Ženy, které mi nedají spát

Můj úplně první cestopis! A nemohla jsem vybrat líp. Moc se mi líbilo to propojení životních příběhů různých žen z historie s příběhem autorky, i když její části se mi občas zdály trochu zdlouhavé. Velmi oceňuji to, že se autorka nebála vytáhnout témata jako je hygiena nebo vykonávání potřeby na cestách, protože o těchto věcech moc lidí nemluví, přitom je to podle mě jedna ze zásadních věcí. Zpočátku mě teda čtení moc nebavilo a myslela jsem si, že to nedočtu, ale pak mě to chytlo a já to přečetla v rekordním čase. Bylo to skvělá oddechovka a aspoň takto imaginárně mě to přeneslo do dalekých krajů. Měla jsem pocit, že sedím hned vedle autorky a poslouchám její vyprávění naživo. Hezky zpracováno.

Osudy známých žen, které se prosadily v dobách, kdy to rozhodně nebylo běžné a lehké, miluji. Do toho životní příběh samotné Miy. Občas to bylo zmatené, ale kniha mě zaujala.

bylo by to úplně skvělé, kdyby byl od knihy odstřižen ten závěr. inspirující osudy velmi výrazných žen, které ovlivnily nejenom svou dobu jsou totiž v ostrém protikladu s tím, co o sobě psala sama autorka. každá z těch žen, které jí nedali spát se rvala o své místo ve světě plném mužského pohrdání a dosáhli svého. jsem rád, že jsem se toho tolik dozvěděl, to klobouk dolů. ale nimrání se ve vlastní nemohoucnosti už mi do toho celého nějak nezapadlo. být odpovědným redaktorem, tak tato část knížky neprojde.
v každém případě je to velmi zajímavá četba a doporučuji - je to lepší než motivační literatura, přesto že tu jsou osudy výjimečných žen popsány někdy až moc detailně.
a ještě k tomu i hezká obálka:)

Za sebe bych knihu rozdělila na několik rovin. Jednak jsou tu kratinké životopisy zajímavých žen - kromě Karen Blixenové, které je věnovaná asi čtvrtina knihy, jsou tu cestovatelky z 19. století nebo italské malířky století 16. Jejich osudy byly zajímavé a ukazovaly, co musely zažívat ženy, které chtěly dříve dosáhnout něčeho jiného než jen zplození 10 potomků a celoživotního otročení manželovi. Pak je tu autorka sama a její popis toho, jak kniha vznikala. I to mi přišlo zajímavé, jakýsi pohled pod pokličku, jak se to vlastně děje, že spisovatel píše knížku. Že to opravdu není práce od osmi do čtyř, že jsou období, kdy prostě inspirace nepřichází. I když nevím, jestli je taktické veřejně přiznávat, že celý tvůrčí pobyt v Itálii nenapsala ani čárku :-) A pak je tu propojení obou, autorčiny úvahy nad jejími hrdinkami, a to docela ubralo na mém dojmu z knihy. Její komentáře jsou místy naivní, ve stylu "jak je to jen možné, že moje hrdinka není úplně dokonalá, že má nějaké chyby!". A místy to připomíná výjevy puberťaček směrem k jejich idolům; asi nejlepším případem toho byly dopisy adresované "nočním ženám". Kniha je to ale zajímavá, něco ve mě zanechala a nutila mě k přemýšlení.

Tohle bylo prostě fajn! Osudy jednotlivých "nočních žen" rozkmitají srdce - vždycky, bez ohledu na drsnost a bezútěšnost okolností, je možné v sobě rozdmýchat nový plamínek naděje a vyrazit za dobrodružstvím, ať už to pro člověka znamená cokoliv - nemusí to být nutně na jiný kontinent, ale samozřejmě může! :) Když se africkou džunglí dokázala prodrat Mary Kingsley ve viktoriánských hadrech, proč bychom si těmi našimi džunglemi cestu nezvládli proklestit i my!

Co si má se životem počít žena, které je 40 (+), nemá partnera ani děti, a nakonec ani stálou práci a příjem?

Autorka Mia totiž do této kategorie spadá a hledáním příběhů žen, které se v minulých staletích vymykaly mainstreamovému životu, se snaží dát smysl tomu vlastnímu.

A tak se pouští po stopách Nočních žen (jak jim tak zvláštně, hezky říká) a díky tomu cestuje po celém světě.

Kniha je napůl naučně historická a napůl autobiografická, což může občas způsobovat, že se čtenář poněkud ztrácí. Alespoň já jsem se ztrácela v poslední části, kdy autorka pendlovala mezi Japonskem, Normandií a Německem, ale netušila jsem, proč je vlastně důležité to zmiňovat, když tam pouze popisuje, jak se snaží pracovat na své knize.

Myslím ale, že to jen krásně reflektuje její potíže knihu správně uchopit a dokončit, k čemuž se autorka v průběhu několikrát sama přiznává.

Chápu rozladění mnohých, které tu v hodnocení několikrát zaznělo. Pokud máte rodinu a děti a nevíte, kde vám hlava stojí, nebo jste mladší či nemáte existenční krizi, Mia na vás musí místy působit neskutečně ukňouraně až líně.

Pokud rodinu nemáte a jste v podobné situaci jako autorka (já jsem, až na ty prostředky na cestování), tak vás to tak trochu tne do živého. Protože být bez partnera a rodiny ve čtyřiceti ve vás nutně nějakým způsobem vyvolává pocit neskutečného selhání a zbytečnosti existence (než se s tím naučíte srovat). Možná proto jsem autorce schopná odpustit i to, co jí tady mnozí vytýkají.

Příběhy samotných žen jsou ovšem úchvatné a nakopávací. Mnohé z těch žen toužily po tom, co je pro nás dnes naprostou samozřejmostí, pokud na to máme prostředky: po cestování, svobodě a sebevyjádření. Takže jestli člověk cítil vinu za to, že jako žena selhal a nenaplnil rodinný život, tak to vzápětí přebije silnější pocit viny: Nač si stěžuješ, můžeš všechno na světě, nic ti nebrání, stačí si jen ujasnit, co vlastně chceš.

A pak si za tím vykročit.

Mia to nakonec taky našla, i když to neuměla dobře popsat. Je to schované na samém konci. Přijetí toho, že je, jaká je, že život má, jaký má a nic z toho není špatně.

Dílo mělo velký potenciál, který ale zůstal nevyužit kvůli autorčině vlastní nejistotě a postupně čím dál větší ztracenosti v tom, co tím vším chtěla vlastně čtenářům říct. Nezlobím se na ni, odpovídá to tomu, jak se autorka v příběhu sama vykreslila.

Celkově ale můžu říct, že bych knihu k přečtení doporučila. Můžete si z ní vyzobat jen příběhy Nočních žen (snadno poznáte, kde začínají) pro inspiraci a když vás Mia bude iritovat, zbytek nechat jít.

"Rady nočních žen č. 1:
Buď statečná. Pokud se bojíš, nevadí.
Hraj s kartami, které dostaneš.
I kdybys byla nemocná, můžeš žít naplno.
Pokud o všechno přijdeš, začni psát."
Často až neuvěřitelné příběhy odvážných žen, které se nebály i přes zažité konvence, odpor společnosti a všechny překážky jít za svým snem, i kdyby to znamenalo brodit se v těžkých viktoriánských sukních bahnem džungle a čelit lidojedům. Cestovaly do neprobádaných míst, podnikly cestu kolem světa, tvořily umění. Mia Kankimäki se vydala po jejich stopách a sama přitom čelila vlastním strachům a pochybnostem. Skvělé a inspirující čtení.

neska neco absolutne mimo feed protoze to nejak posledni dobou nezvladam. Ale o tom jsem mluvit nechtela. Dnes bych vam rada predstavila knizku Zeny, ktere mi nedaji spat. Je to neuveritelne zajimave cteni o zenach, kterr byli odvazne a nedaly se. Nejvice se mi libily pribehy cestovatelek, jelikoz jsem knizku cetla v dobe, kdy se mohlo cestovat tak maximalne prstem po mape. Knizka vam rozhodne preda hodne inspirace a chut se zvednout z gauce a jit neco delat. Bylo tam hodne feminismu, ale ne v te hnusne forme, kdy chlapy jsou proste vsichni do jednoho spatny, kterou nesnasim. Co mi obcas chybelo, bylo vetsi propojeni s zivotem autorky. Ale jinak dobre cteni. 3⭐/5⭐

Konečně dočteno! Trvalo mi to neskutečně dlouho, z čehož plyne, že mě to zas až tak nebavilo.
Některé pasáže hlavně ty, ve kterých psala autorka o sobě byly nudné, zdlouhavé, naopak příběhy nočních žen jsem si povětšinou užívala.
Ale celkově nic moc, čteno kvůli čtenářské výzvě.

Inspirující i velmi motivující. Přesně tak knihu vnímám.
Kniha čtenáře obohatí o poznání životů spousty odvážných žen včetně autorky.
Líbila se mi i určitá transparentnost vznikání knihy, které bych tedy pár desítek stránek ubrala, ale co už. :-)

Kniha na rozšírenie obzorov o ženských cestovateľkách, dobrodruhoch, ktoré cestovali z vášne pre objavy. Páčilo sa mi prelínanie autorkinho života a dokonca som o jednej z menovaných (Karen Blixen) sama robila takú menšiu rešerš už v minulosti.

Jakýsi feministický blábol. Bavila mě první, druhá žena, ale postupně feminismus nabíral na obrátkách a negativita se kupila, až mě úplně znechutila.

Já si nemůžu pomoct, ale ani poté, co jsem se snažila namotivovat se pozitivními komentáři, nemůžu říct, že by šlo o dílo, které si zaslouží zvýšenou pozornost a chválu. Chybi mi propojení autorkou hledané inspirace s jejím vlastnim životem...Navíc je otázkou, kde je hranice mezi inspirací v činech jiných a slepou adoraci. Ano, autorka se nebojí i kritizovat, ale přesto ponechává zajímavá vznikajici témata stranou a jen klouže po povrchu. Některé z jejich hrdinek (Afrika) neváhaly bez omluvitelných pohnutek ubližovat živým tvorům, jiné publikovaly rasistické články... V uvozovkách vtipné je autorčino dobrodružství na safari, opět v něm postarám hloubku a cíl, jde jen o plitký popis zážitků, který byl velmi průměrný. Je mi líto, že jsem z knihy tak zklamaná, hrozně jsem se na ni těšila, protože téma znělo velmi zajímavě. Navíc ji mám dvakrát, protože jsem ji dostala i k Vánocům :D I když... Dočetla jsem ji. Takže třeba nebude tak hrozná :)

Asi jsem od ní měla příliš velká očekávání, a proto jsem byla nakonec zklamaná. Vím, že rovina autorčina života ve srovníní s výjimečnými ženami měla knize přinést novou dimenzi, uvítala bych ale více výjimečných žen a méně Mii Kankimäki.

Během kapitoly o Karen Blixenové jsem se čtením málem sekla. Autorka mě značně iritovala. Např. v jednu chvíli píše, že se ve srovnání se svými známými, uštvanými mezi prací a dětmi, jako bezdětná čtyřicítka cítí, jako by utekla z vězení, a pak najednou probleskne věta, jak by bylo "samozřejmě úžasné, kdyby si ji po příletu do Afriky někdo vzal ještě než vyrazí za ubytováním". O Karen Blixenové v jeden moment píše "Občas působí jako nepřemožitelná superžena, skoro jako muž". (Takže nepřemožitelná superžena je skoro jako muž? Mio, prosím, můžeš mi to vysvětlit?) Během většiny pasáže o Africe se mi otvírala kudla v kapse nad ukňouranou Miou, která si představovala, jak bude pít na savaně víno z křyšťálových sklenic po vzoru K. Blixenové.

V následujících kapitolách si ale autorka napravila reputaci a viktoriánské cestovatelky a renesanční italské umělkyně mě nadchly.

Můžu-li tedy doporučit, přeskočte Afriku a jděte rovnou na další kapitoly.

Na první pohled příjemné, oddechové čtení o cestách, cestování a lidských osudech. Na ten druhý je to výborně napsaná kniha se spoustou poutavě předkládaných informací o zajímavých lidech. Vlastně o zajímavých ženách, které nejsou tak úplně běžně známé. Nádherně strávený čas s knihou :)

V knihovně mě na první pohled zaujala obálka a na druhý název. Cílila jsem na Karen Blixenovou, neboť Vzpomínky na Afriku tvoří krajinu mého mládí a měly na mě výrazný formativní vliv. Meryl Streep ve své nejlepší formě, všechno to elegantní khaki a promítáno (tehdy) v nečekaně obřích rozměrech..ten prostor, ten zhýralec manžel a ten Redford! Aaach jooo, nezbývá, než vzdechnout se starou Škopkovou...

Už ani nevím, kde jsem k nápadu se pustit do téhle knihy přišla, ale blahořečím tomu podnětu, ať už je odkudkoli, protože jsem si krásně početla o spoustě inspirativních "nočních" žen a během těch objevů jsem v úžasu souběžně pročesávala všeliké zdroje a prameny, kde se o nich dozvědět ještě a mnohem a mnohem a ještě víc:). Nádhera Mio, cestovatelky a malířky, zapomenuté a znovuobjevené, nočních žen není nikdy dost, těším se na příště, drž se a nepřestávej hledat a nepřestávej psát.

Příjemné odpočinkové čtení. Žádná závratná Literatura, spíš takové nezávazné povídání o cestování, cestovatelkách, středověkých umělkyních … Ke konci se to trochu opakovalo a po pravdě jsem úplně nerozuměla tomu, kde bere vypravěčka peníze na další a další cesty (když onu knihu píše již 2 roky a o žádném dalším „vedlejším příjmu“ se nezmiňuje). Ale četbu jsem si užila.

Musím přiznat, že si málokdy koupím knihu, ale tuhle si do knihovny zařadím. Příběhy žen jsou neuvěřitelně zajímavé. Ať už cestují, vedou kávovou plantáž nebo malují, zaslouží si naši pozornost. Opravdu neuvěřitelné životy. To neupírám ani Karen Blixenové, kterou jako osobnost nemám ráda. A na konci jsem neobdivovala ani umělkyni Jajoi Kusama (asi nejsem takový fanoušek nábytku z penisů). Naopak jsem byla vděčná za příběhy odvážných cestovatelek a renesančních malířek.
Z naší průvodkyně a autorky Mii jsem měla rozporuplné pocity. Vytáčí mě ženská, která jede na safari a táhne sebou fén a večerní šaty. A její naříkání na chudobu. Přitom jela na safari i s kuchařem, kupuje letenky, bydlí měsíce v klášteře v Itálii a užívá si tradičních japonských lázní. Takže tohle jí závidím, protože mám plno zkušeností se spaním na pláži, šváby, jedním batohem a rozpočítáváním peněz na jídlo. Sice bych neměnila, ale občasný luxus bych ocenila. Nakonec jsem Miu vzala na milost a šla jsem s ní její cestou za nočními ženami, ať už na ní hledala cokoliv. Knihu si určitě přečtu znovu.