Osice komentáře u knih

Další případ party kluků, kteří si říkají DeTeKTiVové, tentokrát tak trochu v duchu jednoho známého norského spisovatele, ale bez alkoholu a krve:-D Za mě nejpovedenější z první trojice případů, ostatní na nás ještě čekají. Doporučuji číst popořadě, protože v tomto příběhu autorka spoileruje předchozí případ. Pobavila jsem se, klukům to opět myslelo líp než mně:-) … akorát mě mrzí, že si nedala ilustrátorka (M. Vydrová) pozor a kreslila pořád jednu a tu samou kadeřnici, i když podle textu se jednalo o dvě různé.

24 01.01.2020

Zajímavé propojení příběhu a informací o stromech. Kdo jiný než moudrá sova, by měl všechno vědět… Čtenáři se např. dozvídají, proč má strom kořeny, proč jsou semena často chráněna ostny nebo pevnou a tvrdou skořápkou a kdo bydlí na stromě. Také je součástí knihy několik nápadů, jak si zpříjemnit procházku po lese. Už se těším, až si vyrazíme na jaře do lesa, vybereme si nějaký pěkný strom a budeme pozorovat, kdo všechno tam žije nebo až si uděláme otisk jeho kůry. Některé naučné pasáže byly pro dceru moc málo informativní, zajímala se dál, např. jaká zvířátka okusují kůru stromů nebo jaký strom má list ve tvaru srdce.

25 01.01.2020

Knížku dostal ve školce na památku manžel a teď ji objevila dcera v naší knihovničce. A díky ní jsem měla i já tu čest setkat se (úplně poprvé) s Dášeňkou. K. Čapek vystihl vývoj štěněte dokonale. I když jsem měla možnost pozorovat vývoj štěňátek několikrát z první ruky, tak mi toho uniklo opravdu spoustu. Podobnost, resp. shoda s malými dětmi mě mnohokrát úplně rozesmála. Je až k neuvěření, že to Čapek, sám bezdětný, takto výstižně popsal…

„Přes některé špatné zkušenosti je Dášeňka přesvědčena, že se jí nemůže nic stát a že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpečí. Neuhne smetáku a s důvěrou čeká, že smeták uhne jí; obyčejně to smeták udělá.“ (s. 19)

Dceru zaujalo přetahování Dášeňky s maminkou Iris… „…a protože pejskové nemívají k použití lano, slouží jim k přetahování, co tak najdou: klobouk, punčocha, tkaničky střevíců a jiné užitečné předměty. To se rozumí, máma Dášeňku přetáhne a vleče ji po celé zahradě; ale Dášeňka nepovolí, zuby stisknuty, jen oči poulí a nechá se smýkat tak dlouho, až se dotyčné lano přetrhne.“ (s. 25) … taky jsme si to samozřejmě musely vyzkoušet, o zuby jsem se bála, tak jsme držely deku v rukách:-).

I další části se nám líbily. Mě zaujal původ archeologie (od foxteriérů odkoukaný) – to nás na katedře archeologie neučili:-D a manžel měl radost, že mi může dát přednášku o historii fotografických přístrojů, když jsem se ho zeptala, jestli v té době byly foťáky rozšířené:-).

Bratři Čapkové měli velký talent. Jejich práce se slovy je mimořádná. Dášeňka se u mě zařadila k top „dětským“ knížkám... Už ji čteme znovu na žádost dcery (3,5 roku) - poprvé se u ní taky hodně nasmála.

73 01.01.2020

Hezká, vtipná a s kouzelnou pointou. Původně francouzská knížka pro děti vypráví o vlkovi, který vypadl z knížky a hrozí mu, že si na něm pochutná kocour. Kam se schovat? Co takhle do knížky, když jich je plná knihovna? Ale není čas na vybírání, kocour je mu v patách:-) „A tak musel vlk o dům – pardon, o knihu – dál.“

Tím nejzajímavějším jsou pro mne ilustrace. Police plné knih lákají k pečlivému zkoumání jednotlivých titulů… Nechybí ani Honzíkova cesta a Broučci:-)

Přečtena zatím asi 5x. Dcera mě dneska pobavila, zaslechla jsem, jak říká svému mladšímu bráškovi „pidivlku“:-) Jinak má z vlků velký strach, stačí zmínit les a ji hned napadne vlk… Tato knížka v ní, ale žádnou obavu z vlků nepodněcuje. Vlk (pidivlk), i když má velké zuby, tak nepůsobí hrozivým dojmem, a ten konec lepší být ani nemohl…

33 29.12.2019

Medvídka Púa má dcera hodně ráda. Já se nemůžu dočkat, až si přečteme toho klasického (A. A. Milne)…

Osobně mě tato kniha moc nezaujala, dcera ji se zájmem vyslechla, i si z ní hodně zapamatovala, ale o další čtení zájem neprojevila, a to většinou čteme knihy (i ty delší) opakovaně. Nejsem velký příznivce knih, které se prvoplánově snaží apelovat na čtenáře, aby něco dělali nebo se nějak chovali. Zde: mluv vždycky pravdu, cvičení dělá mistra a poslouchej ušima. Trochu mě to i čtenářsky uráží… Proč by mělo být vše naservírováno „polopatě“? I děti v nízkém věku dokáží o přečteném diskutovat. Dcera má nyní 3 a půl roku a už nějakou dobu dokáže o přečteném přemýšlet, doptávat se, atd. Někdy je z toho diskuze třeba na hodinu:-D Ale možná je poznamenaná tím, že se věnuji čtenářské a předčtenářské gramotnosti:-)

24 29.12.2019

Dcera objevila v knihovně. Poprvé ji četl manžel a já poslouchala při žehlení. Protože jsem neviděla na obrázky, tak jsem se při předvídání ani trošku netrefila:-) Další předčítání (a že už jich bylo) už bylo na mě, tak jsem měla možnost vychutnat si i vtipné ilustrace J. Kaláčka. Nejvíc mě bavil Matýsek. Když jsem poprvé viděla jeho výrazy (úsměv od ucha k uchu, naštvaný výraz, rozhořčený výraz, zoufalý výraz atd.), tak jsem se skoro nahlas rozesmála.

Příběh o přátelství, ochotě pomoci a odvaze, jehož poselství tkví v tom, že odvaha a velikost vždy nejdou ruku v ruce. Situace se opakují (různá zvířátka pomáhají Matýskovi vyhnat medvěda Huňáče fuňáče z jeho domečku) – ideální i pro menší děti. S dcerou jsme např. řešily důvody, které mohl mít Huňáč k tomu, že obsadil kocourkovi domeček, a také jsme si povídaly o tom, co bychom v podobné situaci dělaly my. Dcera si knížku často prohlíží i sama a docela věrně dokáže odvyprávět příběh (i s odpovídající intonací – strach, hněv, atd.).

28 29.12.2019

Míšovo tajemství dostala dcera k Vánocům, asi od babičky (dárky přebíral manžel a neví:-)), a už ji máme přečtenou. Moc se nám líbila… Naše 4. knížka od E. Petišky.

Děti a jejich vztahy jsou popsány realisticky. Bavilo mě hlavně poučování holek:
„To je panenka, s kterou si hrály chudé děti,“ poučí ho Alenka.
„To když neměly peníze,“ řekne Barborka.
„A neměly třeba co jíst,“ poučuje Alenka.
„A neměly kde bydlet,“ řekne Barborka. (s. 40) ... i já ráda poučuju:-)

Také Přemek se svými otázkami je kouzelný, nechybí moudrá pohodová babička a příběh je vtipný a napínavý zároveň… Poselství, které si odnáším z této knihy: je snadné něco provést, ale postavit se k tomu čelem a napravit to, chce velkou dávku odvahy, proto se místo „hubování“ snažme ocenit snahu, která k nápravě vedla.

27 27.12.2019

Laskavá kniha o stárnutí, přirozených fyzických změnách, které se s člověkem s přibývajícími léty dějí, ale hlavně o vztahu ke stárnoucímu člověku. Babička přestože nemohoucí není nikomu na obtíž, pečují o ni s láskou.

„Maminka babičku na posteli posadila a pomáhala jí s jídlem. „Krmíš babičku jako mě, když jsem byla miminko!“ smála se Anička. „Když byl tatínek malý kluk, tak se o něj babička starala. Tak teď zas pomáháme my babičce, to je docela spravedlivé, ne?“ odpověděla maminka a pohladila babičku po ruce.“ (s. 22) … to mě dojalo.

A i když možná nechceme, tak jednou naše životní cesta skončí... Dcera často říká, že nechce, abychom umřeli... V knize Anna a Anička je hezky ukázáno, jak se může dítě se ztrátou milovaného člověka, jakým babička bývá, vyrovnat. Sama jsem při čtení zavzpomínala na moji prababičku, na kterou mám pár vzpomínek. Moc dobře si vzpomínám, jak jsme měli všichni prababičku rádi, i když nemohla chodit (také s námi bydlela).

28 27.12.2019

Tuhle úžasnou knížečku o Aničce jsme získali z knihovny jako vyřazenou. Dcera si ji hned oblíbila, četli jsme ji stále dokola, všude ji s sebou tahala, některé pasáže uměla zpaměti, bylo radost ji pozorovat, když si knížku sama prohlížela... přečetli jsme ji možná 100x:-) a dnes jsme ji po delší době četli znovu, protože jsem si jí všimla na ilustraci v knížce Anna a Anička (M. Špinková).

30 26.12.2019

Přečetly jsme zatím 2x... Když jsme dneska obědvali, tak jsem uviděla z okna duhu a vzpomněla jsem si na Šafránku, žlutou vílu. A myslím, že se mi díky duhovým vílám konečně podaří zapamatovat si, jak jdou barvy duhy za sebou… Stačí si pouze odříkat víly (Rubínka, Klementýnka, Šafránka, Olivka, Pomněnka, Iriska a Violka – píšu zpaměti, tak jsem to doufám nespletla:-D)

22 25.12.2019

Drobné SPOILERY!!!

Knihu máme doma přes rok. K přečtení mě ponoukl manžel, když jsem se začala zajímat o odsun Němců po 2. sv. válce. Kniha obsahuje 13 příběhů, každý příběh kreslil někdo jiný. Rozdílné styly kreslení a celkově přístup ke komiksovému zpracování sebou nese jisté klady i zápory. Díky odlišnému zpracování jednotlivých příběhů jsem si je lépe oddělila od sebe a i snáze zapamatovala. Ne u všech příběhů se mi autorský styl líbil, ale sdělovaný zážitek byl pro mě důležitější, proto v hodnocení nebudu ubírat body.

Vážím si autorů, že se snaží zaznamenat vzpomínky „obyčejných“ lidí, o kterých většina z nás nikdy neslyšela a předat je zajímavou formou dál. Když jsem knihu četla, tak jsem se neustále vracela k otázce „Kdo je vlastně hrdina?“ Existují různé formy hrdinství, velmi silná myšlenka „… Mnohem lehčí je přece umírat, když člověk střílí, nám se umíralo mnohem lépe než člověku, který jde do vagonu, pak v tom vagonu jede, potom si kope hrob a potom se svléká do naha…“ (s. 41) … Tak trochu autorům knížky závidím, že měli tu čest s takovými hrdiny mluvit. A říkám si, že možná stačí vyslechnout naše prarodiče či staré lidi, kteří jsou osamělí a rádi vzpomínají. Hrdinou je někdy každý z nás, hrdinství spočívá často v rádoby malých bezvýznamných věcech.

Hodně mě zasáhly 2 příběhy žen (matek). Síla maminky Anny F., její obětavost, uskromňování se až na hranici únosnosti a vlastního přežití, aby ochránila nemocnou dceru… Byla bych toho také schopná? Doufám, že se to nikdy nedozvím… Druhou ženou, jejíž rozhodnutí mi nedalo spát, byla Miluška Havlůjová. Rozhodla se nepodepsat spolupráci s StB, což způsobilo odloučení od jejího malého syna. V noci když jsem objímala svoje 2 spící děti, tak jsem si na ni vzpomněla a nedokázala jsem její rozhodnutí pochopit. Autor se v dodatku k jejímu příběhu vyjadřuje ve smyslu, že se rozhodla správně. Já bych se to s takovou jistotou tvrdit neodvážila. Obdivuji silné vnitřní přesvědčení paní Havlůjové, nicméně ji jako matka matku nechápu…

Díky knize jsem měla příležitost nahlédnout na osudy lidí za války, i po válce a připomenout si, že dějiny netvoří jenom významné osobnosti, ale hlavně masy bezejmenných lidí. Někteří z nich právě z té masy vystoupili…

„Jak to víte? Takhle to přece nebylo. V rádiu říkali, že to byla sebevražda!
To víš, že jo. Rádio má vždycky pravdu. Hraj, blbe!“ (s. 159, o smrti Jana Masaryka, ministra zahraničí)

25 25.12.2019

Broučky jsem si chtěla přečíst už dlouho, konkrétně od jisté přednášky, která se týkala smrti v dětské literatuře. A teď když dcera (3,5 roku) projevuje sama zájem o smrt, řekla jsem si, že je ta správná doba na Broučky.

Ze začátku jsem si myslela, že budou pro dceru nestravitelní. Kvůli častým zmínkám o Bohu, modlení atd. Ale spletla jsem se:-) Barča se hodně zajímala o to, kdo je to ten Pán Bůh, proč by měli broučci poslouchat, proč si říkají zdař Bůh, atd. Všechno jsem se jí snažila vysvětlit, a proto díky knize měla možnost poznat zase něco pro ni neznámého. Děti jsou úžasně otevření nejrůznějším myšlenkám a konceptům, tak je o to svým krátkozrakým vnímáním zbytečně nepřipravujme…

Broučci se nám ve výsledku líbili opravdu hodně. Mně zejména opakování (určitá rutina v životě broučků řídící se denní dobou a ročním obdobím), rádoby pomalé plynutí, lyričnost popisů, rozhovory, které nepotřebovaly neustálé připomínání toho, kdo mluví (nešvar současných knih pro děti) – když jsem dceři četla, tak stačilo dělat mezi jednotlivými replikami pauzy a pracovat s hlasem a neměla problém se v rozhovoru orientovat; dále právě ta znázorněná smrt, která prostě k životu patří (je v pořádku cítit smutek, plakat a vzpomínat – zamlčování smrti malým dětem je podle mě kontraproduktivní; včera dcera sama prohlásila, že je škoda, že umřel děda Rudolf – až mě to dojalo) a chudobka vyrůstající na místě, kde umřel brouček… prostě krása.

56 23.12.2019

Možné drobné SPOILERY!!!

P. Šabacha mám v hledáčku již nějakou dobu a teď konečně můžu říct, že jsem si od něj i něco přečetla. Když jsem včera sbírala knížky, které rozházel u manželových rodičů náš mimišák, dostala se mi do ruky malá knížečka od Šabacha. A už jsem ji neuklidila:-)

6 krátkých povídek mi dnes zpříjemnilo předvánoční dobu, skvěle jsem se bavila. S postarším manželským párem jsem v neděli prožila jejich ne až tak typickou neděli. „Ach jo, už se zase lituju. Jako někdo, kdo vzal dvouletý dítě k moři a furt po něm chce, aby mu bylo vděčný.“ (s. 21) … manžel na rybách a žena (učitelka v důchodu) doma a každý prožívá své malé drama. Při čtení jsem přemýšlela o tom, co všechno se v člověku nahromadí za léta společného života a když se k tomu ještě přibalí zdánlivé maličkosti z práce,… otázkou je, kdy to bouchne?! Konec povídky ve stylu R. Bachmana, takže si neztěžuju:-)

Jako bych se v povídce Vánoce doktora Hrdličky šinula po ulici s doktorem Hrdličkou, na nohou papírové krabice od bot. „Tuhle praktickou protiskluzovou pomůcku odkoukal od důchodců z Malé Strany, nad nimiž se v zimě neustále vznášela hrozba zlomeného krčku.“ (s. 27) … Skoro celý příběh jsem se uculovala a ještě jsem stihla zaznamenat, že to Šabach umí se slovy, líbí se mi např. jeho přirovnání. „Zámecké schody po jeho pravé straně připomínaly lesklou a šedivou polevu nějakého cukrářského řezu vytaženého týden po svátcích z ledničky.“ (s. 32)

Každý příběh je pro mě něčím zvláštní. V povídce Teplo domova je tím, co příběhu dodává jiný rozměr, zvolená forma – dopis 70ti leté vdovy, která píše do redakce časopisu Teplo domova a svěřuje se s na první pohled znovu nabitým štěstím. „…do pokoje se vkrádal večer a já beze slov bloudila svými prsty v historii života uložené do zatvrdlé kůže jeho dlaní,…“ (s. 47)

Za mě jasných 5* a už se těším na nějakou další knížku od P. Šabacha:-)

28 23.12.2019

Možné drobné SPOILERY!!!

Moje druhá kniha od K. Tučkové. Téma odsunu Němců po 2. sv. válce se přímo i nepřímo dotklo i mojí rodiny. V kuchyni u babičky visí hodiny, které jejím rodičům věnovala před odsunem jistá Anna Selner (nevím, zda píšu správně), služka, která u nich sloužila na konci války. Babička na Annu někdy vzpomíná a lituje toho, že jí z obavy (komunistický režim) neodepsali na dopis, který od ní z ciziny dostali. Babička se také zmiňuje o tom, že chalupy po Němcích si zabrala ta „největší chátra“. Ještě vypráví, že po válce Američani zezadu zastřelili několik německých důstojníků, kteří se holili u potoka pod vesnicí, když je Češi na ně upozornili. A přímo se odsun dotkl manželovy babičky, která byla ze smíšeného manželství. Po válce přišli o všechen majetek, ale zůstat mohli… V knize je mnoho momentů, které mi výše zmíněné střípky připomněly. Autorce nelze upřít, že si nastudovala mnoho o tématu odsunu, vykořenění lidí, kolektivizace, atd. … Pro ty, kteří znají Brno, musí být čtení hodně zajímavé. Nicméně mě mrzí, že ji unikl zákon č. 115/1946 a nesprávně odkazuje na amnestii prezidenta (s. 266), i když se nejedná o literaturu faktu, ale o beletrii, stejně mi to kazí dojem z četby…

Vyhnání Gerty Schnirch mi dalo mnoho podnětů k zamýšlení. Děti za války byly stále dětmi se svými touhami, starostmi, koníčky,… „Ale pak si všimla, že není jediná. Časem ji uhodilo do očí, že není sama, kdo o přestávkách čmárá na prázdné čtvrtky papíru, čte pod lavicí knížku nebo dlouhé minuty vyhlíží oknem do ulice.“ (s. 26)

Poválečná nenávist se dá pochopit, jen mě opět překvapilo, jak se najednou vztahy mezi lidmi můžou takto diametrálně změnit. Vzpomněla jsem si na knihu Bezpečná zóna Goražde, tam je také hezky popsáno, jak se sousedské vztahy přes noc změnily. Národní hrdost v takové míře, že se omlouvá i vraždění… Hodně zajímavé mi přišlo líčení toho, jak se majetek po Němcích dostával do rukou nově příchozím. Rodina Jechů je pro mne synonymum „hamižné příležitosti využívající chátry“ a při čtení některých pasáží mi bylo smutno, že se někteří Češi tahle nenávistně chovali k těm, které celý život znali… Velmi mě zaujaly zmínky o JZD (mezi prvními vstupovali ti, kteří si zabrali majetek po Němcích a sami neuměli hospodařit – s manželem jsme o tom diskutovali, prý už na to narazil i jinde, musím se vyptat babičky; plnění povinných dodávek a popis práce v kravíně působí velmi realisticky - mamka je zootechnička a babička v kravíně pracovala, takže jsem ji při práci jako dítě měla možnost sledovat), za to přidávám body…

Podnětů mi dala autorka skutečně hodně, třeba zamyšlení nad tím, jak se postavit k výchově „německých“ dětí po válce v zemi, která nemá k Němcům dobrý vztah – jako Čechy nebo nepopírat kořeny? Být takovým rodičem muselo být hodně těžké…
„Něco jako domov nemá v téhle republice žádnou váhu. Berou ho lidem za trest anebo jen tak. Prostě jen tak. Z vyšší vůle. Od stolu.“ (s. 347)

Když jsem po knize sahala, tak jsem očekávala silný emotivní zážitek. Jenže se u mě nedostavil a to jsem velmi emotivní. Musím se přiznat, že jsem se i rozhodovala, že knihu asi po 80 stránkách odložím a odskakovala jsem ke čtení posledního dílu Smrtky. Nicméně jsem ráda, že jsem ji dočetla, kvůli těm podnětům, které jsem dostala. Důvod, proč mne prakticky nijak příběh Gerty ani ostatních postav nezasáhl, vidím hlavně v tom, že na mne vyprávění působilo strašně odosobněně. I když si myslím, že se autorka snažila, právě to odosobnění odsunutých Němců překonat, ale na mě to bohužel nijak nepůsobilo. Chyběly mi dialogy, které by postavám vdechly více života a plasticity. Pokaždé když jsem knihu začala číst, tak jsem si vůbec nedokázala rychle vybavit, o čem a o kom jsem četla předtím. Tak nějak je mi to i líto, že jsem si čtení neužila a neprožila víc. Nejvíc se mne dotkla postava Helgy, která nosila mrtvého chlapečka…

Pokud vás zaujalo téma odsunu a chcete si přečíst jiný osud, doporučuji příběh o Rudolfovi Bělohoubkovi (Chomutovsko) z knihy Ještě jsme ve válce.

54 20.12.2019

Přečetly jsme s dcerou (3,5 roku) na jeden zátah:-) Hezky mne navnadila na sníh, na který se s dětmi už nějakou dobu těšíme...

Jedná se o první příběh ze série o vílách počasí. Četl se hezky, je v něm napětí, hlavní záporák Servác Mráz zase způsobil potíže, tentokrát má na svědomí bláznivé počasí, holky jsou ale vynalézavé, nechybí zlý šotek, který moc rozumu nepobral a spousta vílího prachu... příběhy o vílách jsou milé, laskavé, šotkové i když škodí, tak z našeho pohledu nejde o život:-)

Dcera svou otázkou otevřela zajímavou diskuzi. Ptala se, zda musí šotek vílám škodit.... vedlo nás to k zamyšlení nad tím, že neuposlechnutí Serváce Mráze, jejich "šéfa", pro ně mohlo mít následky, ale na druhou stranu, že mají přece možnost se sami rozhodnout, zda chtějí škodit...

Z příběhu také vyplývá, že Servác Mráz se v létě nudí... Dcera navrhovala, že by si místo škození mohl hrát s korálky nebo modelínou:-)

23 18.12.2019

Naše další Martinka:-) Tahle je plná baletních termínů (oceňuji, že i s výslovností) a obrázků, na nichž je hezky vidět, jak mají jednotlivé baletní prvky vypadat. Dcera zatím o další přečtení zájem nejeví, což je neobvyklé, ale každou chvilku udělá nějakou podivnou pohybovou kreaci a zeptá se, zda je i tohle z baletu. Také se zajímá o to, zda Martinka dokáže tohle nebo tamto a dnes jsme se spolu různě protahovaly a dělaly různé poskoky a rádoby baletní pózy:-)

Jenom mi přijde, že v každé knize o Martince, vypadá Martinka jinak...

26 16.12.2019

Na knihu Chaloupka na vršku jsem se moc těšila. Opětovné setkání se starými známými (předtím jsme četli už Chaloupku na vršku – nové příběhy) bylo znovu příjemné, plné vlídného humoru, dětské rozpustilosti, lidské dobroty a idylických sousedských vztahů. Takhle nějak si představuju, že se opravdu žilo na malých vesničkách před sto lety. Rodiče se nebáli nechat děti bez dozoru, děti si hrály v lesích, vymýšlely nejrůznější lumpárny, pomáhaly rodičům s lehčími úkoly (nosily oběd na pole, pásly kozy, pohlídaly mladší děti, atd.), lidé se orientovali podle polohy slunce a podle vyzvánění zvoničky, lidé měli blíž k přírodě i k sobě navzájem. Také si spolu víc povídali, dodržovali nejrůznější tradice a zvyky, např. masopust s maškarami následovaný dobou půstu a vyhánění Morany. Příběhy se odehrávají v průběhu celého roku. Je zde plno pranostik, lidových říkanek a písniček (bohužel bez notových zápisů). Seznámení s rokem na vesnici s přihlédnutím k tradiční lidové kultuře je příjemnou nadstavbou. Hodně se mi líbí, že malou Barborku nosí maminka v šátku na zádech. Škoda, že jsem knihu neznala v době, když jsem naší Barborku také nosila v šátku a někteří kritizovali, že ji nevozím v kočárku:-)

Dceru příběhy baví, už pozná hodně postaviček. Díky knize jsme si zazpívali už mnohokrát koledu My tři králové a dneska, když jsme zdobili větvičky perníčky, prohlásila: „Chaloupka na vršku,“ když navlíkala stužku do perníčkového domečku:-)

36 16.12.2019

Dnes ji objevil náš mimišák v knihovně:-) Když jsem ho potom doma kojila, tak jsem ji stihla přitom přečíst celou starší dceři.

Dceru fascinují příběhy ze školky, i když do ní sama chodit nechce. Ema ve školce je naší asi 3. knížkou s touto tématikou a myslím, že má potenciál dceru pro školku nadchnout... I když nejvíc ji zaujalo, jak Ema spadla ze stromu a zranila se. Opakovaně řešila, že se jí Nela neomluvila a že se na stromě mohly holky prostřídat. Je zajímavé, že ji to prostřídání napadlo, protože v reálu se střídání nekoná:-)

Bavila mě, hezky se četla, zajímavá švédská kniha pro malé děti. Určitě ji budeme číst ještě mnohokrát:-)

25 12.12.2019

Po Čechově Dědečcích další kniha o dědečkovi:-) A tahle začíná:

„S krávou by mohly být potíže. Je to zvíře neskladné, těžké a těžkopádné, v pohádkách se vyskytuje zřídka. V bytě ji mít nemůžeme, mohla by se propadnout o patro níž, pak ještě o patro a ještě, až do přízemí a z přízemí do sklepa, k jízdním kolům a marmeládě. Ve sklepě je nezdravo, vlhko a chladno, mohla by se nastudit. A co pak s ní? Kromě toho každá, i ta nejvychovanější kráva po sobě zanechává koláče, které zrovna nevoní.“ (s. 3)

Knížka Kráva a dědeček mě hodně baví. Líbí se mi styl, kterým je napsána. Obsahuje hezké slovní obraty, které motaly sice dceři hlavu, ale to vůbec nevadilo. Vždycky jsme si je vysvětlily a ona si může přirozeně rozšiřovat slovní zásobu o další významy jí známých slov. Teď už ví, co znamená, že ohradník kope, nebo když se řekne „jedeš“. Také zjistila, že nejsou koláče jako koláče, proč se dává na něco záloha a že na druhé straně naší podlahy je strop někoho jiného…

„Dědeček Josef tráví většinu času v zahradě sám, babička Josefka tam s ním nezajde a nezajde. Vysedává u kamen v kuchyni na bedně s dřívím a čte si knížku o životě na vsi. Až nastane vhodná chvíle, odloží knížku a uvaří oběd…“ (s. 7) Soužití dědečka Josefa a babičky Josefky mi připomnělo mé prarodiče. Moje babička si ráda čte na plotně vesnické romány. Nejradši má, když je plotna ještě teplá:-)

Překvapilo mě, že se kniha v době mého hodnocení nacházela v modrých číslech. Za mě je naprosto skvělá. Pobavila jsem se, byla radost ji číst, I. Binar se nebojí opakování slov, dociluje tím vtipnosti, hraje si s jazykem, … a ilustrace od E. Sýkorové-Pekárkové jsou osobité, zkrátka další povedená knížka od nakladatelství Meander.

22 08.12.2019

Skvostná knížka. Shrbené postavy, prořídlé vlasy, stářím zvrásněná tvář, vlídný bezzubý úsměv, klobouk na hlavě, hůlka v ruce - to jsou na první pohled dědečkové. Pro mě je dědeček jedinečná postava, s nímž mám spojené vzpomínky na hraním karet (naučil mě třeba mariáš a bulku), na společně strávené chvilky na "sejpce", kde nás učil řezat pilkou a vyrábět různé věci ze dřeva, fascinovala mě jeho sbírka budíků, které uměl opravit a modely letadel, které sestavil a je toho ještě spoustu...

Při prohlížení knížky jsem přemýšlela o tom, kým asi postavy dědečků byly, než se z nich stali "vetší staříci", co a koho nechali za sebou, podle výrazu tváří bych řekla, že prožili spíše hezký život...

Prohlížela jsem několikrát a nejvíc mě zasáhl příběh Knoflík. Jakoby se na chvilku zastavil pokaždé čas, když jsem viděla poslední okénko příběhu. I když jsem věděla, co přijde, tak efekt byl vždy stejný... A příběh Ještě něco - nádhera, vykouzlil mi melancholický úsměv na tváři... Bavily mě úplně všechny.

P. Čech je v mých očích nejlepší český autor, jehož knížky jsou postaveny na ilustracích.

42 07.12.2019