pajaroh komentáře u knih

Velice kvalitně zpracovaný cestopis nebo spíše průvodce na doma (vzhledem k formátu). Obsahuje nejznámější (chápej zalidněné) trasy po Skandinávii, ale odkazuje či alespoň zmiňuje v textu i ty méně profláklé varianty a odbočky.
Ideální pro někoho, kdo chce pěšky lépe poznat severské země a neví, kde začít... kniha výborně vystihnuje právě specifika jednotlivých tras a oblastí (včetně zmíněných úskalí či negativů, což je velké plus), dle kterých se čtenář může rozhodnout. Pod kapitoly o těch mnou prošlapaných stezek a oblastí se mohu v klidu podepsat.
Namazat kolena, krosnu hodit na záda a vyrazit.

6 23.01.2024

Caitlin Doughty si při psaní nebere servítky, což už název napovídá (i když je ten český morbidnější než název v originále). Nehledí na nějakou diskriminaci či ohleduplnost, servíruje své poznatky upřimně a bez příkras. Drsné? Ano. Kontroverzní? Taky, ale ne o moc více než když skloňujete slovo "důstojnost" u rozkládajícího se těla. A to mi na pohřbech děláme... líbí se ji její útočnost na kremační korporáty a vůbec předražený pohřební byznys. Naopak blízká mi není snaha šokovat a úplně zbytečná mi přišla její osobní "vztahová" linka. Při čtení jsem dělala přestávky a ne všechny kapitoly mi byly příjemné (vlastně žádné), ale je to přesně ten druh literatury, který mě nutí k hlubšímu zamyšlení nad společností i vlastním životem.

6 18.01.2024

Tento díl opět dokazuje přesah žánru "detektivek" M. Klevisové. Výborně vykreslená atmosféra, severská příroda, střípky sámské kultury, psychologie postav, osobní příběhy, konflikt tradice a moderního a další témata, která kniha nabízí. Ve výsledku mě vražda a její řešení zajímala nejméně.

" 'Já sem utíkám před civilizací... Když jsem tady, můžu si nalhávat, že pořád ještě existuje úcta k přírodě, k tradicím, ke kořenům. Jenže pak sednu do auta a za první křižovatkou mě stejně něco vyvede z omylu.' V hlase mu zaznívala hořkost. Je depresivní jako všichni lidé, kteří se cítí být součástí přírody, nikoli jejími vlastníky a vládci, pomyslel si Bergman. Jejich svět se zmenšuje a jim nezbývá než okolo sebe zoufale kopat... nebo se stáhnout do ústraní jako tento muž."

"Nejistota je vždycky lepší než jistota zlého."

21 15.01.2024

Několik míst prvního dílu Pobřežní cesty se mi letos podařilo navštivit. Se třetí knihou Po stezkách jsem se naopak vracela do míst a na traily Skotskem a částečně Anglií již prochozené. A byl to krásný návrat (i když ty čtené davy na West Highland Way mě vyčerpaly, já měla to štěstí je začátkem deštivého května nepotkat stejně jako pakomárce).
Raynor opět mistrně vypráví o krásách i strastech dlouhých poutí a života, zachycuje přírodu v její hloubce, popisuje zajímavosti a dobrá i uspěchaná až nepříjemná lidská setkání, apeluje na ochranu přírody a nezastírá problémy ve Skotsku i Anglii (země, které si já, pravda, dokážu přes častou návštěvnost idealizovat). V první knize byli k cestě donuceni, teď už putují z vlastní vůle, jsou mnohem zkušenější a mnohem více si vše přes nelehké podmínky užívají. Přirozeně inspirující.
Lepší knižní začátek roku jsem si nemohla přát.

"Pajdám pryč. Vypadá to, že nezáleží na tom, na které straně meze stojíme: chorobná potřeba bránit vlastní hranice je lidem vrozená (...) Všichni žijeme v jedné společné zahradě, ale místo abychom si ji užívali a kochali se její krásou, neumíme nic než se hádat, komu patří včely."

8 07.01.2024

Z hlediska autenticity a zachycení ztrácející se části světa a kultury je to neocenitelné dílo, ale osobně jsem na hony vzdálená od pochopení mentality kmenů této části.

6 31.12.2023

Textu aby čtenář pohledal, ale všechno vynahrazují krásné obrázky a fantazie... ideální pro zapáleného vypravěče (jako čtenář-začátečník jsem marně hledala v knihách překrásné příběhy, které si k obrázkům vymýšlel můj nečtecí táta). Myší a trolí detaily pobavily a navíc dědův "nejkrásnější domek na světě" vypadá přesně jako farma v Norsku, na které jsem před mnoha zimami žila...

8 28.12.2023

Téma smrti jsem v literatuře dosud zkoumala spíše z duchovního hlediska, kdežto pohled majitelky pohřebního ústavu Caitlin Doughty je v této knize silně fyzický. Takový reálný cestopis po různých místech spojených se smrtí. Já se pročetla z počátečního znechucení přes zkoumání, proč mi to přijde morbidní, ke zjištění, že to vlastně morbidní ani není (smrt samotná) a k podivení, co všechno lidi nevymyslí v rámci tradic a rituálů (asi jako naše Vánoce). Kupodivu mi nejmorbidnější či nejméně přirozený přišel japonský způsob pohřbívání a jejich virtuální návštěvy hrobu a online pokládání kytek. A trochu mě mrzí (i když se obyvatelům nedivím), že nevyšla ta hrobní pyramida v Londýně, to by byl vrchol mého průvodcování tímto městem :-)
Určitě je to zvláštní kniha, autorka umí psát chytlavě až "blogově" a to na nezvyklé téma. Za mě opravdu stojí za přečtení a zamyšlení.
A je to poslední úlovek z mé oblíbené literární kavárny Academia v Brně (které po 22 letech končí). A ještě jedna zvláštnost - knihu jsem si vybrala jen podle šíleného přebalu, což se u mě snad ještě nikdy nestalo...

8 27.12.2023

Pro mě mají knihy Aleše Palána velmi kolísavou tendenci, co se zajímavosti a kvality týče. Po opravdu dobře zpracovaných a vybraných "Samotářích" (včetně skvělých fotek) a průměrné Nevidím ani tmu jsem byla v rozpacích s výběrem některých osob - alkoholiků či nezajímavých až nepříjemných dotazovaných (ano, ta množírna se mě dotkla) v knize Robinsoni a Donkichoti. Pak přišel opět krásný kousek v podobě rozhovoru s "Náčelníkem" M. Nevrlým a mezitím jsem četla i knihu o rodině Reynkových Kdo chodí tmami...
Na Muže, který sází borovici blatku jsem se těšila pro slibovaný pohled na netradiční umělce, kteří nejsou známí, ale své díla dělají, protože musejí, chtějí, nedovedou jinak. Ale popravdě jsem se dozvěděla více o jejich víře v Ježíše a náboženství než o touhách, životě, impulzu k tvorbě. Tentokrát mi opravdu nesedlo vedení rozhovoru, kdy pro mě zajímavé otázky byly vypouštěny a dotazy vedly do nudných vod. Bohužel.

9 20.12.2023

V minulých dnech mě čekalo hodně cestování vlakem a nemohla jsem si vybrat lepšího společníka. Nespadám do autorovy kolonky "železniční člověk", tak nějak mě lokomotivy a stroje nechávají chladnou, ale mám velmi ráda tento způsob cestování, především nefrekventované lokálky v horách, konečné stanice, čekání na nádraží i to vlakové kafe (záchodky ne), líbí se mi český zvyk zdravení projíždějícího vlaku výpravčím, malá zarostlá nádraží i velká rozpadající se s německými nápisy v Sudetech. No a skandinávské trasy (ano, trpím "vážnou švédskou nemocí", jak ji autor nazval), především polární vlak ze Stockholmu do Kiruny, to je láska (neznám lepší pocit, než se nadechnout chladného laponského vzduchu při pauze v Murjeku), krásou ji těsně stíhají skotské dráhy a finská východní trasa (z Helsinek do Joensu a dále).
A zpátky ke knize: vlakové putování plné poezie, literatury, rozhovorů s lidmi, pocitů, piva, kávy aj... autor popisuje historii i zajímavostí míst, železniční legendy i náhodná setkání na nástupišti se stejným zaujetím a naprosto vtáhne i čtenáře.
Takže možná patřím aspoň okrajově do této party... a já raději mosty než tunely.

13 19.12.2023

Myslím, že autor bude mít po vydání tohoto debutu plné zuby srovnávání s autorkou Sara Baume, ale může si za to sám. Atmosféra samoty na pobřeží Irska, psí společník, tak trochu "vytržená" hlavní postava a pomalu plynoucí děj... a přesto je to originál, styl psaní není až tak poetický jako u zmíněné autorky, dvě časové linie příjemně udržují pozornost, téma rodinných vztahů a pocitů zodpovědnosti až spasitelství je zajímavé a otevřené nedořešené otázky a odbočky mi kupodivu k příběhu sedly. A navíc jihozápadní pobřeží Irska a Kerry je nádherně divoké místo a Noel O' Regan ho umí dobře zachytit (v těch bouřkách jsem si doslova libovala).

14 17.12.2023

Slovanská mytologie v moderním pojetí. Bylo to nadějné. Ten smysluplný začátek, popis tajemných bytostí, vyjádřené propojení s přírodou, historií, rodem, přirozený životní cyklus narušený lidským zlem... Takový popis stromových duší sjen nebo význam kořene starého stromu, nádhera... No a pak je tu ten akční vyprávěcí chaos, kapitoly typu "S upírem v objetí", plácání všeho dohromady a zbytečné huštění děje a různých příběhů, prapodivné dialogy a výkopy rádoby odbornosti.
Při čtení jsem se pohybovala mezi naprostým nadšeným a velkým zklamáním a nepochopením. Škoda.
A až na ilustraci na přebalu, která se opravdu povedla, mi naivní kresby v knize k temnému ději neseděly.

7 08.12.2023

Čtenáři se dostane dobrodružného příběhu, ale také zajímavých popisů indiánských i eskymáckých národů a reálií z jejich života, střípky historie, drsné severské přírody i jednoduché přírodní filozofie. Je znát, že autor toto prostředí dobře znal a miloval, popis kanadských planin a pocitů z nich je dokonalý.

6 06.12.2023

Jak se mi do této knihy nechtělo, tak to byla čtecí jízda. Tolik zajímavě v příběhu podaných informací o blízkém městě, historii i současnosti, výborně zachycena jeho atmosféra a jako průvodce fiktivní Josef Böhmisch okupující lavičku u Kobylího rybníka. Originální, dobře napsaná a po grafické stránce povedená kniha.

6 04.12.2023

Z knihobudky, s krásným věnováním neznámé Zuzce od táty z roku 1968 a uvnitř založenou anonymní básní... takové skryté nečekané poklady mám ráda.
A samotný příběh z pohraničních hor je velmi pěkný, úsměvný i smutný, vzdáleně mi připomíná knihu Pod jezevčí skalou, jen tentokráte s neohroženou dívčí hrdinkou Zuzkou rozumějící zvířecí řeči a jejím nevlídným vlčákem Kazanem. (Jen tedy ty ilustrace jsou nepěkné).

7 01.12.2023

Neurazí, čte se díky pěknému stylu a jazyku příjemně, ale v hlavě ani v srdci tato kniha nezůstane.

2 27.11.2023

Nádherná kniha od nakladatelství Academia, kterou nelze "přečíst", ale postupně a dlouhodobě studovat, nejlépe na dohled a s návštěvami Velké kotliny nebo jiných koutů Jesenických hor. Karpaty jsou jedny z nejkrásnějších pohoří světa, ještě stále zde lze najít mnoho magických původních míst, které lidé naštěstí míjejí při honbě za exotikou nebo děsivými horskými atrakcemi typu stezka (lidská dálnice) v korunách stromů.
A já mám tento horský poklad 42km vzdušnou čarou... prostě povinnost mít oba díly Fenomén Velké kotliny v knihovničce.
Děkuji uživateli JanH za velmi pěknou recenzi.

7 22.11.2023

Mám ráda listopadovou melancholii a tato kniha se k ní perfektně hodí.
Přiznám se, literární a výtvarné dílo Bohuslava Reynka obecně mě až tak neoslovilo - narozdíl od černobílých fotografií syna Daniela a překladatelství Jiřího - ale autorova osobnost a především atmosféra a stará duše rozpadajícího se Petrkova plného koček, starých knih a tajemství má v sobě mnoho chytlavého a magického.
Doprovodné eseje J. Kroutvora tuto atmosféru velmi dobře zachycují.

7 20.11.2023

Změna prostředí knižní sérii prospěla, přestože se mi stejně jako hlavním postavám stýskalo po osobitých postavičkách a prostředí kanadské vesnice. Na překombinované komploty a podvody na veledůležitých místech jsem si už asi zvykla a Paříž - především mně neznámá bohatá místa - autorka zachytila, myslím, dobře. Musím se opakovat, chtělo by to ubrat spiknutí a akčnosti a nechat čtenáře trochu vydechnout, jako tomu bylo v počátcích série.

8 20.11.2023

Tohle bylo... co? Mám ráda finskou kulturu i literaturu, především starší, jelikož u novodobých finských spisovatelů jsem už párkrát narazila, stejně jako v tomto případě. Anotace knihy je asi nejlepší část. Černý humor jsem nenalezla, napětí také ne, marně hledám, co bych na knize pochválila... Až po dočtení jsem si uvědomila, že jsem jednou takto zklamána z finské knihy byla - nu ano, četla jsem autorovu Malou Sibiř, která byla ještě o chlup horší.

5 13.11.2023

Ty popisy lesa, přírody, pocitů jsou neuvěřitelně živé. Postavy netradiční a laskavé: myslím, že se touto knihou vyléčila fóbii z dětství z muřích noh i baby Jagy (danou opakovaným čtením pohádek M. A. Bulatova). Příběh obsahuje mnoho krásných obrazů a symbolů a vyprávění mě z jazykové i obsahové stránky chytlo od první věty a probudilo - ani nevím - snad spící dětskou duši.
Grafické zpracování nezaostává, opravdu velmi povedená kniha.

6 11.11.2023