Skvělá kniha pro ty, kdo si chtějí založit permakulturni zahradu a hledají návod jak na to. Nebo prostě pro ty, kdo svou zahradu a veškerý život v ní milují.
Ti kdo si oblíbili knihu Jak chytit krtka ocení i tuto Cestu lesem. Je zda část praktická plná poučného vyprávění o houbách, stejně jako i část kontemplativní o ztrátě, smutku a uzdravení.
Nebylo snadné se začíst. Jde o dobovou detektivku včetně charakteru postav, jejich specifické mluvy i způsobu, jakým byl příběh napsán. Jakmile jsem to ale přijala a nevzdorovala, četla jsem s chutí. Oceňuji překlad.
Je poněkud ošemetné přivést k životu slavného hrdinu, jehož autor dávno zesnul. Tady se to však daří, jako by to napsal sám Arthur Conan Doyle, jen soudobým jazykem.
Téma v zásadě zajímavé, avšak podáno poněkud rozvláčně. Pasáže, které děj posouvaly, byly fajn, ale už méně kapitoly, kde se postavy pitvaly ve svých pocitech.
Všechny recenze, které tvrdí, že je to svižné, vtipné, nápadité a veskrze originální, mají pravdu. Ubírám ovšem hvězdičku za překombinované rozuzlení, že se dalo brzy tušit, kdo je padouch, a také za motiv dosti přitažený za vlasy.
Skvěle napsáno, autorka si zaslouží všechny literární ceny, které prozatím posbírala. Má jediná výtka putuje směrem k českému vydavateli, který si nepohlidal korektury.
Po literární stránce není co vyčíst. Je napsána v duchu romantismu, plná niterných popisů a snových obrazů, svou roli hraje i příroda. A pod tím vším se táhne něco temného, stejně jako v knihách, na které odkazuje. Co mi však nesedí je, že se bisexualita Shelleyové stala zásadní linkou tohoto vyprávění, jakoby na tom nějak záleželo.
Bellová to se slovy umí, příběh je to ale veskrze depresivní. Už její Mona byla tíživá, ale tady jde ještě dál. Jen hlubiny zoufalství a špíny bez jiskry radosti. Mám raději její Ostrov s jeho poetikou a tajemnem.
Jeho nejcennějším filozofickým dílem bezpochyby zůstává Malý princ. Citadela je plná myšlenek, které jsou hluboké, přesto nijak jedinečné. K nalezení jsou i jinde, v knihách, jež si méně protiřečí. Už v Malém princi jsem nabyla dojmu, že podobenství o růží je odrazem autorova komplikovaného vztahu k ženám. Citadela tento dojem ještě posiluje. Zároveň se obtížné ztotožňuji s hrdinou, jenž trpí velikášstvím a mylnou představou, že on a jedině on může člověka přivést k opravdovému a naplněnému životu. I kdyby ho k tomu měl přimět přes slzy a bolest a navzdory tomu, zda o to stojí.
Ano, je zde řada krásných slov a poetických obratů. To ale nevyvažuje fakt, že jsou tato slova a myšlenky dokola recyklovány.
Pro mě je to jen plynulý proud v autorově rozjímání o smyslu a podstatě života, kterému by ovšem prospěl zásah editora.
Knihu jsem pořídila za pět možná deset korun v knihovně při velké čistce. Sáhla jsem po ní, protože ji napsal autor Citu slečny Smily pro sníh, což je kniha, na kterou se nezapomíná. Musela jsem si zvykat na specifický styl vyprávění v dlouhých větách, kde se ty vedlejší bohatě řetězí. Ale jakmile jsem chytla tempo, byla to ta správná jizda. Bylo to vtipné, potrhlé, hluboké i duchovní. A číst se mohlo na řádcích, mezi nimi i za nimi. Každému podle libosti.
