Osice komentáře u knih

Protože už jsem nechtěla číst počtvrté Aničku ve městě, tak jsme si konečně vypůjčili další díl:-) Krásně nás všechny naladil na prázdniny, také chceme letos vzít děti poprvé k moři… Anička prožije dovolenou v Egyptě, zažije spoustu dobrodružství, užívá si moře, potká novou kamarádku Dominiku, seznámí se s několika místními lidmi, zvládne projížďku na velbloudovi a mnoho dalšího. Autorka I. Peroutková opět bravurně zachytila Aniččino niterné prožívání, stýskání po domově, zamýšlení nad tím, proč nám někdy čas utíká pomalu a někdy rychle… nikdy nevíme, co nás dopředu čeká, jaká dobrodružství zažijeme.

S knížkou mám spojeno několik úžasných zážitků s dětmi. Pokaždé když se v knize zpívalo (vždy vymyslím nějakou melodii a také zpívám), tak se náš mimišák postavil a začal tancovat:-) Děti si hrály, že jezdí na velbloudovi (krabice na hračky), Barču jsem zaslechla, jak si zpívá Habibi a večer před spaním si mumlala Ich auch:-) A chce také samozřejmě koupit slamáček…

35 20.02.2020

„Matějův svět si lze představit v půdoryse jako centrálně řešenou halu, do níž ústí nespočet dveří. A těmito dveřmi stále někdo vstupoval, nebo naopak odcházel. Někdo často a někdo zas jen jednou za uherský rok. Někteří lidé se pouze mihli a způsobili tím průvan, jehož si Matěj sotva všiml, a jiní, kteří snad původně přišli říct: Nazdárek! Jakpak se vede?, zůstali až do konce svých dní.“ (s. 11)

Knížečku Babičky vnímám jako takovou „grotesku“ zachycující střípky ze života Matěje, jeho rodiny a přátel, která se odehrává v Československu v období vlády jedné strany (konkrétně 1951-1989). Stěžejní historickou událostí je pochopitelně rok 1968. Osobně jsem dobu minulého režimu prakticky nezažila, jedinou vzpomínku mám na změnu v oslovování učitelek, ze soudružek byly najednou paní učitelky. O to vděčnější jsem, že podobné knihy existují. I když je knížka vtipná (moje první poznámka, kterou jsem si při čtení udělala, zní „funny as hell“:-)), tak z ní na mě často silně dýchla bezútěšnost celé doby, jež hodně lidí určitě na vlastní kůži pociťovalo. V knize je také zmiňováno zvláštní vydání Rudého práva NEPROŠLI, propagandistická reportáž ze srpnových dnů 1969. Pro zajímavost, celé vydání je k dispozici na vzdělávacím portále www.moderni-dejiny.cz.

Mnohokrát jsem se úplně rozesmála a často jsem měla potřebu podělit se s manželem o nějakou vtipnou pasáž. Můj druhý Šabach a určitě ne poslední. A představte si, že i v takovéto knize se dá najít návod na řešení sourozeneckých sporů. „Psaní zprávy“ mi přijde velmi inspirativní a doufám, že si na tuto metodu vzpomenu v době, až budou děti větší a budou se kvůli něčemu hádat nebo prát:-)

"Pípl dont slíp!"

"Teta se kolébala po nádvoří tak důstojným způsobem, že i slavnostní pochod Hradní stráže vedle ní vyzníval matně až vyblitě."

„To je dobře… tak nevím.“ (hláška babičky Marie)

39 15.02.2020

Ve městě řádí falešní stěhováci a parta malých DeTeKTiVů má opět o zábavu postaráno. Když čteme s dcerou, tak se snažím přijít na to, jak zločinci postupují, jak své zločiny provádějí. Ještě nikdy se mi to ale nepovedlo uhodnout:-) No, ještě nás pár případů čeká, tak snad někdy příště… Knížka je skvěle ilustrovaná, tentokrát má zelený papír, předchozí případ se mi líbil o trošku víc, ale celá série si drží vysokou úroveň.

33 13.02.2020

Obsahuje sedm příběhů. Bohužel šest z nich je už v knize Mach a Šebestová, pouze první příběh (O tom, jak Mach a Šebestová byli za školou) je navíc. Text je s drobnými kosmetickými úpravami. Místo soudružky učitelky už mají školáci paní učitelku:-) a obrázky jsou výraznější...

35 13.02.2020

O tuto českou nesmrtelnou klasiku, která vznikla díky autorskému duu M. Macourek a A. Born, projevila zájem před dvěma dny i naše dcera. Vlastníme vyřazenou z knihovny. Čtení Macha a Šebestové jsme si s dcerou neskutečně užily. Barča hltala každé slovo, oblíbila si zejména Jonatána a Micinku a nejvíc ji oslovil asi příběh o vzorném chování. „…, tak si tedy pamatuj, Horáčku, že muž se k ženě nikdy nechová neurvale jako nějaký Kanaďan při hokeji, ale vždycky jemně, ušlechtile a galantně, za což mu žena odplácí čím? No Čermáková? No přece svou roztomilostí.“ (s. 127) … Miluju jazyk, kterým jsou příběhy žáků 3. B napsané. Dlouhé věty, v nichž se klidně několikrát změní osoba mluvčího, krásně zní, bylo potěšením je předčítat. Ale bez Bornových obrázků by to samozřejmě nebylo ono, ty k textu neodmyslitelně patří.

Při čtení jsem zavzpomínala na naše knihovnické herecké listování touto knihou určené sice dětem, ale nejvíc jsme se u něho vyblbli samozřejmě my knihovníci… Já si zahrála Šebestovou a manžel Macha:-)

„Není pak nakonec lepší víkendová služba? Na co se vlastně těší, když se žene rovnou domů, na tvrdou kuchyňskou židli? Na vyleštěné hrnce nebo hromadu mraženého masa, které samy ve dvou nemůžou nikdy sníst?“ (s. 158)

Volné pokračování knihy Do tmy bylo dynamičtější a ještě záhadnější než první díl. V této knize máme možnost nahlédnout do vícera lidských osudů, které se začínají postupně prolínat a proplétat a vynořují se v mlžných náznacích dávno „pohřbení“ démoni. Ale to by nebyla A. Bolavá, kdyby všechno vysvětlila a vyřknula. Je to jako v životě. Lidé se se svými tajemstvími, strachy, minulostí, atd. často nesvěřují. Oni to ví a nemají o tom potřebu mluvit naplno, někdy zavzpomínají, i když jenom v náznacích a ostatní tápou a dělají si vlastní závěry. Vlastně mi to nevadí, necítím se ochuzena. Autorčin unikátní styl vyprávění mi poskytl opět nevšední čtenářský zážitek. … Děj je zasazen do jižních Čech. Řečovice a Strachovice jsem na mapě nenašla, jména obcí vnímám symbolicky. Obávaná porodnice ve Strachovicích mi připomněla obávanou porodnici v Mostě, které jsem se i já snažila vyhnout. „Porod je jako smrt, před kterou v poslední chvíli uhneš, …“ (s. 24)

Nejvíc sympatií ve mně vyvolala právě postava Milušky, prožívala jsem s ní porod, kontakt s nepříjemným personálem a říkala jsem si, jaké mám štěstí. … V knize se toho vlastně moc neodehraje. Máme možnost sledovat hlavní hrdiny v běžných situacích jako je výkon zaměstnání, předvánoční nákupy, kamarádské návštěvy, stěhování, apod. Co mě u čtení drželo, bylo z velké části to mlhavé tajemno, které obestíralo jednotlivé postavy a pak myšlenky, které jim běžely hlavou. Na jednu stranu je mi až líto, že mé setkání s neobyčejně obyčejnými postavami skončilo. … Klobouk dolů před touto českou autorkou.

„Modrošedivá. Teď už šedivá. Studená. S béžovým větrem. Listopadová.“ (s. 55) … Časté barevné zmínky mi připomněly první větu ze Zlodějky knih (Nejdřív barvy.):-)

46 31.01.2020

Tuto knihu o Aničce téměř před rokem objevila dcera v knihovně. Měla na sobě obrázek perličky (byla to tzv. perlorodka z bezvadné čtenářské soutěže Lovci perel). Knížka se nám od prvních stránek neskutečně zalíbila. Autorka I. Peroutková vykresluje s ohromným citem prožívání Aničky, její radosti, obavy, touhy, bolest, atd. A nebojí se zahrnout témata, která mohou být pro někoho tabu v dětské literatuře, např. kanibalismus u křečků. Velmi oceňuji, jak jemně dokáže nepříjemné věci, které k životu patří, vylíčit…

Díky knize jsem si připomněla, že často nedáváme (my jako rodiče) dětem prostor, aby nám mohly něco vysvětlit. Když se o ně bojíme, reagujeme vztekle a padá z nás slůvko „nikdy“… Dcera s tím má své zkušenosti. Tak jsem to s ní teď mohla v klidu rozebrat. … Blick, cvak. … Knížka nás inspirovala ke společné aktivitě. Zkoušela jsem s dcerou kreslit na zamlžené okno:-)

Už jsme přečetli podruhé, nyní čteme knihy v sérii popořadě:-)

42 29.01.2020

Knížku o špačkovi knihomolovi jsem si přivezla kdysi z jednoho semináře o dětské literatuře. Byla jsem těhotná s prvním dítětem a moc jsem se těšila, až mu budu číst knížky:-) Dnes jsou Barunce skoro 4 roky a četli jsme ji opravdu mnohokrát, naposled včera… Příběh o snech, touhách, ale i o výsměchu, nečelení problémům, taktéž o tom, že v nouzi poznáme skutečné přátele a o tom, že každý má své kvality a i když to na první pohled nevidíme, tak nám může být velmi nápomocný. … Krásné ilustrace má na svědomí K. Bendis. A my máme na svědomí, že už se nám častým čtením začíná rozpadat.

A jeden zážitek, který se pojí k této knize:-) Dnešní společné stavění kostek neprobíhalo ke spokojenosti dcery. Mladší bráška jí neustále bořil její vysoké stavby a ona neočekávaně reagovala pláčem. Když jsem jí řekla, že Arnošt je taky takový hurikán (zná právě z knihy o Kamilovi), tak se začala smát a už jí vůbec nevadilo, když jí něco bořil, spíše se těšila, že to zase udělá:-)

37 29.01.2020

Možné drobné SPOILERY???

„Paní Reedová se rychle vzpamatovala – důkladně mnou zatřásla, napohlavkovala mi z obou stran a pak beze slova odešla. Zatím přišla Bětuška, hodinu mi dělala kázání a uvedla nezvratné důkazy, že jsem zlé a nezvedené dítě, jaké svět neviděl – málem jsem jí to uvěřila, vždyť mi v prsou háraly ty nejhorší pocity.“ (s. 38)

Jana Eyrová mi během těch 130 stránek přirostla k srdci. Hlavně její nezkrotná povaha a duch, který se nedaří i přes velkou snahu zlomit. I když jsou postavy vykresleny takřka černobíle, vůbec mi to nevadilo. Ve skutečnosti to přispělo k umocnění toho, jak muselo být těžké, žít jako sirotek a spoléhat se na „dobrodiní“ cizích lidí. Autorce se skvěle povedlo vykreslit uvažování chytrého nepoddajného dítěte, které se cítí být neprávem osočováno, jak nedokáže držet jazyk za zuby, atd. … Když popisovala, jak se Janě ulevilo, když ve vzteku pěkně od plic řekne, co má na jazyku, ten pomíjivý pocit vítězství a následné pocity, které se po vychladnutí dostavily, měla jsem dojem, že čtu o sobě… Dostala jsem opravdu mnoho podnětů k přemýšlení (např. „Děti cítí, ale nedovedou své city rozebírat – i když se jim částečně podaří rozebrat je v myšlenkách, neumějí výsledek svých úvah vyjádřit slovy.“ (s. 31))

„Noc rychle minula; byla jsem tak unavená, že se mi ani nic nezdálo; probudila jsem se jen jednou a slyšela jsem, jak venku duje zuřivá vichřice, jak se dešť lije proudem, a uvědomila jsem si, že slečna Millerová už leží vedle mne. Když jsem znovu otevřela oči, vyzváněl hlučně zvon; dívky už byly vzhůru a oblékaly se; nezačínalo ještě ani svítat a v ložnici na dvou miskách hořely knoty. Vstala jsem také, ač se mi nechtělo; byla krutá zima a celá jsem se třásla, když jsem se honem jakžtakž oblékala; s mytím jsem musela dost dlouho počkat, až bude volné umyvadlo, protože v uličce mezi postelemi stály prostředkem místnosti stojany s umyvadly, v nichž každé bylo společné pro šest dívek.“ (s. 63)

Líčení života v Lowoodském ústavu (ústav pro výchovu sirotků), při němž Ch. Brontëová zúročila své vlastní zkušenosti, mě zaujal úplně nejvíc z celé knížečky. Velmi podrobně popsáno, co dívky v průběhu dne dělaly, co snídaly, jak se učily, modlily, jak musely být každý den i v zimě (nedostatečně oblečené) hodinu venku, jak trávily dobu volna, jak strádaly hlady, jaká panovala disciplína, a mnoho dalšího. Zajímavé byly také zmínky o uspořádání místností.

Na knihu jsem narazila náhodou. Dostali jsme obrovskou tašku plnou knih (měly být spáleny) a mezi nimi byla i tahle. Většina putovala do knihobudky, ale Sirotek lowoodský zůstane u nás. Chybí jí sice přebal, ale uvnitř jsou krásné ilustrace od K. Müllera, které dokreslují atmosféru viktoriánské doby. A mě nezbývá než si vypůjčit Janu Eyrovou:-)

46 29.01.2020

Přiznávám, že tohle jsem od V. Čtvrtka nečekala. Znám spíše jeho večerníčkovou tvorbu, která je na hony vzdálená za touhle „pohádkou“. Četla jsem dceři už několikrát, takže bych mohla být připravená, ale stejně mě při dočtení přepadne stejná tíseň. Ptáka Klabizňáka vnímám jako symbol jedinečného individua, kterého okolí dožene k tomu, že potlačí svoji jedinečnost a splyne s davem. Dcera to z příběhu samozřejmě necítila. Pro ni končí šťastně… Stejně mi to nedalo a snažila jsem se jí ukázat, že praví kamarádi nás akceptují se vším všudy a nenutí nás vzdát se toho, co máme rádi.

Vlastníme vyřazenou z fondu a rozhodně nemám v plánu se jí zbavovat. Kniha byla vydána v roce 1988, více než 10 let po autorově smrti. Zajímalo by mě, kdy ji napsal.

28 27.01.2020

Skvěle promyšlený svět Lesa přátelství, ve kterém 2 holčičí kamarádky Jola a Lilka mohou komunikovat s jeho obyvateli. To nelze knihám upřít. Velké překvapení Evky Štětinkové je naším třetím příběhem ze série Kamarádky kouzelných zvířátek. Čteme popořade. Všechny příběhy se odehrávají podle stejného scénáře. Kočka Zlatka si přijde pro Jolu a Lilku, jdou do Lesa přátelství, tam se seznámí s nějakou novou zvířecí rodinou, jejich ratolest se záhy ocitá v nějaké nezáviděníhodné situaci, holky se Zlatkou ji zachrání, čarodějnice Grizelda vyhrožuje, že Les stejně získá pro sebe, slaví se, odchod z Lesa přátelství… Problém této knihy, ale i jiným z této série, vidím hlavně v tom, že se autorka/y snaží do knihy vměstnat prakticky všechna zvířátka, která se v předchozích dílech objevila. Tím se stává kniha velmi nepřehlednou a není možné se orientovat ve zvířecích postavách. Velmi tím trpí hlavní zápletka, která je dobře vymyšlená. Tento 3. díl je navíc ve skutečnosti až 10. dílem, takže se zde objevuje opravdu hodně neznámých postaviček. Dávám 4*, kdybych nezohlednila, že na vině je z velké části absence přeložených dílů, dala bych míň…

28 25.01.2020

Krásný příběh o záchraně malé rybičky, kterou chce sníst nebezpečná štika. Poselství, které z knihy cítím, je, že není třeba oplácet stejnou mincí... Kniha Krtek a rybka vznikla společnými silami Z. Milera a jeho dcery K. Miler a vydaná byla v témže roce, kdy nás tvůrce této oblíbené postavičky opustil.

Naší Barborce se příběh moc líbil, četly jsme už 2x a mně zmínka o škebličce s perličkou připomněla zážitek z dětství. S mým bratrancem jsme v jednom rybníku náhodou objevili škebli a mysleli jsme si, že v ní je perla. S vidinou zbohatnutí jsme nahmatali v mělké vodě plno dalších škeblí, přinesli je v mé košili k tetě domů, dali do kýble s vodou a těšili se, až z nich získáme plno perliček… Asi nemusím říkat, že jsme žádnou perličku neobjevili:-) A ještě jsme je museli donést zpátky do rybníka…

37 25.01.2020

Po Lucce Šmidlifouskové jsme přečetly s dcerou i příběh o Belle Mourkové, zvědavém koťátku toužícím po dobrodružství. V úvodu je na můj vkus zbytečně šroubovaně čtenář seznamován s tím, co se dělo v předchozím díle. To mi kazí dojem z celé knížky. Původně jsem dala 5*, ale pak jsem měla možnost porovnat, jak se s podobným „problémem“ vyrovnala I. Peroutková v 2. díle o Aničce (Anička ve městě) a rozhodla jsem se 1* ubrat. Po „úvodních formalitách“ se děj rozjíždí a je to opět milé čtení. Dcera (skoro 4 roky) byla napjatá, je to pro ni hodně dobrodružné, prožívala škození Stražbahňáků (nelíbí se jí, protože se snaží ublížit obyvatelům Lesa Přátelství:-)) a měla radost z toho, jak se příběh vyvíjel. Konec se mi líbil hodně, nečekala jsem ho, i když mě to mohlo napadnout, vodítko bylo:-) ... Jsem zvědavá, jak Grizelda bude dál postupovat při své snaze získat pro sebe Les Přátelství. Už na nás čeká doma další knížka…

Při čtení jsem narazila na zvláštní zmínky, které odkazovaly k minulým dobrodružstvím Lilky a Joly. Předchozí díl jsme četly, tento je prezentován jako 2. díl, přesto mi byly dvě informace neznámé. Nedalo mi to a začala jsem pátrat… A zjistila jsem, že tato kniha je v originále až 4. dobrodružstvím ze série Magic Animal Friends (u nás Kamarádky kouzelných zvířátek). Před Bellou Mourkovou má být tedy ještě příběh o Eli Zobánkové (Ellie Featherbill All Alone) a o Molly Třasořitkové (Molly Twinkletail Runs Away)… Pokud je mi známo, tak tyto knihy nejsou vůbec přeloženy. Nechápu, proč nepřekládají postupně. I když to není poprvé, co jsem na něco podobného narazila (např. kniha Když od M. Gleitzmana je ve skutečnosti až 4. díl a ne 3. díl, tím je kniha Now – mám sérii v originále)...

28 23.01.2020

Tak to bylo velmi pěkné čtení. I ilustrace jsou povedené. A představte si, že je spáchala rovněž sama M. Dubuc. V poslední době jsem natrefila na několik zajímavých dětských knih, v nichž je autor/ka a ilustrátor/ka jedna a tatáž osoba. Pointa mě hodně překvapila, čekala jsem (podle názvu), že se bude příběh vyvíjet jiným směrem. Kniha má sice málo textu, přesto má co nabídnout. Např. zamyšlení nad tím, kdo je skutečnou maminkou, resp. rodičem nebo nad tím, jak jsou děti odkázané na nás dospělé a touží po naší lásce. Možná z knihy víc vytěží rodiče. Osobně mám ráda dětské knihy, které nesou nějaké hlubší poselství a otevírají nejrůznější témata, o nichž se dá s dětmi diskutovat. Taktéž oceňuji, že není čtenáři vše naservírováno na zlatém podnose, ale je mu dána šance, aby hlubší význam objevil sám nebo společně s rodiči/knihovníkem/učitelem/atd. … Úplně si dovedu živě představit, jak s touto knihou s dětmi v knihovně pracuji.

35 23.01.2020

Dnes jsme si ji půjčili v knihovně a už jsme ji stihli 2x přečíst. Ema Naopak (název mi připomíná název knihy Ginny Napořád:-) - ta je mimochodem taky skvělá) je naší další knihou o malé holčičce Emě. Poprvé jsme se s ní setkali v knize Ema ve školce. Obsahuje taktéž 2 příběhy. V prvním příběhu, podle něhož se celá kniha jmenuje, je znázorněno, jak to vypadá, když je Ema veselou „normální“ Emou a jak to vypadá, když není ve své kůži (Ema Naopak). Autorce se podařilo trefně vystihnout dětské nálady a vyhmátnout typické problémové situace, které zažíváme i my s dětmi… Mně tento příběh připomněl, že mám úžasné děti, ale vždycky se tak nemusí projevovat:-) … Dcera si pak na Emu Naopak hrála, schválně si oblékala kalhoty na hlavu a triko jako sukni, ale při samotném čtení na ní bylo vidět, že ji přijde hodně zvláštní, co Ema dělá. Její vykulený výraz mě až rozesmál:-)

Ve druhém příběhu (Ema spravuje hračky) je krásně detailně krok po kroku popsáno, jak si Ema sama spravuje např. rozpáraného plyšového medvídka. Závěr je dramatický … pozor SPOILER ... Ema nechá na zemi kladivo a její malý bráška se uhodí do prstu. Maminka to bere v klidu a nevynadá Emě. To mi přišlo hezké, ale osobně vím, že bych v podobné situaci automaticky reagovala jinak…

Jednoduché ilustrace má na svědomí sama autorka G. Wolde. Ale jak se říká, v jednoduchosti je síla… Švédské knihy pro nejmenší se mi hodně líbí. Brzy má vyjít další knížečka o Emě, tak si ji určitě nenecháme ujít:-)

31 23.01.2020

Knížka, ve které se rapuje, si přímo říkala o komentář v podobném duchu:-D Možné mírné SPOILERY???

Na krku čejn, na hlavě bejska,
u pusy majk, vidíte toho hejska?
MC Dexter, rappa z crew Skylla,
jeho fejm už dávno odezněla.
Teď tu dřepí, srdce svý vylívá,
hrabe se v minulosti a to bolívá.
Homies ňákej pátek pod drnem hnijou,
a stíny ze záhrobí ho pronásledujou.
Kdo je ten toy, ňákej zneuznalej G,
chtěl bejt taky rappa, zku*venej wannabee.
Život není procházka růžovým sadem,
kdo ví, jak dlouho tady ještě budem...

A teď už zase normálně… Pro mě největší knižní objev letošního roku. Jsem zvědavá, jestli Malej NY nějaká kniha ještě překoná… Nejsem vyloženě hudební fanoušek, ale tohle bylo skvělý. Hlavně po jazykové stránce. (Teď mi dělá velký problém psát spisovně:-D) Počeštěné výrazy převzaté z angličtiny, obecná čeština, drsnější slova, takhle si představuju, že mluví dospívající kluci, kteří žijí hip hopem. Působí to neskutečně autenticky, každý výraz jsem P. Krejčíkovi věřila. Pokud nevládnete angličtinou, tak vůbec nevadí, vše je vysvětleno… Pár slov mi připomnělo mluvu mého mladšího bráchy. Cajk:-) … Velmi originální je propojení jednotlivých kapitol s písněmi. Je vidět, že autor muzikou žije.

„Dneska se ukáže na show jeden starej fella,“ vzpomněl jsem si.
„Fella od slova felace?“ zeptal se Radek. Kapitán se zasmál, já se k tomu taky donutil. Fella, homeboy, homie, znal jsem hodně slov, který znamenaly „kámoš, ale co znamená felace, to jsem neměl ponětí…“ (s. 55)

Čtení jsem si nezkutečně užila. Také samotný příběh mě zaujmul. Byla jsem napjatá a snažila jsem se přijít na to, kdo za vzniklou situaci může. Ani jsem u knížky neusínala, což se mi děje i u knížek, které mě hodně baví. Za mě jasných 5*. Určitě toto nebylo první a poslední setkání s autorem. Škoda, že u nás v knihovně nemají žádnou z jeho básnických sbírek. Ještěže existuje služba MVS:-)

„Jestli jsem se v životě něco naučil pozorovánim lidí, tak to, že vždycky hledaj viníky za svůj posranej život. A vždycky je hledaj jinde než sami u sebe. (s. 236)

36 22.01.2020

Prasátko Lojzíka zbožňuju. A důvodem není pouze to, že má stejné jméno jako můj děda:-D Četli jsme mnohokrát a kreslili jsme Lojzíka v kartónové krabici, v níž se narodil. Pak obrázek zdobil dlouho dceři zeď v pokoji. Kromě seznámení se zvířátky s dlouhým nosem, je to kniha o jinakosti, hledání sama sebe, toho kam patříme, ale také o kamarádství, sourozeneckých vztazích, pomoci a mateřské lásce.

Knížka je dvojjazyčně. Na každé stránce je v závěsu za českým textem i anglický překlad. Ten mě moc neoslovil, je to na mě moc doslovné a pro děti jsou věty hodně dlouhé. Anglické originály čtu hodně a ráda, ale tohle není to pravé ořechové. Nicméně dávám plný počet hvězdiček. Příběh je skvělý, obrázky (od P. Ondrašíka) taktéž a kvůli angličtině si tuto malou knížečku nepůjčujeme:-D

32 20.01.2020

Tuhle původně slovenskou knížku jsem objevila náhodou mezi novinkami v knihovně. Přečetly jsme s dcerou zatím 2x. Hezký příběh o (krtkovi) Josífkovi, který bydlí sám a velmi touží po přátelích. Až jednoho dne se mu usadí na zahradě roj včel a Josífkovi se naskytne obrovská příležitost, jak vyzrát nad samotou. Dcera byla z konce příběhu upřímně nadšená:-) Součástí knihy je také naučná pasáž, v níž se dozvídáme např. o tom, kolik povolání za svůj život vystřídá včela dělnice, jak dlouho včely žijí, jak vyrábí med, jak med včelař dostane z plástu do sklenice, jak se vyrábí medovina a co patří do včelařské výbavy. Informace jsou vysvětleny srozumitelně a částečně odkazují na předchozí příběh. I když je to dětská knížka, tak jsem se i já dozvěděla spoustu zajímavostí ze života včel. Dcera si při čtení vzpomněla na strejdu Míru, taky včelaře, který nás zásobuje medem. A hezky nám kniha tematicky navázala na knížku Anička a její kamarádky od I. Peroutkové, kterou jsme předtím dočetly:-)

Z celé knihy jsem cítila autorčinu lásku ke včelám a včelařství. Nádherné osobité ilustrace S. Čechové knize dodávají to pravé kouzlo.

28 20.01.2020

Náš další příběh této nerozlučné dvojice. Takhle si představuji správné kamarádství. Když má Krtek špatnou náladu a zklamání z něj přímo čiší, tak je tu jeho kamarádka Myš, která mu nachystá nezapomenutelný zážitek. Skvělá pointa. Pozor SPOILER!!! … Příroda je opravdu mocná čarodějka, kam se na ni hrabou kouzelníci. S dcerou jsme se po dočtení ještě zamýšlely, jaké další triky nám příroda dokáže nachystat. Napadlo nás např., že dokáže vykouzlit na obloze duhu, krásně zbarvit podzimní listy nebo nakreslit zimní obrázek na okno… Určitě si nenecháme ujít zbylá dobrodružství.

28 18.01.2020

Může obsahovat mírné SPOILERY???

„Plížím se k domovu a vůbec nikdo si mě nevšímá. Kárka je přeplněná a náklad v ní neuspořádaný. Spoustu natě cestou trousím na chodník, ale já si toho nevšímám. Nechávám za sebou zoufalé stopy a možná si tajně přeju, aby po nich šel někdo, kdo mě zachrání. Je to však nepatrné, slaboučké přání, které umírá, sotva se rodí, a nikdy neproniká na povrch. Jsem v tom sama a je to tak správné.“ (s. 52)

Vskutku originální kniha. Hodně těžko uchopitelná, přesto se mi líbila. Byla jsem napjatá, co se z hlavní hrdinky Anny Bartákové a dalších postav nakonec vyklube, co všechno se o jejich životě dozvím. Autorka skvěle po troškách dávkovala informace z minulosti Anny, tu něco utrousila, tu něco mimoděk vyplavalo na povrch… Velká pozornost (až do těch nejmenších detailů) je věnována sběru nejrůznějších bylin, resp. tomu, jak ho provádí Anna. Osobně bych uvítala také zmínky o tom, na co jsou jednotlivé léčivé bylinky dobré. To mi v knize chybělo. Sama něco málo pro vlastní potřebu sbírám nebo dostávám od babičky, a pak dělám čaj, když máme kašel:-)

„Babičko, klidně se tam v té zakopané ztrouchnivělé truhle protoč na obě strany, ale já věřím v naplněné pytle od jara do podzimu a taky v to, že nám tu nezavedou euro.“ (s. 162)

Nezdolná či šílená (ta hranice je tak tenká) samotářská hlavní hrdinka, posedlá sběrem bylin, mi přirostla k srdci. Určitě si přečtu pokračování Ke dnu, protože jsem fakt zvědavá:-) Anna, i když jsem s ní prožila 5 týdnů, má pořád mlhavé modré obrysy.

„A třeba to není konec, ale začátek.“ (s. 74)

57 18.01.2020