Příběh dvou měst

Kniha se mi nehodnotí lehce. Od autora jsem nic nečetl, takže nevím, jak píše další příběhy. Moc se mi líbil jeho jazyk - metafory, živé popisy prostředí a také preciznost s popisem doby. Příběh mi ale připadal opravdu zdlouhavý, některé části by se hodilo zkrátit. Kromě toho se mi zdálo, že kapitoly nenavazovaly na sebe a dělalo mi problém se v ději orientovat. K postavám jsem si bohužel cestu nenašel, a tak mi upřímně byly celkem lhostejné. Takže tak padesát na padesát.

Je to už vyzrálejší Dickens, poněkud zbavený iluzí (po pobytu v Americe a po rozchodu se ženou). Román vycházel časopisecky v Dickensově vlastním časopise All the year round, jedna kapitola týdně, což Dickense nutilo nepsat tolik ze široka a zkracovat kapitoly. Není to další z řady románů typu "David kráčí po klikaté cestě z chudoby za štěstím", děj je pevně vsazený do historických událostí Francouzské revoluce a období těsně jí předcházející. Probíhá ve dvou časových rovinách a na dvou místech (Londýn, Paříž). Je to příběh o pomstě, nevyhnutelnosti osudu a obětování. Má velmi dobře propracované charaktery. Jejímu vysokému umístění v žebříčku prodeje knih (top 5) napomohl fakt, že kniha byla (a někde možná ještě stále je) povinnou četbou.

Nechci hodnotit konkrétní obsah (kdo jsou "dobří x špatní") nebo autorovy postoje ke společnosti. Je to knížka napsaná před cca 170 lety!, a kolik takových knížek kdo přečetl?
Knížka má nepochybně své kouzlo, a trpělivý čtenář ho objeví. Děj je specifickým způsobem propracovaný a na hře se slovy (i když na tom má určitě svůj podíl i překlad) během pár vět poznáte, že nečtete příběh, který napsal nějaký léty neprověřený pisálek. Popisy docela obyčejných jevů jsou zde ztvárněny takovým způsobem, že se prostě musíte na chvíli zastavit, zamyslet se a vstřebat ten rozdíl. A pak si užívat tu "vznešenost".
"Velikost" příběhu se mi odhalila až na samém konci, kde do sebe všechno zapadne... a stojí to za to.

Ke knize mě přivedly 3 věci. Jednak stála vystavená na poličce k knihovně. To oživilo zasutou vzpomínku z dětství, když jsem přečetl Olivera Twista a někde jsem zaslechl, že existuje toto naprosto mimořádné dílo. No a to je ten třetí faktor, že to je prý pátá nejprodávanější kniha všech dob!

Bohužel jsem zvládl sotva první kapitolu. A to pro rozvláčnost líčení. Bojím se, že se na knize podepsal fakt, že jí autor od začátku psal pro vydávání na pokračování ve svých novinách. Na základě první kapitoly soudím, že seškrtáním na 1/3 by text získal zásadně na čtivosti.

Četla jsem v rámci jedné výzvy a taky na popud toho, že velmi často narážím na to, že Dickens je skvělý autor a všechny jeho knihy jsou dokonalost sama.

Tohle byla třetí kniha, kterou jsem od něj četla a zas tak odvařená z toho nejsem.

Tady se mi nelíbily postavy, děj, střed ani konec. Začátek byl pěkný, ale pak už jsem se ztratila, nedala se udržet pozornost, nebavilo mě to.

Zkusím radši Oliver Twist a snad si tím u mě autor napraví reputaci.

(SPOILER) Vadila mi jednostrannost - utlačovaní = dobří chudí X utlačovatelé = zlá šlechta. A taky patriarchální šablonovitost ženských postav. Všechnu smetanu samozřejmě slízne nemyslící neurotická oddaná a krásná Lucy, naproti tomu ze samostatné inteligentní paní Defarge se stane maniakální bestie. Jediné, co se mi líbilo, bylo popsání posttraumatu a zajímavý Sydney Carton - s ním si ale Dickens nevěděl rady, tak ho odeslal na popraviště. Horší předvánoční četbu jsem si vzhledem k tématu snad vybrat nemohla. :-)

Příběh se odehrává za Velké francouzské revoluce. Bohatí jsou posílání pod gilotinu, aby zavládla VOLNOST, ROVNOST A BRATRSTVI! Ale násilím se nezmůže. Umírá také množství těch, kteří byli nevinní a rozbíjí množství vzájemných vztahů, kdy chudí žijí s rodinami bohatých, jimž slouží, a tak se rozvíjí tragédie mezi lidmi, ale ukazuje se tu i statečnost a síla osob i v této nelehké době.

Postavy v této knize se mají přímo báječně. Žijí v Anglii, bohaté a civilizované zemi. Stane se jim ale ukrutná událost. Setkají se s Francouzi! D:

Ony dvě města, o kterých kniha vypráví, jsou Londýn a Paříž. První polovinu příběhu zejména strávíme v Britském Londýně, zatímco tu druhou ve Francouzské Paříži. A kdy se děj odehrává? Za Francouzské revoluce, kdy již měla spodina plné zuby šlechty a rozhodla se ji oholit gilotinou :D

Příběh knihy je ze začátku s prominutím, k prdu. Žádnou z postav neznáte, děj je matoucí a záhadný způsobem, který vám příliš potěšení z četby nedá a postavy se chovají až nechutně dramaticky. Na první čtení je to teda fakt voprus :/

Proč tedy knihu tak vysoko hodnotím? Druhá polovina knihy je totiž vyloženě BOŽÍ! Děj je výrazně temnější, zajímavější a ona záhada ze začátku se nám postupně odkrývá. Postavy, které mi zprvu přišly příliš dramatické a umělé jsou zde daleko uvěřitelnější.

Postavy jsou zde samozřejmě středem všeho dění. Doktor Manette je naprostá špička, se Sydneym a panem Lorrym jsou zkrátka zapamatovatelné postavy. Problém mám akorát s manželi Darnay a Lucie, kteří jsou bezchybní a hodní, až to bolí. Prostě mi přišly příliš umělý a jako z pohádky.

První část hodnotím třemi hvězdičkami, druhou pěti, takže konečný výsledek jsou čtyři hvězdičky.

Doporučuji s 80/100 a doufám, že vydržíte do druhé poloviny knihy! :-)

Ze začátku jsem měla problém se do knihy začíst a dost jsem ji odkládala, ale poslední třetina byla úžasná a čtivá, příběh nakonec dává smysl od začátku do konce a já dávám čtyři hvězdy

(SPOILER) Začátek a vlastně skoro celá první polovina knihy mi daly ukrutně zabrat. Bylo tam velmi mnoho pasáží, v nichž jsem se ztrácela nebo které mi nedávaly smysl či se zdály zbytečné. Hodně situací a postav na mě působilo karikaturicky, jako parodie, což úplně nemusím. V druhé polovině, která je výrazně dynamičtější, se ovšem jednotlivé nitky spojily a příběh mě vtáhl. Zajímavý je hlavně anglický pohled na francouzskou revoluci, patrně velmi odlišný od toho, co by napsal Francouz.
Hlavní postavy, Darnay a Lucie, jsou bohužel poněkud bezduché, respektive v některých místech se Darnay chová vyloženě idiotsky. Zajímavější je dr. Manette - na rozdíl od Dumase (Monte Cristo) a Huga (Bídníci) si Dickens uvědomuje, jaké důsledky může mít dlouholeté uvěznění na lidskou psychiku a doktorovy PTSD stavy jsou dost uvěřitelné. Menší smysl mi dávala další psychicky těžce poznamenaná postava, paní Defargeová, snad jen jako příklad totálního fanatismu, ztráty lidství a nenávisti v podstatě ke všemu. A konečně Sidney Carton výrazně připomíná Grantaira z Bídníků - je typově natolik stejný a podobně motivovaný, že přemýšlím, zda to může být jen náhoda. Nicméně jeho oběť mi přijde výrazně smysluplnější.
Nakonec knihu hodnotím výrazně lépe, než jsem měla v úmyslu v první polovině. Jsem ráda, že jsem se tou záplavou slov pročetla do zajímavější části a nevzdala to.

„Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to doba víry, byla to doba nevíry, byl to čas světla, byl to čas temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima beznaděje, vše bylo možno očekávat, nebylo možno očekávat nic, všichni jsme kráčeli přímo do nebes, všichni jsme se ubírali směrem právě opačným – byla to zkrátka doba tak podobná době naší, že někteří její nejhlučnější vládci požadovali, aby ve zlém i v dobrém byla považována za rozkvět nejvyššího stupně.“
Dvé základních postřehů. Postřeh prvý. Informace, že Dickensův román „Příběh dvou měst“ se v Česku představuje poprvé, neudiví. Pro totalitní režimy (hnědý i rudý) je tento román nepřijatelný. V nelidském a bezbožném režimu, nastoleném krvavým terorem francouzské revoluce, nutně musely rozpoznat svého přímého předka. Postřeh druhý. Četba evokovala vzpomínku na hodinu literatury, kdy se vedla diskuse o tom, že někteří autoři jsou pro toho, kdo od nich již nějaké to dílko přelouskal, rozpoznatelní svým osobitým literárním stylem. Diskutovalo se tenkrát pravda o autorech českých. Charles Dickens do této úzké kategorie spadá, a to i v českém překladu. Způsob, jakým rozvíjí své příběhy, je poznatelný. Nepospíchá. S příběhem si vyhraje, v náznacích předjímá věci příští, aniž ohrozí spád děje a začne čtenáře nudit – žádné zbytečné odbočky, žádné nezáživné popisy scenérií apod. S pocitem příjemného očekávání se v průběhu četby těšíte na další jazyková kouzla, která provedou hrdiny jejich soukromým individuálním příběhem, uprostřed víru dějinných událostí, převracejících, na sklonku prý „osvíceného“ osmnáctého století, francouzskou zemi naruby. Totéž potěšení z četby se vztahuje i na popis zmíněných historických událostí. I tzv. „velké dějiny“ jsou vylíčeny originálním, více méně přesným, způsobem; zajímavým i pro toho, kdo se tomuto období evropských dějin hlouběji věnuje. Zaujme líčení počátečních roků francouzské revoluce, ono období nejbezuzdnějšího revolučního šílenství, s všudypřítomnou násilnou smrtí. Přímo cítíte kovový pach krve a slyšíte třeštění krví a alkoholem zpité lůzy. Totéž platí pro popis let revoluci předcházejících. Jste konfrontováni s pošetilostí vládnoucích vrstev, které již téměř propadly záhubě, ale tvrdohlavě setrvávají v chování, kterým na sebe zkázu přivolávají. Přivolávají ji i svojí slepotou a hluchotou ke zřetelným symptomům, které jim zvěstují jejich strašlivý konec. Umně jsou vylíčeny choutky davu, v němž člověk ztrácí svou identitu. A choutkou z nejsilnějších je násilí.
Drobná ukázka. - V pár odstavcích je nepřímo, a o to snad hrůzněji, vylíčené běsnění panikou (toho roku postoupila vojska protifrancouzské koalice téměř až k Paříži) a krví zdivočelých pařížských sansculotů mezi údajnou „pátou kolonou“, mezi uvězněnými „kontrarevolucionáři“. Tehdy lůza vtrhla do věznic a brutálně povraždila na tři tisíce lidí. Je něco děsivějšího než dav? „ … zástup se vrhl dovnitř, aby se dal do práce u brusu. Ale jakou strašnou práci dělali ti strašní dělníci! Brus měl kliky po obou stranách a otáčeli jím zběsile dva muži, jejichž tváře vypadaly hrůzněji a krutěji než obličeje nejdivočejších divochů v nejbarbarštějším maskování … jejich ohavné podoby byly pomazány krví a potem, pokřiveny výkřiky, vytřeštěny nejhrubším vzrušením a nevyspalostí. Zatímco tito zuřivci vytrvale točili, několik žen přidržovalo víno u jejich úst; krev tu kapala, rozlévalo se víno, z kamene brusu odletoval proud jisker a všechno neřestné ovzduší kolem bylo proniknuto samou sedlou krví a samým ohněm. . . . Aby pronikli co nejdříve k ostřícímu kameni, strkali tu rameny jeden do druhého po pás obnažení muži, jejichž paže i těla byla pomazána krví, muži v nejrůznějších cárech, s těmito cáry krví pomazanými, muži ďábelsky ověšení ukořistěnými ženskými krajkami, hedvábím a stužkami, na nichž tyto hadříky byly krví promáčeny skrz naskrz. Krví byly rudé všechny sekery, nože, bodáky a dýky, které si sem přinesli brousit. Když je pak zdivočelí nositelé těchto zbraní opět odtrhli z proudu jisker a vydali se znovu do ulic, táž rudá barva plála v jejich rozběsněných očích.“
Dickens nízkost davových pudů neilustruje jen na událostech z revoluční Francie, o obdobném vypovídá scéna od anglického soudu - lidé naplnění touhou spatřit obviněného kráčet ku smrti a zajistit jim tak jejich zábavu. Závěrečné poznámky. Poznámka prvá, povzdech. Při četbě někdy zarazí jakoby přílišně přepjaté city hrdinů a hrdinek. A tady se zarazíte – není to spíše narušení na vaší straně, než na straně autora. Není to vada v myšlení člověka dnešní doby, myšlení zmanipulovaného, narušeného prostředky masové zábavy, propagujících kulturní marxismus. Věříte, že vás neovlivnily, ale i vy jste zasaženi. Například zhůvěřilou ideou, že ženy se mají chovat jako muži. Představou, že žena, pokud projeví soucit, jemnost, projeví se současně co osoba slabá, politováníhodná. Představou, že úcta k otci, či k životnímu partnerovi ženu degraduje. Divné, podivné myšlenky. Poznámka druhá, uspokojení. Super – další kniha v českém jazyce, rozmnožující řady těch nemnoha, které ukazují skutečnou, ničím nepřikrášlenou, zvrhlou podstatu francouzské revoluce.

Tohle přečíst byl téměř nadlidský úkol. Buď čtu jinou knihu nebo je to překladem, ale docela se s knihou peru. To na co by dnešnímu autoru stačila věta, maximálně odstavec, je zde popsáno na několikati stránkách. Často sáhodlouze popisuje něco co s příběhem vůbec nesouvisí (výzdobu zrcadla, pohyb bouřky). Již před otevřením knihy jsem byl varovám, že číst tohoto autora je náročné, ale tím se to pro mě stálo výzvou. Možná kdybych četl nějaký aktuálnější překlad (Urbánek 1954/2011), tak bych se s tím snad tak nepral.
Četl jsem i starší romány a tak jsem se u toho nemusel přemáhat.

ku knihe som sa dostala len preto, že ju spomínali v sérii Pekelné stroje od Cassandra Clare a aj to som si myslela, že kvôli niečomu inému, ako tomu, o čom príbeh naozaj bol .. no aj napriek tomu, že som očakávala niečo iné, nebola som sklamaná, lebo pán Dickens písal naozaj skvele, teda, čo sa obsahu, námetu a deja týkalo, bolo to veľmi dobre vymyslené, niečo v štýle Victor Hugo - Bedári
no ale štýl písania, to ma "zmorilo" ... aby som knihu čítala viac ako týždeň, sa mi už dlho nestalo, a to aj napriek tomu, že ma fakt bavila
pán Dickens písal neskutočne kvetnato a opisne a každá situácia je rozobraná do posledného detailu a rozpísaná pomaly na dvoch-troch stranách ... fakt som mala dosť :-)
ale ak zvládate tento starý typ písania, isto odporúčam ... škoda, že ani jeden /aspoň ja som nenašla/ z natočených filmov nie je preložený, filmové spracovanie by mohlo byť fajn
v príbehu nie je žiadna hlavná postava, autor sa venuje všetkým rovnako, niekoho niekedy vynechá a potom sa nemu znova vráti ... to bolo celkom fajn ... lenže tak sa vám môže stať, že sa z vašich celkom milých a obľúbených postáv, stanú tie záporné
všetko, čo autor spomína a zdá sa nepodstatné, ku koncu dáva zmyslel a udalosti do seba začnú zapadať ... no a záver, asi som očakávala, že to takto nejako skončí, aj keď som dúfala, že nie ....

knihu som čítala 09/2018

Francouzká revoluce zde Dickensovi posloužila jako dokonalé prostředí k sociální kritice evropského světa, do něhož dokázal zasadit lásky, naděje a sebeobětování plný příběh, bez toho, aby působyl pateticky.
Přes svérázné, i když trochu šablonovité postavy, se tak ke čtenáři dostane krásně napsaný a poutavý román, s napínavým závěrem, kde nezůstanou pochyby, všechny záhady jsou vyřešeny, vše je krásně srozumitelné a smysluplné.
To tedy dělá z Příběhu dvou měst dobrou příležitost, jak si bez většího trápení či hlubšího zkoumání dobových reálií a autorova stylu připomenout, v čem tkví krásy klasické literatury.

Musím při zpětné rekapitulaci uznat, že kniha se mi vlastně dost líbila, navzdory tomu, že místy mě také dost štvala. Připadalo mi, že Dickens se svým typickém stylem a výběrem tématu pokouší sloučit neslučitelné, protože jako jeho lehce mravokárná a nadlehčená klasika to nefunguje a jako seriózní historický román také ne. Jakési kouzlo ale tahle zvláštní kniha určitě má.

Je to skvělé čtení. A vůbec nevadí, že Angličané jsou ti, které nutno ctít, a Francouzi tak trochu zvířátka, že když je někdo kladná postava, má vlastnosti superhrdiny/ -ky, kdežto záporáci (i když je důvod jejich zloby popsán a pochopitelný) jsou superzlí, že ústřední příběh má romantické kontury. Ale! Popis Velké francouzské revoluce jako tyglíku příštích totalit (jak o tom píše cenda111 - díky!) je dechberoucí, některé obrazy (ženy, které pletou, brus utopený v krvi, šílený muž vyrábějící boty...) nedostanu z hlavy pěkně dlouho a postavy Sydneyho Cartona, paní Defargeové, slečny Prossové či Jarvise Lorryho si ukládám do panteonu oblíbenců. K tomu je román, který se rozjíždí poměrně dlouho, v druhé polovině překvapivě napínavý! Olivera Twista jsem četla v dětství a milovala jsem ho - ale jsem ráda, že k Příběhu dvou měst jsem se dostala až teď. Vydání od Rybky je skvělé a ilustrace tří umělců z různých dob (Phize, Barnarda a Furnisse) provokující.

(SPOILER) U nás asi méně známý Dickensův román, ve kterém se autor pouští na pro něho méně typické pole historického románu a to do doby Velké francouzské revoluce. Na pozadí této epochální události se rozvíjí dickensovský příběh lásky, hlubokého přátelství, dávné nenávisti a pomsty, které mají původ hluboko v minulosti a vrcholí v Paříži v období jakobínského teroru. Tato osobní linka je jakousi paralelou velkých dějin a zrcadlí na osudu jednotlivců příčiny, ale i důsledky lety nahromaděné zloby, jejíž erupce rozmetala všechny staré pořádky, které se ještě nedávno zdály pevné jako zdi Bastily.
Slabší stránkou románu je příliš plakátové zobrazení hlavních postav, kdy padouši jsou zlí do morku kostí (i když je naprosto zřejmé, že jejich zlovolnost není imanentní, ale je podmíněná zlem na nich konaným), zatímco na kladných hrdinech nenajdeme ani stín špatných vlastností, v činech ani v myšlenkách. Jako by autor chtěl několikrát podtrhnout, komu patří jeho sympatie.
Celý příběh je mimořádně poutavý a čtivý už sám o sobě, ale co ho podle mě povyšuje, je ono uchopení celku. Velká francouzská revoluce v románu není pouze zajímavým historickým pozadím a kulisou pro romantický a dobrodružný příběh. Revoluční události jsou samotnou nosnou linií a hybatelem děje a Dickens velmi bystře postřehl, že tato převratná politická událost přináší do společnosti něco úplně nového a neblahého a že je přímým zárodkem totalitních režimů se všemi jejich průvodními jevy jako bezzákonnost, udavačství, šíření strachu a masové vraždění a že se stává prototypem moderního politického teroru, kdy jsou lidé vražděni nikoliv proto, čeho se dopustili, ale proto kým jsou. Proti tomu staví Dickens středostavovské hodnoty svého města - Londýna, který sice není dokonalý, ale přece jen v něm můžeme nalézt nějaký řád a spravedlnost. Ti, jejichž charakter není pokřiven zlobou a nenávistí, nemohou pochopit do jakého nebezpečí se vrhají a že v atmosféře všeobecného šílenství jsou i jejich životy ohroženy. Existuje jen jediná cesta. A tak temnota, chaos a ztráta morálního kompasu jsou ve strhujícím finále postaveny proti nejvyššímu činu lidského soucitu, sebeobětování pro druhého.
Ke knize mě přivedlo nové vydání Rybka Publishers s nádhernými dobovými ilustracemi. Vyznačuje se i kvalitní redakční prací bez chyb a překlepů.

Naštěstí jsem si na autorův styl vyprávění trochu zvykl u Martina Chuzzlewita, ale stejně jsem se někdy v dlouhých souvětích ztratil. Příběh není špatný, ale zrovna u něj nějak nechápu, proč jsou Dvě města jedním z nejčtenějších románů? Ale jsem Dickensovský začátečník, všechna díla mám vlastně před sebou, takže uvidím...

Cetla jsem v orginalu ale čekala jsem něco jine