pajaroh komentáře u knih
Ta délka knihy byla "tak akorát", abych ji dočetla a neodložila. I když je téma i prostředí zajímavé, autorův mdlý, nevýrazný styl mě opět uspal do čtenářské nespokojenosti.
Velmi zajímavé osobnosti i nastíněná témata, ale samotné rozhovory krátké, spíše jen jako ukázka nebo práce do časopisu než plnohodnotný knižní rozhovor jdoucí do hloubky.
K některým knihám má cenu se vracet. Školu malého stromu jsem poprvé četla hned po jeho českém vydání, v době, kdy jsem mnohé nechápala, ráda odsuzovala a stále někam spěchala. Chtělo to dozrát. Po letech po druhém dočtení mám pocit, že je v ní řečeno vše potřebné navzdory nedlouhému textu a jednoduchému dětskému pohledu. Ráda bych se dostala k původní neosekané verzi.
Přírodní moudrost a filozofie... vše potřebné bylo řečeno. Teď je třeba žít Cestu.
Třetí díl cest za štěstím byl pro mě tím slabším. Filozofie, obecných úvah a postřehů bylo méně, (vtipných) cestovatelských dialogů příliš a některé zdvojené vyprávění stejného nadbytečné. Cesta Tureckem zabírá skoro půlku knihy a je velmi detailní a dlouhá, hodně popisů se opakuje.
Kostarika, které se dostalo nejkratší pozornosti, je zajímavě zachycena a lidské nastavení mi připomnělo Bhútán z první knihy. Není náhoda, že spokojení lidé žijí tam, kde se chovají dobře k přírodě. O této zemi jsem málo věděla a najednou bych se tam ráda rozjela...
A Japonsko... to mi zůstalo vzdálené.
Pro mě asi nejlepší román severské literatury, který jsem četla (a četla jsem jich hodně). Skrývá nejen mnoho příběhů nebo úrývků a nastínění osudů jednotlivých osob spojených s usedlostí Nevabacka a krajem Pohjanmaa, ale také - a především - propojení s krajinou, lesem, blízkými blaty a jejich bytostmi. Každá postava tento domov vnímá jinak, jeden nedokáže žít jinde, jiný se zde uprostřed temných lesů trápí... někdo bytosti vnímá, jiný odmítá... A přestože s žádným z obyvatel Nevabacky většinou nezůstaneme déle než kapitolu, většina osudů (těžkých, jak jinak) se mi hodně zapsala do duše (především Ptačí dívka Alina a "mapař" Ant). V závěrečných kapitolách mi chyběly bytosti z blat, ale je to přirozené, málokdo dokáže ve 21. století vnímat...
Také musím vyzdvihnout krásné grafické zpracování knihy.
Krajina domova JE důležitá.
Už dlouho jsem nebyla z knihy tak rozpolcená. Velmi pěkný styl psaní, doslova poezie v próze, především když autorka citlivě popisuje krajinu, jižanskou povahu, domov. Nu, recepty a ódy na jídlo a vaření mi přišly nudné nebo jich prostě bylo moc, kázání o ekologii pokrytecké od někoho, kdo má velké sídlo v Americe, 14tipokojovou vilu v Toskánsku, pendluje mezi nimi (kolik tam se vejde zmiňovaných 1000 let se rozkládajících zubních kartáčků)... a "rád vyměňuje nábytek". Péče o zahradu zahrnuje na můj vkus dosti kácení a pílení v duchu "ať máme výhled" a sice chápu autorčinu lásku k prostoru a zahradám (i starým domům), ale tady mi chyběl respekt. Stejně tak kniha postrádá ucelenost, kapitoly skáčou z místa na místo, z dětství do dospělosti a zpět, z hlubšího tématu k receptu na koláč.
Tak nějak jsem se s autorčinou materiální povahou minula o kilometry, ale musím přiznat, že některé pasáže napsala opravdu krásně. Její poezii bych asi neodmítla.
"V útku jejich knih jsem našla podobnost se svým vlastním pocitem provázanosti místa a povahy. Znala jsem sílu jižní krajiny, zdejší divoké hurikány a tornáda, slunce, které člověku upeče duši, dokonce i nejistou povahu země samotné, ostrůvky se stromy uprostřed močálů (...) A ten vítr, který voní po broskvích?"
versus
"... romantické perly prokládané ametysty nebo křehké vodopády diamantových náušnic. Nikdy jsem neměla mnoho šperků, jen tak patnáct, zato samé dobré. Moc dobré..."
I druhý díl přináší cesty a pohled na život tří odlišných zemí. Líbí se mi kombinace obecných poznatků, rozhovorů s místními i osobní výlety a zážitky, i když mi některé dialogy přišly trochu strojené. Čína mi nepřekvapivě dala zabrat, za což nemůže autorka - všechna čest, že se vydala za hranici komfortu a snažila se najít štěstí v tomto systému.
Opět velmi pěkné povídání.
Červotoč je novela plná zloby a nenávisti (k mužům, k příbuzným, k sobě samým, k místu...) a je velmi dobře napsaná.
Přebal i název jako motivační dílko od sluníčkáře, ale pozor, jedná se o velmi pěkný "filozofický" cestopis plný zajímavých informací, nejednostranného pohledu nejen na štěstí obyvatel a pěkných úvah o životě na třech odlišných místech. Autorka v zemích strávila v rámci studia dost dlouhou dobu, aby danou krajinu i lidi poznala, takže vyprávění má hloubku a opravdu se nejedná o cestopis stylu "týden jsem baťůžkařila tam a tam a vím vše".
Bhútán mě nadchl, překvapil a donutil hodně přemýšlet o našem evropském spěchání a dochvilnosti.
Izrael spíše potvrdil mé dřívější odcizení, dobrý kontrast k Bhútánu i Islandu.
A Island... vzpomínky (především na Západní fjordy a poloostrov Snæfellsnes) prolínající se s opravdu vystihujícím popisem pocitů i cest autorky, které dokáže neskutečně dobře zachytit a dát do slov.
Také fotografie jsou pěkné a celková grafika uvnitř knihy přehledná.
Těším se na autorčinu další "šťastnou" knihu.
Ze všech knih Patti Smith mě tato oslovila nejméně, ale autorka zůstává mou oblíbenou osobností.
Čarojas je dětská kniha obsahující jednoduchý příběh a občas trošku kostrbatý styl, ale to vůbec nevadí, protože poselství a zaměření na lásku k lesu, přírodě a zvířatům a nutnost je chránit a zachovat je to důležité. Jak já bych ráda stejně zatočila s harvestory a babiznami Mizerovými i jinými Mizery v mém okolí.
Navzdory těžkým tématům je kniha Kdo seje do sněhu příjemně vyprávěný příběh, místy až pohádka. Postavy jsou téměř bez výjimky laskavé, občas mile popletené, děj odhadnutelný. Sámská historie, kořeny a reálie knihu posunují na vyšší úroveň, co se zajímavosti týče. Vzhledem k zaměření knihy a lokaci mi chybělo více popisů přírody a okolí, některé vedlejší příhody (především Máriddja a její "protizákonná" jednání) na mě působily rušivě, ale celkově hodnotím jako příjemné počtení.
V dnešní době máme o Sámech a Laponsku mnohem více informací a knih, ale v době, kdy tento cestopisný záznam vznikal, byl něčím unikátním. Autor sám procestoval kus Laponska na saních tažených sobem, navštívil Sámské rodiny, komunity, naslouchal svému průvodci, psal si záznamy, srovnával a filozofoval o lidském údělu, civilizaci, (ne)spokojenosti ve světě majetkového bohatství. Nejspíš tato témata řeší lidstvo již dlouho.
A já si tento záznam zmizelé doby a kultury opravdu moc užila.
"Znamená to věčně se toulati, stále něco opuštěti, začínati po sté zase znovu, nemožnost usaditi se trvale, vytvořiti dílo trvalé hodnoty. Tento lid nepociťuje potřeby vykonati něco, co by vydrželo déle než stany, které se každou chvíli skládají, co by přetrvalo sníh, který mizí v jarním slunci."
Přes první polovinu jsem se málem neprokousala, rozjezd je opravdu pomalý. Téma těžké, různé mezilidské propletence a odlišné pohledy, nemoc i kontroverzní témata. Přestože mi není blízké prostředí ani mentalita, jsem ráda, že jsem knihu dočetla, zapřemýšlela nad ní.
Jak už zde v komentářích zaznělo, přebal - přestože je velmi pěkný - naprosto nevystihuje zaměření a atmosféru knihy, díky čemuž se podle mého často dostane do rukou čtenáři s jiným očekáváním.
Velice kvalitně zpracovaný cestopis nebo spíše průvodce na doma (vzhledem k formátu). Obsahuje nejznámější (chápej zalidněné) trasy po Skandinávii, ale odkazuje či alespoň zmiňuje v textu i ty méně profláklé varianty a odbočky.
Ideální pro někoho, kdo chce pěšky lépe poznat severské země a neví, kde začít... kniha výborně vystihnuje právě specifika jednotlivých tras a oblastí (včetně zmíněných úskalí či negativů, což je velké plus), dle kterých se čtenář může rozhodnout. Pod kapitoly o těch mnou prošlapaných stezek a oblastí se mohu v klidu podepsat.
Namazat kolena, krosnu hodit na záda a vyrazit.
Caitlin Doughty si při psaní nebere servítky, což už název napovídá (i když je ten český morbidnější než název v originále). Nehledí na nějakou diskriminaci či ohleduplnost, servíruje své poznatky upřimně a bez příkras. Drsné? Ano. Kontroverzní? Taky, ale ne o moc více než když skloňujete slovo "důstojnost" u rozkládajícího se těla. A to mi na pohřbech děláme... líbí se ji její útočnost na kremační korporáty a vůbec předražený pohřební byznys. Naopak blízká mi není snaha šokovat a úplně zbytečná mi přišla její osobní "vztahová" linka. Při čtení jsem dělala přestávky a ne všechny kapitoly mi byly příjemné (vlastně žádné), ale je to přesně ten druh literatury, který mě nutí k hlubšímu zamyšlení nad společností i vlastním životem.
Tento díl opět dokazuje přesah žánru "detektivek" M. Klevisové. Výborně vykreslená atmosféra, severská příroda, střípky sámské kultury, psychologie postav, osobní příběhy, konflikt tradice a moderního a další témata, která kniha nabízí. Ve výsledku mě vražda a její řešení zajímala nejméně.
" 'Já sem utíkám před civilizací... Když jsem tady, můžu si nalhávat, že pořád ještě existuje úcta k přírodě, k tradicím, ke kořenům. Jenže pak sednu do auta a za první křižovatkou mě stejně něco vyvede z omylu.' V hlase mu zaznívala hořkost. Je depresivní jako všichni lidé, kteří se cítí být součástí přírody, nikoli jejími vlastníky a vládci, pomyslel si Bergman. Jejich svět se zmenšuje a jim nezbývá než okolo sebe zoufale kopat... nebo se stáhnout do ústraní jako tento muž."
"Nejistota je vždycky lepší než jistota zlého."
Několik míst prvního dílu Pobřežní cesty se mi letos podařilo navštivit. Se třetí knihou Po stezkách jsem se naopak vracela do míst a na traily Skotskem a částečně Anglií již prochozené. A byl to krásný návrat (i když ty čtené davy na West Highland Way mě vyčerpaly, já měla to štěstí je začátkem deštivého května nepotkat stejně jako pakomárce).
Raynor opět mistrně vypráví o krásách i strastech dlouhých poutí a života, zachycuje přírodu v její hloubce, popisuje zajímavosti a dobrá i uspěchaná až nepříjemná lidská setkání, apeluje na ochranu přírody a nezastírá problémy ve Skotsku i Anglii (země, které si já, pravda, dokážu přes častou návštěvnost idealizovat). V první knize byli k cestě donuceni, teď už putují z vlastní vůle, jsou mnohem zkušenější a mnohem více si vše přes nelehké podmínky užívají. Přirozeně inspirující.
Lepší knižní začátek roku jsem si nemohla přát.
"Pajdám pryč. Vypadá to, že nezáleží na tom, na které straně meze stojíme: chorobná potřeba bránit vlastní hranice je lidem vrozená (...) Všichni žijeme v jedné společné zahradě, ale místo abychom si ji užívali a kochali se její krásou, neumíme nic než se hádat, komu patří včely."
Z hlediska autenticity a zachycení ztrácející se části světa a kultury je to neocenitelné dílo, ale osobně jsem na hony vzdálená od pochopení mentality kmenů této části.
Textu aby čtenář pohledal, ale všechno vynahrazují krásné obrázky a fantazie... ideální pro zapáleného vypravěče (jako čtenář-začátečník jsem marně hledala v knihách překrásné příběhy, které si k obrázkům vymýšlel můj nečtecí táta). Myší a trolí detaily pobavily a navíc dědův "nejkrásnější domek na světě" vypadá přesně jako farma v Norsku, na které jsem před mnoha zimami žila...