michaela2338 komentáře u knih
Do téhle knížky jsem se zamilovala.
Jako ta hromada belgických pralinek, kterých se hrdinky přejedly. Čekáte zajímavý, inspirativní příběh a vyklube se z toho klasická růžová romance.
Není to žádný hodnotný literární počin. Když se ale dny krátí, prší a vás láká pohodlné křeslo, deka a teplý čaj, může to být to pravé. Přesto protestuji, aby byla čtyřicátnice charakterizována coby postarší dáma.
Byla to báseň "o lásce. O odpuštění. O srdcích, zlomených a tlukoucích."
Mám předsudky vůči současné domácí literatuře. Možná za to mohou průměrní autoři s dokonalým "pí ár". S knihami jako Hana od Mornštajnové a Houbařka je načase předsudky odložit.
Čínské reálie jsou fajn. Romantická linka je jako román pro ženy od Danielle Steelové. Vadí mi, když si kladu zásadní otázky dříve než postavy. Vadí mi, když se "chytré" postavy chovají hloupě. Závěr se táhnul. Byl to vůbec detektivní román nebo Harlequinka s kriminální zápletkou?
Mohlo by se zdát, že je dané téma příliš "nadoblačné". Kniha je však napsaná střízlivě a sluší jí to. Je to příběh o bolesti, ztrátě a věcech, se kterými se stěží dokážeme srovnat.
Čte se dobře a je v ní napětí, které brání knihu odložit.
S nástupem popularity severské detektivky jeden známý poznamenal, že by to zřejmě nebyla správná severská detektivka, kdyby v ní nebyl incest, znásilnění a nezměrná brutalita. Zdá se, že v těžké konkurenci všech psavců je třeba všech těchto ingrediencí a ještě přiložit pod kotel.
Peter May dokáže být velmi rozmanitý autor včetně samotného stylu psaní. Možná si chtěl v této sérii odpočinout od tíživé atmosféry ostrova Lewis. Odvyprávěl Kritika podle běžné šablony, kde nejde tolik o nitro postav jako spíš o jejich fyzické přednosti. Motiv je už malinko přes hranu uvěřitelnosti, Enzo je legračně chlapácký.
Byť se děj odehrává v prosinci, je to odpočinkové čtení na léto.
Není snadné oživit tak slavného detektiva a ustát srovnání s jeho skutečnou tvůrkyní. Ale tady se to povedlo. A nechyběla ani přijatelná dávka sentimentu, který k chytrým detektivním příběhům Agathy Christie patří a je v souladu s její dobou. V novém Poirotovi vidím Davida Sucheta, který je prozatím nejdokonalejší živou verzí Herculese.
Zdá se, že se tam toho zrovna moc neděje. Ale nějak vás to chytí a nepustí. Uběhne zdánlivá chvíle a už jste v polovině knihy. Výstižné podobenství o lidské nátuře. Trochu kafkovské.
Hodně průměrná detektivka, často přitažená za vlasy. Dialogy slabé.
Tohle není hutný román, jak bývá u Mitchella zvykem. Je to taková jednohubka. Ale to přece nevadí. Je fajn se potkat se starými známými.
Jamesová je často srovnávána s Agathou Christie. Tady nesouhlasím. Postavy Agathy jsou barvité a charaktery rozmanité. Dokážou vzbudit pestrou škálu emocí včetně sympatie a soucitu. Postavy Jamesové jsou jen protivné a jejich univerzální emocí je zhnusení a odpor. Vedle Poirota a slečny Marplové působí Dalgliesh studeně. Christie píše čtivě, Jamesová těžce a popisně. Výslechy sester byly zdlouhavé a nezáživné.
Chytrá, zábavná, něžná. To nemohla být náhoda, že na mě z police v knihovně vykoukla.
Budu se opakovat. Nejsem fanda hokeje, ale Medvědín mě dostal. Teda ten první. V tom druhém je až příliš mnoho násilí. Vadí mi taky moudra, která plní každou druhou stranu. O světě a lidech v něm. Ale pořád platí, že Backman umí vyprávět, dávkovat napětí a svým postavám dokonale rozumí.
I když je příběh zasazen do uzavřené mormonské komunity, autorka zde nepoukazuje na to, co je dobré nebo špatné, ale na to, co je univerzálně a veskrze lidské.