Mr.Donut komentáře u knih

"Kdyby mi teď v tom stavu, v jakém jsem byl, přišli oznámit, že se mohu klidně vrátit domů, že mi darovali život, nechalo by mě to chladným. Když jsme ztratili iluzi věčnosti, je úplně stejné čekat několik hodin nebo několik let." - Zeď

"Luciena, který dostal výbornou známku za své pojednání o "mravnosti a vědě", napadlo, že by mohl napsat Pojednání o nicotě, a představoval si, že až by to lidé dočetli, jeden po druhém by se rozplývali jako strašidla při zakokrhání kohouta." - Mládí vůdce

07.02.2024

(SPOILER) Podle některých jedna z nejlepších knih A. Christie, za mě tedy nic moc. Hlavní hrdina je v jasném středu zájmů mezi policií a podezřelými, přesto mu obě strany (dost iracionálně) sdělují svá tajemství a podezření. Po ústřední vraždě se nikdo moc neobtěžuje pořádně hledat vraha ani se chovat opatrně, všichni dělají, jako by se vlastně nic nestalo. Celá kniha i přes svou zdánlivou propletenost působí odflákle, jako by se autorka neobtěžovala s promýšlením dějových ani charakterových mezer.

2 20.01.2024

"Odkašlu si, cejtím se trochu trapně. Mlčíme tu takhle docela dlouho, přitom bych mu ráda řekla, že jsem o něm četla v novinách. O robotovi, co měl v nákupním centru ve Washingtonu nahradit lidskýho hlídače. Za pár dní se ale uprostřed směny zničehonic rozjel střemhlav do fontány. A těsně předtím, než to udělal, řekl: Všechno je v pořádku. Nikdo ho nezastavil. Prej nikdo nemohl tušit, co se chystá udělat, nikoho nemohlo napadnout, že se robot sám od sebe rozhodne naráz utopit ve fontáně.
Chtěla bych mu říct, že o něm vím, že se o něm psalo, chtěla bych se ho zeptat, jak to myslel s tím, že všechno je v pořádku, ale místo toho neříkám nic, místo toho se s ním dívám z okna."

Knihy Lucie Faulerové mají několik problémů. Zaprvé, je jich hrozně málo. Zadruhé, po dočtení vám všichni ostatní autoři připadají nudní a nezajímaví. Zatřetí, prachsprostě vás psychicky rozloží a neřeší, že skládat zpátky už se budete muset sami.

Kromě skvělé psychologie postav zbožňuji autorčinu hru se čtenářem, chaos časových linek, mísení reality s představami, to, že pokud přestanete dávat pozor, ztratíte se.

8 05.01.2024

Hodně velkej bizár, srovnání s Kafkou mi při čtení nejednou naskočilo. Šel jsem do toho naslepo a abych řekl pravdu, nazvat to hororem a detektivkou, jak to někteří zmiňují, by mě vůbec nenapadlo. Sám bych to do žádného žánru nedokázal zařadit, což považuji za přednost.

7 28.08.2023

Čtení Nesba se pro mě stalo krajně návykovou záležitostí a Nemesis nebyl výjimkou.

O to víc mě mrzí autorova příležitostná "lenost", jež se objevila zatím v každé ze čtyř knih (jedu chronologicky). Nesmírně promyšlená zápletka s mnohonásobnými zvraty ve vyšetřování se tak střídá s jednáním ryze racionálních postav nesrozumitelným způsobem, které se autor ani neobtěžuje vysvětlit zkratem emocí/úsudku. Tyto kapitoly pak působí přehnaně "holywoodsky" a kazí celkový dojem z jinak výborné knihy.

4 13.01.2021

(SPOILER) Můj první Nesbo a musím říct, že takový masakr jsem nečekal. Trochu se mi pletla jména postav, asi proto, že 1) nejsem na norská jména zvyklý a 2) postavy jsou někdy oslovovány jen křestním nebo jen příjmením, což je ale asi nevyhnutelné (své přátele taky neoslovuji celým jménem).

Spoiler:
Vytkl bych snad "divné" chování Ellen, kdy v jasném ohrožení života vyrazí temnými uličkami k příteli (proč nezavolá někomu jinému než Harrymu? proč se nezamkne doma?). Také nechápu Harryho, který místo jednoduchého telefonátu kolegovi jede hollywoodsky divoce skrz celé město, aby mu oznámil, že se chystá atentát.

Jsou to ale vše věci, které rád přehlédnu vzhledem k úžasné čtivosti a stále se zvyšujícímu napětí skvěle vymyšleného a zamotaného děje.

8 26.12.2020

Kniha mě velmi mile překvapila. Od žánru "české sci-fi" jsem nic moc nečekal, ale děj mě natolik vtáhl, až jsem začal zanedbávat spánek.

Od plného hodnocení mě nakonec odradily určité typické nešvary již zmíněné ostatními - nevyvíjející se postavy, někdy předvídatelný děj, nevysvětlené jevy, nesmrtelnost postav atd atd. Za sebe přidám ještě to, že i po 500 stránkách se mi pletla jména některých postav, což se mi opravdu běžně nestává.

I přes tyto nedokonalosti doporučuji a těším se na další díl :-)

3 14.11.2020

Nedočetl jsem. Kniha bohužel obsahuje víc otřepaných klišé než průměrný film od Marvelu. Doporučil bych snad mladším ročníkům tak do 15 let. Je to škoda, je totiž znát, že Crichton si umí skvěle nastudovat detaily i zaujmout čtenáře...

3 19.10.2020

Naprosto neuvěřitelně frustrující "příběh". Při čtení neustále balancujete na hraně "nemůžu přestat číst - knihu roztrhat, spálit, zakopat popel". Často zmiňovaná podobnost s Kafkou je obrovská, skoro bych řekl, že tohle je větší Kafka než Kafka.

Při čtení trpíce žadoníte o aspoň marginální vysvětlení čehokoli, anebo se vám podaří volně plynout na vlně (spíš tsunami) absurdity dialogů, či spíš vzájemných monologů, kdy nikdo nikoho neposlouchá ani nechápe.

Rád bych hodnotil méně než 7/10, avšak Ishiguro je příliš dokonalý autor. Jako první setkání s autorem nedoporučuji (spíš Soumrak dne či Pohřbený obr)

"Teprve v okamžiku, kdy tuto chaotickou stavbu přijme jako cíl a ne jako pouhý prostředek, si může vydechnout a už se sníženou tepovkou se v klidu dočíst k závěru bez katarze, kterou už stejně neočekával." - recenze K. Ryvolové na iliteratura.cz

4 18.09.2020

„Uměl jsem být šťastný v osamění? Neřekl bych. Uměl jsem být šťastný obecně? Myslím, že takovému typu otázek je nejlepší se vyhnout.“ (s. 67)

„Snad se nemýlím, když přirovnám spánek k lásce; snad se nemýlím, když lásku přirovnám k jakémusi spánku ve dvou, kam, pravda, občas pronikají kousky individuálního snu, ale který v každém případě umožňuje proměnit naši pozemskou existenci ve snesitelnou chvíli - a který je k tomu, popravdě řečeno, jediným prostředkem.“ (s. 124)

„Muži obecně žít neumějí, neví, jak ze života těžit, nikdy si v něm nepřipadají úplně sví, a tak se pouštějí do různých, více či méně ambiciózních, více či méně velkolepých projektů, to se různí, a obvykle v tom samozřejmě zkrachují a zjistí, že mohli prostě jenom žít, jenže to už je obvykle zase pozdě.“ (s. 128)

7/10

4 05.08.2020

Prvních 200-250 stránek byla fakt děsná nuda. Chápu, že autor chtěl navodit atmosféru svého dětství a vztahu s otcem, ale četl jsem to jen proto, že se to přece "UŽ muselo rozjet". Což se sice stalo, ale až tak v poslední třetině knihy.

První půlka 3/10, druhá 8/10 = celkově 5/10

„(…) jen poslouchejte, jak se lidé, kteří se bezděčně stali očitými svědky smrtelných nehod či vražd, obvykle vyjadřují. Říkají vždycky to samé, 'bylo to naprosto neskutečné', ačkoliv tím míní pravý opak. Je to tak skutečné. Jenže my v té skutečnosti už nežijeme. Nám se všechno obrátilo vzhůru nohama, skutečné je pro nás neskutečné, neskutečné skutečné.“ (s. 213)

18.06.2020

Velké plus za vědeckou preciznost - je vidět, že autor ví, o čem píše. Evoluční a molekulární biologie, mikrobiologie, genetika, vše krásně rozebráno bez zbytečného přehánění a vymýšlení pavědeckých nesmyslů. Ve vědeckosti mi to připomnělo Problém tří těles a Kulový blesk od Liu Cixin(a).
Minus za dle mého přílišnou "jednoduchost" příběhu, málo emocí, postavy takové "nijaké", nevýrazné.
Celkově 7/10

3 11.06.2020

„Zvláštní bylo i to, že na rakev nikdy nezapomněli rozprostřít vlajku a několikrát ji omotat motouzem. Proč lidem zastřeleným armádou zpívají jejich blízcí státní hymnu? Proč jejich rakev halí do vlajky? Copak je nezabila vlastní země?“ (s. 15)

„Opravdu nás dneska všechny povraždí?“ (s. 26)

„Na co se tak vyzbrojili? proběhlo ti hlavou. Vždyť my nechceme žádný boj. Nemáme jedinou zbraň.“ (s. 151)

„Pamatuju si, jak jsem se zatajeným dechem obracela stránku za stránkou, až jsem na poslední fotografii uviděla znetvořenou tvář dívky, svisle rozetnutou bajonetem. V ten okamžik se cosi křehkého v mém nitru bezhlesně roztříštilo. Cosi, o jehož existenci jsem do té doby neměla ani potuchy.“ (epilog, s. 194)

5 06.06.2020

„Zaprvé, přemítal Graham, proč žárlivost vůbec existuje - nejen v jeho případě, ale v případě spousty lidí? Co ji probudí? Má nějaký vztah k lásce, ale ten vztah se nedá kvantifikovat ani pochopit. Proč mu najednou začne kvílet v hlavě něco jako systém varování před srážkou se zemí v letadle (…) A proč si to vybralo zrovna jeho? Je to nějaká vadná chemie? Nadělili mu to při narození? Dostane člověk do vínku žárlivost podobně jako velký zadek nebo slabý zrak?"

Nestává se mi, že bych knihu přečetl za jediný den, zvlášť když vůbec neznám autora (a nemám tedy důvod se zvlášť těšit). Navíc jsem měl za to, že o nevěře/žárlivosti je toho v amerických i českých filmech a seriálech tolik, že půjde jistě o brak.

O to víc jsem touto knihou nadšen. Nezůstává na povrchu, ale zanořuje se žárlivosti pod kůži, snaží se pochopit (neúspěšně?) její nepochopitelnost a popisuje její zničující důsledky na psychiku člověka, kdy se z komické malichernosti po klesající spirále postupně dostáváme do stavu chorobné neurózy, kdy se realita i logika stává bezpředmětnou.

Hodně komentářů je to tom, že nechápou myšlenky hlavní postavy. Já "bohužel" ano a vzkazuji jen: Buďte rádi.

10 24.05.2020

„Každému nestrannému pozorovateli rozhodně dojde, že lidský jedinec nemůže být šťastný, že není vůbec uzpůsoben pro štěstí, že jeho jediným předurčením je šířit kolem sebe neštěstí, čímž činí existenci ostatních stejně nesnesitelnou, jako je ta jeho - a obyčejně mu jako první za oběť padnou rodiče.“

Doporučení Houllebecqa na mě skákala z tolika stran, že jsem se bál otevřít ledničku, jestli tam taky nebude. Jako úvod k M.H. mi tato kniha přišla více-méně nevhodná, přestože jsem ji přečetl jedním dechem. Možná se k ní časem vrátím a hodnocení zvýším. Rozhodně zajímavý námět (mísení časové linky současnosti a dálné budoucnosti z pohledu poněkolikáté klonovaného "sebe"), jen to zpracování mi úplně nesedlo.

3 24.05.2020

Před čtením nikdy neprocházím recenze, ale tolikrát jsem slyšel o "nejkrásnějším příběhu kdy napsaném", že jsem byl docela skeptický. Bohudík jsem se mýlil a z knihy se mi stal jeden z těch "zážitků", co si nosíte celý život s sebou, i když nedokážete přesně popsat proč. Je to přesně ten typ knihy, kterou si přečtete každých pár let znovu a znovu, a pokaždé v ní (a v sobě) něco objevíte.

22 14.05.2020

Kapky lidskosti, vzájemnosti, rodinné lásky bojují s přívaly zoufalství a beznaděje. Krásná kniha, u které vám bude strašně těžko.

11 14.05.2020

Upřímně řečeno... první 1/2 až 3/4 knížky se v podstatě nic nedělo, poslední čtvrtinu jsem zato zhltnul jako malinu, a proto nehodnotím knihu veskrze negativně. Některé pasáže působily až přehnaně brutálně (alá Palahniuk?), nesympatickost snad všech postav (i když záměrná) taky někdy na čtivosti nepřidala.

Flynnová psát umí, atmosféra (hlavně ke konci) by se dala krájet, ale není to nic, co bych musel číst znovu.

2 26.02.2020

"Vždy jsem chtěla napsat knihu, jako je tato. Stvořit a popsat svět. Je to příběh světa, který se jako vše, co je živé, rodí, vyvíjí a umírá." - autorka

Čerstvé nositelce Nobelovy ceny jsem přišel na chuť jen z části. Vyprávění o fiktivní vesničce od 1. světové války až po nějaká 80. léta se čte jedním dechem a trpká atmosféra "obyčejného" života by se místy dala krájet, někdy mi ale unikala pointa určitých kapitol (konkrétně ty s "Bohem" a "Hrou" - čekal jsem nějaké větší rozuzlení).

Každopádně se však chystám zkusit nějaké další dílo této autorky.

1 20.10.2019

V mých 30 letech na druhý pokus konečně dočteno. I nyní mi trochu vadila ta naprostá a absurdní nepředvídatelnost děje, ale dokázal jsem si ji více užít, než když jsem byl mladší.

Prý se tohle dílo má číst každých 10 let, tak jsem zvědav, co v něm objevím po čtyřicítce :)

4 30.09.2019