Zeď

1 08. února

V mém životě, pravda, nedlouhém, se občas vyskytnou období, kdy s existencionalismem velice sympatizuji, jindy, jako například v době psaní tohoto komentáře, naopak cítím k tomuto filosofickému směru odpor.

Já jsem existencionalistický nihilista. Dovoluji si s klidnou duší říct, že nevěřím v nic „nadpřirozeného“, nic „vyššího“, žádné absolutní principy a podobně. Člověk si podle mne musí sám najít smysl bytí a právě nicotnost lidské existence mu umožňuje, aby byl ve výběru svobodný.

Existencionalismus je filosofií nihilismu, ale taková moc… ubrečená? Existencionalismus je mi blízký právě a jen tehdy, když mne opustí slečna, zhroutí se mi nějaký plán, nebo utrpím nějakou jinou „ránu“. Člověk se z toho vždycky vyhoupne, úzkost a depka odezní a najednou se zase podívá na existencionalismus a řekne si „To jsem také byl taková ubrečená slečinka?“

Ale! Ale to bylo spíše takové moje obecné zamyšlení nad mou osobní „filosofií“. Vůbec z toho nemá vyplývat, že je kniha snad špatná.

Povídky Hérostratos, Místnost, Intimita pro mne měly poněkud menší cenu, nežli zbylé dvě, ale to co chtěly hádám ukázaly dobře. Pohled do nitra několika lidí, více, či méně šílených. V zásadě pro mne ovšem nemají hodnotu.

Zato Zeď, to je jiný případ. Postavení hlavní postavy povídky je v pravdě strašlivé a musím uznat, že pan Sarte popsal myšlenkové pochody takové osoby velice zajímavě.

Stejně zajímavou pro mne byla povídka poslední. Mládí vůdce, popisující duševní vývoj jednoho přemýšlivého chlapce, který trpí silnou autosugescí a který je doslova a do písmene formován okolím. A ačkoliv je formován okolím, zodpovědnost za sebe nese v absolutní výši. Je to zajímavé sledování, jen co je pravda.

Nemohu tvrdit, že by se mi kniha četla dobře. Vypravěčský styl asi není špatný, ale atmosféra jakési perverzity a nevybouřené sexuality (nevím jak jinak to popsat) mne nelákaly k dalšímu čtení a tak jsem knihu četl více či méně jenom tehdy když jsem si řekl, že by již bylo záhodno knihu dočíst. Což mi nakonec trvalo prakticky půl roku.

Za normálních okolností bych nejspíše povídky okomentoval samostatně jednu po druh, ale právě dlouhé čtenářské období mi v tom brání. Krom toho si také nepřipadám býti tím povolaným pro psychologický a filosofický rozbor, který by zde mohl být jediným obsahem komentářů, protože na ději vlastně nezáleží. Inu, to by zde asi stačilo.

1 27.12.2020

Je pro mě těžké hodnotit soubor povídek jako celek, takže rozeberu každou povídku samostatně. Zvláště proto, že jejich kvalita se mi zdá poměrně nevyvážená.

Zeď mě zaujala, přiměřená délka, výborné popisy myšlenkových pochodů hlavního představitele, originální, syrový existencialismus. Výborná.

Místnost mi připadala velmi zvláštní a závěr jsem moc nepochopila. Spíš mě nudila.

Hérestratos se mi zdála vcelku dobrá. Takový existenciální vhled do mysli šílence..

Tak Intimita byla za mě nejslabší ze všech. Připadala mi přemrštěně dlouhá a bez nějaké jasné pointy. Stejně jako zmatená hlavní postava jsem byla i já poměrně ztracená.

Do Mládí vůdce jsem se ze začátku nedokázala začíst. Po chvíli jsem ale byla zcela unešená. Vyníkající vyobrazený vhled do nitra mladého a nejistého mladíka proplouvajícího dospíváním.

2 22.07.2020

Autor umí šokovat. A rozhodně nenechává čtenáře klidným.

Zeď má krásnou pointu, hořký smích.
To stejné Intimita.
Bavilo mě i Mládí šéfa, kdy zoufalý hlavní hrdina zmate nejen sebe, ale i čtenáře.

2 13.05.2020

Nezaobalené, skvelé, surové, hnusné, ale účinné. V podstate živočíšne uhlie pre dušu. Poviedka Mládí vůdce si zaslúži Nobelovu cenu sama osebe. Rozohrať takú úžasnú, detailnú a realistickú charakterovú štúdiu na pár stránkach nedokázal ani Dostojevskij.

1 08.01.2020

Z některých povídek na mě dýchá syrový existencialismus se svou palbou situací přivádějících k prožitku existence, z některých bohužel nuda (Mládí vůdce, Intimita).

2 08.03.2019

Filozofické dílo. Ach, ten existencionalismus. Sartre dokázal oslovit nejednoho člověka. Má na svědomí spousty lidí a jejich myšlení. To vše spojeno dohromady činí i tento soubor jeho menších počinů a děl. Některé zcela za mne nezáživné, některé už trochu napínavější a jednodušší. Ale stále s myšlenkou. A ta druhá věc mi jednoduše vyhovuje více. Není to úplně můj šálek kapaliny, ale přečíst si to určitě stálo za to.

5 16.01.2019

Tři lidé, tři hrdinové, kteří ještě žijí, ale na úsvitu je čeká smrt. Jak je asi člověku, který ví o nevyhnutelnosti svého brzkého konce? Je možné přijmout, smířit se, oprostit se od vnějšího světa? A co když pak podivná náhoda zamíchá karty a pošle jednomu z nich odklad? Je možné něco takového po probdělé noci svíravého strachu vůbec přežít?