Kde kvete tráva

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V noci na 27. května 1980 proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení lidových nepokojů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem. Román sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. Ti, kteří přežili, musí čelit pronásledování ze strany státních orgánů i vlastním vzpomínkám na prožité trauma....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372962/big_kde-kvete-trava-uHP-372962.jpg 4.3202
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

소년이 온다 (Sonjoni onda), 2014


více info...
Nahrávám...

Komentáře (59)

Kniha Kde kvete tráva

J.Pepi
22.10.2021

Patřím mezi čtenáře, kteří čtou většinu knih jedním dechem, ale tato kniha mi to nedovolila. Skoro každá kapitola mě málem dohnala k slzám. Mým cílem nebylo dozvědět se něco o historii JK, ale jakmile jsem knihu dočetla musela jsem okamžitě zjistit více. Sice to byla těžká kniha, rozhodně to není lehké čtení, ale 100% to je jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Každá kapitola je velmi poutavá a vtáhne vás nejen přímo do děje, ale přímo do hlavní postavy dané kapitoly. Nemůžu se dočkat až si konečně přečtu Vegetariánku, která je poslední, co jsem od Han Kang nečetla. Pro neznalce korejských dějin jako jsem já, doporučuji nejdříve si přečíst doslov překladatelky (ale i bez toho to jde, já ho objevila asi 2 kapitoly před koncem).

10/10

Zorka
14.07.2021

Velmi zajímavě koncipovaná kniha, v níž jsou hrdiny jednotlivých kapitol přeživší i oběti masakru v Kwangdžu - masakru, o němž se ne dostatečně hovořilo a který tak trochu upadl v zapomnění, byť by tomu tak být nemělo. Masakru, při němž vznikaly masové hroby a v budovách se rozkládala těla dosud neidentifikovaných obětí. Z knihy je člověku úzko - to opravdu není ta Jižní Korea, kterou z médií známe, ale země, která připomíná Kambodžu v době Pol Pota. Z velké části je kniha psaná ve 2. osobě, což často nechává čtenáře chvíli v nejistotě, komu je daná kapitola věnována. Jednotlivé dílky ale do sebe nakonec zapadají.


Kristuflina
29.06.2021

Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem. Ačkoliv jsem měla při čtení svíravý tíživý pocit, nemohla jsem ji odložit. Pro mě úžasně napsaná kniha. Jedna z těch, které ve vás zaručeně zanechají stopu. Rozhodně stojí za přečtení. Donutí vás se ještě dlouho zamýšlet nad lidskou krutostí.

Amalberga
26.05.2021

Úžasná kniha. Autorka si se způsobem sdělení svědectví přímo pohrála. Každá povídka používá jiný způsob vyprávění a umožňuje čtenářovi se dívat na situaci z různých úhlů. Myslím, že jednotlivé kapitoly jsou napsané tak, ze by se daly číst v jakémkoliv pořadí (krome epilogu). Moje nejoblíbenější kapitoly: 2., 3.

BabaJaga11
08.03.2021

Útlá knížka, ale potřebovala jsem k přečtení víc než týden. To proto, že jsem se v pracovních dnech ke čtení dostala vždy až pozdě večer – a tuhle knihu jsem si před spaním opravdu číst netroufla.

Původně jsem si myslela, že téma č. 18 letošní Čtenářské výzvy, totiž kniha z prostředí, v kterém bych se nechtěla ocitnout, splním nějakým válečným románem, knihou o holocaustu apod. Nejspíš i na tyto knihy dojde... Musím ale říct, že po přečtení knížky Kde kvete tráva bych se do Koreje nechtěla podívat snad ani dnes. Pozor, nemyslím tím KLDR, ale Jižní Koreu. Právě tam se odehrává děj tohoto románu. Ač klíčové události knize zobrazené proběhly v letech 1979 a 1980 – diktátorský režim, masakr civilistů včetně žen a dětí, věznění a mučení – knihou se jako červená nit vinou příběhy těch, kteří přežili a jejichž život bych událostmi ve městě Kwandžu navždy poznamenán. Co je ale horší, cenzura, sledování tajnou policií a další podobné praktiky pokračovaly zřejmě až do konce 20. století a celkově se o temné kapitole jihokorejské historie moc nepíše a nemluví ani dnes.

Protože moje znalosti východoasijských dějin jsou nevalné, přečetla jsem si nejprve doslov překladatelky, který mi mnohé osvětlil. Doslov velmi upřímný – ale i děsivý. Ten, který dal zavraždit stovky, možná tisíce lidí (přesné číslo se asi nikdy nezjistí), byl omilostněn a v klídku si užívá důchod a hraje golf ve svém sídle. Naopak někdejší oběti masakrů a jejich rodiny si dodnes nesou společenské stigma. Co si má člověk myslet o zemi, která dle Wikipedie patří mezi 10 nejbohatších na světě, ale 15 % obyvatelstva žije v chudobě? Mezi chudými jsou zejména starší ženy... nejspíš proto, že v době, kdy byly mladé, dostávaly za stejnou práci zaplaceno jen polovinu toho, co muži... to se také jen tak mimochodem čtenář dozví v této knize. I to, že pracovní doba dělnic v textilní továrně byla v 70. letech 20. století 15 hodin denně, volno měly tyto ženy jen 2 dny za měsíc! Takové pracovní podmínky byly v českých zemích někdy v 1. polovině 19. století. Ano, Jižní Korea je asijským tygrem, ale za jakou cenu? A jaký je vlastně rozdíl mezi touto zemí a třeba komunistickou Čínou a jejím potlačováním lidských práv? Jakpak se k situaci v Jižní Koreji na konci 20. století postavilo mezinárodní společenství v čele s USA? Nejspíš nijak... vždyť přece šlo jen o pár umučených "komoušů", alespoň dle sdělení tehdejší jihokorejské státní reprezentace...

Smutná kniha, ale velice potřebná. Doporučuji všem, zejména pak těm, kdo mají některé země zařazeny mezi "hodné", demokratické, a jiné mezi "zlé", nedemokratické. Dobří a zlí jsou totiž jen lidé a běda, pokud se moci chopí takoví, kteří jsou pod záminkou boje za nějaký vznešený ideál schopni všeho...

lenkaBajza
27.11.2020

začátek knihy byl stejně šokující jako Vegetariánka. Popisy zápachu z mrtvol, kapitola z pohledu mrtvoly... zajímavé. Poté to dle mě lehce uvadalo, postav, které vystupovaly, bylo hodně a začínala jsem se v nich ztrácet. Styl vyprávění byl pro mě náročný. Ale celkově téma... promyšlené, dobře zpracované a pro mě bylo neznámé. I když byla Vegetariánka z mého pohledu o chlup lepší, i o této knize jsem v noci přemýšlela. Přemýšlela jsem o myšlenkách a činech postav. Přemýšlela jsem o tom, že se jedná o rok 1980, žádná dávná historie. Přemýšlela jsem o absurdnosti politiky, kdy všechno všem projde a oni si za vraždy tisíců lidí dnes hrají golf ve své vile....

Mr.Donut
06.06.2020

„Zvláštní bylo i to, že na rakev nikdy nezapomněli rozprostřít vlajku a několikrát ji omotat motouzem. Proč lidem zastřeleným armádou zpívají jejich blízcí státní hymnu? Proč jejich rakev halí do vlajky? Copak je nezabila vlastní země?“ (s. 15)

„Opravdu nás dneska všechny povraždí?“ (s. 26)

„Na co se tak vyzbrojili? proběhlo ti hlavou. Vždyť my nechceme žádný boj. Nemáme jedinou zbraň.“ (s. 151)

„Pamatuju si, jak jsem se zatajeným dechem obracela stránku za stránkou, až jsem na poslední fotografii uviděla znetvořenou tvář dívky, svisle rozetnutou bajonetem. V ten okamžik se cosi křehkého v mém nitru bezhlesně roztříštilo. Cosi, o jehož existenci jsem do té doby neměla ani potuchy.“ (epilog, s. 194)

Romcha
18.10.2020

Také si pamatuji, jak jsem kdysi při hodině zeměpisu litoval tu "hodnou" Korejskou republiku, která zůstala uvěznaná "zlým" komunistickým Severem (s rudou Čínou za zády) na vzdáleném konci druhého Korejského poloostrova, oblokopená ze zbývajících tří světových stran jen lhostejným mořem. Posametovou optikou jsem vnímal protiklad mezi dvěma Korejemi jako opozici komunismu a demokracie, útlaku svobody, zla a dobra. To, že v Korejské republice mohlo docházet k názorové cenzuře, pornásledování odpůrců režimu či dokonce k politicky motivovaným vraždám a masakrům, nezapadalo do mé jednoduché šablonky.

Pokud něco vůbec dokáže vyvrátit výše zmínenou teorii je to právě tato kniha. Tuto černobílou šablonu rozbíjí prakticky dokonale. Událost pojmenovaná v tamní kultuře 518 (podle 18. 5., tj. dne kdy povstvání v roce 1980 začalo) tak tamní "demokratická" vláda si vybrala několik svých občanů jako obětní beránky, aby umetla cestu demokracii, jenže už z pozadí tahala za všechny nitky lidí stejného národa, kde se jako "vzor demokracie" o osm let později konaly velkolepé olympijské hry.

70. a 80. léta představují nejtemnější období dějin jihokorejské demokracie. V roce 1972 vyhlásil úřdající prezident Pak Čonghi novou ústavu (tzv. jusinské reformy), čímž se fakticky stal dikatátorem demokratické země. K ospravedlnění pak tento režim často využíval právě komunistickou antiideologii, oklešťoval bezpečností opatření a zpřísňoval postihy. V roce 1975 vešel v platnost mimořádný výnos číslo 9, který klasifikoval jakoukoliv kritiku kohokoliv z vlády jako trestný čin. Odpůrci nového "demokratického" režimu pak byli mučeni, vězněni, zatýkáni a popravování.

1