pajaroh komentáře u knih

Silná kniha, byť tak krátká. Geniálně propojený tragický příběh indiánského chlapce a pohledu zvířat/přírody/Manitou, celkově velmi úderně zpracováno (včetně grafické stránky).
A že se takové osudy a hrůzy udály neuvěřitelně nedávno? Když tak pozoruji dění a vztahy kolem...

10 17.11.2020

Čteno v listopadu v dřevěné vyhřáté chatce u lesa s výhledem na zamlžené Javorníky. Ideální prostředí pro takové "babičkovské" povídání z Kopanic o starých časech, zimách plných sněhu, kamenitých polích, chudobě, dřině a dobrých lidech. To vše doprovázeno krásnými ilustracemi žítkovských dřevěnic ukrytých mezi kopci.

"Žítková dnes je jiná. Za "lepším" životem odešlo 80% obyvatel (...) Velká schopnost přizpůsobit se době nové sice odnesla chudobu, ale odvála i onu pohodu, vzala lidem jejich svobodu. Vlastnictví viditelného, hmotného vytlačí vlastnictví neviditelného. Co je víc?"

A navíc mi tuto knihu poslala ochotná paní ze Starého Hrozenkova...

17 17.11.2020

Netradičně koncipovaná povídka (románem bych to nenazvala), pěkně je zachycena melancholická atmosféra Stockholmu a líbil se mi konec. Jen je pro mě celkově nevýrazná, rychle zapomenutelná.

6 17.11.2020

Jak já Gellnera na střední škole nesnášela... a jak se člověk mění.
Dovolím si citovat nejoblíbenější:

Miluji severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladně a bez svitu.

Miluji severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluji večerní mlhy
severních velkoměst.

Miluji severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.

Miluji severní ženy
bázlivé stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.

19 12.11.2020

Když jsem byla malá, v naší ulici žila stará paní - Polka židovského původu - která k nám občas zašla na štamprlku a vzácně se rozpovídala. Jako děti jsme seděly a ani nedutaly, ale samozřejmě ani trochu nechápaly, o čem mluví...

Tyto paměti Dity Krausové mi její styl vyprávění v lecčem připomínají, smutné a drásavé. A čím jsem starší, tím hůře se mi takové knihy čtou, nehledě na to, jak jsou dobré.
Jsem ráda, že kniha je celkový životopis, nepřináší jen válečné roky, ale i povídání o pěkném dětství, mnoho zajímavých informací o životě v kibucu v Izraeli, cestách, rodině a dalších tragédiích, které jsou popsány jednoduše a stručně, ale kolik bolesti musejí ukrývat. Obdivuhodná žena - občas lehkomyslná, občas trochu malicherná, ale prostě obdivuhodná.

12 12.11.2020

Přiznám se, že pro mě kniha ztratila poloviční kouzlo, jakmile mi došlo, že se jedná o fikci. Ale i tak mi to zprvu připadalo jako svižné čtení z netradičního místa (kvůli kterému jsem po knize sáhla), občas vtipné, sarkastické, se zajímavými popisy místních... no a sklouzlo to k ublíženosti a rozhovorům jako ve slepičárně. O závěru ani nemluvě, prostě něco ani vidina ledovců a barevných domků na pobřeží nezachrání.

15 06.11.2020

Garyho Snydera bych chtěla mít za učitele. Jeho eseje o divočině, divokosti, přirozenosti, obnově a ekologii v propojení s duchovní cestou i zajímavostmi z různých zemí se mě hluboce dotýkají. Jsou dobře napsané, jen je doporučuji číst při odpočinuté jasné mysli, jelikož Snyder v jedné větě často přejde z Ameriky do chrámu v Indii.
Kniha je plná krásných myšlenek, oslovila mě především část Modré hory stále kráčejí.

"Jsou svaytyně, jež se podařilo uchránit z celé této země, které kdysi znali a obývali původní obyvatelé, malé střípky země ponechané ve svém původním stavu, poslední místečka, kde skutečná příroda naplno kvílí, kvete, hnízdí a třpytí se. Tvoří necela dvě procenta rozlohy Spojených států."

"Divočina může dočasně ustoupit, ale divokost se neztratí jen tak."

"Divočina vyžaduje, abychom se naučili znát terén, pokývnout všem rostlinám, zvířatům a ptákům na pozdrav, přebrodit potoky a přejít hřebeny hor, a vyprávět poutavý příběh, až se vrátíme zpátky domů."

10 05.11.2020

Na další knihu Anny Bolavé jsem se velmi těšila, dokonce jsem pro ni klepala na dveře vládou zavřeného knihkupectví...
Do třetice výborné a hluboké jako zátočiny řeky. Opět vychytaná psychologie postav, nově i prvky mytologických živlů, ke konci nezvyklý důraz na gradaci děje a akčnost (tu bych si klidně odpustila) a dobrý styl psaní A. Bolavé s netradiční kompozicí. Jen postava psycholožky mi nějak nazapadala do příběhu.
A ty pro většinu čtenářů "vyšinuté" hrdinky jejich knih mi přijdou krásné a o tolik barevnější než vedlejší maloměšťácké "osobnůstky". Asi taky patřím na starou půdu mezi sušené byliny nebo do chátrající vily u řeky.

34 31.10.2020

První knihu autorky jsem četla za okolností, které se do vnímání příběhu neodmyslitelně promítly - při cestě severním Švédskem, v milém anglickém paperbackovém vydání.
Když pominu tohle natáhlé české vydání druhé knihy (větší objem, vyšší cena) s nevkusným puncem "bestseller", který zničí i jinak pěkný design, atmoféru si kniha zachovává. Přiznám se, že příběh byl pro mě až druhotný, ale okolí vesnice severu, temné jezero obklopené nekonečným lesem mi alespoň trochu poskytlo náplast za letošní ztracené cesty. A pak je tu ještě specificky depresivní obyvatelstvo Pustiny, jejich pohnutky a životy ztracené na benzínce, pile, v drogách... Celkově opět dobré čtení.

19 26.10.2020

Povídka jako literární útvar Hanišové sedí. Její věcný, rychlejší styl vyniká, míří přímo k jádru lidského problému, příběhy jsou smutné až drásavé a pro mě tedy do jednoho nezapomenutelné.

15 22.10.2020

K dobrým knihám je nějak těžší psát komentář. A co teprve když je kniha geniální.
Snad jen to, že malou rozcuchanou postavičku v zaplátované sukni a příliš velkém saku by dneš svět plný materiálu, rychlosti, spěchu a šedivců potřeboval.
Příběh si přečtěte v jakémkoliv věku a já si ho jdu přečíst ještě jednou. Mám na to čas...

20 20.10.2020

Konec pózy, sice stále remcám na severskou krimi, ale jakmile potřebuji oddechovku, sáhnu po tomto autorovi. Takže asi nakonec nebude tak špatný... (až na ten konec tedy, ten špatný je).

7 20.10.2020

Milé, potěšující čtení, nicméně po prvně čtené Introvertce v hlučném světě to už trochu postrádalo šmrnc a nápady se opakovaly. Ale neznám knihomo/ila, který by se nad těmito obrázky neusmíval a neříkal si - "ano ano, tak to mám taky! Ty ošklivé filmové obálky!"

8 15.10.2020

Mám "básnickou prózu" Matěje Hořavy ráda, jeho propojení myšlenek, úvah, popisů prostředí Gruzie, brdských luk, Brna, bezejmenných blízkých osob i osudů procházejících.
Takové tajemně neuchopitelné a přitom blízké...
"Ale některé ty říčky už se nevynoří; některé se úplně ztratí."

12 13.10.2020

Nostalgické obrazy z dětství vyloženě "svěrákovského" ražení. Svět jedné vesnice, blízké cihelny, hospody, svérázných obyvatel typu hrdinný děda, všetečná bábi, špinavý alkoholik a úlisný komunista. Svět malinovky, kondenzovaného mléka, klokánků a povyražení při příjezdu hovnocucu. Příjemným stylem popsaný dětský svět s hrozbou událostí roku 68 v pozadí a to vše v moc pěkném přebalu (kdo by někdy nevzpomněl na ty jízdenky).

8 11.10.2020

Tak buď s přibývajícími knihami (to zní lépe než roky) ztrácím intelekt nebo jsem prokoukla ty chytrolínské řeči. Lingvistiku včetně sémantiky a sémiotiky jsem studovala, tak proč jsem si čtení této knihy neužívala a nepochopila jsem zahrnutí všeho možného IN... do příběhu, přidání špetky Eca a nalepení nálepky postmodernismu?
Asi ano, změnila jsem se já. A to, co by před deseti lety byla modla, mi dnes přijde nezajímavé a zbytečné. Zpátky do jeskyně!
(a schválně to zkusím za dalších 10 let)

Nejsem fanoušek komiksů, ale (jako téměř každý tady) miluji knihy, čaj a (ne)společnost svých introvertních přátel. Jak může být jednoduchá črta vykulené tváře s textovou bublinkou výmluvná. A sociální vyčerpání je skvělá omluva.

13 04.10.2020

V jednoduchosti je krása. Možná proto poslední dobou sahám po podobných dětských knihách z přírody a často mi řeknou více než pseudointelektuální filozofování plné rádobypoetických mnohonásobných souvětí.
V této knížečce z antikvariátu jsem kromě mlžných obrazů karpatských hor, jejích obyvatel a jednoduchých přírodních pravd nalezla i staré vylisované květiny a lístky - Kdo a kdy a kde je tam dal? vždy mě takové ukryté poklady potěší. Dodávají knize příběh.

10 04.10.2020

Upřimně, jestli jsem na něco při čtení této knihy neměla chuť, tak je to na horkou čokoládu, kterou mám spojenou s příjemným, pohodovým vyprávěním. V tomto případě je vůně čokolády promíchána s vůní čerstvé krve a Osmý život je navzdory anotace i lahodnému přebalu kniha o drsné ruské a gruzínské historii, smutných osudech, krutosti a podivných vztazích... občas až příliš. Emoce jsou nahuštěné v každé kapitole, na každé stránce, přerušené jen výčtem historických reálií a chvílemi jsem si při čtení říkala, že to je až přes čáru, chyběl snad jen incest (nebo jsem ho přehlédla). Ale obsáhnout tolik generací a celé 20. století, to prostě je kus historie - národní i osobní. Obdivuji autorčin přehled i schopnost vše zachytit a propojit, jen je škoda, že občas sklouzla do lacinějších rovin. Jejími slovy měl ten tkaný koberec příliš mnoho vláken a jakkoliv miluji obsáhlé knihy, u této mi rozsah nesedl...

Ale určitě stojí za přečtení a zapřemýšlení, především ta první polovina bez přemoudřelých dítek.

17 03.10.2020

Na Skálholt a jeho slavného biskupa jsem už párkrát v islandské literatuře narazila a ráda jsem si přečetla něco o jeho životě i osobnosti. Kniha přináší dobrý dobový obraz společenských poměrů, důležitosti náboženství a majetkových vztahů. Jen je tam na starou islandskou literaturu málo spojení s přírodou, která tolik utvářela životy všech.

7 25.09.2020