narcisonanis
komentáře u knih
Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
Samotného mě překvapilo, jak moc mě dokáže strhnout příběh, u kterého vím jeho konec. Naštěstí byla kniha krátká (a myslím, že tahle délka jí sluší), takže mi dovolila ji přečíst jedním dechem. A i když by to bylo proti všem pravidlům Márquezova vypravěčského stylu, přesto jsem doufal, že sympatický Santiago Nasar, hlavní hrdina netradičního příběhu plánovaného zabití, unikne předem ohlášené smrti. Magického realismu, žánru přisuzovaného matadorovi kolumbijské literatury, je v knize pouze poskrovnu – a tak akorát, aby vás při čtení zaujal. Za mě 5 z 5 a kniha k doporučení [srdíčko].
O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi
Vladimír Medek
Jaké překvapení, když u mé oblíbené knížky z dětství vidím pouze jedno hodnocení, které ji navíc uvrhlo do ucházející úrovně modré, a dokonce žádný komentář. To je tento můj nostalgický skvost tak málo známý? Hned jsem knihu našel a znovu ji s chutí přečetl. Ale! – také s chutí poznání, kolik u čtenáře dokáže udělat to, že knihu miluji od dětství. Snažil jsem se podívat objektivnějšíma očima a musím uznat, že mi už rukama prošla kvalitnější díla dětské literatury. Takže kromě citové vazby asi velkou roli hraje to, že se hlavní hrdina jmenuje jako já. Což si říkám, že by nebylo od věci se v záplavě těch stejných Honzů a Jiříků zaměřit na méně oblíbená, avšak neméně hezká jména! Třeba jako FILIP :D
Dědina
Petra Dvořáková
Jako člověku citlivému na nářeční a jiné dialektologické rozdíly mi vadilo látání mnoha jazykových jevů dohromady v audio podobě knihy, kterou jsem si vybral k poslechu. Možná to bylo jen špatnou interpretací mluvčích, ale nedokážu si představit, že se takhle někde mluví (míchanice hanáckých, jihomoravských dialektů s obecnou češtinou a slezskou krátkostí). Zkrátka takový mišmaš mi tahal uši. Ale kdo ví, třeba nějaká taková divná dialektická enkláva někde na Vysočině existuje – bájná dědina :)
Zpětně mě mrzí, že mi to často odvádělo pozornost od knihy jako takové, resp. od tématu...
Přiznání taxikářů
Jiří Němčík
Eh, uh... na rovinu – kdybych se ke knize nedostal v rámci volně stažitelných e-knih od Bookportu, po takové literatuře bych nesáhl. Na druhou stranu, o tom tak trochu Čtenářská výzva je, že jo. Dostat se i k žánrům a knihám, které bychom normálně ignorovali.
Tady to jednoduše tak úplně nevyšlo. Oceňuju autorovo sesbírání příběhů lidí, osobně však postrádám takové to literární něco (nechci být zlý, ale ten řemeslný um), co dodá šmrnc. A to „něco“ je to, co odděluje spisovatele od obyčejných pisálků typu blogger apod. (aniž by to slovo mělo jakkoli urážet; je to zkrátka jiný styl psaní).
Závěrem držím palce v nelehké době a doufám, že pan taxikář unese chudé týdny a měsíce bez pořádného rita :/
P.S. – Přece jen si trochu ještě rýpnu. Lehce mi vadilo, jak se přepočítával charakter člověka podle toho, kolik dal dýško (trochu to zjednošuju, vím). Možná to na mě jen tak působilo, ale když se to opakovalo u vícero minipříběhů, přišlo mi to zbytečné zdůrazňovat... howgh.
Hvězdy nám nepřály
John Green
Jaká byla chyba, když jsem si Johna Greena zaškatulkoval jako spisovatele bestsellerů pro masy, které nestojí za to vzít do ruky. Druhý negativní předsudek jsem si (nesprávně) vytvořil, když jsem viděl knihu viděl zařazenou mezi young adult žánr, protože to není nic pro pořádné čtenáře, že jo? Bullshit.
Hvězdy nám nepřály mě donutily napsat po delší době komentář právě i kvůli takovým zbytečným postojům, které by případní jiní čtenáři mohli mít stejně jako já a udělat tu chybu, že by si nakonec knihu nepřečetli. Proto všem podobně smýšlejícím vzkazuji – PŘEČTĚTE SI TO :)
Román vás dokáže rozesmát a rozplakat v jediné stejné větě (opravdu, odzkoušeno). Snad jedině úplný emoční pařez by si při čtení osudů ne/šťastného zamilovaného páru se zdravotními komplikacemi neuvědomil, jaké má člověk ohromné štěstí, když je zdravý a může ten vzácný čas, který dostal na zemi vyměřen, strávit tím nejdůležitějším způsobem – a to společně se svými nejmilejšími a nejbližšími. Buďme s nimi, dokud můžeme.
Fajn, tak já si jdu pro kapesník... :'(
Kniha hřbitova
Neil Gaiman
Knihy Neila Gaimana jsou pro mě jako oblíbené jídlo, které si však nedáváte pokaždé, když máte příležitost, ale pouze jednou za čas, aby vám jeho výjimečná chuť nezevšedněla a uchovala si pro vás punc jedinečnosti (pro zajímavost – u mě je to možná pro jiné zcela fádní jídlo, a to smažené žampiony) :)
Génia nynějšího krále britského fantasy trůnů není třeba opěvovat, stačí si jen pročíst ostatní komentáře a pochopíte, jak moc čtenáře dokáže zaujmout, strhnout svým dějem a naservírovat jim jedinečný knižní zážitek každou svou knihou. Víc takových autorů!
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
Možná jsem udělal chybu, že jsem si místo čtení poslechl audioknihu. Jenže mi to nedalo a chtěl jsem slyšet, jak se Láďa popasuje se čtecím projevem – ze studií se spolu známe a vím, že ačkoli je to charismatický a poutavý vypravěč, jeho nosový hlas popravdě není nejpříjemnější. A má obava se bohužel potvrdila. Navíc pro Láďu asi neznámá oblast namlouvání audioknihy se projevila formou křečovitého, téměř školáckého čtení, kdy i dobře mířené vtipy absolutně nevyzněly...
Ach ano, vtipy, kapitola sama o sobě... naživo odzbrojující a půvabné, v knize kostrbaté a násilné. Jenže (!) co by bylo bez těch vtipů? Zjistíme, že Láďova druhá kniha už nemá takový půvab a spád, hodně se opakuje, situace nejsou ničím zajímavé... vím, je hrozně těžké přenést určitě úžasné zážitky z cest na papír a zachovat si atraktivitu... ale to je přece právě umění spisovatelovo.
Nechápejte mě špatně, Láďovi fandím a přeju mu, jak úžasně dokázal využít skuliny v trhu a prorazit. Nicméně můj pocit, že se nadále jen veze na vlně prvotního úspěchu u alternativců (samozřejmě nejen u nich), které lze vcelku jednoduše opít rohlíkem, se postupně jen potvrdil, a to převážně kvůli literární úrovni druhé knihy, kde Láďa nepředvádí nic nového, jen se opakuje (a jaksi vyčpěle).
A neodpustím si ještě poslední kritiku. Ta hudba byla přímo otřesná... znásilnění české vážné hudby pazvuky a rádoby orientálními zvuky daných zemí je neodpustitelné. Kdyby to bylo provedeno kvalitně, nejsem absolutně proti, ale takhle se mi dostalo neustále se opakujících smyčec hudebního hnusu, že se až divím, že jsem dostál svému krédu dočíst každou knihu a vydržel to až do konce.
Dvě hvězdy jen proto, že je mi autor sympatický a podporuju ho v jeho úsilí :)
Knihovna duší
Ransom Riggs
Budu trochu kritický, ale to jen proto, že je mi líto nevyužitého potenciálu dobrého nápadu a zbytečných nedokonalostí a nedotažeností, které kazí jinak vcelku fajn vyznění celé trilogie.
Místy jsem si říkal, jestli se náhodou překladatelka nedopustila přešlapů a nepřevedla některé věty příliš neobratně do češtiny, protože tak vyloženě infantilně skládané dialogy a souvětí jsem dlouho neviděl.
Násilně na mě působily některé scény a situace rádoby doprovázené fotkami – jakoby Riggsovi došly odpovídající snímky, ale stále se chtěl sveřepě držet svého nápadu, tak tam prostě vrazil jakous takous fotku a narouboval na ni pár vět. No a popis bitvy v areálu, do kterého se „povinně“ zapojily všechny děti se „zbytečnými“ schopnostmi (Claire, Enoch), byl úsměvný. Bohužel však ne vtipně, ale spíše tragikomicky – příliš okatě a lacině se autor snažil zdůraznit, že úplně každý pomáhal... je to malý epizodní poznatek, možná byste řekli, že se nad takovou maličkostí čtenáři povznesou, pravda je však to, že přesně takové detaily, kterých je navíc v knize více, kazí celkový dojem.
No, přes to přese všechno stojí celá trilogie za přečtení a neuděláte chybu, když po ní sáhnete :)
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Bohužel se nepřidám k nadšeným zástupům, kterým babička učarovala. Čekal jsem román ve stylu Backmanovy prvotiny, ale severský autor se vydal trochu jiným směrem, než se mně pozdávalo. Možná to bylo tím, že hlavní postavy mi byly hrozně nesympatické, neustálé vyzdvihování „nenormálnosti“ Elsy mi bylo protivné (to chce snad autor říct, že žádné děti nečtou Harryho Pottera, nemají rády gramatiku a nejsou odmalička zvídavé a hltají informace i jiné než určené pro svůj věk?) a glorifikování jakési nezávislosti babičky mi připadalo takové poplatné dnešní době – všichni chtějí být svobodní, dělat si co chtějí, nestarat se o závazky a pravidla, jen si užívat... a hádejte co? No nakonec to dohnalo i babičku a všem se musí omlouvat. Hm... ze zvědavosti zkusím ještě třetí knihu, třeba si Backman spraví reputaci :)
Příběhy vašeho života
Ted Chiang
PŘEČTĚTE SI TO!
Kdyby můj ne zrovna duchaplný začátek komentáře nalákal aspoň jednu důvěřivou dušičku, stálo mi to za to. Takhle zažraný jsem do knihy dlouho nebyl. Každá povídka vás nutí číst dál a dál co nejrychleji, abyste se dozvěděli, jak to dopadlo. Nápady jsou originální, neotřelé, úžasně roztodivné a navzájem nesouvisející. Jak psal komentující přede mnou, občas chybí trochu akčnější konec, o to více ale nechají prostor pro vaši obrazotvornost. Zasloužených pět hvězd pro tento nepovšimnutý klenot mezi scifi soubory povídek :)
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
Jerome Klapka Jerome
Upozornění a rada pro všechny, kteří váhají, jestli si knihu přečíst, či kteří již začali a trochu váhají, jestli pokračovat – určitě čtěte, čtěte dál!
Tři muži ve člunu mají poněkud kostrbatější začátek, kvůli kterému si asi mnozí řeknou, jestli nešlápli vedle. Po pár stranách se však kniha „rozjede“ a garantuji vám, že se minimálně několikrát zasměje i ten největší škarohlíd a nebudete litovat vloženého času :)
Veselé situace a vzpomínky tragikomických, rádoby vážných pánů nejsou sice kdovíjakým gejzírem vtipnosti, ale jejich milé vyznění spolu s dokonalou (jak kdy) pohodovou atmosférou výletu na řece vás odzbrojí a vykouzlí úsměv na tváři :)
Útěk do divočiny
Jon Krakauer
Zažít divočinu a zemřít
Je velmi těžké při hodnocení od sebe oddělit knihu jako takovou a hlavní postavu Christophera McCandlesse. Ať už zachycena ve filmu nebo v této knize, stala se pouť mladého (pro mě rádoby) dobrodruha příběhem, který lidem dokáže měnit životní hodnoty, nebo aspoň dodávat sílu k uskutečnění záměrů, na něž zatím jen ve skrytu duše mysleli.
Najdou se dva tábory – lidi, kteří McCandlesse horlivě odsuzují jako lehkomyslného a domýšlivého hazardéra, a potom ti, kteří se k jeho nadšení pro divočinu a k životu mimo běžné konvence hlásí.
Ti první možná rychle soudí a nesnaží se poutníka životem dostatečně pochopit, ti druzí naopak nevidí Christopherovu aroganci a (paradoxně) neúctu k přírodě – jasně, on ji sice obdivoval a snažil se s ní žít pokud možno v souladu, zároveň mu však absolutně chyběl zdravý respekt k tomu, co všechno na něj může divočina přichystat. Na konci svých zápisků, když už měl namále a sám si to uvědomoval, snad poznal svou osudovou chybu, které se dopustil. Co naplat, příroda si vzala svou daň za hloupost a domýšlivost.
Já chápu, že se na mnoha přetechnizovaných místech planety žije citlivějším romantickým duším čím dál hůř a stravuje je hektičnost konzumního života. Zpřetrhání všech dosavadních vazeb a absolutní odklon od všeho mi však nepřijde jako řešení.
Tři hvězdy z pěti ani ne tak za kvalitu knihy, jako za postavu a konání Christophera McCandlesse.
Už je tady zas
Timur Vermes
Co dělá tuto knihu průkopnickou je, že je to NĚMECKÁ komedie o Hitlerovi. Čtenářům v české kotlině to možná nepřijde, jelikož máme v národní povaze dělat si srandu ze všech a ze všeho včetně nás :) Co já ale vím (a nasvědčují tomu rozpaky při vydání této knihy nejen Německu, ale i třeba rozporuplná hodnocení zde na databázi), když se Němci pokoušejí být vtipní, nacismus je poslední věc, která je jim k smíchu. Ďábel a jeho ideologie byly zkrátka, co se humoru týče, dlouhá léta tabu.
Časy se ale mění a s ním i (nejen) německá společnost; avšak asi nic moc k dobrému. Proto mohl vyjít a uspět i nadmíru vtipný a vkusně napsaný román, který popisuje návrat Hitlera do dnešní doby. Opět šikovně proklamuje své dávné zvrhlé cíle – nadřazenost rasy, diskriminaci menšin, fašismus. Tyto hrozné myšlenky se ale bohužel objevují i v nynější společnosti. Přeje se smrt uprchlíkům, homosexuálům či muslimům. Vermes tak ve své knize nastavuje zrcadlo nám samým. „Vtipné“ (uvozovky, protože jak pro koho) je to, že je to pomocí postavy nejméně očekávané, Adolfa Hitlera.
Dalajlamova kočka
David Michie
Proč tu všichni už dávno nejsme budhisté? Tak milé a ve své jednoduchosti velice sympatické „náboženství“ (ani nevím, jestli se to dá tak nazvat, možná je lepší slovo vyznání) aby člověk pohledal. Já to tedy aspoň sežral i s navijákem! Nejednou jsem se musel na popud jisté situace v knize zamyslet nad vlastním životem či nad svým chováním. Nejednou jsem také leckterou myšlenku z knihy šířil dál mezi své kamarády a přátelé. Přitom všechno, co v knize zazní, je hrozně přirozené a tak nějak lehce pochopitelné.
Stačilo by už jen to, pokud by se všichni řídili zákonem karmy – nečiň to, co nechceš, aby ti činili druzí. No nebylo by nám pak všem mnohem lépe? :)
Spojení filozofie budhismu s hlavní vypravěčkou kočkou se mi i jako milovníkovi předoucích chlupatých čtyřnožců zdálo na první pohled ztřeštěné, ale musím uznat, že to šlapalo skvěle. Klobouk dolů, všem doporučuji! :)
Šťastný princ a jiné pohádky (7 pohádek)
Oscar Wilde
Wilde dokáže přes více než staletou propast sáhnout přímo do srdce. Skrze dobrotivého prince a věrného vlaštováčka... Pomocí příběhu o obětavém slavíkovi, který pro nevděčnou lásku položil svůj život... Díky sobeckému obrovi, kterému roztálo srdce nad upřímnou radostí dětí... a tak dále.
Krásně dojemné a smutné příběhy ukazují, jak hořkosladký může život být. Tajemný irský homosexuál to zkrátka se slovy umí :)
Cizinka
Diana Gabaldon
Chybí Cizince vůbec něco? Charismatické postavy, záporák, kterého budete nenávidět, poutavý a napínavý příběh, velké morální dilema, láska a sex, boj a dobrodružství, nespoutaná divokost skotské Vysočiny... takhle bych mohl ve výčtu pokračovat dlouho. Pokud hledáte po všech směrech zajímavou knihu, která vám i chvíli vydrží, určitě sáhněte po Cizince. Zklamaní rozhodně nebudete! A pokud ano, napište mi a já vám koupím pořádného panáka whiskey :D
Stopařův průvodce Galaxií
Douglas Adams
Anglický suchý humor v plné síle. Kombinace se sci-fi je naprosto vražedná, ať už je to věčně depresivní robot Marvin, přihřátý palubní počítač Eddie nebo smrtící Vogonská poezie. Nepropadejte panice, raději si přečtěte další Adamsovy knihy a vrhněte se do vln bláznivého humoru ;) A pokud se vám nechce číst, doporučuji audioknihu načtenou Vojtou Dykem, opravdu se mu povedla!
Divoké karty I
George R. R. Martin
No, tak tedy fakt nevím, Martine...
Předpokládám, že podobně jako mnozí jiní jsem i já jako fanoušek Písně ledu a ohně s dychtivostí sáhl po knihkupectvími silně proklamované knížce fantasy a sci-fi mága Martina. Trochu mě mělo varovat, že na Divokých kartách se podílí především jako editor, jako autor si připsal pouze jeden literární zářez. A jde to sakra znát! Ned Stark se obrací v hrobě a Daenerys raději znovu skáče do ohně z celého vyznění Divokých karet. Dokážu ocenit výborný námět (proto aspoň tři hvězdy) a i některé povídky, ale právě propastný rozdíl mezi jednotlivými příběhy je to, co první svazek zamýšlené antalogie hrozně shazuje. Pro mě spíše zklamání...
Ještěže jsem to nekoupil, uf! :D
Světová válka Z
Max Brooks
Bacha na uprchlíky! Ups, pardon, na zombíky... :D
Geniální dílo strhujícím způsobem popisující (doslova) válku lidí se „zetkama“, se zombie. V čem se kniha liší od jiných hororů podobného ražení a proč si ji přečíst? Dvěma slovy – propracovanost a originalita. Formou krátkých reportážních příběhů přeskakujete z míst po celém světě a dozvídáte se, jak epidemie propukala a co podnikali jednotliví lidé či celé národy pro to, aby si zachránili holé zadky. Překvapí vás neskutečně vykonstruované situace, dechberoucí osudy a zkrátka všechny nápady, které se Brooksovi podařilo do svého téměř apokalyptického díla vměstnat. Ačkoli kniha svým rozsahem není zrovna nejmenší, po dočtení jsem zalitoval, že toho není ještě víc. A to je přece ta nejjasnější známka kvality pro jakoukoli literaturu!
P.S. ke vtipu na začátku komentáře – Ve světle posledních dní se musím smát, jak reportáže okolo situace s uprchlíky vypadají velice podobně některým příběhům ze Světové války Z :D