Padfoot komentáře u knih

(SPOILER) Celkem nepřekvapivé YA o dvou mexických klucích s dost špatným jménem. Skamarádí se a tráví spolu spoustu času. Jeden je nešťastně zamilovaný do druhého, ale jen do doby, kdy si i on uvědomí, že je gay. Jak příhodné.
Do toho je tu nějaká snaha o rodinné drama a vztahy a poznávání sebe sama skrze kořeny a podobně. Nějak to na mě nezapůsobilo. Navíc je těm klukům něco kolem patnácti, ale způsob, jakým spolu mluví je mnohem starší. Oba chrlí moudra, jako by měli život dávno za sebou. Chybí tomu lehkost. To že dám postavě jméno po filosofovi, z ní znalce všehomíra jaksi nedělá.

2 07.07.2020

Vzpurná dívka s očima dokořán, zvyklá nahlížet klíčovými dírkami a poslouchat za dveřmi. Má velké nadání vypravovat příběhy, což je schopnost, která jí hodně krát pomůže z nouze a ze života na ulici. Druhá dějová linie sleduje život Rolfa, který se dostal z nenáviděného domova a stal se reportérem. Jediným člověkem, který směl natáčet i v partyzánských táborech, a který se snažil ukázat světu pravou tvář revoluce.
Klasická Allende s milionem postav a životních příběhů. Krásní revolucionáři a snílci se spoustou vizí a cílů. Allende se pro mě stává jistotou dobré četby.

Tohle je kniha, kterou budu nejspíš číst velmi často. Přesně moje kafe: viktoriánská Anglie, obrovská knihovna a nabručenej Anglán, který je pod strohou a tvrdou slupkou jedna velká hřejivá voňavá skořicová rolka. Dám si, díky. Opravdu to hodně připomíná Pýchu a předsudek, přitom to ale není sprostá kopie. Časově jsme někde v průběhu průmyslové revoluce, takže je tu tramvaj a vzducholodě. Společensky je to hodně bohatý – třídní rozdíly a občas velký rozdíly ve vnímání světa pracujícího knihovníka a holky z bohaté rodiny, vztah bratra s židovskou holkou, problematika vzdělávání žen i boj žen o vlastní hlas obecně. Dokonce i předsudky vůči muslimům. Za mě paráda, přesně taková dávka pomalý romantiky, trochu bolestného drama ke konci a společenský obrázek jak víno.

12 03.06.2020

Druhé čtení. Tentokrát v plném rozsahu. Díky tomu jsem konečně pochopila celý příběh madame Defarge a jejího pletení. Ale stejně jako ve zkrácené verzi, je mým naprostým favoritem Sydney. Trochu mi vadí, jak je tam neustále opakováno, že je to ztracená existence, že nikdy nic dobrého neudělal, a že je neomalený. Jednak to není tak úplně pravda a jednak: no a? Že se neumí chovat ve společnosti, všem nepodlejzá a leje první ligu, okej. Ale to z něj dělá právě nejzajímavějšího člověka široko daleko. Navíc je chytrej, obětavej a pracuje jak drak… achjo, konec obhajoby. Naopak Charles, který má být ztělesněním všech ctností, je naprosto dokonale nemastnej neslanej. Čímž se paradoxně skvěle hodí k Lucii – tvoří takový ten párek dvou milých, krásných a úplně nezajímavých lidí.
Každopádně i přesto, že jsem věděla, co bude dál i jak to dopadne, bavilo mě to moc. Patrně se mi tady rodí nový oblíbenec mezi klasiky.

2 30.03.2020

Někde v začátcích se na hodině angličtiny probírá Romeo a Julie. Tam Park prohlásí, že je ta ona kniha pravděpodobně pořád úspěšná, protože si lidi rádi zavzpomínají, jaké je to být mladý a zamilovaný. Přesně to je podle mě tahle knížka. Připomínka toho, jaké to je. Všechny ty nový pocity. První držení za ruku, první pusa, první otlapkávání... Já a ty proti světu, sliby na věky a podobný rozkošný klišé… Všechno je psáno chvíli z pohledu Parka, chvíli z pohledu Eleanor, čímž je to ještě hezčí – rozdíly ve vnímání stejný situace apod. Paní Duha prostě umí.

4 30.03.2020

Billy Pilgrim cestuje v čase. Jednou se probudí v Drážďanech, kde je válečným zajatcem na Jatkách č. 5. Jednou se probudí na Tralfamadoru, kam ho unesli marťani, aby ho mohli vystavovat ve své zoo. Jindy se vzbudí v nemocnici, kde leží po letecké katastrofě, kterou jako jediný přežil a všichni okolo si myslí, že přišel o rozum. Jindy se probudí na své vlastní svatbě s Valencií, kterou si bere, protože je bohatá a manželství s ní bude snesitelné – ví to, protože to při svých cestách časem viděl.
Smíšený pocity. Nevím, jestli jsem se něco dozvěděla o tý válce. Jen je tam hodně smrti. "Tak to chodí." Spíš bylo zajímavý tralfamadorský pojetí času – vidět všechno najednou, jako když přehlédneš jedním pohledem celý pás hor. Všechno je daný, všechno nějak bylo, je a bude a vlastně se s tím nedá nic dělat. "Tak to chodí." Jinak je celá knížka psaná v kraťoučkých odstavcích oddělených hvězdičkami, jako telegram. Cestování v čase dělá příběh Billyho Pilgrima mnohem zajímavější, než by jinak byl. Vonnegut je bezesporu mnohem lepší spisovatel než Kilgore Trout.

Ani nevím, kolik vlastních verzí příběhu „Co bylo potom s Nikolajem“, jsem si po přečtení Griši navymýšlela. Tenhle je všechny předčí. (A to dokonce i přesto, že v něm chybí svatba se mnou, která nechyběla v žádné z mých verzí… ehm… no nic.) Už v první kapitole člověk zabředne do Nikolajových problémů a s nimi spojenými opatřeními. Všechny intriky a plány, které vycházejí nebo selhávají, aby mohly být nahrazeny lepšími a složitějšími plány, mi hodně připomíná Šest vran. Nikolaj je tady se svým temným tajemstvím taková usměvavější blonďatá verze Kaze. Mnohem víc prostoru tu má Generál Zoja a její magický výcvik, a hlavně je tu konečně taky jako plnohodnotná postava – s minulostí, motivy a vlastními jizvami. Celé tohle uspořádání je pro mě celkem ideální, protože mnohem víc než složité popisy magických proudů, mě zajímají prostě lidé a jejich příběhy. Příběhy a životy členů triumvirátu, nebo třeba nějakého strážce s talentem na jazyky. Ideální.
Stejně tak mě bavil příběh Niny a jejího truchlení a práce ve Fjerdě. Lehký problém ale vidím v tom, jak moc odlišná je atmosféra těchto dvou příběhů a jak těžce se tím pádem přebíhá z jedné roviny do druhé. Co mě ale vysloveně štvalo je, že příběhy dohromady nesedí časově. Nikolaj a Zoja cestují týdny po Ravce, zatímco Nina prospala dvě hodiny. Dohromady celá kniha zabere v Ravce něco kolem půl roku, ale ve Fjerdě jen asi dva týdny. Jak? Magická časová pásma? Tak jako tak se těším na druhý díl a do té doby si samozřejmě budu dál vymýšlet vlastní verze. Ono mi to s tou svatbou třeba nakonec klapne.

4 12.02.2020

Další rodinný příběh, který mě nutí vzpomenout si na Tolstojovo staré dobré prohlášení, že každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem… Ale k věci: Střídají se dvě časové roviny. Čas oddaného komunisty Svatopluka, aktivně bojujícího za jistoty a bohatství, které komunismus zaručeně přináší. Jeho lásky k buržoustce od klavíru a dceři. Jeho tvrdé práci kvůli ideálům a zklamání, když ten slibovaný blahobyt jaksi není nikde vidět (kdepak asi soudruzi udělali chybu?). A pak tu máme čas Bohdany, dívky s chytrou hlavou a přátelskou povahou, která ale ne a ne najít cestu k vlastnímu otci. Zkouší zapátrat v rodinné minulosti a zodpovědět některé otázky o otcově životě, i když si nakonec není jistá, jestli není lepší některé věci raději nevědět…
Mě tyhle Aleniny skládačky prostě baví. Postupný rozkrývání spousty životních příběhů, které se navzájem ovlivňují a prolínají. Baví mě, jak popisuje postavy – nijak je nesoudí, jen popisuje jejich rozhodnutí a činy a jejich následky. Souboje sám se sebou a s vlastním osudem. Baví mě, jak je prostý rodinný život neuvěřitelně složitý.

24 11.02.2020

Taylor s rodinou se na léto vrací do svého letního domu. Tím se vrací na místo jakéhosi tajemného příšerného činu, který je naprosto neodpustitelný a stále ji budí hrůzou ze sna. To je základní premisa celého příběhu. Problém je v tom, že tím neodpustitelným příšerným činem, o kterém všichni vědí a přejí jí za něj upálení, je to, že se ve dvanácti letech chovala jako dítě. (Přitom to působilo, že minimálně někoho utopila.) Velký překvapení, velký odhalení A tak se pořád dokola omílá hrozně velká zrada, která je už ale dávno pryč a tisíckrát promlčená. Nehledě na to, že takhle chození ve dvanácti letech vypadá – nebo jsem snad jediná, kdo začal se svým prvním klukem chodit stylem „Ahoj, chceš se mnou chodit?“ „Tak jo.“ a pak se s ním rozešel psaníčkem během hudebky? Základ, na kterým celá ta romance stojí, mi prostě nedává smysl. A tím pádem i většina knihy. Navíc rakovina v domě u jezera je podle mě hodně laciná karta na vytáhnutí.

Max je klasickej kravaťák, co má supr kariéru na účtě míče, doma playboy buchtu a nula nula prd volnýho času, koníčků, přátel nebo co já vim… něčeho, co by měl rád alespoň zbla. Přesně ve chvíli, kdy se cejtí nejvíc na dně a vysátej, potkává Marlu, která je jeho přesným opakem – svobodná, nespoutaná a plná života. A samozřejmě, jak už slibuje anotace, je taky tajemná. To je jasný, každá správná čupr baba musí mít nějaký velký tajemný. S ní hází všechno za hlavu, ujíždí na motorce slunce západu vstříc a bla bla bla. Já nevim, ale jestli mi někdo chce tvrdit, že přesně takovej příběh nečetl už minimálně třikrát, nebo ho minimálně patnáctkrát neviděl v telce, tak prostě kecá. Netvrdím, že Babinská neumí psát, to zas bacha, ale jaksi se jí nedostává nápadů. Jakože fakt nula. A v druhý půlce knihy už nasazuje vyslovenej kýč, kterýmu se nešlo nesmát. Především v pasážích, který patrně měly být velmi dojemný a romantický až to čvachtá. Masochisticky jsem to dočetla do konce, takže si za to samozřejmě můžu sama a dobře mi tak.

6 11.11.2019

V takové pokračování jsem snad ani nedoufala. Jestli jsem měla nějaké pochybnosti, zdali Divotvůrce nebyla jen shoda náhod a první vyhrání, teď jsou celkem spolehlivě rozehnány. Laťka se drží, ne-li zvyšuje. Kellen je stále psancem, nomádí a poznává další země. Rozjíždí se plnohodnotná fantasy detektivka, pokračuje rodinné drama a Kellen se dál rozvíjí v neuvěřitelně sympatickou postavu, se kterou bych mileráda zašla na kafe. A třeba si pokecala o tom, jak daleko od stromu že to jablko nakonec padá… A nechybí ani zklamání z platonické lásky, jak už to v dospívání bývá. Další společné téma ke kafi. No nic. Já jsem prostě spokojená. Líbí se mi sledovat, co všechno se Kellen cestou učí, baví mě Argosanská filosofie (přestože mi pořád přijde, že se v ní moc nevyznám), a dost mi sedí de Castellův smysl pro humor. Nehledě na to, že ve mně tahle kniha vzbuzuje neodolatelnou chuť ustlat si pod širákem na karimámě. Za mě je to plná porce a další díl budu otvírat s naprostou důvěrou.

2 11.11.2019

Celaena je dokonale vycvičený nájemný zabiják, který se ale ocitl jako otrok v solném dole. Příběh začíná ve chvíli, kdy ji z dolu vytáhne velmi pohledný mladý kapitán stráže, aby ji předal ještě pohlednějšímu mladému princi. Oba shledají, že i ona je velmi mladá a pohledná. To je ale náhodička! Od první kapitoly je tu jasnej Stmívací trojúhelník a můžete uzavírat sázky.
Máme tu Celaenu, které vyvraždili rodinu, poslali do otroctví, a nakonec jí vytáhli ven na jakousi gladiátorskou reality show pro bohaté na čumendu. Z toho si ale nedělá těžkou hlavu, mnohem víc jí zajímají knížky, šaty a drbání s kámoškou… Pak je tu Dorian, rozmazlený princ a vyhlášený sukničkář, ve kterém se ale samozřejmě "skrývá víc" a najednou je věrnej a trpělivej a celej cacnej do pravý lásky. A nakonec Chaol, nedůvěřivý polda, který v teple Celaenina přátelství pomalu taje až ho před totálním roztečením chrání jen síla vůle a pevný holínky. Sázky uzavřeny? Výborně.
A pak je tu nějaká magie, přízraky z podzemních rozměrů a duchové v katakombách. Moc nevím, co si o tom myslet. Maasová vytvořila brutálně klišovitý postavy, jak z učebnice o milostném trojúhelníku. Na druhou stranu s tím prostě umí pracovat. Umí vystavět dobrý dialogy a dát publiku, co si žádá. Řemeslně dobrý, i já se občas ráda nechám utáhnout na vařenou nudli. Umělecká hodnota díla diskutabilní. Další díl si ale přečtu - jak jinak totiž zjistím, jestli jsem si vsadila správně? Aha?

13 06.11.2019

Isabella je květinářka posedlá nudlovou polívkou od Vietnamce přes ulici. Když na jeho místě otevřou novou a patrně mnohem lepší restauraci, dělá v ní scény tak dlouho, dokud z kuchyně nevyleze kuchař Jens, aby se na tu nudlovou nánu podíval. Krátce po tomhle úvodu už to naštěstí přestává být úplně stupidní a dál už je to jen velmi průměrná romantická komedie. Kuchař a květinářka se spřátelí, po práci pijou víno a debatují o životě. A o vztazích. Isa je naivka, která čeká na svého pravého, kterého pozná na první pohled. Jens je po špatné zkušenosti trochu cynik. Jak to dopadne, je samozřejmě obrovská záhada.
Napsáno jak podle příručky „Román pro ženy ve čtyřech krocích“. Isabella je místy otravná a je tam pár vysloveně kýčovitých pitomin – rande s fitkařem hrobařem, scéna na letišti (proboha!), ale vyrovnává to pár ohraně roztomilých situací a happyendů na světě není nikdy dost.

Kellen je pro mě neuvěřitelně osvěžujícím hrdinou. Nevím, po jak dlouhé době nečtu fantasy o hrozně talentované, ve všem skvělé a navíc hrozně krásné holce. Kellen je zvláštní maximálně tím, jak ztracený je případ. (Konečně postava, se kterou se můžu ztotožnit, žejo). Navíc je příběh plný akce. Rodinné drama a boj o přežití. A jako bonus sem ještě de Castell zvládnul propašovat střípky svojí filosofie a všechno to zabalil do dávky humoru v podobě naježené nadávající koule, co ráda jí oči. Jen právě Argosanská filosofie mi občas nedává úplně smysl (ale Kellenovi taky ne, takže možná je to schválně) a historie a uspořádání světa má někdy mezery. Zatím si tu odložím kupičku nadějí a do druhého dílu nebudu ani dutat. Protože tohle bude buďto dost velká jízda nebo móc velký zklamání.

„Udělej to, co si myslíš, že by udělal muž, kterým se chceš stát.“

5 03.11.2019

Po Lososu v kaluži je laťka hodně vysoko. Nejsem ale zklamaná. Opět se střídají dvě linie, tentokrát časové. Dva příběhy, které se prolínají, někdy tak úzce, že je těžké je rozeznat. Je tu o něco míň zábavných frků, ale nedivím se, že má autorka po Lososu tak trochu vystříleno. Pořád je to ale psané s nadhledem, humorem, který mi je dost sympatický. Názorově a myšlenkově není co vytknout. Až Lukášková napíše (a já doufám, že napíše) další knihu, naprosto beze strachu a bez přemýšlení si ji pořídím.

1 08.08.2019

Fyzicky vlézt do své oblíbené knihy, stát hned vedle postav, tak blízko, že se jich můžete dotknout... Sen každého knihomola. Putování z příběhu do příběhu, k tomu řešení jakési detektivní zápletky, v teorii zní jako hrozně super nápad na krásný román. Ale reálné zpracování je prachbídné.
Prvotní nadšení ze setkání s postavami klasických románů velmi rychle vymizelo. Postavy si totiž uvědomují, že jsou "jen" knižními postavami, čímž je autorka deklasovala z reálných charakterů na jakési divadelní postavičky, které stále dokola odehrávají stejnou roli. Werther si v jednu chvíli dokonce stěžuje(!) na to, že málem zmeškal svou sebevraždu... všechny klasické romány, které jsem se za svůj život naučila milovat a postavy, které považuju za víc než živé, jsou tady jen karikatury sebe sama.
Ostatně i všechny emoce jsou neuvěřitelně povrchní, nebo úplně schází. Amy poprvé v životě poznává svou babičku, potom i svého otce. Nevyvolá to v ní jedinou emoci, nevytváří se mezi nimi žádný vztah, nemá to pro nikoho žádný význam. Bez ohledu na nebezpečí, a celkově občas dost záhadnou až temnou povahu příběhu, nikdo nijak nereaguje. "Právě se tě někdo pokusil probodnout? Nevadí, tady máš palačinku." Všechno je tu tak nějak plytké. Navíc se to neuvěřitelně táhne, detektivní zápletka se vyvíjí tím nejpomalejším možným tempem, aby se v posledních dvou kapitolách rozsekla o překot.
Zklamání.

1 29.05.2019

Čím dál víc uznávám (a uctívám) Kinga. Tahle kniha vznikla jako příběh na pokračování – tedy šest částí, jedna napínavější než druhá. Prostředí cely smrti hodně ponuré, ale zároveň blízké (v tom smyslu, že pro někoho je to prostě každodenní práce). Rozpor je i mezi tím, jak nakonec vnímám odsouzence – jako lidi, kteří udělali něco dost odpornýho, zároveň lidi čekající na smrt, po které je nebe patrně nečeká,... A takových momentů je tam kotel. Momentů, které nutí zastavit se, všechno vstřebat a znovu si uvědomit, že nic není černobílé. Silný zážitek a rozhodně ne můj poslední King.

"Každý z nás musí umřít. Výjimky nejsou žádné. Je mi to zcela jasné, ale někdy, ach panebože, je Zelená míle tak dlouhá."

12 15.05.2019

Náhodou nalezeno při vracení Jany Eyrové do knihovny. Velká očekávání byla ovšem zklamána. Teď zpětně je mi ale jasné, že ani Jane Austenová nebyla už ve třinácti letech spisovatelský génius a neměla jsem od povídek, které ani neprošly korekturou, čekat druhou Pýchu. Nicméně přesto minimálně "Catherine, aneb altánek" by rozhodně stála za dokončení. Co byl vlastně Edward zač, se už nikdy nedozvím… Od Charlotte je v publikaci jen jedna pohádka a potom vzpomínka na zesnulé sestry Brontëovy a jejich začátky. Pro mě asi nejzajímavější část. Currer, Ellis a Acton Bell jsou pro mě čím dál zajímavější osobnosti a snad poprvé jsem odhodlaná tu Větrnou hůrku dočíst! Agnes Greyová je další v seznamu.

1 15.05.2019

Miluju knihy, které mě rozesmějí hned na první straně. Tahle k nim patří. Šedesátiletý chlapík, ukázkový prototyp morouse, který křičí na děti, aby mu neběhaly po trávníku a pod vousy si mumlá že „dneska nic a nikdo není co bejvalo“… Příběh nutí smát se nahlas a číst vtipné pasáže komukoliv, kdo stojí poblíž. Zároveň jde ale do hloubky a umí zasáhnout na správných místech. Pro mě tohle bylo pohlazení.

16 10.04.2019

Body navíc za detektivní linku. První díl, kdy jsem opravdu neznala motivy zločinu a jen nečekala, až to Margaret dojde. Mimochodem taky jste si všimli, že navzdory tomu, jaký má Li Jen údajný instinkt a je velkou nadějí kriminalistiky a bla bla, všechny případy zatím vyřešila Margaret? A když už jsme u toho instinktu a inteligence… spousta bodů dolů za milostný trojúhelník. Zase. Spousta milostného dramatu, které by se dalo jednoduše vyřešit, kdyby se ti dva přestali chovat jako puberťáci a místo ublížených pohledů používali hlasivky. Zase. Ve stínu slepičího souboje o kohouta se mi čím dál tím hůř věří, že čtu knihu o dvou inteligentních lidech, natož o geniálních vyšetřovatelích. S každým dílem sráží milostná pletka celý příběh o něco níž a nevěřím tomu, že se to s další knihou změní.

7 10.04.2019