Osice
komentáře u částí děl
„War is a bad thing, but peace can be a living horror.“
Marťané chystají invazi na planetu Zemi. Tam je ale oproti očekávání vítají s otevřenou náručí… Vtipné a přesto dost trefně popsané (lidé viděni očima Marťana Ettila). Bradbury v této povídce poskytl jiný pohled na lidi. Nejsou znázorněni jako válčící maniaci, přesto mi je jejich chování snad ještě nesympatičtější. Snad proto, že jejich životní styl má mnoho podobného s tím naším. Konzum, zábava, alkohol a zase konzum… „A year from now, how many Martians dead of cirrhosis of the liver, bad kidneys, high blood pressure, suicide?“ … Ettilovi vrtá hlavou, že se lidé vzdali bez boje. To by to nebyli lidé, aby za tím něco nevězelo. Tak tohle se Bradburymu fakt podařilo.
V povídce jsem kromě jiného nalezla témata jako globalizace, pohlcení svébytné kultury menšin a kulturní šok (vždyť se říká, že si připadáme jako Marťani:-)).
„So they´re coming to ruin this world too?“
Představte si, že na Zemi v roce 2020 dostalo mnoho knih nálepku „nezákonné“. O století později míří ze Země raketa s posledními výtisky těchto knih. Jaký je potká osud? A co podivného se děje s posádkou? A kdo jsou těmi psanci? … Krásná myšlenka (možný SPOILER) – bez knih na nás nikdo nečeká, knihy (resp. postavy a autoři) nám dělají společnost.
Povídka klade zvýšené nároky na literární znalosti. Ty mi bohužel chyběly, tak jsem si ji tolik neužila. Na druhou stranu jsem získala spoustu tipů na četbu:-)
Pro zajímavost: Edgar Allan Poe, Bram Stoker, Mary Shelley, Henry James, Washington Irving, Nathaniel Hawthorne, Ambrose Bierce, Lewis Carroll, Algernon Blackwood, L. Frank Baum, H. P. Lovecraft, Walter de la Mare, Wakefield, Harvey, Wells, Asquith, Huxley, Ch. Dickens (něco přečteno mám pouze od tří výše zmíněných autorů). Až napravím, tak si možná, jak píše Phoenix16.cz, vychutnám povídku do posledního detailu a přehodnotím své hodnocení:-)
„Can’t you recognize the human in the inhuman?”
“I’d much rather recognize the inhuman in the human.”
Otec Peregrine vede misionářskou výpravu na Mars. Jejich cílem je objevení nových hříchů a šíření Božího slova. Pobavil mě příměr kněží k lakmusovým papírkům, měnících barvu v přítomnosti hříchů a líbilo se mi srovnání osidlování Marsu s osidlováním Divokého Západu. … Nikdy jsem moc nechápala misionářské mise. Je mi proto srsti nutit, přesvědčovat o něčem někoho, kdo o to vůbec nestojí. I když nejsem věřící, tak plně respektuji víru druhého. Pokusy o „přeměnění“ nevěřících, resp. věřících v něco jiného v „pravé křesťany“ vrhají nehezké světlo na samotnou víru. Bradbury velmi citlivě popsal a vystihnul problematiku misionářských cest a nastavil církvi zrcadlo.
„Every time I´m out there I think, if I ever get back to Earth I´ll stay there; I´ll never go out again. But I go out, and I guess I´ll always go out.“
Povídka Astronaut je o rodině, jejíž hlava se doma ohřeje pouze párkrát do roka, jinak tráví čas ve vesmíru. Bradbury otvírá dilema rodina x práce. … Při čtení jsem přemýšlela o tom, že člověk, který má rodinu a netráví s nimi moc času, tak neumožňuje drahé polovičce, aby se také realizovala. Je sice hezké mít práci, která nás baví, ale rodině to asi moc neprospívá. Nemusíte být astronaut. Jsou tu i jiná povolání, která drží muže od rodiny nebo dokonce oba rodiče od dětí. Jak se člověk s dlouhodobou nepřítomností partnera/rodiče vyrovnává a jak čelí vědomí, že partner/rodič vykonává životu nebezpečné povolání? A může být takový táta pro syna vzorem? … Tušila jsem, kam povídka směřuje, přesto musím říct, že její závěr je zajímavě vymyšlený.
„Parents learn to shut their ears.“
Tak musím říct další rodičovské wow. Jak přesné. Každý den zažívám příliv dceřiných slov, který se na mě valí jako obrovská vlna tsunami. … Děti jsou neskutečně otevřené, chtějí s námi sdílet, ale rodiče mnohdy rezignovaně odpovídají hm, hm, hm a jsou rádi, když se děti aspoň na chvíli samy zabaví… Co když na ně někde ale čeká nějaký Drill, který využije jejich čisté důvěřivé duše a získá si je právě tím, že s nimi otevřeně mluví?! Povídka nejen o invazi Marťanů na planetu Zemi.
Povídka o pomstě. Město jako živý organismus (ovšem bez lidských vlastností a pocitů) čeká na vykonání chladnokrevné pomsty… Při čtení jsem cítila vztek skombinovaný se smutkem. Člověk si létá vesmírem a ničí na co přijde a ani neví, že to už jednou zničil.
„Love will fly if held too lightly,
love will die if held too tightly.
Lightly, tightly, how do I know
whether I´m holding, or letting love go?“ (v povídce jsou pouze 2 první verše vypůjčené od O. Wildea)
Manželství je ošemetná věc. Nějak se v něm cítíme, ale víme skutečně, co cítí ten druhý? A co kdybychom si mohli pořídit dvojníka (marionetu) a na čas si od manželství oddychnout? … Výborná pointa, kterou jsem si tipla:-) A chlapy chápu, já se cítím občas podobně ve své rodičovské roli.
„My life´s my own.“
„I don´t belong to anybody.“
V této povídce je Mars pojatý jako odkladiště smrtelně nemocných lidí (nakažených krevní rzí). Mají na něm dožít. Jejich šedé dny rozvíří příchod jistého Leonarda Marka, dalšího nemocného, který je obdařen pozoruhodnou dovedností. … Bradbury skvěle vystihl, co dokáže udělat s lidmi hamižnost, jak jim zaslepí mozek. „Znásilnit“ člověka, aby se podřídil bezmezně cizí vůli nebo se s ním dohodnout, neztratit respekt sám k sobě ani k tomu druhému? To je to oč tu běží. Výborně napsané.
Odkládání lidí nakažených vysoce nakažlivou chorobou do izolace, aby dožili, mi něco připomíná… Při čtení jsem se neubránila také myšlence na lidskou důstojnost.
Cestování do minulosti jako způsob zábavy. Chcete vidět atentát na Lincolna? Není problém. Problém nastává, když se nechcete vrátit. … Píše se rok 2155 a zuří atomová válka (jak jinak). Manželé Susan a Roger jsou pro válečnou společnost „nepostradatelní“. Rádi by se zbavili hororu své doby a žili normálním životem. Proč ne třeba v roce 1938 v Mexiku?
Při čtení povídky mi vytanuly na mysli totalitní režimy. Člověk nemá někdy možnost svobodně si zvolit, i když strašně chce. Cítila jsem bezmoc, ale i vztek. Je dobře si připomenout, že možnost volby není vždy samozřejmostí. Ve světle nesvobody člověk pak pochopí třeba i vraždu spáchanou těmi, kteří se snažili na svobodu dostat. … Závěr mě nepřekvapil, tušila jsem správně.
„I think the only way we can grow and get on in this world is to accept the fact we´re not perfect and live accordingly.“
Vzpomínky. Máme je. Hýčkáme je. Někdy se je snažíme zapudit. Víme, že jsou stále s námi a jsou naší součástí. Prostřednictvím vzpomínek si udržujeme kontakt s naší minulostí, s naším minulým mladším já, někdy jsou vzpomínky tím jediným pojítkem s lidmi, kteří už nejsou s námi, … Zkrátka, vzpomínky jsou neodmyslitelnou součástí našeho života. … Hlavní postava povídky Hitchcock to má ale jinak. Zpochybňuje všechno mimo „já“ a „teď“. Co nevidí a necítí, pro něj neexistuje. … „just now this instant, while you´re with me, you´re alive. A moment ago you weren´t anything.“
Tato povídka byla pro mne nejhůře uchopitelná. Se solipsismem jsem se předtím nikdy nesetkala. Člověk, který v jeho duchu uvažuje, se musí podle mě dřív nebo později zbláznit.
„I´d like to know what a place is like when I´m not there. I´d like to be sure.“ (Tak tohle mi připomnělo pana Sovu od A. Lobela:-))
„It´s the rich who have dreams and rockets!”
S penězi se sní lépe, ale i bez nich lze uskutečnit svým blízkým nezapomenutelné zážitky. Zkrátka, co by Fiorello Bodoni pro své milované neudělal… Hodně se mi líbily myšlenkové pochody staříka Bramanteho a to, jak Bradbury zachytil, že když máte sen na dosah ruky, najednou se můžou objevit pocity nejistoty, strachu a může na nás dolehnout tíha zodpovědnosti.
„What would you do if you knew that this was the last night of the world?“
Tušíte, co byste dělali, kdybyste věděli, že tohle je poslední noc? Po ní prostě všechno končí. Blíží se konec světa… Krásně napsané. … Možný SPOILER … Smíření s tím, že brzy bude konec, strávit chvilky se svými nejbližšími tak jako obvykle, žádné drama, žádná lítost, naprosté smíření.
„We haven´t been too bad, have we?“
„No, nor enormously good. I suppose that´s the trouble – we haven´t been very much of anything except us, while a big part of the world was busy being lots of quite awful things.“ … Tato pasáž obsahuje myšlenku, která byla pro mne nejvíc emotivní. Bohužel, je tak pravdivá!
„Ignorance is fatal, Mr. Garrett.”
Proč Usher II? Já netušila, ale pokud znáte tvorbu E. A. Poea, tak je vám to určitě jasné:-) Skvělý nápad, jak vystavět povídku, jejímž tématem je pomsta těm, kteří pálí knihy a nečtou je a těm, kteří potlačují fantazii. Při čtení jsem přemýšlela nad tím, o co jsou lidé ochuzeni, pokud nečtou. Život v nevědomosti, bez fantazie (uměle cenzurou formovaný) podřízený strachu ze všeho možného bez možnosti udělat si vlastní názor, poznat minulost nebo se prostě jenom odreagovat a nechat se unášet příběhem, zní děsivě. Jak daleko může frustrace dohnat člověka? Povídka působí bizarně, ale podle mě je fantastická.
„There was always a minority afraid of something, and a great majority afraid of the dark, afraid of the future, afraid of the past, afraid of the present, afraid of themeselves and shadows of themselves.“
Tuto povídku mám ve svém britském vydání Ilustrovaného muže. Netuším, proč ji tam zařadili, ale když už tam je, tak jsem ji přečetla a fakt se mi líbila:-) Ale ještě než jsem se ji odvážila číst, tak jsem si na radu manžela přečetla 2 povídky od A. E. Poea (Zánik domu Usherů a Sud vína amontilladského). A vám doporučuji to samé, pokud se ji chystáte číst. Ve skutečnosti Bradbury do povídky Usher II zakomponoval ještě další jeho povídky... tak ty si také určitě přečtu:-)
„It´s an hour or so.”
„Now you´re lying to me, Lieutenant.”
„No, now I´m lying to myself. This is some of those times when you´ve got to lie. I can´t take much more of this.“
Ztroskotat na Venuši není procházka růžovým sadem. Na Pickarda, Simmonse a další totiž bez přestání prší. Útočiště před deštěm by jim mohly poskytnout tzv. sluneční pavilony, které pozemšťané na Venuši vystavěli. Uměle vytvořené prostředí bez deště mě vedlo k zamýšlení nad chováním člověka. Snaha přemoci za každou cenu přírodu je vlastní pouze nám lidem. Lidé se z nějakého mně nejasného důvodu (snad egoismus) snaží dokázat, že oni jsou těmi, kdo má převahu. … Bradbury nechává přeživší pěkně vymáchat, největším strašákem na cestě mezi kapkami deště je lidská psychika. Nechává posádku šáhnout si až na dno jejich psychických možností. Představte si, že se chcete vyspat, ale pořád na vás jenom prší. Od padajících kapek nemáte ani na pár minut pokoj. Jste rozmočení, nevyspalí, … Úplně jsem ten déšť na sobě cítila. Velmi zdařilá povídka.
A nemohla jsem si nezjistit, jak to vypadá s počasím na Venuši ve skutečnosti, takže jsem se ještě něco přiučila:-)
„You should know Earthmen by now. They´ll do anything – blaspheme, lie, cheat, steal, kill, to get their ends.“
Raketa přistála na planetě a nikdo nejásá, nikdo se nepřišel ani podívat, kdo u nich přistál. Kapitál Hart to nedokáže pochopit a vyšle poručíka Martina, aby zjistil, co za tím vězí. … Bradbury umně postavil do protikladu „nevěřícího Tomáše“ (Hart), který trvá na důkazu, a když ho dostane, tak ho okamžitě zpochybní a žádá si dalších důkazů, a člověka (Martin), který je otevřený a schopný uvěřit. Honba za něčím rozumem neuchopitelným x umět se zastavit a uvěřit.
“None complained, and this was unusual. Always before they complained; of rain, of time, of cold, of distance.“ … Ano, když si člověk přestane ztěžovat, tak jde do tuhého!
Co znamená svět? Jinak chápou pojem „svět“ lidé ve městech a jinak ti, kteří žijí odříznutí od „civilizace“… Z povídky cítím varování před lidským chováním, které směřuje čím dál více směrem od přírody k nejrůznějším technickým vymoženostem… A fandím všem Hernandům:-)
Další povídka, která ponouká k zamyšlení. Na Marsu má přistát raketa s bílým člověkem. A to vzbuzuje u stávajících obyvatel černé barvy pleti na jedné straně velkou zvědavost (zejména dětí), ale na druhé straně rozdmýchává staré křivdy… Co všechno se musí stát, aby byl člověk schopný a ochotný odpustit křivdy minulosti?
Při čtení povídky jsem přemýšlela nad tím, jak bych se zachovala být na místě obyvatel Marsu. A vzpomněla jsem si na tolikrát probírané téma odsunu Němců. Někdy odpustit stojí člověka hodně sil x odveta ale pravděpodobně zanechá v člověku takovou prázdnotu, že stejně štěstí nenajde… Lidé jsou velmi destruktivní, plní nenávisti, nezastaví se, až když je pozdě. R. Bradbury ale vidí jiskřičku naděje pro lidstvo, i kdyby to mělo být jinde než na Zemi.
„There were differences between memories and dreams.”
Astronauti (posádka jedné rakety) zažívají poslední chvilky vzájemného zvukového kontaktu. Ví, že smrt je nablízku. Vidina blížícího se konce dělá s lidskou psychikou velké divy. V průběhu povídky sledujeme, jak se jednotliví astronauté v této nezáviděníhodné situaci projevují, jaké pocity zažívají (v návaznosti na prožitý život)… Umírání o samotě je dnes v době epidemie koronaviru děsivě aktuální. Lidé umírají nebo čekají na smrt v izolaci od svých nejbližších podobně jako Hollis, Stone, Applegate, Stimson a další z posádky.
Autor mi opět otevřel otázku, která mi dřív hodně vrtala hlavou: Jaký je smysl lidského života? Proč vlastně žijeme? … Povídka končí pro mne nádhernou myšlenkou. I když prožijeme nenaplněný život, můžeme někomu život zpříjemnit, udělat krásnější, byť by to mělo být i na nepatrný okamžik.
„We´ve given the children everything they ever wanted. Is this our reward – secrecy, disobedience?“
Wow, to bylo perfektní. Jako rodiči mi běhal mráz po zádech. R. Bradbury se mi zavrtal pod kůži. Po dočtení jsem přemýšlela v tomto duchu. Technické vymoženosti, které mají lidem usnadnit život, mají svou odvrácenou stránku. Lidé se nudí, neví, co se sebou. V postmoderní společnosti nejsou lidé ve výsledku šťastnější. V tradiční společnosti nebo přírodní národy jsou lidé spokojenější. Mají k sobě blíž, jsou vnitřně vyrovnanější… Dětem nedokáže nic nahradit čas strávený s rodiči.
Při čtení povídky jsem si vzpomněla na dvě knížky, Novou planetu od M. Vopěnky a Děvčátko Momo a ukradený čas. Bradburyho povídka je ale syrovější a hodně reálná, co do postojů rodičů k dětem a dětí k rodičům, i když se odehrává na pozadí přetechnizované doby.
"A teď abych s ním ještě mlčel, jako bychom se byli rozhodli stát na tom místě hodně dlouho. Přitom se na mlčení hned podílely domy okolo a tma nad nimi až ke hvězdám. A kroky neviditelných chodců, jejichž cesty se člověku nechtělo uhadovat, vítr, který se ustavičně tlačil na protější stranu ulice, gramofon, zpívající do zavřených oken kteréhosi pokoje - bylo je slyšet z tohoto mlčení, jako by odjakživa a navždy bylo jejich majetkem."
Hodně se mi líbí, jak Kafka vykresluje situaci. Jeho volba slov ve mně probouzí představivost...
Povídku jsem přečetla mnohokrát a nemůžu se ubránit dojmu, že naráží na homosexualitu...