pajaroh komentáře u knih

Ze začátku mi dělalo problém se vracet ke čtení, vyprávění mi přišlo příliš ponuré, nu a po dočtení mi ta upřímná ponurost a ostrovní realita chyběla.
Velice dobře zachycená atmosféra izolovanosti, touha odejít i neschopnost žít jinde.

K ženským knihám/kruhům typu "volání bohyně" jsem slabě řečeno skeptická a prostě nevěřím, že někomu předražená víkendovka či v horším případě hodinový online kurz pomůže zlepšit život, vztahy.... (max. na pár hodin).
Anotace této knihy mě z tohoto důvodu trochu odradila, nicméně tuto řekněme "ženskou" knihu jsem si přečetla na doporučení známého (mužského) kritického čtenáře.
A síla to je, především popisované podmínky prostředí Jižní Ameriky, nevybíravá kritika sebe sama a vlastních rozhodnutí z časového odstupu i jejich přijetí a pochopení jsou obdivuhodné.
Autorka popisuje svou cestu bez pozlátka až na upřímné naturální dno, ale stále s naději a jistotou, že i "bezhlavá" rozhodnutí jsou prostě pro život důležitá.
A asi žádná kniha mi nepřiblížila syrovou i surovou energii těchto krajů jako Tento cesto-dušepis.

Za poslední rok se stěhuji potřetí a "život v krabici" mou kočovnou duši baví, protože na rozdíl od přítele mám krabice potřebného pouze tři (Pokud nepočítám knihy...).
Ani nevím, jak se mi tato kniha dostala do rukou, protože tohle téma mám již dávno vyřešené ve smyslu nelpět na věcech a nejlépe neřešit, zda jich mám moc nebo málo, hlavně když slouží.
Je to takové opakovací povídání o tom, jak má každý najít svou cestu a jak je důležité cítit se mezi svými věcmi (nejen) dobře a uvědomit si, že nákupy vztahové/rodinné/životní problémy nevyřeší... nic nového, ale je to pěkně sepsané.
Autorka není nikterak extrémní - na rozdíl od jiných minimalistů typu šílené Marie Kondo, která vzhledem k přesnosti a počtům dle mého názoru trpí oscedantně kompulsivní poruchou a svou extrémností způsobuje větší trauma než hromaděním věcí).
A já si vlastně uvědomila, že tu kupu věcí u rodičů na půdě z posledního stěhování (odvezeme později), bez kterých žiju spokojeně už rok, vůbec nepotřebuji a mohu poslat dál...

Poctivě vypracované rozhovory se sedmi rodinami, které mají něco odlišné a mnoho společné (ve smyslu životního směřování, názorů na výchovu apod). Povedené je zaměření otázek na změny a vývoj v průběhu let i důvody odchodu, které jsou někdy překvapivé, protože ne všichni odpovídající toužili po spojení s půdou a přírodou.
Pro mě je kniha o to zajímavější, že v kraji, kde většina rodin žije, bydlím i já. A vlastně tak trochu na okraji je domov můj.
Rozhovory jsou doplněné fotodokumentací, která na první pohled úplně nezaujme, ale když fotky detailně zkoumáte a necháte je chvíli působit, jsou přesně o tom.
Doporučuji čtenářům, které zajímá nejen přesun z města na vesnici, možné nevýhody, problémy, přístup, ale i pohyb opačným směrem, protože "...pokud na sobě člověk nepracuje, je vlastně jedno, jestli žije ve městě nebo na vesnici, protože bude mít pořád tendenci někam utíkat a myslet si, že mu tam bude líp. I sem vám chodí maily a člověk musí pořád něco řešit. Je prostě dobré investovat čas do toho, aby se člověk zklidnil a zjistil, co opravdu chce. SAMOTNÉ PROSTŘEDÍ TO ALE ZA VÁS NEUDĚLÁ."

Pobřežní stezku jsem četla v originále ihned po vydání (protože chození a Anglie) - líbila se mi ale žádné terno. Nicméně po shlédnutí skvělého filmového zpracování jsem si knihu prostě musela znovu přečíst. A nevím, zda je to tím, že jsem o sedm let moudřejší, životní situací nebo čtenářským nacítěním, ale tentokráte jsem hltala každou větu, prožívala s Ray a Moem každý den na cestě i jejich smutek ze ztráty domova a z nemoci... vcítila se do jejich putování a nechala se tak trochu knižně "prosolit". Výjimeční lidé, doporučuji sledovat jejich životní cestu.

Krásné záběry doplněné příjemným povídáním, které potěší soví nadšence a přinese zajímavé informace pro začínající "sováky".
Kniha pro všechny, kterým kdy tajemné soví houkání proniklo do duše.

Po letech a všech životních změnách se vracím ke koním - v realitě i v literárním světě. Trochu prakticky, trochu filozoficky, a přesně o tom kniha Moudrost koní je. Žádné abstraktní žvásty, ale konkrétní příběhy a rady nejen o koních, učení, přístupu. A i když vlastně všechny znám, je dobré si je připomenout a zařadit do vztahu ke zvířatům i lidem.
Autor je zkušený koňák a moudrý člověk, který často poukazuje na vlastní chyby a poučení z nich. A chápe je jako součástí života, ne jako odsouzeníhodnou prohru.

Slavkovský les, místo s krásnou přírodou plnou mechových skal a s tíživou minulostí, která je patrná v každé osadě. Tu energii autorka moc pěkně vystihla, přestože odlehčeným stylem, přibližuje historii i zajímavosti jednotlivých míst s trochou osobního pohledu a příběhu.
Na brzké jarní mrazivé vandrování tímto krajem, které mám právě za sebou, ideální čtení.
Můj nový domov.

Naději pro Fleetwood jsem četla nedlouho po přečtení knihy Dcery čarodějného vrchu, jejíž děj popisuje podobné téma, stejné místo i dobu, jen z pohledu prostého lidu a samotných zaříkávaček (a je, pravda, mnohem lépe a zajímavěji napsaná). Onen odlišný náhled ke stejným událostem a osobám mě bavil, stejně tak podobnost povah "divých" žen z rozdílných společenských tříd, kdy jsem si říkala, jak by dopadla madame Fleetwood v podmínkách takové Alizon Device...
Červenou knihovnu jsem v knize moc neviděla, ale nebrat ji jako zajímavé doplnění Dcer čarodějného vrchu, asi by mě moc nezaujala. Takto naservírované čtení jsem si užila.

Tak trochu drásavý příběh z Anglie zachycující část života mladíka Williama, jeho kontroverzních rozhodnutí a kroků a dotýkající se mnoha společenských témat. k přiblížení lidských povah autorka nepotřebuje mnoho prostoru. Pěkně zachycuje oduševnělou atmosféru Cambridge a pocitů z "božské" hudby a zpěvu a staví ji k popisům balzamování lidských těl. Jen těm vztahovým zvratům bylo v knize věnováno příliš mnoho prostoru a ten závěrečný obrat ve vztahu v matce byl jen málo uvěřitelný.
Největší odloučení způsobuje pocit viny. A opět musím žasnout nad tím, co dokážeme (společnost) udělat s tělem po smrti, jen abychom ho na chvilku vystavili a poté pohřbili.
Tolikrát zmiňovaná skladba Miserere je dostupná k poslechu přímo od sboru v King's College, Cambridge, na YouTube.

Jihoamerická velkoměsta ani architektura mě nikdy příliš nezajímala. A přesto mě autorka dokázala naplno zaujmout a tato kniha je důkazem, jak literatura mění pohled na svět (nejen brazilský). A ta jemná všímavost a pozornost, která je v současné době tolik důležitá...
Město nad městem je vyprávění, které plyne i bez velkých zvratů, skládá příběh za příběhem a především krásně zachycuje atmosféru měst, míst, lidí. Na to má Lucie Brejšová obrovský talent a já její knihy čtu doslova všemi smysly, nejen zrakem.

"S lhostejnou ospalostí majestátních pařížských čtvrtí se dráždivá energie Sao Paula a vůbec celé Brazílie nedala srovnávat. Ale co je víc - malátná krása, nebo temperamentní ošklivost? Podle mě ani jedno. Podle Vinicia obdivovat obdivuhodné dokáže každý blbec, ale zamilovat si bordel, to je teprve ta pravá výzva."

Třetí básnická a fotografická sbírka Lenky Faltejskové je z jejího díla tou nejjemnější a pro mě prostě nejkrásnější ze všech knih poezie, které jsem četla. Jednoduše jejím veršům plně rozumím a fotografie mě nemálo inspirují (především ty černobílé).
A tuhle knihu budu mít spojenou s pohodovými letními večery, kdy jsem si ji brala s sebou na procházky se psem do přírody a četla ji na louce (a je tedy plná vylisovaných květů a čtyřlístků, které k tomu obsahu prostě patří).

Jedna z nejsmutnějších knih, která v několika málo kapitolách nezachycuje jen příběh medvěda, jehož osud neblaze ovlivňuje od malého medvíděte člověk, ale především onu lidskou, loveckou, nadřazenou povahu.

Tři odlišné dějové linky z různých dob spojené záhadným místem se zvláštní, temnou energií. Autorka se inspirovala reálnými postavami i doloženými útržky osudů a k této inspiraci dotvořila zajímavé příběhy. Styl vyprávění se mi líbil, trochu mi chybělo nějaké závěrečné ukončení.
Knihu jsem četla za nocích trávených o samotě v karavanu pod horami (doporučuji pro perfektní vcítění se do situace) a přiznám se, že díky tomu na mě především Roubalův příběh působil děsivě. Asi že byl tak... (ne)lidsky reálný.

Je známo, že většina dobré cestopisné (především hikerské) literatury v češtině prostě nevychází (zato se nám roztrhl pytel stezkami Českem). Díky bohu za anglické vydavatelství Little Toller Books.
Čas od času se však nějaká povedená kniha objeví a tohle je přesně ten případ. Tim Voors mě prostě baví. jeho putování, psané myšlenky, filozofování, popis negativ i krás stezky, jeho kresby a fotky. Názory na život i na putování jsou mi velmi blízké, jeho první kniha Skvělá samota o PCT mě zaujala popisovaným prostředím, kdežto tohle putování Novým Zélandem mi přineslo především zajímavosti ve vyprávění o komunitě hikerů a lidských osudech.

"Ale minimálně jedna věc nás pojila - naše touha po nezávislosti. Po onom pocitu svobody, který člověk zažívá, když je plně soběstačný a všechno, co potřebuje, si nese na zádech. Když přestřihne pupeční šňůru a veškerá záchranná lana, která ho za normálních okolností drží, osvobodí se od společnosti a zažívá pocit čisté svobody daleko od veškerých soudů a očí ostatních. A to je velmi speciální pocit."

Laskavé i smutné příběhy psané s láskou k přírodě a ke zvířatům. Jen ten styl, ten mě bolel, vyprávění je vystavěno na přímé řeči, popisů a detailů málo. Občas jsem se ztrácela.

Pomalý děj, každodenní detaily ze života v "neturistické, pitoreskní, maloměstské, nerovné, nevěhlasné a nedokonalé Paříži", k tomu příjemně nezapomenutelný pobyt u pobřeží Bretaně (skvěle zachycen genius loci tohoto místa), přitom příběh v pohybu a hlavně velice sympatická a taková v dobrém slova smyslu obyčejná vypravěčka. Taková je asi polovina knihy (a klidně by pro mě v tomto duchu mohlo vyprávění pokračovat), než nastoupí jistá doba, změny a rozhodnutí, "neplánovaný" závěr.
Velice pěkný román, který jsem si vychutnávala větu za větou.

Těžké téma, známá problematika Sámů nastíněná v několika oblastech a ne úplně výrazný styl psaní. Přesto je v tomto odhadnutelném příběhu ukryto mnoho staré moudrosti, ať už jde přírodu, začlenění, úctu ke stáří, duchovno. Autorka přímo předestře opravdu jen vraždy sobů, nevraživost a popis událostí a nechá čtenáře přemýšlet a hledat ve zdánlivě obyčejných větách, popisech. Já jsem své našla.

Líbivé a blízké téma, jak jinak, knihy, staré město, melancholie, no kočka taky musí být, to je pravidlo knih s "knih"ou v názvu. Ale vše je povrchní, samotná zápletka i vykreslení postav, nic nejde do hloubky. Taky mám u podobných knih pocit, že se točí okolo několika málo profláklých děl (Pan Darcy posté). Podrůměrné, odpočinkové až trochu podbízivé čtení.

Finsko je jedinečná země a turisté mířící do Skandinávie často volí dramatické Norsko, kdežto "rovné" Finsko je pod jejich úroveň.... díkybohu. Tím si zachovává svůj jedinečný ráz a většina hikerů jsou místní Finové tolik hrdí na svu přírodu (po právu).

O knize jsem moc nevěděla, zaujala mě názvem a přebalem, takže sázka na nejistotu. Už v první kapitole jsem se zatetelila blahem při zjištění, že autorka žije v Severní Karélii ve městě Joensu, což je oblast, kterou jsem ve Finsku prozkoumávala jako první (a přímo v Joensu jsem se po týdnu putování o samotě v okolí jezer ocitla nečekaně v šoku na mezinárodním heavymetalovém festivale).
A čtenářské - nebo možná toulavé či finské srdeční blaho pokračovalo. Vypisovala jsem si z knihy téměř všechna malebně znějící slova originální finštiny a vracela se k jejich významu (nepřekvapivě mě nejvíce oslovila část o přírodě).

Samotná kniha je vtipně, zajímavě napsaná příjemným hovorovým stylem (četla jsem české vydání, což mě trochu mrzí, slovenštinu čtu velmi ráda). Autorčino zaměření a cítění přírody je mi velice blízké, nikoliv jižanské cítění, ale zimu ve Finsku jsem nezažila, takže kdo ví (a finské překapávané kafe taky miluji stejně jako samoobslužné kavárny, kde si člověk může hodiny bez vyrušení číst a dolévat "kahvi").
Velmi sympatické čtení, doporučuji.