly spíš otravné), až mám pocit, že sám autor zabloudil. A i když se na konci onen propletenec rozmotá a vysvětlí, bohatě by stačila polovina nebo jen třetina odboček a síla příběhu by vynikla.
Slabších, těžkopádných a překombinovaných míst je v knize dosti, nicméně ty světlé části úvah nad životem, Islandem, lidstvem a odkazy na hudbu a literaturu (Svobodný lid mám v angličtině právě z Islandu a Advent od Gunnarssona je srdcovka) takto krásně umí vypovědět jen Stefánsson a kvůli nim stojí kniha za přečtení.
Úplně moc mi chybí toulání po severu, ale tyto krátké črty vhodné do časopisu mě tam nepřenesly. Přestože za pochod Grónskem o berlích má autor můj bezmezný obdiv, preferuji delší povídání, více o přírodě a okolí, méně o lidech a jejich touhách po sportovním výkonu. Příběhy průměrné a počet překlepů ve vydání nadprůměrný.
Povídkový soubor se nedá srovnávat s historickým románem či „morálním thrillerem" a byla by to chyba. Povídka je něco úplně jiného a podle mého názoru je to útvar, který O. Tokarczukové vcelku sedí. Některé příběhy byly, pravda, průměrné, ale většina obsahovala onu zvláštní a tajemnou originalitu vlastní autorce. Především druhá povídka Zelené děti mě velmi zaujala.
Hodiny z olova - kontroverzní, jiné, hluboké a velmi aktuální.
Autorka si nebrala servítky a její kritika společnosti mnoha lidem - jak napovídají často útočné a jízlivé recenze - píchla do vosího hnízda a to pak rozšlápla o kuří oko.
Ze začátku bylo čtení náročné, musela jsem přemýšlet skoro nad každou větou a louskání kapitol jsem prokládala něčím oddychovějším... no a pak to byla jízda, dějová linka, úvahy, velké osudy i minipříběhy mě už k jiné knize nepustily. Skvělý styl a dobré čtení a nikde není řečeno, že tomuto všemu musí čtenář věřit a vzít názory za své. To je na každém z nás.
"Spisovatelka si nechce koupit chytřejší telefon a zabíjet olovněný čas na zcenzurovaném internetu, tělo nechce skončit v otupující závislosti jako sedm milionů Japonců a čím dál víc Číňanů a Evropanů a Američanů, kteří nevycházejí z domu, jejich život se zredukuje na obrazovku. Největším strašákem je pro ně přímý pohled z očí do očí. V očích číst neumějí."
"Komunismus nám vymyl mozky.
A kapitalismus nám vymývá srdce."
Tohle měla být spíše povídka, glosa, článek než celá kniha. Pohled na masovou turistiku je vtipný, ale tento vtip se opakuje stále dokola a dokola... Jako ano, všichni ti instaturisti (sedneme do auta, vyběhneme na kopec, vyfotíme se na pozadí hor a dáme to na profil) mi přijdou také směšní, ale chodit se dá mnoha způsoby a znám lidi (pravda, nemnoho), kteří hory prožívají a žijí jinak, bez bezduchých hesel a výkřiků na socsítích ###jajsemnavrcholuajsemstastnyakrasny###. To se autor zaměřil na špatný druh.
S autorovou osobností jsem se minula, s jeho humorem i popisy cest povětšinou také, a protože je to moje chyba - vše naznačuje, že kniha je o tom, o čem opravdu je - tak nechávám bez hodnocení.
Nejsem dobrý čtenář básní a vcelku mě to mrzí. Není mi do vínku dána trpělivost a snaha vychutnat verše.
Tato kniha je jednoznačně výjimka. Od prvního slova i fotky jsem pocitům propadla a vychutnala si každou báseň a chápala ji bez sáhodlouhého přemýšlení, bez studování... ano, asi to takhle nenásilné čtení u poezie má být, ale opravdu se mi to až dosud málokdy povedlo.
Příběh dle vzoru Čokolády od J. Harrisové s prvky magického realismu, které děj šikovně oživují. Voňavá atmosféra pekárny sdružující milé i podivné postavičky ulice, dramatické okamžiky, rodinný pes a trochu duchařiny - příjemné oddechové čtení nebo je za tím něco víc?
Samota - pro někoho nejkrásnější stav, pro jiného utrpení. A v této staré knize (mimochodem za 5 Kč) je samota nejprve utrpení a posléze se stává nutností, stejně jako z romantického zabarvení a poetiky se příběh dostává do reality života a až k silně naturalistickému tónu.
Hlavní hrdinka projde proměnou a z hledání společnosti a strachu z hor se "prožije" k lásce k horám a strachu z lidí... protože ti dokážou být krutí všude.
V knize jsou velmi pěkné popisy hor a okolí, samozřejmostí je starší vzletný styl (originál vyšel 1909) a rozháranost a citlivost hrdinky. I když ten silný konec překvapil.
Osamělost je absence druhých.
Samota je přítomnost sebe samého. Osho.
Od začátku knihy jsem kolísala mezi rozpaky z prvků béčkového hororu (které navozuje už heslo na přebalu knihy: "Tam venku jsou opravdu trollové. A kradou naše děti.") a nadšením z atmosféry severního Švédska, popisu tajemna a častého skloňování názvu mých oblíbených míst (Kvikkjokk, Jokkmokk, Gälivare...).
Trolly a skřítky a severské mytologické bytosti nezatracuji, jen mám prostě raději skrytou mystiku a jen náznakové tajemno. Na druhou stranu musím ocenit autorovu dovednost udržet napětí, znalost mytologie a vůbec originální styl. A i když tam na můj vkus pobíhá příliš chlupatých reálných trollů, jakmile jsem odhodila předsudky typu "co by mělo být" a "takhle to určitě není", začala jsem si čtení užívat.
A pevně doufám, že si na některé scény z této knihy nevzpomenu, až budu tam na severu sama v noci ve stanu...
Krásný román psaný poutavým jazykem, díky kterému jsem si uvědomila mnohé z historie a života na severní Moravě. Každá postava má svůj osud i svou osobnost a já jen smekám před autorkou, které se podařilo výborně propojit opomíjené historické události a život (ne)obyčejných lidí.
Z doslovu:
"Zejména díky těmto dvěma blízkým lidem vím, že hornické bydlení může sice být černé od uhelného prachu, ale v mých vzpomínkách voní čerstvě upečeným švestkovým koláčem, vlídností a nezdolnou vůlí k životu."
A já díky této knize trochu oprášila předsudky a uhelný prach ze švestkového koláče a začala mít tento kraj raději.
Některé knihy prostě přečtu, jiné prožívám.
A žili šťastně až do povodně... pohádkové vyprávění zaměřené na poetiku a doslova kouzlení se slovy i myšlenkami. Obraz řeky jako života je do příběhu mistrně vsazen, atmosféra starého anglického venkova dobře zachycena a v tomto mýtickém nádechu mi vůbec nevadily černobílé postavy.
"Seděli na břehu. Takové příběhy se lépe vyprávějí u řeky než v salonu. Slova se hromadí vevnitř, polapená stěnami a stropem. Váha řečeného dokáže těžce dolehnout na to, co by snad mělo být řečeno, a zadusit to. U řeky vánek odnáší příběh na cesty, věta odplouvá a uvolňuje své místo další."
Jednoduchá slova obsahující hloubku. Málo popisů, pěkné úvahy, občas zdánlivě uzavřené, ale jdou přímo k jádru věci (či problému).
Fotky jsou opravdové, nezkreslené, přirozené, a i když se mé cílové kraje většinou liší, je to pěkné čtení plné zajímavých postřehů a dobrých názorů.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že nejde ani tak o cestopis, spíš o pohled na život a na svět.
"Láska je taky dost ztráta svobody. A kdo říká, že ne, používá plastový brčka a jednorázový kelímky!"
"Lepší reálný problém s medvědem než uměle vytvořený problém v domovině."