Píseň L.
Veronika Opatřilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532029/bmid_pisen-l-65c957ecc61db.jpg
5
38
12
Šlechtický sirotek na anglickém středověkém hrabství má život předem nalinkovaný: Odejde do kláštera, vrátí se, ožení a zaujme své místo po boku pána hradu, svého staršího bratra. Jenže mladý Laurenc je zkrátka jiný. Má rád nekonečné projížďky na koni, toulky lesem a byť je věrný svému bratru, nedokáže být dost silný, aby se stal jeho pobočníkem. Ve světě svázaném pravidly a křesťanskou morálkou hledá sám sebe a nachází nezvyklou podobu lásky poté, co se v jeho okolí objeví mladík se šedýma očima. O několik století později přijíždí do laponských lesů mladý novinář. Má zde psát knihu o kdysi slavné stárnoucí spisovatelce, která se stala jeho velkým idolem. Jejich soužití ve srubu daleko od civilizace ale není takové, jaké si představoval, přesto k sobě brzy začnou nacházet nečekanou cestu, posílenou netušeným spirituálním spojením. Co mělo být jen několikadenním pracovním setkáním, postupně se ukazuje být společně stráveným časem doslova osudovým. Píseň L. vypráví dva paralelní a vzájemně propletené příběhy, které s nesmírnou citlivostí ohledávají podoby samoty, neměnnost lidské povahy a hranice touhy či zakázané lásky.... celý text
Přidat komentář
Bez scén v současnosti bych se klidně obešla. Ani mě moc nebavily. Ale chápu, že bez nich by to tak nevyznělo.
A to je jediná drobná výtka. Jinak... po dlouhé době kniha, která se dotkla něčeho hluboko uvnitř. Jazyk V. Opatřilové je sladkobolně melancholický a vyvolává tak silnou vůni podzimu, až to zalyká.
Právě jsem knihu dočetla a rezonují ve mně emoce. Kniha je napsána tak nádherným slohem, se kterým jsem se ještě nesetkala. Čte se sama.
Popisy jsou neskutečně něžné, emotivní a poetické. Les je symbol svobody, klidu, možnosti být sami sebou.
Několik pasáží jsem si musela přečíst opakovaně jak na mě zapůsobily.
Hlavní postavy Laurence mi bylo že začátku líto. Hledal se, nenacházel nikoho, kdo by ho skutečně viděl a často se na hradě svého bratra trapil. Jediné útočiště pro něj byl les.
Knihu moc ráda doporučuji. Je to opravdu zážitek.
Krásné.Dojemné.Poetické.
Kniha o duši.
V té mojí bude rezonovat navždy.
Děkuji
Opravdu krásná lyrická kniha. Historická část příběhu je rozhodně tahounem této knihy. Ta současná je ze začátku trochu matoucí ( zřejmě záměrně, protože příběhy spolu souvisí ) a tak trochu jsem se těšila, až se dostanu zase na tu historickou. Jednu hvězdičku přidávám za nádherný motiv na obálce.
Veronika Opatřilová je mým objevem roku 2024!
V lednu jsem si přečetla její román Počkej na moře, který mě natolik okouzlil, že jsem doslova s otevřenou náručí vyhlížela její novinku Píseň L.
Ta je v mnohém podobná, ale v mnohém naprosto odlišná.
Píseň L. je knihou, ve které najdete dva příběhy, které dělí mnoho staletí, ale oba vám ukazují sílu lásky a její možné podoby.
Opět zde máme LGBT prvek, opět zde máme kouzelně (až poeticky) vykreslenou přírodu, v tomto případě les.
Už jen ze stylu autorčina psaní jsem byla opět naprosto paf, ale pak ty příběhy... Jeden ze středověku o dvou mužích, jeden o spisovatelce a o mnoho let mladším novináři.
Všechny postavy mi přirostly k srdci a byť kniha není útlá (ani tolik akční), tak jsem hltla slovo za slovem.
Autorka si mě umí omotat kolem prstu a nepustit.
Její příběhy jsou něžné, emotivní, kouzelné...
Prostě si tuto knihu přečtěte, stejně tak Počkej na moře - stojí to prostě za to!
Tohle bylo tak...děkuju, Veroniko, za ten zážitek...ten pocit z knihy mě bude pronásledovat ještě dlouho, doufám v to!
"Je to znepokojivě příjemný pocit sdílené samoty. Jako bych sám sebe dokázal vnímat víc, když mám u sebe jeho..."
Oproti knize Počkej na moře v textu ubylo všudypřítomných otázek vypravěče ke čtenáři, čímž se text zklidnil. Lyriky na mě občas bylo až příliš, pokrácení či vynechání jistých (repetitivních) pasáží by knihu odlehčilo. Prolínání dvou příběhů vzdalených od sebe několik staletí vytváří celkem příjemnou dynamiku a kontrast, přestože si příběhy nejsou rovnocenné, mnohem větší prostor je věnován historické lince. Knihu bych doporučila pro její atmosféru, má to jisté rozervané, ale něžné kouzlo. Na své si přijdou i eso nadšenci a milovníci romantických pasáží, umím si ale představit, že konzervativněji laděné čtenáře queer tematika úplně za srdce nechytne :)
Poněkud netradičně nezačnu chválou, ani kritikou, ale vyjádřením obav. Obav z toho, aby příští kniha Veroniky Opatřilové, která píše jazykem, který je dokonale sladěn s vlnovou délkou mého Já, a prostě se při čtení nesu na stejných vibracích pramenících z jejích vět, nebyla opět tak podobná těm předchozím knihám. Nevím, zda bych to i pak byl ještě schopen vnímat nekriticky.
Píseň L. je totiž velmi podobná předchozí knize Počkej na moře, ačkoliv zasazena v jiných dobových kulisách. Je zde příliš mnoho shod, od velmi podobných až totožných charakterů postav, přes některé motivy prostředí, základních principů děje - např.upřednostnění toho, co se odehrává v myslích postav, před tím jak komunikují navenek, po podobné vzorce vývoje děje.
Ale...
... ale Píseň L. je vážně skvělá kniha, je to balada o sblížení, skutečném poutu, přijetí sebe sama, věčnosti a nezávislosti lásky na těle. I zde je precizně zvolena forma vypravování pro důraz na citlivost a emoce. Líbilo se mi, že autorka vcelku věrohodně dokázala zasadit děj do specifické historické doby, aniž by se musela dotýkat a popřípadě i chybovat ohledně historických faktů, což by absolutní většině čtenářů vůbec nevadilo, ale u mě by to mohl být problém. I přesto, že se autorka reáliím prakticky nevěnuje (a kniha hlavně nemá být o tom), i tak jsem na pár sporných detailů narazil, ale dalo se to přehlédnout. To jsem ale vůbec psát nechtěl. Důležité je, že celý příběh je tak citlivě napsán a tak krásně se to čte, že nebýt nutnosti věnovat se i jiným činnostem, knihu bych neodložil, dokud by nebyla přečtena na jeden zátah. Propojení linek je famózní a určitě nejsem sám, kdo nad linkou Vincenta a Laily bude ještě dlouho přemýšlet. :)
Skvělé ******
Pokud v autorčině minulé knize hrálo hlavní roli moře, tentokrát je to les. Ovšem nebojte, na vodu, Anglii i Skandinávii dojde i tentokrát, to už jsou autorčiny trademarky. Nádherně napsaný, lyrický příběh ve dvou dějových a časových liniích, který ukazuje, že láska se nemusí omezovat na jeden život. Líbilo se mi romantické jiskření, popisy a atmosféra středověkého příběhu, naopak zápletka se spisovatelkou mi přijde matoucí i po dočtení.
Píseň L. je román, který je vlastně jako les. Člověk do něj vstoupí a myslí si, že ví všechno, a zezačátku si možná trochu moc sebevědomě vykračuje po dobře známém území. Potom, tak nějak nenápadně a plíživě, se začnou dít věci, les prosakuje pod kůži, znejišťuje, překvapuje tím, že mi nepatří a že mě bude překvapovat a ukáže mi věci jinak, než je čekám. V momentě, kdy se kniha dostane do druhé vyprávěcí linky, definitivně se potvrdí, že nezbývá, než se podvolit. Sledovat, dávat pozor, vnímat, vdechovat vůně a situace. Dva příběhy, které k sobě mají daleko, se přibližují nevtíravým způsobem a ke konci se točí rychle kolem sebe, a nevím, jestli to tak uvidí každý, ale mě to dojalo k takovým příjemným, hořkosladkým slzám. Nádhera!
Štítky knihy
Anglie romantika středověká Anglie Laponsko sokolnictví LGBT, queer, LGBT+
Kniha Píseň L. je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 41x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 59x |
| Chystám se číst | 103x |
| Chci si koupit | 33x |
| dalších seznamech | 2x |
Ach.
Tohle bylo tak strašně krásně napsané, každá věta hladila do po duši, příběh vystavěný tak, že jsem hltala každé slovo. Obzvlášť historická část byla naprosto fenomenální. Musím říct, že obdivuju, jak výborně umí autorka stupňovat napětí a přitom tak strašně nenápadným způsobem. Jak brilantně umí vykreslit atmosféru, nemohu se prostě od knihy odtrhnout dokud ji nepřečtu. Četla jsem i předchozí "Počkej na moře" a jediné co chci vědět je, kdy Veronika napíše další knihu!