Mišulenka
komentáře u knih
Pečovatel
Mo Hayder
Takže, vážení, tohle je jeden z nejlepších thrillerů, který jsem kdy četla. Autorka se s brilantním vyjadřováním pustila mimo jiné do často odvrhovaných a přecházených detailů, které této knize dávají úplně jiný šmrnc. Je to takový nádech tajemna, odlupuje slupku, pod kterou nikdo nejde...
Poslední dobou se setkávám s problémem, že brutalita nahrazuje kvalitu příběhu; a bohužel jsem toho byla svědkem i u mého oblíbeného autora. Mo je profík. Sice brutální, ale priority má seřazené rozumně.
Příběh samotný drnkal na jednu z nejcitlivějších strun. Ačkoliv zatím maminka nejsem, byla místa, při jejichž čtení se mi fakt nedobře dýchalo, když jsem se jen na chvilku, momentově a bezhlavě vžila do rolí matek v knize. A nejhorší na tom všem je, že tohle se prostě může kdykoliv stát!
Byla to první kniha od Mo a troufám si říct, že rozhodně ne poslední. A snad jí zůstane ten nebetyčný nadhled nad všemi těmi selfvykradači a bude pořád stejně dobrá!
Stalo se mi všechno
Eva Urbaníková
Pecka! Měla jsem pocit, jako by to vyprávěla některá z mých kamarádek. Připomínalo mi to i moje přemýšlení. Nedělo se v podstatě nic, co by se nestalo jiným, jen když se to děje právě dotyčné osobě, divně to bolí.
Paní Eva zabrousila na tenký led o spokojeném soužití muže a ženy, prezentovala ústy Lindy a Vandy dost odvážné teorie, ukázala nám, čtenářům, Katarínu jako silnou ženu, která má city, ale neumí s nimi pořádně pracovat, protože nemá dost zkušeností. Myslím, že manželství s tím hovadem ji poučí dost.
Byla jsem nadšená stylem, jakým je příběh psán, protože byl místy drsný, místy naivní, místy milý a místy ohavný.
Tleskám femi-románu a dávám pět hvězdiček.
A přikládám pár citací...
... "Jsou zvyklí na tabulkový život. Tabulkové chování, tabulkové výsledky, tabulkový růst zisku, ženy s tabulkovými postavami. Kdo by se potom těšil do živelného prostředí batolat, kde nic nefunguje jako včera, kde nemáš záruku, že zítřek bude takový, jak si ho naplánuješ, protože může přijít horečka, a kde je i žena nevyzpytatelná, nezařaditelná a má jisté nároky? Nároky, které nesplní žádná asistentka ani kurýr, nikdo. Takové normální, rodina, chápeš?"...
... "Být mužem je diagnóza. Narodí se a neví, kde je sever," řekla Vanda. "Měli by s rodným listem fasovat i kompas."...
... "Moje milá, netušíš, jaké kombinatoriky je žena schopná, když si jde dobře, ale opravdu dobře zašukat."...
... "Víš, naši tátové byli stejní, a když mohli, tak si zašoustali. Jenže v drtivé většině případů věděli, kde je sever, vrátili se domů k ženě a k dětem, a ani je nenapadlo navazovat paralelní vztahy."
"Můj táta..."
"Tvůj táta byl předskokanem těchhle zasraných egoistů."
Přikývla jsem. Zase. Co jiného jsem měla dělat?
"Potkají slepici, co brečí, když vypráví o svém mizerném dětství, zapomenou na to, že svým dětem chystají stejné peklo, z jakého chtějí zachraňovat tu chudinku..."...
Jak přicházejí sny
Richard Matheson
Silný příběh. Příběh o velké lásce, o hledání a pochopení, o naprostém nepochopení a následné rezignaci, příběh o poznání smyslu života a neutuchající naději.
Jestli je něco po tom, když už nic není, jestli mám i já naději na podobný myšlenkový svět, na reinkarnaci, bude to fajn. Stačí tomu jenom věřit.
Je znát, že autor má o tématu hodně načteno, ale forma, jakou je příběh vyprávěn, je tak strašně klišoidní a laciná, až mi z toho bylo místy nedobře. Možná to je chyba překladu, nevím, ale měla jsem s tím velký problém. Stejně tak s pocitem, že se autor marně snažil o laické napodobení Dantovy Božské komedie, což bylo i jednou zmíněno v souvislosti s vrstvami země v životě po životě. Kdybych byla mladší, asi bych byla nadšená.
Takhle jsem potěšená tématikou jako takovou, myšlenkou a ponouknutím jít dál, i když už si sebevíc budu myslet, že to nejde, a tím obrazem velké a silné lásky, která se zpočátku zdála růžovoknihoidně dokonalá, ale byla plná hrbolů jako kterákoliv jiná...
Noční klub. Díl druhý
Jiří Kulhánek
Musím souhlasit s tvrzeními, že je druhý díl o dost akčnější, vtipnější a celkově zábavnější. Tobiášovi solidně stouplo ego a i duch příběhu se stal jaksi sarkastičtější, ale... proč vlastně ne?! :) Za mě plný počet!
Noční klub. Díl první
Jiří Kulhánek
Noční klub jsem četla kdysi dávno, ještě jako čerstvá a iluzemii prolezlá fantasačka, fanynka Johna Sinclaira... a prostě byla jsem ještě dítě.
Dneska po jedenácti dlouhých letech mám sice stejný názor, ale z úplně jiných důvodů - takových, jaké jsem kdysi v sedmnácti vidět nemohla.
Napadá mě trilion slov, ale myslím, že když řeknu Geniální, tak tím vyjádřím naprosto všechno. Nechybí tady akce, napětí, humor, čtenář není unavován sáhodlouhými popisy krajiny (zajímalo by mě, jestli pan Kulhánek opravdu na těch místech, jimiž protáhl Tobiáše, byl) nebo nekončícími filosofickými úvahami nad sebou sama. Je to svižné, úžasné dílo, alfa a omega, které prostě musí každý fantasák a sci-fák znát :)
Bouřková sezóna
Andrzej Sapkowski
Na jedné straně se řadím ke skupině anticipačních stresařů, protože i já jsem se bála, že Sapkowski vykrade sám sebe (jako se to ostatně stává i jiným bestsellerovým autorům); ale na straně druhé jsem se těšila, protože jsem prostě baba zvědavá a Sapkowského styl miluju. Geralta už ne, z toho jsem vyrostla po druhém přečtení ságy; Bouřková sezóna mi jen potvrdila, že někdy není příjemné být naivní.
Takže krátké shrnutí - Jsem konzumenstký čtenář, který si spíš než detailů v příběhu všímá koncepce a stylu, jakým je kniha psána, takže za mě paráda. Příběh pěkně plynul, nehemžil se zbytečně "starými známými", svět je tak strašně osobnostně bohatý a i Zaklínačův čas si zasloužil nové postavy. Zpočátku jsem se usmívala nad nápadem ukradnutých mečů, říkala jsem si, že by byl z Geralta až takový blbous, nicméně zápletka byla nakonec pěkně zamotaná a kvalitně rozmotaná.
Ale klidně už bych nechala Geralta do děl budoucích odpočívat poklidným věčným spánkem udatného reka.
... "Smrt je jediný moudrý rádce, kterého máme. Kdykoliv máš pocit, že je něco špatně a že budeš sprovozen ze světa, a ty máš tenhle pocit pořád, obrať se ke své smrti a zeptej se jí, jestli je to tak. Smrt ti řekne, že se mýlíš. Protože doopravdy vlastně záleží jen a jen na jejím dotyku a na ničem jiném už ne. Smrt ti řekne: Ještě jsem na tebe nesáhla."...
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonas Jonasson
Nechci být zbytečně kritická, nechci srovnávat staříka s Forrestem Gumpem nebo do určité míry s přívřenýma deseti očima s naším Járou Cimrmanem, ale nejde si odpustit poznámku, že to tu už bylo. Je to příjemný a milý příběh, ale mému humoru přímo nesedl. Neříkám, že jsem se neusmála, usmála, ale to bylo všechno. Neznamená to samozřejmě, že je to špatně - tisíc lidí, tisíc chutí; jsem ráda, že jsem tohoto "čupr dědka" poznala, nechť si žije svým poklidným životem na Bali a já se vrtnu k mému oblíbenému Pratchettovi.
Schindlerův seznam
Thomas Michael Keneally
Žádný román, ale syrový naturalismus.
Dlouho jsem se ke čtení odhodlávala a dlouho jsem se prokousávala první třetinou. A pak jsem si jednou sedla a byla jsem na konci. A říkám: "Ufff."
Při čtení se mi v hlavě míchaly obrázky ze Spielbergova filmu, dokonce jsem si mnohdy tápala, zda jsem to či ono neviděla v Šedé zóně nebo jiném podobně drsném filmu, snažila jsem se jednotlivé osoby zasadit k hercům. Nevyhla jsem se tomu, přiznávám.
Kniha nabízí dost surový náhled na jednání Oskara Schindlera, člověk ledacos pochopí a navíc si uvědomí, že ač to byl "jen" takříkajíc klikař, měl svědomí a mozek.
Nejsem si jista, zda bylo ve filmu nějak detailněji zmíněno, co se s Oskarem dělo po válce, myslím, že ne, a tak jsem byla mile překvapena, že jsem to zjistila.
Neodpustím si pár citací, zejména ze závěru knihy.
... "S tím, že miliony z vás, vaši rodiče, děti a bratři, byli zlikvidováni, nesouhlasily tisíce Němců a dodnes jsou miliony těch, kteří neznají rozsah těchto hrůz." Dokumenty a záznamy, které už byly objeveny v Dachau a Buchenwaldu a jejichž podbrobnosti odvysílala stanice BBC, byly pro mnoho Němců první příležitostí, kdy slyšeli o této "obludné zkáze", řekl Oskar. Proto je opět prosí, aby si počínali lidsky a spravedlivě a přenechali vykonání spravedlnosti povolaným. "Jestli musíte někoho obvinit, udělejte to na správném místě. Protože v nové Evropě budou soudci, neúplatní soudci, kteří vás vyslechnou."...
... A tak se k ní vrátil. Ale po tom, co Richard viděl na popravišti v Plaszówě a v Osvětimi, ho už nikdy nemohla vzít na dětské hřiště, protože dostal hysterický záchvat pokaždé, když spatřil rám houpačky...
... V jednom dokumentárníím filmu německé televize z roku 1973 hovoří o Oskarovi a Brněnci i o svém vlastním počínání v táboře beze stopy zármutku či zahořklosti opuštěné manželky. Vnímavě poznamenává, že Oskar před válkou nic úžasného nevykonal a po skončení války také není ničím výjimečný. Měl jen štěstí, že v tom krátkém krutém období 1939 - 1945 poznal lidi, kteří v něm probudili dřímající nadání...
Ženské příběhy II – Když promlouvá tělo…
Lilia Khousnoutdinova
Co příběh, to emoce. Pochopení, slzy, pobavení, nepochopení, chuť žít jinak. Všechno se to střídalo jako v němém filmu. Jsem ráda, ze jsem se k oběma knihám o ženách a pro ženy dostala.
Zmizelá
Gillian Flynn
Dobrý psycho. Fakt dobrý. Úžasná psychologická sonda v příběhu vyhnaného ad absurdum.
Vůbec jsem nevěděla, co čekat. Komentáře a hodnocení tady na Databázi mě lákaly, názor jedné z nejlepších kamarádek, s níž máme dost podobné postoje jak ke knihám, tak k životu obecně, zase odrazoval.
Takže jsem si udělala názor svůj. :)
Kniha mě strašně bavila, a to jak na počátku, kde jsem se neustále chytala za pusu a říkala si, jak v těch lidech vidím sebe, manžela a hrstičku lidí ze svého bezprostředního okolí, tak i ke konci, kdy už to bylo prostě jasné.
Říkala jsem si, že tohle konkrétní vnímání partnera/ partnerky není žádný div, že to tak prostě bývá, že muži a ženy uvažují opravdu úplně jinak, že bych měla začít přemýšlet ne "férově pro nás oba", ale vážně jako žena a nepodsouvat svému muži svoje hypotetické předpoklady, které následně vedou k anticipačnímu stresu; a naprosto zbytečně.
Cha cha, pěkně mě první část posadila na zadek. Druhá část mi zase trošku otevřela oči, autorka mě slušně převezla. Ale to nevadí, mohla jsem si dovolit být naivní coby konzumentský čtenář.
No a závěr... závěr mě bolel. Ne kvůli faktu jako takovému, nýbrž pro tu psychologickou hodnotu. Že jeden z partnerů se dostal do tak nepěkně patové situace, že se prostě smířil s tím, jak to je, zatímco ten druhý je neskutečně šťastný, kam to všechno dotáhl. A je to v tomhle případě o dost horší varianta, než kdyby byla Amy jenom jednoduše blbá; její neléčená nemoc je zkrátka průser. To už není symbiosa, to je parasitismus. Ale co, každému, co jeho jest.
Citace tentokrát vynechám, byly by pro mě moc kompromitující. :)
Ženské příběhy
Lilia Khousnoutdinova
Autentické příběhy žen nelze hodnotit jinak než pěti hvězdičkami v rámci zachování úcty k otevřenosti, s níž své životy vypráví a poskytují pozorovatelům.
Nepopírám, že jsem se mnohdy s názory ztotožnit neuměla, ale o tom to vůbec není. Rozhodně se moje vnímání otevřelo novým myšlenkám a názorům. A za to jsem vděčná.
Paní jezera
Andrzej Sapkowski
Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)
... jen nevěřícně vrtět hlavou a usmívat se, a to nejen nad příběhem jako takovým, který byl završen naprosto elegantní a úchvatnou 560-stránkovou tečkou, ale i nad faktem, jak málo jsem si pamatovala, jak odlišně jsem vnímala. Jak mi to tehdy vlastně vůbec nedocházelo!
Já vážně nemám slov. Jsem ohromená a zaražená v posteli. Sága byla něco tak impozantního a luxusního, že jsem si naprosto jista, tak jako asi nikdy ne, že nebude nikdy ničím překonána. Tolik emocí, tolik prskavek myšlenek, tolik zklamání a tolik vlastně nesmyslné radosti.
Na úplný závěr pár citací:
..."Stále více mi připadá," začala, ovíjejíc se plédem, "že příběh vlastně žádný počátek nemá. Nejsem si ani jista, zda už skončil. Nevím, jak to vysvětlit, ale hrozně se pomíchala minulost s budoucností. Jeden elf mi vysvětlil, že je to jako s hadem, který se zakousl do vlastního ocasu. Ten had se prý jmenuje Uroboros a to, že hryže vlastní ocas, znamená, že kruh se uzavřel. V každém úseku času se skrývá minulost, přítomnost a budoucnost. V každé chvíli času se skrývá věčnost. Rozumíš tomu?"
"Ne."
"Nevadí."...
..."Vyšli jsme z Brokilonu na bláznivou výpravu. Bez sebemenší naděje na úspěch jsme se vydali za přeludem, za snem, neuskutečnitelnou touhou a vybájeným ideálem. Jako ztřeštění blázni. Ale já, Geralte, jsem si ani slůvkem nepostěžoval. Neposmíval jsem se ti, nenadával ti do pitomců. Víš proč? Vedla tě naděje a láska...."
...Říkali jsme si něžná slůvka. Říkali jsme si banální vyznání. Říkali jsme si krásné lži. Ty lži ale nebyly vypočítavé, neměly klamat...
..."Pah," prskla po dlouhém mlčení Sheala de Tancarville. "Na tom není nic nepochopitelného. Žádná z nás není dokonalá."
Filippa do ticha bolestně sykla, Assire vzdychla a zvedla zrak ke stropu.
"Konečně," dokončila Sheala. "Každou z nás to už někdy potkalo. Každou z nás, jak tady sedíme, už někdy nějaký muž podvedl, využil a zesměšnil."...
...Pojednou zatoužil, aby ji mohl obejmout, přivinout k sobě, hladit po vlasech. Chránit. Nikdy nedovolit, aby zůstala sama. Aby ji potkalo zlo. Aby ji potkalo něco, co v ní vyvolá touhu se pomstít...
Věž vlaštovky
Andrzej Sapkowski
Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)
...říct, že jsem si tenhle díl ale vůbec nepamatovala a matně si vzpomínám, že mi nepřišel nic moc a úplně se za to stydím! Protože teď ho hodnotím o chlup líp než Křest ohněm!
Uznávám, že první polovina byla lehce uloudaná a Geralt mě neštval, nýbrž přímo s*al. Sedět a fňukat, hledat viníky místo toho, aby danou situaci řešil, notabene když ani adekvátní viníky nemá... Asi už ani já nemám to mladistvé černobílé vnímání světa, asi jsem dospělá. Jako Ciri, byť je o víc jak deset let mladší. Vsuvky s rozmluvami Ciri s Vysogotou a druhá polovina vykompensovala všechny pomalé a zatrápené části a já jen nestíhala zírat. Bylo tam všechno, co jsem si přála - akce, napětí, lítost, porozumění.
Obecně mě bojové scény moc neohromují, ale moment na zamrzelém jezeře mám v hlavě ještě teď a vevnitř se mi to svírá, když si uvědomím ten strach.
I když to bude znít blbě, byla jsem na Ciri pyšná!
No a pár citací, ať furt jen nemelu (pozor, SPOILERY):
..."Když se seběhli vesničané, poručil jim, aby mu donesli pytlík soli a džbán octa. A pilu. Nevěděla jsem... Nemohla jsem vědět, co má v úmyslu. Ještě jsem ani netušila, čeho jeho schopen. Byla jsem spoutaná... Zavolal nějaké pacholky a rozkázal jim, aby mě drželi za vlasy... A za víčka. Ukázal jim jak. Tak, abych nemohla odvrátit hlavu, ani zavřít oči, abych se musela dívat, co jim bude dělat. Řekl, že se musí postarat, aby se zboží nezkazilo, aby nepodlehlo rozkladu..."
Dívčin hlas se zlomil a uvázl v hrdle. Vysogota již věděl, co uslyší, cítil, jak se mu sliny lepí v ústech...
...Po ztrátě nákladního koně, který se nám později zaběhl v lesích, když naše koně splašili vlci, nesl mezek veškerý majetek - tedy to, co z něj zbylo. Mezek se jmenuje Drákul. Byl tak pojmenován Regisem bezprostředně po krádeži a jméno mu zůstalo. Regise to pojmenování zjevně pobavilo, soudím, že v jazyku a kultuře upírů má ten výraz nějaký směšný význam, nicméně nám jej Regis nechtěl prozradit, odbývaje nás tvrzením, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku...
..."Domaluj pralidem veliké, ztopořené penisy."
"To je nápad," nadchl se elf a namočil štětec. "Falický kult je pro primitivní kultury charakteristický. Takový obraz může některého vědce inspirovat k teorii, že lidská rasa tělesně degeneruje. Dávní předkové měli pyje jak kyje, chudákům potomkům zbyly jenom směšné přívěsky. Díky za radu, zaklínači."
"Není zač. Mám ještě jednu připomínku: tvoje prehistorická barva vypadá příliš svěže."...
..."Můj milý," usmál se Esterad. "Takové argumenty nemohu s dobrý svědomím přijmout. Se smlouvami je to jako s manželstvím: nelze je uzavírat s myšlenkou na možnou zradu, podezřívavost zde není na místě. Komu se to nelíbí, ať se nežení. Zůstaneš-li svobodný, budeš mít jistotu, že nejsi paroháč, ovšem strach z parohů je ubohým a směšným ospravedlněním vynuceného celibátu. V politických i manželských smlouvách se nepřipouští žádné: co by bylo, kdyby..."
..."Crachu. Prosím. Co bylo a skončilo, k tomu se nevrací."...
..."Světlo a Temnota, Dobro a Zlo, Pořádek a Chaos? To jsou jenom symboly, ve skutečnosti neexistuje taková polarita. V každém je světlo i stín, trochu toho, trochu onoho...."
..."Jsem klidná! A pomsta? Vysvětli mi: proč ne? Proč se mám vzdát pomsty? Jménem čeho? Mravního principu? Co je mravnějšího než trest za zlé činy? Pro Tebe, filosofe a etiku, je pomsta činem špatným, odsouzeníhodným, neetickým, bezprávným. Jenže já se ptám: kde je trest za Zlo? Kdo jej má udělit a vyměřit? Bohové, v něž nevěříš? Velký demiurg - stvořitel, kterým sis bohy nahradil? Anebo zákony, nilfgaardská spravedlnost, císařšstí soudci a prefekti? Naivní starče!"...
..."Mám veliké oči, abych tě lépe viděl!" zařval železný vlk. "Mám veliké tlapy, abych tě mohl chytit a stisknout! Všechno mám veliké, všechno, hned se o tom přesvědčíš na vlastní kůži... Proč se na mě tak divně koukáš, malá holčičko? Proč nic neříkáš?"
Zaklínačka se usmála:
"Mám pro tebe překvapení."...
Pět
Ursula Poznanski
Na počátku čtení jsem se těšila, až budu psát komentář a postěžuju si na naprosto pitomý popis mé oblíbené záležitosti, geocachingu. Ale už před půlkou jsem věděla, že to neudělám. Kniha mě nesmírně bavila, příběh byl parádně zamotaný, reálný a děsivý. To, že jsem se bála a nemohla číst večer, je v podstatě taková maličká satisfakce pro autorku, že pokud někdy o příběhu pochybovala, tak minimálně jeden čtenář u toho s*al magi v kostkách (i když - ruku na srdce - u čeho se já nebojím?!).
Musím vyzdvihnout perfektní a neotřelý nápad a i když člověk nemohl moc dobře předvídat důvod, měl reálný a de facto "rozumný" (byť to zní nevhodně) podklad. Autorce budiž chválena snaha nevybrakovat sama sebe nebo jiné autory thrillerů, kterými je český trh přehlcen a je vážně náročné najít kvalitní "detektívku", u níž se člověk bude bát a prodýchávat další a další stránky. Zdá se, že nenároční čtenáři hodnotí kladně neskutečnou brutalitu, namísto myšlenky a ducha celého příběhu.
A mimochodem - noční keš jsem absolvovala jednou loni v létě a po této knize vím, že byla poslední!
Jednou ano, dvakrát ne
Cylin Busby
Mám z knihy rozpolcené pocity. Na jedné straně považuji, cituji, "prvotinu autorky pro dospělé" za marný pokus o román, protože naivní vypravěčský styl mi připadal až moc laciný; na straně druhé si autorka získala jistou atraktivitu, byť poměrně nešťastným způsobem, protože se pokusila zpracovat téma pro mě zajímavé a myšlenkově složité. Souboj vědomí a podvědomí. Střet dohadů a faktů. Kolize zkušeností lidí, kteří se údajně vrátili a racionálního uvažování o posmrtném životě.
Někteří spisovatelé mají dar vyprávět, hrají si se slovy, mazlí se s nimi, skládají je naprosto unikátně vedle sebe... Tahle paní ho ještě nemá.
Nechci si zaujímat terminální stanovisko, chci si uchovat dojem z příběhu Westa a Olivie.
A pár citací se SPOILERY, jo?!
... Konečně jsem pochopil, co mají lidé na mysli, když říkají, že našli toho pravého. Když se chtěli brát. Když byli připraveni říct, že chtějí celý zbytek svého života strávit s jedním jediným člověkem. Teď už jsem to chápal, protože jsem to tak sám cítil. Našel jsem to u Olivie...
"... A abych byl upřímný, rád bych uvěřil tomu, že pokud jde o ni, máte pravdu, ale zároveň je ve mně něco, co se tomu prostě zdráhá uvěřit. Jednoduše se nedokážu smířit s tím, že by vůbec neexistovala. Nedokážu ji nechat odejít," přiznal jsem...
Křest ohněm
Andrzej Sapkowski
Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)
... s plným vědomím zhodnotit tento díl jako nejlepší stejně jako tehdy. Byl vtipný. Byl akční. Byl napínavý. Byl prostě jedinečný!
Od začátku jsem se bavila díky bandě trpaslíků, byla zvědavá kvůli tajné radě čarodějek a bála se kvůli tahu Nilfgaarďanům.
Tentokrát se Geralt nechoval jako ten zákonně dobrý bojovník proti zlým silám. Upřímně jsem měla mnohdy chuť do knihy skočit pěkně kufrem, abych udělala kolem sebe co nejvíc bordelu, a profackovat ho. Případně aspoň našeptat Milwě, aby to udělala za mě. Tak neskutečně mě štval svým neustálým fňukáním, protože všelijaké bolesti drásaly jen jeho (ironie). Ale pochlapil se, to se mu k závěru upřít nedá.
Regis. Všudybyl Všechnoznal. A právem, měl na rozdíl od dalších postav solidní náskok. Jen mně občas svým mentorováním lezl na nervy, ale věřím mu, že to nemyslel zle. To jen Geralt ho bral moc osobně, protože to byl mnohdy právě on, Geralt, kdo věděl víc než ostatní.
Moje oblíbenkyně Milwa. Rázná, ostrá jak břitva sihillu, vždycky připravena odpovědět. Byla mi sympatická svou osobností, svým odhodláním i svými názory.
Ciri. Neskutečná puberťačka, která hledá sama sebe a to, co vlastně chce. Na můj vkus jen lehce radikálním způsobem. Ale kdo v jejím věku nezlobil?! :)
Fringilla Vigo. Dřív se mi strašně líbilo její jméno, aktuálně je mi sympatická i jako osoba.
Sapkowski rozplétá další a další nitky ze stovek klubíček, objevují se další postav a příběh se dál krásně zamotaně vine...
Pár citací, mnohdy jako výstřely ze tmy, ale poměrně trefné vzhledem k životu nás, lidí.
"...K čertu, jak jen ta moc člověka pokouší! Jak svádí, aby ji zneužil! Když ji člověk má, snadno zapomene... A když zapomene, už se nedokáže vrátit."...
... Sotva jim svitla naděje, v nočním povětří zazpívaly letky šípů. Marigold zavřískl, tentokrát opravdu bolestně, a zaryl Geraltovi prsty do žeber. Zaklínač ucítil, jak mu na šíji stříklo něco teplého.
"Drž se!" chytil básníka za loket a strhl ho na svá záda. "Dobře se drž, Marigolde."
"Zabili mě!" kvílel trubadúr. Dost nahlas, na zabitého. "Krvácím! Umírám!"...
..."Nevědomost," poučoval Regis, "není omluvou pro nepromyšlenou činnost. Když něco nevíš nebo máš pochybnosti, požádej o radu..."
"Mlč, upíre!" otočil se Geralt zády...
..."Jsem Maria, a ne Milwa. Jaká já jsem Káně? Kvočna s vejcem v břiše, žádná Káně... Milwa se s dryádami smála na bitevním poli, když vytrhávala šípy ze zkrvavených mrtvol - je přece škoda dobré střely. A jestli některý ještě dýchal, vzala ho nožem přes krk. Na takovou smrt vodila lidi zrádkyně Milwa. A smála se... Jejich krev teď volá. Jejich krev teď zevnitř rozežírá Mariu jako vosí jed. Maria platí za Milwu."...
Milenka mého muže
Lucy Dawson
Emoce. Moc emocí. A to se mně líbilo. A to jako že VELMI! Neumím si vysvětlit, jak mohla autorka tak sugestivně popsat to neskutečné zoufalství a bolest; snad jen, že to sama zažila. Bylo mi vážně místy opravdu hodně těžko u srdíčka, když jsem si představila, že bych se kdy ocitla na místě hlavní hrdinky, že bych věděla, že můj muž, kterého celým srdcem miluji, má poměr s jinou ženou a klidně si hraje na svém noťáku Diablo jako třeba včera večer a myslí si, že žiju ve sladké nevědomosti... Fuj. Radši nevědět!
Peterovi jsem nevěřila, ale nebyl to můj partner, abych byla ovlivněná endorfiny a jeho testosteronem. Budiž Mie odpuštěna ta povrchnost a naivita, byť se zdála poměrně dost inteligentní. Rozhodně mi nepřipadala jako totální blbka, s níž si každý chlap vytře pr... zarážky na podrážce.
Stylistika a schopnost neztratit se sice v jednoduchém a poměrně krátkém, nicméně retrospektivami a vedlejšími postavami se hemžícím příběhu mě vážně okouzlila. Příjemný vypravěčský styl, místy patetický, místy naturalistický, místy lidsky sprostý, místy drsný. V dnešní době rozhodně uznávám!
Na závěr bych ráda poznamenala, že surová dějová linie je, řekněme, přitažená za vlasy. Neříkám, že se to nemohlo stát, ale když o tom člověk čte, říká si, že je to fakt trošku pikačovina. Jsem na klasické romány o vztahu dvou/ tří/ čtyř lidí hrozně kritická, zamýšlím se nad aplikovatelností do běžného života, věrohodností a vyhodnocuju pravděpodobnost výskytu jednotlivých postav. Ale nepopírám, it´s my problem, a zoufalí lidé dělají hodně zoufalé věci. :)
A pár citací...
... Ta obrovská bolest a zmatení jako by můj vztek zamrazily. Jen jsem na něj zírala, jak tam tak leží, a navzdory vědomí, jak dlouho a jak hluboce ho miluju a jak to celé zpackal, zničil všechno, co pro mě bylo tak drahé a skutečné, že mi to sebral, aniž by mi dal na výběr - navzdory vědomí, jak bezohledně naložil s naším vztahem i společným životem -, místo abych zuřila a rozhořčeně ho obviňovala, tak jsem pořád viděla jenom to, jak tam leží a tiše oddechuje. Jediné, počem jsem toužila - co jsem potřebovala - bylo vlézt si k němu do postele. Obejmout ho a nechat se vzít do náruče...
... Nenávidím ji. Bože, jak já ji nenávidím. Po uplynulé noci jsem přesvědčená, že ji mám dokonale přečtenou. Patří k těm ženám, které zastávají názor, že partnerka není překážkou. Vidím ji, jak si vyzývavě přehazuje vlasy přes rameno a popíjí u baru koktejl s nějakou stejně nezodpovědnou, bezcitnou rádoby herečkou beze špetky skrupulí nebo studu...
... "Protože já moc dobře vím, že Nick se někdy chová jako úplný pitomec, a jestli po něm to dítě podědí nos, tak mu sama zaplatím operaci, ale včera mě v posteli líbal na břicho, což je samozřejmě směšný," ušklíbne se, " protože na něm ještě není vůbec nic vidět, a mě v tu chvíli napadlo: panebože, bude z nás rodina.A ani trochu mě to nevyděsilo!"...
... Láska neznamená v jednom kuse někomu volat; znamená sdílet obyčejné, všední věci, čas od času po sobě posbírat hrnky postavené u gauče, protože vás už unavuje opakovat, že samy do té myčky nedojdou; znamená to dělat podobné věci, a navzdory nim toho druhého milovat...
... "Některá přátelství možná nemají vydržet do dospělosti. Jednoduše neobstojí," odtuší Lottie mírně a vezme mě za ruku.
"Možná," uznávám. "Nebo mě jen neměla ráda tak, jak jsem si myslela. To se nikdy nedozvím. Život už je takový."...
Čas opovržení
Andrzej Sapkowski
Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)
... říct, že jsem se neskutečně bavila. Banket na Thaneddu mi připomínal klasické plesy ve městě, kdy se všechny ženy bez výjimky očumují a komentují všechno, co můžou i na co nemají absolutně nárok. Výborný! Poplatný! Vtipný!
Ve druhém díle ságy nechyběla akce, napětí a humor. A Ciri, chuděrka maličká, asi i díky Potkanům předčasně vyspělá Ciri, má stále nárok na svoje povrchní vnímání skutečnosti, že se ocitla sama.
Milion jmen, milion příběhů, politický background, konspirace a všemožná spiknutí i těch, do nichž by to člověk nejméně řekl - jo, to je přesně to, co se v Času opovržení děje.
Konversace Geralta a Vilgefortze.
... "Příroda nezná pojem filosofie, Geralte z Rivie. Tak jen lidé nazvali svoje ubohé a směšné pokusy o pochopení přírody. A výsledky těch pokusů označují za vědu. Je to jako kdyby tuřín hloubal nad příčinami a důsledky své existence. Výsledek by mohl nazvat odvěkou a tajemnou Rozepří bulvy a natě a déšť, dejme tomu, Nevysvětlitelnou mocí tvoření. My, čarodějové, neztrácíme čas hádáním, co je příroda. My to víme, neboť my sami jsme její součástí."...
... "Opustil jsem ji," navázal po chvíli, "ale nemohl jsem žít v prázdnotě, do níž jsem upadl. Pochopil jsem, že tu prázdnotu nezpůsobuje to, že mi schází ta žena, nýbrž to, že mi schází ten pocit. Paradox, že? Nemusím to doufám dále rozvádět, jistě se domýšlíš, kam to dospělo. Stal jsem se čarodějem. Z nenávisti. A teprve tehdy jsem pochopil, jak jsem byl hloupý. Pletl jsem si vesmír s hvězdami odrážejícími se na vodní hladině."...
Vypravěčka
Jodi Picoult
Zpočátku jsem byla hodně skeptická, protože se zdálo, že se autorka marně pokouší zpracovat rozsáhlé a tak strašně těžké téma a nastudovala k tomu jen minimum, kapičku z oceánu. Sama jsem četla nespočet knih a začátek příběhu pro mě byl vážně nechutně naivní a nevyzrálý.
Během Josefova vyprávění jsem povytáhla obočí v němém komentáři: "A vida." Když vyprávěla Minka, bylo mi jasné, že přeci jen něco si přečetla o Osvětimi a jiných koncentračních táborech. Nicméně jsem ji podezřívala, že si některé miniosudy vymyslela. Osobně bych pojala pasáže s rádoby-fakty jinak.
Myslela jsem si, že mě Jodi nemůže překvapit a ačkoliv jsem ke konci už začala chápat souvisloti, povedlo se jí to.
Neubráním se poznámce o neskutečné náhodě setkání dvou lidí v prostoru, kudy proudilo denně přes 4 000 cizích osob. To bylo na mě trošku moc.
Ale je fakt, že pro člověka, který nemá tolik nastudováno a načteno, to může být zajímavý a úderný příběh. Já osobně znám mnohem zajímavější.
Na druhou stranu hodnotím kladně několik dějových rovin, retrospekci a vsuvku v podobě příběhu o Anie.
Čtyři hvězdičky jsou trošku jiné, než čtyři hvězdičky, které jsem rozdala. Upřímně je to spíš 3,5.
Zaujalo mě pár pasáží, z faktického i emočního hlediska:
... Vyprávím vám to proto, že se lidé vždycky ptají: Jak se mohli nacisté dostat k moci? Jak mohl Hitler vládnout bez omezení? No, řeknu vám, že zoufalí lidé často dělají věci, které by je normálně ani nenapadly...
... Vytáhla jsem z hromady další zavazadlo.
Tohle jsem poznala.
Spousta lidí může mít stejný kufřík jako můj otec, ale kolik z nich si opraví ucho kouskem drátu?...
...Možná se mě teď zeptáte, proč jsem o tom nemluvila nikdy dřív. Vím, jak silný a mocný dokáže být příběh. Může změnit běh dějin. Může zachránit život. Ale může to být také jímka, pohyblivý písek, v němž uvíznete a nedokážete se z něho vyhrabat...
... Zbraně, které má autor v tomto případě k dispozici, nefungují. Některá slova jako by přílišným užíváním ztratila tvar. Třeba láska. Mohu napsat slovo láska tisíckrát, a pro každého bude představovat něco jiného...
Krev elfů
Andrzej Sapkowski
Po druhém čtení s odstupem jedenácti let, musím... (promiňte mi stejný začátek u všech dílů celé ságy)
... opět smeknout. Je znát ten veliký rozdíl vnímání v šestnácti a teď, když je člověk dospělý a má ledacos za sebou, a to jak v oblasti života jako takového, tak i literárně.
Nezbývá než říct, že je to parádní rozjezd. Hrubou linii si samozřejmě vybavuju, ale spoustu větších či menších detailů objevuju znovu jako tenkrát, když jsem byla ještě dítě.
Zbožňuju Ciri. Miluju její černobílé vnímání světa, protože ona na něj v tomhle věku má nárok. Miluju, jak zkouší být afektovaná; jak se snaží být dámou a zaklínačem zároveň. Miluju její otázky.
Klubíčko s milionem začátků příběhů se rozplétá...
Drobná vsuvka v podobě vysvětlení podstaty světa Yarpenem Zigrinem a nádherné zvolání Geralta v Shaerrawedd:
... "Poněváč sa množíte jako králiky," zakřípal zuby trpaslík. "Ludé by akorát trkali, s kým sa dá a kde sa dá, imrvére dokola. A ludským robám stačí posadit sa na chlapské gatě a hnedka jim naroste břucho... Cos tak zčervenala, hotový vlčí mák? Chtělas temu rozumět, jo nebo né? Taková je čistá pravda a históryja světa, kterému vládne ten, kdo šikovněji rozbije druhému lebku a rychleji zbúchne robu. A vám, luďom, je těžko konkurovat - v zabíjání aj v jebání."...
... "Už víš, proč zde Scoia´tael byli a na co se chtěli podívat? Rozumíš, že je třeba vyvarovat se toho, aby se elfská a trpaslická mládež opět nechala zmasakrovat? Chápeš, že já ani ty se nesmíme zúčastnit toho vraždění? Tyto růže kvetou po celý rok. Dávno měly zplanět, a přesto jsou krásnější než šlechtěné růže ze zahrad. Různí elfové. Ti zapálení, hloupí, pro které je symbolem omšelý kámen. I ti rozumní, pro něž jsou symbolem nesmrtelné, věčně se rodící květy, elfové, kteří pochopili, že bude-li keř vytržen a země vypálena, růže z Shaerrawedd již nikdy nerozkvetou. Rozumíš tomu?"
Přikývla.
"Chápeš teď, co je neutralita, kterou tak odsuzuješ? Být neutrální neznamená být lhostejný a bezcitný. Není třeba zabíjet v sobě city. Stačí v sobě zabít nenávist. Víš?"...