pajaroh komentáře u knih

Mám tento dodnes trochu zapomenutý kraj ráda. Stará zarostlá sedliska, armádní stavby, zaniké vesnice ve vojenském prostoru, pastviny, (dnes polovykácené) lesy. V případě této knihy se jedná většinou o kronikové zápisy a soupisy obyvatel, jejich majetku a povinností, fotek je pomálu (jedná se o původní vydání 1931), ale je zajímavé se dozvědět, kolik v mém rodném městě žilo pivovarníků a kovářů, proč a odkdy se nesmělo v lese sbírat dříví, jak dlouho se stavěla (za roboty) cesta, kterou občas používám, co se dělo s místními sirotky apod.

6 16.07.2020

Kajka a kormorán si vyprávějí pohádky... tak takhle by český výbor pohádek asi nezačal, přesto mě překvapilo, kolik skandinávské vyprávěnky a bajky mají společného s našimi. Ideální materiál pro srovnávací folkloristiku (a ta mě na škole bavila). Jen místo lišky a čápa zde vystupují liška a jeřáb a příběhy si zachovávají severského ducha (skalní obři, oceán...). A některé jsou vskutku originální, např. Kočka a troll z Modré hory či O hodné maceše.

"Dlouho letěli přes hory a lesy, přes řeky a jezera, až před půlnocí dorazili na skalistý útes nad mořem, kde bydlil Severní vítr."

9 11.07.2020

Mývatn, Dyrhólar, Skaftafell... tyhle názvy mi znějí jako modlitba a je zajímavé se dočíst, jak tyto části Islandu asi vypadaly roku 1755, kdy Katla a její popel nedala spát nikomu. Rozdíly v současné době blednou, ale žití v přítomnosti a severské "trudomyslnosti" se život na Islandu nezbavil.
Forma knihy je originální, dopisy/úvahy jsou psány uvěřitelným dobovým stylem. A Jón - kněz ohně - musel být zajímavá osobnost. Je pravda, že jsem se občas v jeho zápisech ztratila a toulala se myšlenkami jinde, ale popisy zimního cestování (vozu s haší taženém unaveným koněm a obklopeném krkavci), bouří, černého popelového sněhu a života v jeskyni mě rychle vrátily zpět.
Odkazy na literaturu, překlady, tehdejší hospodářské poměry a léčebné metody jsou sice stručné, ale věrohodné a ukazují na všestrannost popisované postavy a také zaujetí autora.
Čtenář si uvědomí, jak těžké bylo žít, cestovat, jak odolní museli lidé být, aby přežili dlouhé pochody, rybolov... nebo aby prostě jen přežili.
Spíše peklo než ráj (jak je v současné době Island zobrazován), ale tak nějak krásné peklo.
Doporučuji všem "týdenním" turistům na Islandu.

"Buřňáci tedy začali hnízdit a mají v úmyslu vyvést mladé ve stínu nebezpečné Katly: život je zarputilý a nic jej nepřemůže."

6 11.07.2020

Navzdory obalu a názvu je to zajímavá kniha pro ty, kdo se zajímají o mytologii a symboliku zvířat bez vyhraněného duchovního směru. Více si všímám ptačího světa kolem a čím dál častěji sáhnu po této knize abych zapřemýšlela, proč několik dní po sobě vídám ledňáčka a předtím jsem ho pár let ani nezahlédla.

8 09.07.2020

Opravdu ostatní lidé vnímají samotu tak strašně smutnou a nešťastnou, když si ji jedinec sám zvolí? Nechápu...
Jinak v příběhu postupně graduje napětí, reálie jsou dobře popsány, ale akce je až příliš. Především ta novinářská superdcerka mi neseděla.
Chtěla jsem dát severské krimi trochu šance a nedštít jen síru, nicméně potvrzuje to, co si o ni myslím. Fajn čtení pro životem či prací upřemýšlené lidi, protože u tohoto příliš přemýšlet netřeba.

6 09.07.2020

Takové příjemně průměrné a zapomenutelné čtení - jako většina krimi, na druhou stranu psychologie postav je pěkně vykreslena, akce na mě tak akorát a v severských reáliích typu stará chata u jezera, podzimní les a cesta na horu mi bylo fajn.

5 06.07.2020

Občas jsem litovala, že se nemohu na chvilku vrátit do dětství, tolik bych si tu knihu užila. Příběh zapomenuté zahrady na yorkshirském vřesovišti, popisy bouřlivé i slunečné oblohy, ponurého domu, probouzejícího se jara... a ty krásné ilustrace. Doporučuji číst pod letitým dubem obklopeným anglickou zahradou, no, já měla k dispozici malý český dvorek, ale i za něj jsem vděčná.

"Jej by som vari ani nechcel, aby vyzerala ako dajaka zahradnikova zahrada, orezana, upravena ako nova... Je krajšia takto, keť tu všetko rastie divoko, hojda sa a jedno s druhym prepleta."

"Nič sa nevyrovna vůni dobrej čistej zeme, okrem vône čerstvych bylin a kvetov, keď na ne pada dažď. Jej chodievam na slatiny, mnoho razy aj keď prši, a ľahnem si tam pod kričok a počuvam, ako šuštia kvapky na vrese, a len vdychujem a ovoniavam a nasavam."

8 06.07.2020

Není to 100%, ale nač hledat mouchy v pěkné knize. Líbí se mi autorčin styl, líbí se mi její filozofování, nostalgický a cynický pohled na vztahy, smrt... a výběr minitémat, které tvoří Zadné izby.

"Keď nemáme silu priznať sa k vlastným slabostiam, skrývame sa za to, že sa posmievame z cudzích."

"Keby nebolo démonov všade inde, len nie v nás, žilo by sa nám ťažšie. Nebolo by na čo zvaľovať osud."

9 28.06.2020

Někdy osobnost autora zaujme více než dílo, s Agathou Christie jsem to vzala trochu netradičně - nejprve jsem pár (hm, tak už 15) let nazpět navštívila její anglické rodiště (Torquay), Dartmoor a místa v Londýně spojená s jejím životem a tvorbou a její hrob v Cholsey v Oxfordshire.
Poté jsem přečetla její životopis... a teprve teď jsem vzala do rukou její román.
A je přesně takový, jaký bych čekala od zajímavé anglické ženy (která píše, cestuje, slézá v noci z patra domu po okapu, nesnaží se vdát za každou cenu a občas se prostě vypaří...). Samotný příběh je na mě občas až příliš zamotaný, ale ta stará Anglie, přímořské sídlo, rodinné panství, Dartmoorská vřesoviště, postavy a postavičky prostě nesou příběh více než samotné vyšetřování.
A možná se jednou dokopu i k nějakému filmu. Ale A. Christie pro mě asi vždy zůstane nejvíce jako zajímavá osobnost, až poté spisovatelka a ty další role.

8 26.06.2020

Pěkný přebal, to ano. A zbytek? Nimrání se ve vztazích, hořkost, ublíženost, neshody, nijak oslňující styl psaní a nic, o čem bych chtěla dál číst. Stejně jako knihy E. Ferrante (která je s touto často spojována) mě ani Tkaničky neoslovily - ať už po literární či tématické stránce.

8 21.06.2020

Knihy od N. Gordona se čtou dobře, popisují lidské osudy ze zajímavých míst, styl psaní je jasný a nenáročný, prostě příjemné čtení, na které se brzy zapomene.
Katalánec není výjimkou, pěkné popisy vinice, těžké práce a spojení s rodnou půdou se střídá s jednoduchou, odhadnutelnou zápletkou a je to fajn čtení na letní upršenou neděli se sklenkou vína (nikoliv vinného octa ze Santa Eulálie) - hlava si odpočine, nefilozofuje a nehledá v textu a příběhu skrytosti a záludnosti, protože tam nejsou.

8 21.06.2020

Na Kalevalu jsem důkladněji narazila při mém toulání se Karélií, kdy jsem po se po několikadenním chození a spaní v dešti ohřívala o hrnek silné (výýýborné) kávy v kavárně v Kuhmo (což je mimochodem jedno z center Lönnrotova putování) a od vedlejšího stolu mě podrobily křížovému výslechu "Odkud? Kudy? Kam? A sama?!" postarší finské dámy ze spolku Kalevaly. Do té doby to byl zapomenutý pojem z přednášek, až tehdy jsem si (se studem) uvědomila, že se zrovna nacházím u kořenů finské literatury.

Kalevala se nečte, Kalevala se studuje a sama dále vytváří nové a nové příběhy. Já už ji s přestávkami studuji několik let a znamená pro mě shrnutí finské mytologie, starých příběhů a také základ pro pochopení této (především starší) kultury, kterou osobně upřednostňuji před tou současnou (kupodivu hůře uchopitelnou).

Výborné vydání Academia 2014 obsahuje mnoho poznámek J.Čermáka, které pro mě byly často zajímavější než samotný text Kalevaly. Osvětlují nejen odchylky v překladu (verš "zdravější se stala spodem" = rozlišení mezi krásou vnější a vnitřním zdravím stromu, "a jež bude chlapce chovat" = v doslovném překladu: vrazím synka každé do klína), uvádějí originál, který mi zní často mnohem lépe než čeština (kylän koirien kuluiksi...) a vůbec se nedivím, že se J. R. R. Tolkien finštinou Kalevaly inspiroval při psaní jazyků bytostí jeho knih. A také vysvětlují místopis, užité názvosloví a reálie finského života (např. Kounoinen se užívá o bytostech, jež je třeba si hýčkat - manželkách, skotu a medvědech).

"Cesta povede do hloubi věků na daleká severní vřesoviště za bájnými hrdiny a obyvateli temné říše Pohjoly, ale i do současnosti, neboť oněch 50 run ovlivňuje finskou kulturu stále". (Vltava, 28.4.2016)

17 16.06.2020

Originálně upřimná a tak zpola sympatická postava propojující vypsané příběhy lidí. Za matku bych ji nechtěla, ale jako literární postavu mám prostě tvrdou(?) Olive ráda. Do toho výborné vypravěčské umění, slovenské vydání (slovenština mi poslední dobou tak nějak pasuje jako literární jazyk), jemný tlak na city (bez patosu) a dobře vykreslené propojení a atmosféra maloměsta v Maine s jeho krásami i neduhy. Dobré čtení. (A za prezidenta hvězdičku navíc).

15 12.06.2020

Indie jako země je mi dosti vzdálená, asi proto jsem si Píseň o cestě - tedy knihu o touze po cestě - tolik neužila a nedokázala si přes skvělý popis přírody představit konkrétní stromy, rostliny, plody (googlovat mi při čtení knihy nejde).
Vadilo mi mezilidské haštěření a nadávání, které je v knize dopodrobna vylíčeno, na druhou stranu je krásně nastíněn sourozenecký vztah i občasná lidskosti.
Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že kniha je autobiografická, jsem ji začala úplně jinak chápat. Obraz chudoby a kastování v kontrastu se sněním, nadějí, dětským světem, který dokáže nalézt radost ve slupce z ovoce, touhou po změně i strachu z nového dodává vyprávění sílu.

6 08.06.2020

Pěkné fotografie (na můj vkus občas až moc tmavé) a příjemné krátké texty k zamyšlení. Až příliš krátké, klidně bych četla dál. Škoda, že se tyto hodnotné osobnosti a životy pomalu ale jistě z hor vytrácí.

3 08.06.2020

Knihy Henriho Bosca se vyznačují otřesnými názvy v českém vydání (v originále je to mnohem lepší), rozháranými hrdiny, za které by se nemusel Mácha stydět - v tomto případě je to okořeněno cholerikem s jemnou psychickou poruchou, a skvělým popisem přírody, okolí, sídla, zakořenění, tradic a tajemna.
Nemohu posoudit, zda je to překladem nebo prostě stylem psaní, ale především na začátku jsou opravdu nadmíru používána slova "mučivý", "rozbouřený" a "vášeň". Což je občas až vtipné.
Samotný příběh a vyústění je originální a největší důraz je kladen právě na atmosféru staré zemědělské Provence, usedlosti pod Provensálskými Alpami, vztahy mezi starousedlíky - a to je na knize nejlepší.

7 08.06.2020

Nerada srovnávám spisovatele a raději jim ponechávám jejich jedinečnost, ale autorčin styl mi v tom všem dobrém připomíná mého oblíbeného islandského autora Stefánssona - osudy obyčejně neobyčejných lidí, pohledy do duše, filozofické myšlenky a "mudrování"... - jen namísto severského rozbouřeného ostrova je příběh (příběhy) zasazen do mlhavé pohraniční vesnice. A samozřejmě si zachovává svou příjemnou originalitu. Šeptuchy zde vystupují jako jedny z postav, ale nedivím se, že jejich označení autorka vybrala pro název své knihy - působí tak tiše a tajemně.
Krásné čtení s pomalejším rozjezdem a koncem, který nepustí ani po dočtení.

"Neviem, prečo si všetci myslia, že nájdu po smrti pokoj. Keď ho nenašli pred ňou."

"Predstav si, že by sme všetci dostali, čo by sme chceli. Vieš si predstavit to peklo?"

"Vždy stála tak trochu medzi dvoma svetmi, tak sa jej to dialo, nemala na výber. Za ňou sa kýval les, odkial sa obas ludia nevracali, a pred ňou začínala cesta vedúca medzi ludi, s ktorými sa jej nechcelo žiť. Ktorým nerozumela a oni nerozumeli jej."

18 07.06.2020

Vůbec si nemohu vzpomenout, kde jsem na tuto knihu narazila a v jaké souvislosti jsem si ji pořídila. Ale je to velmi pěkné "pořízení". Jednoduchý příběh o opuštění, hledání a samotě, návratu bez sentimentu, který příjemně plyne a navzdory smutnému tématu nepůsobí depresivně. Sama nevím, co se mi na knize tak líbilo, možná to nekomplikované vyprávění složitostí života, popis osob mihnoucí se cestou...

5 07.06.2020

Knihu jsem objevila právě v knihobudce v Novém Hrozenkově při svém pobytu v Beskydech na dohled od míst, kde se starý příběh odehrává. A procházela jsem je - Miloňovou, Javorový, kostel v Karlovicích, Člověčí - a přemýšlela, jak je možné, že v takovém krásně drsném a upřimném prostředí se mohou tak pokroutit a znetvořit lidské povahy. Mohou. Tenkrát i dnes.
Kniha je psána starším poetickým stylem a jejím přínosem je zachycení tehdejších míst, povah, nářečí a způsobu života.

13 07.06.2020

Velmi příjemný cestopis či spíše osobopis, který mi rozšířil obzory a informace z historie i současné doby. Některé hrdinky, po jejichž stopách se autorka vydala, pro mě byly úplně nové (obdivuhodné cestovatelky, o kterých bych si klidně početla detailněji), jiné - staré známé, např. Karin Blixen - jsem díky knize uviděla v novém světle (ne vždy tom dobrém). Stejně tak místa pro mě byla některá známá a jiná naprosto cizí, nová a nebo v případě Karin tolik změněná a polidštěná od "Vzpomínek na Afriku". Je mi sympatický autorčin pohled na svět i cestování, přiznání vlastních slabostí, deziluze ze svých hrdinek i negativních stránek cestování. Takové osvěžující vyprávění o cestách a zajímavých lidech, rozdílných kulturách i o strachu a odvaze být jiný.

A v neposlední řadě je zajímavé číst, z jakých důvodů naprosto "nefinská" Finka (nepije kafe, celou zimu je zalezlá v garsonce, miluje jižní země a očividně i povahy a i když si o sobě myslí, že je introvertka, tak si libuje ve vybrané společnosti), která žije v pro mě tak krásné zemi, utíká do přelidněné Afriky, přetechnizovaného Japonska apod. Asi je v lidské povaze nevšímat si krás na dosah ruky, ale toužit po tom exotickém, vzdáleném...

"Vím, jak snadno se život i po zásadní cestě vrátí zpátky do zajetých kolejí. Jak těžké je udržet si prodělanou změnu, své nové já, ono radikální, zapálené nadšení, když je doma všechno při starém. Jak obtížné je nepřipadat si jako vyvrhel, když jste přehodnotili názor na to, které věci jsou v životě důležité. I kdybyste usoudili, že společnost je plná přetvářky, konvenčnost považovali za zločin a ideál o vlastní rodině, bytu a práci vedoucí k vyhoření za naprosto chorobnou normu, je těžké žít jinak. Je těžké si ten pocit udržet."

13 07.06.2020